bílý bez

Parlamentní listy -  V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů, který už více než rok zažívá Evropa, paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška ve svém dnešním zamyšlení upozorňuje na to, jak hanebně se zachází s fakty a logikou, jak demagogicky se používají pojmy jako nepřizpůsobiví či migrační krize a jak se díky tomu dá obecné mínění zmanipulovat.

Když čtu nebo poslouchám diskuse o současné společnosti a problémech, které nás trápí, jímá mne smutek. Ne kvůli problémům samotným, ty jsou od toho, abychom je řešili, ale jsem skoro zoufalý z toho, jak hanebně se pracuje s fakty a logikou. Aby se dal nějaký problém řešit, musíme ho především přesně definovat. Někteří lidé si vůbec neuvědomují, jak důležitou funkci má přesný význam slov. A ti, kteří si to uvědomují, pracují často s významem slov naprosto demagogicky, neboť dobře vědí, jak snadno se dá obecné mínění zmanipulovat.

Dovolte mi kratičký exkurz, abych na konkrétních příkladech objasnil, co mám na mysli. Když v padesátých letech minulého století vyháněli komunisté sedláky, neoznačovali je názvem, který platil po staletí, ale dali jim hanlivou nálepku kulaků. Když jim kradli majetek, bylo to združstevňování. Nakonec společnost díky masáži ze strany médií a ideologů přijala, že majetek nebyl sedlákům ukraden, ale legitimně združstevněn.

Okupanti nás v roce 1968 nenapadli, ale poskytli internacionální pomoc. A byli tu dočasně umístěni. Vlastenci, kteří s okupací nesouhlasili, byli prohlášeni za protistátní živly, které rozvracejí socialismus. Jejich pronásledování se pak nazývalo kádrovou prací.

Místo argumentů padají v diskusích snůšky urážek

Úmyslně uvádím příklady, které jsou všem srozumitelné. Pokud bychom šli hlouběji do minulosti nebo zabrousili mimo Evropu, najdeme stovky podobných. Vyvražďování celých národů se pojmenovalo podle okolností jako pokřtění či demokratizace. Upalování kazatelů jiné víry se prohlašovalo za očistu křesťanstva. Popravy neoblíbených panovníků se konaly pod hlavičkou spravedlivého trestu, ať již z rukou Kristových věrných, občanů revoluce, pěsti dělnické třídy nebo odpůrců totality. Je to pořád stejné. Realitu se snaží vládcové a jejich nohsledi pojmenovat tak, aby vyhovovala jejich mocenským cílům.

Dnes skoro nikdo ve vášnivých diskusích nepřemýšlí o skutečné podstatě problémů. Chytáme se slov, která nám vtloukají do hlav politici a média, a hádáme se o ně, jako by šlo o život. Ale pokud se nad tím zamyslíme, pak by nám mělo dojít, že se ve skutečnosti hádáme o chiméry, o pseudoproblémy, že proti sobě stavíme ideje, které jsou iluzorní, neboť pojmenovávají všechno jiné, jen ne podstatu věci. A pak se samozřejmě nikdy nemůžeme dohodnout.

Bolestí většiny dnešních diskusí je navíc absolutní absence racionality, faktů a logiky. Na názor, který se nějakému oponentovi nelíbí, často odpovídá urážkami. Zažil jsem to i já. Na mnoho mých článků jsem obdržel snůšky urážek, aniž ovšem oponent vysvětlil, v čem se tedy mýlím a proč se mnou nesouhlasí. Za racionální argument se dnes považuje pouhé konstatování, že ten druhý je sluníčkář, komouš, Putinův agent, Obamův agent nebo prostě jen idiot.

Risknu tuhle škálu odsouzení a dovolím si předložit několik dnes běžně používaných termínů, k nimž se pokusím přiřadit reálný obsah, což znamená správné a logické české pojmenování.

Nejde o migrační krizi, ale nájezd hord, které u nás nemají co dělat

A čím začít jiným než slovy „migrační krize“. Slovo krize se používá pro různé problémy, ať už jde o stav po živelní katastrofě nebo o hospodářskou cyklickou krizi. Krizí je zlomový stav pacienta nebo neshoda v manželství. Je to však vždy něco, co vzniká více či méně nezávisle na naší vůli. Slovy „migrační krize“ se tak politici snaží navodit dojem, že jde o proces, který se děje mimo nás a my se mu musíme podvolit (stejně jako se podvolíme zemětřesení nebo krachu na burze). Jenže to je lež! Tahle událost není krize, protože my ji řešit můžeme! Je to pustý nájezd hord, které nemají na našem území legitimně co dělat. Jistě, existují i ohledy humanitární, ale ty se musejí řešit vždycky v rámci zákonů dané země a při respektování suverenity jejích hranic. Cokoli jiného je zvůle (a neohánějme se vnucenými mezinárodními pakty a úmluvami, jsou-li navíc v rozporu s naší ústavou).

Příliv migrantů není krize, je to výsledek neschopnosti bruselských vládnoucích elit plnit povinnosti, které jako správci Evropy mají. Nikdo dnes nechrání evropské hranice, vedou se jen nekonečné žvásty, že je to třeba udělat. Ať už německá kancléřka stoupence islámu pozvala, či nikoli, nemají tu legitimně co dělat a překročení našich hranic je trestný čin. Skutečná migrace je ve skutečnosti něco, co má jistý zákonný nebo alespoň hospodářský rámec. Přistěhovalec musí žádat o legalizaci pobytu, musí se v nové zemi přizpůsobit, musí v ní pracovat a uživit sebe a svou rodinu. Nic z toho přicházející hordy neplní, nerespektují a nejsou toho ani potenciálně schopny. V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů.

Zničí byt, obsadí cizí objekt, krade, ale je jen nepřizpůsobivý

Stejně fatálně se dnes pracuje s pojmem „nepřizpůsobivý“. Zákon stanoví jasně, že člověk je buď bezúhonný, protože zákony plní, nebo je zločinec, případně podle vážnosti přestupku pachatel, neboť zákony a předpisy porušuje. Co je to nepřizpůsobivý? Člověk, který se rozhodne, že některé zákony a normy dodržovat nebude. Dostane byt, ale zničí ho. Vláme se do cizího objektu a ve jménu svých ušlechtilých myšlenek ho obsadí. Na ulicích dělá nepořádek, v noci hluk, páchá drobné krádeže, nechce pracovat. To vše se dnes označuje jako nepřizpůsobivost. Proč, vždyť každý, kdo tohle dělá, je přece v dikci zákona pachatel nebo zločinec. Politici a mediální komentátoři to snad nevědí? Pak by si měli zopakovat základy práva.

Stejně tak je podivné, aby se různé skupiny společnosti přejmenovávaly podle aktuální situace. Před několika lety se vedly vášnivé polemiky na téma, jak hanebná je česká komunistická strana, protože se odmítá přejmenovat (navzdory tomu, že propagace komunismu byla zákonem prohlášena za trestnou – typický právní Kocourkov). Komunisté věrni revolučním písním na své barikádě vytrvali a komunisty podle názvu zůstali. Zachovali se rozhodně seriózněji než cikáni (historický název doložený již ve 14. století), kteří nedůvěryhodnou firmu vyměnili za označení „Rom“. Přiznám se, že neznám národ, který by se po staletích existence přejmenoval jen proto, že se mu jeho označení nezdá dostatečně důstojné. A až bude zpochybněno tohle slovo (ono už vlastně je tím, jak ochotně se příslušníci této etnické menšiny přizpůsobují), najdou si třeba jiné označení.

Předkové nemohli polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní

Přemýšleli jste, kdo vlastně je „sociálně potřebný“, nebo dokonce „sociálně slabý“? Hledal jsem na stránkách našich institucí, ale ani na marxistickém ministerstvu není definice, kdo to vlastně je. Všichni se však tím pojmem ohánějí. Takové termíny jsou na nic, protože nikdo pořádně nechápe, co exaktně znamenají. Označují totiž to, co se hodí politikům, úředníkům a aktivistům. Buďme však jazykově korektní. Ve společnosti existují lidé bohatí a chudí. Je-li někdo chudý, má smůlu. Nicméně podle křesťanství chudoba cti netratí. Navíc každý chudý může zbohatnout, pokud se bude snažit. Nebo pokud bude mít štěstí. Žijeme v době pokrokové, která chudobu nepřipouští. Všichni bohatí ovšem být nemohou. Dávat peníze na chudé, to se jaksi nenosí. Ale na sociálně potřebné? Kdo by mohl odmítnout pomáhat potřebným? Mimochodem, potřebný je ve své podstatě každý člověk v této zemi. Soused má jaguára, ale já ne. Jsem potřebný, protože bych ho chtěl taky. Být potřebný je psychologicky nebezpečné, je to slovo politicky nabubřelé a prázdné. Být chudý nebo bohatý je však označení jasné, srozumitelné a z hlediska reality správné.

Pokud chceme tuhle společnost napravit, je třeba říkat pravdu. A to znamená označovat věci správnými termíny, neskrývat nepříjemné skutečnosti za balast eufemismů. O tom, co sdělujeme, musí rozhodovat věcná správnost, a nikoli politická korektnost, jemnocit či osobní ambice. Na všechny děje a stavy společnosti máme prověřené pojmy, nevytvářejme nové. Český jazyk je mimořádně bohatý, používejme jen ty obraty, které jsou známé po staletí. Pak se rozhodně budeme na svět dívat reálněji a jednat pragmatičtěji. Protože naši předkové nemohli polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní a bránit svou svobodu a majetek. Mimochodem, obrat „bránit svou zemi, víru a majetek“ není urážkou!

Je jasné, že reforma krajů z roku 2000 je nepovedený paskvil na který jsme všichni doplatili. Místo aby stát za peníze jdoucí z Bruselu stavěl dálnice, opravoval silnice, budoval vysokorychlostní železnici, plavební anály,obchvaty měst, nové vlaky a nádraží  a další jinou infrastrukturu, tak ponechal politiky v krajích s nástroji ROP a za dotace z Bruselu  stavět cyklostezky, parkoviště, penziony, akvaparky, rozhledny, muzea a památníky a podobné nesmysly.

Parlamentní listy přináší další úryvek z knihy starosty berlínské přistěhovalecké čtvrti Neukölln Heinze Buschkowskyho, která nese název „Neukölln ist überall“. V Německu vzbudila ihned po svém vydání značné ohlasy. Buschkowsky v ní bez obalu a politické korektnosti líčí, jaký problém pro Německo představují neintegrovaní přistěhovalci z řad muslimů.

„Rád bych v tomto bodě pohovořil o každodenní bezmocnosti, když vidíte, jak do supermarketu vejde nějaký člověk, vezme si z regálu zboží, projde kolem pokladny bez placení a dá pokladní jasně najevo, co se jí stane, když zavolá policii. To samé na ulici; když po ní prochází skupina pěti těchto individuí po chodníku, ostatní jim musí jít z cesty. Když čekáte na zelenou, je nutné se dívat přímo před sebe. Když se totiž náhodou na někoho z nich podíváte, riskujete, že k vám přistoupí a zeptá se: „Hele, máš nějaký problém? Pokud jo, tak ho můžeme hned teď vyřešit!“ píše Buschkowsky. 

Eurodeník - Edward Gibbon, který se narodil v roce 1737 v obci nedaleko Londýna, byl ve své době považován za jednoho z nejvýznamnějších britských historiků. Ve svých pracích se zabýval především dějinami Římského impéria a dodnes je zejména mezi laickou veřejností velmi oblíbený jeho kniha s názvem Úpadek a pád římské říše.

Echo24 - Česká republika si na poli vzdělání připsala další historický úspěch. Zasloužili se o něj maturanti, kteří výrazně zabodovali u mezinárodních maturit IB (International Baccalaureate). Nejúspěšnější byla Vendula Fialková, absolventka Nového PORGu, která u mezinárodních maturit ani jednou nechybovala, získala maximální počet bodů, a proto byla přijata ke studiu matematiky na prestižní univerzitě v Oxfordu. Po loňské premiéře IB maturity se jedná o druhého studenta Nového PORGu na této univerzitě.

