K2 holding

Chrudim – Jako zástupce rodinné firmy, která se zabývá dřevovýrobou specializující se na luxusní dýhu, přivítal ve středu podnikatel Jan Ficek předsedu ODS Petra Fialu. Ten do Chrudimi zavítal po cestě z Pardubic, které navštívil spolu s celou koalicí SPOLU, včetně lídryně TOP09 Markéty Adamové Pekarové a Mariana Jurečky z KDU-ČSL, který už se vrátil z odklízení po tornádu na jižní Moravě. Na oběd se všichni sešli v chrudimské restauraci a penzionu Na Sklepích. Ale ještě před tím právě přivítal Petra Fialu v dýhárně, která s úspěchem funguje už třetí generaci, Jan Ficek.

„S naší rodinnou tradicí začal dědeček Jan Ficek, já jsem Jan Ficek třetí, už existuje i Jan Ficek čtvrtý a Jakub Ficek a sestra má ještě dva syny, tak snad rodinná tradice zůstane zachována,“ začal s nadsázkou vyprávět úspěšný podnikatel příběh své rodinné firmy.

„V oblasti dýhy a nábytku jsme daleko před konkurencí. Dědeček začal podnikat se svým bratrem Vladimírem Fickem za první republiky,“ řekl Jan Ficek k začátkům rodinné tradice. V expozici pro zvláštní příležitosti vše dokládá i ručně psaná výkresová dokumentace a fotografické katalogy nábytku z první republiky, včetně ukázek nejrůznějších druhů vzácných dýh: „Měli továrnu Pod Kopanicí, ale v roce 1948 o ni přišel. Každopádně dnes na místě staré fabriky stojí byty, protože svého času jsme se na tom domluvili s městem, přesídlili jsme do průmyslové zóny,“ popsal Jan Ficek.

„Jsme unikátní v tom, že nejenže umíme udělat dýhu na front, ale i na hrany, z čehož plyne výhoda barevné sladěnosti,“ vysvětlil Jan Ficek. „Vyrábíme kuchyňská dvířka, máme předpoklad, že náš výrobní program se bude dál rozvíjet, protože po tom, co se děje v Evropě, máme docela významné poptávky, poprvé dokonce už i ze Skandinávie. Vyrábíme nábytek na zakázku a většina našich klientů jsou architekti, kteří nám představují další zákazníky.“

Firma má mnoho prospěšných aktivit

Předsedu ODS Petra Fialu zajímalo, kolik procent tvoří zakázková výroba: „Před kovidem se náš obrat pohyboval kolem 100 milionů, zakázková se pohybovala někdě kolem deseti. Aktuálně se domníváme, že zakázková výroba skončí podobně. Už několik let do školek a škol dodáváme zdarma dýhy, aby děti mohly tvořit, soutěžit, tam kde podnikáme, podporujeme místní spolky a organizace, patří to k naší fabrice, podporujeme i chrudimskou nemocnici, nebo zaměstnáváme klienty organizace Rytmus Východní Čechy, která začleňuje lidi s handicapem do běžného života,“ vyjmenoval další prospěšné aktivity rodinné firmy Jan Ficek.

Za dobré chování si tu mohou lidé zkrátit čekání na svobodu

Ve firmě pracuje nějakých devadesát lidí. Mezi zaměstnanci jsou zapojeni do práce také lidé ve výkonu trestu. Vězeňská služba je ale nevozí: „Musíme si je přivézt sami, ale vězni, kteří tu pracují, mají většinou volný pohyb, to znamená většinou to jsou neplatiči alimentů, nebo když někdo způsobil dopravní nehodu. Když od nás dostanou dobrý posudek, mohou si požádat o kratší trest,“ uvedl Jan Ficek. „Má to pro ně výhody.“ Zaměstnávají i lidi ve výkonu trestu v pardubické věznici: „Náš personál vše na každé směně řídí.“ Petra Fialu zaujalo, že mají se zaměstnáváním vězňů jen samé pozitivní zkušenosti: „Vězni musí projít výběrem, psychologickým vyšetřením. Mzdu vyplácíme věznici,“ upřesnil Jan Ficek.

I milovníci umění si přijdou na své 

Vyrábějí také intarzie, o kterých předseda ODS Petr Fiala řekl, že jsou fantastické, když se dozvěděl, jak se vyrábějí. Jan Ficek všem přítomným ukázal výrobek z továrny po dědečkovi: „Jeden arabský zájemce na veletrhu toho chtěl vytvořit tisíc kusů, že zaplatí, co budeme chtít, ale musel jsem ho s díky odmítnout, protože tohle u nás ve fabrice dneska už pravděpodobně umí vyrobit jen dvě dámy,“ vysvětlil Jan Ficek, že by taková obrovská zakázka byla příliš časově náročná na výrobu. Ještě Pod Kopanicí intarzie uměli vyrábět všichni, ale je to opravdu náročné: „Musíte vyřezat detaily z různých dýh, ty musíte poskládat, ale každá ta dýha po složení jinak pracuje, některá se smrští, některé se nehnou a pořád musíte dořezávat. Finální práce se stejně musí dělat ručně.“

Třešničkou na dortu při návštěvě dřevovýroby rodinné firmy Jana Ficka byl digitální tisk na dýhu. U stolu s ukázkou digitálně potištěné vrchní plochy Jan Ficek vysvětlil, oč běží: „Jsme asi jediná firma, která dokáže digitálně tisknout na dýhu. Tisknout na přírodní materiál, aby to fungovalo a drželo a mělo to všechny atesty. Je to vyšší dívčí, ale my jsme to zvládli. Věříme tomu, že komerčně to zvládneme,“ upřesnil nad potištěnou deskou z javorové dýhy a následně ukázal také vybavení, které digitální tisk na dýhu dovede.

