Možděnice

Na pomníku padlým ve světové válce ve Škrovádu jsou dole připsány dvě škrovádské oběti druhé světové války. Jaroslav Dostálek, 30 let, ten přišel o život při květnovém pražském povstání. Pracoval tehdy na jižním předměstí Prahy. Již 6. května povolali Němci posily SS z výcvikového prostoru u Benešova, kde byly pro tyto účely vystěhovány celé vesnice. Dokonce i městečko Neveklov.

Povstalci se snažili zabránit německým posilám v příjezdu do Prahy. Po levém břehu Vltavy postupoval oddíl mladých esesmanů se svým velitelem z Hradišťka. U Zbraslavi je zadržovali povstalci, kteří postavili barikádu. Trpěli nedostatkem zbraní a tak museli později ustoupit. Při přestřelce byl zastřelen německý velitel. Esesmani začali masakrovat civilní obyvatelstvo. Další barikády byly na mostě přes Berounku. V Chuchli používali Němci místní obyvatele jako živý štít. Tam se k povstalcům přidaly ruské jednotky ROA. Ty přišly na pomoc Pražanům od Radotína a pokračovaly  dále na Smíchov.

Po pravém břehu Vltavy postupovaly jednotky SS přes Mnichovice. Tam povstalci přerušili železniční trať a zabránili tak příjezdu obrněného vlaku do Prahy. Ten potom ostřeloval Mnichovice, kde byly postaveny barikády. K obráncům se přidali se i partyzáni. Proti dobře vyzbrojené německé přesile, se nemohli dlouho udržet. Němci vyvlekli místní obyvatele, včetně žen a dětí. Museli si lehnout na silnici čelem k zemi a esesáci je zastřelili ranou do týlu. V Mnichovicích bylo celkem 22 obětí.

Další střety pokračovaly v Říčanech, Popovicích, Jesenici a Průhonicích. Vše za velkých ztrát  povstalců a civilního obyvatelstva. Praha volala o pomoc a tak byly tyto akce pro Prahu velkým přínosem.

Zároveň se začaly prosazovat mocenské zájmy. Počítalo se s pomocí Američanů, kteří již byli v Plzni. Generál Kutlvašr věděl, jak je důležitá pomoc dobře vyzbrojené Vlasovovy armády. ČNR se s nimi však nedohodla. ROA se nakonec s obrovskými ztrátami 8. května z Prahy stáhla a pokračovala směrem k Plzni. Bohužel, zde je  nakonec Američané neochránili a předali je Rudé armádě.

9. května dorazila do Prahy Rudá armáda a povstání skončilo. Ten samý den přijeli od Orle první Rusové do Slatiňan. Na linii Hradec Králové, Jihlava, České Budějovice pokračovaly boje do 11. května.

Již v 16. století se slavila Mateřská neděle. Sloužící dostávali volno, aby mohli navštívit své matky. U nás se svátek začal slavit za první republiky v roce 1923. Prosazovala ho Alice Masaryková, dcera našeho prvního presidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Připadá na druhou květnovou neděli – letos se slaví 9. května. Ono je těch květnových oslav docela dost. Možná se ještě k některým vrátíme. Každopádně na svoji maminku nezapomeňte. Květinou ani čokoládou neurazíte.

Všem maminkám přejeme hodně zdraví a posíláme kytičku sasanek. Ty kvetou podél břehů a na vlhkých místech a svoji bílou barvou rozzáří šťavnatý jarní trávník. Tak jako maminky rozzářily rodinu a věnovaly lásku všem dětem.

Jaro je konečně za okny a člověk ani nemusí být příliš všímavý, aby pozoroval, že lidé už toho mají dost.

Roušky i respirátory z úst mizí a ten, kdo ještě nevyměnil zbytky rozumu za hysterické vyhledávání pigára do ramene, s úlevou vydechne.

Nejsme ztraceni.

