K2 holding

Chrudim – Další reportáž, tentokrát z prostředí chrudimského letiště, se u příležitosti úvodního informačního setkání zájemců o získání pilotní licence v sobotu 8. ledna 2022 po školení v učebně a prohlídce hangáru proměnila v nečekaně názornou ukázku.

Volný let větroněm by měl trvat asi čtyři minuty, zní odpověď. „Pokud se nestane něco mimořádného,“ doplnil těsně před startem jakoby mimochodem Josef Ročák. „Bude to poměrně svižný vzlet, když se kouknete před sebe, vidíte, jak se napíná lano,“ byla poslední slova, než jsme se odlepili od země a dostali se do výšky asi 300 metrů vysoko nad Chrudim. Byl to zvláštní, vlastně nepopsatelný zážitek. Už jsem se viděla hlavou dolů, když mi pár desítek vteřin před startem řekli, ať si pořádně zapnu kromě pásů taky kapsy. No, nebylo už úniku, když mě pevně sevřeli kovovými přezkami v kabině větroně s Josefem Ročákem na zadním sedadle. Během půl minuty jsme už plachtili vzduchem vysoko nad zemí. Když navijákař stáhl plyn, letadlo se ve vzduchu zabrzdilo, čumák se sklopil dopředu a následoval propad, jak jsme letěli dolů.

Následoval samozřejmě klouzavý let a byl to úžasný zážitek. Vývrtky se naštěstí nekonaly. Následovala ale ostrá zatáčka, abychom se přesvědčili, že vlečné lano je opravdu vypnuté. „Můžeme udělat pád,“ ozval se ze zadního sedadla Josef Ročák. „Až letadlo zpomalí, tak se změní zvuk, řízení změkne, a takhle to spadne,“ popisoval znalecky pilot manévr, chvíli před tím, než jsme se propadli ještě jednou dolů, ale jen trochu. Slova během úvodního školení ještě v učebně Aeroklubu o tom, že někdy rozdávají místo pilotních průkazů asi spíše poukazy na drogy, byla dost výstižná. Létání je opravdu návykové.

Zažít první sólo je neuvěřitelná euforie

Absolvování prvního letu byl teprve začátek, k dalším významným okamžikům patří pilotování na vlastní pěst, což je prý ještě větší zážitek. A co teprve vézt jiného člověka na palubě než instruktora! I američtí piloti prý nejdříve celý den létají okruhy, než vezou prezidenta. „Pilot s čerstvou kvalifikací může svézt jinou osobu než letového instruktora, až po odlétání určitého množství letových hodin samostatně. Zjednodušeně řečeno, létat je potřeba pořád a udržovat si správné návyky," vysvětlil Josef Ročák, že to není jako s řidičákem na auto, kde nikdo nezjišťuje, kdy jste řídili naposled. U letadla je potřeba mít neustále "nedávnou praxi" a každý let se zapisuje do příslušné dokumentace.

Tomu všemu ale samozřejmě nejdříve předchází teorie, která se vyučuje tři měsíce a tvoří ji kromě přednášek také samostudium. Po absolvování teorie se při praktickém výcviku nejdříve létá ve dvou. Žák sedí na předním sedadle a za ním instruktor. Minimální výcvik pro kluzák je 15 hodin letové doby. Vše určují letové předpisy. „První samostatný let je ohromným skokem v létání. Když letíte poprvé sami v letadle, které sami řídíte, je to úžasný pocit. Nedá se popsat, musíte to zažít. Těšte se na to, je to ohromný okamžik a každý pilot si na své první sólo pamatuje,“ popisoval Adam Línek. Každý aeroklub má svůj vlastní rituál, co následuje po takovém přistání.

Plachtění je především sport

Na chrudimském letišti praktikují navijákové starty i aerovleky. Kromě prokázání zdravotní způsobilosti k létání musíte získat také průkaz radiotelegrafisty. Plachtařský výcvik bezmotorového létání neboli plachtařina se v Chrudimi létá na L 13-Blaník a K-7, který se hodí pro základní výcvik. Průkaz na tento typ letadel vás opravňuje i ke sportovnímu létání. „Máme tady závodníky, kteří létají 300 až 500 kilometrů přelety na dálku, bez motoru, za použití termických proudů,“  sděloval nováčkům Adam Línek. Učebna byla plná zájemců i zvědavců. Plachtění je prý relativně finančně nenáročné a je to dobrý základ pro jakýkoli další typ létání. „Nejlevnější výcvik - na větroně je zároveň časově nejnáročnější. Je to dané množstvím lidí a lidské práce, která s plachtěním souvisí," vysvětlil Josef Ročák. „Je to velmi vhodný typ výcviku pro studenty. Kdo ale propadne létání, nejspíš u jedné kategorie nezůstane."

Poslední disciplínou plachtařského výcviku, podle schválené učební osnovy, jsou „pády a vývrtky“. Po složení teoretické i praktické části pilotní zkoušky dostanete kartičku, že jste držitelem pilotní licence. Není to ale stejné jako mít řidičák, spíše je to prý poukaz na celoživotní vzdělávání. Jedna věc je platnost kartičky a druhá je platnost kvalifikace. Musíte se tomu věnovat pořád. „Když jste držiteli stříbrného C, znamená to, že jste sportovní letci, plachtaři-přeletáři,“ vysvětlil Adam Línek a Josef Ročák k tomu dodal: „Vaším cílem by mělo být létání přeletů na kilometry, závody.“ Dobré výkony začínají od 300 kilometrů. Nejkratší vypsatelná trať je 100 kilometrů. Dnes z ekonomických důvodů většinou závod začíná i končí na letišti vzletu. „Dříve to byly často i cílové lety do zahraničí, třeba do Budapešti, a pak se závodníci tři dny vraceli, protože nebyly mobilní telefony,“ vyprávěl Josef Ročák.

Na vše se připravit nedá

Zajímavou a pravdivou historkou je, že jednou se letadlo nevrátilo dokonce vůbec a pilotovalo se samo. Bylo to v roce 1953, kdy musela posádka vyskákat padákem nad Skutčí, protože se zdálo, že letadlo havaruje. To ale vydrželo v letu zaletět až do Polska, tam se samo obrátit o 180 stupňů a letět až do Šumperka, kde teprve na konci města, po dvou hodinách samostatného letu, havarovalo.