Na své si přijdou i milovníci umění. Firma se může dokonce pochlubit unikátním exponátem: „Je to Havlova váza, sedmá ze sedmi, kterou vytvořil můj kamarád Bořek Šípek a se souhlasem sběratele ji tady můžeme vystavovat.“ Provozují také galerii v Bratislavě. V Praze zatím bohužel nenašli vhodný prostor. Pokaždé to ztroskotalo na nějakém úředníkovi. Právě o nadměrné byrokracii, která ztěžuje podnikání, byla záhy také řeč.

Přehnaná byrokracie ztěžuje podnikatelům život

Některé procesy se firma snaží automatizovat. Situace na trhu práce je ale tristní: „Protože to, co se děje ve státní správě, nám nedává vůbec žádný smysl, obávám se, že budoucnost českých fabrik je postavena na zahraniční pracovní síle, jak je tomu v Německu. Nám se nejlépe osvědčili Ukrajinci, ale ta byrokracie je tak šílená, že za půl roku se nám sem nikoho, kdo tu chtěl pracovat, zaměstnat nepodařilo,“ postěžoval si Jan Ficek na přehnanou byrokracii.

Na což Petr Fiala odpověděl, že o tom ví,  dokonce i lidé s mnoha kvalifikacemi nebo i lékaři z Ukrajiny mají problém sem odjet za prací: „Je to neřešitelné. Intervenoval jsem u ministra vnitra a zahraničních věcí, aby se to pohnulo, je to hrozně těžkopádné. Přitom zahraniční pracovníky tolik potřebujeme, bez toho si neporadíme. Ale taky se nemůže dít to, co se tady děje, že se nůžky otevírají a ve státním sektoru je více lidí než v tom soukromém. To je neskutečné. S tím musíme něco udělat,“ vyjádřil se Petr Fiala k platům státních zaměstnanců.

Jen v Chrudimi, jak potvrdila na úterní tiskové konferenci i mluvčí radnice Sylva Drašnarová, se počet úředníku o jedno místo aktuálně zvýšil a je jich tak celkem už 235. „Za to by vám byli vděční všichni podnikatelé napříč politickým spektrem,“ řekl Jan Ficek a Petr Fiala k tomu ještě dodal: „Na jedné straně se předepisuje minimální mzda, což u té zaručené jsou strašné peníze, a na druhé straně se ve státním sektoru navyšují platy tak, že soukromý sektor nemá jak konkurovat a to není normální, fakt to není normální,“ řekl předseda ODS Petr Fiala.

Mladí by se neměli bát řemesla

Z hlediska prestiže je to dneska podle podnikatele Ficka úplně jinak: „Jednal jsem teď s jedním ředitelem velké továrny a volali mu lidé z několika čísel. Říkal: ‚To neberu, to je bankéř,' pak volal poradce. Třetí číslo vzal, volal mu jeho zahradník. Prostě ta řemesla jsou dneska úplně jinde, má to prestiž, když je ten člověk zaměstnaný a umí to, co dělá, tak si myslím, že to funguje velmi dobře.“

Petr Fiala na to konto podotknul, že je ale rozdíl mezi prestiží a atraktivitou, a jako příklad uvedl učitele. Jak zajistit, aby byla Česká republika v počtu zaměstnanců soběstačná? Že si bude zaměstnavatel školit svoje zaměstnance, nestačí: „Vy děláte ten jeden krok. Tam musí být spolupráce podnikatelů, státu a samozřejmě rodičů, pak to funguje. Musí se vytvořit legislativní podmínky a všechno další a to dneska není. Byli jsme blízko už, některé věci, které by umožnily duální vzdělávání, daňové úlevy pro zaměstnance, kteří se třeba podílejí na výuce, ale nepokročili jsme,“ naznačil Petr Fiala, co by bylo potřeba.

Návštěva dýhárny na předsedu ODS udělala velký dojem

Předseda ODS poukázal na fakt, že podnikatele často zatěžuje nadbytečná byrokracie: „Vyslechl jsem stížnosti na byrokracii a na podmínky ze strany státu. Místo toho, aby stát podnikatelům nebo lidem, kteří chtějí něco dělat a být aktivní, pomáhal, tak jim to komplikuje a hází jim klacky pod nohy. To se musí změnit.“ 

Petr Fiala řekl, že návštěva dýhárny na něj zapůsobila velmi dobře, a dodal: „Mám radost, že tu existuje tak kvalitní rodinná firma, která má tradici. Líbilo se mi, jaké prostředí je tu vytvářeno pro zaměstnance. Mluvil jsem s panem majitelem Fickem i o zaměstnávání vězňů, takže můj dojem je velmi intenzivní a jsem rád, že takové rodinné firmy tady máme.“ 

Chrudim – Výstava „Proroci a patroni“ veřejnost seznamuje se třemi posledními cykly v malířčině tvorbě. Proroci a patroni zde vystupují v roli ochránců žen i samotné malířky. Markéta Kolářová se narodila v první polovině devadesátých let. Na svých obrazech vystavených do 24. června v Galerii Art Chrudim zachytila svět pramenící z kolektivního nevědomí. Posledním cyklem, který výstava představuje, jsou Pohanky, připomínající svým zvláštním výrazem až andělské tváře: „Skrývají v sobě hodně emocí,“ říká Markéta Kolářová.

„Něžnost se musí trošku vyvážit,“ zakopává předsudky některých do země: „Mám ráda ty protipóly, ať v barevnosti, nebo v tom, co zobrazuji.“ Teď má před sebou plodné období v malbě. Vlastní mateřství není téma, kterým by se teď zabývala, ale ani se ho neobává. Říká: „Asi bych akorát v té době začala malovat místo olejem akrylem.“

Markéta Kolářová dokončila před dvěma lety studium na akademii výtvarných umění (AVU) v Praze a přiznává, že to bylo pro ni ze začátku svazující. Ani madridská stáž se nijak nepodepsala na jejím tvůrčím výrazu: „Nevěnovala jsem se tam svému vlastnímu vyjádření. Jako solitér jsem chodila na výstavy a do zahrad, a spíše mě ovlivnilo španělské podnebí svou nezaměnitelnou barevností.“

„Proměňuje se, nemá konkrétní tvary, každý si tam může dosadit svoje pocity,“ vysvětluje Markéta Kolářová k cyklu zobrazujícímu svět mytologických ochránců žen. Slovanské mýty se v jejím podání mění jako symboly v archetypy kolektivního nevědomí.

