K2 holding

Chrudim – Přesně před týdnem uvedla Galerie Art Chrudim za účasti autorky její novou výstavu se symbolickým mnohoznačným názvem Limbo. Malířka Bára Myslikovjanová připouští všechny významy.  Během osmi let od chvíle, kdy úspěšně absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, může jako jedna z mála říct, že se svým uměním dokáže úspěšně uživit. Stala se známou a vyhledávanou malířkou a po jejím díle je sháňka i mezi zahraničními sběrateli. Co o svých obrazech prozradila umělkyně sama?

Limbo, jak se výstava symbolicky jmenuje, může být nejen předpeklí, ale je to i známá taneční hra, ve které se snižuje tyč, pod kterou se musí protancovat, dokud nespadne. Limbo je i kritiky oceňovaná videohra z roku 2010, kde se v temném lese pohybuje malý chlapec a snaží se rozluštit nejrůznější hádanky, aby našel  svoji ztracenou sestru. Limbo je stav nejistoty, co bude dál, jako by se zastavil čas.

Barbora Myslikovjanová na otázku galeristy, proč se před začátkem příchodu lidí na vernisáž neusmívá, odpověděla, že si šetří úsměvy pro návštěvníky. Nevadilo by jí prý ale vůbec, kdyby žádní nepřišli. A na otázky, jak se staví k výběru fotografií, odpověděla: „Ano, tam vypadám vcelku míromilovně, tak tu můžete použít,“ komentovala s humorem sobě vlastním a zároveň dodala: „Co nadělám? Jsem, jaká jsem, to neovlivním, vyber sama, jako by ses dívala na sebe.“ A to je i klíč ke vnímání jejích obrazů. Je to stejné jako u poezie.

Bára maluje odjakživa, jak říká, ale svoje umělecká studia začala na střední uměleckoprůmyslové škole ve Valašském Meziříčí. „První rok jsem byla na výtvarném zpracování skla, kde byla i malba, ale další rok otevřeli užitou malbu, takže jsem přestoupila a absolvovala kvůli tomu dvakrát prvák,“ zavzpomínala. Nenechala se ničím odradit a šla si už tehdy za svým cílem stát se malířkou. Leszek Wojaczek jí v tomto ohledu prý hodně pomohl a tato škola jí  dala daleko nejvíc. „Zpětně lituji, že jsem se trochu více neponořila do tajů sklářského řemesla,“ uvedla. Později na AVU u Michaela Rittsteina, kde začínala také malbou, už to bylo jinak: „To ve mně paradoxně už nic moc nezanechalo,“ uvedla.

A jak vzpomíná na první setkání se svéraznou malířkou, která se nebojí přiznat, že je solitér, galerista Luboš Jelínek? „Když jsem Báru poznal, chválil jsem její kresbu, ale snažil jsem se ji přesvědčit, aby se více zaměřila na malbu,“ prozradil svoje známé postupy. „Jenomže Bára mě okamžitě poslala někam,“ vylíčil s úctou a obdivem a s přátelským tónem směrem k malířce, aby dal najevo, jak vypadá i jejich další spolupráce, protože Bára si opravdu vždy stojí za svým a dobře ví proč.

„Jejím poznávacím znakem jsou kresby malých formátů na papíru,“ dodal galerista Luboš Jelínek. „Dalším poznávacím znakem je, že jsou papíry vždy z druhé strany silně podmalovány několika vrstvami akrylových barev, což bylo pro mě velmi zajímavé a osobité zjištění,“ dodal. Malířka se ke svým kresbám okrajově také vyjádřila, i když o smyslu svých obrazů obyčejně záměrně mlčí. „Kresba na papír je pro mě symbolická, nejintimnější záležitost, něco jako deníček,“ uvedla a zároveň dodala: „Zatím nemám potřebu dělat velká obří plátna, ale až ji budu mít, tak je namaluju,“ nenechala se zaškatulkovat.

Zajímáš se, jak Tvoje obrazy působí na lidi?

„Ano, zajímám se o to. Někteří mi dávají zpětnou vazbu ihned po vernisážích, nebo mi od nich chodí dopisy, jak jim moje obrazy pomohly. Většinou v tom zrcadlí sami sebe a já se tak dozvím jejich příběhy a traumata a jim se tím uleví. Mám z toho dobrý pocit. Moje umění má mít i terapeutické poslání, pro mě i pro lidi, a často tomu tak je."

Jak ses na dnešek těšila?

„Na svoje vernisáže výstav se nikdy netěším, považuji to za nutné zlo, kdybych měla ty prostředky a peníze, že bych věděla, že dožiju do nevím jakého věku, protože moc dlouho tady nechci být, tak bych se odstěhovala někde za město a tam bych si malovala a nepotřebovala bych mít výstavy, instagram, nic. Ale – kdo ví, třeba by mě to po roce přestalo bavit a chyběla by mi ta zpětná vazba, těžko říct.“

Co bys řekla o Galerií Art Chrudim?

„Galerie Art Chrudim je férová, vstřícná a přátelská. Cením si galerií, které si zachovávají lidských přístup, váží si umělců a je vidět, že svoji práci dělají s láskou a ne jenom pro byznys.“

Kromě malování i píšeš poezii a v Galerii Art si můžou zájemci zakoupit také tvoji unikátní sběratelskou sbírku básní s  kresbami Deset slov, o čem je?