Vedle Fialkové byli úspěšní i další studenti Nového PORGu. Jeden bude studovat právo na University College London (UCL), jiný biochemii na Imperial College of London, další počítačové vědy a matematiku na University of Edinburgh.

„V maturitním ročníku 2016 skládalo IB zkoušku v plném rozsahu 15 studentů a dosáhli vynikajícího průměru 39 bodů, což je pro Českou republiku ohromný úspěch. Tento studijní výsledek je nejen akademicky a statisticky významný, ale představuje i řadu osobních triumfů a splněných cílů,” uvedl Karel Lemfeld, zástupce ředitele Nového PORGu. Podle něj to dokládá i výjimečný, maximální výsledek 45 bodů, díky kterému se Vendula Fialková zařadila mezi 146 nejlepších absolventů z celého světa.

Aktuální čísla IB shrnují, že v květnu 2016 skládalo na celém světě mezinárodní maturitu na 150 000 studentů ze 136 zemí světa na téměř 4 000 středních školách. Ti dosáhli průměrného výsledku 30,07 bodů. V porovnání s loňským rokem se letošní počet studentů, kteří zakončují střední školu IB diplomem, zvýšil o více než 5 %. V současné době je po celém světě téměř jeden a půl miliónu absolventů.

Nezávislé výzkumy potvrzují, že IB program zlepšuje akademické úspěchy žáků, jakož i jejich pravděpodobnost přijetí na vysoké školy. „Je jasné, že naši studenti jsou lépe připraveni uspět a možná, co je ještě důležitější, jsou lépe připraveni přispět k tomu, aby se svět stal lepším místem,“ říká Dr. Siva Kumari, generální ředitel IB.

Osmileté gymnázium Nový PORG nabízí unikátní program, ve kterém kombinuje požadavky českého učebního plánu pro gymnázia s mezinárodními programy dle „Cambridge International Examinations“ (prima až sexta) a IB Diploma programme (poslední dva ročníky studia). O tom, zda student zakončí gymnázium IB diplomem, českou maturitou, nebo obojím, se rozhoduje v průběhu sexty.

Krajské listy - Byl u Starostů, ale nezamlouval se mu Kalousek, tak zkusil ANO. Zde zažil zklamání z „agrofertizace“ a Andreje „já platím, já rozhoduji“ Babiše… Teď promluvil

Vlastní názor, který nekoresponduje s názorem Andreje Babiše, je cestou k volné jízdence k opuštění hnutí ANO. Porazit Babiše může jen jediný člověk, a tím je Babiš. Tak mluví starosta obce Vítějeves a bývalý lídr ANO Pardubického kraje Petr Havlíček. Ze slibu „bude líp“ vystřízlivěl a hnutí před několika týdny opustil. Podle něj totiž neřeší problémy státu, ale stará se pouze o úspěch ve volbách, z čehož plynou ekonomické výhody. Jak vypadá agrofertizace hnutí a absolutní vláda Andreje Babiše v něm, o tom promluvil v rozhovoru…

Ve svém dopise k odchodu z hnutí ANO píšete, že se ANO soustřeďuje především na úspěch ve volbách a dle vašeho názoru zapomnělo na podstatu svěřené moci, kterou je služba ve prospěch společnosti, nikoli sebe sama. Jak se to projevuje?

ANO, ač mladé hnutí, velice rychle za pomoci zahraničních poradců začalo praktikovat proces, který se dá nazvat „slibem nezarmoutíš“. Obezřetnost poradců při tvorbě volebního programu šla cestou neodradit široké masy voličů a zahrát jim na tu správnou voličskou strunu. Byl jsem předsedou krajské organizace a současně garantem pro přípravu programu pro oblast státní správy a místní samosprávy. Analýza, která byla týmovou prací celé řady odborníků, obnášela ve zkrácené verzi 25 stran a dotýkala se řady problémových oblastí státu, které ale při tvorbě vlastního volebního programu nikoho nezajímaly. A nezajímá je to ani dnes. ANO neřeší přednostně pravou podstatu problémů státu, protože by to odradilo některé voliče. Stará se o to, aby uspěla ve volbách a udržela si své získané pozice, ze kterých vyplývají značné ekonomické výhody.   

Kritizoval jste také, že vaše články, cituji: „které jsou svojí podstatou stále stejné (kritika špatného hospodaření), jsou ze strany hnutí cenzurovány, což svědčí spíše o totalitních praktikách, než transparentních demokratických procesech.“ Jakým způsobem ANO cenzurovalo vaše články? S jakými omezeními jste se konkrétně setkal?

Po založení hnutí ANO a spuštění webových stránek v září 2012 jsem patřil k nejproduktivnějším bloggerům ve hnutí a moje kritické komentáře byly pravidelně zveřejňovány. To se však změnilo ve chvíli, kdy se ANO dostalo do parlamentu a stalo se vládní stranou. Od této chvíle se stala kritika, i když měla stále stejné parametry, již nežádoucí a ne každý článek prošel stranickou cenzurou. V únoru loňského roku byly moje články na blogu ANO definitivně umlčeny.

Hnutí ANO opouští čím dál více členů. Co vám a jim vadí nejvíce?

Myslím, že to je hlavně zklamání z nenaplněných pozitivních očekávání. Dále pak kauzy jako Čapí hnízdo či Kleslová, jíž údajně Babišovy děti říkají tetičko a kterou Babiš na počátku kauzy s ní spojené vehementně bránil. Určitě také jednohlasné zvolení Babiše předsedou a postupná agrofertizace ANO.

Domníváte se, že by se mohlo rozpadnout tak, jako například Věci veřejné? Za jakých podmínek k tomu dojde?

Nemyslím si, že by se ANO mohlo rozpadnout podle stejného scénáře jako Věci veřejné, a to proto, že Andrej Babiš ve svém hnutí praktikuje stejný systém jako ve své firmě. Ten je založen na neustálé výměně managementu za nové a nové tváře, které podle osvědčeného pravidla „nové koště dobře mete“ popostrčí svěřenou oblast vždy o kousek kupředu. V ANO to funguje podobně, pouze kvalita zde byla nahrazena bezvýhradnou loajalitou a poslušností. Vlastní názor, který nekoresponduje s názorem Andreje Babiše, je cestou k volné jízdence k opuštění hnutí.  Porazit Babiše může jen jediný člověk, a tím je Babiš. Čapí hnízdo je ukázkovým příkladem Babišova vztahu ke státu, a to není jediná kauza, která může popularitu Andreje Babiše, potažmo ANO, v očích veřejnosti srazit na kolena.

Zmínil jste také nedůvěru vedení hnutí ve členy, kteří nepatří pod Agrofert, nebo s ním nejsou ekonomicky vázáni. Stává se z ANO zaměstnanecká organizace Andreje Babiše? Směřuje k tomu?

Aby občan pochopil, jak funguje ANO, musím v prvé řadě uvést, jaký Andrej Babiš zvolil postup při hledání lidí, kteří by mu pomohli postavit výtah do vrcholné politiky.  Na samém počátku oslovil celou řadu osobností, které se mediálně angažovaly v otevřené kritice bývalé vládnoucí struktury, ale když zjistil, že tito lidé kladli příliš velké požadavky na jeho peníze a dokonce měli svůj – mnohdy odlišný – politický názor, začal hledat v řadách svých zaměstnanců nebo oslovoval lidi, kteří byli nějak propojeni s Agrofertem.  Do hnutí přetáhl také řadu lidí z ČSSD, se kterými za jejich vlády spolupracoval. Volební kampaň byla, jako například v Pardubickém kraji, řízena personami z vrcholného managementu Agrofertu. Ty měly povinnost vést pečlivě záznamy o svých odpracovaných hodinách, které byly posléze hnutí předloženy k úhradě.

Nevím, jakou částku si Andrej Babiš na konci nechal proplatit a co hnutí nechal gratis, ale vím, že všichni ti, kteří mu uvěřili a podpořili ANO svými penězi, nedostali oproti Babišovi z výnosů voleb ani korunu. Dnes, po vzoru zaběhnutých politických stran, musí všichni politici, kteří se dostali do státních struktur platit – a platí i ti, kteří chtějí být na kandidátkách. A to podle toho, na jaké pozici na kandidátce jsou. V počátcích hnutí se na volebním sjezdu dostali do předsednictva lidé, kteří nebyli ochotni akceptovat jednostranný diktát ze strany Andreje Babiše, a tuším, že čtyři nebo dokonce pět jich rezignovalo a z hnutí odešlo. Babiš tehdy prohlásil: Ako to je možné, že sa za takú chvíľu do hnutia dostalo toľko zmrdou? Později se nechal slyšet, že by nejraději hnutí ANO rozpustil a založil nové ze svých zaměstnanců.

Zvyšující se množství úředníků za současné koalice kritizuje více lidí. Přitom před volbami Babiš sám kritizoval přebujelou státní správu. Proč k tomu podle vás dochází? Co je důvodem, že ministr financí otočil a přijímá více státních zaměstnanců?

Oblast stále se zvyšující byrokratické zátěže státu je přímo úměrná zvyšujícímu se počtu zaměstnanců státu. Doposud každá vláda slibovala snížení administrativní zátěže a žádná tento slib nedodržela. U Babiše mě nedodržení tohoto slibu hodně překvapilo, protože tato oblast má obrovský vliv na potřebu výběru vysokých daní a hlavně je jednou z příčin stále rostoucího gigantického státního dluhu. Podle mého názoru dospěl do roviny všech svých politických předchůdců, kdy pochopil, že ve státní administrativě je skryt obrovský voličský potenciál. A tak místo potřebného razantního snižování přichází naopak přibírání nových a navyšování platů, a to už po několikáté v řadě, v souladu s heslem: dluh nedluh, přednější je vyhrát volby. 

Jak byste popsal nynější atmosféru v hnutí ANO?

Podle toho, jaké byly reakce členů po mém vystoupení z ANO, se dá říci, že nic moc. Celá řada se jich chystá vystoupit. Někteří to již udělali. Garnitura závislá na platech vyplývajících z jejich politických postů samozřejmě mlčí, protože kdyby jen špitli, v dalších volbách by si už ani neškrtli. 

Zmiňujete také ztrátu demokratických principů v ANO a nedodržení slibů. Jaké to má důsledky, a je tedy Babiš „absolutním vládcem“ v hnutí?

Ano, Andrej Babiš je absolutním vládcem, kterému není radno odporovat. Jeho heslo zní: Já platím, já rozhoduji. Pokud je konfrontován s nedodržením slibu, který dal, komentuje to jako nedorozumění. Příklad za všechny: před spuštěním volební kampaně sliboval těm, kteří to na náměstích a mítincích oddřou, že budou na čelných místech na kandidátkách. Následně, těsně před sestavováním kandidátek, prohlásil: Na čelných místech budou celebrity. Pochopili jste, co tím myslím? A tak se také stalo. Do hnutí se nahrnulo mnoho takzvaných celebrit a nikdo se nedíval na to, zda měly odvahu a předpoklady zapojit se do nápravy špatného stavu naší země a zda se hodí pro práci v parlamentu. Důsledky se dostavují ve formě neschopnosti navrhnout tolik potřebné změny, které byly deklarovány ve volebním – i tak dost okleštěném – programu.

Navzdory dalším slibům se státní dluh snižovat nedaří. Proč, a jaké kroky by k tomu musely vést?

Aby bylo možno tuto otázku fundovaně zodpovědět, bylo by zapotřebí vypracovat obsáhlý elaborát, neboť jsou dotčeny mnohé oblasti. Pokusím se příčiny růstu dluhu shrnout alespoň do hlavních bodů.

Podstata veškeré prosperity spočívá ve vyváženém seriózním hospodaření s příjmy a výdaji. Jednotlivec, rodina, firma, obec nebo město – všichni musí toto pravidlo respektovat, jinak skončí v hledáčku exekutora. Stát jako nejvyšší autorita by měl být absolutním příkladem a vzorem, bohužel je spíše příkladem odstrašujícím. Drtivá většina politiků sedících v Senátu a v Poslanecké sněmovně, v rámci svých rodin, popřípadě svých firem, dodržuje princip ekonomické rovnováhy příjmů a výdajů. Nicméně, ve funkci politika zákonodárce se kupodivu chovají spíše jako hazardní hráč, který sází na to, že mu to nějak projde a používá pro daný cíl všech možných i nemožných politických fíglů.

