K2 holding

Chrudim – Bezodpadový obchod s názvem „Vratné lahve“ si před několika měsíci otevřel v Radoušově ulici mladý pár Marek s Lucií. Záměrně o svém obchodu říkají, že je spíše bezodpadový než bezobalový. Kvalitní potraviny si totiž zakoupíte v obalu, ne však jednorázovém, plastovém, ale ve skleněných lahvích, které jsou vratné. Co vedlo Marka Lukesle a Lucii Doležalovou k tomu otevřít takto specifický obchůdek a jaký je jejich příběh?

Markovi nechybí podnikatelské zkušenosti, má už totiž jednu firmu v oboru finančnictví. A protože se o bezodpadovou tématiku zajímá delší dobu, není divu, že se mu v hlavě zrodil další podnikatelský plán. Dostal nápad, jak lidem dodávat kvalitní potraviny s použitím co nejmenšího množství obalového odpadu. „Původní myšlenka se týkala pouze rozvozu bezobalových potravin ve skleněných lahvích. S Luckou jsme si vytyčili směr, kterým bychom se chtěli ubírat a odjeli společně na Maltu. Tam se nám podařilo celý nápad detailněji promyslet. Došlo i na plánování, jak náš projekt uvést v život. Oslovili jsme desítky dodavatelů. Už z Malty jsme vlastně udělali první velkoobchodní objednávku potravin,“ vzpomíná na začátky nového podnikání.

Nejdříve se Markovi a Lucce podařilo spustit web s možností rozvozu potravin ve vratných sklenicích, i když to sami nazvali spíše počátečním přátelským testovacím modelem. Po několika měsících otevřeli i skutečnou prodejnu. „Na začátku netušíme, že se sami staneme výrobci a úplně se vzdáme nasypávání potravin, které je pro bezobalový obchod typické. Nakonec zákazníkům nabízíme potraviny tak, aby téměř vůbec nemuseli měnit své nákupní návyky,“ komentuje Marek postupný vývoj a budování prodejny.

Jak tedy prodejna Vratné lahve funguje?

„V podstatě je to stejné jako s vratnými lahvemi od piva. Zákazník přijde do obchodu, kde si nakoupí suroviny zabalené ve skleněných lahvích. Ty jsou zálohované. Zálohu mu pak vrátíme, nebo ji odečteme při dalším nákupu,“ popisuje Marek systém prodejny.

Marek s Lucií se zaměřili především na kvalitu potravin. Tu dokonce vnímají jako o něco důležitější faktor než bezodpadovost. Ta je však v těsném závěsu. „Téměř všechny potraviny, které nabízíme, jsou v bio kvalitě. Přesto to v obchodě nikde nezveřejňujeme velkými nápisy na cedulích. Nechceme, aby BIO byla značka. Byli bychom rádi, kdyby se lidé sami zajímali a přemýšleli nad tím, jaké jsou potraviny, které konzumují a odkud pocházejí,“ říká Marek. Lucie k tomu dodává: „Ceny našich potravin nejsou vyšší. Jsou srovnatelné s cenami bio potravin, které můžete běžně zakoupit v supermarketech.“

Zajímalo nás, jestli je možné v takovém obchůdku pořídit vše potřebné pro vybavení spižírny, nebo je člověk nucen nakupovat nějaké další potraviny i v běžných supermarketech. Marek reaguje pohotově: „Spižírnu u nás jistě zákazník vybaví. Běžně lze v našem obchodě nakoupit v podstatě vše, co potřebujete pro výrobu zdravých pokrmů. Konvenční potraviny však v našem obchodě nenajdete, protože se je ani nesnažíme dávat do nabídky. Zastáváme názor, že je lepší méně, ale ve špičkové kvalitě. Stanovili jsme si proto nějaký standard, který chceme dodržovat.“ Lucie dodává: „Vidíme to sami na sobě. Do běžných supermarketů v podstatě nechodíme a vystačíme si s tím, co máme v obchodě. Ale jsou určité potraviny, které jsme bezobalově nesehnali, a proto je do nabídky nezařazujeme. I když je máme rádi, třeba tofu.“

A jak je to s regionálními potravinami? „Lidé se na to ptají často, rádi by nakupovali české výrobky. Protože je pro nás důležitá kvalita, nemůžeme prodávat jen regionální produkty, neměli bychom pak co dát do nabídky. U nás se, bohužel, téměř vše chemicky ošetřuje,“ reaguje Marek.

