K2 holding

Chrudim - Většina obyvatel města zná Vlastimila Douchu jako letitého pracovníka pojišťovny, soudního znalce, vášnivého cyklistu a milovníka turistiky. Málokdo však o něm tuší, že má i literární nadání a že vydává v těchto dnech u vydavatelství Akcent svoji prvotinu, kterou je sbírka básní poeticky nazvaná Pohlazení aneb Jak se rodí básnička. A nutno dodat, že je velmi povedená.

Celou sbírkou se přitom prolínají autorova ohlédnutí za jeho dosavadním životem a momenty, kdy jej políbila múza a inspirovala k napsání jednotlivých básní. Vlastimil Doucha se v nich vedle všedních postřehů nevyhýbá ani niterným pohnutkám a neváhá se přiznat též k lásce, kterou častokrát v životě zahořel, ať už k ženám, přírodě nebo vlastní rodině. Také samotný název Pohlazení aneb Jak se rodí básnička dává tušit, že jde veskrze o poezii křehkou, která je vzdálena lidovým rýmovačkám či úderným sloganům v duchu současné povrchní doby. Jde o pohlazení na duši, v které se čtení jednotlivých řádků promění. A o to nejspíš autorovi šlo, zacílit slovem do nitra jemných duší, s nimiž se mnohdy na ulicích míjíme, a přitom o sobě ani častokrát netušíme, že sdílíme společné hodnoty. Však posuďte sami alespoň na základě jednoho malého střípku z celkové mozaiky básnické sbírky:

LETNÍ KRÁSKA

Zlatovlásko, letní krásko!
Oči jak dvě studánky
na rtech z nebe červánky
s leskem z ranní rosy.

Zlaté vlasy s lesní vůní
krásná jako leknín v tůni
zlatovlásko, letní krásko
o lásku tě prosím.

Co říkáte? Za sebe říkám, že mě Vlasta touhle sbírkou příjemně překvapil. Známe se už takřka třicet let a přiznám se bez mučení, že jsem vůbec netušil, jak krásný svět uvnitř sebe prožívá. Když k tomu ještě připočtu něžné ilustrace Věry Kvapilové-Nevečeřalové, kterou nejspíš znáte z Chrudimských novin, kde má na starosti kulturní rubriku, pak nemohlo jít v tomto případě o lepší spojení, které mají na svědomí dva rodilí Chrudimáci.

Vlastíku, mohl bys nám prozradit, jak jsi v sobě objevil schopnost psát básničky, tedy ten dar, o němž se ve své knížce zmiňuješ?
Přišlo to naprosto spontánně nějaký čas po rozchodu se svou první velkou láskou, kdy jsem napsal svoji první básničku, respektive baladu, kterou jsem tehdy nazval Zklamání. Ostatně, zmiňuji se o tom v knížce, myslím, dost podrobně.

Kdy přišly na svět další básně?
Druhou básničku jsem napsal asi po dvou letech a potom mě už múzy začaly navštěvovat častěji :-). Píšu vlastně od svých dvaceti let až do současnosti.

Jak se vlastně rodí básnička?
Konkrétně se to popsat nedá. Přichází to obvykle jako blesk z čistého nebe. Odkudsi přijde nějaký impuls, podnět, jakási inspirace například na základě nějakého neobvyklého vjemu či prožitku, která se samozřejmě nedá dopředu naplánovat. Napsání básničky nelze stanovit ani jako nějaký konkrétní úkol, jako třeba, že zítra vymaluji byt nebo vyměním u svého kola pláště.. To prostě nejde. U každé básničky o tom píšu, takže čtenáři se vše dozvědí. Přízeň múz si nelze objednat :-).

Co tvé prvotině říkala tvoje manželka Věra? Věděla, že připravuješ její vydání?
Mám za to, že něco tušila. Často jsem totiž seděl u počítače, na stole měl rozložené desky s rukopisem, který jsem neschovával a opravoval v něm chyby. Dvakrát jsem potom jel za svým nakladatelem, což jsem jí samozřejmě neřekl, ale jelikož to bylo před Vánocemi, tak jsem se vymlouval na to, že sháním dárky. Lhát ale moc neumím, takže ji nejspíš napadlo, že se chystám vydat knížku.

Ty jsi vlastně vydání své první knížky dost utajoval, někdo o tom ale přeci jen musel vědět? Komu jsi tak důvěřoval?
Vzhledem k tomu, že jsem si chtěl udělat takový menší průzkum prodejnosti knížky, abych věděl, na čem jsem, a zda se do vydání knížky vůbec pustit, poprosil jsem o přečtení rukopisu jednu dobrou známou, o které jsem věděl, že je na podobné duchovní úrovni a že by se jí básničky s povídáním o jejich zrodu mohly líbit. Potom jsem ještě poslal úvod knížky pár známým s několika vybranými básněmi a poprosil je o jakousi kritiku. Celkem to bylo asi šest lidí, z toho dva muži.

A jak ten průzkum dopadl?
Myslím, že velmi dobře. Všem se básničky i povídání líbilo a o knížku projevili velký zájem.

Ve své knížce odhaluješ až příliš svoje nitro a svoji velmi citlivou duši. Nevadí ti, že se na tebe teď bude hodně lidí, kteří o tvém psaní dosud nevěděli, dívat úplně jinak?
Na tuhle otázku odpovím velmi stručně také otázkou. Když se například významní lidé politického či uměleckého života přiznávají veřejně a bez jakéhokoli ostychu k homosexualitě, proč bych se já měl stydět za svojí naprosto normální heterosexuální orientaci a kladný vztah k ženám, které se mi jako každému normálnímu chlapovi líbí a které mě inspirují k psaní básniček?

Tví nejbližší o tobě vědí, že jsi snílek a zanícený romantik. Jak se žije takovému člověku v dnešním materialisticky pojatém světě?
Není to žádná sláva, ale nestěžuji si. Mnoho lidí je na tom mnohem hůř, neboť nevěří, že bude líp. Jsem mezi lidmi denně a znám jejich názory. Mnozí jsou doslova zdecimovaní vývojem lidské společnosti zaměřené převážně na hmotné statky, peníze, slávu a moc, tedy na atributy, které se naprosto neslučují s těmi duchovními.