Příčina spočívá v absenci nekompromisní trestněprávní odpovědnosti za špatná rozhodnutí jednotlivých politiků. Tato musí být v případě selhání uplatněna vůči jednotlivci, a to až do fáze propadnutí veškerého majetku. Pokud se toto neuskuteční, bude se dál utrácet, až se ekonomika zhroutí. Jedním z hlavních viníků vysokých státních výdajů je přebujelá státní správa. Budu citovat slova bývalého ministra Tlustého: S každým novým ministrem přibydou na ministerstvech desítky nových pracovních míst pro známé, kamarády a stranické kolegy.

Pracuji v místní samosprávě na pozici starosty už čtrnáct let a zodpovědně říkám, že nepotřebuji krajský úřad. Tento institut byl vytvořen na politickou objednávku ČSSD jako penězovod pro politické čachry. Krajské úřady je třeba zrušit a jejich kompetence vrátit zpět do místní samosprávy a na ministerstva.

Veškeré národní dotační nástroje směřující do místních samospráv je třeba zrušit a tyto prostředky celoplošně zařadit rovnou do příjmů místních samospráv. Je třeba do značné míry omezit i firemní dotace a o ušetřené prostředky snížit daňové zatížení této oblasti. Tedy ponechat finance tam, kde byly vytvořeny, neboť stát, tedy byrokrat, který za nic nezodpovídá, není prostřednictvím nesmyslných dotačních nástrojů schopen s těmito prostředky efektivně hospodařit.

Platy všech státních zaměstnanců, prezidenta nevyjímaje, se musí automaticky odvíjet od prosperity státu a ne od toho, co si odboráři vynutí pod hrozbou stávek. Je třeba zredukovat celou řadu úřadů, neboť stát jich spravuje zhruba dvacet tisíc po celé zemi. Například Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je třeba zrušit a majetek převést na příslušnou místní samosprávu, kam také patří. Cesta k prosperitě vede přes podporu vlastních výrobních firem, ne přes daňové prázdniny zahraničních montoven a supermarketů.

Oblast zaměstnanosti, včetně jejího financování, je třeba předat do kompetence místním samosprávám, neboť ony vědí to, co Úřad práce vědět nikdy nebude. Dále je třeba zrušit Státní lesy a majetek převést do příslušných místních samospráv. Stát není schopen efektivní správy této oblasti. Intervence proti koruně jsou podvodem a ránou pod pás celé naší ekonomice. Osmdesát procent výrobních prostředků je v rukou zahraničních protektorů, kteří si z naší země udělali kolonii a využívají náš stát jako dojnou krávu. Udělení daňových prázdnin zahraničním firmám znamená diskriminaci českého kapitálu, který se tím pádem stává neschopným konkurence.

Podporujete vznik elektronické evidence tržeb (EET), kontrolních hlášení a dalších registrů? Pomohou České republice?

Osobně se domnívám, že pokud chtěl ministr financí zefektivnit výběr daní, měl svoje úsilí zaměřit na velké ryby a ne na živnostníky, kteří jsou rádi, že se vůbec uživí. Příkladem jsou vesnické hospody, které majitelé postupně zavírají, a tuto službu veřejnosti je nucena zabezpečovat místní samospráva. Za provozování obchodů musí dokonce někde obce platit provozovatelům, aby o ně nepřišly.  Doslova nechápu, co mohlo Babiše přimět ke zřizování dalšího byrokratického úřadu s dalšími stovkami zaměstnanců. Jsem zvědav, jaké EET přinese výsledky. Obávám se, že nikdo už náklady spojené s obsluhou dalšího úřadu do konečného výsledku proklamovaných výhod nezanese.

Jak vnímáte práci koalice lidovců, sociálních demokratů a hnutí ANO? Jaké vysvědčení byste jim v tuto chvíli vystavil?

Byl jsem zásadně proti této koalici a navrhoval jsem, aby ANO po volbách zůstalo v opozici. Můj hlavní argument byl, že ANO není vyzrálou stranou a že jej toto spojení v očích voličů v budoucnu poškodí. Později jsem pochopil, že propojení Andreje Babiše s ČSSD bylo vždy velmi intenzivní a celá řada jich v ANO zahnízdila, jako Faltýnek, Jourová, Kleslová a další.

Souhlasíte se spekulacemi, že prezident Miloš Zeman a Andrej Babiš se tiše podporují, protože taková spolupráce by mohla být výhodná v budoucích volbách? Kritici tím narážejí například na mírná vyjádření hlavy státu směrem k ministrovi financí…

Myslím, že se nejedná o spekulace, ale o fakta. Založili společný fond. Zeman Babišovi odpustil bezpečnostní prověrku a v neposlední řadě mu prokazuje medvědí službu u Čapího hnízda. Nedivil bych se, že ANO nepostaví v prezidentských volbách žádného protikandidáta a členská základna dostane instrukce podporovat Zemana.

Budete dále působit v politice i mimo komunální politiku, kde jste starostou obce Vítějeves? Zvažujete jinou politickou stranu či hnutí, nebo už nechcete být v tomto smyslu politicky aktivní?

Jsem jedním ze zakladatelů Starostů a nezávislých, kde jsem byl ve vedení hnutí a řídil kraj. Když se hnutí přidalo k TOP 09, tedy ke Kalouskovi, odešel jsem k Babišovi s důvěrou, že „bude líp“. I zde jsem stanul ve vrcholové funkci, vybudoval celou krajskou strukturu a opět se nenaplnilo téměř nic z mého očekávání. V poslední době jsem dostal dvě nabídky na kandidaturu do Senátu, které jsem s díkem odmítl. Po svých dosavadních zkušenostech jsem došel k závěru, že současný systém politických stran není cestou, kterou bych chtěl znovu absolvovat.

Dospěl jsem k přesvědčení, že k vytvoření kvalitního seskupení slušných s etikou spjatých lidí, disponujících pozitivními morálními a odbornými vlastnostmi, se dají položit pevné základy pro potřebné budoucí změny. Aby se daly naplnit tyto cíle, byl založen nadační fond Pozitivní svět a prostřednictvím testu je lidem předkládána možnost ucházet se o titul Pozitivní osobnost. Věřím, že se v naší společnosti najde celá řada pozitivních osobností, které jí v budoucnu přinesou prosperitu. První uchazeči už test pozitivní osobnosti podstoupili.

Před třemi lety jste prohlásil, že jestli je na naší politické scéně někdo, kdo dokáže vzít otěže pevně do rukou a ještě k tomu téměř vše financovat ze svého, tak je to Andrej Babiš. Tvrdil jste také, že hnutí ANO má předsedu, jakého nemá žádná z politických stran. Jak tento svůj výrok vnímáte dnes?

Z toho, co jsem před časem napsal, se vše naplnilo. Bohužel ne vše se dá hodnotit tak pozitivně, jak jsem to tehdy vnímal a věřil v pozitivní vývoj. Pro mne osobně byl projekt ANO obrovským zklamáním, a kdybych měl popsat vše, co jsem za tři roky v ANO prožil, vydalo by to na tlustou knihu, která by se Babišovi zcela jistě nezamlouvala.

Na konci textu se omlouváte těm, které jste pod příslibem „bude líp“ přivedl do krajské struktury. Už nevěříte, že bude líp?

Ještě dlouho poté, co jsem za dost dramatických okolností rezignoval na post krajského předsedy hnutí, ve mně dřímala jiskřička naděje, že se objeví více pozitiv a negativa budou převážena. Bohužel se tak nestalo a když poslední jiskřička naděje zhasla, ukončil jsem členství a omluvil se za to, že jsem celou řadu svých přátel a výrazných osobností k podpoře ANO přesvědčil.

Zuzana Koulová

Tibetania.sk - V posledných mesiacoch (prvý raz ma na to upozornili v januári) sa na slovenských a českých „alternatívnych“ serveroch objavil identický text o „hrôzovláde“ dalajlamu a tibetskej vlády pred rokom 1950. Svojou argumentačnou kvalitou sa pohybuje na úrovni propagandy o ukrižovaných Rusoch na Ukrajine, o hajlujúcich ukrajinských deťoch či moslimských imigrantoch žijúcich v luxusných centrách pre utečencov. 

Podľa obrázkov je zrejmé, že anonymný autor (autori?) čerpal z čínskych materiálov (Xinhua/Sin-chua je čínska štátna tlačová agentúra), ale na „obranu“ čínskej propagandy musím dodať, že tá v súčasnosti dokáže vyprodukovať texty, ktoré sú svojimi argumentmi a faktami oveľa kvalitnejšie, i keď ich posolstvo (neľudské podmienky v Tibete pred „mierovým oslobodením“ a pričlenením k Čínskej ľudovej republike v rokoch 1950–1951, verzus obraz šťastného Tibetu a Tibeťanov v socialistickej Číne) je identické. 

Moje poznámky majú za cieľ ilustrovať konkrétne klamstvá a polopravdy (bez ambície komentovať úplne všetky „nepresnosti“ propagandistického textu), ktoré tento na webe populárny text obsahuje. Dúfam, že čitatelia budú v budúcnosti s istou ostražitosťou a kritickým prístupom pristupovať aj k iným jednostranným a zmanipulovaným faktom či tvrdeniam nielen o Tibete, ale aj o iných častiach sveta. Cieľom mojich poznámok nie je obhajovať tibetský režim pred rokom 1950, ktorý bol nespravodlivý, ale poukázať na manipulatívny a v mnohých prípadoch nepravdivý charakter tohto textu.  

O Tibete (súčasnom i minulom) treba písať kriticky, nie som zástancom čierno-bieleho obrazu súboja krutého čínskeho draka s mierumilovným tibetským snežným levom, ale treba to robiť poctivo a s poznaním faktov. Odbornej literatúry je k dispozícii mnoho (vrátane českého a slovenského jazyka). Pri jednotlivých protiargumentoch by som mohol odkazovať na relevantnú literatúru, ale vzhľadom na charakter textu a čas, ktorý by si to vyžadovalo, to nerobím. V reakciách sa opieram o najnovšiu vedeckú literatúru od zahraničných autorov, ktorí nie sú priamo zaangažovaní v čínsko-tibetskom politickom spore (teda nepracujú pre čínsku vládu a ani tibetskú exilovú administratívu), ale v duchu poslania vedy ponúkajú objektívne a hodnoverné informácie na základe výskumu primárnych prameňov v tibetčine a čínštine. 

V úvodných slovách autor pôvodného textu apeluje na čitateľa, aby „nebyl za nevědomého a manipulovatelného debila!“. Dúfam, že môj text pomôže pochopiť, že nevedomým a zmanipulovaným je najmä autor.

Text sa nachádza napríklad na týchto serveroch: 

• http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/716-ne%C5%BE-budete-s-idioty-v%C4%9B%C5%A1et-tibetsk%C3%A9-vlajky
• http://www.zvedavec.org/komentare/2016/03/6818-nez-budete-veset-tibetske-vlajky.htm
• http://svobodnenoviny.eu/nez-budete-s-idioty-veset-tibetske-vlajky/
• http://www.lajkit.cz/zpravy/item/245-sokujici-pravda-o-tibetu-kterou-media-z-dobreho-duvodu-taji

A zde je text prokládaný mými poznámkami tučně:

 

NEŽ BUDETE S IDIOTY VĚŠET TIBETSKÉ VLAJKY ... 

Až bude někdo zase obdivovat lidi vyvěšující 10. března Tibetské vlajky nebo se k nim přidávat, měl by si nejdříve přečíst následující řádky, aby nebyl za nevědomého a manipulovatelného debila! Jako debilové se projevují různí televizní či rozhlasoví redaktoři, ti si ovšem ze svůj veřejný kreténismus nechají dobře zaplatit. Chápeme, že Tibetský režim by vyhovoval těm, kteří by naši zemi vrátili nejraději do středověku nebo ještě lépe do dob otrokářských…. 

Šokující pravda o Tibetu, kterou média z dobrého důvodu tají... 

