Možděnice

I letos si našel již tradiční cyklistický závod Manitou Železné hory CARDION své příznivce a odpůrce. Stále se najdou občané, kterým totiž není lhostejné zachování vlastního pohodlí. Nebo třeba i uchování paměti místa a kulturního odkazu předků. Popravdě řečeno vzbudil závod mnohem větší zájem a emoce přihlížejících než pokládání Kamenů zmizelých na stejném místě.

Účastníci závodu a jejich rodinní příslušníci a podporovatelé všech věkových kategorií sdíleli velké nadšení. A s nimi i zástupce města Chrudim, místostarosta Petr Lichtenberg (Chrudimáci), který měl úvodní slovo. Někteří podnikatelé už tak nadšení nebyli, a proto se rozhodli po dobu závodu raději zavřít.

Život v centru Chrudimi se ale závodem cyklistů úplně nezastavil. Nervy na dranc obyvatel, kteří na poslední chvíli roztáčeli tachometr, aby objížděli zátarasy ven z města, byly vidět i letos. Stejně tak adrenalin, když se někteří chodci z Václavské ulice najednou z ničeho nic ocitli uvnitř cyklistické trasy. Cyklistům se "pletli do cesty" i během zkušebních jízd na Širokých schodech.

A pro ty, co si minule stěžovali, že se děly nějaké nepřístojnosti za rohem u kostela a jinde, se tentokrát konala potřeba hromadně, pro jistotu přímo před zraky kamer na Resselově náměstí, kde byli všichni okolo čtyř mobilních pisoárů pod dohledem. Takže problém byl vyřešen?

Další mezinárodní den, který má svůj původ v Americe. První podnět dne oslav dětí vznikl 1. června 1925 v San Francisku. Konal se zde festival Dračích lodí. Čínský konzul při příležitosti této slavnosti shromáždil mnoho čínských sirotků. Poukázal při tom na to, aby se společnost začala zabývat blahem dětí. Ve stejném roce se uskutečnila také Světová konference pro blaho dětí. Tyto významné události vedly k určení datu oslav Dne dětí na 1. červen.

V Československu se po druhé světové válce slavil Týden dětské radosti 16.–23. června. Nakonec se ustálil jako Mezinárodní den dětí, který se slaví 1. června. V současnosti se oslavy většinou přesunují na sobotu, případně na neděli. Dračí lodě k nám dorazily mnohem později. První závody se uskutečnily před více než dvaceti lety, ale v současnosti se stávají komerční záležitostí.V některých případech se to týká i Mezinárodního dne dětí.

Ve čtvrtek 25. května navštívil Václav Větvička arboretum Hamzovy léčebny Košumberk. Byl krásný slunečný den. Tentokrát se zahájení sezony arboreta posunulo na konec května. Kovidová léta zasáhla i tuto tradiční událost. Pan doktor se po dlouhých třech letech vrátil do parku plného květů. Plný byl také Kongresový sál. Velkou většinu tvořili Václavovy obdivovatelky. Nezdá se, že by ubývaly, spíše naopak. Jeho velice vtipnou přednášku odměnily obrovským potleskem.

Poté se všichni vydali na procházku arboretem. Začalo se od podlahy. U trav a polních kvítků. O nich by Václav Větvička dokázal poutavě vyprávět hodiny. Následovaly rozkvetlé azalky, rododendrony a další keře. U každého stromu začal listem a jeho tvarem. Mnoho jich zde chybí. Ani zdejšímu parku se různé kalamity nevyhnuly. Průvodce nastínil spousty možností, jak uvolněný prostor řešit. Nevynechal ani, jak sám říká, místní nástupiště koněspřežní dráhy.

Čas neúprosně utíkal a bylo nutno dodržet časový harmonogram. Je velká škoda, že se zatím nepodařilo vyřešit ozvučení těchto procházek, tak jako v kongresovém sále.Tam se také na závěr všichni přesunuli.

Ledoví muži již končí. Čeká se na Žofii, která to polije. Ony vlastně mrazy hrozily od začátku května. Co bylo mnohem horší, že nepršelo od konce dubna. V květnu nemá ovčákovi oschnouti hůl. Půda rychle vyschla a zahrádkářům došla voda v sudech od posledních dešťů. Někde již půda začala praskat. Nepomáhalo ani okopávání. Někde jsou trhliny v půdě opravdu veliké. 

Začala se šířit poplašná zpráva. Zahrádkář v jedné z nich zmizel i s motykou. Jinde se s hrůzou obávají, zdali se netrháme od EU. Vyvraceli to ti nejodvážnější, kteří se nebáli pustit zpravodajství ČT. Prý to vůbec nepřipadá do úvahy.