U plachtařiny se cvičí nouzové postupy u selhání vypuštění, kdy třeba praskne lano na navijáku, nebo jsou zablokované vztlakové klapky, u motorových letadel se cvičí i selhání motoru. „Nemůžete ale v žádném případě obsáhnout všechno, co se může stát. Protože stát se může ledasco. Čím to letadlo je složitější, tím je větší šance, že v něm něco fungovat nebude, ale zásadní věci nevysazují často. Nejčastěji motor přestane fungovat, v důsledku nedostatku paliva,“ děsil záměrně nováčky Josef Ročák. „Dva motory nejsou vždy výhoda z hlediska nouzové situace. Těch řešení je u dvoumotorových strojů víc než jedno a některá z nich jsou smrtící.“ 

Ale pro odlehčení, k hospodským povídačkám mezi zkušenými piloty letadel patří třeba ta o zrádnosti používání funkce autopilota nezkušenými začátečníky, při čemž někteří údajně skončili nad šumavskými lesy jen se svačinou v ruce, protože nedokázali včas převzít velení nad letadlem, nebo ta o nutnosti zpomalit na poloviční rychlost z 300 kilometrů za hodinu při vysouvání podvozku u letadla Sting, což také není pro každého, kdo ještě nemá ovládání letadla pevně zažito, hračka.

Kategorie ultralehkých letadel (ULLa) je nesmírně obsáhlá jak z pohledu pořizovací ceny, tak z pohledu rychlosti a provozních vlastností. Tento typ letadel může být maximálně dvoumístný, létat jen ve dne a pilotní průkaz je omezený národní legislativou. Při letech do zahraničí je proto třeba obezřetnost. Je to ale levná a poměrně jednoduchá možnost létání. 

Jak to žije na chrudimském na letišti?

Absolvováním výcviku na pilota se člověk stává zároveň členem Aeroklubu. Výsadkový prapor a paragáni občas obsadí letiště, což trochu v jarních měsících členům komplikuje výcvik, ale na všem se prý dá domluvit. „Aeroklub je spolek jako každý jiný. Jsme spolek nadšenců. Žijeme tady, spousta z nás tu i vyrostla. Udržujeme celý areál sami, včetně plochy našeho krásného letiště,“ přibližoval pospolitost nováčkům Adam Línek. Než začala doba covid-19, každoročně se jezdilo třeba i na plachtařské soustředění v Žamberku. Mimo to se pořádají i různé menší akce, a když se koná večírek, dá se tu i přespat.

Tradičním zakončením sezóny bývá soutěž Zlatý racek, která zahrnuje přistání na přesnost, zaletět houslový klíč a tak podobně. „Nejlepší je, když přijede deset minut před západem slunce kamarád voják, Leošek, sedne do letadla, skočí tady jeden okruh, trefí se toaleťákem přímo do kříže, přistane přímo na čáru, všechny předběhne a zase odjede,“ vystihl Adam Línek. „I takoví tady jsou a ti mají to letecké nadání od Boha.“ 

Chrudim – Setkání se sochařem Miroslavem Olivou po vernisáži výstavy Bestiárium a jiné podivnosti bylo velmi inspirující a vneslo i do této ponuré doby vlnu optimismu. Chrudimáci můžou být pyšní, že se nemusí jezdit obšťastňovat uměním nikam daleko, umělci mohli zjistit, že přiznat inspirační zdroje není žádné tabu a kdo se bojí, poznal, že vše se dá přežít lépe, když bereme život s humorem.

Sochař Miroslav Oliva se chopil úvodního slova na vernisáži své sedmé výstavy s názvem Bestiárium a jiné podivnosti  v přátelské atmosféře Galerie Art Chrudim a vyjádřil jí také velkou poklonu. „Jsou tady opravdové poklady. Zrzavý, Janeček, Lhoták, Kolář. Miró. Je to až neuvěřitelné, v podstatě taková galerie není v Praze. Bývaly galerie díla, ale takovou úroveň to nikdy nemělo. Takže všechna čest!“

Obchodník nebo voják?

Inspiraci a motivy pro výstavu Bestiárium a jiné podivnosti hledal Miroslav Oliva nejdříve v antice a středověku, až nakonec dospěl k názoru, že inspirovat se může i v nedávné době. „Proč se inspirovat bestiemi v antice, nebo středověku, když jich máme kolem sebe spoustu?“ Uvedl na vernisáži sochař, jehož jméno samo ke spojitostem s antikou vybízí. „Tatínek pochází ze střední Moravy a je docela dost možné, že Olivové se tu pohybovali od napoleonských válek, jako ti francouzští vojáci, jinak nevím, tatínek se dál nedopátral. Ale oliva je švestka známá od antiky a určitě se sem vozili,“ prozradil umělec.

Miroslav Oliva kočky miluje

Když nemoc covid-19 uzavřela umělce na tři týdny mimo civilizaci, společnost mu dělal jeho kocour. „Tři neděle jsem nehovořil. Mám doma kocoura, žena byla v Praze, já jsem byl sám a pode dveřmi mi podávali jídlo. Zazvonili a utíkali pryč,“ vtipkoval. Kočky miluje a jako zvíře ho fascinují, a to i v přeneseném významu slova. „Kočka neposlouchá, i přes veškeré výhody, které si od vás vezme. O tom je i ta Divná parta koček. Promítáme do nich svoje lidské nešvary.“

K dalším inspiračním zdrojům patří holka modrooká, jezinka za kavárenským stolkem nebo motiv šaška a královny inspirovaný Bolkem Polívkou a jeho „krásným hadrnictvím“. Když tvořil díla na chrudimskou výstavu, poslouchal různou hudbu a mimo jiné i kytici od Jiřího Suchého. „Je tam překrásná věta, že bludička je směs bahenních plynů uspořádaných do tvaru děvčete. A s tím se sochařsky vyrovnat je složité.“

I na vrhajících stínech záleží

Na výstavě se mu nejvíce líbilo, jak dokonale osvětlení vykresluje stíny soch na zdech. „Když jsem začínal, tak se to vše chápalo jako bytové doplňky a ty se dávají ke stěně,“ vysvětloval Miroslav Oliva. Socha je pro něj nekonečnou řadou profilů a čelní pohled je stejně důležitý jako jeho obrys na zdi. Pokud už nějaké dílo vlastníte, neváhejte zapojit do celkového vnímání i hmat. „Podívejte se, jak jsou ty stíny nádherné, je to krásný prostor,“ liboval si sochař v prostředí gotického sklepení Galerie Art Chrudim. „I Marino Marini zachází s tou hmotou tak, že stačí jemný posun a ten stín tam ten tvar dokreslí sám.“

Malejovský měl dar od boha

Na rozdíl od svých mladších, teprve se klubajících uměleckých kolegů nemá problém přiznat, kdo je jeho oblíbený umělec. „Marino Marini je můj miláček nejmilovanější. Bohužel jsem jeho díla viděl poprvé na vlastní oči až v době, kdy se mohlo vyjet,“ uvedl sochař s povzdechem o návštěvě Florencie, kterou jim doporučoval navštívit jejich profesor, který studoval na akademii ještě za první republiky. „Národní umělec Josef Malejovský byl těžkej socreál, ten dělal ty „Gottwaldy“ a partyzány a byla to nesmírná škoda. To byl boží modelér, sochař od boha. Ale to téma se mu moc nevedlo,“ vzpomínal s úsměvem Miroslav Oliva. 