Pro mnohé je Tibet "rájem s ušlechtilými mnichy", "světlým náboženstvím", "moudrými vládci" a "nekonečně pracovitými a loajálními lidmi". Ale... 
Tibet. Západní propaganda lidem vtloukla do hlav podivné klišé o "okupaci Tibetu". Západ velmi snadno zapomněl, že téměř tisíc let do roku 1959 byl Tibet součástí Číny 

Konštatovanie o tom, že Tibet bol „takmer tisíc rokov“ súčasťou Číny, je konštrukt čínskej propagandy, keďže ČĽR okrem iného argumentuje „historickým nárokom“ na Tibet, ktorý bolo následne treba vytvoriť a legitimizovať. Čínsko-tibetské vzťahy od 7. do 20. storočia by mohli byť predmetom samostatného rozsiahleho článku. Väčšina autorov sa zhoduje na tom, že od konca 18. storočia sa Tibet stal vazalom – nie však provinciou – Číny. V priebehu 19. storočia sa vplyv dynastie Čching v Tibete oslaboval a po založení Čínskej republiky v roku 1912 bol Centrálny Tibet de facto – no nie de iure – nezávislý až do prelomu rokov 1950–1951.

a jen po dobu několika desetiletí japonské okupace a občanské války byl mimo jurisdikci čínské vlády. 
Stručně řečeno, ani v roce 1959 Čína zvláštní potřebu "okupace" neměla. Potřeba přišla až ve chvíli, kdy si USA uvědomily, že raketa středního doletu umístěná na vrcholku hory vysoké 4 - 5 tisíc metrů nad úrovní moře se mění na raketu doletu velmi dlouhého...

A tak jakmile došlo k tomuto objevu, vypuklo v Tibetu povstání proti centrální vládě. Jen tak mimochodem - jak může dojít ke vzpouře proti někomu, komu nejsi podřízen?

Tibet bol od októbra 1950, keď do jeho východnej časti vstúpili čínske vojská, respektíve od mája 1951, keď bola v Pekingu podpísaná 17-bodová dohoda o pričlenení Tibetu, súčasťou ČĽR. Protesty z marca 1959 reagovali na vývoj po tom, keď sa Tibet po desaťročiach faktickej nezávislosti stal administratívnou súčasťou Číny. Tibet teda bol priamo podriadený Pekingu, je to všeobecne známy fakt, autor ilustruje svoju neznalosť, respektíve manipuluje čitateľa.

Aby tě "okupovali"? 

Nicméně k "okupaci" došlo. Otázky však zůstaly: 
Proč vysokohorská země, v níž se obyvatel rovin zadýchá dokonce i bez fyzické námahy, nekladla odpor?

Tibeťania kládli vojenský odpor proti čínskej invázii v októbri 1950 v Čhamde, východnom Tibete, ale realisticky zvážili, že proti oveľa početnejšej čínskej armáde by to bol vopred stratený boj. Koncom 50. rokov – od leta 1958 do jari 1959 – prepukli lokálne povstania Tibeťanov na viacerých miestach Tibetskej náhornej plošiny, začali v Amde a v Khame, potom sa presunuli aj do Centrálneho Tibetu. V partizánskom spôsobe boja proti čínskej armáde dosiahli Tibeťania isté čiastkové úspechy.

Proč země klášterů úporně nebojovala za každé údolí? 
Proč se po věky stavěná mohutná opevnění ...

Nijaké mohutné opevnenia v Tibete neexistovali, nezmysel.

... téměř nebránila Lidové osvobozenecké armádě Číny, mírně řečeno, slabě vyzbrojené a velmi hladové?

Čínska ĽOA bola v októbri 1950 možno slabo vyzbrojená a vyhladnutá, ale v porovnaní s tibetskou armádou to bola pokiaľ ide o množstvo i z hľadiska výzbroje vojenská veľmoc. Tibetská armáda mala niekoľko tisíc zle vyzbrojených vojakov bez akejkoľvek skúsenosti z boja. Čínska armáda mala za sebou štyri roky občianskej vojny a množstvo sovietskej i americkej – v občianskej vojne ukoristenej – výzbroje. A tá „slabo vyzbrojená a veľmi hladná“ čínska armáda v rovnakom čase na Kórejskom polostrove dokázala zatlačiť americké vojská z čínsko-kórejských hraníc na juh až na 38. rovnobežku. Oprávnená otázka by mohla znieť, prečo nemal Tibet bojaschopnú armádu – mocnosti, konkrétne Britská India, jediný relevantný zahraničný partner tibetskej vlády v 1. polovici 20. storočia, Tibetu nechceli dodávať veľa a moderných zbraní, aby neohrozili svoje politické a obchodné záujmy v Číne. Plus konzervatívne buddhistické elity mali strach pred potenciálnou novou vplyvnou elitou dôstojníkov. Navyše armáda niečo stojí a to, čo by stála v Tibete, by šlo na úkor kláštorov, preto tie tento plán vybudovať modernú armádu úspešne sabotovali.

Protože bránit teokratický režim neměl kdo. Třetinu obyvatel Tibetu v roce 1959 tvořili otroci, třetinu nevolníci. Přitom i otroci i nevolníci nebyli takoví "jen jako" - ale ti nejopravdovější z opravdových.

Otázka o sociálnom statuse a právnom postavení tibetských roľníkov, tvoriacich väčšinu populácie, je komplikovaná. V tibetologickej literatúre o tom existujú dlhé polemiky. V angličtine sa označujú termínom „serf“, ktorí sa teoreticky môže prekladať ako „otrok“, „nevoľník“ alebo „poddaný“. V tibetčine sa na označenie „bežných ľudí“ – teda nie mníchov či aristokratov – používal termín miser, okrem tohto slova však existovali aj presnejšie termíny thälpa, düčchung a mibog odrážajúce rozličný status a povinnosti poddaných. Roľníci pracovali na poliach, ktoré patrili kláštorom, aristokratickým rodom alebo tibetskej vláde v Lhase. Okrem pracovných povinností, museli zväčša platiť aj dane – v naturáliách alebo v peňažnej forme; ich povinnosťou bola aj nútená práca pre potreby vlády, zväčša doprava tovarov alebo doprava úradníkov na oficiálnych cestách. Poddaní však zároveň mali právo dedične využívať pôdu, ktorú im pridelil na vlastnú obživu ich pán. Túto pôdu nemohli predávať či prenajímať, ale práva na jej využívanie boli pomerne silné. Poddaní patriaci do kategórie thälpa mali relatívne najväčšie práva. V prípade, že si splnili svoje pracovné a daňové povinnosti, nikto ich nemohol pripraviť o pôdu, ktorú mohli dedične využívať. Ak sa tak stalo, mohli sa súdiť. Niektorí z týchto roľníkov thälpa mali pomerne slušnú životnú úroveň a mali dostatok zdrojov, aby si najímali služobníctvo. Poddaní patriaci do kategórie düčchung a mibog (najnižšej sociálnej vrstvy) viac-menej zodpovedajú európskemu chápaniu nevoľníctva. Otrok je v kontexte tradičného Tibetu neadekvátny termín, o nevoľníkoch možno hovoriť, ale okrem nich tu bola kategória thälpa, väčšina obyvateľstva v tradičnom Tibete patrila do tejto skupiny, čo však neboli nevoľníci a už vôbec nie otroci. Navyše tie väzby závislosti medzi roľníkmi a ich pánmi mali iný charakter v Centrálnom Tibete a iný v Amde a v Khame, severovýchodnej a východnej periférii Tibetskej náhornej plošiny.

Otrok byl majetkem. Dobytkem. Otroka bylo možné a i nutné týrat, ponižovat, mořit hladem i mučením. Bylo povoleno ho zmrzačit - v Tibetu si lámové velmi oblíbili talismany z useknutých lidských paží, rukou i nohou. Nosili je na opasku. Někteří se ověšovali "člověčinou" i v několika vrstvách.

Nezmysel, neexistujú nijaké fotografie, kde by bolo vidno, že by sa useknuté údy nachádzali ako talizmany na opaskoch tibetských aristokratov. Nikdy sa nepoužívali ako talizmany.

Nevolník se v právním postavení prakticky nelišil v ničem. Měl jednu povinnost - platit. Pokud nebylo čím, stal se otrokem. Dluhy nevolníka klášteru se indexovaly - někdy o 50 - 80 % ročně (naše banky hlasitě polykají sliny a olizují se) a přenášely se na děti, vnuky i pravnuky. Dluh na procentech se hradil "člověčinou" - členové rodiny se stávali klášterními otroky.

To nebyl středověk. To byla 50. léta 20. století. Tibetští lámové byli teokratickými vládci horské země. V milionovém Tibetu bylo 200 tisíc mnichů

Mníchov bolo reálne menej, ale bolo ich dosť, cca 100-120 tisíc. Sú to len odhady, presné údaje o počte obyvateľov Centrálneho Tibetu a počte mníchov nemáme. Tibetologická literatúra hovorí o 15-20% mníchov v tradičnom Tibete. Čo bolo na tibetskú ekonomiku veľké bremeno.

Ostatní byli otroci a nevolníci. Mniši mimochodem také nebyli nejvyšší kastou. Většina z nich neměla žádná práva a byli téměř na stejné pozici jako otroci.

To nie je pravda, aj v kláštoroch existovali hierarchie podľa seniority a mníšskeho statusu, ale „otrokmi“ nijakí mnísi neboli. Termín otrok má presne stanovenú charakteristiku, ktorú ani hierarchicky najnižšie položení mnísi nespĺňali.

Každý klášter měl svůj vojenský oddíl, jehož úkolem bylo udržovat pokoru poddaných na klášterní půdě.

To sa týkalo iba niekoľkých – piatich-šiestich – veľkých kláštorov a armáda neslúžila primárne na udržiavanie pokory Tibeťanov. Jej úlohou bolo skôr chrániť kláštory pred vonkajším nepriateľom. Navyše ani veľké kláštory často nemali vlastnú armádu, ale opierali sa o vojenskú silu miestnych kmeňových náčelníkov, ktorí boli lojálni kláštoru.

Jak si asi dovedete představit, z karatele bojovníka neuděláte, proto postavit se na odpor "okupaci" se taková armáda nemohla ani teoreticky. 

A tady také leží skutečná odpověď - proč Tibeťané nebránili vlastní hrudí svou rodnou zem před krvavou okupací. Nebyla to jejich země. Byla to země lámů.

Identifikácia Tibeťanov s Tibetom je doteraz veľmi silná, vrátane identifikácie s tibetským buddhizmom, najdôležitejšou súčasťou ich etnickej identity. Mnísi majú v Tibete dodnes rešpekt väčšiny obyvateľov, vysoký spoločenský status. A Tibeťania svoju vlasť bránili, lokálne povstania v rokoch 1958–1959 boli pomerne rozsiahle.

Nu a propaganda - ano, ta vytvořila z Šambaly rajský kout s ušlechtilými mnichy, moudrými vládci a nekonečně věrnými a tvrdě pracujícími lidmi. Které zotročili krvaví dobyvatelé. Nikdo se přece nezajímá, jako to bylo ve skutečnosti, když všechny znalosti už máme z filmů Jackie Chana a časopiseckých článků o "budhistovi" Stevenu Segalovi. 

To je ten překrásný a záhadný Tibet...

Jak tak jednou přišla řeč na Tibet z doby vlády dalajlámy, kdosi se podivil vyprávění o tom, že ve 20. letech minulého století se snažili sehnat peníze na válečné hry se sousedy, a tak byla duchovním vládcem dalajlámou zavedena zvláštní daň - na uši. To znamená, že ten, kdo chtěl, aby uši zůstaly se svým majitelem, musel zaplatit daň, jinak mu je usekli. Tehdy se to ve mně vzbouřilo: "A tohle že je ten svobodný Tibet, který utlačují Číňané?" 

Daň na uši je doterajší vrchol hlúposti neznámeho autora, neexistovala.

Nu dobře, pojďme se tedy podívat na to, jakým byl Tibet do roku 1959, než "bajonety Lidové osvobozenecké armády Číny" zde jako v poslední zemi na světě zrušily otrokářství. Dalajláma žijící od té doby v exilu vám tyto fotografie nikdy neukáže. Prohlédněte si je sami: 

(Z drastických fotek zmrzačených i umírajících lidí – třicetiletých starců, stařen a dětí jsme většinu vynechali. Jsou velmi drastické.)