„Ke každému slovu se váže jedna báseň a jedna kresba. Reprodukce jsou možné ke zhlédnutí i na mém webu. Tématy, která symbolizuje oněch deset slov, se zabývám celkově i ve své tvorbě. Součástí je i záložka, kterou jsem vlastnoručně poskládala. Kromě běžných výtisků vyšlo i speciálních deset, kde je navíc jeden originál.“

Jak se žije v dnešní době v ČR umělcům?

„Je to různé a nebudu jmenovat, ale existují galerie, kde se obecně k malířům a jejich obrazům nechovají s úctou, ale přímo, jak to říct, sprostě. Někde nedostanete honorář ani za vernisáž, což je podle mě velmi smutné. Není to u nás jako v Německu, kde umělci sice třeba podepíší smlouvu s galerií, ale ta jim následně během měsíců výstavy posílá stálý plat. Nic z toho u nás neexistuje.“

A jak se s tím vyrovnáváš Ty?

„Mám hlavně svoje sběratele, kteří se ke mně naučili chodit. Plus spolupracuji s pár galeriemi, ale jen s těmi, které jsou férové. Platím daně jako OSVČ a uživím se, přitom život v Praze není úplně levný.“

Chceš se vyjádřit ke kauze okolo stále aktuálního dění na AVU? Co bys k tomu řekla?

„Už jsem osm let ze školy, takže tam mám spíše už známé než přátele, ale většinou jsou to lidé, kteří se tam cítí být trošku na okraji a moc rovněž nesouzní s tím, jak to tam v poslední době fungovalo, a ani mně se to nelíbilo. Možná jsem moc staromódní, ale připadá mi, aby se  člověk nakonec za pár let ještě nestyděl, že tam vůbec studoval. Tak to vnímám já. Přijde mi to už moc za hranou, třeba spolky, které tam vznikají, mi připomínají tak trošku novodobý komunismus. Přitom paradoxně chtějí svobodu."

Mohla bys pro čtenáře Chrudimských novin udělat výjimku a vybrat si a okomentovat jeden ze svých obrazů na této výstavě?

„Tak třeba můj autoportrét, i když je na pozadí v podstatě krev, tak nedošlo k žádné vraždě nebo úrazu, obrazně to je moje bolestnost, uvnitř mé hlavy, co prosakuje ven. Záměrem nebylo ukázat nějakou brutalitu. Všechny postavy z mých obrazů na této výstavě jsou jakoby zaseknuté v nějakém druhu limbu. Něco řeší a nemůžou se posunout dál, nejsou tady, ani někde jinde na věčnosti. Názvy u obrazů si dávám vždy sama, stejně jako si určuji, jak se bude jmenovat výstava. Tuto jsem pojmenovala po konkrétním obraze, Limbo."

Chrudim – Zajímavé materiály dokumentující svoji dobu končí často neprávem na skládce, nebo se v roztříštěné podobě uchovávají jako dědictví v rodině, nakonec ale mohou vlivem nečekaných okolností skončit také v propadlišti dějin, což je nenahraditelná škoda. Přitom se o vše, včetně posouzení a výběru, rádi postarají v archivu a máte po starostech! Vyzpovídali jsme vedoucího Státního okresního archivu v Chrudimi Petra Bočka, který rád naše čtenáře do světa archivnictví zasvětil.

Je pravda, že co se do archivu dostane, tak už se nikdy nevyhodí? 

Archiválie se v archivech ukládají natrvalo, jen některé se vyřazují při pozdějším pořádání, kdy se sestavuje inventář celého fondu, ovšem týká se to hlavně duplicitních dokumentů. V případě rodinných a osobních fondů je to však zcela výjimečné. Založení osobního nebo rodinného fondu znamená uchovat památku dané osoby nebo celé rodiny do dalších staletí. Přístup do evidence Národního archivního dědictví má pak každý badatel na internetu v aplikaci Archiválie.

Co nelze do archivu přinést? 

Archiv přebírá hlavně písemnosti, fotografie, diapozitivy, kresby atd., obvykle ne trojrozměrné předměty (nádoby, sochy, nástroje a podobně), ty patří primárně do muzea. V archivu se pro archiválie určité osoby nebo rodiny zakládá tzv. osobní, eventuálně rodinný fond. Drobnější přírůstky se mohou zapsat do sbírky nazvané Soudobá dokumentace.

Komu byste nejraději doporučil, aby si v archivu založil svou složku?

Fondy zakládáme jak významným osobnostem – spisovatelům, filmařům, fotografům, vědcům, politikům… z regionu, ale máme i rodinné fondy obyčejných lidí, kteří nám do archivu předali pozůstalost blízkých. Tak se k nám do archivu dostala i pozůstalost jednoho chrudimského metaře, a je to kupodivu fond velmi zajímavý.

Když někdo do archivu takovou zajímavou pozůstalost nebo archiválii přinese, jak to probíhá? 

