batole

V posledním vydání časopisu Reflex, jsem si přečetl sloupek Karla Steigerwalda, ve kterém tento autor píše mimo jiné i toto: "Správa věci veřejných tu není od toho, aby poskytovala občanům kvalitní služby, nýbrž aby poskytovala kvalitní zábavu."

Přestože v tomto případě má pan Steigerwald na mysli hlavně Prahu a nový úsek pražského metra, či tunelový komplex Blanka, určitě by ho také velice potěšilo, kdyby věděl, že přesně této zásady se plně drží i chrudimská radnice. A pro příklady tu člověk nemusí chodit vůbec daleko. Přímo zábavnou taškařici o tom, zda je obutá či bosa, poskytuje v posledních měsících občanům města už jen paní zastupitelka Šárka Trunečková. O této zábavě se ale na těchto stránkách už psalo mnohokrát, proto se pojďme veselit dále a ještě lépe.

Například do Novoměstské ulice, kde v rámci konaní fotbalových utkání dlouhodobě dochází k vyloučení veřejné dopravy, tak, aby tam mohlo vždy pohodlně zaparkovat hlavně jen několik desítek aut. To, že by tam i za těchto podmínek projel i americký vojenský konvoj a že jsou paradoxně v přímé blízkosti stadiónu tři obrovská parkoviště s dostatkem parkovacích míst, musíme brát rozhodně také jako zábavný prvek. Nejvíce zábavy si ale užijí právě cestující, kteří ve dnech a v časech konaní fotbalových utkání nastoupí do vozů městské hromadné dopravy a chtějí se dostat například na zastávku Dr. Malíka, a díky uzavírce Novoměstské ulice se pak rázem ocitnou až na Tyršově náměstí. Právě oni také na vlastní kůži poznávají, jak se vedení a úřednictvo královského věnného města snaží takovou zábavu občanům všemožně a maximálně poskytovat.

Zda je to dobře a zda právě taková zábava je to pravé potěšení i pro někoho, kdo například těžce chodí, toť otázka. Já osobně si myslím, že určitě ne. Protože takový člověk si pak maximálně tak zanadává - někdo pro sebe, jiný přímo řidiči autobusu, další pošle k čertu vedení města nebo samotný fotbal, či celou zemi. Tedy úplně opačně, než by tomu mělo ve skutečnosti asi být - kdy by většina lidí naopak měla právě fandit a kopat plně za to, kde žije a kde bydlí. Tedy například všeobecně za město, za jeho vzhled, krásu, funkčnost nebo konkrétně třeba za ten fotbal nebo i za tu veřejnou dopravu. V tomto případě je ale bohužel neustále opak pravdou. Přitom paradoxně jak ten fotbal, tak i ta doprava fungují v Chrudimi více než dobře. Nebýt tedy právě některých, naprosto nesmyslných rozhodnutí těch, co o tom všem někde ze skrytu svých kanceláří či zasedacích místností, nebo z titulů svých funkcí rozhodují.

Možná by bylo dobré se rozhodnout, zda chceme v těchto případech funkčnost nebo jen zábavu. Já osobně, jakkoliv mám zábavu moc rád a samotná Šárka Trunečková vypadá na té fotce s panem starostou v cizokrajném kompletku velice dobře, svůdně a zábavně, tak bych v těchto případech volil rozhodně jen onu funkčnost a kvalitu.

Tomáš Velendorf, čtenář Chrudimských novin

V Regionálním muzeu v Chrudimi skončila k 7. dubnu jeho ředitelka renomovaná historička umění a kurátorka Martina Vítková. Za 21 měsíců jejího působení zde proběhlo třikrát víc výstav než v předchozích letech. Do muzea se začalo spontánně chodit, což nebývalo zvykem. Muzeum náhle ožilo a Chrudimáky to zajímalo. Pod taktovkou Martiny Vítkové vznikaly expozice, doplňované častými přednáškami a akcemi přerůstajícími prostor muzea, a dokázaly oslovit jak nejmladší školáky, tak seniory, aniž by se jim kvalitativně podbízely, což nebývá v Česku zvykem.

Uprostřed Martina Vítková, vzadu Kokešova opona. Foto: Facebook

V kuloárech zdejší regionální politiky se vyskytuje názor, že je "Chrudim kulturně předimenzovaná". To je samo o sobě zajímavé, vnímání kultury jako něčeho potencionálně nebezpečného, něčeho, co je třeba preventivně redukovat.

