K2 holding

Chrudim – Jiří Suchý včera poctil už svojí druhou návštěvou Galerii Art Chrudim, aby dodržel svůj slib ze vzkazu předčítaném na vernisáži jeho chrudimské grafické výstavy, kam nemohl v únoru dorazit. Spolu s klavíristou Jiřím J. N. Svobodou zavítali také do Cafe Atrium, kde se odehrála hlavní část tohoto příjemně stráveného večera.

Během vystoupení Jiřího Suchého zazněly písně, jak sám říká, z dávnověku. Obecenstvo mělo velké štěstí, že si i při svém nabitém programu a nepopíraném workoholismu udělal čas a prostě jen tak, pro radost ze setkání s lidmi, přijel.

Cafe Atrium bylo plné šťastných tváří. Přijet na vernisáž poslední výstavy sice v únoru překazila Jiřímu Suchému sněhová vánice, ale jak slíbil, přijel hned, jak se počasí umoudřilo. Jiří Suchý si s lidmi povídal o životě. Známé písničky prokládal svými humornými vzpomínkami, podle toho, kdo se na co zeptal, ale často padaly z řad publika i odborné otázky. 

Při povídání mezi písničkami vzpomenul například i dosud mezi dětmi na recitačních soutěžích oblíbený Tulipán, který prý už vzal po letech na milost. Je totiž o míru a napsal ho z donucení, aby mu za minulého režimu dali pokoj, že se vůbec nevyjadřuje k politice a píše jen o tom, že na okně seděla kočka a venku štěkal pes, což se právě lidem moc líbilo.

V odpovědi na jednu z otázek, jestli má mít válka nějaký vliv na vnímání umění, odpověděl výňatkem ze svého aktuálně hraného muzikálu Nižní Novgorod o carském Rusku roku 1917: „... ale hudba hudbě neublíží, to jenom člověk člověku...“

Připomněl i první náhodné setkání s Jitkou Molavcovou, kdy si jí ještě jako dvojice s Jiřím Šlitrem všimli oba, jak seděla jako magické zjevení v přístavku a jak se z ní později, když ji přizval ke spolupráci, nečekaně zrodil klaun.

Setkání probíhalo v uvolněné atmosféře a po hodinovém vystoupení se konala i neplánovaná autogramiáda, během které umělce neminulo ani nevšední přání, aby jedné z fanynek symbolicky ustřihl pramínek vlasů.

Jiří Suchý před svým odjezdem, obdarován nejen pozitivní energií od fanoušků, ale třeba i medem, modýlky letadel nebo obrazem, řekl, že to byl příjemně strávený večer a že se do Chrudimi určitě zase rád podívá.

Více fotografií najdete v naší fotogalerii.

Slatiňany/Škrovád – V životě optimisty Tomáše Velendorfa prý hraje velkou roli náhoda. Stejně tomu bylo i v případě realizace Baru Kůlna ve Škrovádě, který provozuje již několik let, jeho práce ho stále naplňuje a přistupuje k ní s pokorou. Ani ve snu by ho prý nenapadlo, že by si sem v tak hojném počtu našli lidé cestu a jezdili dokonce z různých koutů světa. Bavili jsme se o svobodě, politice i společnosti. Hlavně mu vadí představa, že by část hlasitě se projevujících jedinců svými nesmyslnými požadavky vrhalo stín na celou komunitu a rozdělovalo tím společnost.

Říká o sobě, že je pravičák se sociálním cítěním. „Ani tu hospodu bych asi neměl mít,“ přehání s úsměvem a přidává přirovnání, že za ubytované hosty trpí, když jim nevyjde počasí podle jejich představ. A v tom bude asi klíč k úspěchu jeho podnikání a spokojení hosté mu dodávají vzpruhu do práce do dalších let. Kdysi řekl, že rád slouží lidem, a je to stále pravda. Ke svojí práci přistupuje s pokorou.

Kůlna je pro něj také místem, odkud pochází. Přímo na základech dnešního Baru Kůlna totiž stával dům jeho prarodičů. V devatenáctém století ho postavili jejich rodiče. Půdorysy původního domu se zachovaly a fasáda je dokonce pokryta původním kvalitním pískovcovým kamenem ze škrovádského lomu. Vzpomínky z dětství jsou stále jako živé. Dříve se tu procházela po dvorku mlsná koza nebo běhaly slepice. „A teď tu najednou sedí na stejném místě někdo z Vídně a pije espreso a vysvětlujeme mu kudy tudy na Chlum,“ říká Tomáš Velendorf o rozmanitosti života.

NEJVÍCE HO OVLIVNILA REVOLUCE

Ve Škrovádě žil do svých šesti let, než se s rodiči odstěhovali do Chrudimi, kde vystudoval hotelovku. Po vojně pracoval v Chrudimi jako číšník. Revoluce pro něj byla důležitým odrazovým můstkem. „My jsme si mysleli, že to, v čem žijeme, je prostě dané a že se to nemůže změnit,“ říká a vzpomíná, že od pátku 17. listopadu 1989 měl zrovna až do neděle směnu. Když šel v pondělí koupit babičce v trafice Svobodné slovo, nestačil se divit. „Myslel jsem, že se člověk jako obvykle zase dozví něco o protisocialistických živlech. Ale bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem si v novinách přečetl pravdu, a byl to neuvěřitelný pocit,“ vypravuje.

ZKUŠENOSTI Z RAKOUSKA MU OTEVŘELY OČI

Euforii z porevoluční doby zažil ještě v Rakousku, kdy stačilo říct slova jako Havel, Praha nebo Bratislava a od lidí se dostavovalo nadšené přijetí. Potom si přečetl jeden inzerát a objevil se náhle v Tyrolsku, kde ho k jeho překvapení šéfová hotelu Iris okamžitě přátelsky přijala. Pracoval tam čtyři roky a další čtyři v motorestu v Horním Rakousku, poblíž našich hranic. Přiznává, že nebýt jeho zahraničních zkušeností, nemá asi oči tak otevřené. „Nějaký základ sice v sobě máte, ale tohle vás ještě posune. Bohužel, pořád v sobě máme zažitých těch 40 let komunismu, a to myšlení a uvažování se podle mě i dědí.“

Někdy se proto cítí být trochu cizincem i ve své rodné vísce. Všímá si věcí, které ostatní nepostřehnou. Před lety si někdo stěžoval na špatné rozhledové poměry na škrovádské návsi, a jak říká Tomáš Velendorf, nenašel se nikdo, kdo by dotyčnému řekl, že pokud není schopný vyjet s autem na náves, neměl by mít ani řidičák. „Naopak. Udělal se projekt a dnes tam máme za velké peníze již několik let dopravní hřiště s 25 značkami. Ale to jen takový střípek z mozaiky toho všeho současného šílenství,“ zmiňuje jednu absurditu, o které jsme i psali, a televize poté o případu natočila reportáž.