Áno, v tradičnom Tibete existovali nehumánne tresty, usiloval sa to riešiť napríklad aj 13. dalajlama v rokoch 1913–1933, ktorý niektoré z nich zakázal. 

Horní řada zleva doprava: výrobky tibetských lámů z lebek popravených otroků - amulety z odřezaných rukou (byly nošeny na opasku) - otrok nesoucí na zádech jiného otroka, kterému odsekali nohy za neposlušnost vůči majiteli. Spodní řada zleva doprava: otrok a pes - jeden pelech pro oba - otrok v kládě - otrokyně s odseknutým chodidlem

Neviem o nijakej poprave v tradičnom Tibete v 20. storočí, skôr sú k dispozícii vierohodné informácie o popravách Tibeťanov napríklad počas čínskej Kultúrnej revolúcie v rokoch 1966–1976. Kruté telesné tresty v tradičnom Tibete existovali – odseknutie ruky, výnimočne vylúpnutie očí; amulety z odrezaných rúk sú výmyslom autora.

Nomádi dodnes bývajú v Tibete v stanoch, čo z toho vyplýva?

A nyní něco o tom, za co mohl být otrok potrestán. Je znám případ, kdy hospodář poslal otroka do odlehlé vesnice s úkolem. Ten se nestihl vrátit před setměním a tak přenocoval cestou na poli. Jak se ukázalo, toto pole patřilo nějakému místnímu majiteli a ten požadoval od otroka za přenocování peníze. Otrok peníze samozřejmě neměl, a tak mu za trest usekli ruku. Když se zesláblý vrátil zpátky ke svému pánovi, ten, rozhněvaný skutečností, že zdravý dobrý otrok se stal invalidou, přikázal mu useknout i druhou ruku. 

Ťažko verifikovateľné, mohlo sa to stať a môže to byť výplod autorovej mysle.

Nezaslouží si tato nádherná pohádková země všemožnou podporu ze strany organizací ochraňujících lidská práva? 

A zde je ještě jedno svědectví o tam vládnoucích pořádcích od lidí, kteří v Tibetu pobývali. Francouzská cestovatelka Alexandra David Neel v knize "Starý Tibet před novou Čínou" napsala: "V Tibetu jsou všichni rolníci doživotními nevolníky a je nepravděpodobné mezi nimi najít někoho, komu se podařilo se z dluhů dostat." 

A David MacDonald, který ve 20. letech XX. století pracoval jako obchodní zástupce Velké Británie v Tibetu, v knize "Skutečný Tibet" napsal následující řádky: 
"Nejtěžším trestem v Tibetu je trest smrti. Odsouzeného zašijí do koženého vaku a hodí do řeky. Zpočátku takový vak plave na hladině, ale v průběhu pěti minut se začne potápět. Pokud člověk uvnitř neumře, hodí ho do řeky znova. Když umře, vyndají ho z vaku, mrtvolu rozsekají a naházejí do vody. Kromě trestu smrti však tu existuje i řada krutých trestů: lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených, temných a špinavých kobkách až do konce svých dní." 

Áno, kruté telesné tresty v tradičnom Tibete existovali, nezodpovedanou zostáva otázka, za aké zločiny ich takto trestali. A či to bolo krutejšie ako trest smrti v našich končinách uplatňovaný ešte pred necelými 30 rokmi. A v Číne existuje trest smrti dodnes. Trest smrti v Tibete začiatkom 20. storočia zakázal 13. dalajlama.

Nicméně ponížení nejsou vystaveni jen otroci. Známý novinář Vsevolod Očinnikov, který v 50. letech Tibet navštívil, vzpomíná: 
"Vysvětlili mi, že sekta "Červené čepice" odedávna rozvíjí u mladých lámů schopnost telepatických kontaktů. Aby zlepšili "roaming" takového spojení, používal se jistý krutý zvyk: pod základní kámen každé nové klášterní stavby dávali mladičkého lámu. 

Tradičný motív čínskej propagandy, ešte v 70. rokoch Číňania v Lhase a v Pekingu usporiadali výstavu sôch o tradičnom Tibete, kde je aj socha mnícha, ktorý za živa pochováva dieťa na miesto, kde má byť nový kláštor. Nezmysel, nikdy sa to nerobilo.

Mládence uvedli do stavu "samadhí", který je podobný letargickému spánku, a bez jeho vědomí navždy spícího zakryli kamennou deskou. Říká se, že podobně jako kůň ucítí hrob svého pána zemřelého i před několika lety, tak i mrtvoly mladých lámů vydávaly záření usnadňující telepatům přístup k požadovanému objektu. 

V roce 1990 jsem ve Lhase besedoval s profesorem bohosloví Tibetské univerzity. Jako dítě byl poslán do kláštera Ganden a zde byl vybrán pro tento smutný osud. Byl však včas varován učitelem, kterému se jeho žáka zželelo, a utekl." 

Jenže co když to všechno jsou jen agenti čínské propagandy a drze pomlouvají bezbranné a dobré lámy? 

Podívejme se tedy na dokumenty. Melvyn Goldstein ve své knize "The Snow Lion and the Dragon: China, Tibet, and the Dalai Lama (University of California Press, 1995) píše:

Nasledujúci „citát“ sa v tejto knihe nenachádza a jej autor, jeden z najvýznamnejších amerických tibetológov, by takéto fakticky chybné tvrdenia nikdy nenapísal. Dalajlama, napríklad, titul neudelil sám sebe, ale udelil mu ho roku 1578 mongolský vládca Altan-chan pri vzájomnom stretnutí. Titul dalajlama v čase svojho vzniku nijako nesúvisel s politickou mocou v Tibete, odrážal náboženskú autoritu jeho nositeľa. Vznik tohto titulu nijako nesúvisí s Čínou či čínskym cisárom. 

„...O několik století později armáda čínského císaře byla poslána do Tibetu, aby poskytla podporu Nejvyššímu lámovi - ambicióznímu 25letému muži, který sám sobě udělil titul Dalai (oceán) Lama, vládce celého Tibetu. 

Dvě jeho předchozí inkarnace coby lámy byly zpětně uznány za jeho předchůdce a tak změnil prvního Dalaj-Lamu ve třetího Dalaj-Lamu. Tento první (nebo třetí) Dalaj-Lama uchvátil kláštery, které nepatřily k jeho sektě, a rovněž zničil budhistické spisy, které nesouhlasily s jeho nároky na svatost. Dalaj-Lama, který ho později nahradil, byl zase požitkář, měl mnoho milenek, pořádal velkolepé hostiny ve společnosti přátel a celkově nevedl život odpovídající jeho vysokému postavení. Za to byl svými kněžími zabit. V průběhu 170 let tak bylo bez ohledu na jejich přiznanou svatost zabito představiteli vyššího duchovenstva nebo svými dvořany pět Dalaj-Lamů." 

Áno, to je pravda, 6. dalajlama bol veľmi neortodoxný dalajlama, napriek tomu ho Tibeťania v zásade akceptovali ako legitímneho dalajlamu, čo by mohol byť príklad ich tolerantnosti. Kým bol zabitý, nie je jasné, určite to však neboli „jeho kňazi“, zomrel počas cesty do Číny za nejasných okolností. Jeho v Tibete dobre známe a populárne básne vyšli aj v slovenskom preklade. Päť dalajlamov určite zabitých nebolo, aspoň 2-3 ďalší zomreli pomerne mladí za nejasných okolností, či boli zabití, je len domnienka autora.

V roce 1660, v době pátého Dalaj-Lamy, vypuklo povstání v provincii Tsang - citadele soupeřící sekty Kaga, v jejímž čele stál vrchní láma jménem Karmapa. Pátý Dalaj-Lama přistoupil k rozhodným krokům proti povstalcům a vypravil mongolskou armádu, aby zničila muže, ženy i děti" jako vejce rozbíjená o kámen... Stručně řečeno, nechť jsou z tváře země setřeny všechny jejich stopy, dokonce i jména". 

V roce 1792 byly mnohé kláštery Kagy konfiskovány a jejich mniši byli násilně obráceni k sektě Gelug (sekta Dalaj-Lamy). Škola Gelug známá také pod jménem "Žluté klobouky" totiž nehodlala jiné budhistické sekty tolerovat. Tradiční modlitby této sekty obsahovaly slova: 

Áno, Gelugpa sa usilovala nastoliť svoju politickú i náboženskú dominanciu v Tibete, iste aj násilne, čo z toho vyplýva? Násilné náboženské konflikty ako špecifikum Tibetu? Pred Gelugpou sa o to pokúšali aj iné tibetské buddhistické školy.

"Blahoslavený Ty, ó krutý bože učení Žlutého klobouku, který obracíš v prach veliké bytosti, vysoké hodnostáře i obyčejné lidi, kteří znečišťují a kazí učení Gelug,...". 

Vzpomínky tibetského generála žijícího v XVIII. století obsahují popisy boje mezi budhistickými sektami - stejně krvavé a nelítostné jako ostatní náboženské konflikty. 

Rovnako krvavé a neľútostné náboženské konflikty ako v Európe, napríklad. Tibet raj na zemi nebol, to netvrdí nijaký tibetológ a ani väčšina Tibeťanov, vrátane dalajlamu. Nebolo to však ani peklo na zemi, ako tvrdí čínska propaganda od konca 50. rokov.

Tato ponurá historie však zůstává dnešními stoupenci tibetského budhismu na Západě bez povšimnutí. 

Michael Parenti píše ve své práci "Přátelský feudalismus - mýtus o Tibetu" (úryvek je delší ale dávám ho sem celý z důvodu jeho názornosti): Jedna 22letá žena, uprchlá nevolnice, vyprávěla: 

"Hezké nevolnické dívky si obvykle brali hospodáři jako domácí služebné a používali je pro své rozmary. Byly prostě otrokyněmi bez jakéhokoli práva." Pokud chtěl nevolník kamkoli jít, potřeboval povolení. Majitelé měli zákonné právo chytit ty, kdo se snažili utéci.

Áno, to platí pre sociálne najnižšiu vrstvu tradičnej tibetskej spoločnosti – tibetsky mibog a čiastočne aj düčhung, teda nevoľníkov. Iné skupiny roľníkov mali isté práva a neboli nevoľníkmi a už vôbec nie otrokmi.

Jeden 25letý uprchlík vítal čínskou invazi jako "osvobození". Později svědčil, že v průběhu svého nevolnictví byl obětí nepřetržitého trápení, mrznul a hladověl. Po třetím nezdařeném pokusu o útěk byl nemilosrdně bit lidmi statkáře, a to tak dlouho, dokud z něj všude netekla krev. Potom mu na rány nalili alkohol a sodu, aby znásobili jeho bolest. 

Nevolníci byli zdaňováni za manželství, narození každého dítěte i za smrt každého člena rodiny. Platili daň za výsadbu stromu na svém dvoře i za držení zvířat. Daně byly za náboženské svátky, veřejné tance a hru na bubny, daň byla vybírána za uvěznění i za propuštění z něj. 

Ti, kdo nemohli najít práci, platili daň za to, že byli nezaměstnaní, a pokud se vydali do jiné vsi práci hledat, platil daň za cestování. Když lidé platit nemohli, kláštery jim peníze půjčovaly na úrok 20 - 50 %. Někdy dluhy přecházely z otce na syna, z děda na vnuka. Dlužníci, kteří nebyli schopní své dluhy splatit, riskovali, že budou prodáni do otroctví. 

Teokratické náboženské učení se opíralo o třídní uspořádání. Chudé a utlačované učili, že si své neštěstí způsobili sami svými hříchy z předchozích životů. A tak byli nuceni se se svým těžkým osudem v současném životě smířit, přijmout ho jako karmický trest a žít s nadějí na lepší život v budoucích inkarnacích. Bohatí a mocní chápali svůj šťastný osud jako náhradu za zásluhy v minulém i současném životě. 