Provozuje-li někdo takovýto obchod a e-shop, nabízí se otázka, jak moc věří, že lze společnost naučit žít ekologicky. Dokáže jednotlivec něco změnit? „Určitě k tomu jako jednotlivec mohu přispět. Jsem však přesvědčen, že se to lidstvo z pudu sebezáchovy naučí samo. Nebo je možné, že ne a příroda řekne konec. Na planetě pak zavládne klid,“ odpovídá Marek na otázku s úsměvem. A dodává: „Věřím, že regulace mají smysl a to jak odspoda, tak z shora. Osobně nemám za cíl měnit svět. Chci dělat věci tak, aby mi bylo dobře.“

V poslední době se velice často mluví i píše o takzvaném zero waste stylu života. Tedy o životě s téměř nulovou produkcí odpadu. Většinou se takovým nadšencům podaří svůj roční odpad vtěsnat do půllitrové zavařovací sklenice. Přestože se Marek i Lucie snaží ve svém životě minimalizovat množství odpadu, sami zero waste životním stylem nežijí. Lucie k tématu říká: „Pro mě je důležité se z toho příliš nehroutit, zároveň se však množství odpadu snažit co nejvíce minimalizovat. Během vybavování obchodu jsem se dostala do fáze, kdy mi bylo těžko z toho, že budujeme bezobalový obchod a nábytek nám přivezli zabalený celý do plastu. Hmoždinky do zdi byly z plastu, a tak dále. Člověk však nemůže být v tomto ohledu příliš křečovitý, jinak by se zbláznil.“

O kvalitní potraviny se začali Marek s Lucií zajímat i ze zdravotních důvodů. Lucie měla v minulosti problémy s trávením a těžko snášela celou řadu běžných potravin. Včetně těch, které obsahují lepek. „Když jsem se začala o svůj zdravotní stav více zajímat, dočetla jsem se, že je nutné jíst co nejméně potravin, které jsou chemicky ošetřeny. Od té doby, co jím převážně bio potraviny, se mi zdravotní stav velice zlepšil. Už mi nedělá problém ani chléb. Ovšem jen pokud je kváskový a upečený z čerstvě namleté žitné mouky,“ vysvětluje Lucie.

Kam se budou ubírat další kroky této nadšené mladé dvojice? O svých plánech Marek říká: „Míříme v podstatě mnohem dál. Tento obchod je vlastně projekt nula, kde si vše zkoušíme. V plánu je opravdu kvalitní e-shop se vším všudy, který bude zásobovat celou republiku. Také bychom rádi pozvali všechny nadšence případně zvědavce na otevření naší pardubické prodejny spojené s ochutnávkami a dalším překvapením již za dva týdny, v pátek 15. března.“

Nadšení pro věc, osobní, laskavý přístup a poctivost osloví nejednoho zákazníka. Kvalitu i originalitu oceňuje čím dál více lidí a my přejeme Lucii i Markovi úspěch v dalších krocích jejich podnikání.

Od první zkoušky Kyx Orchestra uplynulo už neuvěřitelných 15 let! Základy Kyxu byly položeny na podzim roku 2003, kdy se parta muzikantů sešla v chrudimské čtyřce Alfa. Slovo dalo slovo a už za půl roku byla první zkouška. K výročí Kyx Orchestra pořádá koncem prosince koncert v chrudimském Muzeu. O působení big bandu na naší hudební scéně si povídám s Františkem Jelínkem, trombonistou a band leadrem.

Na hudební scéně působíte již 15 let, a není od věci zdůraznit, že na úspěch Kyx Orchestra by měla být hrdá i Chrudim.

"Ano, za 15 let považuji hlavně za úspěch, že jsme se nerozpadli. V bandu panují od začátku demokratické názory a motivujeme se myšlenkou, dělat si to hlavně dobrý. Náš dirigent Roman Fišer, který je jediný profesionál, říká: Když děláte umění, vždy předvádějte to nejlepší!

Za Chrudimáky se považujeme stále, i když nás většina z 22 žije jinde, do Chrudimě se vracíme rádi, a to nejen kvůli rodičům a přátelům."

To zřejmě vysvětluje vaše koncertování prakticky na všech pódiích našeho města?

"Přesně tak, máme to tu rádi, ať vystupujeme na letním hudebním festivalu v Janderově, R- klubu, na Festuňku,  v našem divadle či v krásném sále Muzea."