ZRANĚNÁ DUŠE

Zranili jste moji duši
vy rytíři doby unylé
na brány srdce divoce buší
od krve drátěné košile.

Zranili jste moji duši
na pospas stvůrám ji hodili
prostříleli jste ji šípy z kuší
škorněmi po ní chodili.

Zranili jste moji duši
z těla krutě ji vyrvali ven
rytíři temnot slepí a hluší
co nocí se toulají, neznají den.

Zranili jste moji duši
vy rytíři doby unylé
já dobře vím co se teď podle vás sluší
kameny zakrýt ji v mohyle.

Říkal jsi, že tvá knížka je spíše čtení pro ženy. Myslíš, že muži na poezii moc nejsou?
Tak to jsem si opravdu myslel, ale dnes už vím, že tomu tak není, a reakcí mužů, které jsem autorskými výtisky obdaroval, nebo jsem jim zaslal elektronickou cestou alespoň ukázku z knížky, jsem byl skutečně velmi překvapen. Samozřejmě mile.

Nepřemýšlel jsi někdy nad tím, že by se dala číst tvoje kniha třeba na nějakém sezení za doprovodu příjemné poetické hudby?
Samozřejmě, že ano, a nebudu skrývat, že by mě to velmi potěšilo. Příjemný hlas, podmalovaný krásnou hudbou totiž smysl každé pěkné básničky zvýrazní a dopomůže tak k jejímu bezprostřednímu vjemu a prožití. Kolikrát jsem si představoval, jak moje vybrané básně recituje za hudebního doprovodu jeden z nejpovolanějších recitátorů - Radovan Lukavský, a naprosto zřetelně slyšel jeho příjemný hlas. Když jsem pak zavřel oči a představoval si pana Lukavského, jak recituje třeba básničku Šumavské vyznání, tak jsem viděl naprosto živě nádherné záběry odlehlých koutů Šumavy, kterou mám z duše moc rád. Bylo to něco úžasného.

Bude tvoje knížka k dostání v knihkupectvích?
Ve smluvních knihkupectvích vydavatelství Akcent bude knížka samozřejmě k dostání, ale vzhledem k malému nákladu a počtu zmíněných knihkupectví bude nejspíš problém ji sehnat. Zájemcům o knížku proto doporučuji, aby svého knihkupce požádali o její dodání. A pokud Akcent nebude mít už knížky na skladě, tak věřím, že při opravdovém zájmu o tuto publikaci se vydavatel rozhodne i pro její druhé vydání. Jako autor mám osobně k dispozici celkem sto knížek, ale hodně je jich už zadaných. Samozřejmě, pokud o ni někdo projeví zájem a já budu mít ještě nějaké knížky doma, velmi rád případné zájemce uspokojím.

Vím, že skládáš nejen pěkné básničky, ale také zajímavě píšeš. V anotaci tvé knížky je mimo jiné uvedeno, že se chystáš pustit i do prózy. Můžeš být trochu konkrétnější?
Témat je spousta. Rozhodně víc než času na psaní. Určitě to nebudou žádné vymyšlené romány, i když fantazii bych asi dovedl ke psaní jak se patří využít. Zpočátku bych se ale chtěl zabývat převážně skutečnými příběhy ze života.

PROBUZENÍ

Tam v šedi panelů je ukryta kráska
já znám její okno do pokoje
však nevím čí je, vždyť není moje
mně určitě nepatří její láska.
I když bych neměl nic proti tomu
být třeba jen chvíli za zdí tohoto domu
a dívat se tiše jak převléká se
a utápět zrak svůj v té její kráse.
Alespoň chvíli, jen chviličku malou
než by mi kdosi řekl: "Alou,
alou ty vetřelče cizí."
A vše co je krásné najednou mizí
a v podivnou mlhu rozplývá se.
V šedavý opar se náhle mění
snad to byl sen, jen krásné snění.
Kratičký sen, jak už to bývá
i uprostřed dne se někdy stmívá
když střídá jej dlouhé probuzení.

Vlastíku, ať ti tvoje předsevzetí vydrží a my se budeme moc těšit na tvoje další povedené knížky. Děkuji za rozhovor i za ukázky z tvé poezie.

Chrudim/Škrovád - Malíř Jaroslav Koreček je doslova nevyčerpatelnou studnicí vědomostí, zkušeností a neskutečných příběhů. Jako lodní kapitán zažil nevšední dobrodružství a přesto nachází smysl i v uskutečňování zdánlivých maličkostí, jakou je třeba revitalizace břehů Chrudimky ve slatiňanském Škrovádě. 

S Jaroslavem Korečkem, rodákem ze slatiňanského Škrovádu, potomkem místních kovářů, se nevede rozhovor snadno. Přes jeho evidentní zcestovalost a pro mnohé až renesanční rozhled, jde o člověka plachého a skoro až stydlivého, který o svých nevšedních zážitcích a znalostech hovoří s ostychem. Od jednoho skočí k jinému, jako by v jeho životě všechno souviselo se vším. Ale kdo to tak nemá?

Fascinují ho především cesty. Ať už se jedná o blízkou, téměř zapomenutou císařskou silnici, která za dobu svého trvání několikrát změnila směr, nebo o cesty po moři, kterých malíř podmanivých krajinek absolvoval opravnu bezpočet.

