K2 holding

Chrudimsko/Dvakačovice – Blažena Kohoutová je žena činu. Během týdne pendluje mezi Dvakačovicemi a Prahou, protože se stala po úspěšném působení v byznyse jako vrcholová manažerka nejen vyhledávanou headhunterkou, ale nakonec se shodou okolností vrátila i zpět ke svému původnímu poslání, tedy duchovní službě jako farářka. Vášeň pro módu a navrhování ji ale nikdy neopustila, což dokazuje její úspěšná módní značka NoblerStyle.

Energická a akční žena s pronikavýma očima v pestrobarevných hedvábných šatech spíše boří mýty o představách většiny lidí, když řekne, že je farářka. Blažena Kohoutová je noblesní, má šmrnc, dokáže nadchnout, a když mi vypráví, jak se stalo, že se rozhodla vrátit k duchovní službě, řekne: „Prostě jsem odjela na dovolenou a vrátila jsem se s jasným rozhodnutím.“

Když přišel covid a na všechno začal platil lock-down, objevila se navíc vhodná příležitost začít se věnovat módě, což ji lákalo snad odjakživa. První klientkou se stala žena, co potřebovala ušít kabát. Zázemí jí ve svém skvostném ateliéru poskytla její kamarádka, známá návrhářka šperků Zdena Zingopi, a tím se zrodil nevšední módní byznys Blaženy Kohoutové. Navzájem se skvěle doplňují dodnes.

Co vás ze světa byznysu a módy v Praze přivedlo zpátky do Dvakačovic, ke službě farářky?

Sbor ve Dvakačovicích chtěli zavřít a přifařit ho ke Chrudimi. Stalo se to právě, když jsem byla po operaci, kterou jsem myslela, že nepřežiju.  A pak jsem měla dvě těžké sepse a já jsem si tak říkala, jestli já to přežiju a budu moct dovychovat ty moje druhé děti, tak já už budu uvažovat úplně jiným než manažerským prizmatem. A po více než měsíci pobytu v Motole přijdu domů, nemůžu ani dolézt do koupelny a volá mně jeden kluk z Dvakačovic a říká, hele, víš to, že chtějí zrušit náš kostel? Ty to tak necháš? No tak jasně, že to tak nenechám, že jo! To je můj kostel, náš tady.  A už to jelo.

Byla pro vás duchovní služba vždy jasnou volbou?

Bylo to složitější. Původně jsem chtěla studovat módní návrhářství. Maminka mi nedovolila jít na textilku. Ještě ve druháku na gymplu jsem o tom uvažovala, ale pak najednou jsem byla aktivnější v církvi, tehdy v hluboké totalitě, a nebyli faráři. Tak jsem se rozhodla, že půjdu studovat teologickou fakultu a budu dobrý farář. S velkými iluzemi, jak všechno změním, samozřejmě. Vystudovala jsem a nedostala státní souhlas.

Nakonec vám pomohla náhoda…

Najednou byla revoluce a chrudimský církevní tajemník mi napsal, ať se dostavím, a řekl, že můžu pod dozorem pracovat. Takže jsem byla asi měsíc a půl v Chrudimi u faráře Gregora a potom přišel farář Hlaváč z Proseče za Gregorem, že ho povolává tatínek Michala Kocába, Fredy (Alfred, pozn. red.), na úřad pro dokumentaci zločinů komunismu, který budou zakládat, a že by za sebe rychle potřeboval náhradu. Jestli by mě neuvolnil. A Gregor takhle otevřel dveře (ukazuje rozšafné gesto, jako by se houpal na židli)) a povídá: Hele, šla bys do Proseče? A já říkám, no tak jo. (směje se)

Co si při vzpomínce na svoje začátky v Proseči vybavíte jako první?

