bílý bez

Imperialismus a rozpínavost je vlastní ruské kultuře obecně, tvrdí ukrajinská kulturoložka Marjam Najemová. Propagandu podsouvají už dětem v populárních seriálech, nadále se snaží dominovat v bývalých zemích Sovětského svazu. „Kdo mluví rusky, je pro ně Rus,“ řekla v rozhovoru pro Blesk Zprávy. Ukrajina i další země si proto podle ní musejí uvědomit, že jsou pro Rusko nadále koloniemi – a pustit se do dekolonizace.

Hovoříte o dekolonizaci od ruských vlivů, jak to má vypadat?

Má dvě roviny. Zaprvé na úrovni institucí – když vláda zavádí a mění vnímání minulosti, snaží se o lepší porozumění, jaký vliv na vás minulost měla a tak podobně. A další rovina je osobní. Dívám se do své vlastní minulosti a hledám, co mohlo přijít z jiné kultury, co mi bylo podsunuto, vpraveno do mé mysli třeba skrze popkulturu. Čili se snažím o sebereflexi z postkoloniálního hlediska.

Co s tím lze dělat?

V zásadě porozumět, kdy a jak přesně se vás Rusko, ruská kultura snažily kolonizovat, v jakých tématech už jste kolonizováni. Něco jako akceptovat, že trpíte nějakou chorobou; snažíte se pochopit, jakou chorobou trpíte a jaký typ léčby potřebujete.

Můžete uvést konkrétní příklady?

Třeba v ruských televizních seriálech pro děti je zajímavá tendence glorifikovat, romantizovat image oligarchů. Na Ukrajině bylo docela populárních pár seriálů, v nichž mezi hlavními postavami byli ruští oligarchové. Je to ruský produkt s ruskými postavami, ruská kultura – ale mnoho postsovětských zemí takové seriály z Ruska kupuje, neboť je to snazší než natáčet vlastní. Bylo zajímavé sledovat, jak se skrze populární kulturu Rusko snaží rozšiřovat pohled, že oligarchie je dobrá věc, může to být něco pěkného a pro společnost pozitivního. To jsou seriály pro děti. Před půl rokem jsem se na ně schválně podívala a pak na ně upozornila na sociálních sítích. Lidi byli v šoku, když si to uvědomili. Zkrátka aparát ruské propagandy nevyužívá jen propagandistické debaty, ale také populární kulturu. Analýza toho je pro mě důležité téma.

Jak se to týká Ukrajiny?

Pro současnou ruskou vládu je každý, kdo mluví rusky, Rus. A snaží se mít vliv na všechny rusky mluvící lidi. Navíc korupční sítě ruských oligarchů jsou navázané na korupční sítě dalších zemí, takže se propaganda snažila normalizovat i vztahy mezi těmito zeměmi a ruskými oligarchy – tvrdila, že ruská oligarchie je docela OK. Zkrátka neokolonialismus: Když do nějaké země nejdete se zbraní v ruce, ale s korupčními penězi, koupíte si politické strany, aby pracovaly pro vás místo pro svou zemi. Neovládáte tu zem přímo, ale skrze loutky. To Rusko stále dělá s řadou postsovětských zemí a dělalo to i na Ukrajině, než začala roku 2014 válka.

Vidíte to jako úsilí ruské vlády či elit, nebo je to obecněji přístup ruské kultury?

Je to širší záležitost. Politické elity samozřejmě chtějí moc, ale ruský imperialismus vidím jako víc systematický problém celé společnosti, nejde jen o Putina a jeho okolí.

A co lidé na Donbase, kde se mluvilo hlavně rusky?

To byla součást ruské propagandy mířené do světa, že se tito lidé považují za Rusy. Řada průzkumů ukázala, že se většina z nich necítí být Rusy. Identifikovali se jako Ukrajinci hovořící rusky. A i když tam mohli být lidé se silnými sympatiemi k ruské kultuře, od propuknutí plnohodnotné invaze už je nemají, když viděli všechna ta zvěrstva.