Jenže vy jste se brzy propracovali za hranice Chrudimě i České republiky. Vaši příznivci samozřejmě zaznamenali společné turné s Radimem Hladíkem a Blue Effectem, hraní s filharmoniky v Tipsportaréně v Pardubicích, zaznamenali i koncertování v Moskvě a mnoho dalších projektů. Jak vás přijímá různě vnímavé publikum a vy jeho?

"Obecně mohu říct, že nás baví publikum, které si užívá naši atmosféru, takže nezáleží na místě vystoupení, ale fungování chemie mezi námi a posluchačem. Nemáme vlastní repertoár, vždy někdo z nás přinese skladby, které projdou demokratickým výběrem a vzniknou nové aranže."

Takže podobnou cestou jste se dostali až na unikátní „černý vinyl v žlutém obalu“?

"Naše aranžmá natolik oslovilo Tony Colmana z londýnského Hospital Records, že se nám podařilo, dokonce jako první české kapele, dostat se do spárů této nahrávací a producentské společnosti a náš remix bude už navždycky, protože vinyl lasts forever, na tomto světě."

Vaší srdeční záležitostí zůstává přesto vystupování v Chrudimi, máte zde vyloženě oblíbené místo?

"To máme. Je to chrudimský Festuňk, kde je vždy dobrá atmosféra a hrajeme pod širým nebem a také širokému okolí! (úsměv) Je to příjemné domácí prostředí pro nás, pro naše kamarády a rodiny. Rádi se sem vracíme."

Narozeniny Kyxu oslavíte 22. prosince ve Velkém sále muzea koncertem s Lenkou Dusilovou.

"Chceme nejen oslavit 15 let od našeho vzniku právě v Chrudimi, chceme tím i podpořit chrudimskou kulturu. Koncertem lze apelovat na hosty k lepšímu fungování hudební kultury, dokážeme oslovit nejen osobnosti z politické scény, ale například rodiče, kteří dávají první impulzy svým dětem a mohou je podporovat v hudebním vzdělávání. Předáváme si zkušenosti s jinými muzikanty a v neposlední řadě jsme tu pro posluchače, kteří chtějí právě tuto kulturu."

Co perspektiva dalších 15 let?

"Určitě nás provází myšlenka, posouvat hranice neustále dál. Nejen v Kyxu, ale mám na mysli posunout i hudební kulturu v Chrudimi. Sejít s představiteli města a společně vnést do povědomí lidí hudební akce a vystoupení s jedinečnými osobnostmi hudebního světa. Chrudim má tradici hudebních večerů, většinou hudby klasické, v poslední době je prostor vinárny Muzea věnován jazzovým produkcím. Mám také na paměti ne tak dávnou dobu, kdy tematicky laděný Rok hudby dokázal každým koncertem zaplnit chrudimské Resselovo náměstí. Je vidět, že posluchači na hudbu slyší a je to jedna z inspirací v podobném směru pokračovat."

Děkuji za rozhovor.

Chrudim – Seniory má velká část veřejnosti zažité jako věčně nespokojené, brblající a na nemoci si stěžující nudné patrony. Chrudimské noviny se pokusily zjistit, jak ve skutečnosti starší lidé žijí, co je těší a co jim naopak schází. Výsledky tohoto „průzkumu“ jsou překvapivé a spolehlivě bortí výše uvedené smyšlenky.

Ochotnými partnery v diskusi byli tři muži, pánové věku hodného úcty a respektu – Ladislav Marek, Jan Stejskal a Oldřich Jelínek. Všichni tři si udělali ve svém nabitém diáři chvilku času, aby pohovořili o životě, přístupu k problémům, jež je trápí, a poodhalili část své životní filosofie. Při návratu ke „kořenům“ mnohdy vyšlo najevo, že základním kamenem jejich optimistického pohledu na svět a společnost jsou zážitky a zkušenosti z dětství a raného mládí.

Ladislav Marek

Chrudimská tenisová legenda, která svého času porazila i wimbledonského vítěze Jana Kodeše. Nezdolný optimista, šetrný člověk, který dobře ví, že na vše je třeba si vydělat. Lékem na neduhy je mu především milovaný sport, jemuž se aktivně věnuje i po sedmdesátce. Jeho vztah k tenisu zpracoval před dvěma lety redaktor Petr Dejnožka.