Zahrádkáře se podařilo manželce vypátrat nedaleko Prahy. Do zahrádkářské kolonie ho vylákala o více než třicet let mladší kolegyně. Chtěla vědět, zdali správně provedla jarní řez. Příměstské klima mu evidentně nesvědčilo. Po necelém týdnu už ani motyku neuzvedl. Zlí jazykové tvrdí, že manželku na jeho stopu přivedl anonymní dopis. Někteří si jsou dokonce jisti, že ho poslala samotná zahrádkářka. Teď již vše záleží na Žofii, která to snad dokáže zachránit.

V letošním roce se slaví Den matek 14. května. Je to snad nejvíce slavený svátek v naší zemi. Chybí sice průvody, alegorické vozy, transparenty a projevy všelijakých předsedů, ale slaví se v každé rodině. Nikdo nezapomene na svoji maminku. K nám přišel jako většina svátků z Ameriky. Původ svátku však sahá až do starověkého Řecka, slavil se jako svátek plodnosti. V Československu ho začala propagovat Alice Masaryková po té, co ji zemřela maminka.

Nezapomíná se ani na ty, které již mezi námi nejsou. Kytičku maminkám posíláme i my. Je pro ty, kterým nemá kdo poblahopřát.

Pátého května vypuklo v Praze povstání proti německým okupantům. Pražský rozhlas volal o pomoc povstalcům. Venkov měl minimum informací. Sice zde létalo letadlo a rozhazovalo letáky, nikdo však nevěděl, zda se nejedná o provokaci.

Odpoledne se sešel na slatiňanské radnici revoluční výbor. Vyzval velitele hasičů k hotovosti sboru. Trubači ji vyjeli na kolech troubit. Německý velitel města Mösser však dostihl Václava Medunu těsně za mostem u domu řezbáře Františka Jirouše. Třemi ranami z pistole ho poslal k zemi. Pak začal pronásledovat druhého trubače Miroslava Šustra. Naštěstí potlačil svoji nenávist ke Slovanům, se kterou se netajil, anebo dostal strach. Šustra pouze srazil z kola a vztekle rozdupal jeho trubku. Šustr byl pak uvězněn v sokolovně. V noci se mu však podařilo za dramatických okolností uprchnout. Teprve doma se dozvěděl o tragickém osudu bratra hasiče.

Mösser nechal svolat do Konrádovy hospody vedení města. Mezi tím byl zatčen František Zajíček, který se pokoušel odzbrojit německého vojáka hlídajícího muniční vlak. Ten měl být spolu ze Šustrem zastřelen v Pardubicích. Mösser vyhlásil zákaz vycházení, za který ručilo vedení města svými životy. Uskutečnil se pouze pohřeb paní Volejníkové, a to pod přísným dohledem německých vojáků. Pohřeb proběhl důstojně a v klidu. Jinak hrozilo, že Mösser nechá Slatiňany ostřelovat dělostřelectvem a zlikvidovat jako Varšavu.

Na počest trubače Václava Meduny byla na domě Františka Jirouše umístěna pamětní deska. Před několika lety, při opravě domu, byla odstraněna. Do dnešních dnů tam není. Zda vadila novým majitelům nebo tehdejšímu vedení radnice, nevím. Zatím ji tam nevrátilo ani zastupitelstvo současné.

Je smutné, že tento fakt nevadí ani sboru dobrovolných hasičů. Můžete se sami přesvědčit, jak se starají jejich kolegové o pomníky Č. Zacha u Majlantu, nebo F. Kutílka, Jos. Marka, B. Bareše a Ed. Šotuly u Rohozné.

Do letošního jara ubylo milion ovocných stromů. V našem okolí zanikla třešňovka v Lukavici, Bítovanech, U Třech bubnů a ještě pár dalších. Kdysi Marie Terezie nařizovala vysazovat stromy podél cest a zakládat sady. Měly poskytovat stín a osvěžení poutníkům. Ovoce zachránilo spousty životů. Na Staroměstském orloji v měsíci dubnu namaloval Josef Mánes sázení stromu. Práci sadaře obdivuje malé dítě. Nesázím pro sebe, ale pro děti, říkají ovocnáři.

Dnes by děcko obdivovalo práci s pilou. V současné době řádí v sadech bagry. Stromy v plné plodnosti se rvou ze země i s kořeny. Výkupní cena ovocnářům nepokryje ani náklady. Výkupní cena tvoří přibližně třetinu ceny prodejní. Evropští ovocnáři mají zhruba dvojnásobnou dotaci než naši. Opravdu schopné vyjednavače jsme tam poslali. Proto je náš trh zavalen ovocem ze zemí, které je posílalo do Ruska. O naše ovoce zájem není.