Před lety oslovil starostu Františka Pilného s nápadem, jak zlepšit dopravní situaci v Chrudimi, a dostalo se mu prý sice nadšené reakce, ale čas si na něj za celé čtyři roky nenašel. Když se vloni rekonstruovalo prostranství kolem Bídy, mohl prý při troše iniciativy ze strany města vzniknout například záliv se zastávkou, o kterém s ním mluvil už před čtyřmi lety. A cestující mohli přijet z Pardubic a pohodlně pokračovat třeba až na Větrník, ale nestalo se tak. „Prostě vás to štve, protože tu nemůžeme žít jak Saxana, dalších tři sta let, po škole, abychom se dočkali nápravy,“ uzavírá Tomáš Velendorf.

BLÁZNIVÝ SEN ZAČAL NA ŠKOLNÍM SRAZE

Když se vrátil zpátky do Čech, opět díky náhodě zakotvil v Praze. Mohl tak častěji navštěvovat i rodný Škrovád. Někdy v té době začal uvažovat, že je čas starý dům opravit, ale jak říká, jeho život je hlavně o náhodách.

V roce 2011 se konal v Chrudimi sraz ze základní školy po třiceti letech, potkal se na něm i se spolužákem z lavice, nyní architektem Karlem Thérem. „A někdy ve dvě hodiny ráno jsem mu ten nápad vykvákal,“ vypráví. Bylo to prý opravdu spontánní. „A Karel Thér se toho chytil, i když já jsem to bral ze začátku spíše jen jako takový bláznivý sen.“

BĚHEM STAVBY SE DĚLY NEUVĚŘITELNÉ VĚCI

Tomáš Velendorf nepředpokládal, jak bude příprava stavby a její realizace náročná. „Děly se tu neuvěřitelné věci. Stalo se třeba, že dokonce někdo začal mamince nadávat, co si to tu dovolujeme vůbec stavět,“ přiznává. „Jednu dobu jsem si až myslel, že to budeme muset zbourat, a nedokázal si představit, že bychom tu vůbec mohli žít,“ dodává. Někteří místní mu nemohli přijít na jméno, neznali ho a mysleli si, že si tam snad další developer staví malý panelák. Přitom se od začátku dělalo maximum pro to, aby stavba co nejvíce souzněla s okolní krajinou a s přírodou.

Nakonec se ale Kůlna dostavěla. Architektova rada, ať počká, až bude hotová i fasáda, se vyplatila. Když se obložila pískovcem a modřínem, následoval zlom a příval pozitivních ohlasů nad dokonalostí splynutí stavby s přírodou se od té doby nezastavil.

Je rád a cítí pokoru, že se vše podařilo zrealizovat. „Ze všeho nejvíce bych chtěl ze srdce poděkovat dvěma lidem. A to svému spolužákovi Karlovi Thérovi za jeho skvělý projekt,“ říká Tomáš Velendorf. „A za neuvěřitelnou podporu chci také moc poděkovat svojí mamince, za což jsem ji velice vděčný.“

S COVIDEM PŘIŠLO VAROVÁNÍ

Po roce a půl po kolaudaci přišel covid. Když začaly restrikce a kontrola dodržování protiopatření, zásahy policie na základě anonymních telefonátů byly na denním pořádku a nevyhnuly se ani Kůlně. Policie byla vždy profesionální a slušná. Horší prý bylo vědomí, že někomu stálo za to, aby zvedl telefon a vyvolal nesmyslný zásah, který nezachraňoval životy, ale stál ve výsledku možná deseti tisíce korun. Výsledkem jednoho takového zásahu byly dokonce vystrašené děti a zlomená noha matky, která je běžela uklidnit. „Občas něco vidíte a vážně jenom kroutíte hlavou, kam jsme se to po těch třiceti letech dostali. V devadesátých letech byla neuvěřitelná svoboda a ochota se uskromnit,“ vzpomíná nostalgicky. „Ale svobodě se začaly postupně utahovat šrouby a lidé začínají zapomínat,“ vnímá vývoj po revoluci.

PROSAZOVAT ABSURDITY ŠKODÍ CELÉ KOMUNITĚ

Podle Tomáše Velendorfa je absurdní, že někteří lidé si i po třiceti letech prosperity, svobody a demokracie pořád na něco stěžují. „Mnohdy si nevážíme toho, jak se ve skutečnosti máme,“ říká. Není to prý jen o malém dítěti, které je tak naučené od rodičů, že se nekompromisně dožaduje veganské horké čokolády, nebo o některých dospělých, kteří mají třeba dojem, že si s pivem a pokojem kupují vše, včetně vás.

„Někteří berou svobodu a prosperitu jako samozřejmost, co je automaticky na celý život a nemusí se pro to vůbec nic dělat, maximálně se otevře laptop, tam se něco nacvaká a tím se ta prosperita zajistí na další desetiletí,“ uvádí. A jak dodává: „Kvůli těm, co jsou mimo realitu a rádi by linkovali život druhým a nejvíce křičí, se to pak dostává do absolutních absurdit a šílenství. Jako třeba, když se například někdo domáhá uznání X pohlaví. Je to jen střípek z mozaiky celé minority a ve výsledku to všem jenom škodí,“ vysvětluje.