Je fakt, že kromě tradičního Muzea loutkářských kultur tu v nevyužívaném kostele sv. Josefa vzniklo před nedávnem Muzeum barokních soch, jehož přestavbu svěže provedla skupina Projektil architekti. V zrekonstruovaných prostorách galerie Chrudimské besedy z 30. let v Pipichově divadle tu pravidelně připravuje výstavy známá spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková, a to je jen zlomek toho, co se tu děje. Teď do toho začalo s kulturní "nakládačkou" ještě Regionální muzeum. To už začalo být na zmíněné regionální politiky, strážce kulturních dimenzí, opravdu moc.

Proto musela krajská radní Jana Pernicová (ČSSD) zasáhnout. Vždyť se Martina Vítková pokusila nakonec zachránit i jednu z nejstarších dochovaných malovaných opon v Čechách, oponu chrudimských ochotníků z roku 1854 a nejenže ji vystavila veřejnosti, ještě sehnala sponzory na její restaurování! Tak to už byla poslední kapka. Ředitelka Vítková je donucena k rezignaci, zaměstnanci muzea poslušně podepisují petici za její odvolání. Muzeum teď povede jako mnohokrát předtím jejich osvědčená odborová  předačka, účetní Jungmannová, a všichni si oddechnou. Od roku 2011 se tu vystřídalo pět ředitelů a v mezidobích muzeum vedla právě paní účetní.

Markéta Korečková s jednou ze svých soch. Foto: Facebook

Politici doposud rozhodují o odborných pozicích ve státních institucích a odvolávají schopné ředitele, kteří pracují nad rámec svých povinností a dokážou oslovit širokou veřejnost, místo toho upřednostní spokojenost a klid v kancelářích jejich podřízených. Pokud si ovšem my takové mocenské rošády necháme líbit, s naší zemí to půjde od desíti k pěti.

Obyvatelé Chrudimi měli i díky práci Martiny Vítkové možnost pocítit, že se s kulturou v jejich městě žije lépe než bez ní a mohli by to začít říkat nahlas - třeba svým politikům.

P.S.

Pardubický kraj má skutečně svá kulturní specifika, měla jsem možnost to zažít na vlastní kůži. Před pár lety jsme měli v Pardubicích v Galerii Mázhaus, kterou částečně subvencovalo město, výstavu Estrogen (s Marianou Jůdovou a Pulinou Skavovou), jeden místní radní nelenil a exponáty, které se mu zdály pobuřující, přikázal zahalit, po velkém ohlasu veřejnosti, která se postavila proti cenzuře umění a vše vypadalo na happy end, město galerii raději potichu zrušilo. Tytéž pobuřující objekty jsem po čase vystavila i v Chrudimi, zde je přijali s humorem, pan starosta u nich dokonce s úsměvem pózoval. Jaký postoj asi zaujme k nynější situaci, kdy mu schopné lidi rozvíjející jeho město odvolává Pardubický kraj?

Markéta Korečková, čtenářka Chrudimských novin

Od Velikonoc uběhlo už mnoho času. Většina z nás si připomněla osud Ježíše, jeho odsouzení a hlavně proradnou činnost zrádců v jeho okolí. Ježíš byl narychlo odsouzen v noci. V temné noci za falešného svědectví. V noci a s pomocí zločince byli také prosazeny církevní restituce. Velikonoce se staly osudné rovněž bývalé ředitelce Regionálního muzea v Chrudimi. Rychlost rozhodnutí ukazuje, že se pracovalo dlouho do noci. Noční hodiny jsou jako stvořené pro různá zločinná spiknutí. Dříve se říkávalo: aktivní blbec je horší než třídní nepřítel. Ředitelka muzea nebyla žádná blbka, ale dáma s obrovským rozhledem. Za necelé dva roky její činnosti mělo muzeum více akcí než za celé čtvrt století před tím. Současně probíhalo několik výstav, dopolední přednášky pro školy a odpolední pro důchodce, které tam mnohdy přivedli ti dopolední účastníci. Na všech, na kterých jsem byl, se vždy přistavovali židle. Plná přednášková síň se vidí málokde. Nikdy jsem neviděl, že by tato práce děvčata netěšila.