Kdo má ponětí o poměrech, které v tomto dávnověku panovaly, toho nepřekvapí názvy jako Mučednice nebo Přinášející oběť. Byl to svět nespoutané přírody a člověka, který se snažil přežít pomocí rituálů a magie. Slované praktikovali dětské oběti i upalovali vdovy na hranici spolu se zemřelým, aby majetek po té přešel na „kněze“.

Právě druhou částí výstavy jsou proroci: „Kteří mají nést poselství, že se blýská na lepší časy.“ Ze začátku svoje pocity, které vycházely z událostí spojených s probíhající pandemií, vyjadřovala malířka pouze barvami, konkrétní postavy začaly z obrazů vystupovat až později.

V malování jde až na dřeň

„Hodně mě ovlivnilo, když jsem si uvědomila, že můžu při malbě vyjadřovat víc svoje pocity.“ To souvisí se začátky malířčiny tvorby za dob studií na pražské AVU. Teprve začínala hledat svůj osobitý výraz a cítila se svázaná: „Je to osvobozující,“ hodnotí svůj nynější tvůrčí proces. „Tím pro mě skutečně nastal zlom, až že se někdo zajímal, jak věci cítím,“ upřesňuje Markéta Kolářová a pokračuje: „Každé plátno, každý namalovaný obraz je pro mě do jisté míry novou objevitelskou misí. Přistupuju k malbě jako k určitému druhu rituálu. Je to pro mě moment svobody. Josef Bolf mi dodal odvahu, že lze k malbě přistupovat právě takto,“ říká Markéta Kolářová a nakonec dodává: „Řekla bych, že jsem hodně citlivá, ale obrazy maluju do krve.“

Je spíš noční malíř a tichý pozorovatel

Maluje obvykle až po obědě a končí až v deset, v jedenáct v noci: „Mám ráda ten klid, kdy se můžu nejvíc soustředit. Teď jsem skoro každý den v ateliéru.“ V ateliéru zatím vznikly všechny její obrazy. Zatímco dříve znala výslednou podobu obrazu dopředu, nyní, už po akrylové podmalbě, nechává více pracovat náhodu a okolnosti při samotném procesu malby: „Pracuju s akrylovou podmalbou, na které poté olejem přiznávám tvary. Obraz se často několikrát změní. Proto je na plátnech doslova cítit jistá proměnlivost podob,“ vysvětluje malířka.

„Maluju v černých věcech zapráskaných od barvy, v černé jsem spokojená. Miluju barvy, ale sama se nejlépe cítím, když můžu být pozorovatelem já,“ říká. Malby Markéty Kolářové vás vtáhnou do dávného světa. Malířka neměla potřebu a ani nemusela dlouze nic vysvětlovat. Její malby mluví samy za sebe. Ohromí vás, jaká prapůvodní duchovní atmosféra z obrazů vystupuje. Zastavte se v galerii a přesvědčte se sami.

Jméno Lukáše Pleskota zná většina Chrudimáků díky firmě OMEGA plus, kde má na starosti internet. Nebo jako vedoucího internetových projektů. Málokdo už ale ví, že jeho koníčkem je už téměř 20 let let hraní počítačových her a s tím související postupné pořádání herních turnajů, a to dokonce už i na celorepublikové úrovni: mistrovství ČR v počítačových i mobilních hrách. Hraní počítačových her bylo jeho vášní a dnes se z toho stal velmi zajímavý byznys. V ČR je meziroční nárůst zájmu o esport 25 procent. Kromě samotného hraní her čím dál více fanoušci sledují turnaje zejména na platformě Twitch. Jubilejní ročník 10. mistrovství v počítačových a 5. ročník v mobilních hrách se konají letos v listopadu. Mistrovství ČR můžete sledovat dokonce už i na TV Prima COOL. Chcete vědět, co s tím má společného Lukáš?

Střední školu studoval v Chrudimi, na obchodní akademii ale, jak sám říká, ještě neměl vůbec tušení, čemu se bude v budoucnu věnovat. Časem ho začalo zajímat programování a marketing: „Původně jsem si ale myslel, že se vydám spíše ekonomickým směrem.“ Ve volném čase někdy hrál s přáteli na Soptíkově pařeništi, které pro tento účel sám naprogramoval, jak se ale základna hráčů rozšiřovala, postupně vznikl nápad, který se na konci května 2008 proměnil oficiálně v dnešní herní portál PLAYzone. Platformu, která nemá v ČR ani na Slovensku obdoby a o kterou o několik let později projevila zájem i TV Prima, která aktuálně vlastní poloviční podíl firmy.

 Platforma PLAYzone, která vznikla shodou okolností skoro ve stejnou dobu jako Mezinárodní esportová federace se sídlem v Jižní Koreji, je určena jak profesionálním hráčům, tak těm, kteří hrají pro zábavu, bez ambicí stát se mistry světa. Profesionálové jsou často zároveň streamery, od kterých se učí ostatní, údajně každý stráví průměrně 2,5 hodiny denně sledováním jiných hráčů a aktivním hraním 3 hodiny. Ti nejlepší musí trénovat i 8 až 12 hodin denně. O tom, jak si zároveň při takovém nasazení udržet zdravý životní styl, se bude konat online přístupná konference 3. listopadu a můžete ji sledovat i Vy. Odpůrci hraní počítačových her možná namítnou, že není zdravé sedět pořád doma a hrbit se za stolem, to už ale není realita dnešní doby. Koupit se dají speciální herní židle, brýle filtrující modré světlo nebo monitory s možností dokonalých úprav vyváženosti obrazu. A zahrát si díky LTE datům dnes můžete mobilní hru třeba klidně i na Sněžce!

