bílý bez

Měl jsem před 15 lety v redakci velký průšvih kvůli Aleši Hušákovi, tehdejšímu generálnímu řediteli loterijní společnosti Sazka. Jeho úřadování skončilo v roce 2011 bankrotem firmy. V sobotu 28. dubna jsem si na ten malér vzpomněl. V roce 1997 jsem málem skončil na dlažbě, protože jsem na stránky toho deníku vypustil "Krakena".

Dostal jsem se k dokumentům, které svědčily o tom, jak je Sazka v dluzích, ožebračuje český sport, dává mu méně a méně, ale přitom si žije nad poměry. Kdyby se tím někdo v roce 1997 vážně zabýval, tak by Sazka vloni bankrotem neskončila. Jenže v roce 1997 šlo jenom o to, jak mi zavřít hubu.

Vypustil jsem tehdy zprávu o tom, v níž byla čísla, jak klesají příjmy ČSTV a jeho svazů, přičemž management Sazky pobírá tučné statisícové a milionové odměny, stejně jako její představenstvo, výjezdní zasedání se konají v mexickém Acapulku nebo v Jižní Africe, všichni jezdí novými volvy a podobně. Měl jsem připravena dvě pokračování.

Hušáka to rozlítilo, zavolal šéfredaktorovi a druhý den v 10 hodin jsem stál v pozoru před jeho kanceláří, že si o tom ve třech promluvíme. Nedošlo k tomu. Chvíli jsem čekal, po deseti minutách vypadl z šéfredaktorny nějaký Hušákův fámulus, podal mi ruku a pravil. "Už je to vyřízené, pan šéfredaktor vám všechno řekne." V šéfredaktorně to proběhlo asi během tří minut. "Podívej se," pravil šéf, "Sazka nám navýšila roční objem inzerce z 12 na 18 milionů, takže si ta svá pokračování strč do prdele, jinak máš padáka na hodinu. Námitky?"

Byl jsem jako opařený. Pracoval jsem tehdy v největším deníku v zemi a měl jsem prominentní pozici investigativního sporťáka. Přinášel jsem kauzy a příspíval jsem ke zvyšování nákladu. Užíval jsem si tu prestiž. Nechtěl jsem o ni přijít. Dnes se omlouvám celému českému sportu za svou zbabělost. Měl jsem se vzepřít a nechat se vyhodit, vzali by mě tehdy v každé jiné redakci. Zvláště s mými kontakty a materiály, které jsem měl v rukávě. A nejen o Sazce. Měl jsem to všechno zveřejnit. Jenže v ten den jsem si uvědomil jednu věc, že ani v demokracii hlavou zeď neprorazím.

Do roku 1989 to chodilo tak, že šéfredaktoři všech důležitých médií každé úterý narukovali na tiskový odbor ÚV KSČ a dostali instrukce, co se může a nemůže. Diktát strany byl zavazující, všechno platila.

Po roce 1990 se to změnilo. Diktát strany nahradil diktát inzerce. Výsledek je do jisté míry stejný. Kdo dává inzerci a platí, ten si může diktovat, co bude v novinách. Rozdíl je jen v tom, že je tu víc stran a víc firem spojených s těmito partajemi. Existují na to specializované reklamní agentury, které perou přes inzerci peníze pro politické strany. Také platí a také si diktují. Vlastně jsme v médiích žádný krok dopředu neudělali, svoboda médií je iluzorní.

Každé médium má někoho, kdo diktuje. Nehodlám moralizovat Aleše Hušáka. Byl prostě jen šikovný a dělal to, co mu akcionáři dovolili. A dovolili mu hodně, protože jim za všechno dobře zaplatil.

V sobotu jsem se na valné hromadě ČSTV v Nymburce dověděl, že Sazka se od roku 1997 nikdy nedostala z řetězce dluhů. Nakonec jí zlomila vaz polyfunkční megalomanská aréna ve Vysočanech, jejíž výstavbu Sazka financovala. Neměla na to, ale pokračovala v tom.

Tuto halu si přál stát a realizací pověřil tehdejšího náměstka ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Ladislava Malého jako vládního zmocněnce a tehdejšího šéfa hokejového svazu Karla Guta. Stát se zachoval jako naivní debil a nechal je konat, jak konali. Detaily o tom, jak se likvidovala výběrová řízení (kdyby nechali halu postavit prvnímu vítězi výběrového řízení americké firmě Stadivarios, která postavila polovinu hal pro NHL a NBA a zajistila jejich rentabilitu, tak by dnes bylo všechno v klidu...), protože ti, co je vyhrávali, nechtěli nic "pustit", si teď nechám pro sebe. Vyjdu s tím v pravý čas. Někdo za to skončí v base před hranicí promlčení, ale to je, holt, život.

Do vězení se dostávají lidé za pár "čórek" nad 5000 korun, ale ti, co kasírují úplatky v desítkách milionů, dostávají státní vyznamenání, vstupují do síní slávy a jsou mezi celebritami. To ale nejde. Výsledkem však je, že halu stavěla nakonec Sazka. Jak k tomu došlo, si rovněž zatím nechám pro sebe, čas hlavního "grilování" ještě nepřišel.

První rozpočet byl v roce 2001 na 2,75 miliardy korun, v roce 2004 8,5 mld Kč, nakonec převýšil 9 mld. Nakonec s mechanismem financování, spojeným s vydáním dluhopisů se lhůtami splatnosti, vyšplhaly náklady na zhruba 21 miliard.

Bylo zcela jasné, že náklady na výstavbu haly jsou zcela nevratné, ale Aleš Hušák se choval jako grand. Po dostavbě haly v roce 2004 rozdal managementu a představenstvu zhruba miliardu korun na platech a odměnách. Tím je míněno 15 lidí managementu, 10 lidí z představenstva a 11 lidí z dozorčí rady. Všichni si žili jako lordi.

V letech 2006 až 2010 bylo utraceno přes 41 milionů za pronájem soukromých letadel, za výlety na olympiády se v letech 2004 - 2010 utratilo asi 70 milionů, na firemní ošacení padlo v letech 2008 - 2010 přes 10 milionů. V budově Sazky na Žižkově, zejména v prostorách užívaných Alešem Hušákem, visela umělecká díla v hodnotě téměř 33 milionů.

Aleš Hušák měl v letech 2007 až 2010 průměrný měsíční příjem 5 638 635 Kč, součet jeho čisté roční mzdy s odměnami v letech 2007 až 2011 je 274 787 259 Kč. Měl zajímavé osobní benefity, např. osobního kuchaře, bezlimitní částky na pohoštění, pohonné hmoty, všelijaké požitky pro členy rodiny.

Přitom sportovní svazy, jejichž roční rozpočet by spasily dva až tři miliony, dostávaly částky v řádech statisíců, nebo vůbec nic. Hušák jezdil v Bentley za šest milionů, elita Sazky v Audi A8 4.2 (6 aut) za téměř 13 milionů, k dispozici byl Hummer za 1,5 milionu, pro členy představenstva tu bylo 15 aut zn. Volvo XC 90.

Mnoho špičkových sportovců se nedočkalo žádných příspěvků na svou činnost, přestože k tomu byla Sazka ze zákona zřízena. Hradili si závody na úrovni mistrovství světa, Evropy či Světového poháru ze svého a nebo z prostředků svých osobních sponzorů. Sport finančně skomíral, ale v Sazce to jen fičelo.

Aleš Hušák seděl za stolem z palisandru (z Číny) za 1,5 milionu. Firma si koupila zámek s klášterem a pozemky v Rabštejně nad Střelou za 63 145 481 Kč, vilu s pozemkem v Nouzově za 13 365 935 Kč, moravské vinařství Kolby za 44 794 163 Kč. Sazka už byla na odpis, ale nakoupila u Trutnova pozemky za 383 613 330 Kč pro projekt Arkadia, což mělo být gigantické casino a centrum hazardních her, něco jako evropské Las Vegas. Další centrum hazardu mělo vzniknout v blízkosti Rudné u Prahy.