Moje zkušební kázání v Proseči, které probíhalo v revolučních dnech. Byl úplně narvaný kostel lidmi. Pod kazatelnou seděl můj přísný profesor řečtiny a Nového zákona. Ještě asi dva tři měsíce předtím mě drtil na poslední zkoušce. Vítali mě jak ze starých časů někde z filmů pro pamětníky. Hned po kázání vystupovali s pozdravy lidi, jako třeba místní ještě prvorepublikový pan učitel, pan varhaník a další vážení členové sboru, pak spisovatelka Eva Kantůrková, Zdeněk Jičínský nebo potomek bratří Mannů, Jindřich, jejich vnuk, kterým Proseč udělila čestné občanství. Všichni, co zrovna přijeli na Občanské fórum. Jindřich Mann ve své zdravici prohlásil, že moje kázání bylo pro něho koncertem krásné češtiny. Byla jsem z toho úplně paf.

Čím si vysvětlujete ten úspěch?

Moje babička, která se sem vdala, mi říkala, že na horách žijí úplně jiní lidé. Sama pocházela od Trhové Kamenice. A já jsem to pochopila, až když jsem přišla do Proseče, že je to tu trochu jiná mentalita než tady v Polabí a že je tu taky mnohem větší zbožnost. Tady si lidi z kostela pamatují všechna kázání a třeba i to, co jsem řekla před rokem.

Jaký byl váš plán, když jste začala jako farářka dojíždět z Prahy do Dvakačovic?

Kupa věcí se děje jenom v městských sborech a na venkovských ne, jako jsou třeba biblické hodiny, které bývají opravdu v silných sborech. A já jsem je zavedla. A pořád mi to přišlo málo, tak jsem si řekla, aha, tak tomu dáme jiný formát! Já budu povídat nějaké biblické téma jako na biblické hodiny, ale aby mohli přijít i nevěřící a necítili se blbě, tak tomu dáme formát o cestování. Tím, že já na začátku budu vykládat tajemství modlitby Páně, protože to každý běžně slyší na pohřbech, na svatbách, na všem možném a nerozumějí tomu, když jsou nevěřící. A pozvu zajímavé osoby, co cestují, no a hned na první setkání přišlo padesát lidí.

A na čem pracujete teď?

Kolik potřebujete, tři?

Potřebuji dva. Teda dva na střechu a jeden na zateplení. Tenhle týden dostanu od největšího sponzora půl milionu. Tak to zase poposkočí a už hledám další cesty, tak uvidíme, co vyjde, doufám, že to vyjde.

A já si myslím, že ty věci, když člověk dělá dobrou věc, tak že jsou požehnané. A že to přijde. Tak jako všechno. Tak doufám, že to tak bude.

Podle čeho vybíráte osobnosti, které na benefiční akce pozvete?

Spousta lidí se nabídne sama. Nebo někoho oslovím a řeknu, za jakých podmínek a jestli by to udělali i jako benefici, že sbírám prachy na střechu, a výjimečně dáme někomu třeba na cestu, ale výjimečně, většinou řeknou, že ani to ne. Takže pak jde všechno na ty sbírky. Na opravu varhan jsme vybrali za půl roku. Teď to bude horší. No ale dáme to!

A co váš sbor?

Každý podporuje aktivity, které děláme pro veřejnost, a já si myslím, že o tom to je. Já nechci říct, že jsme kulturní středisko, ale ta služba faráře musí jít dneska za hranice sboru i církve. A myslím si, že čím dál tím víc, jaká je doba, jak se lidi potýkají s agresivitou, s nepochopením, se závislostmi, tak že církev je takové místo a taková jistota, nebo místo k povznesení. A oni jdou z bohoslužeb, z koncertu nebo z těch besed a teď mi říkají: já jsem si tady tak odpočinula, já jsem byla úplně někde jinde. Já se tady cítím tak dobře. Když mi ty lidi, nevěřící, kteří chodili na katechezi, a to já neříkám, že to je na popovídání si, oni mi řeknou: my se tady cítíme tak dobře. My se sem těšíme. Tak to je skvostné, ne?

Nabízí se otázka, jak tedy jako farářka vnímáte téma menšin a jinakosti?