Jednou z posledních akcí bylo vystavení chrudimské opony. Opony, která se dlouhá léta válela v garáži jak kravský ocas. Bylo jen otázkou času, kdy ji krysy v noci sežerou. Opony Jana Kokeše, na kterou se v krátké době rýsovaly finance potřebné k jejímu zrestaurování. Poté mohla dále sloužit v divadle. Někdy by se alespoň bylo na co koukat. V článcích, které jsem měl možnost číst, jsem se dozvěděl, že ředitelka Vítková ukončila svoji činnost na vlastní žádost a může se vrátit jen pro své osobní věci. Já takové procesy pamatuji.

Těsně před Velikonocemi jsem se po poslední komentované prohlídce úspěšné výstavy potkal před muzeem s Richardem Herbstem. Kolem nás se vracela ředitelka muzea ke svému autu. V krátké chvilce se nám pochlubila se svými plány na příští sezonu. Trochu mě zaráží, že v té chvíli neměl Richard o jejím odvolání ani potuchy. Jako radní pro kulturu by snad o tom vědět měl. Vedení radnice si hraje také na mrtvého brouka a dělá, že se ho to netýká.

Město si po vyštípání Luboše Jelínka očividně neví rady s Muzeem barokních soch. Někdy dost kontroverzní Jelínek však dokázal bez skandálů stavbu dokončit. Hlavně měl ale dlouhodobou vizi, jak z muzea udělat evropskou záležitost. Právě Vítková předvedla, jak se řídí muzeum v Evropě. Že muzeum už není nějaká zatuchlá a zaprděná cimra, kde na vás za pavučinami vykoukne badatel, který nechce býti rušen. Ukázala, jak do muzea přilákat nejenom důchodce, ale hlavně mladé.

Vraťme se však k Velikonocům, k biblickému příběhu, kterým jsem začal o jeho obsazení zde v Chrudimi. Pilát je znám - oranžová čistička z města perníku. Do rolí falešných svědků a Jidáše si musíte představitele dosadit sami. Já jsem jen dědek ze Škrovádu a do muzea se dostanu velice zřídka. Pokud chrudimští radní nechají Vítkovou takovýmto podlým způsobem odstranit, potom jen dokáží, že mají strach, aby je žena, ač malého vzrůstu, svojí pracovitostí nepřevýšila. Po takové odbornici s radostí chňapne kdejaké evropské město. Radní z královského věnného města se opět představují jako slaboši bojící se novot. Připomínám stavbu železnice a jejich strach z kouřící a supící lokomotivy, kterou se báli pustit do města. Tím samozřejmě nechci urazit Martinu Vítkovou, ale svou prací, kterou zde dosud vykonala, mi ji připomíná.

Jaroslav Koreček, malíř ze Škrovádu

Česká pirátská strana
Krajské sdružení Pardubického kraje

Zabránění v pořízení videozáznamu ČPS ze zasedání zastupitelstva města Chrudim

K politováníhodné události došlo dne 16. 3. 2015 na řádném zasedání Zastupitelstva města Chrudim. Česká pirátská strana se zde snažila naplnit jeden z bodů svého programu - transparentnost a otevřenost - a zprostředkovat občanům města Chrudim videozáznam z jednání zastupitelstva. Hned na začátku jednání si kameramana České pirátské strany všimla skupinka zastupitelů a prostřednictvím předsedajícího starosty města Chrudim Mgr. Petra Řezníčka zabránila pořízení záznamu. Zastupitelstvo dokonce v rozporu se zákonem nechalo o nahrávání hlasovat, jako by snad bylo rozhodnutí zastupitelstva obce nadřazeno zákonům. Kameraman ČPS se snažil konfliktu vyhnout a naléhání zastupitelů vyhověl, přestože obec nemá zákonný důvod bránit občanům v pořizování záznamu z veřejného zasedání zastupitelstva.

V současné době se videozáznam nachází v rukou právníků České pirátské strany, kteří po vyhodnocení zváží právní kroky pro případné porušení zákona ze strany zastupitelů města Chrudim. Dne 17. 3. 2015 se kameramanovi ČPS telefonicky omluvil starosta města Chrudim Mgr. Petr Řezníček a přislíbil spolupráci při pořizování videozáznamů z následujících jednání zastupitelstva města Chrudim.

Politici by si měli uvědomit, že s mocí jde ruku v ruce zodpovědnost a že se za svoji práci zodpovídají voličům, kteří mají právo jejich počínání v souladu se zákonem kontrolovat. Každý si nyní může vyhledat ve výsledcích onoho nešťastného hlasování zastupitelů města Chrudim, komu tyto základní demokratické principy nevyhovují.