„Jsem životní optimista. Snad díky tomu, že žiji sportem a mám kolem sebe i hodně mladých lidí. Navíc si dopřávám i věci, které mi dělají radost. Neznamená to samozřejmě bezhlavé utrácení, spíše naopak. Nedostatky v dětství mne naučily šetrnosti, takže když si teď chci třeba koupit nový počítač nebo mobil, samozřejmě si našetřím. Žít s dluhy, to není nic pro mě. Lidé obecně mají asi problém s tím, že mnohdy vyschnou zdroje, na něž byli zvyklí, a najednou se musí uskromnit. Což v seniorském věku bývá dost obtížné,“ říká tenisová legenda Ladislav Marek.

„Všechny nemoci, musím to ale zaťukat, protože jsem skoro žádné neměl, léčím tak, že se jdu hýbat. Třeba přijedeme na chatu a všichni leží, odpočívají, jsou unavení. Já vezmu sekačku a jdu sekat trávu. Zásadně si nelehám; to já nedělám,“ prozrazuje sportovec tělem i duší Ladislav Marek.

„Politiku sice sleduji, ale rozhodně jí nepřikládám nějaký přehnaný význam. Může se totiž často stát, že tomu někdo propadne a začne svět kolem sebe vidět touto optikou, což často vede k pesimismu,“ tvrdí Marek.

„Zajímám se o moderní elektroniku – to je jedna z mých dalších velkých vášní. Notebooky, chytré telefony, nic mi není cizí. Sousedé se na mne často obracejí s žádostí o pomoc, drobné opravy. Hodně také o těchto pomocnících čtu, abych zůstal v obraze a mohl sledovat nejmodernější trendy. Člověku pak nezakrní mozek,“ směje se Ladislav Marek.

„Z internetu si nahrávám písničky, které později poslouchám v autě. Mám tablety, mobily, pořád se snažím jít kupředu. Samozřejmě nedržím mobil pořád v ruce, jak to dnes často bývá,“ popisuje svou vášeň pro vše nové.

„Poradit někomu, jak si vybudovat pozitivní přístup k životu v důchodovém věku vlastně nejde. Člověk je buď celoživotní optimista – a tady hraje naprosto zásadní roli výchova v mládí, nebo zkrátka není. Kdybych svému vrstevníkovi řekl, že od malička měl na sobě makat, k čemu teď taková rada je,“ ptá se tenisový trenér Ladislav Marek.

Jan Stejskal

Rodilý Chrudimák, hudební skladatel, muzikant tělem i duší, vitální a stále dobře naladěný „pan učitel“, osobnost města v roce 2014. Jeho rodina vlastnila v Chrudimi dům s pražírnou kávy na Resselově náměstí, vztah k východočeským Athénám je tedy neoddiskutovatelný. Také jemu Chrudimské noviny věnovaly několik článků, z nichž ten první vznikl již v roce 2012. Narodil se 4. října 1938.

„Nikdy jsem si nestěžoval na nepřízeň osudu nebo nemoci. Ani v době, kdy mým domovem byl chrudimský hospic. Co je příčinnou mého životního optimismu? Nepochybně zážitky, a především výchova z dětství. V současné době pak i spolupráce s lidmi podobných životních postojů, podobného naladění,“ říká muzikant, učitel, výtvarník a spisovatel Jan Stejskal.

„I v seniorském věku nemám čas na nějaké stesky a stížnosti. Pokračuji v tom, co dělám celý svůj život. Organizuji hudební vystoupení naší skupiny Nestejskáme si, dopisuji další knihu a chodím hrát na klavír těžce nemocným seniorům v hospicu. Obdivuhodně mne dokáží nabít energií nejen oni, ale i skvělý personál, jemuž vděčím opravdu za mnoho,“ přibližuje aktivní život důchodce s plným diářem Jan Stejskal.

„Bydlím nyní v domě s pečovatelskou službou v Soukenické ulici. Perfektní péče, skvělé zázemí. Mám tu svůj pokoj, své noty, dokumenty, knihy a elektrický klavír. Potkávám tu celou řadu seniorů podobného věku, jako jsem já sám. Nikdo z nich si nestěžuje a nereptá. Pečovatelky nám věnují maximum svého času a my pak máme prostor pro své zájmy a koníčky. Bez koníčků  – tady je pro mne na místě prvním hudba, bych jen obtížně nepropadl skepsi. Hudba mi dává radost, odkrývá jemné odstíny lidské duše i života. Umožňuje pohybovat se ve společnosti a rozdávat dobrou náladu,“ usmívá se bývalý učitel.