My jsme měli v církvi o tom i diskuze, než se udělalo nějaké oficiální stanovisko, a jsou sbory na severu Čech třeba, kde asi ve třech sborech, a na Zlínsku byl taky jeden sbor, kde s tím nějaký problém nějací staroušci měli, ale například pan farář, můj předchůdce, patřil k menší komunitě a žil tady se svým přítelem, takže tenhle sbor je úplně otevřený, a já tady znám hned jeden pár z Prahy, který tu ale bydlí nedaleko, a když jsou tady, tak sem chodí do kostela a jsou zvaní i k večeři Páně, i jim jsem nabídla, že kdyby se chtěli vzít, že dostanou u nás požehnání.

Já s tím potíž vůbec žádnou nemám. Třeba jeden můj kamarád je jediný, který se mnou je ochoten chodit po obchodech (smích) a diskutovat, co má Dior nového za kolekci, takže to docela oceňuju. (upřímný srdečný smích)

Myslím, že my to považujeme za normální a respektujeme to plně. V katolické církvi to ještě nezvládli. Evangelíci si myslím vždycky byli takoví, o pár kroků napřed. A mají i úplně jinou mentalitu a vůbec to už neřešíme v takové té svobodě a svobodomyslnosti a myslím si, že se to i v tomhle projevuje, že si tu svobodu ceníme pro sebe a ceníme si jí i pro ty druhé, a to si myslím, že je dobře, a vážím si toho.

A vnímáte dnes duchovní službu jinak než dřív, než jste pracovala ve firmách?

Já si myslím, že spíš vystupuji z řady a duchovní službu vnímám trochu jinak. Myslím, že je rozdíl, jak vnímá duchovní službu a kde stojí oficiálně katolická církev a kde stojí protestantské církve dneska.

Jo, v té otevřenosti, v tom přijetí a vůbec. Ale pro mě to není jen v tom, odkázat v neděli v kostele bohoslužbu.

A o čem to je?

A teď k vaší roli módní návrhářky: Děláte taky nějakou módní osvětu?

Ano, dělám, workshopy, a jsou hrozně populární a vždycky pak mám strašně moc objednávek. Probíhají v ateliéru u Zdeničky Zingopi. A já jednak hodně ráda všechny ty trendy kreslím, i přinesu vzorky látek a ukázky, a povídáme si o tom...

Třeba workshop na zimní oblečení, na kabáty – mám tam typy kabátů, úžasné střihy –, a aby si to mohl každý na sobě vyzkoušet, než se rozhodne. A většinou je dělám třeba v černé. Ale pak vidím, že bledě modrá, šmolková, prostě sluší každému a najednou jste v ní o dvacet let mladší, že to je úplně úchvatné. A teď to tam vezmu a všechny řeknou, že si to musí taky vyzkoušet. Takže workshop má končit v jedenáct hodin a končí ve dvě, samozřejmě. Většina pak nazná, že to nutně potřebuje taky. A teď jsou tam Zdeniččiny šperky, na každém workshopu pak je ještě nějaká speciální nabídka šperků pro moje klientky, aby měly nějakou výhodu, takže fakt to trvá dlouho, ale mně to přijde dokonalé.

Taky ale semináře dělám zdarma v rámci Klubu žen. A to právě je vždycky velká účast. Sjede se z okolí kupa lidí, protože posílám pozvánky na obecní úřady k rozhlášení a vyvěšení, takže přijdou i lidé, které třeba vůbec neznám, a to je taky úžasné.

Kdy si při tom všem stíháte vybírat látky na vaše návrhy?

Dnes je to tak, že mám asi šest firem, u kterých nakupuji. Někteří dodavatelé mi sami volají už dopředu, že přišlo zboží, většinou mi to i nafotí a já hned poznám, co je kolekce Dolce a Gabana nebo třeba Bluemarine, protože mám obrazovou paměť, a u těch významných návrhářů, kteří mě fascinují, když sedím v metru nebo kdekoliv, tak si sjíždím v mobilu jejich přehlídky. Než k dodavateli dojedu, tak už mám promyšlené, komu co nabídnu, vypočítám si metry, risknu to a koupím to. Když přijdu domů, hned kreslím návrhy a už píšu klientkám, k čemu by se jim to hodilo, jaká je odhadnutá cena a jestli mají zájem.