Režim ho neomezoval, na rozdíl od jiných

„Bylo až komické, když se někdy profesor Malejovský rozpovídal a najednou říká, ať jedeme do Florencie, že to musíme vidět. A pak mu najednou došlo, že mi můžeme jet tak akorát do Drážďan,“ uvedl sochař. A to byla jedna z věcí, co mu vadila. „A pak jsem viděl, že někteří vyjet mohli, ale to byl třeba kluk vysoce postaveného soudruha a měl i osobní ochranku, jinak by dostal do držky.“

Spolužačka Klumparová, významná sklářka, která dnes žije v Americe, utekla tenkrát za hranice do Francie. Nebo Ján Zoričák. Nemluvilo se o tom, a umělec to ani nějak zvlášť nevnímal. Charta 77 se mu dostala do ruky k přečtení poprvé až na vojně. „Nějak jsem ty informace neměl. Režim mě neomezoval. V keramice vás to neomezuje. Tam jsou témata jako žena a hudba.“

O něčem se mluvilo šeptem

Byl rozdíl mezi tím, co se učilo oficiálně. „Takže jsme se učili od spolužáků a v tom ateliéru se mockrát šeptalo, rozumíte,“ přibližoval tehdejší dobu sochař. Protože se ale brzy oženil, zůstával v tom období trochu mimo dění. „Kdežto oni chodili do hospod a něco řešili. A to je to důležité na té vysoké, setkávat se s lidmi, kteří mají názor.“ A o něčem se mluvilo šeptem. „Já jsem se to dozvěděl až po letech. Třeba že mnozí chodili pomáhat Olbramovi Zoubkovi. Antirežim, kdyby se to dozvěděl ‚náš starej‘, tak je vyhodí ze školy.“

Jednou objevil v Máji poklad

Chyběly zásoby keramického materiálu, kterého měli omezený přísun, i prodejny, nebyly glazury, nic, ani časopisy se nedaly objednat. „Protože je nebylo čím zaplatit, abych si objednal třeba Kunst und Handwerk, nebo časopis z Ameriky. Ale taky bych byl hned podezřelý a bůhví, jestli bych tu obálku vůbec dostal.“

Co se v umění řešilo v zahraničí, se dozvídali náhodně. „Jednou se mi poštěstilo v obchodním domě Máj objevit v regálu knihu o současné francouzské keramice, samozřejmě ve francouzštině,“ vzpomínal, jaký poklad objevil. „Koukal jsem jako blázen, samozřejmě jsem to hned popadl, i když to stálo sto dvacet korun, což bylo tenkrát hodně, když knížky stály jinak třicet korun.“

Současný oděv je děs, nedá se s ním pracovat

Jeho oblíbeným tématem je figura. Naopak současná politická nebo sociologická témata jsou mu vzdálená. Za největší problém považuje, jak umělecky ztvárnit dnešní oděv. „Figura je úžasná. Může být v ideálním případě nahá, nebo je v oděvu, když je to antika, tak si vystačíte s jedním kusem látky, který se dá ještě výtvarně zpracovávat. Kdežto udělejte tu paní bronzovou a sukně bude nad koleny ‚přefiklá‘ a stane se z ní neforemný ošklivý válec,“ uvedl a poukázal na sochu Věry Špinarové.  „Viděl jsem ji na vlastní oči v létě a je to děs, ten současný oblek. S tím se nedá pracovat. Namalovat se to ještě dá. Ale sochařsky už ne.“

Dělá si srandu z událostí únorového převratu, prý jak by to asi vypadalo, kdyby stál tenkrát Gottwald na náměstí v horkém létě. „Kabát to krásně schová. Proto ty splývavé věci. Když si vezmete renesanční sochaře, třeba Donatello a jeho světci. Nařasená draperie mu pomáhá v té kompozici a k otáčení těch diváků kolem celé sochy. Ale já moc nefilozofuju. Není mi to vlastní,“ zarazil se nesměle.

Písemnosti schoval pod hromadu uhlí

„Jednou jsem schoval kamarádovi, kterého z politických důvodů zavřeli, písemnosti. Jenže ve své blbé naivitě jsem to strčil do sklepa pod uhlí. Tam chodili ti estébáci jako první. Ale nic se nestalo,“ zavzpomínal na jeden ze svých dramatičtějších zážitků. „Oni ho za tři měsíce pustili, protože to jinak nešlo. Nelegální zbraň hodil do Vltavy.“

Nikam se nedral, neměl potřebu se angažovat. Vytvářel třeba soubor květináčů do hotelu v Teplicích, které oddělovaly stoly v jídelně, nebo jiné do spořitelny v Budějovicích, podle architektonických prvků, oktogonů, a to byly, jak říká, věci neproblematické. „Ten minulý režim jsem ani nijak zvlášť nevnímal. V keramice opravdu nemáte protivenství. Akorát ta komise.“

Jeho dílo způsobilo u komise rozruch

Pravoslav Rada pořádal v Praze monotematické výstavy. „Když bylo téma Hudba v keramice, udělal jsem takovou porcelánovou hlavu s walkmannem a komise mi to vrátila. A já jsem nevěděl proč,“  přiznal Miroslav Oliva. „Došlo mi to až po letech, že to bylo z ideologických důvodů. Walkmann byl zápaďácká záležitost, najednou děti nosily sluchátka a v kapse přehrávač. A komunistům se to nelíbilo.“

Na výstavě si můžete prohlédnout ojedinělý soubor pěti plastik, které ale nejsou vystavené u sebe. „Jmenovalo se to Komise a je tam chameleon, soudruh, osel, panda a pták. Když jsem v životě před komisi něco výtvarného předkládal, tak takhle na mě ti lidé působili.“

Výstřelky současného umění považuje za snobismus

Na současnou výtvarnou scénu, jak už to v dějinách bývá, se nedívá Miroslav Oliva s velkým pochopením. Nelíbí se mu ta nesrozumitelnost. „Jsem z toho docela nešťastný. Rozumíte, když se v této galerii podíváte kolem sebe, jsou tu i věci současné, třeba malíř Jakub Špaňhel, kterého mám rád, to jsou věci, které jsou srozumitelné. A já právě hledám nějaké vodítko, jak si to pro sebe rozeznat,“ vysvětloval sochař. „Dokonce padla taková nactiurthačská věta, že umění je to, co se za umění prohlásí. A ono to platí a pak se na to nabaluje snobismus a časopisy, které to ikonizují, a najednou je to prostě podivná doba. Ale doba se mění, tak uvidíme, jak to bude dál. Možná se zase lidé k řemeslu a rukodělné práci budou vracet.“ Letos dokonce opět vzrostl zájem o studium uměleckořemeslných oborů. Na keramické škole v Bechyni, kde Miroslav Oliva už několik let vyučuje, se na talentové zkoušky letos dostavilo dokonce 80 uchazečů.