„Když vidím vlát duhovou vlajku vedle české vlajky na pirátském ministerstvu zahraničí, tak je mi trapně. A to říkám jako zástupce minority. Co se stalo v Bratislavě, je hrozné, ale psychopat se najde v každé době,“ říká. „To, ale neznamená, že celá společnost, nebo celé Slatiňany, po mě začnou střílet. Přijde mi to absurdní. Přeji si, aby se naše společnost trochu srovnala, nebyla tak rozpolcená, a život brala více s pokorou, humorem, a nadhledem.“

Slatiňany/Škrovád – Škrovádské skály jsou dodnes tichým svědkem zajímavé historie. Při bližším zkoumání si můžeme představit, jak se zde kdysi těžil pískovec. Dokladem toho jsou stopy po úderech ve skále. Nejen o tom jsme si u příležitosti 4. ročníku Kamenosochání zajímavě povídali se zakladatelem Okrašlovacího spolku Škrovád Jaroslavem Korečkem, galeristou Lubošem Jelínkem a akademickým sochařem Janem Pospíšilem, ředitelem Hořického sochařského symposia a pedagogem Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích.

Historie kamenického řemesla ve Škrovádě sahá daleko do minulosti. Psal se rok 1746, když do Škrovádu přesídlila rodina Zábranských, která před tím úspěšně provozovala huť i v České Lípě. Na pozvání knížete Auersperga si pronajali pozemky na pravém břehu Chrudimky. V té době ještě měl například svoji dílnu v Chrudimi vedle Pardubské fortny sochař Rohrbach.

Jak to v době začátků těžby pískovce ve Škrovádě vypadalo, víme díky obrazům škrovádského malíře Jana Kokeše, který si zde také založil dílnu. Od břehů Chrudimky se odhadem mohl odtěžit až 20 metrů dlouhý pás skály. „Dříve to místo bylo bez stromů, jenom haldy písku a v tom se skrýval kámen,“ popisoval Jaroslav Koreček opodál vysoké kupy zarostlé trávou, ukrývající kámen, který se už nedal nijak využít.

Mezi většími bloky pískovce chodili sochaři a vybírali si ty nejlepší kusy kamene pro sebe, podobně jako Michelangelo v Carraře. „Oblíbená velikost kamene byla 2 na 1 metr. Velké kameny byly většinou na tu lepší práci, na sochy, a další na stavební řemeslo, jako překlady, rámy oken, kladí na dveřích a podobně,“ jmenoval sochař Jan Pospíšil. „Menší už byly takzvané haklíky, ze kterých se stavěly domy, mosty, prostě stavební kámen,“ pokračoval. 

„Škrovád má unikátní historickou expozici, o které ale nikdo nic moc neví. Těžil se tu špičkový kámen, který se hodně využíval právě i v Chrudimi. Živilo to tu spoustu lidí,“ dodal galerista Luboš Jelínek, díky kterému vzniklo v Chrudimi celosvětově oceněné Muzeum barokních soch. „Lepší tvrdší kámen byl na pravé straně a na levé straně se kámen používal ke stavebním účelům, další zajímavostí třeba je, že se v něm dají najít i zkamenělé fosílie.“

Na levém břehu Chrudimky, blízko dnešního škrovádského náměstíčka, se také usídlil první známý člen rodiny Korečků, kovář Jan. Jaroslav Koreček je jeden z posledních, který o kamenickém řemesle ve Škrovádě díky svým předkům něco ví. Kovář Jan Koreček ve Škrovádě pracoval většinou hluboko do noci. Po celodenní šichtě mu zdejší kameníci donesli svoje nástroje, než si šli do jedné ze zdejších třech hospůdek zanadávat na hořký život. V létě pracovali v lomu a v zimě například kopali lidem ve sklepích studny. O tom, že to byl život opravdu těžký, svědčily nejen jejich hrubé ruce, ale i plíce zanesené jemným prachem z křemičitého pískovce. Kameníci umírali na silikózu plic průměrně ve věku 35–40 let.

Prý bylo u kameníků zvykem, že popíjeli kořalku ve velkém, a to i během práce. A ti lepší z nich si prý nechávali vozit dokonce i šunku až z Vídně, jak se měli dobře. Jejich výplata byla sice slušná, ale zase ne tak velká, aby nebyli někteří schopni propít ji celou během jednoho týdne v hospodě. Dokazuje to kniha dlužníků škrovádské hospodské z doby první republiky, kterou donesl na letošní Kamenosochání ukázat jeden z místních rodáků.

„Těžba zdejšího pískovce skončila na přelomu století, okolo první světové války, kdy se začalo ve velkém betonovat, ale pak byly pokusy o obnovení za první republiky a taky na konci německé okupace,“ vyprávěl Jaroslav Koreček a zmínil, že šlo o objednávku na obrubníky pro dálnici. Od roku 1937 se ale těžba už neobnovila. Stopy po úderech po dobývání zdejšího pískovce od kameníků ale můžeme číst ve skále dodnes.

Každá malá rýha znamená minimálně tři údery kladivem. „Trasologie je stopa v kameni po nástroji a ta naznačuje, jak zdejší způsob těžby probíhal,“ vysvětloval akademický sochař Jan Pospíšil. „Pokud se budeme bavit třeba o barokních sochách, dá se i poznat, jak sochař do kamene sekal, jaké nářadí používal. To vše se z toho dá vyčíst. Škrovádský lom je i v tomhle ohledu opravdová rarita, jak parádně je to trasování vidět,“ hodnotil s nadšením.

Kameník si prý údery opracoval takzvanou lavici z kamene nejdříve tak, že mohl stát v zákopu neboli sýkoře. „To jsou hovorové výrazy určitých skupin kameníků, každý kraj to měl ale trošku jinak,“ vysvětloval Jan Pospíšil. Kámen se odlamoval přirozeným způsobem zatloukáním klínů v místech, kde sedimenty utvořily v kameni přírodní pukliny. Páčením pomocí sochorů a břeven bylo možné tímto způsobem přirozeně odlamovat celé bloky.

Aby nebylo na kamenickou minulost Škrovádu zapomenuto, založil Jaroslav Koreček před několika lety Okrašlovací spolek Škrovád a spolu s akademickým sochařem Janem Pospíšilem od roku 2019 rozšiřují povědomí veřejnosti o zaniklém kamenickém řemesle právě formou každoročního Kamenosochání i pro ty nejmenší. Je to takový vhodný předstupeň třeba k pozdějšímu studiu na odborné škole. Letošní ročník proběhl úspěšně i přes nepřízeň počasí. Děti si vyzkoušely, jakou práci dá vytvořit sochu z kamene, a odnesly si domů nejen nezapomenutelné zážitky, ale i vlastní vydařené výtvory.