U exkluzivních dodavatelů mě něco tak nadchne, že nesnesu, aby to měl někdo jiný. (směje se) Teďka beru z role třeba, ve které byly desítky metrů, a já mám nějakých dvacet stálých klientek a každá z toho něco málo má, takže jsem vlastně vděčná za každou, které to můžu nabídnout, ale to je něco tak úchvatného, že prostě, no nekupte to.

Kde si mohou zájemci vaše návrhy vaší módní značky NoblerStyle prohlédnout?

Více než na web dávám příspěvky na facebook. Většinou mám šaty rovnou i na sobě, aby se dámy nebály, že nemají třeba ideální postavu. Většinou to funguje tak, že mi lidi hned volají a rovnou šaty chtějí.

Vaše klientela jsou hlavně doktorky, právničky, VIP?

Ano, a manažerky, hlavně HR a obchodní ředitelky. Chodí ke mně, abych jim ukázala, jaké mám nové látky, nakreslím vlastní návrhy, pak jim to šijeme. Mám nasmlouvané profesionální švadleny. U klientek, které známe, nám stačí jen jedna zkouška, u nových jsou to dvě. Většině z nich vlastně tvořím skladebný šatník.

Na čem si v Noblerstyle zakládáte?

Naše klientky mají od nás kvalitní módu z pravého hedvábí, z kašmíru. Maximálně z vlny, ale třeba nic bych nedělala z plastu. To bytostně nesnáším. To si říkám: z plastu si můžete koupit za pár šupů. To šití je dneska poněkud drahá záležitost. Když už to budu dávat šít, tak to chci mít na pár roků, a to znamená, že to musí být nadčasové, dobře kombinovatelné, dokonale zpracované a dokonale na míru.

Děláme hodně velké okraje, takže většina věcí jde povolit. I jsem to třeba udělala tak, že jsem měla látky koupené do zásoby, protože když jsou moc hezké, tak si koupím ještě pro jistotu, kdyby se mi to zničilo nebo kdybych si třeba potřebovala dát ušít druhé o dvě čísla větší. A pak v tom vylezu a manžel řekne: No vidíš, vždyť ti to je. A já řeknu: No vidíš! (směje se)

Chrudim – Kdysi ji smrt děsila, ale dnes ji bere jako součást života. Lenka Nevečeřalová vypravuje pohřby, kope hroby a pomáhá pozůstalým rozloučit se s jejich blízkými zesnulými důstojně – s úctou, klidem a pochopením. Svoji práci bere jako poslání. Pomáhá živým i mrtvým – s respektem, pokorou a pietou. Když v devadesátkách letěla písnička Hrobař od Premieru, bourala tabu kolem smrti. Lenka Nevečeřalová tehdy ještě nebyla na světě, ale dnes je to právě ona, kdo boří předsudky – jako žena, která se rozhodla stát hrobařkou.

Když se jí ptali, čím chce být, říkala, že soudní lékařkou. Už jako malá si ráda listovala matčinými odbornými knihami. Kromě právničky v rodině měla i jiné vzory, které mohla následovat, a klidně by se mohla stát soudkyní nebo političkou, ale nakonec se rozhodla jít svou vlastní cestou. A rodina ji v tom podpořila. Říkali, dělej, co tě baví, hlavně, když budeš šťastná. 

Smrt ji fascinovala, ale zároveň děsila. Na školním výletě v Kutné Hoře dokonce utekla z kostnice s jekotem, když uviděla lidské lebky. Až později zjistila, že to zřejmě nebyl strach z lebek, ale vyděšení ze způsobu zacházení s lidskými ostatky. Dnes se na ně dívá denně – a s klidem. Ke všemu totiž přistupuje s pokorou a patřičnou pietou. A každý krok nejdříve dobře zváží. Řídí se intuicí. Svoji práci si vybrala také proto, aby pomáhala mrtvým odejít důstojně a skutečně jim dopřála odpočívat v pokoji.

Osudové setkání

V osmnácti, když už studovala obchodní akademii, potkala člověka, který se živil hrobařinou a téma volby povolání se znovu otevřelo. Když ji trochu zasvětil do řemesla, Lenka zjistila, že právě tohle je to, co chce v životě dělat. Ale školy nenechala a tak má dnes kromě certifikátu a kurzů v oboru z pragmatických důvodů i maturitu. Hrobařina pro ni není jen práce – ale poslání. Nejde jen o kopání hrobů, ale je to hlavně o lidech. O těch, kteří odešli, i o těch, co zůstávají.

