K2 holding

Chrudim - Martina Vítková byla jednou z mála ředitelek zdejšího Regionálního muzea, která se nebála nových výzev a odvážně se pustila do maratonu, který ji nakonec bohužel stál místo. Vedení Pardubického kraje se ji totiž rozhodlo nečekaně k údivu mnoha kulturních odborníků odvolat a uvrhnout muzeum zpět do nejistoty.

Přesto se na své působení v Chrudimi nedívá Martina Vítková s hořkostí, ale do jisté míry se zadostiučiněním.

Paní Vítková, podařilo se vám objevit starou oponu místního divadla, zorganizovala jste i výstavu, na níž podle některých reakcí nebyli místní konzervativní návštěvníci připraveni a výstava byla nečekaně ukončena. O co vlastně šlo?

Nedá se říct, že by opona byla nově objevená. Nová byla spíše ta energie, která se do věci přes studenty UMPRUM nalila. Oponu před lety řešil tehdejší historik muzea Karel Pikhart, ale protože nikdy nebyla vystavena, nic se nestalo. Nelze chtít po institucích či veřejnosti nemalé prostředky, aniž by tu byl jasně viditelný důkaz jejich potřebnosti a smysluplného využití. Libušina věštba na oponě ze starého chrudimského divadla je symbolem budoucnosti, ale také výzvou. Nikdo nezná svou budoucnost, i když pro ni intenzivně pracuje. Výstava Epizoda I, na níž muzeum spolupracovalo s ateliérem sochařství pražské Uměleckoprůmyslové školy, hledala nové způsoby a cesty, jak vystavovat a mluvit o muzejních sbírkách. Výstava měla přivést do Chrudimi dva laureáty prestižní Chalupeckého ceny. Sochař Dominik Lang, známý z Bienále v Benátkách v roce 2011, se tu objevil, ale konceptuální autorka Barbora Klímová, která působí na fakultě v Brně, bohužel už pohled svého ateliéru na archivy nepředstaví. A její studenti svůj semestrální úkol nezakončí. V Chrudimi jako na půl cestě chtěly spolupracovat nejzajímavější tvůrčí ateliéry Prahy a Brna. Z tohoto setkání a protnutí různých myšlenek mohly vzniknout zajímavé podněty.

Také experimentální hledačské výstavy do programu muzea patří. Se sázením na jistotu se nedá daleko dojít, ona ta jistota konzervativismu je také pro každého jiná a jinde. Tvar výstavy ovšem nikdy není důvodem pro její předčasné ukončení. Navíc bez vědomí těch, kteří výstavu připravili. Výstava byla plánována dlouho, už v dubnu 2014 se stalo chrudimské muzeum a jeho sbírky jedním z důležitých témat výjezdního workshopu ateliéru sochařství UMPRUM v jihočeské Bechyni. Projekt byl třetím pokračováním dramaturgického plánu spolupráce muzea a uměleckořemeslných škol, který jsme odstartovali už v lednu 2014 spoluprací se SUPŠ hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové. 

Jaký byl program této série výstav?

Záměrem muzea bylo představovat pravidelně uměleckoprůmyslové či designové vzdělávací instituce a následně dílo pedagogů. Důvod je zjevný - školy tohoto typu a muzea byly zakládány ve stejné době, na konci 19. století a ze stejného důvodu. Z obav před následky průmyslové revoluce. (Jedna taková škola byla založena i v Chrudimi.) Ekonomika průmyslu se ve výrobě projevila velkými sériemi předmětů. Maximalizace zisku nebrala ohledy na krásu a použitelnost tvaru. Bojujeme s tím stále, snad každý se někdy setkal s varnou či čajovou konvicí, která při použití kape. Na vině je špatný design, špatný tvar. Úkolem řemeslných škol a muzeí bylo předcházet těmto situacím a vzdělávat výrobce i spotřebitele, aby nás stále obklopovaly dobře navrhnuté a funkční tvary. V historii muzeí se snadno zjistí, že muzea se školami vždy nějak spolupracovala. A tato spolupráce byla oboustranně prospěšná. Pokračovat se mohlo třeba sochařskou školou v Hořicích.

Druhou fází spolupráce měla být i výstava pedagoga spolupracující školy. Dějiny nás učí, že právě umělci působící na školách jsou ti, na které historie nezapomene. Dokáží formulovat a předávat své názory dalším generacím, mají tedy vliv na společnost. První byla připravena výstava jediného východočeského monumentálního sochaře Ladislava Jezbery Dosnění, ale ta v létě také nebude. V plánu byla i prezentace významných osobností designu.

Proč vlastně přijeli studenti UMPRUMu do Chrudimi?

Studenti sochařství UMPRUM se přijeli do Chrudimi poučit o sbírkách a muzeích, o způsobu vystavování a interpretace sbírek. Měli už zkušenost s vlastní sbírkou, jež se rozšiřovala podle stejných principů jako sbírky muzeální. Význam předmětu je nutno obhájit před kolegiem, které má často jiné názory, zkušenosti a preference. Přijetí do sbírky se stvrdí hlasováním.

Vybrali jste na výstavu nějaké zvláštní předměty ze sbírek muzea?

Ze sbírky muzea byly vybrány předměty přijaté po roce 2000 a ty byly vystaveny jako doklad činnosti muzea ve 21. století. Souběžně probíhaly rozhovory s kurátory sbírek, jejich nahrávky byly sestříhány do zvukomalebné podoby, z níž se vynořovaly jednotlivě věty, zvuky, smích... Právě akord zvuků a slov dával jasnou představu o mnohohlasé identitě muzea složeného z odborníků různých oborů lidské činnosti. Vynikla také emotivnost teoretiků, která bývá v jejich profesionální práci spíše jen tušena v pozadí, jejich niterný vztah k předmětu svého bádání. Hovořilo se o nejstarším dochovaném chrudimském nočníku. O pokladničce z 15. století nebo o gotickém klenáku z podlažického kláštera, který pamatuje Codex Gigas, o výjimečných předmětech a dokladech ze sbírky historie, archívu, knihovny, etnografie a výtvarného umění. Pohled studentů a pedagogů Dominika Langa, Edith Jeřábkové a Jana Haubelta vyzdvihl důležitost interpretace historie i umění.

Zpět k oponě. Jakým způsobem se studenti podíleli na jejím znovuobjevení?

Nejzásadnějším činem výstavy bylo opravdu vystavení historické divadelní opony z poloviny 19. století. Protože muzeum dlouho nemělo dostatek zaměstnanců, ve svých počátcích sotva dva, opona zde byla jen uložena. Součástí sbírek se stala až v roce 2001. Příběh opony znovuzapočal tedy až nedávno a pokračoval také díky studentům. Ti na náklady školy vymysleli a vyrobili lůžko pro oponu, které restaurátor šesti monumentálních opon, Jiří Látal z Litomyšle, ocenil jako ideální. Vyrobili také transportní bednu dlouhou bezmála osm metrů a asistovali restaurátorce Haně Vítové, která měla odborný dohled nad převozem a vystavením opony.

Inspirovali vás studenti svým přístupem a elánem?

Energie studentů, kteří se pokusili Chrudimi pomoci s jedním z jejích symbolů, obrozeneckou oponou starší než základní kámen Národního divadla, byla velmi pozitivní, a byla by velká škoda, kdyby spolupráce nepokračovala. Studenti se během pobytu v Chrudimi setkali s krásným, vstřícným a přívětivým městem, s mnoha zajímavými lidmi. Báječnou přednášku a vhled do sběratelství a historie města jim připravil Tomáš Pavlík. Pražští studenti odjížděli se zážitkem, že je Chrudim prostě úžasná. A ona je.

Čím je pro vás osobně důležitý výjev, který je na oponě zachycen?

Libušino proroctví je metaforou, se kterou se můžeme neustále konfrontovat. Opravdu jsme dostáli představám našich předků o velikosti a významu národa či společenství žijícího na tomto území? Máme být na co pyšní před svými potomky?

Není proto velkou škodu zrušení výstavy?

Určitě ano. Na výstavu Epizoda I byly totiž vytištěny pozvánky, pozváni lidé, recenze směřovaly do odborného tisku. Uměleckoprůmyslovou školu výstava něco stála - grant na pobyt v Chrudimi, materiály, které na výstavě byly použity. Součástí výstavy byla spolupráce s ateliérem z brněnské FAVU. Zatímco Praha se soustředila na téma muzejnictví, brněnský projekt Betarchív se týkal archívnictví. Formuloval tři úrovně práce s archiváliemi. Prvopočáteční dění a dokumenty nazval alfa stavem. Beta chápali jako to nejdůležitější, co je díky diskusím a ujasnění názorů vybráno pro výstavu. Následovat měla závěrečná gamafáze, která pracovala s odstupem a zpětnou vazbou na prezentovaný názor. Netřeba podotýkat, že zrušení spolupráce uprostřed běhu není dobrou vizitkou pro muzeum. Pokud by byl projekt uskutečněn v plném rozsahu, mohl být první spoluprací tohoto druhu, o které by se ihned začaly psát články a vědecké texty.