Před rokem se zdálo být vše jinak. Prapodivní a od pohledu šílení vědci strašili mrazáky na mrtvoly v ulicích a média se předháněla v líčení hrůz, které nás čekají a neminou, nebudeme-li patřičně poslušní straně a vládě, jež dávno před „pandemií“ ztratila jakoukoliv kredibilitu a důvěru svobodymilovných a soudných lidí. Najednou si začala s logikou hejna vrabců, do nichž bylo střeleno, nárokovat bez nadsázky diktátorské pravomoci. Poslouchat se musí, protože jsme to nařídili. Stačí vzpomenout na nesmyslné rouškovaní v liduprázdných ulicích, zákazy vycházení a venčení psů maximálně 500 metrů od baráku.

Ano, jsou tu mrtví, ale tito nebožáci jdou zcela za ministerským předsedou Babišem a jeho tlupou nekompetentních hlupáků, kteří klidně do starých plic nechají rvát kyslík pod tlakem a už tak pod byrokratickým závažím dusícím se živnostníkům vetnou lockdownovou kudlu do zad. Hned několikrát. Celá věc šla přitom řešit docela jinak. Bez tak vysokých ztrát na životech, bez živnostníků meloucích z posledního. Jenže to by Česká republika nesměla zmírat pod knutou slovenského agenta StB a takzvané opozice, jež sehrála roli ostudnou a zavrženíhodnou.

Co bude, až čínská chřipka přejde do kolonek sezónních nemocí a my se s ní naučíme žít, neví nikdo. Velký reset, vláda neomarxistických Pirátů, kteří nás oškubou o zbytky vydělaných peněz, aby měli pro své?

Nevíme.

Co ale vím s jistotou – je málo těch, kdo se mohou ohlédnout a říci, že nezradili své ideály – třeba i ty, za něž cinkali klíči při demonstracích.

Málokomu se ve strachu o život nerozklepala kolena a nepřijal jednu, oficiálně hlásanou pravdu.

Konečně se začíná země ohřívat. Nemyslím naší planetu. Tam je to spíše naopak. Mám na mysli tu na vaší na zahrádce, nebo v truhlíku. V letošním roce se naplnila pranostika. Mrzne-li na svatou Gertrůdu,17. března, mrzne celý měsíc.

Jaro nutí téměř každého člověka, aby se polaskal s teplou provoněnou zeminou. Něco ho nutí sázet nebo vysévat. Většinou ho to brzy přejde a zapomene, co kde vysel. Navíc ta otrava, ještě chodit zalévat. Někoho to kupodivu drží celý rok. Ve městech se dokonce začínají využívat i různé volné plochy kolem vysazených stromů.

Rád bych vám doporučil vypěstovat si vlastní ředkvičky. Budete překvapeni, jak chutnají. Malí pěstitelé tyto noviny asi nečtou. Proto jim připravte kousek záhonku, stačí okraj. Nebo truhlík na balkoně. Ředkviček je spousta druhů. Červené, bílé, žluté, fialové. U některých je polovina barevná a druhá bílá. Jsou kulaté, šišaté, dlouhé, široké a bystrozraké. Ty se teprve šlechtí. Velké a malé. Pro začátek doporučuji ty větší. Před tím než začnete kypřit půdu, připravte si semena. Kdysi mi poradil jeden zkušený zahrádkář, jak je pěstuje on. Dlouhá léta tento způsob používám. Stačí asi metr toaletního papíru. Raději nějaký silnější. Na vůni nezáleží. Podélně ho rozstříhejte na zhruba tři centimetry široké proužky. Měli by vyjít čtyři.

Vyrobte si z mouky lepidlo. Na nějaké víčko nasypete trochu mouky, zalijete vodou a vzniklou kašičkou budete nalepovat jednotlivá semínka. Zase tak zhruba tři centimetry od sebe. Po zaschnutí, položte tyto proužky do vyhrábnuté drážky. Opět tak tři až pět centimetrů hluboké. Stačí zahrábnout a zalít. Ředkvičky můžete pěstovat celoročně. Proto je dobré, další zasít za deset dnů.