Těžké začátky

Když vzala poprvé do ruky lopatu, nemohla za chvíli popadnout dech, ale nevzdala se. Aby si postupně udržovala fyzičku, začala běhat a místo činek doma zvedala cihly. Jen fyzická síla by ale nestačila. Člověk musí umět také naslouchat, a aby mohl plnit přání pozůstalých, i jednat s úředníky. A není to jen o kopaní hrobů a lopatě, někdy přijde na řadu i sbíječka. „Když se daří, tak se daří, jako v každé práci,“ říká Lenka a s úsměvem.

A u všeho se musí dodržovat pravidla a normy, nejen rozměry, ale třeba i tlecí doby. Jen pro zajímavost, u kopaných hrobů je nejmenší hloubka 150 centimetrů a nejvíce dva metry a tlecí doba deset až patnáct let. U hrobek není stanovena. V případě hrobů mají vliv třeba i jílovité vrstvy, které procesy zpomalují, ale někdy i spodní voda, která může uzavřít pohřebiště i na třicet let, jak říká.

V lodičkách na hřbitově

Lenka má všechny potřebné certifikáty, takže může provádět i exhumace s povolením hygieny, a to i pro potřeby vyšetřování policie. Jednou měla přijet na exhumaci a kriminálka ji nechtěla pustit na hřbitov – čekali totiž na příjezd zaprášeného hrobníka s placatkou a lopatou a místo toho dorazila hezká plavovláska v zelených šatech a v lodičkách.

Zvědavci se často neudrží: „Jak se mohla na něco takového dát? Nepije, nefetuje, nedělá veřejně prospěšné práce…,“ popisuje. Jeden zvědavec jí prý dokonce řekl, že asi musí být lesba, když nemá chlapa. Ale pravda je, že muži často  vezmou rychle do zaječích, jakmile zjistí, čím se živí, a tak z prvního rande bývá někdy rovnou poslední, ale i v tomhle ohledu hrobařka Lenka věří, že všechno má svůj čas.

Vlastní cestou

Po několika letech usilovné práce u různých pohřebních služeb se rozhodla Lenka Nevečeřalová osamostatnit a založila si Angelethos, kde nabízí své služby. Díky nasbíraným zkušenostem už může doporučit ty, kteří svoji práci dělají opravdu dobře. A varovat před těmi, kteří přijedou v riflích a košili s krátkým rukávem. Nenápadný detail, ale podle Lenky vypovídá o přístupu hodně.

Workoholismus nezapře

Lenka věří na posmrtný život a podle toho přistupuje ke své práci. Ví, že na smrt se nedá připravit. Proto je na telefonu ve dne v noci. Když jí zavoláte, přijede profesionálka, které můžete důvěřovat.

Za posledních pět let si nevzala jedinou dovolenou. Vzpomíná, jak během covidu byly pohřby smutné, tiché, bez otevřených rakví. Ale i tehdy byla k dispozici, když ji druzí potřebovali.

Jde to i jinak

Když váš blízký odejde, není nutné hned volat pohřební službu. Můžete si dopřát čas. Klid. Rozloučit se doma, v rodinném kruhu. Bez spěchu. Tak, jak to cítíte. A samotný pohřeb? Nemusí probíhat v krematoriu. Poslední rozloučení se může odehrát v přírodě. U rybníka. V lese. Na louce. Tam, kde to měl zesnulý rád. Všechno se dá zařídit.

Po práci dokáže vypnout

Má kolem sebe lidi, kteří její práci neřeší – berou ji takovou, jaká je. S přáteli se ráda sejde na grilovačce, což považuje za dokonalý relax. Stejně jako plavání v bazénu nebo běhání za tmy, se sluchátky v uších. „A rozhodně si nepouštím Čechy krásné, Čechy mé,“ směje se.

Proč právě hrobničina?