Co říci závěrem?       

Můžeme si jen přát, aby se tento problém nepodepsal na budoucnosti opony, která je jedním ze symbolů města, důkazem jeho národní a kulturní vyspělosti a předmětem, jenž by měl lidi tak nějak svátečně spojovat. Oficiální sbírka na restaurování opony by měla započít 30. dubna. Očekává se, že bude trvat nejméně dva roky. Opona bude k vidění ještě do poloviny května, kdy ji vystřídá plánovaná výstava geoparku Železné hory.

P.S. Zájem sochařského ateliéru UMPRUM o sbírky pokračuje v projektu Epizoda II pro Dům umění města Brna a Epizoda III v proslulé pražské galerii Tranzitdisplay. To je výstava, která sbírá sběratele - jedním z účastníků diskuse o tvorbě a prezentaci sbírky se stal právě chrudimský Tomáš Pavlík.

Chrudim - O změnách na ředitelském postu v oblíbené Mateřské školce v ulici Svatopluka Čecha Chrudimské noviny informovaly několikrát. Na místě ředitelky zde nyní najdete energickou Radku Melicherovou. Změny jsou tu přitom doslova hmatatelné na každém kroku. A nejde jen o vnitřní vybavení školky, která se zaměřuje i na péči o handicapované děti.

Paní ředitelko, co všechno se ve vaší mateřince za poslední roky změnilo?

Školka prošla za poslední tři roky obrovskými změnami ve všech oblastech – ve stravování, kdy jsme se velmi úspěšně zapojili do projektu Zdraví na talíři - začali jsme vařit jinými technologiemi a z jiných, zdravějších surovin, téměř jsme odbourali cukr v pokrmech, margaríny jsme nahradili používáním másla, do pitného režimu jsme zařadili pití čisté vody s citronem a bylinkové čaje a mošty, a odstranili jsme takzvané chemické barevné nápoje. Každý den také podáváme dětem v mísách už v časných ranních hodinách ovoce nebo zeleninu.

Změnit stravovací návyky jistě není jen tak. Museli jste upravit i kuchyň? Kdo vám nejvíce přispěl pomocí a financemi?

Děkujeme především městu Chrudim, které nám přispělo částkou 150 tisíc korun na nákup konvektomatu. Je to většina ze 185 tisíc Kč, za něž byl pořízen. Konvektomat zachovává vysokou kvalitu potravin - vitamíny, minerály, stopové prvky a zároveň zachovává vysokou výtěžnost potravin - laicky řečeno nedochází například k úbytkům masa. Školní kuchyň byla rekonstruována a pořízeny byly také další nové přístroje, třeba smažící pánev v hodnotě šedesát tisíc korun.

Došlo i na stavební úpravy tříd?

Jistě, ve školce došlo rovněž k velkým stavebním změnám. Všechny třídy byly vybaveny zcela novým nábytkem i kryty radiátorů, truhláři vyrábí vše přímo na míru. Byla pořízena nová sborovna pro zaměstnance, šatny zaměstnanců a také nová kuchyň i výtah na převoz potravin. Do jedné třídy jsme nechali nainstalovat krásné dřevěné hrací patro, které umožňuje dětem hraní v centrech aktivit. Toto patro plánujeme pořídit také do další třídy. Ve školce jsme vybudovali tělocvičnu, která pravidelně slouží všem třídám při pobytu v ozdravném centru.

Zůstala zachována i péče o handicapované děti?

Ano, do mateřské školy stále přijímáme děti vyžadující speciálně pedagogické přístupy. Kapacita speciální třídy je už téměř naplněna i na další školní rok, což svědčí o velkém zájmu o naši třídu. Uvádím zde několik vět, které sepsala paní psycholožka PhDr. Ladislava Lažová, která v půli letošního února navštívila za účelem pozorování svého klienta speciální třídu a poté nám zaslala tento dopis: “Vážená paní ředitelko, v úterý jsem byla ve Vaší MŠ v Heřmánkové třídě kvůli jednomu svému klientovi. Dovolíte mi, abych Vám sdělila několik poznatků? 1/ Děti cvičily, tancovaly a měla jsem pocit přirozenosti, učitelky a asistentky nehrály žádné divadlo, když přišla na „inspekci“ psycholožka. 2/ Milé bylo ´holčičky jdou na záchod, kluci jim dají přednost´, většinou se naženou děti společně na záchodky a úctu k ženám je fajn vštěpovat už od malička. 3/ Kulturu stolování, servírování a čistotu nádobí jsem musela obdivovat, neb jsem zvýšeně vysazená na hygienu. 4/ Překvapila mě vzdělanost učitelek, jejich znalost vývojové psychologie, klobouk dolů. 5/ Učitelky spolupracují s rodiči, informují je o dětech a vzdělávají ve výchově, tam kde je potřeba. Bylo to pohlazení mé profesionální, mateřské i babičkovské dušičky. V posledních letech to byl top v mých návštěvách mateřských škol. Děkuji. PhDr. Ladislava Lažová.“ Tento dopis nás samozřejmě velmi potěšil a udělal nám radost.

Dnes je moderní učit děti cizí jazyky už ve školce. Plánujete něco podobného?

V naší škole dbáme na zvýšenou bezpečnost dětí, estetický vkus a harmonický vývoj dětí ve všech složkách osobnosti. Proto jsem se rozhodla, že od příštího školního roku začneme ve všech třídách s výukou anglického jazyka. Všichni zaměstnanci školy se od listopadu 2014 doposud účastní třídenních odborných stáží, seznámí se s metodikou Wattsenglish a začnou od letošního září ve svých třídách vyučovat formou hry a spontánních aktivit elementární angličtinu, kdy se děti velmi zábavnou a netradiční formou seznámí s cizím jazykem. Ten napomůže jejich rozvoji po stránce logopedické i emoční. S jazykovým vzděláváním v mateřské škole počítá Národní plán výuky cizích jazyků přijatý vládou České republiky v roce 2005. V rámci tohoto Národního plánu zpracoval o rok později na základě zadání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, tým vedený Stevem Wattsem první metodické materiály pro učitele zaměřené na jazykové vzdělávání předškolních dětí.

O co se přesně v případě zmiňované metodiky „Wattsenglish“ jde?

Wattsenglish má skvěle zpracovanou metodiku pro učitele i děti, takže se můžeme pomocí hry zapojit do výuky světového jazyka naprosto neinvazivně a přirozeně. Vůbec nejdůležitějším úkolem předškolního pedagoga, míněno v oblasti jazykového vzdělávání, je vytvořit kladný vztah dítěte k jiné řeči a jejímu používání. Nejen podle evropských a národních vzdělávacích koncepcí, ale také podle převažujícího vědeckého názoru by se mělo jazykové vzdělávání zahájit - za podmínky správných metodických postupů - již v předškolním věku. Při seznamování dětí s jinou řečí správnými metodickými postupy dochází k využití obrovské výhody - přirozeného potenciálu předškolních dětí osvojovat si základy cizí řeči.

Bude to znamenat nějaké další investice do vybavení školy?

Jistě, do všech tříd bude pořízena elektronika za několik set tisíc korun, kterou chceme využívat ke krátkým intenzivním vstupům výuky anglického jazyka, ale i k výuce běžných českých integrovaných bloků společně s tradičními pomůckami, jako jsou knihy, encyklopedie, maňásci, či živá příroda. Zaměstnanci budou využívat propracovanou metodiku, která je v České republice odzkoušena už devět let a má skvělé výsledky u nás i v zahraničí.

Jak jsou na tento úkol připraveni zaměstnanci vaší školky?