„Těší mne Chrudim, nádherné město plné památek a polozapomenutých příběhů. Je radost odkrývat jeho dávnou historii a následně ji prostřednictvím knih a obrázků předkládat čtenářům. Raduji se i z pozitivní odezvy těch, kdo mé knihy kupují, mluví o nich. Motivace k dalšímu psaní mi rozhodně nechybí,“ neskrývá radostné zážitky Jan Stejskal.

Oldřich Jelínek

Část svého produktivního života prožil Oldřich Jelínek jako zaměstnanec Děčínských strojíren, kde se stal nositelem světového patentu za katalyzační komoru, které se dnes v autech říká prostě tlumič výfukových plynů. Později pracoval jako oborový inženýr na Generálním ředitelství Transporty Chrudim. Zde  se věnoval zvýšení technické úrovně vysokozdvižných vozíků. Ještě před tím však neunikl totálnímu nasazení ve firmách, které pracovaly pro Říši. Po revoluci se ve věku, kdy většina ostatních seniorů uvažuje pouze o odpočinku, pustil do výroby razítek, později také zastával funkci domovníka v bytovém domě Balustráda. Syn zedníka a otec známého chrudimského galeristy, optimista s fenomenální pamětí.

„Povahu naprosto zásadně formuje doba, kdy člověk ještě vlastně ani neví, že je formován. Samozřejmě mluvím o dětství a dospívání. Ani u mne to nebylo jinak. Tatínek byl zedník na malém městě, spíše vesnici. Rozhodně nemohu říci, že bychom se měli špatně nebo trpěli bídou. To určitě ne. Na stranu duhou, zhruba od osmi let jsem bojoval sám za sebe. Ne snad po stránce materiální, ale mentální. Tatínek příliš nesouhlasil s tím, abych studoval. Na mně pak bylo, abych mu dokázal, že na to mám,“ přibližuje své mládí dvaadevadesátiletý senior Oldřich Jelínek.

„Právě tento přístup – přesvědčit své okolí o vlastních kvalitách, mi později dost pomohl. Ať už to bylo po válce, kdy jsem pracoval v Sudetech, nebo později v Transportě. Sudety mi ukázaly Němce v jejich podstatně odlišné podobě. Byli to mnohdy slušní a pracovití lidé, dost jsem si s nimi rozuměl. Odsuzovat je jako národ kompletně, to mi nikdy nešlo,“ říká Oldřich Jelínek.

„Když mi bylo čtyřicet a práce mi začala přerůstat přes hlavu, koupili jsme zahrádku. Byla pro mne návratem k přirozenému životu. Fyzická práce a možnost uniknout z nezdravého prostředí – a to i v souvislosti s mezilidskými vztahy v době normalizace. Zahrada mi hodně pomohla dát si do pořádku psychiku, myšlení. Celý život také hodně čtu, patřím mezi nejstarší čtenáře chrudimské knihovny. Dokážu pracovat s počítačem, rád fotím. Člověk musí zaměstnat jak tělo, tak rozum, najít si nějakou činnost. Spolehlivou cestou k rezignaci a nemocem je totiž nicnedělání,“ popisuje svůj recept na zdravý přístup k životu Jelínek.

„Hned po revoluci, to už mi bylo 65 let, jsem založil s manželkou firmu zaměřenou na výrobu razítek. Naštěstí tu existovala velká poptávka a na trhu nebylo dost těch, kdo by ji dokázali uspokojit. Svého času jsme patřili mezi špičku, která zásobovala banky, spořitelny a další instituce. Jako jediní v této době jsme vyráběli mikrorazítko. Firmu jsem později prodal, protože únava se zkrátka dostaví na každého,“ říká.

„Co dělám ve volném čase? Čtu, v posledních letech letech se učím hrát na piano – dokážu přehrát několik písní a také stále pracuji na zahrádce. V mých osmdesáti letech mi byla nabídnuta práce domovníka na Balustrádě, dělal jsem to pět let, ale i to mne už později začalo neúnosně vysilovat. V poslední době také sestavuji rodinný rodokmen – mimochodem, našel jsem dávno zapomenuté příbuzné v USA, píšu paměti. Nechci vypadat jako suchar a nepříjemný dědek, který si jen stěžuje. Úspěšnost však musí zhodnotit jiní,“ směje se Oldřich Jelínek.