„Beru to jako poslání, s pietou, úctou, s pochopením,“ říká. „Je to poslední služba člověku.“

Chrudim – V poslední době se v Chrudimi probírají informace o nové výstavbě. Vládne v Chrudimi mezi developery konkurence, nebo tu snad staví jen jeden? Oslovili jsme developera Milana Kuštu, jehož společnost je v Chrudimi podepsána například pod centrem Balustráda, domy Na Špici nebo rezidencí v Poděbradově ulici, aby řekl, co si o tom všem myslí on jako jeden z nich.

Jaký je váš pohled na výstavbu bytů v Chrudimi a vládne zde konkurenční prostředí?
Výstavba bytů v Chrudimi je bohužel dlouhodobě nedostatečná, což ovšem není jen lokální problém, ale dlouhodobý stav v ČR daný zejména naprosto nevyhovující legislativou, která neúměrně protahuje stavební řízení. 

Bohužel dlouho avizovaná digitalizace se nekoná a naopak došlo k naprostému rozpadu povolovacích procesů a fatální nedodržování zákonných lhůt, což povede jen k dalšímu omezení nabídky a růstu cen nabízených bytů.

Konkurenční prostředí v Chrudimi dlouhodobě existuje, mimo naši společnost zde působí několik menších developerů, ale stovky bytů postupně uvádí na trh nadnárodní skupina VCES a nově zde působí i společnost IMOS Brno.

Nového developera v Chrudimi tedy vítáte?
Konkurenci vítáme, neboť nás posunuje dále a zároveň jsme si jistí kvalitou našich projektů nejen z hlediska provedení, ale i lokací a připravované projekty Kopanický Mlýn II a Rezidence na Rozhledně se 150 byty se nyní setkávají s velkou převahou poptávky.

Prý jsou Brňáci levnější, nebude to právě výstavbou v zátopové oblasti?
Výstavba společnosti IMOS v lokalitě u TESCA je sice v záplavové oblasti, ale nevnímám to jako problém. Stavebně technicky se musí obytné prostory umisťovat nad 100letou vodu, v přízemí jsou tedy obvykle garáže, a kdyby se k záplavě chýlilo, auta se přeparkují a velká voda by neměla zasáhnout obytné prostory. Obdobně jsme realizovali i projekt FAMOS II, kde je zřetelné, že první obytné podlaží je cca 80cm nad okolním terénem.
Projekt první etapy znám, ceny za jeden metr čtvereční jsou o několik procent nižší, než plánujeme u našich dvou zmiňovaných projektů. Při rozhodování je ale třeba uvažovat nad využitelností kupovaných výměr v daných dispozicích a také standardy provedení.

Pozemky prý byly nejdříve nabízeny vám a prý jste je odmítl, řekněte proč?
Ano, pozemky se k nám dostaly několikrát za posledních 15 let, nejdříve samotné, naposledy i se stavebním povolením na několik desítek bytů. O koupi jsme neměli zájem právě s ohledem na několik nových projektů, které v Chrudimi máme v různých fázích rozpracovanosti.

Ztratí město výstavbou nových bytů v Píšťovech nadobro možnost mít někde odstavné parkoviště?
Myslím, že ne, vhodné pozemky jsou i u silnice, kde by podle mě mohla stát jak dlouho diskutovaná sportovní hala, tak i multifunkční a odstavné parkoviště.

Vy jste nad možnosti výstavby toho parkoviště v těchto místech uvažoval?
Ne.

Jak postupuje plánovaná výstavba na poli na Skřivánku?

V současné době pracujeme na propojení lokality z Olbrachtovy ulice, kdy se městu Chrudim podařilo napojení vyřešit majetkově a my jsme se zavázali, že toto propojení v ceně více než 10 milionů korun zafinancujeme a zrealizujeme. Vybudování předpokládáme do konce příštího roku.  Poté bude zahájena výstavba jak infrastruktury pro rodinné domy, tak i pro bytovou výstavbu.

Co byste lidem poradil, o co by se měli zajímat, co je zárukou, že si vyberou dobře firmu, která jim postaví jejich bydlení kvalitně?