Většina našich pedagogických zaměstnanců má buď maturitní zkoušku, státní závěrečnou zkoušku nebo absolutorium z angličtiny, někteří zaměstnanci dokonce dlouhodobě pobývali v zahraničí, takže můžeme s elementární angličtinou od září začít a postupně se v ní všichni zdokonalovat. Pedagogové, kteří s jazykem ještě takové zkušenosti nemají, budou přesně vedeni metodikou Wattsenglish, která je zpracovaná i pro učitele začátečníka, jenž se učí s dětmi. Zároveň by měli být celoročně ve třídě s kolegou, který jazyk dobře ovládá, takže se za pár měsíců dokáže i začátečník učitel do výuky zapojit. Naším cílem je spontánně zařazovat angličtinu do výuky denně například při ranních hrách, při cvičení, pobytu venku, při odpoledních hrách nebo na školní zahradě. Všechny třídy však musí dodržovat časovou dotaci slovní zásoby pro celý rok pomocí již výše zmíněné metodiky. Angličtina se postupně stane součástí běžné výuky dětí s cílem seznámit je s novým zvukem jazyka, s výslovností, s danou slovní zásobou a s možností zafixování si slovních spojení a mluvenou řečí. Správně prováděné jazykové vzdělávání předškolních dětí je však na integraci více vzdělávacích oblastí založeno, rozhodně se netýká pouze oblasti Dítě a psychika, respektive oblasti Jazyk a řeč.

Plánujete tedy bilingvální školku?

Je to přesně tak. Děti po třech letech pobytu v našem zařízení dokáží rozumět základnímu anglickému jazyku, dokáží se jednoduše vyjadřovat a některé děti budou umět mluvit ve větách plynule. Důležité je, že tyto cíle nemusí pouze souviset jen s komunikací. Mezi cíli může být například vytvoření povědomí o existenci jiné kultury, která prožívá svátky odlišně od nás. Dále třeba rozvoj radosti z objevování, rozvoj všech smyslů při zábavě s videopísničkou, rozvoj jemné motoriky při práci s materiály či rozvoj hrubé motoriky při aktivitách vyjádřených základními slovesy. Pokusíme se na děti mluvit plynule anglicky každý den, to, jak dítě cizí jazyk vstřebá, bude samozřejmě záležet na jeho schopnostech i na podpoře rodiny dítěte. Na stážích jsme viděli české děti, které plynule anglicky mluvily a angličtině jednoznačně rozuměly. Takže je pak možné hovořit o školce bilingvální.

Budou rodiče za výuku angličtiny něco platit?

Tato výuka bude pro všechny děti zdarma. Běžné měsíční školné v soukromých jazykových školách se pohybuje od devíti do šestnácti tisíc. Vzhledem k tomu, že se angličtina stane součástí školního vzdělávacího programu naší školy, bude potřeba, aby si rodiče zakoupili pouze výukový set pro své dítě v hodnotě šest set padesát korun za rok, který obsahuje DVD, CD a pracovní knihu a vše dostanou domů. Zapojení výuky cizího jazyka v mateřské škole také podporuje Česká školní inspekce. Zároveň i nadále nabízíme nadstandardní kroužek vedený pedagožkou, která pobývala 12 let v USA. Tento kroužek je hrazený a je to nadstavba pro pokročilou angličtinu - kroužek.

Nemusí mít rodiče strach, že češtinu nahradí angličtina?

Angličtina v žádném případě nenahradí český jazyk, bude to jen další obohacení dětí, otevření dalšího směru v poznávání světa a v možnosti seberozvíjení dítěte.

Pojďme ale k dalším, plánovaným rekonstrukcím školky, která v době, kdy jste ji přebírala, připomínala spíše skanzen uplynulých let. Co se chystáte změnit?

Letní prázdniny budou ve znamení dalších rekonstrukcí, na něž se nesmírně těšíme. Město Chrudim zainvestuje peníze do kompletní rekonstrukce naší plynové kotelny a zároveň pořídíme dětem tři zbrusu nové koupelny s podlahovým vytápěním, ledkovými páskami a s mnoha dalšími vychytávkami, které jistě potěší nejen děti.

V jakém termínu se u vás uskuteční přijímací řízení?

Mělo by se uskutečnit koncem dubna, konkrétně od 23. do 24. dubna 2015.

Můžete přiblížit akce, které máte v plánu do konce roku?

Chystáme spoustu běžných aktivit - karneval, Den matek a Den otců, vyřazování předškoláků, školní výlety, zpívání pro veřejnost, spolupráci s klubem Amálka Chrudim, což je zapojování znevýhodněných dětí do výuky v naší MŠ a spoustu dalších aktivit, které naleznete na našich stránkách www.klicekksrdci.com. Na závěr chci tedy ještě jednou poděkovat městu Chrudim a také našim významným sponzorům, kteří nám pomáhají v rekonstrukcích školy a v nákupu velmi drahých pomůcek, vybavení a zařízení.

Děkuji za rozhovor.

Buffalo (USA) - Přesně dva roky poté, co jsem se vrátil z Mistrovství světa hokejistů do 20 let v ruské Ufě (čtěte zde), jsem dostal příležitost znovu poznat krásy světa, tentokrát ale na úplně opačném konci světa. Deset dní jsem pracoval v americkém Buffalu na světovém šampionátu žen do osmnácti let, což pro mě bylo další výbornou zkušeností a poznáním úplně něčeho nového.

Loni v srpnu jsem se dozvěděl, že spolu s kolegou vycestujeme do Spojených států amerických, kde se tradičně plní sny. Můj sen ale začal jako noční můra, protože měsíc před odletem mi bylo řečeno, že do Buffala nakonec poletím sám. Letadlem jsem prozatím cestoval jednou v životě v pětičlenné skupině, tentokrát jsem se musel vyznat se v letištních halách sám. Navíc jsem byl nucen do Buffala dvakrát přestupovat. Samotná cesta proběhla v pohodě, až na komplikace ve Washingtonu, kde jsem kvůli zpožděnému letu strávil noc. Během dopoledne jsem stál již pevnýma nohama poprvé v životě na americké půdě.

Po ubytování v luxusním hotelu, kde jsem měl možnost bydlet společně s týmem, jsem zamířil do hokejové arény, kde mě čekalo první velké překvapení. „Do hokejové arény výtahem do sedmého patra?“ divil jsem se. Takřka nový komplex Harborcentra si nechali postavit majitelé Buffala Sabres, jde o první budovu tohoto typu na území Spojených států. Nadzemní parkoviště, řada restaurací, hotel a nad nimi dvě ledové plochy připravené pro mládežnické turnaje a v nejbližší době také pro mistrovství žen do 18 let.
 

Hned úvodní den jsem musel řešit mnoho problémů. Například s jinou koncovkou do zásuvek, o kterou jsem musel smutně prosit kustoda finského týmu, který mi ji nakonec daroval. Velká potíž však byla rovněž s internetem, který během prvních dnů odmítal fungovat. O Američanech jsem měl špatné mínění a předsudky, které se z části naplnily. Vždy jde ale o to, na jaké lidi přesně narazíte. Obrovským štěstím pro mě byla schůzka s jistým organizátorem, který nakonec poslal k mému notebooku technika samotného klubu NHL, který ukázal, že to s počítači prostě umí.
 

O mnoha Američanech se ví, že nic mimo jejich zemi je nezajímá. Po deseti dnech strávených v Buffalu mohu tohle stoprocentně potvrdit. Několikrát jsem se shledal s případem, kdy na mojí odpověď, že jsem z České republiky, sám tázající koukal nechápavě a ptal se: "Kde to je?" Nejvíce mě však pobavila situace hned z prvního dne šampionátu, kdy jsem měl možnost putovat s jedním z postarších občanů k jeho vile, aby mi ukázal překrásný článek o českém hokeji. Jenže se mýlil, Jágra sice znal, ale naši zemi si evidentně spletl s Rumunskem.

Ale zpět k ženskému hokeji a dění v Harborcentru. Do Buffala jsem cestoval jako jediný český novinář, který měl do České republiky odesílat informace o dění na šampionátu v podobě článků a videí. Zároveň bylo mým úkolem psát podrobné on-line přenosy ze všech zápasů na turnaji, po českém duelu natočit ohlasy na kameru a spolu s článkem zveřejnit na webu www.hokej.cz. Samotné stříhání videa mi zabralo práci do nočních hodin, kvůli posunu času bylo ale vše pro čtenáře z Česka zhruba ke snídani připraveno.
 

Popularita ženského a ještě k tomu mládežnického hokeje není v České republice nijak valná a já jsem rád, že jsem se mohl zasadit o to, aby byl trochu více zpropagován. O to více mě těšil fakt, že se mi po čtvrtfinálovém zápase se Švédskem ozval David Lukšů z České televize, který měl zájem o mé záběry do zpravodajství Branky, body, vteřiny. Do konce turnaje jsme měli z každého vysílání vyhrazeno část pro ženský juniorský hokej, což z mého vlastního pohledu považuji za obrovský úspěch.

