Možděnice

Přes zákaz do hospody nelez a bez košíku do obchodu jakbysmet. Kdo by to byl řekl, že za rok touto dobou bude muset stát před obchodem v roušce ve frontě na košíky. Jak to vypadalo po víkendu v Chrudimi, více než měsíc po vyhlášení platnosti „bez košíku do obchodu nelez“? Lidé vzali obchody po výplatě útokem. Vánoční trhy „z bezpečnostních důvodů“ po třech dnech skončily, tak lidé opět vyrazili podpořit velkoobchody. Co jiného jim zbývá?

Fronty v Chrudimi se po víkendu opět stály snad úplně u všeho, co zůstalo otevřeno, většina lidí raději oželela i včasný oběd, jen aby nakoupili v klidu, ale tento nápad měla tentokrát podle tvořících se front asi většina. Fronty se tvořily před supermarkety i před hračkářstvím. Dnes odrazuje od stání ve frontě na košíky déšť, jinak by se situace s blížícími se svátky určitě opakovala.

 Z obchodů vycházeli lidé tu obtěžkáni taškami s věcmi Made in China, jinde zase pomely, které byly zrovna v akci, ale až vláda odsouhlasí povinné kvóty na české potraviny, a že o to opět SDP a ANO 2011 usiluje, bude prý s tímto rozmanitým výběrem konec. Zatím ale o kousek výš zelo Resselovo náměstí prázdnotou, jen několik posledních odvážlivců ve stáncích se jmelím a vánočními stromky tvořilo po víkendu tichou kulisu této prapodivné podívané. A proto ne nadarmo se říká, že: Každý by měl znát svého zelináře a podporovat regionální prodejce. Ale zavádět kvóty na české potraviny? Tento způsob představ o svobodném trhu zdá se mi býti poněkud nešťastným...

Že lidi formuje prostředí, ve kterém žijí, je známý fakt. Jaké prostředí ale formuje lidi z Chrudimi a okolí? Pojďme se společně podívat, jak to dnes vypadá v jedné části rekreačních lesů na Podhůře, kde proud řeky nesyčí, a tak tam pod tou skálou technické služby z Chrudimě pravidelně dovážejí náklad plný bílých porcelánových mís. Zní to tak vznešeně, viďte?

Pod tou skálou, kde se proud odpadků tyčí

„Jé, pojďte sem, já už vidím tu skládku!“ zakřičelo radostně dítě ze skály zvané Čertova skalka na svoje rodiče, zatímco já jsem zrovna fotila scenérii pod skálou a nevěřila svým očím a pak už ani uším. Že by si místní lidé zamilovali tuto část rekreačních lesů včetně skládky a přijali ji jako její nemyslitelnou (nebo chcete-li neodmyslitelnou) součást? Jestli stejné nadšení sdíleli i rodiče, už jsem bohužel nezaslechla.

A protože nad tou skládkou (hromad je tam ukrytých více) kdosi vymyslel postavit rozhlednu, tak se na tu nádheru můžete podívat od dubna do října opravdu z výšky. Jinak je vstup na vlastní nebezpečí, ale i tak vstup povolen naráz pouze v šesti lidech. To prostě jednomu hlava nebere. Ale pro místní a ty z okolí asi nic nenormálního, už jsou na podobné výstřelky prostě zvyklí. První rozhlednu Báru navíc odnesl „čert“ v podobě tornáda hned čtyři dny po jejím otevření v roce 2008. Místo jako stvořené pro různé záhadology a konspirační teorie, ale pokračujme dál.

Chrudim, město, kde stojí za to žít?

Už se proslýchá, že prý před časem předběhla v památkové péči Chrudim Prahu, ale je vidět, že místním opravdu smysl pro humor nedochází. Nebo neprochází? Je to ostatně i trend v památkové péči, i když ne všude se tím řídí: nerekonstruujeme, ale konzervujeme, aby to vypadalo, jako by se zastavil čas. Uchovat, ne rozbít. Ale tohle samozřejmě není případ pomalu chátrajícího lanového centra, protože to není v památkové zóně, na rozdíl od Štěpánkova domu. Důležité je umět si správně vybrat obor. Zavádět inovace se ale v tomhle městě v minulosti některým nevyplatilo.