Chrudim - Před rokem se v našich Chrudimských novinách objevil článek prezentující nově otevřený ochod s Královskými dobrotami. Znovu se vydávám za paní Regínou Gauglitz, aby mi vyprávěla příběh minulého roku. Po několika schůdcích otevírám dveře, za kterými mne vítá usměvavá paní Regína. Je v plné práci, protože zákazníků neubývá ani v období mezi svátky. U kávy se pokouším vcítit se do drobných každodenních příběhů člověka, který si jde za svým snem, v němž radost z dávání převyšuje mravenčí práci začínající podnikatelky.

Paní Regína označuje obchod za své „třetí dítě.“ Naznačuje tím, že se o práci stará ráda a pečlivě, ale má ještě přece dvě děti, rodinu, kterou si chce užívat a ona ji. Takže, jak sama říká, nechce za každou cenu v práci urvat, co se dá, čas na rodinu a na sebe si vzít nenechá.

R.G.:

„Máme za sebou jeden rok, sen, který se mi zhmotnil tak rychle, až tomu nemůžu věřit. Vše bylo nové a zároveň inspirující. Nebyl to rok jednoduchý, ale stále věřím, že si Chrudim takový obchod zaslouží a má tu své místo. Ráda bych poděkovala všem, kteří si již cestu k nám našli a jsou pravidelnými zákazníky.
Děkuji za doporučení, která si lidé mezi sebou předávají, za pochvaly a gratulace. Děkuji hlavně rodině, že to se mnou ještě zvládá a také mým šikovným holkám, bez kterých bych to prostě nebyla schopna zvládnout…“

Těmi holkami jsou myšleny spolupracovnice! Domácí milé prostředí, domácí oslovení! Obchod začínal se dvěma prodavačkami a teď ještě přibyla kuchařka a pekařka, což nebude konečný počet, protože to, co paní Regínu nabíjí, jsou plány do budoucna. Jsou to vize, které si vkládá každý rok do své snové mapy, inspirace kromě vlastní fantazie a vlastních nápadů čerpá z oblíbených kuchařek, z knih, které ji vždy nadchnou tak, že je označuje za srdcovou záležitost.

R.G.:

„Říkám, že nic není v životě nemožné, například jsem si nemyslela, že bych někdy dělala dorty. Nabídka zpracovat úrodu jahod, rybízu a dalších plodů mne přivedla nejen k výrobě džemů, ale začala jsem je využívat do domácích dortů. Hned ten první měl úspěch! Byl svatební a troufale třípatrový! Vědomí, že ho děláte pro báječné lidi, vás vede v práci takovým způsobem, že si nedovolím odevzdat něco, s čím bych nebyla spokojena. A proto musím poděkovat všem za tu obrovskou důvěru.“

Výrobky v Královských dobrotách připomínají malá umělecká díla. Produkty obchodu lákají farmářským původem, bio kvalitou a osvědčenou výraznou chutí. Cestou kvality se vydaly i svačinové a hlavně obědové variace.

Děvčata připravují vše nápaditě, chystají čerstvé ovocné nápoje, na každou oslavu dokáží připravit nejen sladkosti, ale i zdravé chutné občerstvení, dokonce tematicky zaměřené. Všechno v decentní promyšlené prezentaci od výběru papíru, krabiček, stužek a keramických ozdůbek.

Výzvou pro chuťové pohárky a pastvou pro oči se stávají podávané polévky, dokázala bych o nich říct, že jsou jedna báseň, schválně: uzený vývar s praženou krupicí a kroupami, mexická fazolová polévka s hovězím uzeným masem podávaná se špaldovým chlebem, špenátovo brokolicový krém sypaný praženými semínky a třeba boršč zahuštěný kukuřičnou moukou pro bezlepkovou variantu, s chlebem nebo frankfurtská polévka s jemným párkem, lehce pikantní klobáskou a chléb…  

Denně chodí nové zboží i noví zákazníci. Paní Regína má velkou vizi farmářských trhů konajících se třeba na nedalekém Žižkově náměstí. To je ovšem výzva nejen pro ni, ale i zamyšlení pro naše zdravé město. Přejme hodně dalších úspěchů, bezkonkurenčních nápadů a příjemných setkání. Děkuji za povídání a fotografickou dokumentaci.

Chrudim – Obrovský „boom“ zájmu o zdravou a chutnou stravu samozřejmě zasáhl i Chrudim. Vznikla zde proto celá řada podniků, které umožňují tuto touhu uspokojit. Jedním z nich je i Bistro Feast na Masarykově náměstí, jemuž s laskavostí sobě vlastní „vládne“ Ivana Verner.