Základní kapitál firmy byl splacen 21. června 2006 ve výši 355 120 000 Kč. Sazka skončila v roce 2011 v bankrotu s pohledávkami, které desetinásobně přesáhly její základní jmění. K tomu všemu došlo hlavně kvůli tomu, že Aleš Hušák měl volný prostor od zkorumpovaných statutárů a zašel ještě dále - byl zamilovaný do svých vlastních rozhodnutí. A to je velmi nebezpečná kombinace.

Tak mi tedy řekněte vy, co chodíte dvakrát týdně vsadit Sportku a přitlačíte, když je ve hře velký jackpot, jestli je tohle všechno normální. Já a můj bratr jsme sázeli Sportku každý týden, protože jsme sportovci. Nečekali jsme na výhru, ale byli jsme si jisti, že podporujeme sport. Teď už nesázíme. Nepodporovali jsme totiž sport, ale Aleše Hušáka, zkorumpovaný management, představenstvo, dozorčí radu a jejich dolce vita. Byli jsme podvedeni. Stydím se za to, že jsem byl v roce 1997 zbabělcem. V roce 2012 zbabělcem už nebudu.

Pavel Skramlík, Blog.iDNES

Už pět let funguje v České Třebové senior doprava, která pomáhá starším lidem dostat se k lékaři nebo na jiná potřebná místa. Za rok uskuteční více než tři a půl tisíce výjezdů. Taxík pro důchodce, jak se mu žertem říká, si vedle klientů pochvaluje i radnice.

Za podpory města dopravu zajišťuje Český červený kříž. „Byli jsme jedni z prvních, kdo v regionu tento druh dopravy zavedli. Ročně jsme přispívali sto padesát tisíc korun, letos jsme příspěvek ještě o sto tisíc navýšili,“ uvedl českotřebovský starosta Jaroslav Zedník. A rozhodnutí nelitují.

„Musím říci, že jsme velmi, velmi spokojeni. Především lidé z domova s pečovatelskou službou nebo z domova důchodců si ji náramně pochvalují,“ dodal Zedník, podle něhož chtějí navíc v Třebové od příštího roku zavést městskou autobusovou linku, která by na senior dopravu navazovala.

„Zájem mezi lidmi určitě je a počet přepravených osob se rok od roku zvyšuje,“ uvedla koordinátorka senior dopravy v České Třebové Miroslava Kolářová. Renault Kangoo podle ní vyjíždí zhruba pětasedmdesátkrát týdně. „To je odhadem 3 600 výjezdů za rok,“ dodala.

„Já ještě jezdím třeba do Ústí normálním linkovým autobusem a nějak se o sebe postarám, ale když jsem před dvěma nebo třemi roky marodila s nohama a potřebovala do nemocnice nebo třeba jen k doktorovi na kontrolu, párkrát jsem se důchodcovským taxíkem svezla. A bylo to docela fajn, když pro mě přijeli až před barák a zase odvezli,“ vzpomíná důchodkyně Marie Sokolová.

Jezdí i rodiny s malými dětmi

Senior dopravu využívají především senioři, ale i handicapovaní nebo rodiny s malými dětmi.

„Vlastně stačí jen vytočit číslo a dopravu si domluvit. Cesta je mnohem levnější než taxík, naše vozidla jsou navíc upravena tak, aby vyhovovala i cestujícím se zdravotním postižením,“ doplňuje informace o službě ředitel Oblastního spolku Českého červeného kříže Jiří Preclík.

Pokud se domluví více lidí, mají navíc výhodu, že neplatí každý zvlášť, ale jednu cenu za celé vozidlo.

Nejčastěji jezdí klienti do nemocnice, k lékaři na kontroly, odběry a nejrůznější vyšetření. „Není ale ani nic výjimečného, že se nechají odvézt třeba ke kadeřnici, za kamarády, ale i na chatu nebo na nejrůznější akce,“ doplňuje třebovská koordinátorka Kolářová.

Kromě České Třebové a Ústí nad Orlicí využívají senior dopravu také v Lanškrouně a od tohoto týdne i ve Vysokém Mýtě. Loni jela senior dopravou ve třech městech Orlickoústecka téměř tisícovka klientů, vozidla vyrazila na téměř dvanáct a půl tisíce jízd.

Autor: Jiří K. Růžička, iDNES

Senior doprava

Provozuje se v České Třebové, Lanškrouně, Ústí nad Orlicí a ve Vysokém Mýtě. Cena permanentek: 150 Kč / 5 jízd; 290 K / 10 jízd; 410 Kč / 15 jízd

Služba je v provozu každý pracovní den od 7 do 15:30.

Objednávky: Česká Třebová a okolí, tel. 728 417 506; Ústí nad Orlicí a okolí, tel. 774 412 117; Lanškroun a okolí, tel. 773 595 126; Vysoké Mýto a okolí, tel. 773 595 125

Astrolife.cz - Je 30. dubna a na kopcích i kolem měst a vesnic se rozhoří ohně; nastane večer čarodějnic. Kdo se trochu zajímá o tradice Keltů ví, že tento večer začíná svátek zvaný Beltine. A víte o tom, že ohně zapalované 30. dubna jsou pokračováním tradic starých již několik tisíc let?

Nejstarší dochované zprávy o svátku ohňů vítajících příchod léta pocházejí z doby halštatské. Ve skutečnosti jde nejspíš o tradici mnohem starší, jen důkazy již nejsou k dispozici.

Cože to naši předkové vlastně slavili? Na přelomu končícího jara a začínajícího léta je příroda již zcela probuzená, vše je jakoby čisté, neomšelé, probouzejí se touhy milovat a plodit potomstvo; je čas lásky.

Svátkem Beltine začíná v keltském kalendáři světlá polovina roku (větší slunce – an ghrian mor); pro většinu tvorů ta lepší, vždyť je to období tepla, růstu a sklizně. Světlá polovina roku předá vládu období tmy (menší slunce – an ghrian beag) až svátkem Samain, začátkem listopadu (na naše Dušičky) … ale to je ještě daleko.

Teď začíná období tepla, plodnosti, vegetace – není tedy divu, že Beltine je svátek radostný. Jeho noc je třeba prozpívat i protančit, ale je to také doba očistných obřadů. Pro Kelty začíná čas Rohatého Boha a Paní ze Zelených Lesů.

Právě nyní je ta nejvhodnější doba pro magii, pro zakládání lesních a zahradních svatyní. Na Beltine byste také měli odměnit strážné duchy vašich domovů. Teprve v dalších dnech začnou válečná tažení, dobytek bude třeba vyhnat na letní pastviny, osít pole, ale dnes je ještě čas na zábavu a veselí.

Nejsilnějším očistným médiem je oheň. Právě ohně pálené na Beltine mají všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející.

Noc patří ještě k vládě temnot a následující den již patří světlé polovině roku. Půlnoc je hranicí mezi dvěma polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku.

Mladí lidé ohně mohou přeskakovat, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že budou mezi ohni procházet. Dobytek provádějí mezi ohni za současného zaříkávání druidové.

Tento zvyk se mezi irskými rolníky mnohde dodržuje dodnes. Symbolika hranice mezi dvěma částmi roku se v Irsku, kde se keltské tradice zachovaly nejvíce, zrcadlí v tradičním opravování plotů.

Před svátkem Beltine se mají uhasit stará ohniště. Znovu se zapálí právě až od toho čistého posvátného ohně páleného v předvečer svátku. Vedle popisů veselí, tance a zpěvu se zachovaly zprávy o některých tradičních zvycích.

Patřily mezi ně třeba soutěže mládenců ve vyhazování zapálených březových, košťat do výše (bříza je slavnostní strom Galů), stavění a hlídání májek, což se udrželo dodnes, očistné koupání či alespoň symbolické namáčení do potoka, čištění chlévů, řezání proutků jívy a polykání květů kočiček i další.

A lidé určitě jen tak neskákali a nechodili dokolečka kolem ohně; jedli k tomu pečené maso a pili medovinu a pivo; to Keltové opravdu uměli dělat a zřejmě tak i rádi činili  )). Vinná réva se v té době ještě u nás téměř nepěstovala. Ohně ovšem neměly jen účel očistný, ale také ochranný.