České hokejistky nakonec skončily na turnaji čtvrté, za domácí Amerikou, druhou Kanadou a bronzovým Ruskem. I přes ambice na medaili mohly být spokojeny, ve světové konkurenci se neztratily. Ještě chci připomenout, že zejména při zápase Spojených států s javorovými listy panovala úžasná atmosféra, za kterou by se leckterý český klub nemusel stydět. Závěrečný den jsem pak dodělal všechny své povinnosti a přes Toronto a Vídeň vyrazil zpátky do Prahy.
 

V tuto chvíli vím jedno - rád jsem se vrátil zpátky do Čech. Ve Spojených státech bych žít nechtěl, americký způsob života mi připadá velmi nervózní, vše se děje ve velmi rychlém tempu. Za další životní zážitky jsem ale velmi rád. V současné době mě čekají zkoušky, práce v Chrudimi a další sbírání zkušeností na regionálním poli. Věřím, že ještě dostanu příležitost napsat vám článek o další zajímavé destinaci.

Chrudim - Miloš Lička úspěšně podnikal v Chrudimi naplno přes dvacet let - nejprve se společníkem, později sám, než se u něho dostavily první zdravotní problémy a vzápětí i ztráta motivace pokračovat v zaběhnutém životním stylu. Rozhodl se už dál neprovozovat svoje obchody s nábytkem a předal je své manželce.

„Zjistil jsem najednou, že čím více peněz vydělám, tím více jich musím investovat. Bylo to jako házet je do mlýnku - nekonečné a vyčerpávající,“ popisuje svoje pocity, kterého nakonec přiměly pověsit podnikání v Chrudimi na hřebík a odstěhovat se z Novoměstské ulice do obce Obořice u Nasavrk, kde prý našel potřebný klid. „Řekl jsem si, proč mám být od rána do večera v neustálém vypětí sil, a že když uberu v práci, uberu i ve výdajích a začnu vydělávat jen tolik, kolik potřebuji k životu. Čím více se totiž začnete obklopovat drahými věcmi, tím více vás to nutí pracovat, takže si jich ani neužijete. Každá činnost přitom na sebe něco nabaluje včetně starostí a stresu, až se z toho vyvine nebezpečná spirála, s kterou si neumí současná medicína až na výjimky poradit. Je to pokaždé něco za něco,“ pokračuje Miloš Lička v popisu svých zkušeností. Nejvíce s ním prý otřásla smrt jeho kamaráda, také chrudimského podnikatele, který zemřel náhle po mozkové mrtvici, přestože mu bylo jako jemu jen něco málo přes padesát let a staral se o chod hned několika firem a nemovitostí. Podle Ličky to byl následek vyčerpaní.



A jak se ona vyčerpanost projevila u vás?

Nejprve zcela nenápadně bolestí v zádech, potom mi otupěla noha a záhy se dostavila psychická vyčerpanost. Trvalo pak poměrně dlouho, než lékaři přišli na skutečnou příčinu toho, co bylo spouštěčem těchto problémů. Byl to dlouhotrvající stres. Mezitím jsem už ale začal vážně přemýšlet o tom, že s podnikáním nadobro skončím a předám naše obchody manželce. Dnes už jí jen pomáhám, vyhýbám se napětí a „jedu“ pracovně v daleko volnějším tempu. Je totiž daleko lepší užívat si méně peněz delší dobu, než hodně peněz krátkou dobu. Jde o to více si užívat života, rodiny, přírody a volného času.

Kdy u vás nastalo zlepšení?

Nejvíce mi pomohla a stále ještě pomáhá fyzická práce v lese, který mám hned za domem. Dříve u mne totiž převládala více psychická než fyzická vyčerpanost, ale tahle nerovnováha se teď vyrovnala a je mi dobře, protože jsem si vyčistil hlavu. Doba je hektická a uspěchaná, ale v lese je klid a pohoda. A navíc kolem sebe vidím, že stejně začíná smýšlet stále více lidí, kteří žijí pod tlakem doby. Spousta z nich uhání autem po frekventované trase z Chrudimi na Žďár nad Sázavou, ale když v Nasavrkách odbočí vlevo a zabloudí k nám, připadají si hned jako v jiném světě. Říkají, že se najednou ocitli v pohádce.

Co vás vedlo k tomu postavit vedle svého domu pyramidu?

Tenhle nápad mi vnukla jedna moje známá. Jak člověk totiž stárne, začíná více přemýšlet nad tím, kde by se dobíjel a tohle byl jeden ze způsobů, jak se dát fyzicky i psychicky do pořádku. Nejprve jsem si proto pozval vyhlášeného proutkaře, aby našel nejvhodnější místo pro usazení pyramidy - to kvůli tomu, aby její energii nerušily geopatogenní zóny. Nakonec pro ni vybral místo v blízkosti lesa, kterému dominuje velký dub a tvoří ho převážně listnaté stromy. Celodřevěnou pyramidu jsem navíc stavěl přesně podle plánů Cheopsovy pyramidy včetně zachování shodných úhlů, což jí dodává úplně jiné klima, které je znát hned, jakmile do ní vstoupíte.

Co vše pyramida umožňuje?

Lidé žijí v současnosti ve velkém napětí, tady se ho mohou nejen zbavit, ale i posílit svůj organismus a dobít energii. Vždy večer do ní tak na hodinku a půl zajdu, zadívám se do hvězd a pěkně si přitom odpočinu. Dá se tu meditovat, léčit nejrůznější zdravotní neduhy od kožních problémů přes žaludeční a trávicí potíže až po hojení úrazů. Kdo bude chtět, může si to k nám přijet vyzkoušet, dokonce se u nás i ubytovat.

Děkuji za rozhovor.

Chrudim - Když vstoupí do kavárny Radek Paták, připadá si asi většina pánů poněkud podměrečně. Ne, nejde o tlouštíka nebo kulturistu. Jde o sportovce, který se věnuje nejtežším disciplínám v těžké atletice a sporcuje přitom každý den tři čtvrtě kila masa.

Sport, kterému se Radek věnuje, se odborně nazývá "strongman". Jde o činnost, která sdružuje, ať už oficiálně nebo neoficiálně, nejsilnější muže, kteří si za koníček zvolili zvedání obřích pneumatik, přenášení extrémě těžkých břemen nebo činek, které normální člověk nezvedne ani v obou rukou. Takový strongman, kterým je třeba právě Radek Paták, totiž činku vážící i více než 100 kilogramů, zvedne nad hlavu v jedné ruce. Strongmani mají každoroční šampionáty jak národní, tak i mezinárodní. A čeští borci se ani v mezinárodní konkurenci neztratí.

Opravdu sníte každý den skoro kilo masa?

Je to tak. Obecně se dá ale říct, že jím čtyři až pět jídel denně a piju speciální koktejly. Moc vybíravý ale nejsem a sním vlastně všechno. Tvorba svalové hmoty a její udržování něco stojí. Zmiňované maso musím jíst opravdu každý den, ale mám skvělou ženu, která je vynikající kuchařka. Když jsme se poznali, vážil jsem asi sto kilo. Původně jsem jí sliboval, že nad 125 nepůjdu. Teď se držím kolem 150, což je opravdu maximum. Vážil jsem i 155, ale to už je opravdu moc. Bolela mě záda a nemohl jsem pořádně chodit. Když jsem ale začínal posilovat, bylo to tak kolem osmdesáti :-).

Jak jste se k tomuto neobvyklému sportu vlastně dostal?

Posilování mě zajímalo vlastně vždy. Nevěnoval jsem se ale posilování odjakživa. Do mých dvaceti let to byl fotbal, čemu jsem se věnoval nejvíce. Ve fotbalu se mi také podařilo poškodit si třeba některé šlachy a kolena. Se zdravotními problémy bojuji vlastně dodnes, ale poslední dobou se mi daří po zdravotní stránce už lépe. Na silových sportech mě zaujalo hlavně spojení síly a dynamiky. Nejde o žádné bezduché posilování, které často provází třeba kulturistiku. I když se to možná nezdá, já sám nejsem žádný exhibicionista a předvádět své svaly někde na pódiu bych asi nezvládl. Jde opravdu o sport.

Většině čtenářů se asi vybaví jméno Železný Zekon...

Ano, to je jasné. Několikrát jsme ho na naše předváděčky zvali, ale nikdy nepřijel :-). Jedním z našich předchůdců byl bezpochyby Gustav Frištenský, který dělal podobné cviky, jako dnes děláme my. Právě Frištenský je asi dokonalou ukázkou spojení zmiňované síly, dynamiky a rychlosti. Tedy hodnot, které každý strongman vyznává a obdivuje. Mne nevyjímaje. Zakladatelem a otcem celé myšlenky silových sportů - soutěže “Strongman” v České republice je Georgis Patenidis. Pod jeho vedením probíhají každým rokem závody v různých místech republiky. V roce 1999 se uskutečnila první soutěž Grand Prix. V roce 2001 společně se Slovenskou asociací silných mužů uspořádal Patenidis první Česko-slovenský pohár, který se od té doby pravidelně koná každoročně střídavě na území obou států. 23. července 2007 Georgis Patenidis zorganizoval také první Grand Prix Řecka za účasti českých, slovenských, slovinských a řeckých siláků.