Je taková dekolonizace na dlouho?

Vágněji jsem o tom začala přemýšlet s protesty na majdanu – revolucí důstojnosti v únoru 2014. Tehdy také mnoho Ukrajinců naplno přešlo z ruštiny k ukrajinštině, což je velmi důležitý krok k osobní dekolonizaci. Vědomě o dekolonizaci uvažuji možná dva roky, začala jsem, ještě než propukla invaze. Kolonizace trvala staletí, takže jsem smířená, že má osobní dekolonizace potrvá celý můj život. Škody jsou příliš velké a systematické, než abych mohla věřit, že jednou budu zcela svobodná.

Znamená to, že se úplně snažíte odstřihnout od ruské kultury? Nebo ji pořád považujete za příbuznou?

Nelze ignorovat skutečnost, že jsme nějak propojení. Ale lze se na ten vztah dívat z hlediska postkoloniální teorie, tedy že nešlo o vztah dvou rovných zemí či národů, nýbrž mezi dominantní kulturou a podřízenou kulturou. Není možné ignorovat ruskou kulturu, ale chce to hlouběji přemýšlet, vnímat to systematické ujařmování skrze kulturu.

Je to podobné ve všech postsovětských zemích?

Ano, velmi podobné, byť jsou tu i rozdíly. Zrovna jsem mluvila s lidmi z Kazachstánu. V dětství se na ten seriál kultivující ruské oligarchy dívali taky. Všechno to začíná jazykem, to je nejdůležitější nástroj. Nejen pro ruský imperialismus, platí to i pro britský imperialismus v minulosti. V Sovětském svazu byla jen jedna dominující kultura.

S lidmi z Kazachstánu se asi dál bavíte rusky?

Jistě. Ale teď jsem natáčela podcast v ruštině a uvědomila jsem si, jak jsem tu řeč začala zapomínat. Je to zajímavé, divné. V ruštině mě rodiče vychovali a rusky pořád přemýšlím.

Čili ukrajinsky jste se naučila až ve škole?

V Kyjevě jsme všichni bilingvní, v některých jiných oblastech to je jinak. Ruštinu všichni známe, ale ve škole – od školky po univerzitu – i ve všech úřadech používáme ukrajinštinu. Ne však v osobním, každodenním životě. To se nyní samozřejmě mění. Já jsem naplno přepnula před dvěma lety. Ale nečekala jsem, že tak rychle začnu zapomínat ruská slova.

Vy osobně to s identitou a kulturou máte ještě složitější…

Coby napůl Afghánka, napůl Ukrajinka to mám trochu složitější, ale v něčem možná zase lehčí. Snáze vnímám, že existují různé kultury, lidé jako já mívají větší empatii k dalším kulturám. A tohle mě zajímá – co je ukrajinskost a co už ukrajinské není, jaké jsou důsledky kolonialismu. Cítím, že vaše identita může zahrnovat víc než jednu kulturu. I proto teď hledám učitele darí (afghánské perštiny), otec se mnou svou mateřštinou nemluvil, necítil tu potřebu. Ale byla spousta jiných věcí, co mě k afghánské kultuře pojí.

Navštívila jste vlastně otcovu vlast?

Ne, není to bezpečné, nebylo to bezpečné ani před návratem Tálibánu k moci.

Vidíte paralely mezi sovětskou invazí do Afghánistánu a ruskou na Ukrajinu?

Vidím tu podobnosti. Předtím Sovětský svaz a dnes Rusko se vidí jako země, která může vpadnout do jiné jen proto, že chce. To je pro mě imperialismus. Ale kontexty jsou jiné.

Mám dva bratry. Starší, novinář, vlastně zahájil revoluci roku 2014 svým příspěvkem na Facebooku. Pak se stal poslancem a letos náměstkem na ministerstvu infrastruktury. A můj druhý bratr byl právník, teď je v armádě. Aktuálně na frontě. Oba se narodili v Afghánistánu, ne na Ukrajině.

Bylo to složité, prosadit se jako Afghánec v ukrajinské politice?