Ty tam jsou doby, kdy učitelé okřikovali děti za štourání v nose. V dnešní době naopak děti ministerstvo prostřednictvím učitelů vybízí, aby se v nose šťouraly co nejlépe. Že to není společensky přípustné, o tom není řeč, hlavně aby se splnila povinnost. Že nos je citlivý orgán a neustálé porušování jeho sliznice bez obnovy, která trvá i měsíc, je také zdraví škodlivé, už se nepřipomíná vůbec. Však děti jsou na svůj nos vlastně opatrné a podle toho výsledky také vypadají. Přitom existují testy ze slin, ty také před nedávnem nakoupil starosta Chrudimi. Jsou asi tak stejně průkazné jako ty z nosu. Zkrátka není nad PCR testy a o tom věděli své vědci i studenti už dávno před třinácti lety, kdy kolovalo internetovým světem následující video.

Minulou středu byla zahájena další dodávka celkem 3,5 milionu antigenních testů do škol pro období od 26. dubna do 7. května. Všude se distribuují pouze balíčky po 20 kusech testů Singclean, které vyžadují manipulaci s vatovou tyčinkou, roztokem a zkumavkou, a dál se hraje toto tiché divadlo.

Ano, učitelům opravdu přidali, ale ne na výplatách, přibylo jim více práce a učitelé musí kromě instruktáží také složitě vykazovat počet neprůkazných testů a ztrácejí se v administrativě. Existuje na to aplikace Covid forms app., kam musí zaznamenávat počet použitých průkazných i neprůkazných testů. Navíc jim je ministerstvem doporučováno vést si zvlášť ještě vlastní evidenci testů poškozených, až bude probíhat šetření, bude se to prý hodit, aby počet testů vycházel přesně.

Objevují se totiž případy, kdy v sadách chybí například vatové tyčinky. Zpráva ministerstva z 19. dubna končí konstatováním, že v případě poškození vlastní vinou si musí škola obstarat nové testy „vlastní cestou“. Některé školy se prý totiž snažily vytvářet neoprávněné testové rezervy. Nebo něco jiného? Tak jako tak je budou muset použít v dalším období. 

A jak k tomu příjdou děti? Pokud už jste viděli video o testování dětí od ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, tak víte, že jejich výrazy nepotřebují komentář. Konečné slovo, kdy testy skončí, bude mít ministr zdravotnictví... Podle nejnovějších informací možná skončí v červnu. Pak už jsou vlastně prázdniny, viďte?

Osud nutrií se zdál být zpečetěn. Myslivci už nabíjeli flinty a těšili se na to, jak si v samotném centru města zastřílí... tedy, tak dramatické to být zase nemělo. Kdo však někdy měl tu pochybnou čest zúčastnit se soutěží v norování, nejspíše tuší, co nutrie čekalo. Žádná selanka by to nebyla, protože současné konzumenty lidové myslivosti lze označit spíše za „nemyslivce“.

Zvěř je přemnožená, a to zdaleka ne jen černá, divočáci, ale prakticky všechna spárkatá. Zemědělcům často zůstávají oči pro pláč – především těm soukromým. Vinou lobbingu, jímž zelení mužíci disponují, a hojnou možností „uplácet“ patřičné politiky trofejními kousky picnuté zvěřiny je jakákoliv vidina přijatelné náhrady za zničenou úrodu pouhým sci-fi. Užívat pozemky druhých jako místo, kde pouze oni mohou „vykonávat právo myslivosti“, to myslivcům jde. Co na tom, že jde o relikt doby minulé. Ještě za první republiky si každý sedlák, v jehož majetku byl i les a polnosti, na těchto, lidově řečeno, střílel zvěř sám. Dnes něco takového není možné. Toto právo získali střelci z lidu od komunistických politiků a rozhodně se ho nehodlají vzdát. Přestože regulovat ryjící pašíky evidentně nezvládají.

Nutrie se prý dostaly do Pasíček, kde spokojeně dožijí ve výběhu s bazénkem. Pár jich však zůstalo bezprizorních, a zájemci se o ně proto mohou přihlásit na městě. Nejsou to však žádní domácí mazlíčci, ale divoká zvířata, která mazlení neocení. Na rozdíl od jejich příbuzných morčátek.

Nutrie jsou z města pryč a senioři ze Soukenické přišli o oblíbenou kratochvíli. Rovněž maminky s dětmi mají útrum, jejich potomci již od hlodavců z Jižní Ameriky žádnou chorobu nechytí a jediným rizikem tak zůstává covid od nezodpovědných nenosičů respirátorů.