A až se Vás bude někdo ptát, proč se Chrudimi přezdívá Benátky východních Čech, nebo budete potřebovat postrašit zlobivé dítě, vytáhněte na něho dobové fotografie ze zatopeného sídliště Na Šancích. Navrhuji výstižnější slogan: žádné: Chrudim, místo, kde stojí za to žít, ale prostě: Chrudim, město kuriozit. Každý si najde tu svou a věřím, že tohle přiznání by přilákalo zpět všechny turisty. Změněním názvu jedinečného Muzea barokních soch, které zatím nedokázal nikdo zužitkovat, na Muzeum baroka rozhodně díru do světa Chrudim neprorazí.

Kde jsou ty časy, kdy byla Chrudim vyhlášeným kulturním městem a opravdu to tady žilo. Holt, je to umění, znát svoje výhody a omezení a brát věci tak, jak jsou. Vzpomeňte si na tu pověst o kněžně Libuši s její jasnovideckou vizí. A představte si umělkyni, jak z rozhledny na Podhůře pronáší operním zpěvem aktualizovanou památnou větu: „Vidím město veliké, jehož skládka hvězd se dotýká!“ Můžete dle libosti scénku obměňovat. To by bylo teprve PR pro místní rozvoj.

Když to nesmrdí u baráku, petice nehrozí

Alespoň relaxaci na čerstvém vzduchu slibují rekreační lesy. Už při vstupu máte zřetelně na výběr jen ze dvou možností, což ti nerozhodní jistě ocení. Prostě žádná „schovka“, aby to nikomu nepřipadalo divné. Podle cedulí si můžete už několik let vybrat, zda půjdete na rozhlednu rovnou, nebo to vezmete oklikou přes skládku. I tak se dá dosáhnout vrcholu. I když někteří ho dosáhli už na parkovišti, podle toho, co nevyhodili do koše. A protože to není v obytné zóně a na první pohled to nesmrdí, není důvod sepisovat ani petice, takže to tady jen tak nezruší. Hurá!

Pokud nejste nároční a chcete jít s dobou, můžete si tu třeba pořídit materiál pro originální sochařská díla, jak je teď v módě, tady se opravdu vyřádíte. I ta minivyhlídka, kde si můžete střihnout scénku jak z Titanicu, u skládky stále stojí. Vlastně by se to dalo jistým způsobem považovat i za altruismus, protože se tím ulehčí život spoustě lidem, když se nad tím zamyslíte. Jaká škoda by to byla pro ty, co vidí víc než ostatní a nakonec usoudili, že i ta skládka není jen součástí přírody, protože tu probíhala revitalizace, ale že z těch toaletních mís, co dole různě trčí k obloze mezi sutí a jiným harampádím, by byl vedle i Marcel Duchamp.

Na vysokém podstavci z panelů můžete zhlédnout výstavu toho nejcennějšího, co zatím tato skládka vydala. Mnohé poklady ale teprve čekají na své objevitele. Vše si zde můžete, na rozdíl od sběrného dvora, odnést zadarmo. I pedagogové si zde přijdou na své. Hra na archeology z budoucnosti nadchne snad každého. Lidé budou jednou vzpomínat, jak dlouho vydrželi pohled na tuto krásnou scenérii. Výtěžek ze skládky půjde jistě na dobročinné účely. Teď jste se měli zasmát. Ve skutečnosti je to všem jedno, a komu není, nakonec mávne rukou. Nechat pod rozhlednou tak dlouho kvést skládku, kterou navíc všichni schvalují, to je teprve umění jednat s lidmi!