Vlastně jsem se ho na to neptala. Prostě se angažoval, byl novinářem a pak napsal ten příspěvek na Facebook – „Sejdeme se ve 22:30“. Cítil, že to tak je správné – a měl pravdu, neboť pak začala revoluce. Myslím, že je docela běžné pro lidi z cizích kultur hledat si způsob, jak být aktivnější, viditelnější. Je to dobrý příklad, k čemu jsou dobré smíšené rodiny.

Navíc jsme měli tu výsadu, že oba rodiče byli vystudovaní psychologové. Otec sice pracoval na tržišti, byli jsme docela chudí, ale pořád jsme měli privilegium dobrého vzdělání.

Když sledujete západní média, vnímáte posun v tom, jak referují o Ukrajině?

Ano, dost se to změnilo. Jsem vděčná za veškerou pomoc i pozornost. Ale není to snadný proces. Prospěje mu, když se bude Ukrajincům víc naslouchat, víc se ptát.

Marjam Najemová (Mariam Naiem)

Její otec byl v 80. letech ministrem školství v Afghánistánu, ale po sovětské invazi se nechtěl podílet na kolaborující vládě, tak rezignoval. Potom (ovdovělý, se dvěma syny) šel do Moskvy studovat a potkal její matku – Ukrajinku.  Usadili se pak v Kyjevě. Marjam vystudovala kulturologii, v současnosti se věnuje bádání a osvětě o ukrajinské a ruské kultuře jak doma, tak v anglicky mluvícím světě. Blesk Zprávám poskytla rozhovor v Praze na akci Unlock – setkání aktivistů, novinářů i bloggerů z postsovětského prostoru.

Martin Valeš, blesk.cz 

Z původně legitimního boje s novou, neznámou a mnoha lidem smrtelně nebezpečnou chorobou se v posledních měsících stává nástroj zásadního suspendování občanských práv pro významnou část populace jen na základě nesdílení jediného „správného“ názoru.

Novak Djoković má po žížalkách. Protinožci mu sice jako neočkovanému nejprve dali výjimku a vízum, ale pak si to rozmysleli a poslali ho domů. Po této příhodě vyznívá název turnaje Australian Open poněkud orwellovsky, což části veřejnosti ve světě i u nás pranic nevadí a Novakovi tu „potupu“ přejí. Stejně jako to, že na dalším turnaji v Paříži si možná také nezahraje, protože ve Francii neočkovaní nesmějí na sportoviště. Dobře jim tak. Mají poslouchat. Že se jim nechce a vakcinaci nevěří? Koho to zajímá? Jen podléhají dezinformátorům. My taky posloucháme.

A tak se tváříme, že dezinformací je prokázaný fakt, kdy na končící deltu vakcíny v případě nákazy a dalšího šíření viru fungovaly jen omezeně a v případě aktuálního omikronu nefungují prakticky vůbec.

Přece fungují k zabránění hospitalizaci a vážnému průběhu, namítnete. Opravdu? Omikron už vážné průběhy prakticky nezpůsobuje. V Británii už mají po vrcholu vlny a za celou dobu, kdy v zemi vykazovali čtyřikrát až pětkrát vyšší počty nakažených oproti předchozím rekordům, zůstaly počty pacientů na JIP zřetelně pod úrovní klidného loňského léta. Že ve Francii je to jinak? Ano, ale jen opravdu neznatelně. Tam stavy hospitalizovaných drobet stouply a na jipkách jsou čtyři tisíce lidí, což ve skoro sedmdesátimilionové zemi s 300 tisíci nakaženými denně není mnoho.

Nicméně je zde v této souvislosti ještě jedna zajímavá skutečnost. Francouzi mají naočkovaný větší díl populace než Britové, takže vakcinační stratégové by si měli nad tím rozdílem trochu drbat hlavu. Zdarma prozradíme důvod. Britů prodělalo covid více, takže mají přirozeně získanou imunitu, která funguje lépe. Kde je pak ten zásadní přínos vakcín pro nepřetížení zdravotnických zařízení? Mimochodem, Švédové mají na JIP jen sto lidí a nakažených 25 tisíc denně. Ale oni testují jen ty s příznaky a vůbec všechno dělají jinak. Asi taky podle dezinformátorů.