Nejdřív bych se chtěla zeptat na vaše dětství, na dobu, kdy jste se poprvé dostal k počítači.

To je dobrá otázka. Myslím, že první počítač jsem měl někdy ve třinácti, čtrnácti letech. Začal jsem hrát hry, které v té době byly k dostání, to jsme ještě vůbec nevěděli o nějakém online hraní nebo soutěžení. Byla to doba ještě bez internetu, takzvané single player hry. To byl asi nějaký rok 1995. Soutěžnímu hraní jsem se věnoval až od roku 2002.

Na obchodní akademii v Chrudimi, kam jste chodil na střední, už jste věděl, čím se chcete v budoucnu zabývat?

Vůbec. Původně jsem měl ambici mít ekonomické vzdělání a pokračovat na Vysokou školu ekonomickou.

Kdy vás začalo bavit programování?

Souviselo to právě s rozvojem počítačů, internetu a webových stránek a dalších technologií.. Ponořoval jsem se do toho čím dál víc a začalo mě bavit na tom počítači sám něco tvořit. To byl možná třeťák, čtvrťák.

Soptíkovo pařeniště vzniklo asi v roce 2004, od roku 2002 jsem hrál Counter-Strike a to už mě začalo bavit všechno kolem esportu. Tenkrát to ještě nebyl esport, ale takzvaný progaming. Nejdřív jsem byl čistý hráč a konzument, ale pak mě začalo bavit organizovat to. Vytvořil jsem si vlastní herní server, na který se připojovali ostatní hráči, a pak, právě v roce 2004, jsem k tomu spustil i web.

Souviselo vaše rozhodnutí založit herní portál i s tím, že už jste byl takzvaně věkově za hranou, protože údajně rychlost reflexů důležitých pro přesnou hru po 26. roce významně klesá?

Nikdy jsem nehrál s ambicí, že budu nejlepší. Mě to prostě bavilo. A rozhodně jsem k tomu neměl předpoklady. Možná to byl důvod, proč jsem se dal na tu druhou stranu těch organizátorů. Ale nesnažil jsem se být jedním z nejlepších hráčů.

Jakou roli momentálně hrajete v PLAYzone, poté co poloviční podíl koupila televize Prima?

Jsem výkonný ředitel, to znamená, že fakticky tu společnost dál vedu, a příliš se toho pro mě nezměnilo, jen mám k sobě silného partnera.

PLAYzone je určena pro zábavu, nebo se tam registrují i profesionální týmy?

Vytváříme esportový obsah pro všechny. Organizujeme soutěže jako esportové médium, snažíme se komunitu informovat o tom, co se na scéně děje. Naše aktivity směřují jak k těm nejlepším, profesionálním hráčům, tak pro hráče, kteří je sledují a hrají jen pro zábavu. 

Patří esport na olympiádu?

Zatím na to nemám vyhraněný názor. Ano i ne. Z krátkodobého hlediska by to esportu pomohlo, protože by došlo k určité legitimizaci našeho odvětví a zvýšení jeho popularity u mainstreamového publika. Většina her je týmových, takže se dají hrát s přáteli. Snažíte se dostat do profesionálního týmu pod kterým hrajete a trénujete na výhru. Systém je úplně stejný jako ve sportu, má svoje pravidla a jestli budete nejlepší záleží na tom, kolik času tomu věnujete. Akorát místo vyvíjení fyzické aktivity využíváte u hraní hry tu psychickou. Z dlouhodobého hlediska si ale myslím, že to esport nepotřebuje, že ho čeká ještě větší zájem publika než je tomu u sportu.

Ovlivnila letošní sezónu celosvětová pandemie?

Tak je samozřejmě taky ovlivněna covidem. Na jednu stranu esport se dokáže velmi rychle transformovat do digitálního prostředí, takže nás to zase tak neovlivňuje, protože soutěže můžeme pořádat dál. Na druhou stranu esport je z velké části eventový byznys a to nás zasáhlo hodně, když lidi nemohou přijít na stadiony a výstaviště, kde ty soutěže pořádáme.

Věnuje se esport charitě?

V roce 2020 proběhlo několik charitativních aktivit, do kterých se zapojují hlavně streameři, populární osobnosti esportu nebo obecně gamingu, nebo podtextem soutěže je charitativní stream, ve kterém mohou fanoušci přispět nějakou částkou na správnou věc.

Zbohatl už nějaký Čech nebo Slovák výhrou v esportu, když si například každý vítěz ve hře DOTA 2 odnesl více peněz než hráč Wimbledonu?

To se děje ve světě, kde se opravdu hraje o desítky až stovky milionů korun, u nás v ČR jsou to deseti tisíce, maximálně sta tisíce.

Českou asociaci esportu jste založil v roce 2017 za účelem začlenění a reprezentace v mezinárodním prostředí a také boření mýtu a děláním osvěty. Jaké konkrétní předsudky o esportu kolují a jak se je snažíte vyvracet?

Obecně, že sezení u počítače a hraní her rovná se ztráta času, rodiče nebo širší veřejnost tomu úplně nerozumí, co se tam přesně děje a o co se ti hráči snaží. Vrcholové hraní se týká pouze malé skupinky hráčů, kteří jsou skutečně nejlepší, a všichni ostatní se je buď snaží dohnat, anebo hraním tráví čas, protože je to baví. Chceme esport zpřístupnit lidem a ukázat jim jeho pozitiva. Zároveň pracujeme i na projektu Zdravý hráč, který by se měl snažit vyvážit čas strávený u počítače pohybem. Je to boj s předsudky a vysvětlování, chceme ukázat, že i hráči počítačových her mohou žít aktivně a sportovat.

Ve které fázi se nachází projekt věnovaný zdravým návykům hráčů?