V Chrudimi dne 17. 3. 2015
PhDr. Jiří Stuna
Předseda krajského sdružení
ČPS Pardubického kraje

Myslím, že se pan Kolář rozhodl dobře. Minimálně kvůli sobě. Po pracovní stránce byl relativně v pohodě, bohužel o jeho manželce to říct nemohu, s ní se dělat nedalo. Je jen jedna věc, která mě udivuje. A to neberu jakkoli zle, jen to jen úvaha.

Když budeme mít kdokoli z nás problém s alkoholem ve své práci, ať je to zdravotní sestra, operátor callcentra, přepážkový pracovník jakékoli instituce, je to jedno v jaké práci - okamžitě bychom měli všichni vyhazov a myslím, že i kdybychom prokázali snahu se stokrát léčit, myslím, že by na nás v práci nikdo nečekal a nikoho bychom už z řad zaměstnavatelů nezajímali. Ve vedení TS Chrudim, které je veřejnosti poměrně dost na očích, to procházelo a z čistě objektivního hlediska si myslím, že tohle by se dít nemělo.

Není to můj útok vůči Kolářovi, teď ani nejde o jméno, ale o princip. Jen si myslím, že tohle by se stávat nemělo. A myslím, že to neháže dobré světlo na celé město - Kolář Nekolář. Je to prezentované jako zodpovědná práce a jak to vypadá, když ji dokáže dělat někdo, kdo má v první řadě problém sám se sebou. Město si akorát samo nabíhá na smeče v podobě pohrdání z řad normálně myslících občanů.

Každopádně, ať se léčba zdaří. Nikdo nikomu nepřeje nic zlého, možná jen pana Koláře doběhlo něco, s čím se těžko žije. Jako jednou za čas každého z nás.

Ivana Palečková, Chrudim

Českem otřásají zprávy ohledně neštěstí v Uherském Brodě. Těžko se lze vžít do neštěstí rodin obětí. Jejich bolest je obrovská. Novináři dělají svoji práci a tak ještě několik následujících dnů bude tato zpráva zaplňovat stránky médií. Diskuze pod články zaplavují hysterické výkřiky některých pacifistů o omezení legálních držitelů střelných zbraní. V první řadě si však musíme uvědomit, že nezabíjí zbraň, ale člověk. Těžko můžeme nyní hledat viníka. Viník je mrtev!

Zbrojní průkaz v naší zemi nelze získat rozhodně zadarmo, žadatel musí kromě bezúhonnosti (čistý trestní rejstřík), prokázat i spolehlivost (nesmí opakovaně páchat přestupky uvedené v zákoně o střelných zbraních a střelivu). Musí prokázat zdravotní a odbornou způsobilost. Psychotesty skutečně nejsou povinné. Odpovědnost při posuzování zdravotní způsobilosti nese praktický lékař, který posudek vydává a má pravomoc v případě pochyb uchazeče na psychotesty poslat. Musíme však přiznat, že psychotesty nejsou ze své podstaty samospasitelné. Žádný psychotest nemůže odhalit zkratovité jednání jinak stabilního jedince. Na druhou stranu může odfiltrovat vyloženě psychopatologické osobnosti a labilní jedince. Je pravdou, že paranoidní osobnosti se často ozbrojují, na druhou stranu zdaleka ne všichni majitelé zbrojních průkazů jsou paranoiky.

Občan v demokratické zemi musí mít právo se legálně bránit. Lidé se rodí silní a slabí a pánové Smith a Wesson dokázali tyto rozdíly eliminovat. Argument, že na ochranu tady máme policii, je zcela plochý. Útočník nikdy na svoji oběť neutočí v místě, kde právě hlídkuje policie. Policie po oznámení na tísňové volání může na místo přijet za 10 minut, ale také za půl hodiny. Kolik obětí může mít na svědomí ozbrojený střelec, ale i útočník s bodnou či sečnou zbraní nebo autem do příjezdu policie? Přiznejme si to, že psychopata se zbraní může zastavit pouze ozbrojený a vycvičený slušný člověk! Spousta držitelů zbrojních průkazů má střelectví jako koníček a tráví na střelnici mnohem více času než policisté. Kdyby se v restauraci nacházel legálně ozbrojený občan, bylo by s největší pravděpodobností obětí méně.