„První podnik se zdravým jídlem jsem vlastně v Chrudimi otevírala před čtrnácti lety. Nacházela se v místech, kde dnes funguje čínská restaurace, tedy ve Filištínská ulici, pár kroků od budovy soudu,“ přibližuje Ivana Verner počátky své snahy o trošku jiný druh stravování ve městě. „Ze začátku to bylo trošku kruté, protože vegetariáni byli většinovou společností považovaní za blázny, takže jsme museli čistě vegetariánskou restauraci přizpůsobit i těm, kdo jedí maso.“

Ivanu Verner v samotném centru tehdy oslovil především samotný dům, renesanční „palác“ s dlouhou a bohatou historií. „Postupně zákazníci přibývali a já se musela rozhodnout, zda pokračovat v této práci, která si brala stále větší část ze mě samotné, nebo ji opustit a věnovat se spíše poskytování terapií. To je má druhá velká láska a cítím ji jako poslání,“ popisuje Ivana Verner nelehkou volbu. Nakonec se rozhodla pro pomoc druhým ve formě duchovní a restaurace zanikla.

Říká se sice, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, ale to v případě energické Ivany Verner neplatí zcela beze zbytku. „S mužem jsme se rozhodli, že do toho půjdeme znovu. Manžel je profesionální kuchař, má mnoho zkušeností, nebyla to tedy cesta do neznáma. Dům na Masarykově náměstí mě zaujal na první pohled. Přišla domluva s majiteli, trošku náročnější úpravy vnitřního prostoru. Aby nebyly narušeny historické omítky a zdivo. Velkou oporou a pomocí mi byla samozřejmě má rodina. Synovi je vlastní velká dávka kreativity, navrhl nám proto design celého podniku, dcera provozuje rodinnou farmu v Částkově u Žumberka. Čerstvé suroviny pro přípravu pokrmů tak byly zajištěny. Brzy oslavíme první rok existence bistra,“ říká Ivana Verner.

Čím je však Bistro Feast jedinečné? „Jstě tím, že si zakládáme na určité formě rodinné atmosféry. Naši zákazníci, kterých stále přibývá, to cítí. Samozřejmě nejvíce jich přichází kolem poledne, kdy nabízíme i menu a to jak bezmasé, RAW, tak i s masem. Ochutnat mohou i sladké pokrmy. Vybrat si u nás zájemci mohou z opravdu pestré nabídky. Mnohdy tak pestré, že výběr toho, co by potěšilo jejich chuťové buňky, nechávají na nás. Zkrátka přijdou a chtějí něco, co jim bude chutnat. Často se tu zastaví i ti, kdo kolem pouze projíždějí a v takových chvílích se ukazuje výhoda umístění bistra nedaleko frekventované silnice na Masarykově náměstí. Veškeré jídlo si totiž lze samozřejmě vzít i s sebou a sníst později,“ vysvětluje Ivana Verner, proč se zákazníkům v bistru tolik líbí.

Ivana Verner se svým manželem však nabízejí i pravidelně pořádané kurzy vaření zaměřené na nejrůznější druhy světové kuchyně. V říjnu to byla třeba kuchyně řecká. I tyto kurzy, kdy zájemci ve dvojicích tvoří své vlastní pokusy o nevšední kulinářské výtvory, probíhají v rodinné a přátelské atmosféře. „Chceme, aby se u nás lidé cítili opravdu dobře, a proto se k nám také rádi vraceli. Jedinečný soulad mezi dobrým jídlem a příjemnou obsluhou pak působí na celého člověka. I to napomáhá ke zlepšení zdravotního stavu, nálady a psychické pohody. Část ze své psychoterapeutické praxe tak mohu realizovat i tímto způsobem.“

Nelze se však nezeptat na plány do budoucna. „Nějakou formu expanze v současné době neplánujeme. Chceme dělat dobře naši práci tady v Chrudimi. Podle reakcí našich zákazníků se zdá, že nám to prozatím jde docela dobře,“ uzavírá Ivana Verner. 

Chrudim – Obchod s čajem, kávou, čokoládou a rámařskými službami s názvem „Mlsný pecivál“ zná ve městě asi každý. Patří manželům Švecovým, kteří v samotném srdci Chrudimě vsadili na kvalitu a specializaci v tomto sortimentu. Své zákazníky si již za téměř desetiletí provozování obchodu našli.