Některé události se nepřipomínají lehce, zvlášť když se jedná třeba o upozornění na historickou nevraživost mezi Němci a Čechy nebo katolíky a husity. Kontroverzní události husitské revoluce komise ani město připomínat nechtějí. Nejde jen o kontroverzní osobu chrudimského hejtmana, který husity nejprve upálil, pak se vzdal Žižkovi, naoko přešel k husitství, ale slovo nedodržel a dál byl činným katolickým představitelem, ale také drobná paralela by tu byla. Co je důležité, zůstane očím opět neviditelné?

Před 600 lety v únoru 1421 chotěbořský husitský hejtman Hromádko a dva kněží vzpláli veřejně na hranici uprostřed dnešního Resselova náměstí a 700 husitů bylo upáleno ve stodolách, někteří byli hozeni do šachet v Kutné hoře. Ve své době byli považováni za kacíře a podle toho se s nimi jednalo. Jan Žižka z Trocnova, když se to dozvěděl, město 28. dubna 1421 lehce obsadil, když mu velitel městské posádky a chrudimský hejtman Jan Městecký z Opočna, který husity nechal upálit, městské brány raději otevřel. Nic z toho město připomínat nechce.

Jedna deska a jiné události, ale i tak si turisté přijdou na své?

Historická a letopisecká komise, jejímž předsedou je zastupitel a historik Pavel Kobetič (ODS), chce vyzdvihnout jiné události a radní tyto výhrady a návrhy podpořili. Místo tří desek, které navrhuje projektový tým Jiřího Motyčky, zůstane nakonec asi jen jedna, bez kontroverzní zmínky o upalování tří husitů na hranici, která souvisí ještě s jinou návaznou událostí, kdy pomsta byla vykonána. Turisté ale budou upozorněni na upálení dominikánských mnichů a vypálení kláštera, bez toho, co následovalo.

Žižka předal Chrudim Divišovi Bořkovi z Miletínka a dominikánští mniši byli upáleni na chrudimském náměstí. Obě fary obsadili husitští kněží a také farář Martin Lupáč přispěl k zesílení utrakvismu ve městě. Chrudim začala mít od té doby český ráz: Vyhnána byla převážná většina obyvatel a její značnou část před těmito událostmi tvořili Němci. Odejít museli všichni, kdo nechtěli přijmout husitské učení. Před husitskými válkami byla Chrudim převážně německým městem.

Jako hejtman má být zmíněn právě až Diviš Bořek z Miletínka, který sídlil  také na Kunětické hoře a později se stal hejtmanem Hradce Králové, a farář Martin. S takovým výsledkem se asi projektový tým Bojovníci boží – 600 let, propagující odkaz husitství s důrazem na neopomíjení zločinů spáchaných katolickou protistranou, jen tak nesmíří.

Co je důležité, zůstane očím neviditelné?

Pokud má být cílem projektu „propagace lokality s danou událostí v rámci celého kontextu a 600. výročí vzniku husitské revoluce i husitské epochy k dnešku“, jak zní oficiální popis, potom ve sporu schází důraz přinejmenším ještě na jednu důležitou paralelu, která oběma protistranám podle všeho, možná náhodou, nebo záměrně, uniká: Není tu žádný třetí zástupce zmíněných vyhnaných obyvatel Chrudimi, především Němců, a nevinných obětí, včetně žen a dětí, o kterých není zmínka ani v jednom z předkládaných navrhů.

Smrt prince Philipa, ač byl stár devadesát devět let, byla překvapivá. Jaký byl milovník koní, se mnozí dozvěděli až nyní. Koňáci ho však znali dlouhá léta. Byl otcem vozatajských soutěží. Sestavil pravidla a uváděl soutěž v život. Při pobytu královny v naší republice navštívil hřebčín v Kladrubech. 