„Škrovád býval kdysi sídlem velkého množství kameníků, kteří v nedalekých pískovcových lomech těžili kámen. Šlo o zajímavé lidi, kteří, na rozdíl od jiných nájemných pracantů, měli zajištěné pevné pracovní místo. Nemuseli mít nějaký velký strach, že by o něj přišli. Výjimeční byli hned v několika ohledech. Především se jednalo o muže mimořádně malé, aby se vůbec vešli do štol, které kutali. Dalším jejich specifikem byl poměrně krátký život - umírali kolem pětatřicátého roku, protože písek, který vdechovali, jim zanášel plíce. Nu a nakonec se o nich také říká, že celou svou výplatu vždy spolehlivě prolili hrdlem,“ přibližuje dávno zapomenutý život v blízkosti pískovcových lomů Jaroslav Koreček. Podle výsledků jeho pátrání se těchto mužů ve Slatiňanech nacházelo v devatenáctém století až pět set. A to není málo. V té době také byly ve Škrovádu tři hospody, aby nápor zájemců o pivo vůbec zvládly. 

„Poválečným scelováním pozemků se rozoraly meze i většina polních cest. Již za Marie Terezie byly vysazovány stromy podél cest. Pocestným i vojsku poskytovaly stín a ovocné stromy navíc i potraviny.V současné době většina stromů dožívá a nové se vysazují minimálně. Převážně se jen kácí v honbě za palivovým dřevem. Chci proto připomenout poslední zbytky zachovaných polních cest a stromořadí. Polní cesta ze Škrovádu do Svídnice začíná nad Škrovádem u křížků. Je pokračováním rovné silnice od zámeckého parku, která se nad Škrovádem zatáčí doprava a pokračuje do Trpišova. Až k seníku je hojně využívána zemědělci a připomíná spíše prašnou silnici,“ popisuje Koreček dávné řemeslné postupy. Každá cesta navíc měla unikátní systém odvodňování, který jí zaručoval pevnost. Příkopy bývaly až dva metry široké a metr hluboké. Samotná cesta pak měla šest metrů šířky. Podstatné však bylo, aby se o příkopy starali lidé. Jakmile se totiž nechají zarůst plevelem a nálety, voda se v nich drží a cesty podléhají erozi. „Nejznámější cestou je nepochybně císařská silnice. Jedná se o silnici, která vede ze Slatiňan na Nasavrky. Svůj počátek má až v Praze. Dokonalost plánování, s níž se tyto spojnice stavěly, je obdivuhodná. Samozřejmě, že cesty sloužily především vojsku a císařská silnice není výjimkou,“ říká škrovádský malíř.

„Většina cest je však zapomenuta. Jedna z posledních, která ještě plní svůj účel, je zmiňovaná polní cesta ze Škrovádu do Svídnice. Od božích muk nad Škrovádem se otvírá výhled přes údolí Chrudimky a Okrouhlického potoka. Pokračovat můžeme mírně z kopce ke Svídnici a zastavíme se těsně před mělkým úvozem. Po stranách úvozu jsou zbytky třešní, převládá však nálet listnatých stromů. Do dnešních dnů se na cestě zachovalo štětování. Jsou to kameny, které se stavěly na výšku a odolávaly velkému zatížení. Bohužel, příkopy, které se neudržují, neodvádějí vodu, a ta po většinu roku teče po cestě. Na konci úvozu vidíme první svídnické stavení. Vpravo je dubový hájek. Pokračujeme po mostu přes Okrouhlík. Za křižovatkou je Chrbolkova hospoda. Proti hospodě stojí kampelička, kterou nechal postavit také pan Chrbolka, a to už jsme v samotném centru Svídnice,“ popisuje Koreček svou zamilovanou cestu.

Jaroslav Koreček vyznává návrat ke kořenům. Spolu s několika nadšenci vysazuje olše v meandru Chrudimky ve Škrovádu, založil okrašlovací spolek, který má na kontě nejeden úspěch. Podařilo se jim například najít sestřelenou německou stíhačku. „Staří předci věděli moc dobře, proč není dobré vykácet olše podél řeky. Pomáhají totiž zmírňovat následky povodní. A takových pozapomenutých moudrostí je kolem nás spousta. Chce to jen nebát se a otevřít své srdce,“ říká malíř. Také citlivost ke krajině, s níž se dříve stavěly nejen cesty a silnice, ale i venkovská stavení, je něčím, co dnes v době podnikatelského baroka a zastavených polí sklady jednoduše nenajdeme. I z toho pramení naše věčné stresy a návštěvy psychiatrů. Přitom příroda a ruční práce léčí duši, jak tvrdí Jaroslav Koreček.

„Já sám jsem projel snad celou Evropu. A to, prosím, neumím prakticky žádné řeči. Má-li však člověk dobrou vůli a snahu, domluví se všude. Jednou jsme měli sice problém ve Francii, kde nás mezi zdymadly zastavila policie a prohledávala loď. Přišla na nás hláška, že převážíme drogy. Samozřejmě se nic nenašlo, ale člověk je bohatší o další zkušenost. Francie je totiž moje velká láska. Dokážu se toulat po Provence a nabírat inspiraci pro svůj další výtvarný život,“ kupí Koreček zážitky ze svého zajímavého života.

Rabštejnská Lhota - Manželé Procházkovi, kteří provozují restauraci v lesích nedaleko Rabštejnské Lhoty restauraci, jsou čtenářům Chrudimských novin už dostatečně známí. Málo kdo ale ví, jak projekt obnovy starého domu vznikal a co všechno mu Ladislava a Martin za dlouhá léta renovace darovali ze svého.

S majitelkou restaurace Laďkou Procházkovou jsme se posadili do dřevem obloženého interiéru restaurace a položili jí několik otázek. Ze stolu se smálo originální prostírání a slánka s motivem hájenky. Detail, který potěší.

Jak je vlastně dům starý? Opravdu byl původně hájovnou?

Ano, původně skutečně sloužil jako hájovna. Není to totiž tak dávno, zhruba v roce 1870, kdy byla budova postavena, dosahovala dnešní Slavická obora prakticky až k zámku ve Slatiňanech. A právě jeden z vládnoucích knížat Auerspergů nechal naši hájenku pro jednoho ze svých lesních správců postavit. V samotném zámku jsme však žádné bližší informace nenašli. Zato se nám podařilo objevit deník jednoho z hajných - jistého pana Korečka, který zde „šéfoval“ bažantnici.

Proč jste chtěli zrovna hájenku, jejíž stav nebyl příliš utěšený?