V České republice je více než 307 000 držitelů zbrojních průkazů a více než 700 000 kusů registrovaných střelných zbraní. Selhání jednotlivce z takového počtu držitelů zbrojních průkazů je spíše promile než-li procento selhání. Přesto, že podráždění a nezodpovědní řidiči zabijí ročně mnohonásobně více lidí než držitelé legálních střelných zbraní, nikdo o omezování řidičských průkazů neuvažuje. Zavedení řidičských průkazů na zkoušku u mladých řidičů a zodpovědný přístup lékařů při posuzování zdravotní způsobilosti řidičů a držitelů zbrojních průkazů může toto riziko výrazně eliminovat, nikdy však zcela vyloučit!

Za svoji mnohaletou praxi strážníka jsem se dostal do situace, kdy jsem hleděl do hlavně nabité brokovnice opilého psychopata, který vlastnil zbrojní průkaz, nikomu bych tuto zkušenost nepřál. Pro zdravého jedince není vůbec snadné vystřelit na člověka, a to i v situaci, kdy vám jde o život. Několikrát jsem však také musel uskakovat do příkopu před přestárlým řidičem, který mne za bílého dne v reflexní vestě přehlédl. Auto je stejně nebezpečná a mnohdy nebezpečnější zbraň než pistole!

Žijeme v uspěchané době plné stresu a podobná selhání jedinců vidíme na celém světě. Můžeme se zamyslet nad naším žebříčkem hodnot a tomu přizpůsobit náš život. V situaci, kdy nám jde o život, můžeme spoléhat jenom sami na sebe.

Upřímnou soustrast a mnoho sil rodinám a příbuzným obětí, ale i rodině pachatele.

Jiří Stuna, Chrudim

P.S.: Autor článku je psychoterapeut, dlouholetý velitel Městské policie ve Skutči a učitel sebeobrany

Už od roku 1871 mohou lidé využívat železniční spojení z Chrudimi do Pardubic. I přes všechen pokrok trvá ale takové spojení o délce několika málo kilometrů i dnes, v 21.století, v některých případech skoro přesně tak dlouho jako ve století páry. Někdy dokonce i déle. A vzhledem k tomu, že právě v Pardubicích zastavují každý den už nějaký ten pátek rychlovlaky od Hamburku, Berlína, Vídně, Budapešti a jiných evropských měst, je bohužel propojení Chrudimě s okolním světem mnohem komplikovanější, než by si mnozí z nás mohli myslet.

Ostatně, ono stačí se jen na chvíli zastavit a rozhlédnout kolem sebe. A hned uvidíte, mnohdy i ucítite ten smrádek a teploučko, které číší zpoza takřka každého rohu. Ať už ve formě sice krásné, historické památkové zóny, přes kterou je ale paradoxně veden tranzit osobních automobilů a hromadná doprava je z ní vyloučena, anebo krásného náměstí, kde dávají lišky mnohdy i přes den dobrou noc. A o kousek dál vidíme pro změnu měsíční krajinu před kdysi věhlasným hotelem Romania, než z něj někdo dokázal vytvořit po interiérové stránce barokní hrůzu a kýč povýšený venkovní přístavbou a zásahem policejního komanda. Ať je také nějaká sranda, že? Smrádek a teploučko jsou patrné i na unikátním a krásném prostranství samotného centra, které je ale v takovém stavu, že se sem nikomu nechce ani na bleší trh, a kde obří plátno a stovky prázdných sedaček vypovídají o době se spoustou chytrých mobilů nebo tabletů, které dnes dělají z biografu mnohdy cizí nebo i sprosté slovo.

Proto jsem si po posledních komunálních volbách v duchu říkal, že je možná fajn, že se tam "nahoru" dostaly zase nové tváře. A že to možná ten náš věčně brčálový kačák, který tu pořád máme, přece jen trochu rozvíří. Když jsem si ale přečetl na těchto stránkách reakci pana Herbsta ohledně vlastního vyjádření k setkávání zastupitelů s panem starostou, tak se mi jen protočily panenky a přestal jsem všemu věřit. Říkal jsem si, zda syndrom s naší úvratí nepostihl i jeho.