Pokud se jedná o pozůstalost, o kterou máme zájem, domluvíme se s daným člověkem na termínu převzetí. Buď ji přiveze do archivu on sám, nebo si pro ni přijedeme. Následně proběhne její roztřídění, soupis jednotlivých položek, datace a uložení do archivních obalů, které chrání před vlhkostí i plísní. Poté se sepíše darovací smlouva, pokud předávka obsahuje nějaké autorské dílo, i licenční smlouva, dále protokol o výběru archiválií mimo skartační řízení a záznam o převzetí archiválií. Když je vše podepsáno, zapíše se celá přejímka do evidence Národního archivního dědictví a uloží se do depotu. 

To může některé odradit, jde to i jednodušeji? 

Existuje i jednodušší způsob. V případě nálezu starých dokumentů třeba na půdě zakoupeného domu lze sepsat pouze nálezovou zprávu, na jejímž základě se nález zapíše do evidence. Příbuzní si mohou u osobního fondu ve smlouvě vymínit přístup k archiváliím v badatelně archivu bez ohledu na omezení stanovená legislativou. Původcům lze pak zadarmo udělat skeny vybraných archiválií. Půjčování originálních archiválií mimo archiv je vždy dosti složitou věcí, vyžaduje sepsání příslušné smlouvy, posudky restaurátorek ohledně fyzického stavu archiválie, a hlavně pojištění archiválie ze strany vypůjčitele.  

Co vše v současné době zajišťuje, aby se archiválie takříkajíc uchovala v pořádku na věčné časy? 

Ve Státním okresním archivu jsou archiválie uloženy na kovových regálech ve speciálních depotech, jimiž neprochází plynová ani vodovodní potrubí, ideální podmínky zajišťuje klimatizace řízená z centrálního pultu, který zároveň umožňuje monitorování jednotlivých prostor. Budova je vybavena požární signalizací, depoty uzavírají dveře s předepsanou protipožární odolností, po budově jsou rozmístěny hasicí přístroje příslušného typu. Před nežádoucími návštěvníky archiv chrání kamerový systém, elektronické zabezpečovací zařízení i skla vybavená ochrannou fólií. O poškozené a znečistěné archiválie se navíc mohou postarat restaurátorky a konzervátorky, protože 
náš okresní archiv má i bohatě vybavenou restaurátorskou dílnu. 

Máte čas na bádání v archivu?  

Práce současného archiváře je spíše úředničina. Podléhá zákonu o státní službě, musíme také provádět kontroly, například zda na obcích evidují vše správně, a na vlastní bádání je poměrně málo prostoru, byť si veřejnost myslí opak. Přesto může zahrnovat dobrodružné momenty, kdy se pracovník archivu při získávání nového přírůstku dostává na půdy obecních úřadů, do sklepů, případně nejrůznějších zapomenutých komor a léta neotevřených skříní. Mně se alespoň v tomto ohledu splnil životní sen.

Vypátral jste v archivu vy sám nějakou zajímavost z Chrudimi? Třeba jako když Leopold I. šlápl při své návštěvě města někde před masnou do psího nadělení?

Tak takovéto historky většinou přecházejí spíš do městského folklóru, do pověstí, v historických pramenech je nalezneme málokdy, maximálně někde v soukromém deníku, pokud se k nám dostane.

Poštěstilo se mi nalézt řadu zajímavostí z místní letecké historie i zajímavé informace o osobnostech filmu a televize, které mají nějaký vztah k Chrudimsku. Nejsložitější bádání se asi týkalo jednoho ze zakladatelů českého filmu pro děti a mládež, režiséra Milana Vošmika.

Uvedete pro představu a inspiraci, jak vaše pátrání probíhalo?

Teprve po výzvě se mi podařilo spojit s lidmi, kteří ho osobně znali – včetně jeho kamaráda z dětství. Nakonec i s jeho příbuznými, kteří nám předali celou jeho pozůstalost.

I když není rozsahem nijak obrovská, je v ní víc dokumentů, než má k dispozici Národní filmový archiv. Navíc se podařilo přenést režisérův hrob z Prahy do Chrudimi, kde se o něj stará město. Odhalení pamětní desky na jeho rodném domě se pak účastnili i někteří z bývalých dětských herců, kteří vystupovali ve Vošmikových filmech. 

Jste autorem humoristických povídek a taky pověstí z chrudimského regionu, z archivu jste tedy moc nečerpal?

Humoristické texty, které jsem psal sám nebo s bývalým kolegou Zubíkem, vycházejí spíše z našich společných a často velmi intenzivních zážitků ve školství, kde jsem působil jako učitel víc jak patnáct let. V oboru pověstí jsem povícero bádal v Regionálním muzeu, knížka Strašidla chrudimská vznikla ještě před mým příchodem do archivu. Naopak chrudimský archiv se již několikrát objevil v mých hororech, nejprve v novele Hrobořadí (2016, pozn. red.), a zatím naposledy v povídce Archiv, která vyšla ve antologii V královských zahradách (2024, pozn. red.) vydané na počest nekorunovaného krále hororu Stephena Kinga. 

Je snem každého archiváře, aby tam začali lidé houfně nosit pozůstalosti v krabicích od banánů? 

Ano, jsme rádi, když nám lidé přinášejí pozůstalosti svých blízkých. Předávání dokumentů od veřejnoprávních institucí probíhá na základě ustanovení platného archivního zákona, u soukromých osob záleží na jejich ochotě. I dokumentace běžného života, jako jsou rodinné fotografie, deníky, doklady, korespondence pomohou budoucím badatelům udělat si lepší představu o tom, jak se kdysi žilo.