Byla to vlastně náhoda. Chtěli jsme vybudovat restauraci a k ní i penzion, protože třeba u rozhledny Bára se člověk moc nenají. Mělo tu vzniknout něco zcela jiného. A proč zrovna hájenka? Byla to jediná nemovitost k prodeji v tomto prostředí.

Renovace se povedla, která z firem ji prováděla?

Kdepak firma :-) Všechno jsme si dělali sami.

To musela být hrozná dřina!

Byla. Často jsme tu seděli a byli tak unavení, že už nás nenapadlo nic jiného, než to celé vzdát.

A co vás tedy hnalo dál?

Měli jsme před sebou jasný cíl. Jeho vidina a i postupující práce nás motivovaly. Nesmím zapomenout i na fakt, že jsme chtěli být konečně na svém, pracovat pro sebe, ne někoho jiného, nějakého zaměstnavatele. Jednoduše jsme se domnívali, že tak originální myšlenka musí být realizovaná.

Raději se ani nebudu ptát, kolik vás to stálo...

To se opravdu neptejte. Kdybychom si však většinu prací neudělali sami, bylo by to ještě víc. Tři roky jsme po práci neměli nic jiného než nekončící dřinu.

Podporovala vás rodina?

Moc. Opravdu, bez podpory rodičů a přátel bychom určitě skončili. Především poslední rok byl extrémně náročný. Všechno se dokončovalo a nervy pracovaly. Máme dvě malé děti, takže jsme museli brát ohledy i na ně. Aby tátu s mámou neznaly jen v montérkách a s rukama od malty.

Ale přes zimu jste měli pauzu.

Kdepak pauzu. I v zimě se muselo pracovat, abychom to stihli do plánovaného termínu. A že byla zima pořádná! Musím ale říci, že kdyby mě to nebavilo, nedělám to. Hodně jsem se naučila a manžel je na tom stejně. Celý půldruhý rok jsme třeba jen bourali. Z domu zůstaly pouze obvodové zdi. Často jsem seděla na hromadě suti a brečela, ale podařilo se.

Jaké jsou tedy první ohlasy?

Myslím, že převážně kladné. Chceme produkovat hlavně něco, co tu nikde není - dobré a kvalitní jídlo, domáckou atmosféru, příjemnou obsluhu. Na své si u nás jistě přijdou i rodiny s dětmi. Protože jsme na hájence, pochopitelně plánujeme i zvěřinové hody. Jídlo, které servírujeme, musí chutnat především mně :-) Navazujeme tak na tradici, která k městským lesům patří. Velmi populární jsou i hudební večery, na něž zveme oblíbené místní kapely.

Muselo být těžké najít dobrého kuchaře?

Bylo. Ale myslím, že se zadařilo. Máme tu mistra kuchaře Reného Salaquardu. Takže odborník na zvěřinu na slovo vzatý. V nejbližší době, září a říjnu se proto chystáme obměnit jídelní lístek a zamřit se právě na jídla ze zvěřiny. tradiční šípková samozřejmě nebude chybět.

Ta originální keramika je také váš nápad?

Ano, i to jsme vymysleli a nechali si vyrobit. Pro mnohé je to asi nezvyk, protože očekávají hladké talíře, ale my jsme se chtěli vydat jiným směrem.

Teď už můžete bilancovat, šli byste do toho znovu?

Asi ano. Z každé krize se totiž člověk poučí a posune ho to někam dál. Věřím, že pokud se věci dělají poctivě, lidé to ocení. Je ale také jasné, že všem se zavděčit nelze. Především na vesnici, kde si vidí sousedi do talíře, bývá závist poměrně velká. Já jsem deset let pracovala u jednoho telefonního operátora a teď jsem opravdu šťastná. Být na svém a pracovat pro sebe je něco úžasného.

Udělali byste dnes něco jinak?

Ne. Byla to sice velká zátěž na psychiku, ale měli jsme opravdu velké štěstí na lidi kolem. Také „posádka“ restaurace je skvělá. Jak kuchaři, tak servírky. Nemohu si stěžovat. Chce to sice povahu, aby člověk mohl druhým sloužit, ale zrovna nám se podařilo takové zaměstnance najít a jsem za to opravdu vděčná.

Takže plány do budoucna už žádné nemáte?

To zase ano! Rádi bychom dokončili dětský koutek a stavět se bude čertův hrádek, plánujeme také pořídit koně a organizovat třeba vyjížďky do krásného okolí. Plánů je pořád spousta.

Děkuji za rozhovor

Chrudim/Nairn - Devětadvacetiletý Matěj Valenta patří mezi desítky mladých Chrudimáků, kteří zjistili, že jim doma pšenka nepokvete a vydali se hledat štěstí do zahraničí, kde nakonec zakotvili. Matěj přitom vystudoval chrudimskou obchodní akademii a poté pedagogickou fakultu v Liberci. Později se živil jako správce jednoho z místních internetových obchodů, avšak poznal, že ho tato práce nenaplňuje a zamířil z Chrudimi jako řada jeho vrstevníků na západ.

Jeho první zastávkou byla stará dobrá Anglie, kde si vyzkoušel, jaké je to být au pair. Potom se dokonce vypracoval na komorníka a společníka významného skotského šlechtice, Lorda Mansfielda. Z deštivých britských ostrovů ho další osud zavál do klimaticky mnohem příznivějšího Španělska a odsud opět na sever, tentokrát do Švédska, než zjistil, že je zdejší pracovní trh takřka rozebrán Poláky. Nakonec se přemístil do Kanady a odsud se pak vrátil naposledy domů, do Chrudimi, kde se chtěl natrvalo usadit. Leč osud tomu znovu nebyl příznivě nakloněn.