Daří se vám v mezinárodní konkurenci?

Letos v září jsme se zúčastnili mezinárodního klání ve Španělsku, které bylo mimochodem perfektně zorganizované. Právě organizace a získávání sponzorů nám často přidělává vrásky na čele. Já sám třeba žádného sponzora nemám a o profesionálním sportu si prozatím mohu nechat jen zdát. Bohužel. Seriál závodů Scitec European Strongest Team Challenge 2014 se nám opravdu povedl, protože kromě jednoho osmého místa jsme získali i dvě stříbrné medaile. Tu první na Ukrajině a druhou ve španělském Madridu na letošním ročníku Arnold Classic Europe. Právě druhé místo na Ukrajině nám vlastně zajistilo účast na Arnoldovi. Musím se ještě vrátit k organizaci. Právě zmiňované Španělsko bylo opravdu ukázkovým příkladem, jak by takové soutěže měly být organizovány. Pořadatel nám totiž zaplatil opravdu vše. Od letenek z naší vlasti až po ubytování na místě. Něco takového třeba u nás není zdaleka samozřejmostí.

V jakých disciplínách jsme vlastě v Madridu soutěžili?

První bylo tahání kamionu, to jsme vyhráli docela s velkým náskokem, protože jsme v předchozích závodech přišli na novou techniku a využili jsme ji. Poté bylo na řadě přenášení 55 0kilové ohrady na 40 metrů, kde jsme obsadili druhou příčku. První byli naši severní sousedé Poláci. Disciplíny byly v tomto pořadí: Tahání kamionu, přenášení ohrady vážící 550 kilo na 40 metrů, zdvih ocelové klády nad hlavu vážící 250kilogramů - zde se měří počet opakování, mrtvý tah 330 kilogramů a opět počet opakování a nakonec zdvih těžkých betonových koulí na 130 centimetrů vysokou desku. Váha koulí se pohybuje v rozmezí 144 až 206 kilo.

Trénujete každý den?

Ne, to ne. Dřív jsem trénoval čtyřikrát týdně, občas i pětkrát. Časem jsem přišel na to, že mi tři tréninky vyhovují nejvíc. Stačí mi to. Jsem tak i víc se svou rodinou, což oceňuje jak manželka, tak moje dvě děti.

Jak se dívají na tátův koníček?

Dcera dělá atletiku a běhá krátké tratě. Syn začal s fotbalem. Doufám, že nebude následovat svého tátu i ve zdravotních problémech :-).

Může se strongmanem stát každý?

To opravdu ne. Posilovat lze, ale každý máme nějakou hranici. Ta je dána většinou genetickým základem.

Takže máte mezi předky kováře?

To přímo ne. Spíš zemědělce, farmáře. Velkým vzorem mi v  tomto byl můj děda. Ten mě naučil nevzdávat se a vydržet, i když to třeba zrovna zdravotní stav nebo jiné okolnosti neumožňují.

Stíháte vlastně i něco jiného, než posilování a udržování kondice?

Mám moc rád přírodu. Dlouhá léta plánuji myslivecký kurz, ale pořád nějak není čas. Chovám taky psa,  amerického pitbullteriéra. Ono to vypadá jako póza, potetovaný svalovec a k tomu pitbul, ale dostal jsem se k němu vlastně náhodou. Původně jsem měl výmarského ohaře. Se psem sportujeme. Pro pitbuly jsou podobné soutěže, jako dělám já. A můžu říct, že mě to opravdu chytlo. Je to skvělá zábava a relax. Navíc, tohle plemeno má svou pověst opravdu nezaslouženě. Když se správně vede, je úžasné.

Máte plány do budoucna?

Jasně. Chtěl bych být samozřejmě zdravý a soutěžit co nejdelší dobu. Teď je mi 32 let, tak pokud by mi zdraví dovolilo do té čtyřicítky, nebudu si stěžovat. Potom třeba trénovat nové talenty, to bych bral. No a chci být samozřejmě nejlepší :-). Bylo by taky moc fajn sehnat sponzora. Dnes mám své věci uložené v obyčejné garáži a cvičím na plácku před ní. Když je ale ošklivě, začne třeba sněžit, nebo pršet, nemůžu ven. Ideální by tak byla nějaká hala, kde by mi nepršelo za krk. Sponzorské dary bychom také využili k vybudování zázemí a lepší reprezentaci naší země, města Chrudim. Rádi bychom tady třeba uspořádali i mezinárodní klání, ale právě finance nám to neumožňují. Chrudim by se tak dostala do světových médií, strongman v zahraničí je totiž podstatně oblíbenější a hlavně známější než u nás. Přijeli by i fanoušci a sportovci. To je můj velký sen a byl bych moc rád, pokud by se nám ho podařilo uskutečnit.

Děkuji za váš čas a rozhovor.

Chrudim - Základní škola Dr. Jana Malíka dokončuje v současnosti projekt, který je zaměřen na rozvíjení klíčových kompetencí žáků. Co to však klíčové kompetence jsou? Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.

„Klíčové kompetence se u žáků podle našeho názoru nedají rozvíjet klasickou výukou v tradiční škole vyučující většinou pouze frontálním způsobem výuky. Na základě našich dlouholetých zkušeností jsme přesvědčeni, že sezením v lavici a zapisováním si do sešitu se děti nic z klíčových kompetencí nenaučí. Děti musejí mít možnost spolu komunikovat, diskutovat, něco prožít, něco si vyzkoušet, společně řešit i skutečné problémy,“ říká ředitel Základní školy Dr. Malíka Zdeněk Brož.

Osvojování klíčových kompetencí je přitom proces dlouhodobý a složitý, který má svůj počátek v předškolním vzdělávání, pokračuje v základním a středním vzdělávání a postupně se dotváří v dalším průběhu života. Nezastupitelnou roli zde hraje samozřejmě rodina. To vše si na „Malíkovi“ uvědomují a chtějí proto svým žákům pomoci stát se lepšími lidmi a snáze se tak orientovat v komplikujícím se světě kolem nás.

Jaký projekt si vaše škola tentokrát připravila?

„Připravili jsme proto projekt, který nese název Program rozvoje kompetencí zaměřený na systematický rozvoj zmiňovaných klíčových kompetencí všech žáků školy. Projekt byl podán v rámci výzvy operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Zaměřen byl především na velmi intenzivní vzdělávání samotných učitelů školy. A to nejen jednotlivců, ale především celého pedagogického sboru,“ přibližuje složitou problematiku dotačních titulů ředitel Brož.

Museli se připravovat i sami učitelé?

„Učitelé prošli v průběhu dvou let systematickým vzděláváním zaměřeným na projektové a kooperativní vyučování, osobnostně sociální výchovu, efektivní komunikaci a vedení dětí při programech zaměřených na rozvoj klíčových kompetencí. Na vzdělávací semináře navazoval mentoring ve vyučovacích hodinách a supervize při výukových seminářích a sportovních kurzech,“ vysvětluje ředitel oblíbené základní školy, proč museli samotní učitelé znovu zasednout do lavic a pochopit nové postupy, které jim mají umožnit vzdělávat své malé svěřence efektivněji.

Přiblížíte pro naše čtenáře podstatu nového výukového programu?

„V rámci projektu byl také připraven a podrobně popsán program, který umožňuje vést děti k rozvoji klíčových kompetencí. Ten přitom zahrnuje systém výukových seminářů, kurzů a projektových dnů, jejichž cílem je u žáků od prvního do devátého ročníku lépe rozvíjet zmiňované klíčové kompetence. Je založen na aktivní práci skupiny i jednotlivce, obsahuje postupy vedoucí k upevňování vztahů, učí řešení zátěžových situací a přináší rozvoj schopnosti přijímat zodpovědná rozhodnutí. Žákům naší školy umožňuje i nácvik efektivní komunikace na základě vlastních prožitků a také činnosti vedoucí ke zvyšování sebedůvěry,“ popisuje Brož konkrétní výsledky. A je to právě sebedůvěra a jistá dospělost, jíž se absolventi „Malíka“ vyznačují.

Musí pedagog využívat nějakých speciálních materiálů a příruček?