Ateliérem je mu vlastní pokoj

Miroslav Oliva momentálně shání svůj nový ateliér. Mohl pracovat v bývalé prádelně, ale nakonec z toho sešlo. Sochy zatím tvoří v domácím prostředí, v cihlovém bytě z padesátých let, a vypalovat je jezdí do školy v Bechyni nebo do obchodu se sanitární keramikou.

Na chrudimské výstavě je k vidění 52 děl. „A je to akorát,“ říká. Nejvíce sochařských děl na této výstavě ještě před vernisáží skoupil manželský pár, jehož vášní jsou koně. I Miroslav Oliva má koně rád. Sám si pohled z koňského hřbetu vyzkoušel a je to pro něj nezapomenutelný zážitek. Ale není stoupencem vytrvalostních závodů. „Je mi vždy líto těch koní. Viděl jsem to jednou v Lysé nad Labem, když jsem byl dítě, a byl jsem docela vyděšený.“

Sochařina, to je dřina

Jeho „keramický jazyk“ se nezměnil. „Mám pořád tu hlínu a to mačkání. Hrozně rád bych se chtěl odpojit od konkrétna do abstraktna, aby ta hlína mluvila víc, ale je to hrozně složité, protože ten sochařský limit tam vždycky bude a je to boj.“

Chrudim – Dnes sice není 27. prosince a Den přípitků, ale je sváteční den a svátky začínají s podzimem i pro všechny vinaře. Patří mezi jejich nejoblíbenější roční období, kdy si mohou v klidu vychutnat skleničku a s příchodem listopadu se koná několik vinařských akcí i v Chrudimi. Třeba 11. listopadu v Chrudimské šatlavě a 27. listopadu na Kateřinském posvícení bude možnost si na Resselově náměstí dát také svařené víno. Že pořád nevíte, jak to spolu souvisí? Málokdo totiž ví, že Chrudim byla kdysi také městem s četnými vinicemi. Tradice ale začala upadat po Bílé hoře, kdy hodně vinařů emigrovalo, a časem se dokonce začalo říkat, že po chrudimském víně dětičky pláčou. Představte si, že by se to dalo zase všechno do pořádku. Přestala by epidemie a všichni bychom si dali slavnostní skleničku. Ale začněme hezky popořádku.

Co se o chrudimském vínu říkalo?

Dá se dohledat ve starých tiscích od 60. let 15. století, že v minulosti kvetly rozsáhlé vinice na "Horách Vlčnovských, Skřivánkách a Paumberkách.“ Samotná historie zdejšího pěstování vína bude pravděpodobně ještě o dvě staletí starší. Bohuslav Balbín psal, že Chrudim více než pro víno zasluhuje chválu pro pěstování svých hroznů. A o chrudimském vínu se zmínil Pietro Domenico Bartoloni ve svém spise Bacco in Boema, jak můžete vidět výše v posledním odstavci zobrazené stránky oné knihy (viz: "Chrudimer Wein macht Weynen die Kinderlein", nebo přímo v úsměvném doslovném překladu, jak si jej zapamatoval: "Chrudimskij vino dělá plakat děti"). Značné vinice podél řeky Chrudimky v Chrudimi založil také starosta Josef Klimeš v 19. století. O tom byla řeč právě i v oné přednášce, o které se dočtete dále. Důkazem chrudimské vinařské tradice je i několik zachovalých viničních sloupů, kterými se označovalo právo na výrobu vína.

V 19. století se tradice začala obnovovat

Josef Šimáček, správce vinných sklepů a vinohradů knížete Josefa z Lobkovic, uvedl na své přednášce věnované důležitosti vinařství v Čechách a důvodech jeho úpadku 23. června 1872 několik zajímavých postřehů k pěstování vína.

Před rokem 1866 prý u nás z neznalosti všeobecně panoval názor, že se zdejší krajina pro pěstování vína nehodí, a zmínil tři okolnosti, proč tomu tak bylo. Neexistovaly totiž žádné privilegované lisy na víno s povinností, aby větší vinaři odebírali hrozny k lisování i od těch menších. A jindy zase chyběly sklepy a v poslední řadě lidé sbírali víno bez ohledu na jeho zralost, výhradně podle data v kalendáři. A proto podle toho potom bylo víno z různě zralých a nezralých hroznů trpké. Protože u sbírání vína je potřeba počítat spíše dobu po odkvětu, od které je ke sklizni nutno dodržet 120 dnů, aby víno bylo dobré. 

Kdo vzkřísil tradici v Čechách?

Objevil se znamenitý znalec a reformátor českého vinařství a doktor práv, Antonín Schmidt. Ten svoje znalosti nabyl u inspektora vinařství z Porýní a sám odzkoušel na svojí vlastní vinici. Roku 1866 se už jako důchodce dal do služeb hraběte a pomohl obnovit vinice v Čechách. Začal se používat moštoměr (v 19. století skleněná uzavřená trubice na měření cukernatosti hroznů, se spodním koncem naplněným broky a v horní části se stupnicí) a vinařská tradice v Čechách začala opět vzkvétat.

K založení dobré vinice není potřeba velký kapitál

„Jak klame se, kdo myslí, že k založení vinic nezbytně potřebí jest velkých kapitálů, lisů, sudů a sklepů a dlouhého času 8 – 10 let, než možno o výtěžku mluviti," pronesl Josef Šimáček na oné přednášce. „Vinice s užitkem možno zakládati i bez velkých kapitálův, jen jestli-v příznivá půda a poloha.“

A teď si představte, že Chrudim má doopravdy právoplatně zaregistrovanou viniční trať na jihovýchodním svahu v jihovýchodní části města a vůbec ji nevyužívá! Název U Záchrany odkazuje ke křížku, který upomíná na odvrácení morové rány roku 1680. Pozemek o rozloze 10 038 metrů čtverečních je ve vlastnictví města a už přes deset let od registrace leží ladem.

Jak se stalo, že má Chrudim svoji viniční trať?

„Společně s tehdejším starostou Janem Čechlovským jsme ještě stihli viniční trať v roce 2010 zaregistrovat, protože Evropská komise prohlásila, že končí s registrací vinic po celé Evropě, že už žádná nebude. Je to hektar, to znamená tři tisíce lahví, což zní dobře. Stačí malá vinice," vysvětlil Luboš Jelínek, který moc fandí tomu, aby po letech někoho napadlo začít v Chrudimi víno opět pěstovat, nahrává tomu i klima, které už se o stupeň opět zlepšilo. 

Název souvisí se zažehnáním morové epidemie

„Je to zaregistrované na věky věků a o název jsem požádal Tomáše Pavlíka. Když byl totiž mor, tak farář Hostaša běhal s obrazem Salvátora v ulicích a zahnal mor, Slatiňáci se to dozvěděli a chtěli mor zahnat také, tak vzali vidle a šli si to k farářovi vyjednat," říká ve zkratce s trochou nadsázky a úsměvěm Luboš Jelínek. „Farář se prý s obrazem postavil na kopec, tam kde dnes stojí ten křížek, a Slatiňanští šli spodem od řeky tou strání nahoru na Chrudim, a když se vrátili domů, mor za čtyři dny skončil."