Noc toho dne patřila obyvatelům Jiného světa – vílám, elfům a čarodějnicím. Jejich moc v těchto dnech roste a poroste i nadále, až do letního slunovratu. A také proti nim měly ohně zapalované na návrších lidi a zvířata chránit; ochrannou funkci mají také větve jeřábu.

V den svátku Beltine prý Keltové losovali tak zvaného Zeleného krále. Ten vládl buď celý rok nebo do podzimního Samainu – či jen jednu noc. Na závěr své vlády si král vybral ze svého kmene pannu, a tu učinil ženou. Podle nejstarších pověstí pak byl zabit a jeho krví si všichni připili.

To je mělo očistit a zajistit na celý rok pevné zdraví. Krvelačné obyčeje Keltů však pravděpodobně vznikly až jako „ideologická propaganda“ církve.

Ve skutečnosti si Keltové lidských životů vážili a člověka, který pro komunitu představoval cenného bojovníka či pastevce nebo jinou pracovní sílu by nezabili zbytečně. Proto je možné, že keltská dívka sice o panenství přišla, ale krev (a také maso) pak dodal rituálně obětovaný mladý býk.

Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti na počest Velké matky a Rohatého boha lesů, sexuálního zasvěcování a milostných her.

V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na „dobu určitou“ – na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období postě rozešli.

A určitě vás teď nepřekvapí, že svátek Imbolc, který je slaven o devět měsíců později, býval spojován s rozením dětí… Děti počaté na Beltine prý byly velmi šťastné. Z těch dob nám zřejmě zbyl zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem.

Ještě se podívejme, z čeho název svátku, o kterém si tu povídáme, vlastně vznikl. Název se nepíše jen ve tvaru Beltine (Bel-tine), ale často také Beltene nebo Beltain, irsky Bell´tejn. První část slova, bel znamená „jasný, zářící“. Druhá část, tine, označuje oheň. Takže jasný (zářící) oheň… hezké, ne?

Data vedlejších keltských svátků, připadající na jarní a podzimní rovnodennost a letní a zimní slunovrat šlo určit na základě pozorování nebeských těles poměrně přesně. Data hlavních svátků, mezi které patří i Beltine, jednoznačná nejsou.

Nejsou to přesné poloviny období rovnodennost – slunovrat a opačně. Kdo a podle čeho datum svátku určil? Zřejmě to byla jedna z povinností druidů. Postavení nebeských těles při tom mělo význam orientační, hlavní význam zřejmě měly skutečné děje v přírodě.

Tak třeba Beltine mohl být slaven v okamžiku, kdy druid nalezl první kvítky na větvích hlohu. Dovedete si představit, milé hospodyňky, jak by vás to dneska rozhodilo? Máte napečeno, naklizeno – a hloh si klidně rozkvete až za týden…

Jenže tehdy by si nikdo netroufl honit druida válečkem na nudle po posvátném háji… V současné době se slaví Beltine 1. května (svátek sám ovšem začíná večer 30. dubna) nebo, což se v našich poměrech praktikuje poměrně méně často, v den prvního úplňku ve znamení Býka. Ten letos připadne na sobotu 27. dubna, přesněji na 5:01 ráno (letního času).

Problémy se stanovením dat keltských svátků nejlépe ilustrují odstavečky, které si dovolím ocitovat ze stránek Virtuálního Nemetonu:

Zbývá mi na konec konstatovat dvě protichůdné pravdy.

Tvrzení, že Beltine připadá každý rok na 1. květen, pokud jej definujeme (zřejmě v souladu s tvůrci tohoto svátku – Kelty) astronomicky nebo agrotechnicky, je nesmysl.

Nemáme rozumnější možnost, než s naprostou upřímností a touhou po dosažení čehosi magického tento svátek slavit všichni i nadále, (pokud se nějací celosvětově uznávaní druidi nedohodnou na jiném datu, které by bylo obecně přijato) neboť jen budeme-li jej slavit, tento svátek nastane a obohatí nás.

Noc ze 30. dubna na 1. května je také svátek i germánský – možná jste již slyšeli pojem Valpružina noc. Valpurga byla saská bohyně, které tradice připisuje patronství nad čarodějnicemi.

Zajímavé je, že slovo Valpurga znamená staročesky čarodějnice. A další zajímavost – 30. duben je ve Španělsku a Portugalsku slaven jako svátek mrtvých.

Od Keltů se přenesme trochu blíže. Církev nazývá noc ze 30. dubna na 1. května nocí Filipojakubskou, na počest svátku apoštolů Filipa a Jakuba. Je tu však jistá nesrovnalost – svátek svatého Filipa a Jakuba totiž připadá až na 3. květen.

Podle některých historiků však byl svátek na toto datum přesunut relativně nedávno. Po staletí se slavíval 1. května , a to zřejmě proto, aby mocní světci chránili tento den před temnotou pohanských obřadů.

Apoštol Jakub byl jeruzalémským biskupem, který si svou svatost vysloužil svržením z věže jeruzalémského chrámu. Svatý Filip z Betsaidy také nedopadl nejlépe – byl totiž současně ukřižován a ukamenován.

Během filipojakubské noci se měly čarodějnice slétat na kopcích a tam provozovat spolu se silami temnot nečisté, dokonce sexuální orgie.

Čarodějným dopravním prostředkem bylo samozřejmě populární koště. Do vzduchu se na koštěti nedostanete jen tak, musíte si připravit magickou mast a tou si natřít tělo, zejména oblast podpaždí, krku a břicha (tedy zřejmě místa, kde jsou soustředěny mízní uzliny).

Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla. Kde se dá sehnat tuk nevinného hocha, to vám nepovím, ale pokud vím, tak za „letecké vize“ prý může právě ten rulík zlomocný.

Proti čarodějnicím se vrcholky kopců blokovaly účelově pálenými ohni. Ty měly osvětlit co největší část krajiny a tím čarodějnicím překazit jejich plány.

Kdyby snad nějaká čarodějnice na kopci u ohně přece jen přistála, mohla být okamžitě v ohni upálena; z toho také pochází dnešní tradice „pálení čarodejnic“. Bylo také zvykem, skákat přes žhavé uhlíky a tropit co největší hluk – čarodějnice se křiku a povyku bály a nepřiblížily se.

Původní slavnosti k oslavě svátku Beltine představovaly pro církev všechno, co se snažila potlačovat nebo alespoň „nevidět“ – lásku, sex, tanec a zpěv. Tohle všechno tradiční církevní slavnosti postrádaly.

Zelenou barvu, kterou lidé dříve v tomto období oblékali na počest Matky Země, křesťanská církev označila jako nešťastnou, protože se snažila vymýtit vše, co jen trochu zavánělo něčím, co považovala za sexuální nevázanost.

A na závěr se přenesme do doby těsně nedávné. „Váš občanský průkaz…!“ – tuto pavětu slýchala od příslušníků VB na čarodějnice generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků velice často.

Pálení ohňů spojených s nějakými divnými slovy o čarování bylo solí v očích vládnoucí kliky minulého režimu. Zvyky téměř „vpálené v genech“ se však nedají jen tak zakázat, proto komunista máchl kyjem nad hlavou a vzpomněl si na metodiku úspěšně praktikovanou katolickou církví po staletí.

Prostě ohně čarodějnic překřtil na „ohně míru“ pořádané pod záštitou SSM v předvečer 1. máje (nebo 5. května) – a vše bylo ideologicky v pořádku.

Martin B. Vraks, věštec a vykladač run

Stanford University - Své stručné poselství o životě a smrti přednesl Steve Jobs ve svém fascinujícím proslovu k absolventům Stanfordovy univerizy v červnu 2005.

Steve Jobs se poprvé přiblížil smrti o rok dříve, když mu zjistili nádor na slinivce břišní; naštěstí operovatelný, jak se ukázalo ještě večer téhož dne.