„Jedním z výstupů projektu je devět metodický příruček, každá pro jeden ročník základní školy. V každé příručce jsou podrobně popsány programy pro daný ročník. Jde především o výukové semináře, sportovní kurzy a projektové dny včetně nejvhodnějších způsobů jejich provádění. Celkově se jedná o propracovaný systém, který výrazně zasahuje výchovnou i naukovou složku vzdělávání během celého školního roku. Ovlivňuje pozitivně klima tříd i celé školy, přispívá ke změně motivace žáků a ke změnám vyučovacích metod. Tomu velmi napomáhá, že naprostá většina výukových seminářů a kurzů probíhá v přírodě,“ říká Zdeněk Brož. „Na základě dosavadního ověřování podle názoru učitelů, žáků i rodičů program výrazně přispívá k dobrým vztahům mezi žáky, pozitivně ovlivňuje jejich chování, zlepšuje klima třídního kolektivu a přispívá k rozvoji kompetencí žáků,“ shrnuje pozitiva ředitel školy.

Podílí se na akci Evropská unie?

„Metodické příručky byly vytvořeny v rámci projektu Program rozvoje kompetencí. Ten je přitom financován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky,“ doplňuje informace Zdeněk Brož a dává tak i návod ostatním školám, kde hledat inspiraci a podporu pro podobné projekty v budoucnosti.

Pane řediteli, proč se vlastně těmito akcemi zabýváte? Co to přináší žákům a učitelům vaší školy?

„Tyto akce významně ovlivňují klima ve třídě a to jednoznačně pozitivně. Navíc, žáci a učitelé se lépe poznají a pak se jim logicky i lépe spolupracuje. Přispívají k partnerským vztahům mezi žáky a učiteli, které jsou pro efektivní vyučování velmi důležité.“

Není jednotlivých akcí během školního roku až příliš?

„To si nemyslíme. Jde totiž o systém na sebe navazujících programů, z nichž každý je jinak zaměřen, a všechny přispívají k všestrannému rozvoji našich žáků. Navíc jsou programy utvářeny přesně podle potřeb dětí v jednotlivých ročnících.

Nebylo by ale lepší přizvat si k realizaci a zajištění programů odborníky z venčí?

„Určitě ne. Naši učitelé jsou jednak kvalifikovaní instruktoři i pro náročnější programy a samozřejmě jsou také při těchto akcích vzorem pro své žáky. Navíc, díky tomu, že využíváme pedagogy školy, jsou tyto akce finančně přístupné všem žákům. Učitelé si přitom aktivity jednotlivých programů sami nejdříve vyzkoušeli.“

  Je skutečně nutné, aby se programu účastnili všichni žáci jednotlivých tříd?

„Účast všech žáků je velmi důležitá. Společné sdílení zážitků totiž stmeluje kolektivy jednotlivých tříd a výrazně přispívá k jejich pozitivnímu klimatu. Žáci si vyzkouší aktivity, které mají smysl a prožijí situace, které jim umožní poznat a často i překonat sebe sama. Navíc si často vyzkoušejí i aktivity vhodné pro smysluplné trávení volného času“

Jaké jsou reakce rodičů?

„Rodiče oceňují, že jsou děti vedeny k aktivitám, které by s nimi samotnými většinou nejspíše nepoznaly. Protože je program opravdu různorodý, může si svoji chvilku slávy prožít skutečně každý, což je pro děti velmi důležité. Navíc, všechny tyto akce pomáhají minimalizovat rizikové chování u žáků naší školy.“

Děkujeme za rozhovor.

Chrudim/Úherčice - Už dlouhých deset let táboří příznivci Palučin na novém místě poblíž vesničky Úherčice. Pod vedením Jitky Hlaváčové se zde podařilo vybudovat od základů zázemí, které dlouhá desetiletí tvořila bývalá hájenka nedaleko Janovic. Chrudimské noviny se příběhu obdivuhodné ženy věnovaly už jednou, teď se přijely podívat na oslavy kulatého výročí.

Zaslouženou poctou a také vyjádřením díků za dlouholetou dobrovolnickou aktivitu se Jitce Hlaváčové stala v minulých dnech rovněž „Cena Ď“. Tu získala v rámci celého Pardubického kraje. Celostátní vítězkou se sice v Praze nestala, ale to věčnou optimistku nemrzí. „Nejsem žádná sběratelka cen,“ říká skromně oblíbená vedoucí.

Existuje snad nějaký tajný recept, jak i po deseti letech přivést děti k něčemu tak nemodernímu, jako je život v přírodě a soutěže, při nichž se bavili už jejich rodiče? „Nemyslím si, že by to, co nabízíme v Palučinách, bylo nemoderní. Naopak. V dnešní době, kdy jsou děti doslova přesycené počítači, mobily a tablety, právě návrat k přírodě, skutečné zábavě a také vzdělání nenásilnou a přirozenou formou je to, co mnozí podvědomě hledají. A u nás to najdou měrou vrchovatou. Naše letní tábory pořádané v Úherčicích jsou obsazené už v únoru a případní zájemci tak musí čekat, uvolní-li se nějaké místo. Na nezájem si tak stěžovat opravdu nemůžu,“ konstatuje Jitka Hlaváčová.

Tábořiště v Úherčicích vzniklo přesně před deseti lety. Významné výročí připadá na čtvrtý duben, oslavy však proběhly až v červnu, kdy je příznivější počasí. „Sešlo se 85 oslavenců a gratulantů. Celých 55 z nich pak zůstalo přes noc. Nechyběl samozřejmě dort, bedna šampaňského a ohňová show. Zpívalo se u táboráku až do rána. Je úžasné vidět, že spousta z dospělých Palučiňáků má už své děti, které k nám také jezdí. Moc mi to pomáhá dívat se do budoucna s nadějí, že naše myšlenka nezanikne,“ přibližuje průběh oslav Hlaváčová. Dětí však Palučinami prošly stovky.

Když se před lety uvažovalo, co dál, objevil se nápad právě na vybudování tábořiště u Heřmanova Městce. „Nikdo neváhal a podpora byla stoprocentní. Zorganizovali jsme velkou výpravu - bylo to vlastně velké stěhování indiánských kmenů do nových lovišť a místo si prohlédli. Bylo zarostlé a neudržované, ale zalíbilo se nám. Začala tak jednání s panem Chlíbkem, který tuto část lesa vlastnil. Dopadla dobře a mohli jsme začít nejen stavět srub a krmelec, ale hlavně upravovat celý pozemek podle našich představ. Práce to byla namáhavá, srub byl dokonce několikrát vykraden, stejně i sprchy a další objekty. Stálo to ale za to,“ popisuje začátky v Úherčicích Jitka Hlaváčová. Byla to právě její nezdolná energie, která hnala projekt kupředu. Samozřejmostí, dnes už ne tak běžnou, byla podpora všech ostatních Palučiňáků a také její rodiny.

Nejen tábory však žijí současné Palučiny. „Od počátku nám bylo jasné, že jen tábory svou činnost nenaplníme. Začali jsme proto hledat ve městě klubovnu, která by nám umožnila nabídnout dětem i další činnosti. Od počátku nám byl velkou oporou současný místostarosta Jan Čechlovský. Podařilo se nám pronajmout místnosti v domě ve Svěchyňově ulici a začít s keramickým kroužkem. Právě výroba keramiky byla dříve hodně v módě. Dnes už se mají věci trošku jinak a od září bychom rádi začali provozovat něco na způsob turistického kroužku. Děti by v pátek vyrazily do přírody, naučily se spát pod stanem, nebo pod širákem, rozdělávat oheň a připravit třeba i něco k snědku. Moc dobře víme, že různé kurzy přežití dnes hodně táhnou a rádi bychom proto nabídli něco podobného, samozřejmě ale specificky palučiňáckého,“ pokračuje Hlaváčová.

Během rozhovoru s Jitkou Hlaváčovou stále přicházejí mladí i starší, ptají se, přinášejí dárky k oslavám kulatého jubilea a gratulují. Vládne zde pohodová, dalo by se říci, že přímo domácká atmosféra. Jak lze něčeho takového dosáhnout, když mnoho rodičů má s výchovou svých pubertálních potomků nemalé problémy? „Snažíme se dětem nabízet to, co je baví. Zároveň jim ale necháváme velkou volnost. Naši vedoucí jsou spíše něco na způsob starších kamarádů, kteří dětem pomohou, poradí. Násilím dosáhne člověk jen odcizení a ztráty důvěry. Obecně je dnes asi problémem, že rodiče nemají na své děti čas. Jsou pořád v práci, honí kariéru a děti pak bezcílně bloumají po ulicích, nebo vysedávají u počítače. U nás má každý vedoucí na všechny své svěřence času dost. A věřím, že tomu tak bude i v budoucnu,“ uzavírá povídání Jitka Hlaváčová, protože hosté oslav pomalu zaplňují tábořiště poblíž Úherčic a chtějí se „svou“ Jitkou prohodit také pár slov nad šálkem kávy.