Matěj chtěl totiž zvelebovat životní prostředí kolem svého bydliště tak, jak je to na západě obvyklé. Jenže narazil u městských úředníků, kteří neměli pro jeho záměr výsadby stromku pražádné pochopení, a tak ho nechali s odkazem na nejrůznější vyhlášky a směrnice odstranit. Jelikož zdejší pracovní nabídky byly z Matějova pohledu dost tristní, byl zásah pracovníků údržby městské zeleně poslední kapkou, který přetekl z jeho pomyslného poháru trpělivosti, a tak se rozhodl "emigrovat" z Chrudimi podruhé a naposledy. Za svůj domov si vybral Skotsko, kde teď pracuje na lososové farmě.

"Skotsko jsem již dobře znal z ročního pobytu před několika lety, věděl jsem tedy, co mě čeká. Důvod, proč vyrazit zrovna do tohoto odlehlého kraje, byl jednoduchý - mezilidské vztahy, které se podle mých zkušeností liší v závislosti na hustotě osídlení krajiny (čím méně, tím lépe) a tudíž málo obydlený sever Skotska se zdál být dobrou volbou," říká zkušený světoběžník Matěj Valenta.

První postřehy po příletu do nového prostředí bývají prý podle Matěje nejvýraznější, časem je pak člověk vstřebá a nevnímá. "Zapsal jsem si proto několik poznámek do svého deníku hned začerstva: Výrazy ve tvářích obyvatelů Skotska jsou srovnatelné s výrazy obyvatel v České republice, pokud hodnotím velkoměsto Edinburgh. Časem jsem však zjistil, že jde často o skořápku, pod kterou se skrývá vlídnost a dobrota. V rurální oblasti, kde povětšinou nyní přebývám, jsou lidé přece jen trochu veselejší, úsměv a pozdrav při setkaní s neznámým člověkem je pravidlem, které mi v Čechách trochu chybí, ale člověk si zvykne," pokračuje Matěj.

Zajímavý je podle něj pohled do veřejného prostoru, který hodně napovídá o vztahu obyvatel ke své zemi. "Většina Skotů se o svůj dům (ti šťastnější i o zahradu) pečlivě starají, respektují jeho architektonický ráz a především dlouholeté tradice. Nová výstavba, kterou jsem měl to štěstí spatřit, se bohužel blíží známým českým satelitům, i když přece jen se zde stále staví i nové domy v tradičním stylu. Skoti velice pečují o veřejný prostor, milují zahrady a parky, ve kterých do psího hovínka šlápnete opravdu jen výjimečně. Tu a tam lze spatřit povalující se odpadky, ve srovnání s Českou republikou ovšem zanedbatelně," popisuje rodilý Chrudimák postřeh z tamního prostředí.

Jak známo, Britové jsou velcí milovnici psů a Skoti prý nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou. "Láska k psům je zde povýšena, nebojím se říci, na náboženství. Pejsci mají své vlastní oplocené parčíky, pejsci se prohání po plážích, pejsci chodí do salonu krásy, prostě být psem ve Velké Británii je životni výhra. Myslím, že láska k tomuto věrnému příteli člověka u Skotů pramení ve vlastnostech, kterými pes obyčejně disponuje a které Skotům samotným někdy trochu chybí: otevřenost a spontánnost," pokračuje Matěj.

"Každý národ je ovšem jiný a originální, a tak je to dobře. Na Skotech velice obdivuji jejich pozitivní přístup k životu, upřímnost (na rozdíl od povrchních Angličanů), schopnost nebrat sám sebe vážně a obecně dobré naladění, přestože dnů, kdy teploměr překročí hranici 20 stupňů Celsia by se dalo na prstech jedné ruky spočítat. Nepřízeň počasí jim však nebrání v trávení volného času v přírodě, na kterou je každý Skot patřičně pyšný. Nejednou jsem při procházce po pláži, zahalen do několika vrstev oblečení, závistivě pohlížel na caparty, skotačící v ledovém moři... A je to právě příroda, která má silný vliv na mentalitu Skotů: je sice drsná, zpočátku nepřístupná, ale pokud snesete trochu deště a větru, budete odměněni neskutečnou krásou, čistotou a často i láskou na celý život," svěřuje se chrudimský emigrant.

"Pohleďme ale také na věci, které mi zde chybí a kterých bychom si v Čechách měli více vážit. Na prvním místě je z mého pohledu veřejná doprava, která je ve Skotsku, kde každá rodina má nejméně dvě auta, lehce zaostalá. Železniční síť je dosti chudá a autobusová není o nic lepší. Pokud nemáte auto, možnosti dopravy po Skotsku jsou velice omezené. Chybí mi zde také, v České republice velice populární server pro spolujízdu, z čehož vyplývá, že Skoti tímto směrem příliš nepřemýšlejí. Je zcela normální, že kolegové dojíždějící do práce ze stejného místa jezdi každý svým autem. Jedná se o jakousi formu osobni svobody, na které si Britové celkově velice zakládají, což je v jistých ohledech samozřejmě skvělé, ale jak známo, každá mince má dvě strany," podotýká Matěj.

Co říci závěrem? "Nesnažím se zde porovnávat dva národy, každý má svou mentalitu, vycházející z přírodních podmínek a historického vývoje. Věřím, že výlet do Skotska je pro Čecha stejně obohacující jako výlet Skota do Čech. Myslím, že to nejdůležitější, co by si Čech mohl přivézt z takového výletu, je vztah Skotů k sobě navzájem a ke své zemi. Stačí tak málo a nic to nestojí: milovat svou zemi a lidi, kteří tam žijí. Tento vztah je podle mého názoru základním kamenem určujícím náladu ve společnosti a z tohoto vztahu vyplývají všechny další problémy společnosti, ať už politické, sociální, ekonomické či ekologické," sdílí mladý muž svoje poznatky, které nabyl během svého poměrně krátkého života.

"Nehledejme tudíž řešení připadné nespokojenosti v nových volbách, ale v sobě a ve svém vztahu k okolí. Uvědomuji si však, ze Čechy jsou stejně skvělé místo pro život, kde žije spousta skvělých lidi, jen se o nich neví, nepíše, nemluví. Asi proto, že Češi mají bohužel takovou vlastnost - posměch hrdinům (ze závisti zřejmě) a ochablé vlastenectví, ale to nic nemění na tom, že skvělých a odvážných lidí je u nás spousta, jen se naučit je podporovat a oslavovat - trochu té skotské hrdosti," uzavírá Matěj Valenta.