Americké univerzity si zvou významné osobnosti, aby promluvily k absolventům při promoci, před jejich „odchodem do života“. V osobě Steva Jobse si tenkrát shodou okolností pozvali člověka, který formální studium opustil už po prvním semestru — měl totiž pocit, že mu předepsané předměty nic nepřinášejí a že jen mrhá úspory svých rodičů.

Steve Jobs shrnul své poselství do tří okruhů, do tří příběhů:

První se týká právě opuštění studia. Zanechat studia je hazardem v zemi, kde mezi lidmi bez diplomu a s diplomem zeje takřka třídní propast. Steve Jobs přestal být řádným studentem už po prvním semestru, ale další rok a půl se „poflakoval“ kolem a neoficiálně docházel na ty předměty, které ho zajímaly. Přespával na zemi u přátel, vracel láhve od koly, aby měl nějaké drobné, a v neděli chodil na bezplatné jídlo k Hare Kršna.

Nevěděl, jak takový „nezodpovědný“ život dopadne, ale věřil, že se to nějak poddá, nějak vyřeší. Netušil jak — ale věřil, že dobře.

Jeho první rada zní, že máme v něco věřit — v cokoli, třeba ve vlastní instinkt, nebo v osud, v karmu, ale v něco — věřit, že vše na naší životní cestě nakonec bude dávat smysl, třebaže předem jej nevidíme. Uvidíme jej až zpětně.

Druhý příběh se odvíjí od jeho vyhazovu z Applu v roce 1985. Vyhodili ho z firmy, kterou spoluzaložil. Bylo mu jen třicet a práci v Applu miloval — měl pocit, že přišel o všechno, a že selhal. Sbíral se půl roku, než si uvědomil, že může začít znovu, a založil NeXT. Firmě se sice nedařilo v prodeji počítačů, ale vyvinula NeXTstep, možná nejlépe navržený operační systém pro osobní počítače, pro který nakonec Apple NeXT koupil, aby systém — pod jménem Mac OS X — vdechl další život počítačům Apple. (iOS z něj vychází též.)

Podle Steva nemáme ani v těžkých chvílích ztrácet víru; a máme dělat to, co milujeme. Jedině tak budeme v životě spokojeni. Nikdy se nemáme smířit s ničím jiným a nemáme přestat hledat, dokud nenajdeme, co milujeme. (Anebo toho, koho milujeme — i pro život osobní to prý platí.) Jak poznáme, že jsme našli? Inu, se všemi záležitostmi srdce je tomu prý tak, že až najdeme, poznáme to.

Na závěr se Steve zaměřil na samu blízkost smrti. Už v sedmnácti si prý někde přečetl, že „prožijete‑li každý den, jako by byl váš poslední, jednou se určitě nezmýlíte“. Kdykoli se příliš mnoho dní po sobě zabýval něčím, čím by nechtěl strávit poslední den života, věděl, že něco musí změnit.

Připomínka smrti prý pomáhá v důležitých životních rozhodnutích: tváří v tvář smrti obstojí jen to důležité — najednou neznamená nic očekávání druhých ani pýcha, strach ze selhání nebo stud. Že beztak zemřeme, nemáme co ztratit a všichni už jsme nazí. Není proč nenásledovat své srdce.

 

Nikdo nechce zemřít, ale nikdo smrti nikdy neunikl. A prý je tomu tak dobře. Smrt je podle Steva nejlepším vynálezem života: odklízí staré a uvolňuje tak místo pro nové.

Náš čas je omezen, a proto bychom jej neměli plýtvat na žití života někoho jiného. Máme se vyhnout pasti nastražené tím, čemu uvěřili jiní; svůj vnitřní hlas nemáme nechat přehlušit názory ostatních; máme mít odvahu následovat své srdce a intuici — prý vědí, co doopravdy chceme, a na ničem jiném nezáleží. A máme zůstat lační a bláhoví.

Naturalnews.com - Často používaným argumentem pro podporu geneticky modifikovaných organizmů (GMO) je informace, že jsou potřeba pro nasycení hladovějícího světa. Klasické technologie podle zastánců GMO pro zajištění dostatku potravy pro každého člověka prý nestačí.

Skutečností však je, že přírodě blízké zemědělství je schopno svět nakrmit – pouze je potřeba provést několik změn v zemědělských praktikách – předně dosadit koncovku průmyslovému farmaření a zajistit tak uzavření cyklu.

GMO ve skutečnosti uzavírají zemědělce v rozvojových zemích i na celém světě do nekončícího kruhu chudoby a závislosti, kdy si musí před každou setbou nakoupit od výrobce (nadnárodní korporace) upravená semena a toxické koktejly pro jejich pěstování. Genetické zemědělství je tak toxické pro světovou ekonomiku, lidské zdraví i životní prostředí.

Ekologické zemědělství je naproti tomu plně samo-obnovitelné a udržitelné, jelikož kompost, hnůj a ostatní přírodní hnojící metody obohacují půdu a omezují nutnost použití toxických pesticidů a herbicidů.

Přibližně 40 % světové produkce obilí je zkrmeno v továrnách na zvířata

Současná praxe zemědělských velkochovů obrovsky zasahuje do potravinové rovnováhy a uvrhuje tak milióny lidí do chudoby a hladu. Už pouhé označení masná výroba je neobhajitelným titulem, který odkazuje na nakládání s našimi bližními jako s věcmi. K tomu přistupují předpovědi, podle kterých v roce 2050 bude ve velkochovech zkrmeno až 50 procent světové produkce obilí, které by mohlo nasytit obrovské množství lidí. Kdyby byla zvířata nechána na volných pastvách a přirozeně tak sníženy jejich celkové stavy, mohlo by být toto obilí použito pro nakrmení hladových.

Třetina světové potravinové produkce končí v odpadkovém koši

V takzvaném rozvinutém světě lidé nepředstavitelně mrhají potravinami. Když se dostatečné množství lidí rozhodne pro jejich uvědomělé nakupování a spotřebu nebo alespoň pro jejich předání potřebným, dále to napomůže vyrovnání potravinové bilance ve světě.

Automatizovaný kravín Zemědělského družstva Sloupnice

Z pohodlné kanceláře může hlavní zoolog mléčné farmy v Řetové sledovat, jak se plní cisterny s mlékem. A nepotřebuje k tomu téměř žádné zaměstnance. Krávy se samy nakrmí i podojí. Vše zajistí automat. Krávy si zvykly rychle, mnohým se to navíc líbí. Když chtějí podrbat, i k tomu mají svého robota.

Insider.cz - Na rozdíl od poslanců, senátorů a členů vlády nemusí český prezident přiznávat svůj majetek. A Václav Klaus toho využívá, minimálně pokud jde o příjmy z přednášek a knih, které napsal.

Podle toho, co zjistil deník Insider, může přitom jít i o stotisícové částky.

Deník začal pár dní před výročím Klausova nástupu na Hrad mapovat prezidentovy příjmy a popsal dosud neznámé sponzory Klausových spisovatelských aktivit a příjmy z přednášek.

Václav Klaus není žádný Michal Viewegh, píše Insider. Prezident prodává méně knih a nechlubí se, spíš tají, kolik díky nim vydělá.

Prodávají se desítky tisíc výtisků

Podle zjištění deníku byla například sponzorem vydání knihy Modrá, nikoli zelená planeta ve Slovinsku tamní obří papírna Vipap Videm Krško, ovládající ve svém oboru celý Balkán. Sehrála stejnou roli, jako Lukoil v případě ruského vydání Klausovy knihy.

Slovinská papírna má ale českého majitele, a to přímo český stát. Ten tak Klausovi nepřímo zaplatil papír, tisk a překlad knihy. Akcie spravuje ministerstvo financí - majoritní podíl na stát převedla ČSOB po arbitráži v kauze zkrachovalé banky IPB.

"Modré, nikoli zelené planety, která již byla přeložena do osmnácti jazyků, se prodalo v České republice více než dvacet tisíc kusů. Ve světě pak dalších několik tisíc," řekl Aktuálně.cz prezidentův mluvčí Radim Ochvat.

