Na televizi se moc nedívám. Přesto ji chci platit.

Když poslouchám nynější spory o Českou televizi, mám pocit, že se v nich mluví o několika různých věcech současně a každá odpověď se hodí na jinou otázku. Jedni se na televizi nedívají, a proto ji nechtějí platit. Druzí hájí její nezávislost, někdy s takovým zápalem, jako by se zároveň museli zaručit za každý její pořad a každou utracenou korunu. Do toho se řeší hospodárnost, politické vlivy a způsob financování. Rozumím některým námitkám z obou stran, ale nejdřív bych si potřeboval ujasnit, o čem se vlastně přeme. Sám totiž patřím k lidem, kteří televizi příliš nesledují, a přesto chci zachovat její veřejnoprávní postavení i financování z poplatků.

Když mám čas, dávám většinou přednost knížkám, něco hledám na internetu nebo něco dělám. Jsou ale večery, kdy už nechci dělat vůbec nic. Připravím si něco dobrého k jídlu, sednu si a pustím televizi. Mám na ní obvykle nastavenou ČT2, trochu jako kulisu, trochu pro uklidnění a možná taky s očekáváním, že by tam mohlo být něco zajímavého. Program předem nestuduju, spoléhám na náhodu. A docela často se trefím.

Aby to nevypadalo, že uznávám jen dokumenty o zániku civilizací a po večerech potřebuji řešit osud lidstva: mám rád dobrý film. Lidský, vtipný, s chytrým scénářem, klidně i ten hollywoodský. Když na takový narazím, rád u něj zůstanu. Bohužel většina toho, na co při přepínání komerčních televizí narážím, je pro mě takový odpad, že mě uráží se na to dívat. Maminka má na České televizi svoje taneční, sportovní a kuchařské pořady a já jí je rozhodně nechci brát. Chápu radost z toho, že se člověk účastní něčeho, co právě probíhá, někomu fandí a těší se na další díl. Televize nemusí vypadat podle mého vkusu.

Já většinou skončím u nějakého historického nebo poznávacího dokumentu. Původně jsem chtěl jen sedět a odpočívat, ale najednou mě zajímá, co se tam říká. Dodívám se a potom stejně vstanu, vytáhnu knížku nebo začnu hledat na internetu. Potřebuji si něco ověřit, doplnit, přečíst dál. Z plánovaného nicnedělání zase nic nebylo, ale mám z toho dobrý pocit.

Právě v tom vidím jednu z podstatných služeb České televize. Člověk nemusí mít sílu pustit se večer do studia, nemusí ani vědět, co by ho mohlo zajímat. Dobrý pořad si ho najde a probudí v něm zvědavost. Vzdělávání nemusí mít podobu vyučovací hodiny a školním vysvědčením naše potřeba rozumět světu nekončí. Mnohé z toho, co jsme se naučili, navíc zestárlo. Přibývají nálezy, mění se výklady, něco se upřesní a něco se ukáže jako omyl. Dobře udělaný dokument nám může připomenout, že ani naše dávná jednička z dějepisu není doživotní zárukou správných odpovědí.

Od České televize očekávám odbornou poctivost a svobodu. Chci vědět, co je doložené, co je výklad a o čem se ještě vede spor. Nechci, aby se s výměnou vlády upravoval také výklad minulosti podle potřeb jejích představitelů. Ani současné poplatky samy o sobě nezaručují, že se něco takového nemůže stát. Přesto jejich zachování podporuji, protože nechci posilovat závislost televize na momentální politické vůli. Stát má zákonem zajistit podmínky veřejné služby a chránit její nezávislost; nemá si objednávat závěry, ke kterým mají její pořady docházet.

Hodnotu České televize vidím ve svobodě, odbornosti, aktuálnosti a schopnosti informovat o všem zajímavém, co se v zemi i ve světě děje. Chápu, že toto vše nemohu očekávat od komerčních televizí, které vznikají a fungují z jiných pohnutek. Za mě to jsou především nosiči reklamního času, což je věc, která málokomu něco dá.

A když jsme u těch peněz. Zakladatel amerického literárního časopisu The Sun v roce 1990 oznámil čtenářům zvýšení předplatného a zároveň konec reklamy. Chtěl vydávat časopis podporovaný čtenáři, ve kterém by je při čtení nic nerušilo. Ta představa se mi líbí. Klidně bych platil dvě stě korun měsíčně. Za podmínky, že z České televize zmizí reklama.

A teď ovšem obvykle přijde odpověď: já na dokumenty nekoukám, Českou televizi nepotřebuji a platit ji nechci. Věřím tomu, že se někdo nedívá. Jen nevím, proč by tím měla být celá věc vyřízená. Ochota společně platit něco, co považuji za hodnotné pro společnost, přece může přesahovat můj osobní zájem. Nemám nikoho blízkého v hospici, a přesto chápu, proč je dobré na hospice přispívat. Netvrdím tím, že hospic a televize jsou stejně důležité nebo že mají být stejně financované. Mluvím o schopnosti uznat hodnotu služby, kterou sám zrovna nevyužívám.

Všichni můžeme mít prospěch z toho, že část lidí věnuje poznávání více času a získané znalosti potom používá ve své práci a ve veřejném životě pro blaho společnosti. Nemusím z toho mít sám užitek, abych na to chtěl přispívat. A prostor, ve kterém se mohu něco dozvědět, má zůstat otevřený i pro mě, kdybych o něj zítra projevil zájem. Pro mě je tohle princip solidarity, na kterém stojí také jiné společně placené služby. U televize mu rozumím stejně dobře, i když ji některý týden vůbec nezapnu.

Tím ovšem nepodepisuji souhlas s celým provozem ČT. V televizi jsem před lety tři roky pracoval a dodnes mě zajímá technika i způsob výroby. Když jsem nedávno na golfu v Kácově pozoroval štáb České televize, prohlížel si techniku a mluvil s lidmi, připomnělo mi to i tehdejší atmosféru a všechno to čekání. Nenamlouvám si, že z jednoho odpoledne poznám, kolik lidí tam bylo oproti štábu komerční televize navíc, kdo tam byl zbytečně, ani že televize zůstala stejná jako před čtyřiceti lety. Mám ale důvody ptát se, zda se některé věci nedají dělat efektivněji a účelněji. Současně vím, že počet lidí ve štábu sám o sobě nevypovídá o jeho efektivitě a menší počet nemusí znamenat stejný výsledek. Od veřejnoprávní televize očekávám spolehlivou profesionální úroveň, k níž samotné ořezávání nákladů nemusí vést.

V poslední době jsem se také dvakrát potkal se štáby České televize a v obou případech jsem měl pocit, že je zajímají jen názory jedné strany. Nevím, čím to bylo, ale dobrý dojem to ve mně nezanechalo. Přesto bych z těch dvou setkání nedělal závěr o neobjektivitě celé televize. Spíš jsem v tom viděl přístup několika konkrétních redaktorů.

O modernizaci, hospodárnosti a kvalitě bych se proto přel velmi ochotně. Klidně i o tom, kam dát víc peněz a kde je přestat utrácet. Jen bych tu debatu vedl s vědomím, jakou službu chceme zachovat. 

Na televizi se moc nedívám. Přesto ji chci platit, protože její smysl nepoměřuji pouze tím, kolik času před ní sám prosedím.