Sochař Jan Pospíšil rozptýlil pochyby starších zájemců o sochařské umění o kamenickém řemesle, když účastníkům Kamenosochání prozradil, kolik let je v současnosti nejstarší studentce hořické umělecké školy. Pokud je tento obor vaše srdcová záležitost, neváhejte a jděte za štěstím. Den otevřených dveří se na škole v Hořicích koná 12. a 19. listopadu od 9 do 16 hodin.

Chrudim – Komorní výstava se konala ve velkém stylu. Ukazuje velmi decentní věci. Spojitosti najdete až při bližším zkoumání. Na jedné straně skromný keramik, točíř a na druhé lev salonů, bonvián a zpěvák dechovky. A přece mají něco společného. Tak představil galerista Luboš Jelínek dva nově vystavující autory v Galerii Art Chrudim, Michala Plíhala a Františka Skálu.

Michal Plíhal je nesmírně skromný, vystavuje v galerii asi potřetí a není to jeho ambice, tyto věci jdou, jak říká, mimo něj. Jeho keramika ovšem zaujala i Miroslava Olivu, který vážil cestu na vernisáž až z Bechyně. Ačkoliv byl výzvou galeristy, aby přednesl svůj odborný názor, mírně zaskočen, zavtipkoval, že to nebude stejné jako „vyběhnout“ se studenty. Vnímat vázy a mísy Michala Plíhala doporučil tak, že tvar a povrch jsou posvátné. „Vidím opravdu obrovský respekt k řemeslu. Naprosto poctivé, nic není náhoda. Všimněte si, jak jsou tvary úžasně vypnuté ze všech úhlů. Je to v podstatě tvarově dokonalá sochařská záležitost. Práce takových keramiků jako je Michal Plíhal si nesmírně vážím,“ uvedl. Sám Michal Plíhal skromně řekl: „Já se vůbec nepovažuji za umělce nebo něco podobného. Jsem řemeslník. Asi žiju v úplně jiné realitě.“

Galerie Art Chrudim se zahalila také do nostalgického kouzla papírových obálek a malovaných masek od Františka Skály. Obálky má tento svérázný autor dle svých slov nejradši vystavené jen tak připíchnuté na stěnu, s dostatkem prostoru okolo. „Vždy říkám, že každá výstava vychází hlavně z možností galerie,“ vysvětlil uspořádání v komorním prostoru.

Naposledy tu vystavoval grafiku a také posledních 14 dní pracoval na několika litografiích, které s sebou dovezl. „Obálky jsou řada, která sahá až do roku 1986,“ připomněl. Nejstarší obálky můžete vidět hned za výlohou galerie. „Tato kolekce obálek vznikla v souvislosti s tehdy vystavovanou drážďanskou sbírkou v Salmovském paláci. Pro mě ta obálka je moc hezký mnohovýznamový tvar, který má v sobě mnoho různých anotací," vysvětloval František Skála a dodal: „Už samotný ten dopis je moc pěkná věc. Některé vystavuji rozbalené. Některé jsou z papíru, jiné z látky.“

Masky, neboli oválné tváře, jsou drobnou řadou, která vznikla v Kolumbii zhruba před dvěma lety, když ho zaujal zdejší silnější papír, moc příjemný na dotek, který se v Čechách nedá sehnat. I další masky proto vzniky z odtud dovezeného papíru.

Ačkoliv o svém tvůrčím procesu nechtěl do hloubky hovořit, přece jen něco prozradil. „Tvar a povrch jsou pro mě také posvátné. S oblibou dělám obrazy, které mají nějaký nepravidelný tvar. Různé ovály, protože to vnímám jako něco mezi obrazem a objektem, že to není jen pravoúhlý tvar v rámu.“ Komentované prohlídky prý nemá rád z principu. „Není potřeba žádné komentáře,“ řekl a chopil se kytary, aby se prostory rozezněly několika čerstvými hudebními kousky a publikum tleskalo. Venku střídavě smáčel chodníky déšť, ale na dobré náladě ani chuti na zasloužené venkovní cigárko před Galerií Art Chrudim to nikomu neubralo. 

Chrudim – Ředitelům a pedagogům škol patří velký obdiv. Zvládli dva roky šíleného blázince v době covidové a jsou už zoceleni. Nyní přichází pro mnohé z nich další velký úkol a tím je postarat se a začlenit do kolektivu českých dětí nové ukrajinské spolužáky. V jedné chrudimské základní škole se podařilo zareagovat na vzniklou situaci nejprogresivněji – vytvořením malotřídky, kde děti učí rodilé mluvčí s pedagogickým vzděláním.

Základní školu, kterou tvoří tři budovy a je sloučena původně ze dvou škol (na Školním náměstí a v ulici Sladkovského), vede ředitel Martin Vykydal už bezmála deset let. Za tu dobu se mu podařilo vytvořit školu, o které se ví, kterou rodiče chtějí a má dobré jméno.

Škola přijala celkem 23 školáků, stejný počet jako v ZŠ U Stadionu a ZŠ Dr. Peška.  „Na rozdíl od kolegů jsme zvolili model společného vzdělávání ukrajinských žáků. Učí se česky a poznávají v rámci přírodopisu a zeměpisu okolí,“ říká ředitel Martin Vykydal, který starším žákům prozatím odpustil výuku fyziky a chemie. Některé materiály ochotně poskytlo chrudimské Turistické informační centrum. Škola pořídila dokonce ukrajinsko-české učebnice. Někteří starší žáci se prý po odpoledních částečně vzdělávají i online formou se svými ukrajinskými učiteli. „V červnu už předpokládáme, že žáci navštíví i hodiny přímo ve třídách, do kterých patří.“

Děti učí dvě ukrajinské rodilé mluvčí, na které kontakt zprostředkoval starosta. „Žijí v Čechách už dvanáct a patnáct let, ale mají na Ukrajině vystudovanou vysokou školu – ukrajinský pedagogický institut. Jsem rád, že jsem je sehnal,“ uvedl ředitel. Ukrajinské učitelky pomohly i s komunikací s rodiči, kteří koncept školy velmi kvitovali. S angličtinou nově pomáhá i učitelka, která dorazila z Ukrajiny v těchto dnech. „Naším základním cílem je děti během těch tří měsíců naučit tak česky, aby se už od září mohly účastnit plnohodnotně klasické české výuky, pokud tu zůstanou.“