Krásná představa. Třeba se to splní a bude zase všechno jako dřív! 

Rabštejnská Lhota – Zříceniny středověkých hradů vyvolávají u návštěvníků zcela oprávněně zvláštní emocionální kouzlo. Na každém kousku kamene je zaznamenán nějakým způsobem zub času. Estetické kvality zdůrazňuje symbióza s okolní přírodou.  Při zásahu do takových památek je potřeba brát v úvahu zachování obojího. Moderní památková péče 20. a 21. století by měla správně dbát na to, aby patina zůstala zachována. Obnova zřícenin opravdu není nic lehkého, je třeba přemýšlet nad každým krokem a přidaným materiálem. A tohoto nesnadného kroku se zhostil roku 2021 z vlastní iniciativy zájmový spolek Valesco, spolu s množstvím nadšených brigádníků, dětí, mužů, i žen. Rabštejnek koupili od Lesů České republiky v roce 2013 tři kamarádi, Vít Novák, Aleš Sýkora a Miroslav Gregor. Na hradní zřícenině jsme měli možnost na chvíli utrhnout z práce a vyzpovídat Víťu Nováka, než ho zase zavolali o pomoc na střechu. Do obnovy se zapojila široká veřejnost.

Historie hradu Rabštejnek se začala psát ve 14. století. Původní jeho dispozice byla buď bloková, nebo donjonová a hrad v 16. století zpustl. Na začátku 19. století vznikla romantická přístavba a od roku 1958 je zřícenina pod památkovou ochranou. Šindelová sedlová střecha byla nad dvěma místnostmi prokazatelně ještě roku 1964. V roce 1976 zaznamenávají památkáři bez místního ohledání, že jim bylo telefonicky sděleno, že z hradu zmizelo novorománské kamenné ostění i střechy a zbyla jenom zřícenina.

Zdroj: NPÚ

Jak se stane, že se tři kamarádi domluví a koupí si zříceninu?

Vlastně nevím.  Všichni tři jsme byli trampové. Teď už jsme majitelé jen dva, já a Aleš Sýkora. Ten tu dnes bohužel nemůže být, protože má horečku. Myslím si, že asi k tomu musí mít člověk vztah od mala. Tím, že jsme tady od malička běhali a hráli si tu na tom hradě, tak samozřejmě to člověk sleduje a vnímá, jak ten hrad chátrá, jak zaniká. Jak se na něm hospodaří, a jak se to tu spíš neudržuje než udržuje. Ten stav v tom roce 2014, když jsme to kupovali, byl tak zoufalý, že nebyl vůbec vidět. Vše bylo zarostlé bezem, lískou a dalším neřádem. Ta údržba probíhá pořád, tráva se seká, aby to tady kapičku vypadalo, když je to ta nemovitá kulturní památka, aby to taky svědčilo o tom, jak si toho člověk váží.

(Do našeho rozhovoru vstupuje žena na procházce s psíkem a říká, jak to tady vzkvétá a že je to krása a ptá se, jestli může nakouknout dovnitř.)

Byla to náhoda, že jste objevili ten inzerát od Lesů České republiky, nebo vás na to někdo upozornil?

My jsme vlastně v tom jednání s těmi památkáři byli hrozně dlouho a skoro si myslím, že jsme ten prodej vyprovokovali. Ikdyž asi politicky to místy bylo trošku jinak, protože se u toho angažoval jeden poslanec, který ten hrad chtěl koupit. Pak bylo výběrové řízení a my jsme v té dražbě obálkovou metodou dali víc než on. Takže nemáme černé svědomí. Sedmdesát tisíc byla vyvolávací cena a my jsme dali necelý dvojnásobek. Finančně nám pomáhá Rabštejnská Lhota, Pardubický kraj i Ministerstvo kultury.

Každý rok se snažíme kus hradu zakonzervovat, zajistit. Začínali jsme dole pod kaštanem, kde hrozilo zřícení celého nároží hradu a postupovali jsme pak tady tím střepem, na věži dva roky, a zase jsme se před třemi lety vrátili na ten hradní palác, který teď už asi dotáhneme do konce. V roce 1965 byla na hradě ještě střecha.

Pozorujete nějaké změny v návštěvnosti?

Samozřejmě se tu návštěvnost zvedla, když jsme začínali, tak to sem za sobotu nepřišel vůbec nikdo. Dokonce tudy jednou v zimě šli dva turisté a když se vraceli stejnou cestou za dvě hodiny zpátky, tak se mě ptali, jestli jsem místní, že hledají hrad Rabštejnek a že ho nemůžou najít.

Loni v té kovidové době tady bylo 50, 60 lidí najednou. Ne, že za den. Takže to byly tři party, které seděly nahoře, pozorovaly nás, jak zdíme, jedna parta tady u ohniště, další parta tady. Lidi nemohli nikam chodit, tak si hledali nějaká místa, která by mohli navštívit.

Chovají se všichni návštěvníci, jak by měli?

Samozřejmě je to nemovitá kulturní památka, tak se ji snažíme chránit. Za léto tu lidi založili pět ohnišť. Vždycky jsme je zlikvidovali, uklidili a objevily se zase znova. Takže jsme tu postavili posezení, udělali ohniště, a tím pádem už se nám to neděje.

Dá se na Rabštejnku přenocovat?

Na to je určená tahle stavbička, kde sedíme, kterou jsme tady vybudovali. Protože lidi, když někam přijdou, chtějí si i odpočinout a posedět si. Máme tady čtyři místa k posezení, aby neřekli, že to prošli, ale ani tady nebylo kde si odpočinout. Nahoře máme i možnost nouzového přenocování, když je potřeba. Takže takhle nějak jsme tu opravu pojali.

Spali jsme nahoře se syny a říkali mi, že to má moc nízký strop, protože se pořád bouchali do hlavy. A pak sem přišla nějaká slečna, a ta říkala, že jsme to postavili dobře, protože zažila jiná nouzová nocoviště a tam se jim nastěhovali do toho bezdomovci.

Bude Rabštejnek vždy přístupný veřejnosti?

Auerspergové, respektive hajný, který to tady spravoval, to vždy lidem na neděli odemknul, když tu nebyla šlechta, samozřejmě, a výletníci z Chrudimi sem chodili a ten hrad byl odemčený. My chceme ten režim mít zase znova stejný, takže jsme vlastně to muzeum, nebo tu hradní místnost, která tam vevnitř vznikne, tak ji vždycky ráno v sobotu odemkli, večer zamkli, v neděli odemkli, večer zamkli. A přes týden budou klíče na obecním úřadě nebo pokud by chtěl někdo k tomu nějaké povídání, tak samozřejmě můžeme tady k tomu něco říct.