Je to čínsky či skôr marxistický výklad miesta náboženstva v spoločnosti, ktorý akékoľvek náboženstvo vníma ako to povestné „ópium ľudstva“, paralyzujúce revolučné nadšenie vykorisťovaných tried a slúži ako nástroj vykorisťovateľskej triedy na udržanie aktuálneho stavu spoločnosti.

Tibetští nevolníci se však nechtěli vždycky smířit s rolí obětí karmy, s rolí viníků svého vlastního ponížení. Jak jsme viděli, někteří utíkali, jiní vzdorovali otevřeně, za což byli často podrobeni krutým trestům. Ve feudálním Tibetu bylo mučení a mrzačení - včetně vypichování očí, vytrhávání jazyka, odtrhávání končetin - oblíbenými druhy trestů používaných vůči zlodějům a uprchlíkům anebo vzpurným nevolníkům. 

Když putovali v 60. letech po Tibetu Stuart a Roma Herder, hovořili s bývalým nevolníkem Zerethem Tueya Wangem, který ukradl dvě ovce patřící klášteru. Za tento čin ho zbavili obou očí a zmrzačili mu ruku, takže ji už nikdy nemohl používat. Vysvětlil jim, že přestal být budhistou: "Když jim svatý Láma přikázal aby mě oslepili, pomyslel jsem si, že na náboženství není nic dobrého." Přestože zbavení života je v rozporu s budhistickým učením, některé provinilce trestali velmi silným bičováním a pak ho "ponechali Bohu" v mrazivé noci zemřít. 

Autormi knihy boli Stuart a Roma Gelder, nie Herder. Ak niekto v 60. rokoch cestoval po Tibete, pracoval pre čínsku propagandu, nikto iný by sa tam vtedy nedostal. Ich knihu The Timely Rain: Travels in new Tibet nepoznám, ale viem, ako sa vtedy písalo o Tibete a Číne v socialistickom tábore, napríklad v Československu, čistá čierno-biela propaganda. Tu spomínané dielo nebude iste objektívnejšie a je to teda čisto propagandistický prameň. I keď je možné, že tento príbeh sa udial. Tibet nebol raj na zemi.

"Překvapující shoda mezi Tibetem a středověkou Evropou..." - uzavírá Michael Parenti ve své knize o Tibetu. 

V roce 1959 Anna Louise Strong navštívila výstavku mučicích nástrojů používaných tibetskými majiteli. 

Anna Louise Strong bola propagandistka v čínskych službách, žila dve desaťročia v Číne na trovy maoistického režimu, resp. čínskeho ľudu a väčšina toho ľudu v takom luxuse ako ona v Pekingu nežila. Je autorkou knihy When Serfs Stood Up in Tibet, ktorá vyšla roku 1960 v Pekingu a mala zahraničným čitateľom ponúknuť čínsku verziu nepokojov v Lhase v marci 1959. Čistá propaganda, nie objektívny zdroj informácie. Relevantný rovnako ako texty z Rudého práva 50. rokov pre štúdium procesov s R. Slánským alebo M. Horákovou. Alebo ako Biľakove hodnotenie Pražskej jari 1968, pre jasnejšiu predstavu.

"Byla tam pouta všech velikostí, včetně maličkých pro děti, nástroje na řezání nosů a uší, na lámání rukou, na podřezávání šlach na nohách. Byly tam nástroje na lití horkého klihu, biče a speciální nástroje na kuchání. Na výstavce byly i fotografie a svědectví obětí, které byly oslepeny, zmrzačeny nebo zbaveny končetin za krádež. 

Odsekávanie končatín za krádež, nehumánny trest, ale je to iná kategória neľudskosti ako ruky useknuté „pre potešenie“ na amulety, ako autor tvrdil o pár odsekov vyššie.

Jednomu pastýřovi měl hospodář zaplatit náhradu v jüanech a pšenici, ale zaplatit odmítl. Pastýř si tedy vzal jeho krávu. Za to mu uřezali ruce. Jinému pasákovi, který se bránil, když mu chtěli vzít ženu a dát ji statkáři, zlámali ruce. Byly tam vystaveny i fotografie komunistických aktivistů s uřezanými nosy a roztrženými ústy a také ženy, kterou nejprve znásilňovali a pak jí uřízli nos. 
Přestože se nám tomu nechce věřit, feudálně-teokratický Tibet byl nekonečně vzdálený od zromantizované Šangri-La, které se tak nadšeně obdivují západní propagátoři budhismu". 

Působivá svědectví o mírném a dobrotivém náboženství a jeho představitelích, není-liž pravda? 

A zde je ještě jeden mýtus (ostatně vymyšlený samotným Dalaj-Lámou) - že totiž Dalaj-Láma je hlavou všech budhistů. Ve skutečnosti je pouze hlavou všech lamaistů - náboženství tibetských lámů, kteří nasáli do svých praktik strašné krutosti tradičního tibetského náboženství Bon a dalších podobných. 

Nezmysel. Dalajlama nikdy netvrdil, že je hlavou všetkých buddhistov, nie je dokonca ani hlavou všetkých „lamaistov“, ale len jednej školy tibetského buddhizmu, školy Gelugpa, už dve-tri storočia najvplyvnejšej v Tibete a aj v Mongolsku, ktorá má okrem dalajlamu/znovuzrodenca ešte druhého najvyššieho predstaviteľa, mnícha, ten má titul gandän-thipa. Ten funkciu, na základe svojej vzdelanosti, zastáva niekoľko rokov a potom ho strieda ďalší gandän-thipa.

Dejme ještě jednou slovo M. Parentimu: 
"Pro bohaté lámy a statkáře byla komunistická intervence velikým neštěstím. 

V prvom období, v rokoch 1951-1959, nie. Paradoxne im čínski socialistickí osloboditelia ponechali všetky privilégiá, vrátane majetkov a roľníkov, ktorí na tých majetkoch aristokratických rodov, vlády a kláštorov pracovali. Všetko sa zmenilo až v lete 1959 po nepokojoch v Lhase a úteku 14. dalajlamu, keď čínska vláda vyhlásila 17-bodovú dohodu z mája 1951 za neplatnú a teda aj to zakonzervovanie tradičného Tibetu v socialistickej Číne, ktoré dohoda obsahuje.

Velká část jich emigrovala do zahraničí, včetně samotného Dalaj-Lámy, kterému v útěku pomohla CIA. Někteří pak projevili veliký úžas nad skutečností, že si budou muset na svůj život vydělat sami. Mnohým se však podařilo tomuto smutnému osudu vyhnout. V průběhu 60. let totiž dostávala tibetská emigrantská komunita od CIA 1,7 milionů dolarů ročně, jak bylo v roce 1998 publikováno v dokumentu ministerstvem zahraničí. 

To je iste pravda, slúžilo to na podporu tibetskej komunity v Indii, tibetských exilových orgánov, vrátane dalajlamu, ale aj škôl či nemocníc. Plus časť zdrojov – alebo iné peniaze – šli na podporu partizánskych akcií tibetských oddielov z Nepálu proti čínskej moci. Z hľadiska logiky Studenej vojny to bolo rovnako legitímne ako čínska podpora – zbrane a financie – ozbrojených protivládnych komunistických/maoistických skupín napríklad v Angole či v iných štátoch v 60. a 70. rokoch.

Po tomto zveřejnění organizace Dalaj-Lámy sama přiznala, že v 60. letech dostala od CIA miliony dolarů na vypravení ozbrojených skupin do Tibetu, které měly podkopávat maoistickou revoluci. Dalaj-Láma sám dostával každoročně 186.000 dolarů. Jeho i další tibetské vyhnance podporovala i indická rozvědka. 

Iste, veď v 60. rokoch boli viaceré čínsko-indické pohraničné konflikty, prečo by to India nerobila, keď Tibeťanov indická vláda na svojom území prichýlila a vytvorila im podmienky na to, aby tam žili?

Na otázku, zda on a jeho bratři patří k CIA, Dalaj-Láma odmítl odpovědět. Samotná CIA tato fakta rovněž nekomentuje." 

Takový je zcela nestranný obraz tibetských lámů, pokud si neděláme představu o lamaistické teokracii podle reportáží západních televizních kanálů, holywoodských filmů nebo spisů madame Blavatské, Roericha a dalších teosofů. 

Mohou nám namítnout, že pozitivně tajemný a záhadný obraz Tibetu byl vytvořen dlouho před připojením Tibetu k Číně a lidé, kteří tam byli, už nic takového nepamatují. Stačí však zjistit, co věděli Evropané o Tibetu v 19. století, kdy tyto mýty začaly vznikat. Nic takového fakticky neznali. 

Od prelomu 19. a 20. storočia na Západe existoval však aj druhý, ponurý obraz lamaistického Tibetu, ktorý sa zrodil najmä v diele L. A. Waddella The Buddhism of Tibet, or Lamaism : with its mystic cults, symbolism and mythology, and in its relation to Indian Buddhism, kde tibetský „lamaizmus“ reprezentuje degenerovaný úpadok buddhizmu.

Existovala jakási tajemná země, vysoko v horách, v níž, jak se říkalo, žili mudrci... V podstatě jen tato matrice stačí, aby se podle ní vytvořila řada pseudovědeckých spekulací (jak známo, čím je informace tajemnější a méně dostupná, tím je přitažlivější). 

Tieto pseudovedecké špekulácie však majú svoj pôvod na Západe, nie v Tibete, teozofia, Lobsang Rampa, tibetské spievajúce misky, tantrický sex, ...

Většina těch, kdo formovali mýty o Tibetu, tam buď nikdy nebyli, nebo tam byli až po té, co si o něm vytvořili své zcela vyhraněné mínění, a takové lidi nepřesvědčíš, dokonce ani v tom případě, že by lámové před jejich očima vařili jídlo z nemluvňat. I v tom by jistě byl nalezen nějaký sakrální význam. 

Tak určite. Ak by som chcel byť veľmi sarkastický, tak by som si položil rečnícku otázku, bol vari nejaký sakrálny význam aj v kanibalizme počas hladomoru v Číne v rokoch 1959-1961, ktorý „stvoril“ Mao a vyše 30 miliónov ľudí prišlo o život? Kanibalizmus vtedy, žiaľ, nebol výnimkou.

Je politováníhodné, že téma Tibetu bylo po dlouhé roky ponecháno různým podvodníkům z náboženských sekt, čímž bylo zahaleno rouškou jakéhosi tajemna a nedostupnosti. 

Když budu objektivní, pak tibetský budhismus není v ničem lepší ani "sakrálnější" než indický nebo čínský a tibetská civilizace 50. let XX. století rozhodně není "svébytným a unikátním útvarem", ale reliktem středověku v současném světě, proto všechny nároky lámů a jejich podporovatelů na nějakou exkluzivitu v případě údajně barbary zničené unikátní civilizace mají stejné právo na existenci jako například tvrzení neonacistů, že hordy bolševiků zničily unikátní civilizaci Třetí říše. Mezi nimi je mimochodem mnoho společného a není divu, že se nacističtí šéfové k Tibetu chovali s takovým respektem. Cítili spřízněné duše.

Tibet 50. rokov a predtým bol ako nacistické Nemecko. Autor spája Tibet s najväčším zlom známym na Západe. Iste, Tibeťania boli nacisti, ešte aj svastiku od Hitlera prebrali.

Charakteristickým momentem je, že Dalaj-Lámovo okolí dosud požaduje po Číně návrat "toho, co bylo", ale to, co bylo, my všichni už velmi dobře známe.

To nie je pravda, samozrejme, návrat toho, čo bolo, nepožaduje nikto, aj v tibetskej spoločnosti si mnohí v polovici 20. storočia uvedomovali, že zmeny sú nevyhnutné, vrátane dalajlamu; niektorí preto aj podporovali Čínu, lebo si mysleli, že komunistická revolúciu prinesie pozitívnu zmenu, neskôr – počas Kultúrnej revolúcie – na to viacerí doplatili životom, napríklad Šerab Gjamccho; iní „iba“ dlhoročným väzením, napr. 10. pančhenlama.