Mezi ukrajinskými žáky jsou i čtyři deváťáci. Aby se mohli zúčastnit přijímaček na střední školy, byla jim jako projev dobré vůle prozatím prominuta zkouška z češtiny. „Včera a dnes se konaly přijímačky, hlásili se na střední zdravotnickou školu a jeden na střední odbornou školu a učiliště obchodu a služeb.“

Díky škole a možnosti být mezi svými vrstevníky se děti rozptýlily a panovala všeobecná pohoda jako v každém jiném kolektivu. Ilustrační fotografie vznikly v době velké školní přestávky, kdy se děti chystaly na vyučovací předmět „pracovní činnosti“. V herně, která vznikla mezi oběma ukrajinskými třídami, právě ukrajinská paní učitelka s dětmi vystřihovala na zeď velké srdce v barvách ukrajinské státní vlajky. 

„Snažíme se jim to tu zpříjemnit, uvidíme, jak to celé dopadne v září,“ říká ředitel Martin Vykydal. „Starší děti mají zatím pět vyučovacích hodin a ty mladší čtyři. „Když děti přijely, já jsem se jich neptal, co prožily. Ale bylo na nich vidět, že kdyby se měly pět hodin intenzivně učit češtinu, tak je to moc.“ Ukrajinské i české děti pojedou společně v červnu na školní výlet.  „Celá škola o ukrajinských dětech ví, každý jim pomáhá, bereme to jako normální věc.“

Chrudim – Malířka a grafička Jitka Petrášová je posluchačkou třetího ročníku Akademie výtvarných umění v Praze a má za sebou už 22 samostatných výstav. Poslední se otevřela vernisáží v Galerii Art Chrudim minulou sobotu. Umělkyně hýřila vtipem a nebála se jít ve vysvětlování až na dřeň. Odhalila také, jaké to je, začít studovat AVU, když je vám téměř čtyřicet a máte už určité životní zkušenosti, včetně mateřství, za sebou.

Člověk, který ji na začátku její cesty za snem nejvíce ovlivnil, byl malíř Roman Kubička, který si také prošel studiem na Akademii. Poznali se při studiích v Českých Budějovicích a právě jemu vděčí za svůj malířský rukopis. Připravil ji na příjímačky na AVU. „Pro mě to byl dost zásadní člověk v životě. Dělal arteterapii a myslím si, že by to byl býval skvělý profesor na AVU, protože dokázal poradit na úkor svého ega. Nemít tenhle základ, tak mi je ‚Akáda‘ k ničemu.“

Naučila se pro sebe respektovat autority a připomínky lidí, kterým opravdu nevěří, pohřbívat do země. „Autoritou byl pro mě Roman Kubička, člověk, který se mi do toho nemontoval,“ vyjádřila se malířka. „Podpořil to, co je dobré, byl ale zároveň hodně kritický. Řekl mi třeba: do prdele, Jitko, na tohle se úplně vykašli. A já jsem si šla zabulet a pak jsem si říkala: vždyť on měl takovou pravdu!“

Nejdříve mateřské povinnosti a až pak malování

Akademii výtvarných umění začala studovat v roce 2019. „Kdybych věděla, v jaké budu studovat době, možná bych do toho nešla, ale na druhou stranu, ten covid mi pomohl koncentrovat se na jednu věc a nerozptylovat se tím, že půjdu na přednášky. I když to zní blbě, každý den jsem si malovala a byla jsem fakt šťastná.“

Se studiem AVU počkala do doby, než se dokázala, jak se říká, postavit na vlastní nohy, bez zatěžování kapsy rodičů. Navíc jí v 25 letech zemřel otec. Poté, co dostudovala první školu s výtvarně-pedagogickým zaměřením v Českých Budějovicích, rozhodla se konečně jít přímo za svým snem. „Když jsem se hlásila na AVU, všichni říkali, že jsem úplný magor, že do tohohle jdu. Že takhle riskuju, že vlastně všechny ty věci, které byly pro mě dané a jisté, úplně odstřelím a přestěhuju se do Prahy do podnájmu,“ přiznala Jitka Petrášová, která pochází ze Strakonic „Nakonec jsem i to šití úplně odstřihla, protože jsem začala malovat a už jsem neměla úplně čas se tím zabývat,“ zmínila se, jak na začátku měla i vůli živit se prodáváním vlastní zavedené módní značky.

Na AVU se dostala ve věku, kdy už některé mladší umělkyně začínají přemýšlet o založení rodiny. Jitka to měla shodou životních událostí přesně naopak. „Po dvou letech, co jsem byla na první výšce, se narodila první dcera Eliška a já si naivně říkala, to dám, budu si kreslit. A ne. Člověk začne, dítě je vzhůru, potřebuje přebalit, chce jíst, venku je hezky, chce jít ven. Mám pocit, že to nějak přirozeně je tak, že při vyčerpanosti se v člověku jako první utlumí tvůrčí procesy. Teď, když už jsou děti odrostlé, jedinou pracovní dobu mi určuje fakt, že je musím ráno vyhodit do školy, obstarat psa a pak už pracuju.“

Do obrazů promítá zážitky z vlastního života

Nejvíc dynamické období intenzivní umělecké tvorby zažívá posledních pět let. „Někdy mám fakt rozmalováno a udělám tři obrazy najednou, je to hrozně zvláštní. A pak zase třeba měsíc nic, jen si plánuju věci v grafických dílnách a tak,“ říká Jitka Petrášová. Pevnou pracovní dobu si zatím pořád nestanovila a stále pracuje ve svém pronajatém bytě, který se stal přechodně i jejím ateliérem, dokud to zbytek rodiny vydrží. Když prý nemůže malovat, je na odstřel. „Vždycky musí člověk počkat na ten správný čas, to nejde vynutit, jinak to prostě nebude ono, bylo by to divné, přesně konstruované – a to nechci. A pak to jde a já už jenom hledám místo, kam obrazy opřu, než uschnou.“

Říká, že zpracovává témata vždy něčím bytostně spjatá s jejím životem, s věcmi a zážitky, které jsou jí nějak blízké, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Prvotní nápad se může v průběhu tvorby vždy změnit, pokud přijde nějaký nový impuls, třeba když někoho potká při venčení psa.