„Začínali jsme ve Slatiňanech, kde bydlíme, s rámařskými službami v malém prostoru“ říká Jaromír Švec. „Nabídku služeb jsme postupně rozšiřovali o další zpočátku spíše dárkový sortiment a zároveň se dvakrát stěhovali do větších prostor,“ doplňuje svého muže Jana Švecová.

„Koncem roku 2007 se nám naskytla možnost otevřít obchod v samotném centru Chrudimi. Ve stejném domě, kde před více než 60 lety provozovala obchod s čajem a kávou rodina Stejskalova, která zde měla i pražírnu kávy. Považujeme to za dobré znamení, že se ve stejných prostorách, tak specifický sortiment bez jakékoliv osobní vazby, opět prodává,“ vysvětluje volbu Resselova náměstí Jaromír Švec.

Z malého obchůdku za deset let vyrostl větší a dnes už jde o samozřejmou součást podnikatelského podhoubí Resselova náměstí. Kvalitu rámařských služeb Jaromíra Švece znají zákazníci v celé České republice. „Klíčem k úspěšnému fungování je realismus. Neklást si nesplnitelné cíle, nezakládat hned x různých poboček. Raději se zaměřit na budování přátelských vztahů se zákazníky a kvalitu. Dbáme u nás na opravdu osobní přístup ke každému, poradíme nebo si jen popovídáme, nabídneme k ochutnání,“ odkrývá podnikatelskou strategii Mlsného pecivála Jana Švecová. Nikdy by třeba neprodávali zboží, které lze najít ve velkých marketech, zaměřují se na značky, které jdou jinou cestou. „Náš pokus provozovat obchod ve velké nákupní galerii v Pardubicích se ukázal také jako slepá cesta. Osobní přístup k zákazníkům tam nebyl možný, anonymita davu by nás udusila. Návrat k jednomu kamennému obchodu v centru Chrudimě byl tak samozřejmým řešením,“ uvádí Švecová.

Obchod má v nabídce stovky sypaných čajů, desítky druhů kávy a čokolády to jsou spíše umělecká díla. „Jako vše v životě, je i volba toho, co jím nebo piji otázkou priorit. Pokud si zákazník spočítá, kolik zaplatí za obyčejný porcovaný čaj v papírovém sáčku a porovná s cenou několikanásobně kvalitnějších čajů z naší nabídky, s překvapením zjistí, že obyčejná čajová drť v pytlíku je vlastně dražší.“ zamýšlí se Jaromír Švec.

Jana Švecová není navíc žádným amatérem, který by nevěděl, co zrovna svým zákazníkům nabízí. Absolvovala celou řadu školení a seminářů a dokonce cestu na čajové plantáže Srí Lanky. „I tohle považuji za samozřejmý přístup. Pokud mám za kvalitu zboží ručit, měla bych znát i jeho původ,“ zamýšlí se Jana Švecová.

Pozorný návštěvník Mlsného pecivála si nemůže nevšimnout čokolád s motivy staré Chrudimě. „Chtěli jsme něco výjimečného, originální dárek. Obvykle bývají takové čokolády nic moc, ale ty naše jsou naopak exploze chuti, protože se jedná o ruční výrobu. Stačí sníst pár dílků a člověk je doslova nasycen. U běžné čokolády z obchodu může sníst tabulku a stejně je výsledek dost rozpačitý,“ komentuje Jaromír Švec další unikátní produkty v nabídce Mlsného pecivála.

Na otázku, co by si přáli do budoucna, manželé odpověděli, že oživení centra města, které jakoby se stávalo spíše velkým parkovištěm a o víkendech úplně „vymřelo“. „Resselovo náměstí, historické centrum by mělo být výkladní skříní města, většina budov je krásně opravených, ale chybí tu život. V tom zcela souhlasíme se sýrařem Gianfrancem Zanonim. Recept na změnu asi nemáme. Jsme jen majitelé obchodu, ne odborníci na urbanismus a koncepci kultury ve městě. Přesto je zřejmé, že něco je špatně. Možná by pomohlo trošku víc diskutovat s těmi, kdo v centru žijí a podnikají,“ uzavírá Jaromír Švec.

Obchod Mlsný pecivál a jeho majitelé, manželé Švecovi, představují se svým osobním přístupem k zákazníkům zvláštní úkaz. V době anonymních nakupujících v obřích halách supermarketů však stále více lidí touží po pocitu jedinečnosti a také zájmu. Toho všeho se jim v obchodě na Resselově náměstí dostane měrou vrchovatou.