Luboš Jelínek: Tak třeba Tomáš...

Známe ho asi všichni. Objeví se v zákrutu ulice a klátivým krokem téměř dvoumetrového chlapa tlačí před sebou kárku do výšky naloženou odpadovým papírem. Chodí krám od krámu a se svým svérázným šarmem oznamuje, že jede ulehčit obchodníkům, kteří jsou zavaleni kartony a nemají čas zajet do sběrny. Jmenuje se Tomáš. Málokdo ví, že jeho celé jméno je Tomáš Voborník a že na svou pravidelnou pouť vyráží už roky. Sám říká, že poprvé odvážel sběr v osmi letech, což v jeho osmadvaceti znamená, že svoji práci vykonává již dvacet let.

Tomáš bydlí s tatínkem ve Škroupově ulici. Dříve ale žil v Hradci Králové, kde absolvoval praktickou školu. Dokonce tam chodil do skautu a moc rád na to vzpomíná. Dnes má invalidní důchod, ale nevypadá, že by s tím měl nějaký problém. Nedávno si koupil vysněné kolo. Potkat ho můžete třeba až za Sečí a nedělá mu potíže ujet denně i čtyřicet kilometrů.

Tajemství Tomášova byznysu spočívá v občasném nákupu pětikilového kluba provázku, ve vlastnictví jedné kárky a v neudolatelné chuti do práce. Objede většinu obchodů v centru města, naloží, co mu obchodníci dají, pak náklad papíru odveze domů, zde třídí, rovná a svazuje do balíků. Potom už jenom vybere jednu z chrudimských sběren a pracovní den končí.

Když jsem si s Tomášem povídal, nemohl jsem si nevšimnout jeho nekomplikovaného a přímočarého jednání. Má to vymyšleno jednoduše. Nevadí, že má invalidní důchod, práce ho baví, je mezi lidmi a navíc něco vydělá. Ještě mi stihl říct, že holku nemá, neměl by na ni čas…  Dlouho jsme nepovídali, Tomáš se začal ošívat s tím, že musí stihnout ještě pár dalších obchodů.

Když od nás odjížděl, díval jsem se za nepřehlédnutelným podnikatelem se svižným krokem. Tomáš si přes svůj handicap nestěžuje, dokázal si vytvořit práci, být platný a potřebný pro město a navíc být šťastný. Trochu jsem se zastyděl a šel domů připravovat další sběr.