Velkou váhu přikládá světlu. „Nemůžu pracovat při umělém světle. Teď na jaře je to optimální, já nenávidím zimu, protože čas je v zimě zkrouhlý o to nejlepší světlo a hezkých dnů je hrozně málo. A když míchám barvy, jakmile si rozsvítím, strašně to pak všechno zkresluje a barvy vypadají úplně jinak. A slunce mi navíc dává energii.“

Její malby jsou energické jako ona sama. „Já si s tím obrazem – možná to bude znít zvláštně – povídám. Probíhá tam nějaký dialog, někdy těm hrdinům na svých plátnech házím doslova klacky pod nohy.“ Využívá výrazných barevných kontrastů i výrazných tahů štětcem, redukuje barvy a využívá malířské zkratky.

Za covidu vznikl zajímavý cyklus Soukromé bunkry

Na vernisáži hýřila Jitka Petrášová vtipem, když popisovala sousedské vztahy, které ji taky inspirovaly k namalování cyklu „Soukromé bunkry“, který v Chrudimi sice neuvidíte, ale pro představu o tomto dvouletém malířském období určitě stojí za zmínku. Souvisí se sousedským soužitím za doby covidu.

„Soukromé bunkry se soustředí na mezilidské vztahy během covidu, zpracovávám v nich absurdní příběhy, které se v tom období děly v mém okolí. Třeba pán z prvního patra na mě křičel, že pan Stříbrný nažhavil kliku, když jsem šla venčit. A paní Fialová odvedle zase dostala pepřovým sprejem od právníků, kteří bydlí nad ní. A když omylem ostříhala nějaký stromek, dostala od nich pěstí,“ krčila rameny malířka s úsměvem sobě vlastním a publikum se bavilo.

Současně s trochu morbidním humorem dodala, že postupně už pět jejích sousedů, které ztvárnila ve svých obrazech, nějakým způsobem zmizelo z povrchu zemského. „Zdá se, že když někoho takového namaluju, ten člověk potom zmizí.“

Vystavené obrazy se zabývají různým vztahem člověka ke sportu

Obrazy na chrudimskou výstavu vybíral sám galerista Luboš Jelínek, kterého na první pohled zaujala bravurně zvládnutá kresba. Obrazy věnující se vztahu člověka ke sportu jsou doplněny dvěma odlišnými plátny, pop artovým „embéčkem“ a větším obrazem s názvem Dostih. „Tam je ta drzost a sebejistota za mě vidět úplně,“ upozornil Luboš Jelínek.

Vybrat obrazy vzhledem k rozměrným plátnům, na která Jitka ráda často maluje, byl nelehký úkol. A tak na výstavě můžete vidět zejména menší plátna inspirovaná především jejím negativním vztahem ke sportu, který si vypěstovala díky povinným hodinám tělocviku. Nechápala totiž, k čemu jí bude na střední umělecké škole dovednost předvádět veřejně výmyk nebo kotoul vzad. A tak kvůli neomluveným hodinám nakonec musela udělat reparát. „Neblázni, jsme výtvarná škola, přece ji nevyhodíme kvůli tělocviku,“ slyšela prý před svým hodnocením. Na vysoké nakonec vše vyřešila uznáním kreditů za absolvování kurzu jógy.

A tak u zobrazování sportu, kterého je teď Galerie Art plná, nečekejte žádné adorace na sportovce nebo zobrazování krásného nahého těla ve stylu „kalokagathia“, malování sportovců není pro malířku jen možnost ukázat, že bravurně zvládá vystihnout figuru, ale především způsob, jak vyjádřit širokou škálu emocí pramenících z jejího pošramoceného vztahu ke sportu.

AVU je zkostnatělá instituce, ani po sto letech se revoluce v přístupu nekonala

Když Jitka Petrášová popisovala pro většinu publika neznámá fakta, jak to chodívá na AVU, ukázalo se, že ani za sto let se na akademické půdě stále nic moc nezměnilo. „To je to, co nenávidím na akademii,“ vystihla nekompromisně svoje pocity. „S tím věkovým nadhledem si to člověk uvědomuje. Jsou tam lidi mladší skoro o dvacet let než já, hozeni do soukolí, kdy jsou drceni, úplně zničení a někdy vychází ven jako trosky, co vlastně nechtějí ani malovat a malbu nenávidí,“ popsala. „Ale já jsem býk, který jde hlavou proti zdi, jsem zvyklá pracovat po svém a nenechám se ovlivnit. Už asi nemám věk na to, abych si s prominutím nechala srát na hlavu,“ nebrala si servítky.

Ví, co chce dělat, a tak se přirozeně vzpírá zásahům do podstaty svého tvůrčího přístupu. „A dej sem tuhle barvu, zbav se téhle linky, udělej tohle, to sem nedávej, intuice sem nepatří, všechno musí být připravené. Zjednodušuj, stylizuj, ideálně dělej to tak, jako já. – A já mám nějaký blok vůči tomu,“ odmítá snahu nechat si cokoliv diktovat. Dobrý pedagog má podle ní akceptovat osobnost žáka, pochopit, v čem je dobrý, a v tom ho podpořit. Ne se snažit ze svých žáků tvořit vlastní kopie. Jakmile se setká s podobně direktivním přístupem, ptá se: „A čí je to teda obraz?“

Když si člověk věří, ostatní přijde samo

Jak řekl galerista Luboš Jelínek, „Akáda“ ne vždycky každému pomáhá. „Zažil jsem to s mnoha autory, že se perou se svými profesory, kteří je zašlapávají do země. A já jim říkám, kašlete na ně, a malujte si jak chcete, vždyť impresionisti se taky trhli. Jitka je malířka, o které se v Praze mluví. Za měsíc těch intenzivních příprav se mě tři malíři ptali, jestli je pravda, že u nás bude mít výstavu.“

Na to malířka odpověděla: „Myslím si, že to není o tom, aby člověk věděl, že se o něm mluví, ale spíš o obrovské pokoře a vůli něco dělat. Protože ve chvíli, kdy se člověk chová tak nějak arogantně a hloupě, je to cítit i z jeho obrazů,“ vysvětlila svůj náhled. I když se právě teď dostává s pedagogy do konfrontací, není to její případ.