Chrudim - Výstava Jana Knapa, která v současnosti probíhá v chrudimské Galerii Art, je v mnohém výjimečná. Nejde jen o to, že se výtvarník a světoběžník Jan Knap narodil kdysi v Chrudimi. Jeho obrazy působí totiž jako zjevení v době, kdy mnohým umělcům stačí namalovat čáru a inkasují za ni miliony.

Mnohokrát padlo slovo normální. Právě tento výraz asi nejlépe charakterizuje tvorbu Jana Knapa. Přestože je rodilý Chrudimák, nikdy zde vlastně nežil. Prošel za svůj život však mnoho měst a zemí. Nebyla to jen Brazílie či Spojené státy americké, ale i Německo s jeho Akademií výtvarných umění v Düsseldorfu. Po revoluci se však Knap vrátil domů do Čech, kde tvoří, avšak vystavuje nejen u nás, ale po celém světě.

Poté, co v Americe před lety konvertoval ke katolické víře, stal se z Jana Knapa přesvědčený křesťan. "Byl jsem nějaký čas v zen budhistickém klášteře. Nebylo to však někde ve východní Asii nebo dokonce Tibetu, ale přímo v USA. Tam se provádí zvláštní druhy meditace, kdy vlastně určený čas sedíte v pozici lotosového květu a po zaznění gongu pro změnu musíte chodit. Jsou lidé, kteří to nezvládnou a pomátnou se, pokud ale dokážete ovládnout svoje myšlenky, své vnitřní já, dokážete fantastické věci. Například objevíte myšlenky, které se vám honily hlavou před týdny, měsíci. Tam jsem měl na starosti přikládání do kamen. Vkládal jsem do kotle dlouhá polena a jeden den jsem najednou věděl, že tady moje cesta končí. Že už se nemám kam dál posunout. Sebral jsem se a šel pryč,“ popisuje Jan Knap svoji zkušenost s východním náboženstvím.

„Začal jsem hledat, kam nasměrovat svoje kroky, četl jsem známou knížku Chaloupka strýčka Toma a zkusil najít kostel. První, ten nejstarší, co jsem našel, byl nádherná, dřevěná stavba. Vešel jsem dovnitř a tam bylo několik pingpongových stolů a černoši na nich hráli pinec. Bylo mi jasné, že tohle není to místo, které hledám. Teprve v kostele svatého Jana Nepomuckého jsem narazil na české kněze, kteří mi moc pomohli. Nu, a když jsem poté byl křtěn, za kmotra mi šel jeden italský portýr, z něhož jsme si celou dobu dělali jen legraci. Žádného jiného katolíka jsem totiž neznal,“ usmívá se malíř.

A protože se mu do rukou dostala i literatura, kterou vydávala Česká křesťanská akademie v Římě, přišel samozřejmě do styku i s českými katolíky v Itálii. „Přijeď a zkus to, napsal mi jednou monsignore Karel Vrána, který vedl český seminář pro budoucí kněze v Římě. Do Nepomucena jsem se vydal prozkoumat, zda mě Bůh opravdu nevolá ke kněžství. Zůstal jsem zde dva roky a studoval teologii. Po dvou letech si mě zavolal spirituál semináře, pozdější kardinál Tomáš Špidlík a řekl mi, abych studia zanechal. Trochu mě to překvapilo, protože všechno jsem se snažil dělat na sto procent. A to byla, podle Špidlíka, ta chyba. Nebyla to však žádná tragédie, protože několik dnů před tím mi přišla pozvánka z Německa a já tak mohl odcestovat za Gerhardem Richterem, který představuje pro mnohé moderní umělce mentora. Přesto dnes musím říci, že mě toho moc nenaučil,“ směje se Jan Knap.

Gerhard Richter totiž představuje malířský styl, který je Knapovi cizí. „Před každou prací se snažím modlit, ale ne vždy si vzpomenu. Když mi to poté během malování dojde, rychle se to snažím dohnat. Věřím, že i skrze práci umělce se může do světa dostat něco z krásy, kterou pro nás katolíky symbolizuje samotný Bůh. Nevím, jestli se to přímo týká i mých prací, ale snažím se zachycovat i biblické motivy a především náměty z rodinného života. Protože právě rodina je dnes ohroženým druhem. Snažím se lidem svými obrazy posloužit. Ano, umělec by měl být služebníkem. Nakolik já chápu poselství Spasitele, je důležité nést svůj kříž spolu s ním. A i když často padáme a nemůžeme dál, on je příkladem, že se vstát vždycky dá a pokračovat se musí. Důležité je nemalomyslnět, nepoddávat se smutku, bolesti ze ztráty. Já sám jsem, díky Bohu, o své víře, pro niž jsem se rozhodnul, nikdy nepochyboval. Je to určitě dar. Především v době, která si na zpochybňování prakticky všeho tolik zakládá. Pro člověka je dnes snazší vyměnit partnera stejně jako auto. Mnoho lidí už ani neumí udržovat normální mezilidské vztahy, stále víc a víc osamělých a opuštěných je důkazem odlidštění, které nelze nespojit s odklonem od katolické víry a s ní související morálky,“ vysvětluje Knap.

Nelze nezmínit ani malířův postoj k současnému papeži. „Papež František je mi opravdu blízký. Bližší než jeho předchůdce, který byl na můj vkus příliš velký introvert a intelektuál. František se naopak snaží hovořit jazykem mladých a přiblížit k těm nejchudším. Myslím, že taková svědectví víry dnešní doba potřebuje. Četl jsem nedávno jeho knihu kázání a byl jsem nadšen. Obecně myslím, že dnes lidé málo čtou a neumí si vybírat. Svého času jsem přečetl i známý román Aloise Jiráska Temno. A to už jsem byl katolíkem. Opravdu netuším, co na něm zrovna katolíci vidí špatného, protože mně přijde jako nádherný příběh o lásce a obětování. Ochota k oběti taky mnoha lidem v dnešní době schází,“ glosuje Jan Knap nad osobou současného římského pontifika.

„Moje současná práce to jsou vlastně úplně poslední otevřené dveře, za nimiž jsem už nic nečekal. Pozorný pozorovatel si může všimnout velkého vlivu, který na moji práci má tvorba čínských malířů. Moc je totiž obdivuji. Dostala se mi do ruky kdysi kniha čínských pohádek plná ilustrací a naprosto mi učarovala. Snažím se tak na svých obrazech kombinovat realistické malířství, které u nás snad skoro vymizelo a něco málo právě z čínské inspirace. A podle toho, že vlastně většina mých obrazů je malovaná na zakázku, se zdá, že lidem se má práce asi líbí. Prý pro ně představuje určitý návrat k normálu. Normální, reálné malbě,“ uzavírá Chrudimák Jan Knap.

Chrudim/Pardubice - Když si povídáte se sympatickou slečnou Katkou Mirskou, která se ve svém volném čase věnuje carvnigu, jedno je jasné - nudit se určitě nebudete. Ne, carving není jen speciální disciplína ve sjezdovém lyžování. Jde totiž i o činnost, při níž třeba právě Katce pod rukama vznikají z ovoce i zeleniny roztodivné tvary, jako jsou třeba květiny, zvířata a nejrůznější abstraktní obrazce. 

Katka studovala chrudimskou Hotelovou školu Bohemia. A právě zde se seznámila s carvingem, který je v současné době jejím koníčkem číslo jedna. Její výtvory je možné vidět na soukromých i firemních akcích a především na nejrůznějších rautech. Netradičně a nápaditě vyzdobená dýně je skvělým doplňkem na Halloweenských večírcích, které se i v našich zeměpisných šířkách stále více rozmáhají a získávají na popularitě, či vyřezaný meloun se skvěle hodí nejen na svatby.

Odkud se tedy vlastně vzal carving?

Původně pochází ozdobné vykrajování do ovoce a zeleniny z východní Asie a především Thajci v něm opravdu vynikají. U nás se řadí do kuchařské artistiky, a ten, kdo se mu věnuje, musí mít hodně trpělivosti, zručnosti a rozhodně nesmí postrádat bohatou fantasii a nápaditost. Každé dílo, které vznikne, je originálem. Je to dáno i různými tvary každé používané suroviny a kvalitativní stránkou plodů.

Jak ses k vykrajování dostala ty? Inspirovali tě kamarádi, nebo šlo o náhodu, z níž se poté stal zajímavý koníček?