Nemyslím si, že potomci těch 4 tisíc otroků patřících do osobního vlastnictví Dalaj-Lámy, by se nějak zvlášť zaradovalo z návratu do postavení svých předků. Sami o tom mluví. Ano, Dalaj-Láma je tam dosud chápán jako duchovní vůdce, o tom není pochyb, ale nic víc. Je pozoruhodné, že čínská vláda opakovaně Dalaj-Lámovi nabídla, aby se do Tibetu jako duchovní vůdce vrátil - samozřejmě za souběžné existence stávající administrace, což on ale zcela odmítá. Potřebuje, aby "vše bylo tak, jako dřív", a to je samozřejmě nemožné. 

Samotný 14. dalajlama si už v 50. rokoch, keď žil v Číne, uvedomoval, že Tibet potrebuje zmeny a usiloval sa ich aj iniciovať, čo v konzervatívnom tibetskom prostredí, kde dominovali buddhistické elity, nebolo jednoduché. 14. dalajlama po svojom úteku do Indie v marci 1959 nikdy netvrdil, že jeho politickým cieľom je obnova Tibetu v tom stave, ako existoval pred rokom 1950. Čínska vláda naozaj 14. dalajlamovi ponúkala návrat v 80. rokoch, neskôr už nie. Podľa čínskych predstáv mal sídliť v Pekingu a do Tibetu chodiť – s povolením čínskych orgánov – iba na návštevu. Viď osud 10. pančhenlamu, ktorý po prepustení z väzenia koncom 70. rokov musel žiť v Pekingu, do Tibetu sa dostal len výnimočne a zopár dní pred svojou smrťou v januári 1989 kritizoval čínsku politiku v Tibete a cenu, ktorú Tibeťania za čínsku verziu pokroku museli zaplatiť.

Takže to pojďme shrnout. Tibet v roce 1959 vůbec nebyl nebeskou Šangri-La, ale zaostalou feudální teokracií, jejíž náboženství nebylo o nic "sakrálnější" než jiné proudy budhismu, naopak mnohá svědectví o účasti tibetských lámů na mučení a popravách lidí jdou jasně proti budhistickému kánonu. Celá tato velkolepá země byla řízena jen hrstkou bezuzdných lámů a majitelů pozemků, kteří si byli velmi dobře vědomi své beztrestnosti.

Martin Slobodník, sinológ a tibetológ,
autor kníh Mao a Buddha: náboženská politika voči tibetskému buddhizmu v Číne a Labrang – svet tibetského kláštora.

Ladislav Větvička se stal blogerem roku na iDnes. Vzhledem k velikosti a čtenosti tohoto portálu se dá říci, že je nejlepším českým blogerem vůbec. Většinou co slovo, to perla. Stejně jako v rozhovoru, který poskytl i-dnesu ke svému vítězství v anketě. Dovolíme si několik úryvků proto ocitovat (netradičně bez ostravskeho dialektu):

K multikulturní „politice“:

Právě proto, že cestuju, vidím, že všude, kde na jednom území žijí dva kmeny, tak je to jen otázka času, než jeden z nich získá převahu, vyvraždí muže druhého kmene a asimiluje jejich ženy a děti. Někdy to trvá stovky let, někdy jen malou chvilku. K žádným mísením národů nedochází. Vidím jen vraždy, genocidu a vyhánění. Češi a Němci. Arméni a Turci. Američani a Indiáni. Ukrajinci a Poláci. Angličani a Irové. Turci a Řekové. Srbové a Albánci.  Poláci a Rusi. Židi a Arabi. Sinhálci a Tamilové, Rusi a Ukrajinci.

Mír nastane až tehdy, kdy každý kmen má jasně stanovená pravidla a hranice. Multikulturní český kolaborant je slovy velkého vůdce Vladimíra Iljiče „užitečný idiot“, který si myslí, že naše společnost může být obohacena kdejakým Hotentotem a dělá vše pro to, aby Hotentota tady dostal, živil ho a platil pobyt jeho i jeho tisícihlavé rodiny. Všimněte si, že multikulturní český kolaborant to nikdy nedělá za své peníze. Vždy za peníze všech ostatních, a bude tvrdit, že to je pro naše dobro.

Typickým multikulturním českým kolaborantem je třeba ta paní podporující náboženské hadry a symboly ve škole, zakazující vybrat si, jestli chci mít ve svém bytě Ukrajince, Křováka, Cikána nebo Rusa. Multikulturní kolaboranti jsou politici, kteří podporují různá pravidla pro různé rasy a národnosti místo stejného metru pro všechny. Demokracie je nadvláda většiny s respektováním práv menšin. Systém, který multikulturní kolaboranti prosazují, je nadvláda menšin s nerespektováním práv většiny.

To vše placeno z daní posledních pracujících bláznů, kteří ještě nežijí jak paraziti z dotací a grantů ve státní sféře. Multikulturní kolaboranti se usadili obzvláště ve školství, které pak produkuje naprosto zbytečné multikulturní idioty nevhodné k jakékoliv práci. Multikulturní kolaboranti blokují rychlou, jasnou a rozhodnou práci soudů a policie. Multikulturní kolaboranti nás zbavili armády a nechali hranice bez dozoru.
 

K imigraci:

O ty děcka traumatizované válkou se mají postarat okolní země. Turecko především, protože je za tu válku spoluzodpovědné. Libanon. Jordánsko. To je přece přirozené, že v podobném kulturním prostředí bude těm lidem lépe, než v zemi, kde se žerou prasata a pije alkohol. Anebo je cílem této migrace něco jiného? A na tvou poslední otázku – neudělal jsem proti tomu vraždění nic. Nešel jsem protestovat před americkou ambasádu, aby nedodávala zbraně „opozici“. Ani jsem nešel přesvědčovat synky z Islamostátu, že by toho už měli nechat. Myslím, že je důležitější se věnovat našim lidem, kteří na tom nejsou zrovna nejlépe, než si hrát na zachránce světa. Už za bolševika mi připadalo odporné přispívat na Fond Solidarity. A mimochodem, co jsi zrobil proti vraždění v Sýrii a Ukrajině ty?

K naší bezpečnosti:

Jsme v nejpříznivějším období svých dějin. Nemusíme čelit ani německé rase, ani germanizačním pokusům, ani bolševickým pazgřivcům. Ale čelíme nenápadné multikulturní degeneraci. Bohužel si už čtvrt století myslíme, že nepotřebujeme armádu, že hranicema může projít kdejaký mamlas a o naši bezpečnost se bude starat Amerikán (intelektuální představa) nebo Rus (bolševická představa).  

Naše země musí vyměnit ombucmáňu, vyhnat multikulturní kolaboranty z jejich pozic, ze soudnictví, školství, policie a státní správy především. Obnovit akceschopnou armádu, mít pod dozorem hranice. Zastavit přísun demoralizujících dotací, vyrovnat rozpočet a splatit dluhy. Vystoupit z mezinárodních spolků, které nás přivedly do dnešního degenerujícího stavu. Jinak si koledujeme o pořádný průser. Moc času nám nezbývá. Další velký pád akcií a ekonomiky je před námi. A válka v Evropě je na spadnutí.

Ke svobodě slova:

Je tady hodně věcí, o kterých se nesmí mluvit a psát. A horší se to. Českou sodu by dnes nikdo neschválil. A co hůř, dnes se ji lidi bojí sdílet na svých fejsbůčkových profilech, bo co kdyby to někdo kontroloval? Divím se, že blogy ještě nezakázali. Jak si vůbec může někdo dovolit psát svoje názory veřejně? Spoustu věcí se psát nesmí, takže podle toho principu tady svoboda slova není, ale Česko je na tom pořád dobře oproti okolním státům. A to je Haškova a Peroutkova a V&W zásluha a tradice. Važme si toho. Když padne svoboda slova, půjde do hajzlu všechno.

Ladislav Větvička, info,blog.idnes.cz

investigace.cz - Praní peněz a vyhýbání se daním – dva hlavní důvody, proč si lidé zakládají firmy v daňových rájích. Podle studie Světové Banky proteče přes daňové ráje přes jeden a půl trilionu dolarů ročně. Tyto peníze jsou z drtivé části nelegální a ve výsledku z nich profitují afričtí diktátoři, mexické drogové kartely, politici, italská mafie nebo i čeští tuneláři.

Jak funguje globální byznys založený na budování offshorových struktur, nastrčených ředitelích, falešných akcionářích a bílých koních, který umožňuje fungovat organizovanému zločinu, přibližuje zatím poslední z mezinárodních projektů koordinovaných Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (ICIJ) #PanamaPapers (Panamské dokumenty).

Německé noviny Suddeutsche Zeitung obdržely od anonymního whistleblowera přes jedenáct milionů dokumentů interní komunikace firmy Mossack Fonseca. Firmy, která po desítky let napomáhala politikům anonymizovat vlastnictví firem, společnostem využívat díry v zákonech a neplatit daně, drogovým kartelům legalizovat výnosy z prodeje drog a diktátorům sponzorovat občanské války. Více než 376 investigativních novinářů ze 109 zemí světa spojilo své síly, aby analyzovalo přes dva terabity dokumentů, získané informace zasadilo do regionálního kontextu a osvětlilo nelegální praktiky ze světa velkých peněz. Tým investigace.cz prošel tisíce stran dokumentů, aby zjistil, jak se Češi zapojili do anonymního světa daňových rájů.

Čeští partneři firmy Mossack Fonseca mají v celém schématu důležitou roli – přes 250 000 dokumentů se týká českých klientů – a mezi nimi lidé stíhaní i odsouzení za finanční kriminalitu, lidé napojení na politické kmotry, obchodníci s diamanty nebo lidé spojovaní s největšími korupčními a privatizačními skandály posledních let.

„Stvořili jsme monstrum“

Firmu Mossack Fonseca založili Jurgen Mossack a Ramon Fonseca v roce 1977 jako právnickou kancelář specializující se na obchodní právo, trusty a investiční poradenství. Během krátké doby se z malé právní kanceláře stala jedna z nejdůležitějších společností, která zakládá globální offshorová schémata desítek firem propojených tak, aby nebylo možné dohledat jak skutečného majitele, tak ani toky peněz.

Část těchto firem opravdu slouží legálnímu podnikaní, velké množství společností je ale používáno na legalizaci výnosů z trestné činnosti, korupci, vyhýbání se daním a nelegální obchod se zbraněmi a diamanty. „Stvořili jsme monstrum,“ prohlásil prý kdysi Ramon Fonseca.

Samotné podnikání se zakládáním firem a jejich prodejem by ale nebylo možné bez spolupráce s finančními institucemi. Jak ukazuje jeden z interních dokumentů, který má investigace.cz k dispozici, Mossack Fonseca měli vypracovaný seznam spolupracujících bank, které neměly problém porušit předpisy zabraňující praní peněz a otevřít bankovní účty firmám bez zřejmého majitele z destinací jako Niue nebo Vanuatu. Na seznamu figurují jak mezinárodní a respektované bankovní domy, tak i menší a regionální – jako například česká eBanka.

V jednom z interních emailů se tak můžeme dočíst: „Jediná banka, kde jsme kdy byli schopni otevřít bankovní účet bez toho, že bychom uvedli reálného vlastníka, je eBanka (Česká republika). Všechny ostatní banky po nás chtěli aspoň kopii základních due diligence dokumentů ohledně vlastníka.“ eBanka jako samostatná finanční instituce už neexistuje. Nicméně v době, kdy bylo možné si anonymní účet založit, byla pod správou finanční skupiny České pojišťovny, která zde od roku 2000 do roku 2006 měla majoritní podíl.

MF Escrow – prádelna na peníze

Mossack Fonseca však dokázali poskytnout i velmi speciální služby – vyprat nezákonně získané peníze. K tomu sloužilo oddělení s tajemným názvem MF Escrow, které poskytovalo převody peněz mezi zákazníkem a vlastními firmami tak, aby vše vypadalo naprosto legitimně.

Příkladem jsou manažeři německého Siemensu. Ti potřebovali převést černé fondy zpět do Siemensu (ale i do dalších offshorových společností a hlavně do vlastních kapes). Aby zabránili zbytečným otázkám bankovních úředníků na „nestandardní“ bankovní operaci, převedli peníze přes MS Escrow. Virtuální peníze tak obletěly půlku světa jen proto, aby nakonec skončily zpět na švýcarských a dalších účtech. Vše ale vypadalo jako normální bankovní převod.