Kouzlo rozporuplnosti možná přetrvá

Srdce turistů vyhledávajících bizarní zážitky zaplesá při návštěvě této kuriozity východních Čech. Celá tahle podívaná už ale brzy skončí. Proto by se jistě osvědčily reklamní plakáty s těmi, kdo to vymysleli, aby místo ještě stihlo navštívit před dalšími volbami co nejvíce lidí. Konec skládky se očekává totiž v roce 2024. Třeba se ale do té doby ještě něco vymyslí. Však úplný zákaz skládkování má být až v roce 2030, ne? Představte si, že by to kouzlo rozporuplnosti pominulo. Už hrozilo v roce 2012, že tady možná žádná skládka nebude. Nebo se to aspoň jen tak řeklo, aby to vypadalo, že se s tím něco dělá, však víte, jak to je. Těch turistů, co by o tuto atrakci bez vysvětlení za ty roky přišlo, ještě že se na to zapomnělo.

To nejlepší na konec

Kuriozitou na závěr zůstává, že životnost rozhledny převážně z modřínu je i přes pravidelnou údržbu odhadnuta na 20 let, jak uvádějí i Městské lesy. To by znamenalo, že pokud bude provoz skládky prodloužen až do roku 2030, přežije i stávající rozhlednu Báru.

Letní výlety vkládají do paměti jen zvláštní vzpomínky, které vám určitou lokalitu připomenou. Protože většinou to začíná tím, že řeknete:“ Kde to bylo, jak tam měli třeba ten úžasný lustr?“ nebo tak něco. Samozřejmě historik začne obráceně a nejdříve označí místo a pak vyjmenuje pomalu celou rodovou linii.

Takže u mne to v „imaginárním“ rozhovoru funguje takhle:“ Kde my jsme to jenom viděli?! No to bylo přece tam, kde kostýmovaní průvodci provázeli po zámku až do středověké kuchyně, a tam se linula vůně právě upečených koláčků.“ …a venku jsme pokračovali za bílými jeleny…

Mne zaujala na jednom proslaveném zámku v severních Čechách, s historicky doloženou světoznámou celebritou, místnost se stěnami pokrytými od spodu až po strop grafickými listy. Dokumentovaly život šlechty i poddaných, jejich zábavu, lovy, zajímavou módu, lidové kroje, nástroje, nezvyklé rytířské hry, které již se šlechtickými dobami nadobro zmizely.

„ Jak zmizely? Vy jste nebyli na nedaleké zřícenině, kde se rytířské turnaje konají i dnes“ „. Aha tam jsem byla pozorovat hvězdy a já zase poznávat rostliny.“

I v dětství to fungovalo podobně, co jsem si pamatovala: kůži z medvěda, pověst o bílé paní či jiném strašidle, zámecký příkop kolem hradu, bludiště z keřů a krásné točité schody, ty pak jsem poznala v pohádce a měla jsem radost, že je znám.

Tak bych mohla pokračovat. Určitě jste podle artefaktů některé lokality poznali a máte stejné pocity z navštívených hradů a zámků. Zkuste si vzpomenout na letopočet či majitele, kdo s kým, kdo koho zavraždil… to bude horší. Je pravda, že jiná generace bude preferovat právě toto. Obdivuji odhad průvodců, kteří dokáží podle návštěvníků  ,,šáhnout“ do správné škatulky pro ten správný poutavý výklad.

Úmyslně jsem lokality nejmenovala, abych dala prostor těm, kteří by chtěli podle nápovědy lokality poznat a procvičit si paměť, odpovím vám, pokud by jste si nebyli jisti, ale ve vaši nejistotu nedoufám.

Popisovaná místa jsou blízká i daleká, a objevují se v kulturních pozvánkách těchto Chrudimských novin. Výjimkou je Morava a pak zámek v severních Čechách ležící u nádherného lázeňského města. Města plného květin a rekreačních parků. Ve všech navštívených městech srovnáván zeleň s tou naší v Chrudimi. Pak mi je dost smutno při návratu, když vidím ty neuspořádané pokusy města, /pozor rozlišovat od výzdoby podnikatelů, ti jsou na jedničku! / No smutný závěr je i ten, že mnou obdivovaný Zámecký park v nejmenovaném lázeňském městě upravoval a rekonstruoval nejmladší syn slavného prvorepublikového zahradního architekta Josefa Vaňka  - Květostav.  Navrhl poválečnou úpravu a rekonstrukci Zámecké zahrady.