Poprvé jsem se s carvingem seznámila na střední škole. Měli jsme možnost zapsat se do kurzu a já si řekla, že by bylo fajn vyzkoušet něco nového. Zvlášť, když se jedná o činnost, která člověku umožňuje vytvářet taková nádherná a mnohdy doslova umělecká díla. Moc jsem ale na začátku netušila, do čeho jdu. Všichni máme určité představy, avšak realita je mnohdy odlišná. Fascinovala mě možnost vyrábět něco vlastníma rukama a vidět výsledek své práce. Původně se nás na kurz organizovaný hotelovkou přihlásilo několik, dokonce i kluci, ale z ročníku jsem u aktivnějšího carvingu zůstala myslím jediná. 

Stalo se někdy za ty roky, že by sis řekla: „teď končím, už toho mám dost“?

Přímo takovou krizi, že bych chtěla s carvingem seknout, jsem asi neměla :-). Ale v období, kdy mám nejvíc zakázek - nevykrajuji si totiž jen tak pro sebe a kamarádům pro radost, ale snažím se ukázat možnost zpestření třeba firemních večírků co největšímu počtu lidi - se občas stane, že chci mít už chvilku klid. Na jedné zakázce často pracuji několik hodin dlouho do noci a jsem pak ráda, když padnu do postele. Často si proto radši ráno přivstanu, než řezat večer v kuse, kdy už jsem hodně unavená a ruce nevyřezávají tak rychle a přesně. V takových chvílích si říkám, že by bylo docela příjemé mít někoho, kdo mi udělá takové ty přípravné práce a já bych se potom mohla věnovat jen samotnému zdobení - vytváření složitějších obrazců. Nejvíc práce mám na podzim a v zimě, kdy jsou zmiňované večírky a rauty v plném proudu. Loni v prosinci se mi stalo, že meloun, který mám jinak moc ráda, mi už doslova smrděl. Měla jsem za sebou totiž desítky vykrajování právě do vodního melounu.

Takže právě meloun asi nebude tvým nejoblíbenějším materiálem, do něhož vykrajuješ...

To se nedá říct. Každý materiál má svá specifika. Nejraději mám ale asi opravdu dýni, která má, bohužel, krátkou sezónu. Mám poté problémy shánět velké máslové a muškátové dýně. V běžném supermarketu je totiž najdete výjimečně, spíše vůbec. Ta totiž skvěle drží tvar a nerozpadá se, jako třeba právě vodní meloun mimo jeho sezónu. Na druhou stranu ale v létě do melounu vyřezávám moc ráda nejen kvůli jeho barevnosti. V zimě je zase na vykrajování příjemné třeba mango, cukrové melouny a další tvrdší plody. Ráda mám ale třeba i obyčejné jablko. 

Stává se, že si zákazník sám vybere materiál, do něhož máš vyřezávat?

Ano, to je celkem běžný postup. Dám určitou nabídku, co by bylo asi nejvhodnější, protože třeba v zimě se některé ovoce obtížně shání, ale často zákazníci přicházejí už s konkrétním požadavkem. Na nějakém rautu nebo večírku viděli melouny, tak chtějí melouny i díky jejich konzumovatelnosti po skončení akce. Snažím se, aby materiál tématicky odpovídal i zadanému tématu - například k podzimu se skvěle hodí dýně.

A jaké nejzajímavější tvary jsi vlastně vykrajovala?

Pro mě je zajímavé každé téma. Myslím ale, že docela originální byl svatební meloun, na kterém byla požadovaná  sanitka a pod ní srdce plné růží. Vytvořila jsem auto a jako červený kříž na kapotě se výtečně hodilo vložit červenou řepu. Byla to moc příjemná „piplačka“ :-). Dalším zajímavým výtvorem byly asi postavičky známé z večerníčků - Pat a Mat. To mi dalo opravdu hodně práce, výsledek však stál za to. Zkouším teď i něco docela nového, takzvané 3D vykrajování. Naposledy to byla plastická ryba vyřezaná z dýně. 

Neříkej, že se všechno učíš jen tak sama?

Ne, to určitě ne. Jezdím na nejrůznější kurzy, protože se chci pořád posouvat někam dál. Zůstat stát na místě je, podle mého, chyba. A výzvy tu jsou. Stačí se podívat, jak a co vykrajují profíci třeba právě v Asii, nebo mnohdy i na západ od našich hranic. To jsou opravdu často neskutečné a nádherné kousky. Ale pro mne je to opravdu výzva a motivace k zdokonalování. Třeba zrovna teď, v březnu, jedu na kurz thajských melounům, v lednu jsem zase absolvovala školení věnované 3D carvingu.

Existuje vůbec nějaký motiv, který děláš nejraději, nebo tě baví všechno stejně?

Nejraději mám asi vykrajování květů, růží. Jde o namáhavou práci, při níž musím být pečlivá a trpělivá. Výsledek je ale vždycky nádherný.

Je možné vidět tě někde při práci?

Ano. Přemohla jsem stud a je možné si objednat carvingovou show, při níž před zraky přítomných předvedu, jak z melounu a dalších surovin rozkvétá například květ růže, nebo se na jablku objevuje tančící dvojice. Naposledy se taková předváděčka konala v pražské ZOO. Zájemců o carving se sešlo opravdu hodně a především děti měly spoustu otázek. Zajímaly je i speciální nástroje, které při vykrajování používám. Přestože nervozita byla velká, jak už to tak bývá, když člověku na něčem hodně záleží, měla jsem z akce velmi dobrý pocit. 

Asi máš skvělé zázemí v rodině.

Nemůžu si stěžovat. Jako první mne začali podporovat asi prarodiče,  vzápětí se přidali rodiče a dnes už carving vnímají mí blízcí jakou součást mého já. :-). Tatínek mi pomáhal s rozvážením mých prací, maminka zase tolerantně skladovala materiál a často i hotové výrobky v chladném špajzu, lednici a materiál různě po bytě. Stejně tak i přítel má pochopení, když musím do určitého termínu stihnout vytvořit několik různých výrobků. Jak už jsem říkala, carving je hodně náročný na čas, takže třeba návštěvy kina a další aktivity, mnohdy i vaření, v této době jednoduše nepřicházejí v úvahu. Ale on to naštěstí chápe :-).

Určitě máte vy, „carvingáři“, nějaké soutěže, kde se předháníte ve zručnosti a umění vytvářet co nejhezčí výrobky. Jakého ocenění si nejvíc vážíš?

Loni v listopadu jsem se zúčastnila soutěže v Českých Budějovicích. Šlo o 11. ročník „Dýňového šampionátu“. Ten doprovázela i kategorie D určená pro ty, kdo ještě nikdy nesoutěžili. Požadavkem bylo předem vyřezat a vystavit zde pět jablek a cukrový meloun na libovolné téma. Této kategorie jsem se po váhání jestli soutěžit, nebo se jet pouze podívat, nakonec účastnila. Hodnocena byla jak originalita, kreativita, tak přesnost, jemnost vzorů, či prostorově provedení. Obsadila jsem zlaté pásmo a celkově druhé místo, přičemž se zúčastnilo celkem 33 soutěžících a ve zlatém pásmu jsme byli čtyři.

Tak to je opravdu skvělý úspěch! Máš vůbec ještě nějaké plány do budoucna? Co jiné koníčky?

Plánů by bylo :-). Pořád je kam se posouvat. Před nedávnem jsem dotvořila vlastní webové stránky a ráda bych se teď zaměřila na zmiňovaný 3D carving, což mi přijde jako moc zajímavá práce, kterou jen tak někdo neovládá. Výzvou bude poté absolvovat další vhodnou soutěž. Bylo by příjemné, kdyby se dalo samotným carvingem živit, ale to už by asi opravdu chtělo firmu. Hotely, které ozdobné vykrajování používají na svých akcích, většinou zaúkolují některého z kuchařů, který absolvoval právě kurzy carvingu místo toho, aby si objednaly služby externisty. Často o této možnosti ani netuší. Budoucnost je ale otevřená, uvidíme.

Moc ráda sportuji, takže jezdím na kole, chodím plavat a taky tancovat. Hodně času mi ale zabírá současné zaměstnání, takže až se v práci dostatečně aklimatizuji, určitě se objeví i něco dalšího.

A nejbližší plány?

Určitě další kurzy v carvingu. Na jeden se chystám zrovna koncem března do Prahy. Měla bych se na něm naučit vykrajovat jemné thajské vzory. Už se moc těším. Do budoucna bych také chtěla toto umění učit další lidi. Nyní jsem vysvětlovala umění carvingu pouze kamarádům a plánuji se zaměřit i na veřejnost.

Tak hodně štěstí a díky za rozhovor.