Projekt se jmenuje Zdravý hráč a online tisková konference se bude konat v úterý 3. listopadu v 10:00. Můžete se podávat na www.zdravyhrac.cz a skutečně jednoduše říkáme: dělejte to, co vás baví, ale zároveň nezapomeňte na pohyb na čerstvém vzduchu. Různými aktivitami a spolupracemi se budeme snažit rozhýbat hráčskou komunitu.

Panuje v esportu diskriminace, když je to z 89 procent mužská záležitost?

Myslím si, že to vychází z přirozenosti, že ženy hraní her obecně méně baví, asi stejně jako auta. Vidíme obrovský nárůst ženských hráček na asijském trhu, tam už je to opravdu pomalu padesát na padesát. V Evropě nebo Americe je to 9:1. Ale myslím si, že to číslo bude růst, a to hlavně v mobilním esportu, mobilním gamingu. Podíl žen v esportu bude určitě stoupat.

Jak si vysvětlujete, že jediný mužský hráč si vydělal v esportu více než 400 nejlepších ženských hráček?

To je možné, ale není to tím, že by byly nastavené nějaké diskriminační podmínky. Je to tím, že muži jsou momentálně v esportu lepší než ženy. Ale samozřejmě existují výjimky.

A dá se přes esport seznámit?

Určitě. Celé to prostředí soutěžního hraní probíhá online, hráči spolu komunikují na různých platformách, na sociálních sítích. Rozhodně to je určitá forma i socializace. Byť ne ta kontaktní, ale jste celý den online a s někým komunikujete, takže ano. Ale jestli se tam dá seznámit a navázat nějaký vztah i mezi mužem a ženou, to úplně nevím, i když samozřejmě asi taky.

Myslíte si, že v budoucnu bude běžné, že se lidé spolu domluví a půjdou si společně zahrát online hru, stejně jako když se třeba dřív domluvili, že zajdou třeba na bowling?

Ono už se to děje. Možná do budoucna se to bude odehrávat ve specializovaných hernách a barech, kde se budou moct sejít se společností a zároveň si tam zahrát, nebo se dívat a pobavit se. Tak jako jsou sportbary, myslím, že to je něco, co se může dál rozvíjet.

Zrovna mám v paměti jednu takovou počítačovou hernu v jiném okresním městě na severu Moravy, která zkrachovala, místo ní tam později otevřeli vinotéku…

Herny už dříve chvíli byly, jenže se to přežilo s rozvojem internetu. Ale dneska mám pocit, že to místo na trhu mají. Že ten zážitek ze hraní, když sedí vedle sebe, může být o to zajímavější.

Když jsem paní Marii Kyselové telefonovala kvůli rozhovoru, první její reakcí bylo ticho a poté se ze sluchátka ozvalo: „A myslíte, že to stojí za to?“ Jde opravdu o velice skromnou dámu, která žije v souladu s křesťanskými hodnotami ve Slatiňanech, uklízí v kostele, pěstuje pro ostatní jahody a v žilách jí koluje schmoranzovská krev.

Její pradědeček se jmenoval František Schmoranz (starší). Ona samotná je vnučkou jeho syna Jana. Ten zemřel, když jejímu otci Gustavovi byly teprve čtyři roky. Poručníkem se mu pak stal jeho strýc, Gustav Schmoranz, nejdéle působící ředitel Národního divadla v Praze. Spojení s rodem Schmoranzů měl na její život velký vliv. Ale abychom neopomenuli mateřskou linii, paní Kyselová (rozená Schmoranzová) byla rovněž dcerou Marie, rozené Boháčové, která pocházela ze Zaječic, a její sourozenci, bratr i sestra, se museli potýkat s jinými problémy: maminčin bratr Stanislav, který převzal hospodářství, byl označen za kulaka, stejně jako manžel jejich sestry, který si dokonce odseděl pár let v žaláři po vykonstruovaném procesu, zatímco celá rodina byla z výstavního statku ve Slatiňanech odstěhována do zpustlé vesnice Honbice.

„No, podívejte se, o mně přímo ne, ale o rodině jo,“ souhlasila s rozhovorem, a tak jsem nasedla do auta a jela do Slatiňan. Paní Kyselová má velice nabitý program v kalendáři, na svůj věk žije opravdu nezvykle bohatým společenským životem, takže jsem měla štěstí, že jsem nemusela s rozhovorem čekat další týden. Zastihla jsem ji zrovna mezi úklidem po malování, včera u ní byl na návštěvě syn s vnukem (má i vnučku) a odpoledne po našem rozhovoru ji čekala společenská oslava.

Mluvily jsme o aktuálním dění, o proslovu, který pronesl kaplan při žehnání dokončené stavby nové policejní stanice, nebo proč byla politicky nespolehlivá a nikde ji nechtěli zaměstnat, došla řeč i na její průvodcování na zámku nebo zkušenost s rakovinou, kterou před sedmnácti lety překonala.

Překvapuje vás, že je o rod Schmoranzů pořád takový zájem? Co říkáte na novou výstavu v chrudimském muzeu?

Nepřekvapuje, abych vám řekla pravdu. (úsměv) Výstava je velice zdařilá, to já jsem nic moc, snad jsem byla dobrý člověk, ale jako že bych udělala nějakou díru do světa, to jsem neudělala, to rozhodně ne. Byla jsem po tom devětaosmdesátým v Praze na setkání silničářů, kde jsem si vzala slovo a něco jim tam řekla, ale že bych se pustila třeba do politiky, moc mě ta politika nenadchla. To počáteční nadšení se hodně vytratilo. Myslím si, že náš národ ještě potřebuje tvrdé zkoušky, aby se změnil ve svém smýšlení. Jinak je to hodně: Měli jste se dobře, vždyť jste měli co jíst. To je pravda, co jíst bylo. Ale někdo ještě k tomu životu potřebuje, aby se taky mohl cítit svobodně. Což rozhodně předtím nebylo. Holt ti, co to tak necítí, už mají ten pocit té svobody poněkud otupělý. To je špatně, to je špatně.