Nikdy není pozdě

Jitka je příkladem toho, že když děláte něco, co vás baví a čemu věříte, nesmíte se nechat odradit ostatními a musíte si jít za svým. Nikdy není pozdě. „Jak člověk začne o sobě pochybovat a hledat nějaké blbosti, akorát se z toho blázní. Myslím, že dokud člověk na sobě maká a věří tomu, co dělá, nemusí přemýšlet, co bude dělat zítra. Protože já vím, že si vezmu plátno a budu malovat.“

Chrudimsko – Chystá se natáčení nového filmu, a to přímo na pietním území Památníku Ležáky, které je vyhlášenou národní kulturní památkou a slouží jako památník odboje proti nacismu. Tvůrci filmu chtějí aktualizovat vzpomínku na statečné obyvatele této vesnice autenticky přímo na místě a připomenout tragédii, která následovala po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, i jako odplata za ukrývání odbojové skupiny Silver A a radiostanice Libuše. V průběhu natáčení se počítá se zájmem škol o exkurze. Kulisy chtějí tvůrci vystavět přímo na zachovaných základech domů. Film Ležáky uvede dosud neznámé skutečnosti a nejen milovníci historických filmů se mají na co těšit. Oslovili jsme proto produkci a na pár otázek nám odpověděl Miloš Pilař.

V čem bude film jiný než váš předchozí hraný dokumentární film z roku 2010?

U hraného dokumentu Ležáky 42 z roku 2010 jsme vypověděli jen historii, řekněme pro školy, příběh, jak se s největší pravděpodobností stal. Ale narazili jsme při něm na finanční strop a neměli jsme čas věnovat se více pocitům a jednotlivým lidem, co prožívali v tu danou chvíli. A to je ten rozdíl mezi filmem a dokumentem. 

Film vysvětluje nesrovnalosti v odpovědích historiků a pamětníků. Já beru v potaz všechny varianty – a hledám v nich, co se skutečně mohlo stát. Jako když k tomu přistupuje policista. Když vyšetřuje kriminální čin nebo událost, která se stala. Když vezmete jednotlivé důkazy, které jsou ve výpovědích svědků, ať jsou to Němci, nebo lidi, kteří byli okolo, tak najednou přijdete na to, že tam určité nesrovnalosti jsou. A to je to, čemu se film bude věnovat. 

Část veřejnosti může mít obavy ze zásahu do pietního místa. Jak budete k natáčení přistupovat?

Chtěli bychom, aby k 80. výročí osada znovu ožila. Postaví se mlýn i domy, i když ne úplně všechny. Když tam lidi přijedou, ty domy tam budou stát. To k památníku přitáhne pozornost škol i lidí okolo. Bude to jedinečné v tom, že lidé uvidí, jak ta vesnice vypadala. Už to nebudou hrobodomy. Více méně budeme většinu času natáčet právě tam, protože se to odehrává hlavně ve mlýně a domech okolo, aby ta autenticita údolí a příběhu působila na lidi i na herce a štáb. 

Protože je to pietní místo, muselo se to udělat tak, aby se kulisy nedotýkaly vůbec ničeho. Už je to namalované i schválené. Nebude se dělat žádný zásah do země, nic se nebude měnit. Všechno se staví jenom jako kulisa vedle základů těch domů, které se z větší části zakryjí.

Budete se věnovat i psychologii těch dětí, nebo je to natočené jen z pohledu dospělých?

Děti tam jsou, samozřejmě. Figurují ale víc starší děti. Bude tam nějaká interakce mezi rodiči a dětmi. Děti ze mlýna ale byly příliš malé, i jednoleté, které sotva mluví a vnímají, co se děje, aby člověk vyvozoval nějaké závěry. Paní Štulíkové, která ještě žije, nebyly ani tři roky. První, co si pamatuje, bylo, až když ji začali zatýkat a stavěli ji ke zdi a to byla asi traumatizace z toho, že ji ti Němci postavili a ona asi dvě hodiny stála a koukala někde do rohu, to si zapamatovala. Ale z mlýna žádné vzpomínky nedokázala říct. Nic si nepamatovala a ty ostatní děti jsou mrtvé. I Marie Hrdá, kterou odvážel ze Skutče motocyklista...

Jak moc ve filmu figuruje právě rodina Hrdých nebo Šťulíkových?

Zdeněk Hrdý odešel den před vypálením Ležáků. Dokážu pochopit proč, i ty věci, co se děly okolo něj. Myslím, že je to jedna ze stěžejních postav. Bez Šťulíků bychom nemohli Ležáky natočit. Vždyť mlýn je centrální bod v osadě. Jediný barák, který měl elektřinu. Všechny ostatní domy byly bez proudu, svítili si petrolejkami.

Kdy natáčení začne?

Začít by se mělo filmovat v červnu a točit se bude asi víc jak rok, i v zimě, jsou tam jarní i podzimní scény. Pokud všechno dobře dopadne, tak se premiéra uskuteční v roce 2024. Zrovna tento týden máme jednání s filmovým fondem, jestli nám na to přispěje. Budeme samozřejmě shánět peníze, protože to nebude nic laciného.

Budete potřebovat kompars?

Budou tam hrát spíš herci. Nejsou tam velké davové scény, vyjma vyklizení Ležáků. Možná budeme točit pietní akt z roku 1945, ale ještě nevíme, jestli se bude filmovat, protože záleží na mnoha okolnostech. V jedné verzi by byla davová scéna, ale klasický kompars tam spíše kvůli scénám vojenského charakteru nebude.

Budete se držet striktně historických faktů, nebo dáte prostor filmové licenci?

Když jsem do toho projektu nastoupil, dal jsem si podmínku, že se nebudeme příliš odchylovat od historie a vymýšlet filmové formulace, abychom vytvořili děj zajímavý. Nepotřebujeme je. Děj okolo Ležáků je natolik zajímavý, že nepotřebujeme vymýšlet nějaké kuriozity.  Víme, co předcházelo, v jakých situacích ti lidé byli, a řešíme, co se jim odehrávalo v mysli. Jde o to, jak ti lidi tu tragédii prožívali. Až si přečtete závěrečné titulky na konci, tak se dozvíte, čím jednotlivé osoby vlastně ve skutečnosti byly a proč. A doplňující informace dostanete v dokumentu k filmu o filmu. Tam se bude vysvětlovat, proč se zvolila právě tato historická varianta, protože historicky jich existuje více.