Taková skoro "banální" věc je setkávání se starostou města a co vše z toho může vzniknout. Řekl bych, že až fantasmagorická taškařice, vhodná tak možná ještě do pořadu Tele Tele. Přestože si o tom všem člověk jen přečte, neví, jak to přesně bylo, či ještě lépe, řečeno slovy Dany Medřické, jinak skvělé představitelky postavy doktorky Fastové v seriálu Nemocnice na kraji města: "Já jim k tomu nesvítila," musí se divit a kroutit nad tím vším hlavou. Osobně pana Zahrádku neznám, ale co se týče mé občasné telefonické nebo mailové komunikace s ním, tak mám jen dobré zkušenosti. Pokaždé jde o korektní, slušné a vstřícné jednání. Dále se mi líbí jeho články a postřehy v těchto iNovinách. Směřují totiž často do černého, nebo alespoň minimálně tím správným směrem. Proto nemohu uvěřit tomu, co tu napsal v několika sloupcích pan zastupitel Herbst. Už jen jeho slova o nahrávacím zařízení, o novináři, kdy dává toto slovo posměšně do uvozovek, jeho slova o hvězdách, jsou opravdu jak někde z Venuše či Marsu. Jsou neskutečná, zní hodně podivně a jakoby z jiného světa. Nedokáži si vůbec představit, co si pan zastupitel počne, až bude chtít zveřejnit a řešit daleko závažnější a podstatnější věci, než "jen" pouhé povídání si s panem starostou. Bude pak snad iniciovat vznik nějaké instituce, například po vzoru komunistického Federálního úřadu pro tisk a informace, a nechá si své řádky autorizovat a schválit přímo tam? Opravdu směšná představa.

Za takového stavu, kdy se jedna obyčejná zpráva o činnosti zastupitele města zvrhne do takové absurdity - napadání a osočování druhého člověka, pak si opravdu nezasloužíme nic víc, než to, co máme. Jen tu naši Potěmkinovu vesničku a onen vlak, co přijíždí do Pardubic tak jako v dobách páry, a to ještě ke všemu často v momentě, když už je jen vidět, jak se červená zadní světla expresního vlaku do Berlína či Vídně ztrácí někde rychle v dáli. A tímto stylem jednání a konání, jaké nyní předvedl i nový městský zastupitel pan Herbst, bude ještě dlouho trvat, než takový vlak jednou dostihneme a budeme moci do něj i nastoupit. Dobře nám tak!

Tomáš Velendorf, čtenář Chrudimských novin

Se zájmem jsem si přečetl článek v Chrudimských novinách o využití lokality "Jedličky". Je to bohužel tak, jak píšete, město vybírá poplatky za psa, ale volné venčení v Chrudimi není možné. Přitom i například v centru Prahy najdete plácek oplocený nízkým plotem s cedulkou "Volné pobíhání psů dovoleno". Nevím, proč to nejde v Chrudimi, asi proto, že by to bylo něco nového, nevyzkoušeného. Na to si totiž tady nehrajeme, cokoliv nového je třeba řádně odmítnout a nejlépe ještě toho, kdo s nápadem přišel, řádně uzemnit.

Docela se divím, že i starosta Řezníček vyslyšel přání našeho zastupitele Richarda Herbsta (a jeho ústy prezentovaný názor spousty Chrudimáků) a je ochoten se setkat jak se zastupiteli (zřejmě opozičními), tak i s občany města, je to totiž také něco nového, v Chrudimi dosud nevyzkoušeného a co na tom, že jinde je to běžné? To se v Chrudimi nenosí. Děkuji Vám, pane starosto.

Město Chrudim má však daleko zajímavější projekt, a to je Zdravé město a Místní agenda 21. Na zastupitelstvu bylo schváleno na tento projekt asi 2,5 mil. Kč, pravda, většina z toho je kryta dotací z rozpočtu ČR. Požádal jsem o zaslání podrobnějšího rozpočtu na tento projekt a dočetl se v něm např. toto: "Zpracování studie o zdraví a životním stylu dětí a školáků v Chrudimi", částka celkem 82.000,- Kč (z grantu hrazeno 69.700,- Kč a z vlastních zdrojů (=města Chrudim) 12.300,- Kč)." Takže za jakousi studii o životě školáků vyhodíme 12 tisíc Kč z městského rozpočtu a 70 tisíc ze státního rozpočtu. Docela by mě zajímalo, zda tuto studii zpracovávají v každém městě? A která firma ji zpracovává? Kdo se tím živí? A jak se asi bude lišit životní styl školáků v Chrudimi a například v Kolíně? Spousta otázek k jednomu řádku v rozpočtu. Skoro bych řekl, že nebude rozdíl v životním stylu dětí a školáků v Chrudimi a v Kolíně. Pak se máme divit, proč má stát tak velký dluh.

To jen malé a krátké zamyšlení na okraj.

František Pilný, zastupitel města za ANO 2011