Mossack Fonseca si za speciální službu naúčtovali speciální sazbu: deset procent z převedené (vyprané) částky. Zdůvodnili to „choulostivostí operace“.

Podle analyzovaných dokumentů poskytovala evropským klientům tyto speciální legalizační služby slovenská firma Latem Trading s.r.o.

Bílá stáj

K zakládání tisíců firem jsou ale potřeba tisíce nastrčených ředitelů – neboli bílých koňů. Podle údajů z panamského obchodního rejstříku zaregistrovala firma Mossac Fonseca během své působnosti těžko uvěřitelných 52 696 lidí a firem ve statutárních pozicích dalších firem. Mezi nejoblíbenější bílé koně patřila například Adelina Mercedes Chavarria de Estribi, předsedající necelým dvěma tisícům firem.

Mezi nejoblíbenější české bílé koně patří Zuzana Herichová, Jana Lutken, Petr Malivánek nebo Ian Taylor se stovkami firem po celém světě, ve kterých mají oficiálně fungovat jako ředitelé.

Ne vždy si ale zaměstnanci Mossack Fonseca vyberou své nastrčené ředitele dobře. Česká pobočka Mossack Fonseca najala bílého koně jménem Malchus Irvin Boncamper – účetního z ostrova St Kitts. Ten byl v srpnu 2012 odsouzen v USA k osmi letům vězení nepodmíněně poté, co přiznal, že se účastnil praní peněz z prodeje falešných pojistných smluv. Na tento podvod by se pravděpodobně nikdy nepřišlo nebýt nešťastné náhody, která se odehrála v roce 2005 na jezeru George v USA. Tehdy se potopil výletní parník a utonulo 20 seniorů. Vzhledem k tomu, že měli jen falešná pojištění, jejich rodiny zažily šok hned dvakrát: jednou ze smrti blízkých a podruhé z nákladů na jejich repatriaci a pohřeb.

Mossack Fonseca se o celé kauze dozvěděli až v roce 2013 – tehdy už byl Boncamper nastrčeným ředitelem skoro padesáti společností, z toho 11 společností bylo stále aktivních. A tak 14. srpna požádalo obchodní oddělení Mossack Fonseca, aby byl Boncamper vyměněn za jiného bílého koně.

„Vyměňte Boncampera jako ředitele. Změny antedatujeme, nové datum vyberte tak, aby vyhovovalo,“ píše se v jedné zprávě. V říjnu 2013 má MF Česká republika poskytnout k seznamu firem i termíny, kdy Boncamper naposledy podepisoval dokumenty jako ředitel. Češi promptně poskytli data pro 18 firem. Dokumenty ukazují, že minimálně pro tři z těchto společností – Garton, Faros a Westmore, poskytli Češi i antedatované dokumenty s novým ředitelem – v případě Faros bylo datum posunuto dokonce o deset let.

České terno

Samotných dokumentů, které se vztahují k českým klientům je přes 250 tisíc. Ty obsahují jak právní listiny (zakládací listiny, akcie, certifikáty), tak i mailovou komunikaci nebo komentáře ke smlouvám. Ze seznamu 283 jmen firem a lidí, které jsou v databázi navázány na Česko, figurují ve 40 případech akcie na doručitele. Podle expertů z Tax Justice Network je právě toto ta nejvyšší forma anonymizace vlastnictví. V dokumentech tak sice není uveden finální držitel akcií, je tam ale uvedena jeho adresa – ze které se dá mnoho odvodit.

Nejoblíbenější destinací, kam čeští klienti schovávají své firmy, jsou bezkonkurenčně Seychely, kde pro ně Mossack Fonseca založili přes 800 firem. Následují Britské Panenské ostrovy, Bahamy, Niue, Panama nebo ostrov Samoa, ztracený mezi Austrálií a Mexikem.

Čechů, kteří drží akcie jedné nebo více firem zřízené Mosack Fonseca v jedné z offshorových destinací, je 283, dalších přibližně 50 jmen jsou cizinci z Ruska, Tádžikistánu, Izraele nebo Srbska, kteří podnikají v Česku. Offshorová schémata firem jsou populární zejména mezi majiteli solárních elektráren, developery, obchodníky s diamanty a lidmi, co zbohatli na privatizaci, lidmi z reklamy a majiteli IT firem, stíhanými mafiány a lidmi napojenými na politiku.

„Daňové ráje klamou svým názvem. Nejsou to ráje a často se netýkají daní, ale finančních tajemství. Na mnohých českých korupčních případech vidíme, že se spíš než o daňové ráje jedná o korupční pekla zakrývající skutečné vlastníky společností nebo napomáhající praní špinavých peněz,“ říká k tomu Petr Janský, ekonom a expert na daňové ráje spolupracující na projektu Tax Justice Network.

Investigace.cz bude v následujících týdnech na základě zkoumání získaných dat postupně přinášet příběhy jednotlivých akcionářů, firem i obchodních praktik na hraně zákona.

Kdo se objevuje v Panama Papers

Solárníci

Podvody se solárními elektrárnami patří k českým specifikům. Proto každé jméno na seznamu Panama Papers přitahuje pozornost. Samozřejmě to neznamená, že všichni níže uvedení lidé se účastnili solárních podvodů.
Petr Skopal je jednatelem sítě solárních elektráren, které dohromady vyrobí přes 6 MW. Jedna z těchto elektráren, FVE Lužany, je spoluvlastněna tenistou Tomášem Berdychem.

Petr Lukovics je jednatelem sítě solárních elektráren pod vlajkou Sun Ship, solárních elektráren v okolí Uherského Hradiště. Spolu s Petrem Slabým pak spoluvlastní bahamskou firmu Lafleur Enterprises.

David Trešl a Zdeněk Vančura, kromě toho, že spoluvlastní firmu Newsun Ltd registrovanou na Seychelách, spravují více než dvacet českých firem, které se zabývají od stavařských věcí a obchodu i solárními elektrárnami.

Klienti z vězení

Česko nemá moc kriminálníků, kteří by byli známí po celém světě. Nicméně jméno Radovan Krejčíř, který si v současné době odpykává 35ti letý trest v Jihoafrické Republice za únos, pokus o vraždu a obchodování s drogami, této proslulosti získal. V databázi Panama Papers lze najít emailovou výměnu z roku 1998, kdy si Krejčíř vyvedl peníze z vlastní firmy Corado Holding do své druhé firmy na Britských Panenských ostrovech se jménem Ducane Finance. Přestože se případem podezřelé transakce zabývala policie, soud na ní neshledal nic, co by porušovalo zákon.

Dalším klientem Mossack Fonseca, který byl ve vězení, je shodou náhod bývalý obchodní partner Radovana Krejčíře, kterým je Přemysl Synek. Oba byli v roce 2010 shledáni vinnými v kauze společnosti Technology Leasing. Podle státního zástupce byl Synek tím, kdo podepisoval fiktivní smlouvy, aby mohl převést desítky milionů z účtu firmy Technology Leasing, která získala úvěr od České spořitelny. Krejčíř byl odsouzený v nepřítomnosti k osmi letům vězení, Přemysl Synek k pěti letům nepodmíněně.

V dokumentech Panama Papers vlastní Přemysle Synek, společně se svým obchodním partnerem z diamantového byznysu Lubošem Říhou dvě společnosti. Obě společnosti S.Y.S. Jewellery Limited a Jakubella Limited jsou registrovány na Britských panenských ostrovech.

Lobbisté

Filip Rybín a Petros Michopulos jsou známí svám angažmá v PR agentuře Previa CR. Spolupracovali například na předvolební kampani ČSSD, kam na mítinky nasmlouvali popové hvězdy tipu Michala Davida. Proslavila je také nahrávka, kdy britským a švédským novinářům v přestrojení za zbrojaře Petros Michopulos na dotaz ohledně Gripen vysvětluje, jak se v Česku dělá lobbing.

“K nám byl Steve Mead (manažer BAE) vždy velmi otevřený,” říká v reportáži Michopulos. “Nehlásil týden po týdnu, koho uplatil a koho ne… Někdy nám to řekl, někdy se to poznalo ze změny postoje,” říká v nahrávce Michopulos.

Rybín s Michopulosem spolu vlastní of roku 2006 firmu Couva Holdings S.A. z Britských Panenských ostrovů.

Králové privatizace

V dokumentech Panama Papers se nachází skupina velmi bohatých českých podnikatelů, jejichž jmění a obchodní impéria jsou do značné míry založené na kupónové privatizaci.

Multimilionář, majitel hokejové Sparty a ČKD Petr Speychal má v daňových rájích hned několik firem se svými obchodními partnery: Janem Kutišem a Petrem Gregorem. Všichni tři pak byli v roce 2014 vyslýchání v případu možného krácení daní. Případ je ale natolik komplexní, že vyšetřování zatím stále pokračuje. Malý kousek jejich impéria se tak ocitl i v databázi Panama Papers. Jan Kutiš a Petr Speychal spolu vlastní firmu Branson Ventures na Seychelách, Petr Gregor a Petr Speychal pak vlastní bahamskou společnost Woodward & Bradley Corporation.

Dalším investičním mágem je Daniel Křetínský. Tento mladý český miliardář je spolumajitelem Energetického Průmyslového Holdingu, fotbalového klubu Sparta Praha a médií jako Blesk nebo Reflex pod hlavičkou Czech News Center. Křetínský vlastní firmu s romantickým názvem Wonderful Yacht Holdings registrovanou na Britských Panamských ostrovech.

Mezi milionáři pak vyniká Petr Kellner. Kromě toho, že se pravidelně umísťuje v žebříčku nejbohatších lidí planety sestavovaným časopisem Forbes a nedávného čínského angažmá, se toho o něm zase tolik neví. V databázi Panama Papers má Petr Kellner se svojí ženou Renátou hned několik firem na Britských Panenských ostrovech.

Další zajímavou osobou je Radek Menšík, obchodní partner bývalé manželky jednoho z nejmocnějších mužů českého byznysu Martina Romana Lenky Romanové. Spolu s Lenkou Romanovou investují peníze do developerských projektů (například OC Lužiny). Radek Menšík je pak majitelem Seychelské firmy Investdevelop.

Politické konexe

Čeští politici umějí velmi dobře využívat všech nástrojů anonymizace vlastnictví firem. Schovávají se za hradby právníků, firem z daňových rájů, bílých koňů a zprostředkovatelů. Je velmi složité vystopovat toky jejich peněz a ještě složitější jim prokázat jakékoliv překročení zákona. Těch způsobů, jak se jim dostat na stopu, je jen velmi málo, zejména kvůli tomu, že akcie na doručitele v kombinaci s offshorovou firmou je mezi politiky tak populární. Jeden z nástrojů je v databázi Panama Papers. Tam lze najít čtyři akcie na doručitele seychelské společnosti Melbourne House. Adresa doručitelů akcií je ve všech případech stejná: rodinný dům v jedné části Ústí nad Labem. Majitelkou domu je Iveta Sadílková, žena často spojována s podnikáním takzvaných kmotrů z ODS Patrikem Oulickým a Alexandrem Novákem.

Zbraně

Tomáš Nebeský je podnikatelem, který by spadal do více skupin než jen té zbrojařské. Své první velké peníze a reputaci zlého hocha získal během privatizace, kdy je často spojován s tunelováním fondu Tercier. Vsoučasné době je vlastníkem Wotan Invest, akciové společnosti s mnoha dceřinými firmami. Jednou z nejvýraznějších firem z portfolia Wotanu je Sellier & Bellot, firma vyrábějící munici.

Nebeský je pak jediným akcionářem seychelské firmy H&T, Ltd., společnosti registrované v roce 2010 se základním kapitálem 1 americký dolar.

Druhým zbrojařem vystupujícím v dokumentech Panama Papers je Tomáš Quis ze Vsetína. Ten je majitelem firmy Czech Small Arms, která vyrábí nebo certifikovaně znehodnocuje malé střelné zbraně. Kromě toho je držitelem hned několika patentů, které se střelných zbraní týkají. Jeho panamská společnost se jmenuje General Trading & Consulting Corp.

Pavla Holcová, investigace.cz