Chrudim - Nestává se často, abychom představovali v novinách během krátké doby dvakrát jednu osobnost, avšak událost na chrudimské plovárně z konce července nás opět přivedla za člověkem, který se podstatnou měrou zasloužil na záchraně života pětileté dívenky.

Marek Pluhař, plavčík, student Fakulty tělesné výchovy v Olomouci, hráč, trenér a reprezentant ragby. První, co mi blonďatý sympaťák v černých brýlích před naším rozhovorem řekl, byla věta: „Hlavně tam napište, že jsme na té věci dělali jako tým. Matěj Mládek, Tereza Horáková, Lukáš Horník … a já.“  Vzal jsem to jako výraz skromnosti chlapa, ale až během rozhovoru jsem pochopil, že za touto malou prosbou stojí víc.

Jak se člověk stane plavčíkem?

Nejdřív musíte projít kurzem, potom absolvujete zkoušky a nakonec dostanete certifikát. Začínal jsem před dvěma lety, hlavně proto, že jsem se chtěl naučit pořádně plavat a druhý rok mě to začalo pořádně bavit. Teď pracuju pro Vodní záchrannou službu, která je součástí Českého červeného kříže. Hlídáme vodní plochy v Chrudimi, ve Slatiňanech nebo na Seči. Je nás na to na Chrudimsku několik desítek, teď mám služby zhruba jednou za tři dny.

Je práce plavčíka o penězích?

Určitě ne. Spíš je to o tom, mít možnost pomáhat lidem. Můžu klidně jít na brigádu, kde si vydělám víc. Tuhle práci beru jako další životní zkušenost a myslím, že praxe plavčíka je hodně dobrá pro školu, kterou po prázdninách budu studovat.

Přiznám se, že mě za vámi přivedla událost, která se na chrudimské plovárně stala v úterý 24. července. Co se tady vlastně odehrálo?

Stalo se to ke konci služby, před osmou hodinou večer. Na plovárně nebylo víc než sto lidí, když jsem něco zaslechl ve směru od dětského bazénu. Viděl jsem, jak uprostřed „víru“ stála paní, držela v náručí dítě a volala o pomoc. Okamžitě jsem k ní běžel, holčičku jsem rychle vytáhnul, zkontroloval jsem, jestli dýchá a zda má puls. Její maminka si při tom pořád vyčítala, že dceři nedala křidýlka. Na první pohled bylo vidět, že holčička není v pořádku, měla fialové rty a byla hrozně bledá. Vůbec nereagovala, i krční svaly měla ochablé. Zavolal jsem na druhého plavčíka, který byl v okamžiku u mě a řekl mu, ať hned začne resuscitovat. On jí začal dávat vdechy a masíroval srdce. V tu chvíli jsem požádal okolo přihlížející, aby mi půjčili telefon - s podivem se k tomu nikdo neměl. Běžel jsem tedy zpátky do „plavčíkárny“ a zavolal na linku 155. Potom jsem doběhl pro další plavčíky do "kryťáku", aby byli k dispozici na střídání při resuscitování. Za chvíli holčička začala zvracet a nadechla se. Otočili jsme jí hlavu, aby zvratky mohly ven. Hned potom jsem běžel k bráně, abych otevřel záchrance. Paní doktorka se záchranáři pak holčičku udržovali při vědomí. Záchranáři říkali, že v Chrudimi ani v Pardubicích není jednotka intenzivní péče, a proto zavolali z Hradce Králové vrtulník. Ten tu byl podle mě do deseti, patnácti minut. To je vše.

Jak váš zásah hodnotíte?

Musím říct, že nebýt všech plavčíků, co tu byli, myslím, že by se nám to takhle nepodařilo. Fungovali jsme jako tým, byl to bezvadný řetězec, my jsme ji vytáhli, začali oživovat, hned na to přijela záchranka. Jsem spokojený, že jsme všichni věděli, co máme dělat, jaké kdo máme úkoly. Nebyl tam prostor pro to, aby se akce nezdařila.

Co byste doporučil rodičům, kteří chodí s dětmi na plovárnu?

Na plovárně je spousta atrakcí, děti se sem moc těší. Odhaduji, že dnes jsou na plovárně na jednoho dospělého dvě děti. Myslím, že lepší by bylo, kdyby to bylo naopak. Určitě bych rodičům doporučil, aby děti nespouštěli z očí. Nikdy nevíte, co se může stát. Rodiče by si měli plovárnu sami vyzkoušet, kde je jaká hloubka, kde jsou třeba nějaké ostré hrany, možná by také mohli něco vědět o první pomoci. Když jsem byl malý kluk, myslel jsem si, když nám říkali ve škole o první pomoci, tak to nebudu nikdy potřebovat. Dnes už dobře vím, že není dobré tuhle přípravu podcenit.

Na co jste ten den večer před usnutím myslel?

Myslel jsem na tu holčičku. Přál jsem si, aby byla v pořádku. Když jsem se pak druhý den dozvěděl, že je zdravá, spadl mi kámen ze srdce. Přemýšlel jsem také nad tím, jak bezpečnost na plovárně zlepšit, aby se tu stalo méně úrazů. A pak jsem taky myslel na to, že si zvýším kvalifikaci, abych uměl víc věcí, kdyby se někdy něco přihodilo.

Oceňuji vaši rozhodnost a chladnokrevnost. Kde jste se to naučil?

Jsem kapitán ragby, snad tam…

Chrudim/Slatiňany - Když vyslovíte „ski fanatic“, mnohý čtenář se asi zalekne. Velká část rodičů, dětí a sportovních nadšenců, však doslova zastříhá ušima a vědoucně pokýve hlavou. Jak by také ne, když jim člověk, který se za tímto netradičním výrazem skrývá, umožnil prožít spoustu hezkých chvil. Martin Dostál se za svou lásku ke sportu a dětskému úsměvu totiž vůbec nestydí.