Klaus výrazně ušetří i za propagaci svých literárních děl. Nejednou zvládl představení knihy v rámci svých oficiálních zahraničních cest placených z veřejných peněz. A přitom někdy i inkasoval za přednášky, které bývají součástí jeho cest.

Když Václav Klaus cestoval po Austrálii se svými anti-zelenými přednáškami, prodával konzervativní think-tank Institute of Public Affairs vstupenky na večeři s ním za tučných 200 dolarů.

"Pokud organizátor zve hlavu státu na konferenci (což je příklad Austrálie), hradí samozřejmě náklady této cesty a zařizuje vše potřebné, vč. propagace, naplnění sálu," uvedl v e-mailu k případným honorářům z přednášek Ochvat.

Svými spisovatelskými úspěchy se Klaus nijak netají. Naopak nedávno se na svém webu pochlubil, že jeho euroskeptický spis Evropská integrace bez iluzí se stal rovnou bestsellerem. Prodalo se už jedenáct tisíc výtisků.

Když ale dojde řeč na příjmy z knih, sdílnost Hradu klesá. Otázky ohledně výše vedlejších příjmů nechal mluvčí Ochvat bez odpovědi.

V evropských zemích v internetových obchodech stojí Klausova "Planeta" průměrně solidních 20 euro, tedy 500 korun. Prodeje na evropské poměry provokativní publikace nejsou zanedbatelné.

Jakob Kvist z dánského People's Press sdělil, že od roku 2009 prodal 1600 výtisků Modré, nikoli zelené planety. "To pro nás znamená průměrný zisk. Ani velký úspěch, ale není to ani špatné," napsal vstřícný Kvist, jehož nakladatelství vydává literární všehochuť. "Ekonomické náležitosti spolupráce s autorem jsou ale soukromou záležitostí."

Hrad nicméně sám Aktuálně.cz sdělil, že vydání v Dánsku sponzorovala tamní investiční banka Saxo Bank. Tato informace není žádným tajemstvím, Klaus totiž v únoru 2010 knihu představil právě v sídle banky.

Tam zamířil rovnou z kodaňského královského paláce, kde jednal s královnou Margrethe II., které mimochodem jeden výtisk také daroval. A navečer ještě stihl další přednášku o své "Planetě". Účet za tuto jednodenní cestu? Podle vládního materiálu o čerpání financí na státní cesty za rok 2010 800 tisíc korun.

Pokud u Klause dánský nakladatel zachoval obvyklou sazbu 15 procent ze zisku, pak jen na tomto vydání Klaus tržil 120 tisíc korun. A to samozřejmě není vyloučené, že nakladatelství nejdřív muselo zaplatit za autorská práva.

Že prezident za knihy inkasuje honoráře jako každý jiný autor, potvrdil mluvčí slovinského nakladatelství Mladinskaja knjiga Mojca Hribarová. "Ano," odpověděl na tento dotaz bez dalších detailů mluvčí největšího tamního nakladatele. Tady se prodalo něco málo přes 400 výtisků.

Prezident za pomoc s vydáním knihy přijel na oslavy 70. výročí spuštění výroby v papírně Vipap. "Rádi jsme spojili tři akce: představení nové techniky, plánovanou návštěvu prezidenta a prezentaci knihy. Sázka na tento druh propagace našeho výročí vyšla," řekl Aktuálně.cz Peter Drakulič z papírny Vipap.

Podle zákona jsou Klausovy literární a přednáškové "brigády" v pořádku.

"Zákon nezakazuje prezidentovi vedlejší příjmy, které ho nestaví do střetu zájmů, tudíž může publikovat, přijímat honoráře za přednášky nebo, pokud bude chtít, třeba i hospodařit na farmě," řekla Helena Navrátilová, bývalá daňová poradkyně Václava Havla, zesnulého prvního prezidenta samostatného Česka.

Prezident jen musí své příjmy řádně danit. "Od daně jsou osvobozena naturální plnění prezidenta republiky, tedy například když dostane prezident pro pracovní i soukromé používání auto. Všechny ostatní příjmy musí prezident zdanit," dodala bývalá Havlova spolupracovnice.

Vitalia.cz  - „Tělo nemá jinou možnost, než nás napomenout bolestí,“ říká MUDr. Jan Hnízdil. „Pokud si jen vezmete prášek a informaci nepochopíte, pouze vypnete varovný signál."
MUDr. Jan Hnízdil má klasické medicínské vzdělání, je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem. Přesto je v jistých odborných kruzích považován téměř za vyvrhele.  

Věnuje se totiž psychosomatice a celostní medicíně, na něž se oficiální věda dívá s určitým despektem, ale zejména pro svoji kritiku „obchodníků se zdravím“. Jeho snahou je totiž uzdravovat: „Jenže v tomhle systému je doktor placený za to, že lidi léčí, ne za to, že jim radí, co mají dělat, aby se uzdravili. Každý uzdravený člověk znamená ekonomickou ztrátu.“ Knižní výběr z článků a úvah Jana Hnízdila Mým marodům aneb Jak vyrobit pacienta vyšel v Nakladatelství Lidové noviny.

V současné době se věnujete celostní, komplexní medicíně a psychosomatice. Co to vlastně znamená?

Dá se to popsat na mém profesním putování a tápání. Po studiu jsem nabitý informacemi nastoupil na rehabilitační kliniku ve Všeobecné fakultní nemocnici. Časem jsem si všiml, že ke mně přicházejí lidé s různými tělesnými obtížemi, bolestmi hlavy, zad, kloubů. Já jsem je neustále odesílal na různá vyšetření, ordinoval jim léky, fyzikální léčbu, indikoval je k operacím… Oni se neustále léčili, ale jaksi neuzdravovali. Všiml jsem si, že ti samí pacienti, kteří se léčí u mě, se léčí i na ortopedii, na neurologii, na interně… A léčí se, léčí, ale stále jsou nemocní. Vrtalo mi hlavou, kde dělám chybu. Byl jsem z toho tak otrávený, že jsem chtěl skončit s medicínou. Pak jsem se potkal s  doktorem Šavlíkem z psychosomatické poradny polikliniky na Karlově náměstí. Do té doby jsem o psychosomatice vůbec neslyšel. Tak jsem se ho zeptal, co to vlastně dělá. A on mi odpověděl: „Milý kolego, zatímco v  ostatních ordinacích léčí choroby,  já radím lidem, co mohou udělat pro to, aby se uzdravili.“ Neznám výstižnější definici psychosomatiky.

Co tedy můžeme udělat pro to, abychom se uzdravili?

Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jak a v jakých podmínkách žije, o tom, že ve svém životě někde dělá chybu. Abychom jeho stonání porozuměli, musíme se seznámit s  jeho životním příběhem. Poznat, jaké má radosti, starosti, rodinný život, vztahy, způsoby odpočinku. Posoudit tedy nejen fyzickou, objektivní stránku, ale také stránku psychickou a sociální, musíme znát všechny souvislosti. Teprve potom pochopíme, proč právě on, právě teď a právě tímto způsobem onemocněl. Od toho se pak odvíjí i způsob léčby.  Doslova platí, že jak člověk žije, tak také stůně. Pokud nezmění způsob svého chování a života, nemá šanci se uzdravit. Na tom je postavená komplexní medicína. Psychosomatika tuto problematiku dost zužuje. Je totiž založená jen na posuzování vztahů tělesna a duševna, ale to si myslím, že nestačí. Zdravotní problémy je plížet celostně, komplexně, ve všech životních souvislostech.

Je komplexní přístup vhodný pro všechna onemocnění?

Pro všechny nemoci, pro každého člověka, pro každou situaci.  Vůbec nejdůležitější je v první linii. Měli být v něm být vyškoleni hlavně praktičtí lékaři, protože stojí nejblíže pacientovu životnímu prostoru. Když k nim člověk přijde s  problémem, tak by okamžitě měli vědět… Bez dlouhého zkoumání by měli být schopni identifikovat skutečnou příčinu jeho obtíží. Pokud by to takhle fungovalo, byli by schopni zachytit stonání v první fázi, včas a efektivně, pouhou konzultací, poradit člověku, jak změnit chování, aby se uzdravil. Podchytit problém ještě dřív, než se z něj vyvine vážná nemoc. Tím by odpadlo obrovské množství pacientů, kteří úplně zbytečně zaplavují velké nemocnice a specializovaná pracoviště. Většina z nich by se tam totiž vůbec dostat nemusela.