O klimatickém přínosu každého stromu snad není pochyb. Spočítejte, kolik je vysázeno stromů kolem nedávno dokončeného obchvatu Slatiňan. Budou vám stačit prsty jedné ruky. Panovník který stromy sází, jeho země vzkvétá. Panovník který stromy kácí, jeho země pláče.

Oslava Kristova vzkříšení. Ráno se vyhlíželo slunce, které právě vycházelo. Hospodáři podle něho odhadovali úrodu. V tento čas by se nemělo nic dělat. Za celý týden plný úklidu a pečení byla neděle dnem, kdy se nemělo zametat, vyklízet, umývat nebo prát. Doporučovalo se slavit, zpívat a hodovat. Navštěvovali se přátelé a rodiny. Na Velikonoce také lidé hojně cestovali. Nechávali světit mazance a vajíčka. Každá návštěva dostávala kousek pro štěstí. Nezapomínalo se na pole, louky a sady. Kousek mazance se vhodil i do studny, aby měla celý rok dostatek vody. Dokončovalo se zdobení vajíček a pletly se pomlázky. Někteří si pletení nechávali až na pondělní ráno. Z čerstvých proutků byly pomlázky jemné a pružné.

Zkuste si pomlázku uplést sami. Stejně dlouhé proutky si srovnáte na tenkém konci, ovážete silnější konce. Když pletete z osmi, rozdělte proutky po čtyřech. Vždy vnější proutek vložíte mezi dva a dva protější a vrátíte zpět. Ze začátku je moc neutahujte. Tak pokračujte až do konce, který pevně stáhněte. Později ho ozdobíte stuhou.

Velikonoční pondělí, nebo se také říká Červené pondělí. Chlapci chodí dům od domu za děvčaty. Každá má být vyšlehána čerstvým vrbovým proutím, aby byla celý rok zdráva, veselá a pilná. Chlapci dostávali malovaná vajíčka, drobné dárečky a stuhy na pomlázku. Končilo se úderem poledne. Pamatuji doby, kdy se místo vajíček hojně naléval alkohol, a ještě dlouho po poledni bylo možno zahlédnout motající se koledníky, které malé děti vedly domů. Časy se mění. Dnes koledníci jezdí auty.

Na Velký pátek je přísný půst. Nemá se vařit. Říká se: Neupečeš, nezameteš, nevybílíš a nevyneseš z domu smetí. Nemá se také nic prodávat, nic půjčovat ani darovat. Nemá se hýbat se zemí. Prý se otevírají skály ke svým pokladům. Den, kdy byl ukřižovaný Ježíš Kristus – ve tři hodiny zemřel na kříži. Velký pátek je den smutku a nejtišší den v roce. Ten den se oběsil Jidáš iškarionský. Svým polibkem pečetil osud Kristův. Jidáš symbol zrady a lidské podlosti, zákeřnosti a chamtivosti. Někdy se tvrdí, že se oběsil na osice, a proto se jí listy neustále chvějí. Jiné prameny zase uvádějí, že to bylo zcela jinak. Ze Středozemí pochází Zmarlika Jidášova. Strom, který kvete červenými květy.

Bílá sobota. Před východem slunce se děvčata omývala rosou, aby byla pěkně bílá. Novým koštětem se vymetalo smetí a pavučiny, aby se v domě nedržel hmyz. Hlavně se však bílilo. Byl poslední den půstu a nesl se ve znamení zmrtvýchvstání. Hospodyně pekly beránky a mazance a začala se zdobit vajíčka a kraslice.

Říká se, že zelená jídla přivodí zdraví. Proto se na Zelený čtvrtek nemá jíst maso. V minulosti se vždy připravovala jednoduchá jídla. Ráno se jedly jidáše. Když se jedly za úsvitu, měly přivolat zdraví.

K obědu si zkuste špenát z kopřiv. Musí se spařit vařící vodou a drobně nasekat. Na sádle nechte zesklovatět cibulku. Postupně přidávejte kopřivy a vajíčka a další bylinky podle chuti.

Někdo přidává kopřivy i do nádivek. Co třeba kopřivovou polévku? Kopřivy rozmixujte s vejci a ozdobte smetanou, na které se budou vyjímat sedmikrásky.

V letošním pokročilém jaru začínají kvést pampelišky. Z jejich listů se připravuje salát. Většinou má každý svoji oblíbenou zálivku. Do té jarní přidejte trochu medu. Květy ho můžete také ozdobit nebo z nich připravit čaj.

Na pampeliškový med je ještě čas. Také se nemá nic půjčovat a hádkám se vyhýbat. Dokončuje se úklid. Večer po procházce si udělejte chvilku a zkuste rozjímat. Třeba nad zradou Jidáše.