Plánujete tu lesní občerstvovnu, nebo zavést vstupné?

My máme kasičku, aby nám lidé, kteří chtějí, mohli přispět na opravu a údržbu hradu. Je to sice zanedbatelná částka toho, co to všechno stojí, nicméně každá koruna je dobrá. Vstupné tu vybírat nijak nelze. Ale máme od hygieny dovoleno v té stavbě, která tu bude, prodej balených potravin. To znamená, že pokud by to bylo otevřené, představujeme si, že bychom tam dali třeba basu piv, basu limonád, nějaké tatranky, nechali tam nějaké pohledy a kdo chce, ať hodí danou sumu do kasičky. Jsme v celorepublikovém sdružení Zachraňme hrady. A kamarádi na Lukově dříve třeba měli bufet, který teď nemohli provozovat a tohle fungovalo. Prý se jim nestalo, že by tam ty peníze chyběly, nebo že by měli manko. Je to taková zvláštní důvěra. Ale je pravda, že je to ve vyšších nadmořských výškách a nehrozí, že by se tam mohl někdo nastěhovat, těžko říct, jestli to tady bude fungovat stejně, ale my věříme, že ano.

Chrudim – Do chrudimské Galerie Art tentokrát zavála náhoda dvě protikladné umělkyně, sochařku Veroniku Psotkovou a malířku Barboru Myslikovjanovou. Rozdílně se vyrovnávají se svými vnitřními pocity, ale i se současnou politickou scénou. Zatímco Barbora Myslikovjanová vytvořila politicky laděných děl v poslední době hned několik a jak sama potvrdila, někdy se potřebuje ze svých vnitřních pocitů „vymalovat“, Veronika Psotková je jiného ražení. Sice naznačila, že od doby covidu se dostala ve své práci i k vážnějším tématům, ale politickým komentářům se ve své tvorbě vyhýbá a ty nejvnitřnější pocity si nechává pro sebe. Přijďte se zamyslet sami, jaké kapitoly společnost vytěsňuje a před čím se často zavírají oči v autenticky expresivních obrazech Barbory Myslikovjanové, v kontrastu s hravou lehkostí miniatur drátěných soch od Veroniky Psotkové. Co na sebe ještě umělkyně práskly?

Miniatury Veroniky Psotkové odkazují na její dřívější instalace

„Posledních pár let dělám sestavy figur, které plně navazují na architekturu, ke které je stavím, a každá ta instalace je jedinečná, samostatná a vznikne jenom v tom místě,“ říká sochařka Veronika Psotková, od které si můžete zakoupit v chrudimské galerii i jednu litografii. „Je to kresebný záznam z reálných skic, které si dělám ke každé soše.“ Svojí chrudimské výstavě dala pracovní název Miniatury, protože vytvořila speciálně pro tuto výstavu několik miniatur ke svým dřívějším velkým instalacím. „Je tu vidět i jedna z mých cest za poslední rok a půl, a to je práce s torzem a nedokončeností. Ještě před dvěma, třemi roky jsem nedokázala nechat sochu otevřenou. Hledám nové cesty práce s drátem.“

Opravdu činných sochařek je málo, tak to vnímá i Veronika Psotková, která tvoří sochy z drátu už čtrnáct let. Člověk musí umět využít volný čas. Kdyby si mohla vybrat, ideální čas pro tvorbu by pro ni byl mezi 11. odpoledne a 23. hodinou večer. „Ale to posledních osm let není čas pro mě,“ směje se. Běžně tvoří tak plus minus šest hodin denně. Je si vědoma, že její předchůdkyně, umělkyně 19. století, nemohly studovat a často fungovaly pod pseudonymem, aby byly uznávané. „Takže my jsme vlastně pořád v pohodě, když na to příjde. Nikdo vlastně neví, kolik těch Rodinových děl je od Camille Claudel.“ 

Věci, které ji trápí, ale narozdíl od malířky Barbory Myslikovjanové, do své tvorby nepromítá. Proto neřeší ani politická témata, aby prý nad tím nemusela ještě trávit svůj volný čas. Ikdyž na výstavě může prý pozorné oko diváka vidět pár věcí, které prý s lockdownem souvisejí, nebo jsou vážnějšího charakteru než obvykle.

Na začátku všeho stál experiment

„Zjistila jsem, že musím vymyslet způsob, jak pracovat rychleji a rovnou přímo z materiálu,“ vysvětlila přímo na vernisáži, co se rozběhlo s jejím studentským projektem v roce 2007. Častou otázkou prý skoro vždy je, jak svoje modely z hotové drátěné sochy vystříhává. Samozřejmě nijak. Původně pracovala s konstrukcí, teď už stříhá dráty přímo z ruky. „Nemá to žádné jádro, je to taková tvrdá, ženská práce,“ popsala.

Veřejný prostor potřebuje více žen

Za celou dobu už prý do umělecké podoby proměnila asi 15 kilometrů pletiva. Pracuje, kdykoliv má čas. Samozřejmostí je klid na práci. Koronavirus se prý více odrazil spíš ve způsobu jejího myšlení, než viditelně v její tvorbě. Možná v podobě touhy vytvořit něco, co dostane diváky při pohledu na její dílo do jiného světa. „Veřejný výtvarný prostor by potřeboval víc žen, obecně. A nemyslím to jakkoliv, nepovažuji se za feministku, ani nejsem zastánkyní kvót,“ prozradila pro Chrudimské noviny. Skloubit rodinný život s uměním prý ale bývá dřina. „Vím, že to nemáme lehké, ale nepotřebuji řešit ty věci, které máme v hlavě my ženy. Tím jsme jiné. Proto je to asi zajímavé, když se někdo probojuje tak daleko a zůstane na umělecké scéně. Důležité je vydržet.“

Pohled dovnitř Barbory Myslikovjanové, aneb příběhy na zdech, které vás zasáhnou

„Myslím si, že moje věci mluví dost samy o sobě,“ uvedla malířka Barbora Myslikovjanová na vernisáži: Výstava pláten a deníkových papírů představuje hlavně nové věci, které vznikaly už během  pandemie koronaviru. „Původně měla být výstava už někdy na jaře 2021, ale díky situaci s Covidem se tehdy odložila na neurčito," vysvětlila pro naše čtenáře malířka. Díky tomu mohou vidět návštěvníci na výstavě i další věci. „Instalaci pro prostory galerie jsem si předem vytvořila jako 3D model. Jsem v tomhle taková precizní, skládám si ty příběhy na zdech." Poslední čerstvě domalované plátno vybrané pro chrudimskou výstavu visí ve výloze galerie.