My archiváři bychom hlavně byli rádi, kdyby cenné doklady o minulosti nekončily ve sběrnách a v kontejnerech.  Nikdo se nemusí bát o své soukromí, osobní údaje žijících osob jsou chráněny příslušnou legislativou.

V archivu prý mají rádi pravdivé a autentické věci. 

Každý autentický dokument nemusí být nutně pravdivý. Existuje mnoho archiválií, které z nejrůznějších důvodů, jakými jsou třeba ideologické tlaky, cenzura nebo osobní prospěch, obsahují i nepřesné, zkreslené nebo dokonce lživé informace. Porovnáváním a kritickým zhodnocením jejich obsahu se pak zabývají historikové, aby z nich vytěžili informace, které se budou co nejvíce blížit realitě minulých dob. 

Co byste našim čtenářům vzkázal?

Aby se lidé nezbavovali pozůstalostí po svých předcích vyhozením na skládku jenom proto, že nemají dost místa na uložení, ani dostatek sil na jejich roztřídění, aby je radši darovali archivu, který uchovává kontinuální paměť daného regionu. 

Překvapuje mě, kolik lidí dnes podléhá nejrůznějším fantasmagoriím, vymyšleným hloupostem a zdeformovaným obrazům minulosti, a to jen proto, že jejich historické povědomí je velmi chabé. Lidé by měli znát svou historii, aby si ji nemuseli zopakovat.

Chrudimsko – O skautingu už se toho napsalo mnoho. Ale na Chrudimsku působil člověk, který i když v dobrém slova smyslu ovlivnil spousty dětí, jako by se po něm, ze dne na den, a ne jeho vinou, slehla zem. Jeho přístup ke skautingu i k životu, vychovával totiž mladé antikomunisty, se tehdejšímu režimu vůbec nelíbil. A tak se hned na začátku sedmdesátých let postarali o to, aby zmizel z veřejného života a nikdo o něm až do revoluce neslyšel. Řeč je o chrudimské legendě, Oldřichu Sýkorovi, drsňákovi, který spolu se svojí manželkou Helenou vedl skautský oddíl v Chrudimi na konci šedesátých let.

Oldřich Sýkora si bezstarostných dětských chvil moc neužil. Svoje teprve čtvrté narozeniny totiž oslavil 2. listopadu, jenom dva měsíce po začátku druhé světové války. Neměl žádné sourozence, jen bratrance Oskara, který pocházel z velevážené chrudimské rodiny profesora Sýkory. Právě ten si nechal postavit onu pověstnou „Kotěrovu vilu“, kterou vyprojektoval jeho žák a on se pod ni jenom podepsal. Tito Sýkorovi se přátelili s chrudimskou smetánkou, mimo jiné se zámožnou rodinou Popperových. Oldřichově mamince, která se jmenovala Weissová, a nepocházela z tak vysokých poměrů, dávali u Sýkorů svoji nadřazenost prý silně najevo. Tato rodinná větev se ale brzy po válce, v roce 1948, rozhodla emigrovat do Kanady a zabavený majetek si Oldřich Sýkora se svým bratrancem rozdělili napůl až po revoluci, v restituci. Peníze ale Oldřichu Sýkorovi radost do života nepřinesly. V devadesátých letech se mohl opět vrátit ke skautingu, ale ne na dlouho. Oldřich Sýkora byl člověk ryzích ideálů, ale v životě to neměl jednoduché. Zemřel 27. května 1997 a příští rok by oslavil 90. narozeniny.

Vraťme se ale do doby, kdy ještě vše bylo zalité sluncem a lidé věřili, že už bude jenom líp. Před tím, než složili tajně svůj slib první chrudimští skauti, jezdilo se prý na jednu doslova v divočině zastrčenou chajdu s magickým totemem u Horního Bradla, kde svoje životní moudra a zkušenosti předával dětem jistý skaut Jaromír Kučera. „Vyprávěl nám, že díky tomu, že měl skautský výcvik, přežil koncentrák a byl tak na kritické podmínky připraven,“ vzpomíná galerista Luboš Jelínek v kavárně Na Podsíni se svým skautským průkazem na stole a skautskou košilí přehozenou přes židli. Pak se začte do deníku Oldřicha Sýkory, který přinesla jeho dcera Helena, také skautka, sedící u stolu po jeho levici.

„Bratři Oldřich Sýkora a Luboš Jelínek z tábora u Trhové Kamenice strávili v blízkosti tábora druhého oddílu u Petrkova 24 hodin, přespali v lese na vzdálenost doslechu píšťaly, uvařili si oběd a sami si postavili přístřešek v lese. V přístřešku mohou nocovat i za deště 1 až 2 osoby. Podepsán: Jaromír Kučera, 11. 7. 1970,“ čte se zaujetím a hned popisuje, jaké to bylo. „Bylo mi tenkrát dvanáct a během plnění Tří orlích per jsem se přebrodil přes bahnitý rybník, zvaný Velký, do lesa, odkud jsem měl jako zvěd za úkol sledovat ostatní, aniž by si mě kdokoliv všiml. Zároveň jsem nesměl dvacetčtyři hodin jíst a s nikým promluvit. Úkol jsem splnil, což byla velká čest.“

Na konci šedesátých let se pár statečných hlav dalo dohromady a rozhodli se režimu vzepřít výchovou dětí v duchu skautingu, navzdory okolnostem, které tomu vůbec nepřály. Do skautu chodily děti ještě i v době, když už začínala normalizace, kdy se prý i doma před dětmi báli dospělí bavit, aby z toho nebyl nějaký problém. Děti zpočátku sami vlastně ani nevěděly, že chodí do skautu, jak to bylo tajné. Společné zážitky, disciplína, statečnost a důraz na osobní čest a zodpovědnost je ale, prý až na výjimky, protože jeden z nich později selhal, když podepsal spolupráci s STB, ovlivnily pozitivně na celý život.