V souvislosti s výstavou (Architekt a památkář František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan, pozn. red) vydali moc pěknou knihu. On se toho ujal Ivo Šulc, což je současný ředitel krajského archivu v Zámrsku. Netvořil to sám, podílel se na tom i Tomáš Kořínek, toho pamatuju ještě jako praktikujícího průvodce na zámku ve Slatiňanech.

Jak jste se vy dostala k průvodcovství na zámku?

Teď když vidím úroveň, která je tady, tak se stydím. Poněvadž, když jsme prováděli my, tak v tom bylo hodně takových těch spíš pravděpodobností, co se říkalo.

To právě lidi nejvíc zajímá, ne?

Ale nemůžete podléhat pokleslému vkusu, nemůžete. Má se mluvit pravda. Říkali jsme to, co nám řekl třeba tehdejší kastelán, a teď se ukazuje, že to nebyla vše úplně pravda, poněvadž on hodně asi dal na to, co se doslechnul, a ne na to, co vyplývalo z materiálů a listin.

A vy jste se představovala jako Schmoranzova pravnučka?

Ne!

Vy jste to tajila? To je škoda, ne?

Podívejte, škoda, to je úhel pohledu. V době, kdy jsem končila studia na základní škole, tak jsem vlastně kvůli tomu jménu nemohla jít dál studovat. Tak. A potom, já se nerada chlubím tím, co vykonali mí předci. Když já jsem v podstatě toho až tak moc nedosáhla.

Zabývá se dneska někdo z rodu Schmoranzů architekturou?

Architekturou už dneska přímo ne, ale od toho popraveného Zdeňka Schmoranze, za Němců v Plötzensee, ten měl syna Vladimíra, bohužel už je taky mrtvý, ale ten měl dva syny a jeden z nich měl stavitelskou průmyslovku a dělal ve stavebnictví, ale co přesně, to nevím, ale má dcerku Viktorii a ta dělá do loutkářství. A právě její pradědeček Zdeněk byl novinář mimo jiné, byl v čele tiskové kanceláře československé a taky psal divadelní loutkářské hry. Ale trošku mě na nich vadí (smích), že tady sem na hřbitov, k těm předkům, ke kterým se hlásí, málokdo přijede, to mně vadí.

(Přeběhla kolem černá veverka.) My v pečováku veverku máme, už je na nás zvyklá, normálně se i před námi opaluje na sluníčku.

A vy jste architektkou chtěla být.

Samozřejmě. Ale tehdejší politické poměry tomu učinily přítrž. Já k tomu byla svým otcem vychovávaná. Tatínek měl kancelář, byl živnostník a bývalý živnostníci házeli na svoje potomky punc zbytečných lidí. A tatínek vlastní živnost už po válce neměl a byl zaměstnán u pana rady Vitáčka. Jezdil po objektech a zjišťoval, jestli jsou schopni je po té válce opravit, nebo naopak je potřeba je zbořit.

Zkuste dnešní mladé generaci přiblížit, jak to probíhalo, že jste se nemohla po základní škole dostat, kam jste chtěla.

Jako dítě nebo dospívající jsem do toho příliš mnoho neviděla. Jenom vím, že když přijížděla na návštěvu jedna teta z Prahy, tak se o tom mluvilo a tatínek prostě se přes nějaké své známé dozvěděl, doslova a do písmene, že tenkrát tehdejší ministr Zdeněk Nejedlý jaksi řekl, že Schmoranzová ze Slatiňan nesmí dál pokračovat.

Schmoranzovi z Prahy se holt ztratili, takže ti studovat mohli. Tatínek mi to tenkrát možná trošku alibisticky vysvětloval, že s ohledem na maminku, která by tady na to zůstala sama (byla o deset let mladší), že by to nebylo úplně nejlepší. Maminka hodně dělala na polích u soukromníků a nebylo jí to započteno do důchodu. Což když někdo říká, jak to všechno bylo spravedlivé, nebylo. Není to pravda. Ale když se vás to přímo netýká, prostě nemáte s tím osobní zkušenosti, tak tomu nemusíte ani tolik věřit, když to neznáte. Já s tím osobní zkušenosti mám v té době, měla jsem jiné zájmy mimo jiné, kluky a tak, ale poškodilo mě to, poškodilo mě to.

Co si myslíte o projevu kaplana, který cituje při žehnání nové policejní stanici, že se máme podřizovat vládnoucí moci?

Nevím, svatý Pavel byl několikrát vězněný, respektive, on se odvolal jako římský občan k římskému státu, že chce být jako občan souzen, proto šel do Říma. Na to, jak v tom Římě působil, tak měl domácí vězení, kde teda normálně dva roky vyučoval, takže to bylo takové vězení, které mi si teď třeba tady nedovedeme vůbec představit, ale nakonec ho popravili. Používá tam citáty z Bible, nic proti tomu, ale trošku mně tam ze začátku vadilo, že vláda je od Boha a tak dále. To je takové, je od Boha, nesporně, poněvadž v podstatě všechno řídí, bezesporu, no ale tam ještě taky může být působení zlého, když si ten zlý na toho, kdo je v čele, zasedne, tak dělá kraviny, ale Bůh může ty kraviny si přeonačit ve prospěch dobra. Takhle bych to řekla, ale že by mluvil něco ze sebe, to ne, citoval bibli. Takhle: teď je zvykem nebo módou: žehnat. Budou-li ti policisti opravdu jednat v duchu božích příkazů, tak je to jen dobře. Ale teď je otázka, jestli budou, a jestli je znají. (smích) Boží příkazy, že jo. Holt, to už je další záležitost.

Právě minulý týden jsme mohli na sociálních sítích vidět, jak ženy pokojně demonstrují proti vládě Lukašenka v Bělorusku. Co na proslov kaplana říkáte vy, jako křesťanka, která zažila, jaké to je žít za totality?