Všichni ostatní to dělají správně. Třeba Rakušané, kteří už zavedli povinné očkování pro všechny. Nebo Němci, kteří se na to chystají. Rakušané zavedli na podzim lockdown a měli výsledky stejné jako Češi, kteří ho nezavedli. Nyní s covidem odhodlaně bojují vakcinací každého, kdo neuteče na strom. Jen ten covid nebojuje s nimi. V nemocnicích mají v době vrcholícího omikronu něco přes dvě stovky obsazených postelí. Asi jako při silnější chřipce. Až se povinné očkování prosadí ve více zemích, jak to bude se vstupem neočkovaných občanů EU do povinně očkujících zemí? To bude asi Schengen jako víno. Europe Open.

Je naprosto zjevné, že vakcinační apartheid, který se prosadil nejen v Evropě, nemá žádné medicínské odůvodnění, které by bylo podepřeno něčím jiným než slepou vírou. Agresivní tlak státní moci na masové očkování lidí s výjimkou známých rizikových případů vakcínou s významně omezenou účinností je neospravedlnitelný. Z původně legitimního boje s novou, neznámou a mnoha lidem smrtelně nebezpečnou chorobou se v posledních měsících stává nástroj zásadního suspendování občanských práv pro významnou část populace jen na základě nesdílení jediného „správného“ názoru. Vítejte ve Vakcistánu.

(Autor je očkován třemi dávkami vakcíny proti covidu.)

 Zdroj: https://www.tydenikhrot.cz/clanek/vitejte-ve-vakcistanu-djokovic-omikron-ockovani

Tzv. varianta omikron není žádná přirozená vakcína a není to ani dar z nebes, i kdybychom za nebesa považovali matičku Přírodu. Ze svého lidského hlediska ji naopak považuji za zbytečné prodloužení současné agónie a další trumf do ruky nedoukům, kteří dnes vládnou zdravotnictví naší části světa a zlatokopům z farmaceutických firem i jejich poskokům a slouhům, pro něž je současná politická situace zdrojem báječných zisků. Zcela vědomě píšu politická situace, s nějakým virem to má jen málo společného. Kdyby býval omikron  nepřišel, bývalo by to slušně skončilo deltou. Takže žádné oslavy, přátelé, je to zbytečné a prodlužující. Současná reakce na výskyt omikronu mi trochu připomíná skockholmský syndrom.   

Varianta delta prošla českou populací a vzala si pár tisíc životů seniorů, z nichž většina byla ve velmi špatném stavu. Mimochodem zemřelo mnohem méně lidí, než na varianty předchozí, a překonali jsme ji v relativním poklidu za naprostého nedodržování nablblých a naprosto neúčinných opatření bývalé vlády, která současná vláda v tichosti převzala, i když je před tím kritizovala. Ze slušnosti musím dodat, že nablblost opatření našich vlád se snad ani nedá srovnat s tím, co předvedli například v Rakousku, na Slovensku a, půjdeme-li dál, v Austrálii. 

Varianta omikron je blízko konečných vývojových stadií nové rýmy zvané SARS Cov-2. Je to plně adaptovaný pátý lidský koronavirus, který známe. Nejspíš v nás bude kolovat, dokud se navzájem nepozabíjíme anebo nezničíme planetu tak, že pro nás nebude obyvatelná, na čemž pilně pracujeme. Otázkou zůstává, jak dlouho ještě budeme královsky živit Diana Biotechnologies a další firmy vyrábějící a dodávající testy, kolik peněz ještě věnujeme Pfizeru a dalším firmám za nefunkční a zastaralé vakcíny a jak dlouho se necháme strašit a držet v kleci lidmi, kterým současná situace náramně vyhovuje. Stačí se podívat do matičky demokracie, Velké Británie, kde se v době nesmyslné a kruté uzávěry, ničící životy dospělých lidí a vzdělání dětí, pořádaly v Downing street mejdany těch, kteří byli součástí té špinavé hry s celým národem, při které se všem, včetně naprosto neohrožené mladé generace, vykládaly pohádky o novém smrtícím viru. Ti pařící VIP pánové a dámy si byli velmi dobře vědomi toho, že nákaza naprostou většinu z nich pošle na dva týdny do pohodlné domácí iziolace, kde se ze své kocoviny v pohodě vyspí a jede se dál.