„Jednou jsem měl hlídkovat, ale potají jsem se tajně odplazil do tábora holek, abych mohl machrovat, že to dokážu. A druhý den při slavnostním nástupu ke mně Olda přišel, strhl mi beze slova z košile „slibák“ (skautský odznak – pozn. red) a pak se mě zeptal, jestli vím, za co to je. Samozřejmě, že jsem to věděl a styděl jsem se. A taky jsem se pak musel půl roku snažit desetkrát tolik než ostatní, abych si ho zasloužil získat zpět. To žádný rodič v dítěti výchovou doma vyvolat nedokáže,“ vyprávěl jeden ze svých silných momentů ze skautu Luboš Jelínek.

Pak se změnila politická situace k horšímu a se skautingem musel být konec. Politiku prý ve skautu nikdy nerozebírali, ale i desetileté děti prý pochopily, kdo je nahoře a kdo dole, jaká jsou pravidla a co je mít svoji čest. „Když nám oznámili, že už nemáme chodit a Olda nám musel rozdat papíry s přihláškami do Pionýra, po cestě domů z klubovny jsme brečeli jak spráskaní psi. Martin Hrdlička, který bydlel v posledním baráčku blízko u novoměstské kašny, mi později vyprávěl, jak u nich na dvorečku, nad vybetonovaným kanálkem, který je tam dodneška, s bráchou ty přihlášky roztrhali, zapálili a rituálně počurali. Takhle jsme to měli všichni, takže můžu říct, že je ze mě od roku 1970 pravý antikomunista. Protože tím zákazem mi komunismus vzal všechno, co jsem měl rád,“ zasmál se zpětně s nadhledem Luboš Jelínek.

Oldřich Sýkora nakonec našel místo na poště, kde ve společnosti kolegyň hýřil vtipy a byl velmi oblíbený, ale vevnitř ho to sžíralo. Pracoval pro telekomunikační úřad, kde pomáhal s rozšiřováním telefonní sítě a později jezdil opravovat na pionýru po vesnicích dnes už neznámé automaty na známky. Jeho dcera Helena na něj vzpomíná podobně jako Jindřiška z Pelíšků: „Výročí osvobození například slavil už 8. a ne 9. května a nechával se fotit u stolu s americkou a českou vlaječkou, prostě za všech okolností bytostný antikomunista,“ dodala. Prý to byl povahou celý Jiří Kodet, jak je znám z Pelíšků. Večer si pustil Svobodnou Evropu, což bylo zakázané, a k tomu si zapálil. A do světlíku potom hlásil rozčíleně tak nahlas, aby to všichni slyšeli, že maminka už ho uklidňovala, aby nebláznil, nebo je všechny zavřou. „Až později jsem pochopila, proč jsem například nebyla dvakrát přijata na školu. Dostudovat jsem mohla až později, o sobotách, při práci,“ zavzpomínala na Oldřicha Sýkoru jeho dcera Helena.

Po revoluci se Oldřich Sýkora ve svých 55 letech ke skautingu na krátko vrátil, ale připadal si už starý, z některých mladších kolegů navíc zklamaný kvůli způsobu vedení dětí, s kterým moc nesouhlasil. A dlouho na své pozici rádce vlčat, kterou si sám vyžádal, nevydržel. Do svého deníku, který si po více než dvaceti letech začal psát znova, se například o druhém táboru, kam ještě jel, vyjádřil jako o táboru plném zmaru a také si poznamenal, že takovým způsobem, připomínajícím kárání jako ve škole, se ve skautingu nepostupuje. Všechnu vinu ale házel na sebe, asi že nedokázal mladším kolegům svoje vize vštípit. Od skautů proto brzy odešel a ztrátu iluzí, i za ty roky už tolikrát pošlapané ideály, řešil tím, že z peněz, které získal v restituci, si v luxusním obchůdku pod Širokými schody, koupil tu nejdražší láhev alkoholu, co tam měli.

„Ztráta iluzí, ztráta ideálů, to je něco, co nás může každého v životě potkat,“ říká Luboš Jelínek. „Myslím si, že na Oldu to působilo dvojnásobně ... od roku 1950 do roku 1968, pak tři roky štěstí, … a pak zase dvacet let prázdnoty. Tak to asi zlomí každého,“ hodnotil s odstupem Luboš Jelínek život člověka, který ho hned po rodičích prý ovlivnil nejvíce. „Olda se s námi nepáral, ale s takovým nadšeným a frajerským přístupem nám dával najevo, že vše zvládneme, věřil v nás a tím v nás budoval sebedůvěru,“ uvedl. „Měli jsme velké štěstí, že jsme se dostali právě k němu, připravil nás na opravdový život, což se mi hodněkrát hodilo a zaslouží si, aby se na něj nikdy nezapomnělo,“ dodal s tím, že právě proto zanesli s jeho dcerou Helenou všemožné archivní materiály Oldy Sýkory a jeho ženy Kimky do místního archivu, kde je přijali s obrovským nadšením. A pokud nějaké skautské památky vlastníte taky, neváhejte se k nim přidat!