Žádné jistoty bohužel neexistují, je třeba mít kvalitní vyváženou smlouvu s konkrétními termíny, standardy a sankcemi za její případné nedodržení. Dost napoví i to, když se podíváte na realizované předchozí projekty.

Chrudim – Chrudim má od roku 2024 po několika letech nového městského architekta. Je jím Martin Nedvěd (40), který na pozici externího konzultanta města nastoupil v lednu. Ještě než se to stalo, učil dva roky odborné předměty na Střední průmyslové škole stavební v Pardubicích. Také je členem spolku Palučiny. I když se narodil v Poličce, cítí se jako „Chrudimák“. Jak se za těch několik měsíců s novou rolí městského architekta sžil, co by rád prosadil a co jiného ještě jeho práce obnáší?

Jak časově náročná je vaše práce?

Snažím se s prací pro město vejít do smluvně vymezených padesáti hodin měsíčně. Ale jako Chrudimák se jí v duchu věnuji prakticky pokaždé, když vyjdu ze dveří a rozhlížím se kolem sebe.

Vnímáte v poslední době ve městě nějaké architektonické detaily pozitivně, nebo negativně?

Jako pozitivní vnímám například snahu o regeneraci městské památkové zóny, která se myslím ubírá dobrým směrem. Toto úsilí naopak podkopávají (byť zřejmě neúmyslně) některé provozovny svou ukřičenou reklamní grafikou a jinými nevhodnými „výpady“ do veřejného prostoru.

Chtěl byste něčím navázat na konkrétní práci vašich předchůdců?

Kolegové Thér i Janatka odvedli pro město spoustu dobré práce – za architekta Janatky vznikl například Manuál tvorby veřejných prostranství, který bych rád uplatňoval jako minimální standard pro veškerou výstavbu, které se ho týká.

Co můžete z pozice pouhého externího konzultanta v Chrudimi ovlivnit k lepšímu a které naopak ovlivnit nemůžete?

Mohu ovlivnit projekty (městské i soukromé), které jsou se mnou konzultovány od prvních koncepcí a návrhů. Protože si můžeme s autorem vyjasnit, co je pro konkrétní místo podstatné a co naopak nežádoucí. Nedokážu ovlivnit řadu projektů, které jsou již dotažené do prováděcí dokumentace a mají například vydané stavební povolení.

Konzultujete také každých čtrnáct dnů s lidmi, je o vaše rady zájem?

Na konzultace většinou lidé chodí (zatím jenom dvakrát nepřišel nikdo). Pokouším se vždy vyhovět i těm, kterým určený čas nesedí nebo kteří se chtějí sejít přímo v zájmové lokalitě, a po dohodě mailem si sjednávám schůzky i jindy a jinde. 

A jaké konkrétní dotazy už jste pomohl vyřešit?

Většinu příchozích lze rozdělit asi do tří skupin: První se přichází poradit o konkrétním záměru, který by chtěli ve městě realizovat. V ideálním případě přijdou ještě před zadáním návrhu, představí mi svůj záměr a bavíme se o nějakých požadavcích a limitech ze strany města. V horším případě jdou konzultovat již hotový projekt a hledáme nějaké kompromisy, aby to dopadlo pro obraz města co nejlépe.

Druhá skupina přichází s konkrétními náměty na zlepšení či opravu prostorů nebo staveb v majetku města. Tady nejsem schopný vyhovět hned, ale všechny podněty si píšu a kreslím do mapy pro pozdější projednání s investičními techniky nebo pro případ, že se bude dané místo v budoucnu předělávat v rámci jiné stavební činnosti (třeba kvůli výměně inženýrských sítí).

Poslední okruh jsou rezidenti nespokojení s nějakým stavebním záměrem v jejich okolí a chtějí poradit, jak zabránit jeho realizaci.

Vaše slovo má velkou váhu v rozhodování, jakou výslednou podobu budou mít chystané projekty? Co byste považoval za ideální stav?