Když jsem pochopil, že jakákoli snaha o švédský anebo i lepší přístup je marná a že vakcíny pro moji generaci budou někdy v létě 2021, úmyslně jsem se alfou nakazil, izolaci prožil školeními zákazníků on-line a pěkně se u toho vyspal, protože jsem nemusel nikam jezdit a létat. Od té doby jsem to podle příznaků a protilátek chytil ještě několikrát, nicméně ani časté testování nic neodhalilo. Až loni na podzim, kdy začala být zaváděna nesmyslná opatření, kdy nejvíce průkazné testy nestačily a kdo nebyl očkován nefunkční vakcínou, byl občanem druhé kategorie, použil jsem osvědčenou techniku podruhé a teď mám pokoj do půlky května. Takhle totiž probíhá tato nová rýma u skoroseniora se zbytky dětské imunity.      

Varianta omikron je rýma. Rýma, kterou jsem nazýval SARS Cov-2 od počátku, a ta rýma, za kterou mi bylo tak často nadáváno, a to i lidmi, kteří věděli, že musím vědět, o čem mluvím. Protože opakování je matka moudrosti, připomenu, že jsem též od úplného začátku psal a říkal, co bude odvrácenou tváří nové infekce a proč zemře poměrně velké množství seniorů a budou i malé počty obětí mladších, včetně několika dětí. Důvodem je novost této rýmy, která si náhodně vybere pár promile zemřelých mezi mladšími smolaři a pozabíjí poměrně hodně seniorů, kteří již ztratili významnou část dětské imunity zprostředkovanou buněčnými zabíječi CTL (cytotoxic T cells). Při napadení novým slizničním virem se tělo primárně a prakticky okamžitě brání mechanismem rozpoznání napadené buňky a její zabití CTL. Tohle je známá věc, byla za ni udělena Nobelova cena, takže by to měl každý imunolog, který je při smyslech, vědět. Ze začátku a po dlouhou dobu to vypadalo, že jsem v Česku při smyslech jenom já, teď už o tom mluví dokonce i protilátkoví a vakcinační fanatici, jako jsou dr. Hel nebo prof. Hořejší, a dokonce i Pfizer připustil, že něco takového existuje.

A teď to, co píšu dva roky, abych naučil veřejnost základům dokonalé adaptivní imunity obratlovců:

Protilátky jsou totiž sice účinné, ale příliš pomalé. Tvorba účinných protilátek proti novému viru trvá týdny, a kdybychom museli spoléhat jen na ně, už bychom tady dávno jako druh nebyli. Možná ani jako obratlovci. Bylo tomu tak i v evoluci. Nejdříve vznikl systém CTL (cytotoxic T-cells), který kontroluje, jaké bílkoviny se v každé jednotlivé tělní buňce vyrábějí, a buňky, v nichž se vyrábí něco cizorodého, tento systém okamžitě a bez dalších rozhodovacích kroků zabíjí. Protože výskyt cizorodého úlomku bílkoviny (zvaného peptid) na povrchu jakékoli buňky znamená nebezpečí infekce anebo rakovinné přeměny a je lepší něco takového zabít než riskovat nekontrolovaný růst a množení cizorodého materiálu. Imunitní podsystém CTL nemá žádnou inteligenci. Je evolučně naprogramován zabít vše, co má na svém povrchu nezmámý peptid, a tím nás bez prodlení chrání proti virům a rakovině. Protilátky vznikly později a jsou nejspíš dalším vývojovým stádiem rozpoznávacích mechanismů CTL. Při opakovaných infekcích se ušijí na míru, zůstanou s námi po dlouhou dobu anebo po celý život a budou nás chránit jako dospělé až do smrti. Jsou jedním z nástrojů, který zaručuje relativní dlouhověkost obratlovců, a to i ve fázích života, kdy se CTL systém postupně vypíná, až nakonec úplně zanikne. A také nás chrání proti většině baktérií, ale to je jiná část příběhu, vraťme se k virům žijícím uvnitř našich buněk. Ale teď také k otázce, proč systém CTL zaniká: CTL vznikají v brzlíku a jejich výroba je strašně náročná. Na každý jeden funkční CTL připadá nejméně 99 dalších, které se musí vyhodit, protože nedokáží poznat naše vlastní buňky, anebo naopak poznávají naše vlastní peptidy a zabíjely by všechno kolem. Brzlík opravdu není žádná levná továrna, když má zmetkovistost vyšší než 99 procent. Jenže to, co vypustí, je dokonale a okamžitě účinné. Novorozenec produkuje okolo 1 miliónu CTL denně, což znamená, že denně vyhodí 99 miliónů zmetků. To je opravdu hodně materiálu, železa a energie, ale stojí to za to. Protože novorozenec začíná postupně potkávat všechny lidské viry a musí se s nimi vypořádat. Protilátky předané pupečníkem a kolostrem od maminky vydrží tak 6 týdnů a potom je děťátko odkázáno samo na sebe, a když to nedá, tak jsou dvě možnosti − přežije se skoro stoprocentní pravděpodobností, anebo na jich 20 procent zemře. A proč se to vlastně vypíná? Protože evoluce nepočítala s globalizací. Ve dvanácti letech a později byste měli znát celé své virové okolí, měli byste být chráněni proti všem běžným nádorovým mutacím a je potřeba začít sbírat, lovit a množit se, což taky vyžaduje spoustu energie. Začneme tedy postupně tlumit továrnu na pár vynikajících nástrojů a spoustu zmetků a uvidíme, můžeme tomu říkat imunitní puberta. Dobře víte, že imunita puberťáků je i vizuálně zajímavá věc se všemi těmi uhry, změnou postoje k angínám atd. A zůstane nám tedy pomalu vyhasínající brzlík a skoro nesmrtelný, i když reakcí pomalejší protilátkový systém 

Závěrem: pokud potkáte pro vás nového rýmového vira jako malé dítě, tak se s ním, až na několik jednotlivých případů, vypořádáte a při dalších a dalších setkáních s títmo virem si vytvoříte protilátky, které vás po pubertě budou chránit tak, že namísto poslední návštěvy krematoria budete smrkat a kašlat. Pokud potkáte nějaký nový koronavirus jako senioři, je pravděpodobnost poslední pouti mnohem větší, i když ne převažující, zbytky brzlíku produkují i po padesátce, často po šedesátce. Tímto naposled vysvětluji, proč SARS Cov-2 znamenal takový masakr mezi seniory a proč mladé nechal v naprosté většině celkem v klidu a proč to vůbec byla pandemie hodná zmínky. V podstatě jsem shrnul všechno svoje know how o virech, které nás "nechtějí" zabít, a o imunitě, kterou proti nim máme. Vím toho ještě o dost víc, ale to už není tak důležité a jdu si lehnout, jsem unavený.

Šiřte dál, fb mě zablokoval, protože jsem několikrát zpochybnil svinstvo zvané očkování dětí proti rýmovému viru naředěnou, zastaralou a málo funkční experimentální vakcínou od Pfizeru podle protokolu, který musí být neustále upravován, až bude nakonec prohlášen za neplatný.

P.S.: Na svém postoji, že ty věci od Pfizeru a dalších společností nemohou zabránit infekci, ale může zachránit seniory před JIPkou, jsem nezměnil ani slovo. Ale taky jsem přestal věřit tomu, že se mnozí nenechali od Pfizeru koupit.