Jakub Valenta: Mějme rádi zvířata

Koho z milovníků čtyřnohé havěti by se nedotkl příběh nebohého maďarského ohaře Retta, který, kdo ví vlastně proč, musel skončit s injekcí v žíle a následně opustit tento svět docela jinak, než si představoval? I zvířata totiž mají bohatý duševní života, plno pocitů, které se mnohdy jako přes kopírák podobají těm našim. Tvrdí to alespoň německý lesník Peter Wohlleben ve své knize „Citový život zvířat“. Nedávno jsem ji dočetl a s výhradami akceptuji – německý fořt je totiž ateista, materialista, což já samozřejmě nejsem.

Mám zvířata rád. Více, než mnohé lidi. Proč? Důvod vystihuje citát od Marka Twaina, který jsem k oblažení čtenářů Chrudimských novin nedávno vložil na stránky. Shrnovat všechny důvody, proč jsou mi moji dva psi, vlastně pes a fenka milejší, než někteří lidé, snad ani nebudu.

Co však považuji za podstatné, je zmínit, jakým způsobem lze ovlivnit jejich vývoj a to především citový. Pes považuje člověka za člena své smečky a je jen na člověku, kým se v této smečce stane. Zda Alfa samcem, nebo bezvýznamným beta, delta… Většina osobnosti psa se formuje v době jeho puberty a každé plemeno to na svého pána zkouší jinak. Nepochybně nejnáročnější na výchovu jsou plemena primitivní, a proto žádné takové nechovám.

Podstatná ve výchově je laskavost a důslednost. Žádná demokracie a diskuse o plnění příkazů. Občas je třeba použít proutek, i vlci ve smečce si své postavení upevňují pomocí fysických prostředků. Ale s citem, rozumně. Nevyrovnaný člověk nechť si pořídí kaktus, protože tam škody na výchově nenapáchá.

Můj český fousek je ohařem stejně, jako jím byl Rett. Sice jde o různá plemena, ale využíti těchto psů – ohařů – je stejné. Mají v popisu práce kooperovat co nejúžeji se svým pánem. Vnímat i ty nejmenší pokyny a snažit se jim vyhovět. Nejde o solitérní psy typu Československý vlčák, nebo některý z japonských loveckých psů.

Ohaři byli šlechtěni pro člověka a spolupráci s ním. Jejich „poddajnost“ má však i nevýhody. Například je velmi snadné je zlomit, zkazit, „zradit“, jak říkají myslivci. Takový zrazený pes je osobností, jež v lidském světě vyhledává psychologa, ve vážnějším případě psychiatra. Protože jinak může reagovat zkratkovitě, nepředvídatelně. Ale i s takovým psem lze pracovat, darovat mu hezký život. Podmínkou je chtít.

Zvířata, především ta, která jsme si domestikovali, jsou naše oběti. Člověk je vládcem nad jejich životem a smrtí. V každém z nich se přitom skrývá část odlesku Božího bytí, jsou chtěná Tvůrcem veškerenstva.

Tradiční katolická nauka tvrdí, že zvířata nemají nesmrtelnou duši, jako ji má člověk. Disponují pouze duší animální, smrtelnou. Osobně tomu nevěřím, ale zatěžovat vás teologickými důvody, opravdu nechci. Snad jen tolik, že pokud máme být po smrti šťastni a naše štěstí Bůh dozajista chce, jen těžko si lze takový stav představit bez bytostí, které jsme v časném životě milovali. A k těmto bytostem „malým i velkým“ patří dozajista i naši čtyřnozí přátelé.

Zkusme těmto věrným druhům dát tolik lásky a dobroty, kolik si zaslouží. Jejich život je v porovnání s naším kraťoučký, ale jen proto není méně hodnotný.