Možná by byl ideální model rodinného lékaře, který zná rodinu, souvislosti…

Rodinný nebo osobní praktický doktor je základem kvalitní medicíny. S ním medicína stojí a padá, ne s  megaspecializovanými centry s  nejluxusnější technikou. Psychosomatika není nic nového. Je to návrat k  původnímu, k rodinným doktorům, kteří fungovali celostně, používali selský rozum. Nám technika ten selský rozum zatemnila. Myslíme si, že s ní všechno zvládneme. To je velký omyl.

V knize uvádíte konkrétní případy ze své praxe. Často se opakuje situace, kdy lidé trvají na svých zvycích a způsobu života, přestože jim škodí. A to i v situaci, kdy si tento fakt uvědomí. 

Ke mně přicházejí pacienti, kteří žijí v extrémně nezdravých vztazích; ale my žijeme i v nezdravé společnosti. V knize zmiňuji studii, kterou publikovala ekonomka z Cambridge Luisa Corrado. Zjišťovala, v kterých zemích EU jsou lidé nejzdravější a nejspokojenější, a co o tom rozhoduje. Ekonomové očekávali, že to jsou lidé v zemích jižní Evropy, kde je prosperující ekonomika, svítí tam sluníčko… Byli překvapeni zjištěním, že je tomu naopak. Nejzdravější a nejspokojenější lidé žijí v Dánsku, Finsku, Švédsku… Ukázalo se, že pro spokojenost a zdraví je rozhodující důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy. Nikoli jen ekonomická prosperita a růst HDP, ale také nemateriální kvality.   Asi nemusím komentovat situaci u nás. Na mnoho lidí doléhá společenská atmosféra, stresuje je to… Začnou stonat, tzv. somatizovat svoji životní situaci. Přicházejí do ordinací, stěžují si na tělesné potíže a chtějí po nás, abychom je léčili. Ale tady je potřeba léčit společenské podmínky, ve kterých žijí a jež jsou hlavní příčinou jejich problému. Proto jsem začal psát o tom, jak chování našich politiků souvisí se stonáním občanů v naší zemi. O tom, že mnozí z politiků jsou nebezpeční psychopati, vytvářející nebezpečný a nezdravý společenský systém. Přečtěte si: Blbá nálada. Kde se vzala a jak se šíří Tak to by bylo snazší léčit konkrétního člověka, než celou společnost…

Léčit společnost je možné jedině od konkrétního člověka. Od politiků nečekám vůbec nic. Žádné reformy neprosadí.  Šance na uzdravení je jedině zdola.  Od pacientů často slýchávám „Ano, pane doktore, máte pravdu, mám to ze stresu, náporu práce, špatných vztahů, jedno vedle druhého…“ U nás dostane nabídku – chcete se uzdravit, ale pak je to o vaší aktivní spolupráci a snaze chybu odstranit. Pokud z jakéhokoli důvodu odmítne, tak se nabízí druhá cesta, tedy léčení, užívání léků proti… – proti bolesti hlavy, proti úzkosti, proti depresi, proti překyselení žaludku… To je ale jen odsouvání problému. To není řešení příčiny. Všeho do času, ono se to pak někde objeví. Je každého volba, jak se rozhodne. Nechat se léčit a manipulovat je pohodlnější. Je to ale cesta do pekel. Kdo chce být zdravý, musí se starat nejen o sebe, ale také o společenské podmínky, v nichž žije. Vytvářet občanskou společnost. To je práce na plný úvazek.

Co člověka může přesvědčit, nakopnout ke změně?

Léta jsem pracoval na klinice na Karlově náměstí. Většina pacientů tam přicházela se zakázkou. „Pane doktore, vrže mi v koleni, píchněte tam injekci, ať se to promaže. Pak mám zablokovaná záda, to mi je odblokujte. Podívejte se na tlaky a tuky a nějak ty tekutiny léky dorovnejte.“ Připadal jsem si jako v autoservisu. Pacient jako by do něj přijel, tělo tam odložil a čekal – a doktore, ukaž se. Když pak ještě někde něco vrzalo, klapalo, tak co to bylo za doktora, to jedu do lepšího servisu, jedu na Homolku, tam mají lepší mašiny a dražší léky.To je úplně naivní představa, že takhle může člověk pečovat o svoje zdraví. Jediný, komu tenhle způsob svědčí a hodně na něm vydělává, je medicínsko-farmaceutický komplex.

Teď už tedy nepracujete “v autoservisu“?

Já jsem z toho systému vystoupil. Lépe řečeno „byl jsem vystoupen“. Ve chvíli, kdy jsem si začal s pacienty povídat o životě, ukázalo se, že je to ve velké nemocnici nemožné. Pacienti se sice začali uzdravovat, ale já jsem přestal vykazovat body. Moje místo bylo z úsporných důvodů zrušeno. Pochopení jsem našel v Centru komplexní péče, kde se snažíme nabízet jiný pohled na nemoci a jiný způsob péče. Pacienti už k nám také přicházejí s jinou zakázkou. Ne „pane doktore, odblokujte mě,“ ale „pane doktore, já mám problém a nevím si s ním rady, přišel jsem se poradit, jak se ho mám zbavit, co mám dělat, kde dělám chybu“. To už je otázka dialogu a spolupráce. Člověka to úžasně naplňuje a přináší to výsledky. Jsem rád, že mne z toho velkého zdravotnického servisu vyrazili. Už bych se tam nikdy nechtěl vrátit.

Kolik lidí už cíleně vyhledává tento druh péče? A je vůbec kde ho hledat?

Je to běh na dlouhou trať. Ještě když jsem pracoval na klinice, snažili jsme se tento model prosadit v rámci oficiální medicíny. Posílali návrhy na ministerstvo, lékařskou komoru, odborným společnostem, zdravotním pojišťovnám. Dost dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že je to ztráta času. Ten systém je tak obludný, byrokratický a prohnilý, že většinu energie spotřebovává jen na udržování sebe samotného. Není mu pomoci. Ministryně zdravotnictví z let 2004–2005, Milada Emmerová, nám odepsala, že je jí komplexní medicína velmi blízká, že ji bude ze všech sil podporovat. Jen musíme počkat, než vyřeší finanční krizi. Té prosté ženě nedošlo, že krize je tady právě proto, jak se medicína v praxi dělá. Proto, že obrovská spousta vyšetření a léků je úplně zbytečná. Proto, že chybí komplexní pohled na pacienta. Proto, že vědecká medicína je tzv. objektivistická. Vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má nějakou objektivní příčinu. A že my ji dokážeme špičkovou technikou objektivně odhalit a následně odstranit intervencí zvenčí, tedy léky, operací, fyzikální léčbou. To je zásadní omyl.

Objektivita nestačí?