V sobotu mi volali koňáci, s kterými jsem se seznámil při rehabilitačním pobytu v Čeladné. Přiznám se, že jsem byl překvapen, jak Slatiňany dobře znají. Dokonce i zdejšího koňského doktora. Koneckonců čeladenského felčara duší, Andyho Urbiše, dobře znají až v Praze. To je přeci jenom o pár kilometrů dál. Ptali se, zdali jsou u nás vystaveny kondolenční archy. Žádné jsem nikde neviděl a tak jsem vyrazil pro informace na radnici. Chodím tam rád asi jako do ordinací lékařů. Jsem tam dosti nervózní. Vždy čekám, co se z té návštěvy nakonec vyvrbí. Přijetí bylo vlídné. Bohužel jsem zjistil, že tenkráte byly Slatiňany v Kladrubech dost upozaděny. Dříve se tomu říkalo ve veřejném zájmu. Prý tam byl jen Ing. Tomáš Kunc, který by mi o tom mohl něco říci. Zkusím se ho zeptat, co princi Philipovi o Slatiňanech říkal. Málokterý Slatiňák byl u prince tak blízko. Mohl by z toho být zajímavý příspěvek:  Muž, který mluvil s princem. Jak ho ale znám, obávám se, že mi odpoví jedním slovem.

Koňáci jsou tvrdí chlapíci. I tvrdé krásné baby tam nechybí. Ty ale tu tvrdost většinou jen hrají. Někomu se zdá, že jsou tvrdí i ke koním. Nevěřím tomu. U trpících zvířat mají slzy v očích. Jsou tu ještě jedni znalci a obdivovatelé koní. Cikánští koňští handlíři. Ti se prý sjíždějí na ostrovy z celé Evropy. Chtějí vzdát poslední poctu přímo na místě.

Požádal jsem Markétu s vnučkou Juliánkou, aby se na Britské ambasádě přidali ke kondolenci. Možná si vzpomene, jak rajtovala u strejdy Ládi. Jednou se vrátila se slzami v očích po svých. A bič je v hajzlu, řekla. Jak to prosím tě mluvíš, to jsi dáma, povídám. Na lesní cestu před nimi prý nečekaně vběhla srna. Koník se lekl a ona se poroučela k zemi. Naštěstí na nás nedaleko počkal. A tak jsme se nakonec pořádku i s bičem vrátili.

Přišlo první jarní větší trampské setkání v osadách na Krkance. Trampové si navzájem vyprávěli, jak se jim podařilo chatu ochránit. Zámkům se již mnoho nevěřilo. Probírala se rtuť, různě namíchána v potravinách. Někdo použil přiotrávená vnadila, někdo se prý dokonce uchýlil k jedu na krysy. Leč všechna snaha byla marná. Nezvaní návštěvníci jsou, jak trampové říkají, jádra dobrého a žaludku zvířecího.

Lesní muž Coyot si proto pořídil samostříl. Podle všelijakých praktických rádců, též trochu z vlastního důvtipu. Celá věc byla důmyslná. Když bude mít někdo zájem, jistě se o patentu dozví více. Můžeme jen prozradit, že bylo nutno v celé chatě natáhnout sítě a porušením některého z vláken samostříl spustil. Ty dny po zhotovení nástrahy spal majitel chaty spokojeně. Věda, že někdo nezvaný na návštěvu hned tak nezapomene.

Coyot má bratra Micku. Micka chtěl první zahájit sezonu. Jeho nová „růže z prérie“ se již nemohla dočkat, až ji na chatu pozve. Den byl půvabný, cesta klidná. Micka zkušeně na chatu nespěchal. Svoji novou „roštěnku“ vodil na prosluněná vyhřátá místa. Postupně si ji propracovával. Když usoudil, že je připravena dokonale, provoněná jehličím a rašícími pupeny jak z marinády koňaku s bobkovým listem, s novým kořením a stačí ji jen zprudka dodělat u do červena rozpálených kamínek, přišli k chatě. Micka ji po odemčení chaty přidržel, aby vstoupil první. Kdyby tam byl prý nějaký nezvaný lupič. Ozvala se ohlušující rána. Okolní skály ji ještě třikráte vrátily. Micka se držel za nohu. Měl štěstí, že „růže z prérie“ mu zkušeně nohu ošetřila a odvezla ho domů.

Setkání obou bratří bylo chlapské a Micka prohlásil uznale. Ten samostříl je dobrej, všechno klaplo. Kousek ho mám v noze. No, na kila se to olovo počítat nedá.