Jaroslav Koreček: Žluté moře

Tak jaký byl první máj, ptal jsem se známého. Žlutý. Takový ještě nepamatuji. Třešně již odkvetly, na líbání abys hledal pozdní jabloň, lavičky žluté a do trávy si nemůžeš ani sednout, natož lehnout. Ale bylo teplo, pravil jsem. Až moc velký. Co bychom tenkrát za to dali. Většinou pršelo a nebýt dederoňáckých šusťáků, co bychom asi dělali. Problém byl, že na nich byla vidět hlína. Nejhorší byla červeníce. Ta se špatně prala. Byly tmavě modré, nebo černé a každému bylo hned jasné, k čemu sloužily.

Z Čech se stává žluté moře. Konečně ho máme a zase se nám to nelíbí. Miláčkové, ti plechoví jsou žlutí. Ti se omyjí, ale co naše plíce? Samozřejmě se najde odborník, který tvrdí, že pyl z řepky nevadí, naopak řepka prospívá půdě. Je ideální pro včelstvo, zajíce a srny. Krajinu zamořuje pyl z lesů. Pardubicko lesy neoplývá a je žluté jako Chrudim. Ptal jsem se souseda, není žádný vědec, ale celý život pracuje v lese. Vysmál se mi.

Dříve sedlák nasel řepku na stejné místo nejdříve za čtyři roky. Chtěl předat svá pole další generaci v ještě lepším stavu, než je zdědil. Současného farmáře to už netrápí. Nemají to jednoduché a řepka je jistota odbytu. Proč by si ničili svojí zem v Německu nebo v Rakousku, když ji vypěstují v kolonii Česko. Výnosy klesají a tak se rozšiřuje plocha. Přidávají se hnojiva, která se z velké části splachují do řek a rybníků. Hlavně však prosakují do spodních vod. Tu pijeme všichni, bez ní by nebylo života. Záleží však na její kvalitě a podle její kvality, bude kvalitní i náš život.

Kruh se uzavírá a jsme zase u prvního máje. Byl první máj, to lásky čas. Platí to ještě?