No to jistě, jestliže ta vládní moc se odchyluje od božích příkazů, tak proti tomu protestovat můžu, neboť to Bůh nezakazuje.. Ale rozhodně třeba protest není vybíjení výloh a vykrádání krámků, jestli chápete, co tím chci naznačit. Když se vezmou běloruské ženy za ruce a vytvoří patnácti kilometrový, nebo jak dlouhý, živý řetěz, tak to bych se k nim šla připojit.

No a pak by přišla policie a všechny by vás odvezla na výslech a možná ještě nějaké modřiny by tam člověk schytal, jak jsme mohli vidět ve sdílených videích na twitteru od těch, co tam přímo byli.

S tím musíte počítat, jste-li v opozici, s tím musíte počítat. To je málo platné. Ale takovou neformální nenásilnou formou proti tomu protestovat, to rozhodně. A my bychom je měli tady podporovat.

Vy jste zažila takovou pokojnou formu protestu na vlastní kůži?

Zažila jsem 21. srpna ve Vídni roku 1968 takovou demonstraci, která se utvořila před naším velvyslanectvím. A šli jsme před ruské velvyslanectví protestovat. A tam, jak jsme se sešli, naprosto neznámí lidi, nevěděli jsme o sobě, kdo odkud byl, absolutně ne. Tak jsme se připravovali na protestní pochod a ta místní policie nás zdržovala, že nám uvolní potom cestu, dají nám doprovod, ale v podstatě si myslím, taky to nemám stoprocentně potvrzené, ale sbírali síly a šli chránit to sovětské velvyslanectví. No a tam když jsme přišli, tak najednou se tam objevil nějaký člověk, kterého nikdo neznal, absolutně, a vytáhl z tašky dvě flašky, které hodil přes plot, to vyslanectví už bylo zavřené, ten park před tím a zahrada. A jak to dopadlo na zem, tak to začalo hořet. Víte co, to pro nás bylo naprosto neznámá věc, poněvadž my jsme se s tím tady nikde nikdy nesetkali, nebo alespoň já ne. A teď z těch postranních ulic tam šli řady těžkooděnců, přišli ze strany, proti nám a de facto nás odtamtud vytlačili. A já když jsem tohleto zjistila, tak jsem letěla na nádraží a vlezla do vlaku, který naštěstí ještě pustili přes hranice. Takže já jsem 22. srpna v pět hodin ráno už byla v Pardubicích na nádraží. Já nejsem ten typ, kterej odchází. Tady byla moje maminka, její důchod byl strašně špatný. Mám tady předky, nikam bych nešla.

Tato zkušenost na vás měla velký vliv?

Na to nevzpomínám dobře. A opět se potvrzuje jedna věc, záleží to na lidech. Poněvadž měli cedulku, konkrétně na poště v Chrudimi, přijmeme zaměstnance, to bylo snad do balíkové pošty, čili manuální práce, ale když jsem se hlásila a vyšlo ze mě proč, odkud odcházím, před tím jsem byla na okresním národním výboru, a vyšlo najevo, z jakého důvodu to bylo, podle určitého paragrafu, tak najednou tam to místo už nebylo. Čili to bylo na poště. U vodovodů a kanalizací, se kterýma jsem i spolupracovala, poněvadž jsem dělala na plánovacím odboru, tak věděli, co ve mně je, byli by mě tam docela rádi vzali, měla jsem pověst dobrého pracovníka. Když se dozvěděli co a jak, taky nebylo už místo. A to mě tenkrát trošku povolily nervy, a že jsem se vrátila a brečela jsem strašně a přišel tam tehdejší náměstek a ptal se mě, co se mě stalo, a to už jsem měla tenkrát nepříliš utěšené rodinné poměry, tak jsem brečela, že si nevím rady. No a on to zařídil, vlivem své osoby, zavolal na správu silnic a tam zrovna byl jeden mládenec, který zrovna měl mravnostní delikt, no prostě šel se podívat na poloustrojené ženské do prádelny a propadl světlíkem ze střechy a byl toho času ve stavu nemocných, tak se to hodilo, a tak jsem se dostala na správu silnic v roce 1970. Po absolvování gymnázia jsem měla dva roky nástavbu: abiturientský kurz národohospodářské evidence. A to jsem tam využila.

Byla jste veřejně činná?

V rámci ROH jsem vždycky dělala v nějaké komisi, zejména sociální anebo kulturní. Byla jsem u cestářů. Třeba jsem se angažovala v rekreační oblasti, zařídila jsem výměnnou rekreaci mezi jednotlivými správámi silnic, přímo chrudimská získala na Mezisvětí chatu, tu jsme dávali dohromady, obnovili jsme bazén, hodně to lidi využívali, přišla jsem na způsob, že jsme si s ostatními správami silnic vyměnovali pobyty. Většinou to byly chalupy, kde v zimě drželi pohotovosti. S Jihočechama, s Krnonošskejma,...

V čem spočívala administrativa u správy silnic, jak se vám tam pracovalo?

No to víte, administrativa v té době, musela jste si tu svoji práci udělat, a třeba když byly vzpomínkové slavnosti na Ležákách a měl tam přijet nějaký papaláš včetně prezidenta, tak to jsme museli tu příjezdovou trasu vyšůrovat, pěkně pangejty a to muselo bejt bez plevele, takže to jsme tam dělali a nikdo se nás neptal, jestli chceme nebo ne, to se muselo. Ale zas tam byli takoví hodní lidi, oni třeba byli drsnější, nemluvili zrovna spisovnou češtinou a slušně u cestářů, takhle v tý době se neříkalo vole vole, ale sprostá slova se používala běžně, ženská neženská, to bylo jedno. (smích)

Řešila jste ještě někdy potom v práci politiku?

To bylo ještě na okrese. Ten večerní UML jsme museli navštěvovat. Tam si vzpomínám, že po jedné přednášce na VUMLU jsem se vrátila zpátky k náboženství.