Chrudim – Zahájení výstavy Šárky Radové provázela příjemně uvolněná atmosféra. Sochařka se během své dráhy propracovala postupně až k filozoficky laděným tématům a dílům, která bychom mohli bez váhání označit doslova za důmyslně propracované sochařské básně z porcelánu. Šárka Radová ve své tvorbě někdy využívá i papír. Pracuje s promyšleným zobrazením figur i bezejmenných groteskních postaviček v konkrétních ironizujících pozicích.

Jak říká, celý její život ovlivnila návštěva USA. Koncem šedesátých let její otec vyučoval rok v New Havenu. Mohli potom o prázdninách důkladně projet Spojené státy. Její tvorba je prodchnuta právě tématy, které si na paškál bral i pop art, viděla ho na vlastní oči přímo v kolébce v době jeho vzniku. To nejnovější a nejryzejší z její tvorby představuje v současnosti druhá část výstavy ve sklepení umělecké Galerie Art Chrudim, kterou můžete zhlédnout ještě do 23. dubna.

„Šárka Radová je autorka, která u nás v Galerii ART vystavovala jako jedna z prvních, kterou jsme oslovili, a výstava to byla úžasná. Od té doby spolupracujeme,“ uvedl galerista Luboš Jelínek k umělkyni, jejímž rodným krajem je z matčiny strany Libkov. Zdůraznil také fakt, že dává ženským autorkám ve své galerii prostor často a rád. Protože je mezi nimi spousta kvalitních umělkyň, které mají co předávat, a kdyby měly zůstat ve stínu svých dravějších kolegů, byla by to velká škoda.

Taková je právě i Šárka Radová. A ačkoliv pochází z umělecké rodiny Radů, nevyhledávala pozornost, zvolila si svou vlastní cestu a nenechala se odradit překážkami, které jí občas život přinesl, jako třeba, že se během jejího studia neutvořila mezi spolužáky silná generační skupina umělců a tak pracovala v osamění a mimo proud.

Radovi pracovali původně s majolikou a kameninou, postupně je získal ušlechtilý porcelán. Používali také technický porcelán, zejména v dílech pro architekturu. Šárka Radová dokázala z porcelánu tvořit divy v podobě děl vzdušných jako peříčko. Jako sochařku ji současně zaujala hmota technického porcelánu a z tohoto spojení vznikla celá řada velice zajímavých prací.

Tvoří v klidu svého ateliéru, i když na to vždy neměla kvůli rodinnému životu dříve času tolik, kolik by chtěla. I přesto nikdy tvořit nepřestala a nejvíce toho vytvořila právě na uměleckých sympóziích, kde opakovaně sklízela velké úspěchy. Posledních asi osm let začala tvořit i malá sochařská díla, která si můžete pověsit dokonce na krk jako ozdobu, a je o ně velký zájem.

Svoje díla tvoří sama, pomocníky potřebuje jen, když je potřeba něco těžkého zvednout. Nejde po kvantitě. Její díla z posledních let jsou plná ironizujících poselství. Stačí se jen podívat pozorně a objevíte v nich opravdové skvosty vypilované k dokonalosti.

Slatiňany – Karel Sluka sedí za přednáškovým stolem. Každého, kdo přichází do sálu, srdečně zdraví. Tváří se mile. Dobrosrdečnost mu kouká z očí. Když přichází chvíle, kdy se má ujmout slova, je vidět, že z toho má velkou radost, a plynule přechází do role přednášejícího, jako kdyby měl dar oslovovat zástupy snad odjakživa. Nepřeháním. Člověk by ho mohl klidně nazvat slatiňanským Forrestem Gumpem.

První zkušební přednášku, nejen o obdivuhodných zakladatelkách kláštera pro sirotky od badatelky Zdenky Řehořové, ale přímo i o zajímavých životních okamžicích si mohli zájemci od Karla Sluky, který tu žije od roku 1963, vyslechnout už v říjnu minulého roku. 

Z přednášky. Na první fotce uprostřed Karel Sluka jako sedmiletý. Na druhém snímku v bílé košili jako třicetiletý.  Poslední je fotografie z tanenčího vystoupení.  Foto: Chrudimské noviny 

Za vše může jedno staré fotoalbum, které jednou Káju Sluku napadlo vzít s sebou na návštěvu ukázat Šárce Pavlovičové. A když začal popisovat svoje vzpomínky, byly tak zajímavé! Pamatuje si jména všech pracovníků DSS z doby, kdy se ještě striktně nosily bílé pláště a chodit se modlit do kaple bylo zakázáno, a tak někteří poslouchali alespoň v kotelně. Kája všechny okamžiky zaznamenával na starý fotoaparát a fotky si poctivě lepil do fotoalba. O všem navíc dokáže poutavě vyprávět. Člověka by snad ani nenapadlo, že prožil svůj život v zařízení, kterému se dříve říkalo ústav. Chvílemi mám pocit, že do něj vůbec nepatří. Proto je tak důležité, že proběhla transformace sociálních služeb a z ústavů se staly domovy. Klienti, pro které je to žádoucí, dokonce mohou žít v samostatných domácnostech, kde potřebují jen minimum dohledu.