Čemu se tedy vlastně věnujete?

Začnu trochu zeširoka. V Olomouci jsem vystudoval fakultu tělovýchovy a skutečně jsem i krátký čas učil tělocvik. Moc mě ale bavily nejrůznější kurzy, školy v přírodě. Začal jsem tedy uvažovat o tom, že bych se věnoval jen tomu, co mě baví nejvíc - bezprostřední práci s dětmi. Mám moc rád lyže a lyžování, od malička jsem aktivní sportovec, takže bylo jasné, čemu se budu věnovat. A to už byl jen krůček k založení lyžařské a snowboardové školy a později dětské outdoorové organizace

Nejprve jsme začali výukou lyžování a snowboardingu pro veřejnost, později jsme začali spolupracovat s mateřskými a základními školami, pořádáme pro děti z mateřských a základních škol v zimě kurzy lyžování, na jaře a na podzim cyklokurzy. Letošní rok začínáme i s pořádáním škol a školek v přírodě a letošní prázdniny jsme poprvé uspořádaly příměstský tábor ve dvou cyklech na dvou místech (Slatiňany a Ždírec nad Doubravou). Program nemáme jen pro děti, ale i pro dospělé. Krom vzdělávání instruktorů lyžování a snowboardingu na námi pořádaných akreditovaných kurzech, děláme i sportovní a teambuildingové programy pro firmy a větší skupiny.

Takže jste profesí vlastně kantor?

Ano. Jsem učitel. Právě učitelská průprava mi v práci hodně pomáhá. Naučil jsem se, jak druhé učit :-)

Proč vás baví pracovat dětmi?

Děti jsou bezprostřední. Nic vám nezatají a nedokáží se přetvařovat. Moc rád pozoruji jejich pokroky i hledání místa ve společnosti vrstevníků. Právě dětská bezelstnost je asi tím hlavním důvodem, proč je mi práce s nimi příjemná.

Je těžké udržet jejich pozornost?

Vůbec ne. Stačí být jen trochu důvtipný a kreativní. Rozhodně je to v našem případě lehčí, než situace kantorů ve škole. Jejich práce si mimochodem moc vážím, aby to snad nevyznělo neuctivě. Já jsem měl vždy radši práci v terénu a tam už se potkávám s dětmi, které mají o náš program zájem. Proto je udržení jejich pozornosti asi snazší. 

Je obtížné shánět finance? Kupovat kola, zajišťovat ubytování a další nezbytnosti, to nemůže být laciné.

Možná je to překvapivé, ale jsme zcela soběstační. Kola jsme třeba kupovali za naše peníze. Žádnou dotaci jsme nedostali. Je sice pravda, že jsme Pardubický kraj požádali o příspěvek doslova za pět minut dvanáct, takže by jeho schválení bylo snad zázrak, ale to mi moc nevadí. Zastávám názor, že by si každý podnikatelský záměr měl být schopen na sebe vydělat. Dotace působí nerovnováhu na trhu. Klasickým příkladem jsou pak ceny. Je jasné, že se nikdy nedostaneme na cenovou nabídku těch, kdo dotace přijímají ve velkém. Projekt jednoduše musí fungovat dlouhodobě, nelze chtít výsledky hned a teď. Čas ukáže, nakolik je životaschopný.

Myslíte si, že máte přirozenou autoritu? Několikrát jste tu okřiknul vaše svěřence lezoucí všude možně a bylo rázem ticho. Dokážete si u dětí zjednat respekt?

K přirozené autoritě by se asi musel vyjádřit někdo jiný. Sám o sobě to říci mohu jen obtížně. Děti spíš vycítí, že to s nimi myslím dobře, i když na ně občas musím houknout. Na některé děti bohužel ani houknutí ani přirozená autorita neplatí, ale těch není mnoho, jsou to spíše výjimky. Výhodou u práce s dětmi je to, že každá vaše chyba je nekompromisně potrestaná a děti to moc dobře vědí že vy jste tu chybu udělal.

Kde berete motivaci? Musí být hodně náročné zvládnout „stádečko“ různorodých osobností.

Největší motivací jsou pro mě spokojené děti a samozřejmě i jejich rodiče. Kdyby se neosvědčily naše zimní programy, určitě bychom se v létě nepouštěli do příměstských táborů a cyklokurzů. Velkou podporou je mi i vlastní rodina. Mám opravdu velké štěstí, protože rodina mě podporuje a vycházíme velice dobře.

Kdo vám tedy nejvíce pomáhá?

Je to velké množství lidí. Spolupracovníků, ale i zmiňované rodiny. Velkou oporou je mi i má přítelkyně, bez níž bych všechny starosti zvládal jen těžko. V posledních dnech se navíc snažíme vylepšit a aktualizovat internetové stánky, v plném proudu jsou i příměstské tábory, takže rodinné zázemí je pro mne opravdu důležité.

Máte nějaké konkrétní sny a plány do budoucna?

Těch je! Určitě se nebudu zlobit, pokud se podaří udržet všechny současné programy v nabídce a budou zájemci využívány. Klasickým snem všech, kdo dělají něco pro děti je, aby jeho bývalí svěřenci někdy v hodně vzdálené budoucnosti přivedli i svoje děti, aby se k nám rádi vraceli. V letošním roce začínáme pořádat programy pro školy a školky v přírodě. Jde o zajištění ubytování, stravy, dopravy a programu včetně animátorů pro školy a pro mateřské školy. Máme už rozjednané některé lokality v Pardubickém kraji a na Vysočině.

Při studiu aplikované tělesné výchovy mě zaujala problematika lyžování zdravotně postižených. Proto bych moc rád tuto nabídku ještě rozšířil. Lyžařští instruktoři totiž musí umět naučit lyžovat kohokoliv. Ne jen lidi zdravé, ale i postižené, kteří mají zájem. Letos jsme pořádali na sjezdovce v Hlinsku akci Den na monoski, mohli vyzkoušet jízdu na monoski jak osoby se zdravotním postižením, tak i kdokoli z široké veřejnosti. Ohlas byl obrovský, takže v dalších sezónách se určitě budeme ubírat i tímto směrem.