Vždycky jsem si myslel, když jsem natočil film Ležáky 42, že už jsem vypověděl všechno, co se o té vesnici dalo zjistit. A ono uběhlo deset let a zjistil jsem, že to není pravda. Objevily se další věcí. Další a další zajímavosti.

Jaké máte zkušenosti se svědectvími pamětníků?

Když jsem připravoval Ležáky, tak ještě žili ti lidi, kteří některé ty události zažili a osobně jsem s nimi mluvil. A můžu vám říct, že i po těch letech mi něktěří nechtěli říct celou pravdu. A když jsem jim řekl, ať mi nelžou a dodal nějaké konkrétní věci, většinou se mi ti lidé v tom vysokém věku otevřeli a řekli, ano, máte pravdu. A když jsem se jich ptal na důvod, proč původně lhali, tak uváděli rodinné důvody, které teď ale nebudu vysvětlovat. Někdo někoho chránil, aby historicky ta postava nevypadala špatně do budoucna, protože by si lidi možná mohli říkat, že někdo se špatně zachoval.

Já jsem jim tenkrát slíbil, že to nebudu vytahovat, pokud to nebude nic zásadního. Chtěl jsem jenom pochopit ty souvislosti, proč se to stalo. A opravdu jsem si díky tomu dokázal spoustu věcí vysvětlit a převtělit se do toho, co se okolo toho mlýna a okolo Čendy, Bureše a okolo Tomkových, Čechových a dalších rodin všechno dělo.

Znamená to, že film odhaluje nové skutečnosti?

Myslím si, že až lidi zhlédnou ten film, tak trošku budou překvapeni, protože jsou tam úplně nové informace, které já jsem třeba ještě před těmi deseti jedenácti lety, když jsem připravoval dokument, vůbec nevěděl. Myslím si, že se mají na co těšit. Že to bude zajímavý film, když se nám ho podaří natočit, když seženeme dostatečné množství finančních prostředků a bude při nás ta vyšší hodnota stát, abychom to dotočili. A to rozhodnou lidi.

Chrudim – Jako vždy bylo přichystáno dobré jídlo a pití a nechyběly ani umělecké katalogy k podpisu. Po deseti letech v Galerii ART Chrudim znovu vystavoval Petr Nikl a po dvou letech Tomáš Smetana. Sobotní vernisáž dvou souběžně vystavujících umělců by si nezadala s divadelními vystoupeními protřelých komiků, zahájil ji „obligátně“ galerista Luboš Jelínek a po té, co se Petr Nikl přemístil jako housenka na své místo na slunci, předal slovo znalkyni děl obou umělců, Pavlíně Bartoňové, která vše uvedla na pravou míru. A protože bylo opravdu narváno, hodí se připomenout, že dernisáž výstavy se bude konat 5. března.

Oba autory také netradičně v krátkosti a vtipně představila znalkyně jejich děl, Pavlína Bartoňová, když zvýraznila, co je spojuje. „Nikla i Smetanu pojí vagabundní typ existence. Rozumějte, inspirace k nim přichází za pochodu,“ uvedla na vysvětlenou. „Kdyby byl Petr Nikl zvířetem, chtěl by být motýlem: Půl života lézt po břiše a půl života létat. Tomáš Smetana zase orlem: Protože má rád výšky, svobodu a sílu,“ charakterizovala umělce Pavlína Bartoňová. „Jsou tedy kamarádi přes křídla a onu jemnost. Přes gentlemanství. Ve světě vítězí hrubost a snadný šprým. Není tak divu, že se lidstvo vyskytlo nad propastí a mnozí tomu jen cynicky přihlížejí,“ nastínila slovy, co následně ještě zdůraznil tematickou hudební vsuvkou Petr Nikl s písní o vládnoucích psychopatech.

Zajímavostí, na kterou se skoro zapomnělo, je, že tiskaře Petra Korbeláře, u kterého tiskne i Tomáš Smetana, bere Petr Nikl jako spolutvůrce grafiky, stejně jako to dělali jiní význační umělci. Kromě výjimečně podepsaných velkoformátových litografií Petra Nikla, které musel také všechny pojmenovat, můžete vidět i vzácné obrazy Tomáše Smetany, protože je galerista zachránil těsně před tím, než měly údajně skončit v propadlišti dějin, a nikdo je neměl nikdy vidět. Díky tomu má možnost divák poprvé vidět jeho malířské začátky. 

Slavnostní dernisáž výstavy proběhne 5. března v 15 hodin a můžete se mimo jiné těšit na hodinový koncert, kde se blýskne trio Petr Nikl, Petr Korbelář a Honza Kotulán.

Co řekli umělci sami o svém tvůrčím procesu?

Petra Nikla jsme jako správného motýla překvapili otázkou na jeho tvůrčí proces u lahodného červeného nektaru. V jeho odpovědi se nejvíce odrazil fakt, že pochází z umělecké rodiny, jeho maminka navrhovala hračky. „Je to takové hraní si. Každý krok vyplývá z toho předešlého. Nejsem konceptualista, který maluje dopředu podle toho, jak si to vymyslel. Samozřejmě mám nějakou představu, nutkání, ale ten výsledek už vzniká interakcí mezi tím impulsem a tím, co se děje v tu chvíli, takže je v tom velká míra improvizace a moment překvapení je pro mě důležitý. Taková alchymie a dobrodružství a to je můj koncept práce.“

Tomáše Smetanu jsme oslovili jako orla na parkovišti kousek od galerie. Z jeho odpovědi je poznat ovlivnění duchovně evangelicky založenou rodinou. „Vlastně nemaluju, jsem kreslíř a tohle jsou obrazy, které jsem chtěl spálit a pak jsem je ale zase objevil. Je v nich taková mladistvá energie a to mě teď začalo bavit, protože si díky nim můžu zavzpomínat na svoje dětství a mládí. Jinak kreslím čtyři až šest hodin denně a beru to vlastně jako takovou svoji modlitbu, soustředění, meditační práci.“