Poněvadž to, co tam ten přednášející vypravoval, tak to jsem cítila, že to tak není.

No, popíral Boha. Večerní univerzita marxismu a leninismu. To bylo povinné, to nešlo, že byste mohla říct: já tam nejdu, když jste byla zaměstnaná. Tak to jste musela. To si vy mladý nedovedete vůbec představit.

Myslela jsem si, že jste se vrátila zpátky k náboženství až po té, co se vám podařilo překonat nemoc.

To už jsem byla znovu věřící. Nebo já nemůžu říct, že bych někdy nebyla, to mám ještě v šuplíku ze správy silnic prověrku, tam dokonce mně nabízeli, abych šla do strany jako členka. Což jsem teda odmítla. Ale zkrátka a dobře tam bylo: uznává, že nechce škodit lidově demokratickému zřízení, ale od svého náboženského přesvědčení neustoupila. A to jsem k těm cestářům nastoupila na podzim 1970.

Uzdravila vás vaše víra?

No to se nedá takhle říct. Víra mně pomohla to uzdravení snášet, poněvadž to bylo v roce 2003, kdy jsem byla na odejmutí prsu. A tam jsem šla naprosto vyrovnaná, s tím, že je to v rukách božích, a taky to tak bylo, a dá se říct, je to před sedmnácti lety, že jsem se z toho dostala. Já jsem na žádnou prevenci nechodila, to mě donutila moje tehdejší doktorka obvodní, tak jsem šla a našli tam prostě ložisko na mamografu. Poprvé jsem byla na mamografu a našli to tam. Tak udělali nějaké testy a přišlo se na to, že tam je rakovinný nález.  Ale šlo to rychle. Během čtrnácti dnů jsem byla odoperovaná. Potom jsem chodila půl roku na chemoterapie, na ozařování ne, na chemoterapie. Ale já jsem byla vnitřně klidná. Naprosto vnitřně klidná. To asi dělá strašně moc. A proto od té doby každému doporučuju, nebát se jít na tu prevenci, na ten mamograf, a tak dále, protože zřejmě, když je to úplně na začátku, tak se bez nějaké námahy člověk z toho dostane. No to víte, že cvičit jsem musela, poněvadž po té operaci třeba jsem nezdvihla ruku, to bolelo, to holt se musí zatnout zuby a cvičit, ale dostanete se z toho.

A jak trávíte svůj volný čas?

Jako teď? (smích) Já toho času moc nemám! (smích) Když přijdete do určitých let, tak vám všechno dlouho trvá a koronavir to přerušil. Chodila jsem dětem číst pohádky do mateřské školy. Pomáhala jsem jedné paní s malými dětmi, ale teď se jí narodilo další v lednu 2019, tak je s nimi doma. Chodila jsem do Sokola, do výborů, žiju víc v náboženské obci, snažím se každý den jít na mši svatou, když pořádají akce, tak jim s tím taky trošku pomáhám, no a kostelničím, dělám úklid kostela a kolem kostela. Pan farář mi dovolil, abych si tam zřídila záhon, no tak tam jsem pěstovala jahody. To zas by vám řekli ti, pro které ty jahody byly. A jezdila jsem pravidelně navštěvovat do Domu seniorů ve Skutči dvě Slatiňačky, bohužel teda už obě dvě odešly. Snažím se dělat takovou sociální práci. Navštěvovat, pač je důležité u starých lidí je navštívit, a ani nemusíte moc povídat vy, ale hlavně poslechnout, co říkají oni, poněvadž když jsou sami a tak, tak mají potřebu sdělovat svoje vzpomínky. Ale faktem je, že si myslím, že jsou rádi, když u nich člověk pobyde.

Vnímáte celosvětová opatření kolem koronaviru jako hrozbu?

To nedovedu posoudit. Vy máte roušku, já ji nemám. Nevěřím ve spásu roušek. Moje sestřenice má poruchu krvetvorby, ta na roušky věří. Já osobně ve spásu roušek nevěřím, ale je faktem, že se každý den ráno měřím, jestli nemám teplotu. To je určitě náznak toho, že v tom těle je něco v nepořádku. Bydlím tam s osmnácti lidmi, plus čtyři pečovatelky. Nerada bych to zanesla tam. No ale teď třeba konkrétně jsem dávala dohromady sraz spolužáků ze základky a klepu se, protože nevím, jestli náhodou nepřijdeme do té hosdpody a neřeknou nám: nemůžeme vás obsloužit, je to zakázané. Tohleto je opravdu na těch, kteří se v tom vyznají, i když spíš si myslím, že mají pravdu ti, kteří říkají, že je potřeba, aby se s tím lidstvo seznámilo a vybudovalo si proti tomu imunitu. Holt, někdo podlehne a někdo nepodlehne. No ale jestliže vám podlehne někdo ve třiadevadesáti, v době, kdy je koronavir, kde máte záruku, že zemřel kvůli koronaviru, viďte.

Dívala jsem se do starých novin z období španělské chřipky, ze začátku se psalo, jak márnice v Praze podle novinových titulků byly plné mrtvol… a prvňáci šli třeba tehdy do školy o dva měsíce později, někde píšou že se španělská chřipka objevovala až do roku 1925. Vaši rodiče tu španělskou chřipku museli zažít.

No tatínek určitě, ten byl 1896, maminka byla 1906. Vždycky ta velká města jsou postiženější, ale když byste prošla tady hřbitovem, tak taky zjistíte, že tam jsou náhrobky rodin, kde třeba čtyři, pět lidí zemřelo ve stejném období, takže i tady to muselo na venkově být. Ale ne zas asi tak. Bohužel současná doba se omezuje jen na náhrobky rodiny XY a už nevíte, kdo to byl. Což se mě taky nezdá, z toho se nic nedozvíte. Kdežto, když jdete po starých hřbitovech,... je chyba, že lidi se nestarají o to, co bylo před tím, z historie se člověk může poučit.