Potvrdila to velká studie publikovaná v British Medical Journal. Ve Velké Británii si všimli toho, čeho jsem si já kdysi všiml ve své ordinaci – totiž že obrovská spousta pacientů se neustále vrací, neustále se léčí, ale neuzdravuje se. Shromáždili dokumentaci desítek tisíc pacientů za deset let zpětně, vybrali z nich několik set těch, kteří byli vůbec nejdražší a nejvíc navštěvovali doktory. Poprvé se objevil termín „nevysvětlitelné choroby“. To je stav, kdy do ordinace přijde pacient s nějakým typickým tělesným problémem – bolesti hlavy, bolesti zad, tíha na hrudi, bušení srdce, svírání žaludku, pálení žáhy, močové potíže, gynekologické, zažívací… Je opakovaně dlouhodobě vyšetřován, pomocí nejmodernější techniky, specialisty, během hospitalizací. Jenže zhruba u 40 % těchto pacientů se vůbec nepovedlo objevit důvod. Byli objektivně zdraví, ale oni se tak necítili. Co s takovým člověkem? Pro současnou medicínu je buďto simulant, nebo hypochondr, nebo je to blázen. Ale on není ani jedno z toho. Co s ním tedy je? On tzv. somatizuje, neboli ztělesňuje svoji složitou, stresující životní situaci. Má starosti, ty jej tíží, on si s tím neví rady, žije ve stresu… a postupem času to, co on není schopen udělat vědomě, začne dělat tělo za něj – nemocí. Nejlépe o to vypovídají lidová přísloví: „hlava se mu z toho zatočila…má toho plnou hlavu…naložil si víc, než unese…leží mu to na srdci … leze mu to krkem, leží mu to v žaludku…podlamují se mu z toho kolena…“  Kolega Šavlík říká, že celá medicínská věda není nic jiného než složité, klopotné a velice nákladné potvrzování pravdy lidových přísloví. K tomu není co dodat.

Píšete, že čím více prostředků vynakládá společnost na zdravotní péči, tím nemocněji se její občané cítí. Čím je to dáno?

Ze zdravotnictví se stal velký byznys. Medicínsko-farmaceutický komplex zaměřuje pozornost na klientelu, která je solventní, ale v podstatě zdravá. Je pro ni potřeba vymyslet nějakou nemoc. Vzniklo nové vědecké odvětví, které se zabývá medikalizací, tedy vytvářením nemocí z přirozených problémů každodenního života. Když moji babičku bolelo koleno, tak věděla, že to prostě přehnala, že si potřebuje odpočinout. Dala si priessnitzův zábal, dva dny odpočívala… a byla zase v pohodě. Používala selský rozum. Dnes ale s tímtéž problémem, pod tlakem propagandy, utíkáte k doktorovi. Ten vás hned pošle na rentgen, nad snímkem se zamračí a poví: „Člověče, vy máte artrózu, vy se musíte léčit!“. Automaticky dostanete prášky proti bolesti. Pomocí nich se sice zbavíte bolesti, ale tím i varovného signálu, aniž byste pochopil informaci, kterou vám to koleno chtělo sdělit. Pokračujete v přetěžování kolene – námahou, nadváhou, stresem… a s pomocí léků se velice rychle dopracujete k těžkým a nevratným degenerativním změnám, ke zbytečné operaci. Z člověka, který přišel s problémem, se stal pacient, s diagnózou. Obchodní trik se podařil.

Jaké „diagnózy“ se takhle vyrábějí?

Historicky největším byznysem je cholesterol. Funguje to podle jednotného schématu. Krásně o tom píše Kathleen Taylorová v knize Brainwashing. Jaké postupy používají manipulátoři, když chtějí lidem něco vnutit. Je jedno, jestli jde o prášek na praní, prášek na klouby nebo politický program. Nejdřív je třeba lidi vyděsit: „Cholesterol zabíjí! Hrozí vám infarkt, mozkové příhody! Okamžitě si ho nechte zkontrolovat!“. Když je člověk vyděšený, přestane přemýšlet a snadno se s ním manipuluje. Vzápětí přichází uklidnění:  „Nebojte se. My už to vyřešili. Máme pro vás úžasné léky. O nic se nestarejte. Musíte je jen celý život pravidelně užívat.“  Mám řadu pacientů, u kterých byla náhodně zjištěna vyšší hladina cholesterolu. Oni ale neměli žádné potíže, byli zdraví. Stonat začali, až když brali léky proti cholesterolu. Najednou se objevily bolesti hlavy, únava, zažívací potíže, nespavost…Ukazuje se, že mnohem větším nebezpečím, než lehce zvýšený cholesterol, jsou pro zdravého člověka léky proti němu.

Jak se v tom ale má člověk orientovat?

Spoléhat se dá jen na selský rozum. Je potřeba se zastavit a přemýšlet. Včas poznat způsoby vymývání mozků. Je to pár jednoduchých fíglů: vyvolat strach, okamžitě nabídnout zázračný recept, do propagandy zapojit oblíbené herce zpěváky nebo sportovce. A když chybí klinické studie, objektivní důkazy o účinku, tak se to nahradí důkazem sociálním. Člověk si pomyslí: když to bere hodně lidí, je to drahé, tak na tom musí něco být, to nemůže být podvod. Ale může! Princip nedostatku – jakmile se někde objeví „limitovaná série, do vyprodání zásob, akční cena…“, tak si můžete být jistá, že toho mají plný sklad. Potřebují vyvolat hysterii. Jde jim jen o to, aby lidé nepřemýšleli a rychle jednali. Je proto potřeba udělat pravý opak: zastavit se a přemýšlet. Nenechat se strhnout davem a nepodlehnout manipulaci.

V poslední době jsme například přesvědčováni, že můžeme být věčně mladí a výkonní .

Neumíme se smířit s tím, že stárneme, že některé projevy jsou nevyhnutelné. Jak poznáme tu hranici, kdy jde o běžný problém, se kterým se nemusíme trápit, a kdy bychom měli jít k lékaři, začít to nějak řešit? Medicínsko-farmaceutický komplex okamžitě zareagoval na poptávku po věčném mládí. Vznikl specializovaný obor – anti-aging medicína, medicína proti stárnutí. To je úplná pitomost. Už moje babička věděla, že proti věku není léku. Od dětství se stále něco učíme – číst, psát, počítat, řídit auto, připravujeme se na profesi… Vůbec se ale nechystáme na to, že budeme stárnout. Mám řadu pacientů, kteří stárnutí nerozumějí. Neumějí se vyrovnat s tím, že v šedesáti nebo sedmdesáti letech nejsou tak výkonní a bolí je klouby. Od medicíny očekávají něco, co jim nemůže dát. To neznamená, že když má starší člověk nějaké velké potíže, bolesti, péči odmítnout. To určitě ne. V první řadě je ale potřeba s ním potíže probrat, vysvětlit mu co znamenají, uklidnit ho a poradit mu, jaké má vytvořit podmínky k tomu, aby se zmírnily. Když to nestačí, přijdou na řadu léky nebo operace.

Když už jste zmiňoval přísloví, „veselá mysl, půl zdraví“ – platí?

Určitě. Dokládají to výzkumy oborů psychoimunologie nebo psychoendokrinologie. Negativní emoce jsou totiž energeticky velmi náročné. Starosti tíží, vyvolávají napětí – nejenom psychické, člověk je napjatý i svalově. To vyčerpá obrovské množství energie. Když to trvá delší dobu, podlomí to i imunitu a ten člověk je náchylný ke kdejaké chorobě, začne mu špatně fungovat štítná žláza, což ho ještě víc vyčerpává… a všechno je to důsledek negativních emocí, starostí, chronického stresu. Jestliže negativní emoce k potížím vedou, může se emocemi pozitivními vývoj otočit. Prostřednictvím změny postoje pacienta k nemoci, ale i k životu, se podpoří imunitní systém, tedy samoúzdravné schopnosti. Dobře to ilustrují třeba nádorová onemocnění. Pokud je terapeut charismatickou, silnou osobností, s bohatou životní zkušeností, tak je schopen změnit postoj pacienta, i k rakovině. Motivovat jej, dát mu psychickou oporu. Tímhle mechanismem dojde k posílení imunity, která začne s rakovinou úspěšněji bojovat, než když ten člověk rezignuje.

Můžeme podobným způsobem vzniku nádorového onemocnění i předejít?

Na vzniku nádorů se podílí především prostředí, ve kterém žijeme. Znečistěné ovzduší a pitná voda, potraviny plné chemie, znečistěné vztahy mezi lidmi, všudypřítomný stres. A my to chceme léčit zase chemicky ! Tudy cesta nevede. Je potřeba se snažit o nápravu životního prostředí, myslet a žít ekologicky. Při vzniku nádorů určitě hraje velkou roli i psychika.  Není to jen útok na tělo zvenčí, ale také jeho zborcení zevnitř.  Autoimunitní onemocnění obecně vypovídají o tom, že člověka něco sžírá. Třeba se sám sžírá, nebo žije v podmínkách, které ho sžírají. Výsledkem je podlomení imunity. Je to vlastně agrese vůči sobě. Také se tomu říká autoagresivní onemocnění. Při léčení je pochopitelně třeba tu agresi otočit, naučit se jinému způsobu jejího uvolňování a jinému chování, aby se člověk začal mít rád.