Terezie, matka představená slatiňanského kláštera, s badatelkou Zdenkou Řehořovou, která se s ní dělí po přednášce o květiny.  Na třetí fotografii je Šárka Pavlovičová, kterou napadlo, že by se měl Kája o svoje vzpomínky podělit veřejně. Foto: Chrudimské noviny

Do Slatiňan přijel Karel Sluka jako sedmiletý chlapec krátce po smrti své maminky v roce 1963. Od té doby ho vychovávaly především řádové sestry z kláštera, františkánky, které mu předaly spoustu dobrých rad do života. Ve volném čase vše zaznamenával na svůj fotoaparát. Jednu dobu i tancoval a pletl ponožky, upletl i šálu nebo svetr a také sbíral staré věci. Má dokonce cennou sbírku známek. Jak říká, na věcech nelpí, ale je mu líto je vyhodit. Rád poslouchá hudbu a taky zpívá v souboru Klíčenky. Raduje se i z maličkostí. Škola ho bavila, sice moc zlobil, ale postupně se to zlepšilo. Chtěl se učit dál, prý něco těžšího, ale v té době už bohužel víc studovat nemohl. Vzdělání si proto doplnil až po revoluci, ve speciální škole v Běstvině.  I když to někdy vypadalo, že něco nepůjde, nenechal se odradit a přišel na způsob, jak by to šlo. Vždy si dokázal poradit. Tak jako se sběrem papíru nebo jablek. Má totiž podnikavého ducha!

O velice zajímavé historii Domova sociálních služeb Slatiňany se můžete stále dozvědět přímo na přednášce a možná budete mít štěstí, že bude zrovna přednášet i Karel Sluka. O toto zařízení, které vzniklo vedle kláštera, se zasloužily sestry Zahálkovy a hraběnka Ludvika ze Stadionu. Kongregace školských sester svatého Františka nechala na vlastní náklady postavit i dívčí pedagogium, kde sídlí dnešní chrudimské gymnázium. Odkaz, který po sobě tyto ženy zanechaly, je nevyčerpatelnou studnicí inspirace i v dnešní době. Ukazuje, že všechno snažení těchto dobrodějek dává stále smysl. A usmívající se přednášející Karel Sluka, s mikrofonem předávající svoje vzpomínky ostatním, je toho důkazem.

Chrudim – V galeriích není zvykem dělat začínajícímu umělci hned katalog. „My jsme to v tomto případě udělali. Byla to intuice,“ vysvětlil Luboš Jelínek. „Vendula Veselá je typickým příkladem výtvarníka, který nasává vše kolem sebe po celém světě, potom vše transformuje a k tomu dovede vytvořit slogany, že je z nich nakonec celý film, do kterého si můžete dosadit, co chcete,“ pokračoval. „Jsme pyšní na to, že ten doufám velký začátek příběhu odstartoval v naší galerii,“ dodal a kurátorka Martina Vítková doplnila: „Musím říct, že právě street artisti jsou v současné době ti nejdražší umělci na aukcích a opravdu se jejich díla hodně zhodnocují.“  

Prodat svůj první obraz bývá dlouho nedostižným snem mnoha začínajících malířů. Pro Vendulu Veselou alias Wonu Wenu se tím důležitým prvním odrazovým můstkem po výstavách v kavárnách a barech stala pověstná Galerie Art Chrudim. Tuto kouzelnou chvilku si vychutnala u sklenice vína, které prokládala hurónským smíchem. Když se mezi řečí dozvěděla, že se prodal obraz Dům hrůzy, vystavený hned za výlohou, byl to zvláštní okamžik. Koupila si ho žena, která se do obrazu zamilovala na první pohled, protože jí připomněl její vlastní životní události.

Vychází z kresby a z pouličního umění, graffitti. Aby v Chrudimi mohla vystavovat, musela projít zkouškou. Buď všechno, nebo nic. Pod časovým tlakem pak dokázala vytvořit úžasnou sérii originálních obrazů tvořících skoro polovinu z výstavy, ze kterých srší emoce. Výsledkem měsíčního tvůrčího zápalu je i pro její tvorbu doslova ikonická, osmibarevná serigrafie, kterou vytvořil  Petr Jurníček podle jejího obrazu Marylin a Mickey Mouse, a katalog všech vystavených prací, který stojí za to mít. Povedený byl i nečekaný dárek od profesora Jurníčka z pražské Hollarky v podobě několika mistrovských velkoformátových plakátů a taky triček a mikin, po kterých se doslova zaprášilo.

Aneb když už nic nečekáš, najednou se to stane. Po třinácti letech snění. Wona Wena si na nic nehraje. Nekouří a nepije, pouze příležitostně. Je, jaká je. Stejně autentické jsou její obrazy, které si berou na paškál dnešní vztahy i zdánlivě dokonalý svět. Používá k tomu všeobecně známé symboly a umění myšlenkové zkratky, které vypilovala k dokonalosti, když stejně jako slavný Andy Warhol pracovala v reklamce. Jako módní návrhářka se také uživila celkem slušně a i tahle radost ji stále nepustila.