„Vnímám i co se děje okolo ve světě a občas to mám potřebu ventilovat i skrze umění," říká. Když například v roce 2020 reagovala na události spojené se začátkem koronavirové pandemie, vznikl její první politický obraz, ačkoliv je normálně nemaluje. Chtěla jej zkusit propagovat na facebooku, ale z politických důvodů jí to prý bylo zamítnuto. Svým expresivním malířským výrazem a autentičností, se kterou upozorňuje na něco, před čím většina společnosti zavírá oči, zaujala už na začátku svého působení na pražské Akademii výtvarných umění. Už od studijních let měla svoji hlavu a stále maluje, jak cítí. Také píše básně a povídky. 

Důležité pro ni je zůstat autentická

Každý z jejích obrazů je vnitřní zpovědí. Ústředním tématem většiny obrazů bývá často dětství, ale ne v poloze, jak by si většina mohla představovat. „Když se mě někdo zeptá, třeba něco navíc řeknu, třeba ne,“ pokrčila malířka s úsměvem rameny na vernisáži.

Než usedla do klidného kouta místnosti, odrecitovala ještě na přání jednu ze svých básní, která významově dokresluje vystavené obrazy. „Zas budou oči zaslepené a budou oči zalepené, na ostnech usínání. Pak budou oči bezmocné a budou oči nemocné, jen strachem, do uspání. Kdy bude šeptat v slepou noc, ten dětský pláč a slabý hlas a to řvaní, řvaní, řvaní.“ Báseň, která při pohledu na její obrazy dokresluje celou mozaiku vnitřních pocitů dohromady.

Obrazy ukrývají symboly z jejího života

„Většinou mám nějakou vizi, která se nemění,“ říká o momentu, kdy vezme štětec do ruky a začne malovat. „Anatomicky jsou skoro všechny postavy na mých obrazech nejdříve nahé.“ I u Piety tomu tak taky bylo.

Pieta je největším a zdá se, že také nejdůležitějším vystaveným obrazem Barbory Myslikovjanové v Chrudimi. Chvíli před tím plátnem postůjte. Vnímavým jedincům vžene lehce slzy do očí. Když malovala Pietu nad mrtvou kočkou, bylo to ve chvíli, kdy řešila psychické zhroucení jí blízkého člověka, z obrazu se dá vytušit, o koho jde.

„Podvědomě do svých obrazů dávám podobné symboly z aktuálního dění v mém životě.“ Tvorbě se za normálních okolností věnuje každý den. Přes den tvoří tenké vrstvy lazury. „Nejintenzivnější práci dělám vždy večer, od těch sedmi skoro do půlnoci.“ Mezitím tvoří „papíry deníčkového typu“, které mají pro ni zvláštní význam.

Nové obrazy navazují na ty chrudimské a je v nich opět i ona sama

„Někdo rozmalovává obraz najednou. Já postavy maluji postupně,“ jak ale vzápětí dodává, běžně pracuje i na několika obrazech zároveň. Barvy se mění podle jejího vnitřního rozpoložení. V jejích obrazech je hodně černé a fialové. „Někdy je to hodně expresivní, když se potřebuji z něčeho vymalovat," odhaluje. Často je pro ni důležitý spolu s námětem i správně zvolený formát obrazu.

Barbora Myslikovjanová se zároveň vydává na novou cestu a kromě vážnějších témat se do její tvorby momentálně dostává i víc naděje. „Určitě krom dětí a dospívání mám v plánu do některých pláten zasadit opět i sebe. Aktuálně, tak jak to mám ve zvyku, pracuji na několika věcech najednou. Jde o plátna i papíry," prozradila. Všechny víceméně navazují na obrazy, které visí v Chrudimi. „V posledních týdnech jsem měla znatelně méně času na tvorbu a dost tím moje potřeba tvořit celé dny trpěla. Ale nakoupila jsem si v mezičase nová plátna různých velkých i menších formátů a už se těším, co se do nich promítne."

O čem se ještě nemluví

Také jsme se dotkly ožehavého tématu. A tím je vnímání postavení umělkyně v dnešní společnosti. A je vidět, že i po sto letech od otevření české akademie umění ženám, se občas stále vynořují ztrouchnivělé stereotypní představy. „Šokují mě některé názory. Už jsem třeba i slyšela názor, že by malířka neměla mít děti, protože už pak nebude naplno malovat. Já bych aspoň jedno dítě někdy chtěla a nemyslím si, že by mělo být překážkou pro tvorbu. Naopak ji může obohatit."

Chrudim – Jana Švecová se rozpovídala o bambulovníku i festivalových podprsenkách. Je majitelkou oblíbeného obchůdku Mlsný Pecivál a v sobotu se díky jejímu nápadu konal ve městě první chrudimský pouliční festival s názvem Chrudim (o)žije, který udělal radost spoustě lidem a opravdu oživil ulice města i v dnešní době. Jak tento úspěch vnímá, kde se zrodil nápad a co bude dál?

Není úplně běžné, že by organizoval pouliční festival obchůdek jako je Mlsný pecivál a ještě s takovým ohlasem. Čemu ten úspěch přičítáte a co vás přivedlo k tomuto nápadu?

„Myslím si, že možná to je tím, že jako obchod jsme zvyklí poslouchat potřeby lidí, turistů, a já je tam poslouchám. Člověk třeba když už žije v tom městě delší dobu, má nějakou slepotu, ale ti lidé, co tam přijedou, třeba říkají, jak to chodí jinde, nebo co jim chybí.

Ten popud byl takový, že Chrudim se trošku tváří jako takové mrtvé město, občas někdo říká město duchů, nebo ospalá díra. Takže jsme se jako by rozhodli, že s tím zkusíme něco udělat.“

Jak se zrodil nápad zorganizovat v Chrudimi pouliční festival, kde jste se inspirovala?

„Inspirovala nás akce Olomouc ožije, která se konala letos, tuším v červnu. Samozřejmě, že rozsahem se nemůžeme srovnávat s Olomoucí, s univerzitním městem, ale určitě v malém nebo menším měřítku se to dalo uskutečnit i v našem městě. To byl ten prvotní impuls.

Měla jsem ten nápad v hlavě už dlouho, když jsem si hledala informace o tom, jak to probíhalo v Olomouci, moc se mi líbilo, jak to tam ti pořadatelé popisovali, a tak jsme se inspirovali. Ale udělali jsme to samozřejmě trošku jinak, protože Olomouc je v něčem jiná, ale zase naopak si myslím, že na malém městě je ta výhoda, že lidé si to mezi sebou řeknou, znají se a zase se to šíří trošku jinými cestami.“

Kolik času vám zabrala organizace, ve které fázi jste oslovila Chrudimskou besedu?

„Bylo to strašně rychlé, protože já jsem si původně myslela, že to uspořádáme místo pouti, která se neměla konat. Ale pak jsem zjistila, že chrudimská pouť v nějakém omezeném měřítku proběhne, ale k těm kolotočům jsme to nemohli vůbec směřovat. To by se vzájemně rušilo.