 A poslední kvízová otázka je na místo, kde Vaňkovi patři k slavným osobnostem města.

V roce 2026 Den matek připadá na neděli 10. května. Myšlenka poděkovat maminkám za lásku a za dobré vychování, je povznášející.

Den matek pochází ze Spojených států, stejně jako mnoho dalších mezinárodních svátků, MDŽ, Svátek práce... Celonárodním svátkem ho v roce 1914 prvně vyhlásil prezident Woodrow Wilson a vyhradil mu druhou květnovou neděli. Kořeny Svátku matek sahají ale hlouběji.

První Den matek byl v roce 1907. Od 70. let 19. století se snažila za zavedení Dne matek za mír Anna Jarvisová, která tak připomínala svoji matku Ann Reevesovou Jarvisovou, mírovou aktivistku pečující s dalšími ženami v době války Severu proti Jihu o raněné obou stran. V jejich „utopistických“ představách měly matky celého světa brát manželům a synům zbraně z rukou a rozmlouvat jim válčení.

V roce 1923 se o slavení tohoto svátku zasadila Alice Masaryková, dcera prvního československého prezidenta. V tomto roce zemřela její maminka Charlotta Garrigue Masaryková. Svátek paní Alice do Česka přivezla z USA, kde i žila.

Den matek se neslaví u nás tak masivně, možná to je škoda. Nejčastěji program připravují v mateřských školkách, kde je největší možnost poděkovat nejen maminkám, ale i jejich maminkám a vlastně i prababičkám. Pestrá jarní příroda nabízí rozkvétající květy, prodejci v zahradnictví se těší na každou možnost vytvořit nápadité aranže, ať se synové maminek rozhodnou pro přání, pro návštěvu, cokoliv… vše určitě potěší.

Chrudim – Vlezlá zima možná rozhodla o tom, že bychom s dětmi poslední březnové nedělní odpoledne mohli strávit raději někde uvnitř. Vypravili jsme se na novou výstavu Pata a Mata do Regionálního muzea v Chrudimi.

Již jarní květinová výzdoba před muzejními dveřmi naznačovala, že pořadatelé mysleli i na hřejivé přivítání. Ve vestibulu to bzučelo jako v úlu. Děti si vyzvedávaly kartičky, se kterými procházely celou výstavu. Všude kam se podíváš, vyskakují na tebe postavičky Pata a Mata, konečně se dovíš, že ten ve žlutém tričku je Pat.

 Pojďte dál!                                                                               Foto: Chrudimské noviny

Rušno je u dřevěného domečku, kde na zahradě malí návštěvníci hrabou listí a v kolečku ho odvážejí na kupku. U obrazových panelů se střídají další děti, umísťují magnetky s postavičkami do prostředí domu. Smějí se, že Mat padá se střechy a Pat nemá správné nářadí na opravu umyvadla.

Další stanoviště oslovuje ty děti, které si poradí s malou tajenkou. Vedle se staví zeď a ku radosti všech zase padá. Drobotina kreslí, sleduje pohádku a vrací se ještě jednou k panelům s postavičkami.

Je tu nebývalé rušno! Potkávají se tu prvňáčci, děti ze školky a svoji radost ze setkání oznamují rodičům a babičkám. Říkají, to je můj kamarád Kubík a tamhle je Honzík s Vendulkou… a viděli jste venku obří vajička?

Velikonoční dekorace před muzeem                                          Foto: Chrudimské noviny

Výstava je hlavně pro děti a určitě se tu pobaví tematickou hrou, sbíráním razítek v soutěži a setkáváním se s kamarády. Vždyť Pat a Mat jsou příkladem dobrých kamarádů! Copak se na sebe někdy zlobili? V každé nepředvídané situaci, a těch nebylo málo, si pomohli a společně něco ukutili.