Někdo si píše deníčky a jiný zase maluje obrazy. Každý obraz Wony Weny je nějakým způsobem záznamem z jejího života. V obrazech sama sebe zobrazuje v různých postavách i rolích, ať už mužských nebo ženských, a stejně jako v životě se ani na plátně s ničím nepáře. Žádné téma pro ni není tabu. Je to holka od rány a pro upřímnost nejde daleko. Byť se pop artem pouze inspiruje a kombinuje různé výtvarné styly, jako by z pop artového obrazu přímo vypadla: Zosobňuje ženu vamp, má odvahu a velkou vnitřní sílu a s hlavou vzhůru si jde za svým snem. Zdánlivě ji jen tak něco nerozhází. Ale zároveň se pod touto maskou skrývá také milující matka malého syna.

Sprejovat do ulic se vydávala i v pokročilém stádiu těhotenství. Malovat velkoformátové obrazy na plátna sice začala až po porodu, aby se pod vlivem hormonů vyhrabala z poporodní deprese, jak říká. Z obrazů ale nevyzařují prožitá traumata. Vše je podáno s nadhledem. Nechybí v nich ani ironie, humor a nadsázka. Ve svých obrazech dává lidem kousek ze své vnitřní síly. Chce, aby si v nich četli. Všechno co do nich vkládá, si prožila. Nemá ale ráda poslouchat řeči sama o sobě, a proto také málem na poslední chvíli ani nepřišla na svoji vernisáž. Ke svým obrazům říká, že je maluje sama, mají příběh a hloubku. „Tohle je vlastně moje první výstava v galerii a nikdo neví, co to způsobí, co se bude dít dál.“

Chrudim – I když fotbalgolfové hřiště funguje v Chrudimi od 1. června 2018 a za tu dobu si získalo svoje stálé návštěvníky, někteří o tomto odpočinkovém sportu vůbec nevědí, přitom by mohli zažít spoustu nečekané zábavy! Jednoho červnového odpoledne jsme se proto vypravili na hřiště za někdejším hvězdným futsalovým brankářem Tomášem Mellerem, který fotbalgolf v Chrudimi už několik let propaguje.

Tomáš Meller žije v Chrudimi od střední školy, ale původně pochází z Dašic. Ačkoliv se futsalem nikdy neživil, díky svým brilantním výkonům na hřišti je mnohým znám jako velice úspěšný hráč, který svůj tým dostal několikrát na stupně vítězů. I po letech říká, že jeho rozhodnutí skončit sportovní kariéru přišlo v pravou chvíli, i když tím spoustě lidem doslova vyrazil dech.  Nyní pracuje jako obchodní manažer a už několik let je jeho velkým koníčkem fotbalgolf a provozování fotbalgolfového hřiště.

Hřiště nemůžete minout. Jezdí sem lidé i z dalekého okolí, ale nejvíce z Hradecka, Pardubicka a Kolínska. Z Čáslavské ulice vás dobře viditelné šipky zavedou zahrádkářskou kolonií až k brance. U šestnácti jamek důmyslně uspořádaného fotbalgolfového hřiště už se shlukovaly skupinky nadšenců, kteří se sjeli na regionální turnaj SENA Logistic Cup. Úkolem přihlášených 26 hráčů bylo dostat fotbalový míč co nejmenším počtem kopů do každé jamky.

Fotbalgolf získal nejprve velkou popularitu ve Švédsku, které je považované za kolébku tohoto sportu. Tomáš Meller se pro fotbalgolf nadchnul v roce 2015 a vše se zlomilo na turnaji v Rybí o rok později – hned začal shánět vhodný pozemek pro vybudování vlastního hřiště v Chrudimi. Ze záměru v lokalitě Skřivánek ale nakonec kvůli plánované výstavbě sešlo, a tak je hřiště menší. Jak se ukázalo, je to ku prospěchu věci.

Jednotlivé překážky pro ještě větší zábavu hráčů vymýšlel Tomáš Meller sám. Pro co nejmenší počet kopů je potřeba si vše dobře promyslet. Hřiště s 18 jamkami, která můžou žádat o certifikaci, mívají rozlohu 3 hektary. „Oproti třeba 150 metrovým vzdálenostem na velkých hřištích, která už jsou pro vytrénované fotbalisty, si tu může pohodlně zahrát fotbalgolf i rodinka s dětmi, kluci i holky, a jejich výkony jsou vyrovnané,“ vyzdvihl Tomáš Meller výhody polovičního hřiště.

Zakoupit se dají i výhodné permanentky, což se vyplatí, protože je docela velká šance, že se sem budete chtít pořád vracet. Hra fotbalgolfu vás zaručeně nadchne. Člověk úplně zapomene na všechny starosti. Však se tu taky konají pracovní párty i narozeninové oslavy, rozlučky se svobodou i svatby. Pro všechny váhavé čtenáře Tomáš Meller dodává, ať si přijdete hru sami vyzkoušet. Na místě můžete využít fajn posezení pod slunečníky a na osvěžení si dát vychlazené pivo nebo třeba Kofolu. Další akcí nejen pro všechny milovníky nevšedních zážitků je 21. července noční turnaj na neosvětleném hřišti, pouze s čelovkami!