V zastupitelské demokracii mají mít vždy poslední slovo politici a političky, které si lidé zvolili, aby za ně  spravovali město, jak nejlépe dovedou. Za ideální stav považuji, když oni naslouchají tomu, co jim radí experti, které si k řízení města přizvali a důvěřují jim. Ale už starosta New Yorku Bloomberg říkal: „V Boha věřím. Všichni ostatní mi musí předložit data.“

Doporučil už jste městu konkrétní změny, které by mělo v rámci svého rozvoje podniknout?

Během prvního roku jsem se zatím spíše rozkoukával a seznamoval s běžícími plány, investicemi a zavedenými procesy. Bylo potřeba pomoci dotáhnout některé projekty u kterých jsem nebyl od začátku a už byly nějak nastavené.

Přijali vaše návrhy snadno, nebo jste je před nimi musel těžce obhajovat?

Koncepce, na kterých teď pracuji, konzultujeme průběžně jak s vedením, tak s jednotlivými odbory města, takže si spíš vzájemně vyjasňujeme odborné a politické náhledy na věc, než že by šlo o nějakou tvrdou obhajobu.

Vznesl jste už vedení města nějaké konkrétní výhrady k současnému územnímu plánu a regulačnímu plánu městské památkové zóny, pokud nějaké máte?

Aktualizace územně plánovací dokumentace probíhá stále a případné úpravy řešíme zatím interně.

Líbí se vám jako městskému architektovi nápad Za loutkami do Chrudimě?
Budete nějak zasahovat do rozmísťování sošek?

Podle předběžné dohody se mnou bude umístění loutek do budoucna konzultováno. Obecně – umění do veřejného prostoru určitě patří, posouzení jeho kvality je na širší diskusi, ve které se cítím být spíš poučeným amatérem než kompetentním odborníkem.

Jak byste okomentoval například nedokončenou studii centra města po Tyršovo náměstí, úpravy Husovy ulice, nedořešené nábřeží Karla Čapka, Masarykovo náměstí nebo parkovací dům pod Moravovou zahradou?

Všechny tyto lokality, a řada dalších, dál od centra, si zasluhují pozornost a bude potřeba se jim dále věnovat.

Tyršovo náměstí se momentálně řeší v souvislosti s dalšími etapami úprav sportovní haly, ohledně zlepšení nábřeží Chrudimky teď vše diskutujeme v rámci plánu protipovodňových úprav.

Masarykovo náměstí je bohužel utilitární dopravní prostor, u kterého se nám v blízké době asi žádné velké zlepšení nepovede.

A parkovací dům na Moravově zahradě by zřejmě usnadnil situaci rezidentům v okolí, posílil možnosti parkování při akcích na náměstí, v hale či Klášterních zahradách a pomohl odblokovat některé projekty, které dnes nejsou schopné naplnit požadavky na parkovací místa (např. bytové půdní vestavby v centru).

A co parkování v Chrudimi, má podle vás nějaké rychlé řešení?

Nemyslím. Jako architekt mohu navrhovat rozšiřování parkovišť, parkovací domy a přemlouvat soukromé investory, aby v rámci svých projektů alokovali co nejvíce parkovacích míst a volné kapacity třeba pronajímali. Nicméně zkušenosti z celého světa říkají, že více parkovacích míst problém neřeší – jenom přitahuje stále více aut.

Respektovaný urbanista Jan Gehl tvrdí, že jediným řešením, které v některých městech už začíná fungovat, je dobrovolné omezení používání automobilů ve prospěch pěší chůze, veřejné dopravy a cyklodopravy.

Co byste navrhoval vy?

Osobně si myslím, že pro zdravého člověka, který neveze velký nákup nebo jiný náklad, je chůze nejlepší, nejdravější a někdy i nejrychlejší způsob pohybu po městě. Ale vnímám, že je to u nás stále třaskavé téma a hodně lidí má nějakým kuriózním způsobem spojenou jízdu autem s osobní svobodou.

Proto nechci nikoho přesvědčovat, ale snažím se jít příkladem. Po Chrudimi chodím většinou pěšky, do školy do Rybitví jezdím na kole nebo autobusem a v domácnosti máme pouze jeden automobil parkující v podzemní garáži.

Chtěl byste ještě něco dodat?

Že mě práce městského architekta po prvním roce zatím baví a vidím v ní smysl.