Potom jsem volala řediteli Chrudimské besedy, jestli vůbec by se mu ten nápad líbil. Jestli by byl ochoten to s námi pořádat, protože samozřejmě oni mají technické zázemí, které já nemám, bez toho by to nešlo. A jemu se ten nápad líbil. V té době byl zrovna na dovolené, tím se to naše setkání dost komplikovalo, než se uskutečnilo. A to se bavíme o srpnu! Potom jsem zase jela na dovolenou já, takže jsem to všechno organizovala z dovolené.“

Nebylo těžké sehnat lidi, kteří by se připojili a hráli na ulici? Znáte všechny osobně, jak probíhal výběr?

„Psala jsem lidem, jestli chtějí vystoupit, jestli chtějí tohle udělat, a takhle se to sbíhalo a oni to zase řekli dalším lidem a tak se to tvořilo. Někteří se mi pak hlásili i sami.“

Jak probíhalo oslovování obchůdků?

„První týden v září jsem obešla všechny restaurace v centru, měla jsem sepsanou takovou pozvánku a snažili jsme se jim vysvětlit, o co půjde, a přesvědčit je, aby všichni otevřeli a nějak se zapojili. Někteří naši myšlenku pochopili a zapojili se a to bylo fajn.“

Měla jste z něčeho obavy?

„Třeba jsme byli skeptičtí, jestli ti obchodníci budou ten večer prodávat, jestli otevřou. Já jsem neslibovala, že to bude večer o nějakých ziscích. Mělo to být o tom, aby ten obchod otevřeli večer pro lidi, kteří třeba jinak nemají čas přes všední dny se k nim dostat, protože v Chrudimi se zavírá v pět. Tak aby měli lidé možnost zjistit, že takový obchod tam vůbec je.“

Můžete vyzdvihnout konkrétní příklad toho, jak jste si představovala, že to mohlo probíhat?

„Třeba Prádlo u Holcmannů. Ty holky si pozvaly svoje zákazníky, napekly pro ně občerstvení, nalily si s nimi štamprličky, vínečko. Bylo to jakoby o setkání, povídání si. Nebyl to takový ten běžný všední den, kdy prostě není čas. Nebo se prohodí věta a na shledanou. Takže to bylo takové neformální. Také tam jsou už několik desítek let a obchod funguje, v Chrudimi mají svoje klienty a znají se. Takže to bylo takové osobní setkání. Naproti jim hrála úžasná houslistka, takže ta atmosféra města i tou hudbou se hrozně pozvedla. I ty zákaznice jim údajně nosily taky občerstvení. Paní jim tam donesly nějaké napečené šneky a probíhalo to opravdu v přátelském duchu. A hlavně oni si tam u nich kupovali pyžama, i to spodní prádlo. A normálně to opravdu zafungovalo. Jako že někomu třeba přišlo jako dobrý úlet si v sobotu večer koupit podprsenku, protože na to prostě jindy nemá čas nebo náladu, cokoliv.“

Stalo se v průběhu těch příprav nebo později něco, co vás překvapilo?

„Určitě mě překvapilo, jak se nám vlastně podařilo spojit energii těch všech lidí, že třeba každý jednotlivec měl nějaký nápad, se kterým do toho šel, a jenom jsme to spojili do společné akce v jeden den, v jeden večer. To se mi na tom zdálo úplně nejlepší. Každý ten obchodník mohl využít svoji vlastní fantazii. Já jsem jim to i říkala, ať si ten obchod vyzdobí a ten večer udělají něco jinak. Tak se to stalo.

Třeba my jsme se spojili s Mama Klubem a před náš obchod přišly děti z družiny a pověsily nám tam bambule. Takže tam máme jakoby bambulovník. Děti za to dostaly nanuky, lezly po žebříku, věšely bambule. Měly z toho i v rámci té družiny zážitek. Pak tam můžou vzít rodiče a ukázat jim, co vytvořily. My jsme se divili, že tam ty bambule zůstaly přes noc. Pořád tam jsou. Nikdo to netrhá. Docela i ta výzdoba tam drží.“

Co konkrétně se vám nejvíc líbilo?

„Restaurace U Paluků pověsila do ulice jakoby prádlo. Tak jak to bývá třeba na Sicílii, nebo jinde v těch jižních státech. Šli do sekáče, koupili modrou podprsenku za dvacku a prostě nějaké spoďárky, trička a udělali tam výzdobu a nasvětlili to. Vypadá to strašně hezky a je to vlastně, dá se říct, blbost, za pár šupů.

Jedním ze smyslů té akce bylo, ať i ten večer je v tom městě něco jinak, než když tam přijedu autem a jedu na poštu.“

Když na příštích akcích bude chtít vystupovat někdo, kdo tam nebyl, tak co by měl pro to udělat?

„Vlastně nás jenom zkontaktovat. My i plánujeme udělat takovou výzvu, protože pro nás je složité někoho shánět. Ty kontakty už si budeme průběžně schraňovat. A my jsme k tomu i vybízeli. Není to omezené ničím. Kdo chce co ukázat, ať to na té ulici prostě rozbalí. Ať si to zkusí. My jsme měli třeba před obchodem dva violoncellisty. Což byly v podstatě děti, které nikdy na ulici nevystupovaly. A jenom si to chtěly zkusit. A byl to pro ně jiný zážitek než třeba koncert v ZUŠce. A měli úspěch. Bylo to úžasné. Prostě to úplně jinak rezonuje ta hudba a vlastně to ani nevadí, když se něco pokazí. Nejde tam o nějaký špičkový výkon. A může kdokoliv předvést, co umí, a inspirovat někoho dalšího."

Myslíte, že to nebyl jednorázový počin, a plánujete v budoucnu akci zopakovat?

„Určitě bych byla ráda, kdyby se to stalo každoroční tradicí. Ale už i lidé říkali v té euforii, aby to bylo každý týden, ať je to každý týden! Což samozřejmě není možné, protože všechno se okouká a přejí. Ale určitě nápadů, které jsme na akci nezrealizovali, je strašně moc, protože se naplnily v krátký čas. Byli bychom rádi, kdyby se to stalo tradicí. Už mě pozval i pan starosta, protože by byl rád, kdyby to prý bylo čtyřikrát ročně. Ale uvidíme. Všechno je to čerstvé a ještě jsme to úplně nevstřebali. Protože jsme takovou účast zdaleka nečekali. Bylo štěstí, že nám přálo počasí. Až do večera bylo teplo. A to je základ těchto pouličních akcí. Mysleli jsme si, že někteří lidi přijdou, ale že jich bude tolik, to jsme nečekali. Nějakým způsobem se to prostě všechno dobře sešlo.“

Co byste chtěla ještě dodat nebo vzkázat?

„Chtěla bych všem moc poděkovat za to, že do toho šli. Vlastně i za vstřícnost Chrudimské besedy. A všem, kteří se na programu nezištně a dobrovolně a s nadšením podíleli. Bylo to na tom opravdu znát.“

Více fotografií můžete zhlédnout v našem Dnu v obraze pod tímto odkazem.