Jaké vlastnosti by měl mít lékař, který chce pracovat podobným způsobem? V knize uvádíte příklad Ludmily Mojžíšové, jejíž metoda (léčba sterility) z nemalé části spočívala na její osobnosti. Nakolik se to dá naučit?

Nejcennějším lékem je osobnost terapeuta. Aby to byl člověk s bohatou životní zkušeností, měl nejen odborné ale i lidské kvality.  Aby měl zájem o pacienta jako o člověka, byl schopen s ním navázat vztah, získat si jeho důvěru. Aby mu pacient pověděl všechno podstatné ze svého života a on to dokázal pospojovat do souvislostí.  Paní Mojžíšová to uměla skvěle a přitom ani nebyla doktor. Pokud přijdete do ordinace, doktor zírá do počítače, nezvedne hlavu, nepředstaví se. „Sestro, pošlete ho na rentgen.“ Koukne, „máte tam artrózu, tady máte recept, nazdar.“ Tak to je nejlepší vzít nohy na ramena.

Jenomže to je běžný model – lidé se cítí nemocní, plní čekárny, lékaři na ně pak nemají čas, šup-recept-na shledanou, ti lidé se dál cítí nemocní a jede to pořád dokola. Co tedy s tím, jak to změnit?

Je to bludný kruh. A jediný způsob, jak ho prolomit, je vystoupit z něj. To se týká jak doktorů, tak pacientů. Nenechat sebou manipulovat, používat vlastní rozum a začít se chovat jinak. To ale musí udělat každý sám. Neudělá to žádný ministr, žádný politik, ten systém se nedá reformovat. Vidím to jako analogii Titaniku. Medicínsko- farmaceutický komplex, který ovládá zdravotnictví, je jako pyšná luxusní loď. Posádka i pasažéři žijí v představě, že se nemůže potopit. Ale může. A také potopí. My nechceme čekat na trpký konec. Rozhodli jsme se nasednout do lehkých člunů a vzdálit do uctivé vzdálenosti. Aby nás nevzal sebou.                                                 

 Ondřej Hošt, Vitalia.cz

Praha - Bývalý ředitel pražského dopravního podniku Martin Dvořák, který je spojován s netransparentním hospodařením podniku, v neděli v ČT zveřejnil své příjmy za posledních šest až sedm let.

Podle něj činily zhruba 50 miliónů korun. Zároveň oznámil, že má připraveny žaloby na média kvůli ochraně osobnosti a chce je během 14 dnů podat. 

„Média spustila neuvěřitelnou kampaň kolem mne, mojí rodiny i dopravního podniku. Máme vypracovány dvě nebo tři žaloby, které budou během 14 dnů podány,“ uvedl.

Média v posledních měsících informují o různých údajně problematických zakázkách a fungování v pražském dopravním podniku. Například naposledy Hospodářské noviny informovaly, že Dvořák chtěl tramvajové opravny prodat společnosti Škoda Transportation za 238 miliónů korun, přestože do nich DPP v minulosti investoval 851 miliónů korun.

Mezi další kauzy patří smlouvy na dodávku papírových a SMS jízdenek, biosložek do nafty, kontrakt na obrazovky v metru, bezpečnostní systém a smlouva na právní služby s advokátní kanceláří Šachta & Partners.

Dvořák podotkl, že ne všechny kauzy vyšetřuje policie. „Některé věci vyšetřuje policie, některé ne. Do dnešního dne mne nikdo z policie nekontaktoval. Sám jsem se přihlásil,“ uvedl Dvořák. Zároveň dodal, že z dopravního podniku se během jeho šéfování nevyvedla jediná koruna.

ČTK

Praha - Evropská centrální banka (ECB) hodlá příští týden, konkrétně ve středu, kdy je únor jednou za čtyři roky o den delší, napumpovat do finančního evropského systému závratnou sumu peněz.

Ta by se měla pohybovat minimálně v řádech stamiliard eur. Podle jednotlivých analytiků oslovených Novinkami se může jednat dokonce až o bilión eur (asi 25 biliónů korun).

O co konkrétně půjde? ECB nabídne jednotlivým bankám v rámci 17členné eurozóny neomezené úvěry s jednoprocentním úročením. Takovouto aukci tříletých půjček ECB poprvé uskutečnila loni v prosinci. Banky si tehdy vypůjčily téměř 500 miliard eur (asi 12,5 biliónu korun) a aukce výrazně pomohla zlepšit náladu na trzích.

Podle analytika Marka Hatlapatky ze společnosti Cyrrus může tentokrát pro větší balík peněz k vypůjčení hrát fakt, že banky se daleko méně bojí negativního efektu kvůli tomu, že si likviditu vzaly.

I pro „zdravé“ banky může být totiž lákavé si za těchto podmínek půjčit a investovat tak tyto levné peníze do cenných papírů s vyšším výnosem.

„Cennými papíry podle záměru ECB mohou být mimo jiné i vládní dluhopisy problémových zemí eurozóny. Druhým použitím, které se nabízí, je odkup vlastních dluhopisů bank,“ připomněl Hatlapatka s tím, že obojí by mělo mít po prosincové zkušenosti pozitivní efekt na výnosy dluhopisů na trhu, a tedy i důvěru na finančních trzích.

Skutečnou záchranou je reforma dlužníků
Podle analytika Václava Frančeho z Raiffeisenbank tyto nestandardní operace ECB eurozónu sami o sobě nezachrání. „Zachrání ji jedině reformy zadlužených zemí. Operace ECB mimo jiné zmírní paniku na finančních trzích do doby, než se projeví efekt reforem,“ uvedl Franče.

Dalším z cílů, které operacemi ECB sleduje, je podle Frančeho omezení nedostatku úvěrů v ekonomice, ke kterému by, nebýt zásahu ECB, došlo. „Banky jsou totiž kvůli zpřísněným požadavkům na kapitálovou přiměřenost nuceny omezovat úvěrování, což má nepříznivý dopad na reálnou ekonomiku,“ vysvětlil Franče.

Nebezpečím je inflace
Jak uvedl analytik Miroslav Novák ze společnosti Akcenta, primárním účelem této akce je poskytnout bankovnímu sektoru dostatek likvidity a zabránit tomu, aby banky přestaly půjčovat finanční prostředky jak na mezibankovním trhu, tak ve vztahu klient – banka.

Podobně podle analytika Miroslava Frayera z Komerční banky je základním cílem těchto operací poskytnout bankovnímu sektoru prostředky, které pak dále půjčí nebankovním institucím. „Jinak řečeno se jedná o snahu ECB podpořit úvěrování ekonomiky,“ doplnil Frayer.

Výhody v krátkodobém horizontu spočívají podle Frayera především v podpoře mezibankovního trhu a financování podniků. „V dlouhodobém období samozřejmě velmi uvolněná měnová politika, právě i díky těmto operacím, přináší mnohá rizika například v podobě vysokých inflačních tlaků či přehnaně vysokém růstu úvěrové činnosti,“ zakončil Frayer.

Problémy budou bublat dál
Podle analytika Jiřího Šimka ze společnosti Citfin tato operace dluhové problémy eurozóny nevyřeší, ale má spíše přinést zklidnění na trhy a zmírnit obavy z nedostatku likvidity a přimět banky, aby dále kupovaly dluhopisy.

„Tím, že se bankám dodá další likvidita, se zřejmě krátkodobě situace na trzích zklidní, ale rozhodně nevyřeší dlouhodobé problémy eurozóny a problémy s deficity jejích nekonkurenceschopných zemí,“ je přesvědčen Šimek s tím, že pod povrchem budou problémy eurozóny dál přetrvávat a narůstat.

Novinky.cz