Plánujeme rozšíření nabídky zimních lyžařských kurzů pro školky a školy, teambuilding na lyžích, rozšíření příměstských táborů a rozšíření nabídky cyklokurzů pro MŠ a první stupeň ZŠ, rádi bychom začali nabízet i kurzy in-line bruslení.To je výhled na zbytek tohoto roku a začátek následujícího kalendářního roku.

Děkuji za rozhovor.

Další fotografie z příměstského tábora si můžete prohlédnout ve Fotogalerii.

Chrudim - Skvělá parta, nejlepší přátelé, blázni pro společnou věc. To vše jsou slova, která vystihují osazenstvo chrudimské pobočky Českého červeného kříže. Organizace, která především v posledních dnech prošla dalším „křtem ohněm.“

Týmovou práci a odhodlání snad všech, kdo ve svém volnu věnují čas pomoci druhým pod vlajkou známé dobrovolnické organizace, totiž prověřily povodně, které pustošily část České republiky. Do pomoci potřebným se samozřejmě zapojili i Chrudimáci, jejichž hlavní „velitelství“ sídlí v Městském parku.

„Jsme parta dobrovolníků, kteří svou práci pro ČČK dělají ve svém volnu. Po práci, často i místo práce. Zpočátku někteří z nás začínali v placeném volnu, teď už ale často jedeme ve volnu neplaceném,“ říká s úsměvem Iva Malinová, která sedí za počítačem v kolečkovém křesle. Ani zdravotní indispozice nedokázala bývalou ředitelku MŠ Svatopluka Čecha odradit od pomoci přátelům. „Velká voda totiž přinesla nejen velké neštěstí, ale i velká přátelství. Z počátku jsme měli trochu obavy, jestli naši mladí nelehkou zkoušku ustojí, ale musím říci, že obstáli na výbornou. Dřeli jako koně a nikdy jsme od nich neslyšeli slovíčko stížností,“ poukazuje Malinová na drsnou zkoušku, kterou prošli dobrovolníci pomáhající v zaplavených oblastech.

„Když jsme v televizi viděli Štěchovice, kterým jsme pomáhali už při minulých povodních v roce 2002, bylo nám těžko u srdce. Školka, s níž máme skvělé, přátelské vztahy, byla opět pod vodou. Prostory, které jsme pomáhali uklízet a znovu budovat, jsou znovu zničené. Bylo jasné, že se vydáme pomoci opět. Nikdo z nás neváhal,“ popisuje Iva Malinová situaci.

Přátelské vztahy se štěchovickou mateřskou školou pomáhali utvrzovat po celé roky i chrudimští hasiči, kteří nejen že pomáhali při povodních před jedenácti lety, ale rok co rok jezdili dětem ve středočeském městečku dělat Mikuláše. „Povodně nás opět přesvědčily, že s lidmi to není až tak špatné,“ ujímá se slova místopředsedkyně výkonné rady ČČK Ludmila Rýdlová.

„Pomoc nám okamžitě nabídla spousta mladých lidí. Naše holky, které se vydaly do zaplavených Štěchovic společně s hasiči, pracovaly se stejným nasazením jako oni. Původně měly ošetřovat zraněné, ale když měly svou práci hotovou, neseděly se založenýma rukama a chopily se košťat, vynášely bahno ze zaplavených sklepů. Sáhly si na dno, ale vracely se spokojené,“ vypráví Rýdlová, jak dobrovolníci pomáhali obyvatelům Štěchovic. Do středečního odpoledne přitom prošlo rukama dobrovolníků přes 12 a půl tuny materiálu, který rozváželi svými sanitkami potřebným. Množství prostředků k likvidaci následků povodní dokazuje, že to s lidskou solidaritou v Chrudimi a okolí není vůbec špatné.

Jak se ale daří oslovovat mladé lidi? Proč se dokážou nadchnout pro myšlenku pomoci druhým? „Asi to bude tím, že jsme tu opravdu skvělá parta,“ zamýšlí se Iva Malinová. „Mnoho z těch, kteří teď jezdí s našimi sanitkami a uklízejí spoušť po povodních, prošli našimi letními tábory, kurzy, nebo si zahrály figuranty při dalších našich akcích,“ poukazuje Malinová na široký záběr červeného kříže.

„Děti si to často řeknou mezi sebou. Využívají přitom sociální sítě, chtějí dělat něco smysluplného. Až jsme někdy příjemně překvapeni, kolik se jich hlásí třeba na naše tábory, nebo si chce zahrát figuranta se zlomenou nohou, což vyžaduje nemalou dávku herectví,“ usmívá se Ludmila Rýdlová. „Když jsem měla sehnat mladé lidi, kteří by se nechali namaskovat, aby poté představovali těžce zraněné, stačilo oslovit několik mých známých a kamarádů přes facebook a měli jsme hned plno,“ doplňuje svou kolegyni Iva Malinová.

Úvahy o nudících se mládežnících, kteří bezcílně bloumají po ulicích, se tedy příznivců chrudimské pobočky ČČK netýkají. Dalším „zdrojem“ mladých nadšenců je totiž sbor Klíčenky, který vede právě Iva Malinová. Ten je prý doslova plný těch, kdo akcemi pořádanými „křižáky“ (tak se navzájem dobrovolníci s červeným křížem na stejnokroji oslovují) prošel a zamiloval si je. „Jednoduše si myslím, že dlouhé řečnění je k ničemu. Jsou to příklady, co táhne. Největší radost nám pak dělá, když se naše děti hlásí na školy se zdravotnickým a sociálním zaměřením. To potom vidíme, že naše snaha není marná,“ říká Ludmila Rýdlová. „Občas se i stává, že děti přilákají mezi nás své rodiče, kteří se pro myšlenku nadchnou neméně. To je dvojnásobná radost,“ dodává.

Stalo se vám, že byste své znalosti museli použít i mimo akce pořádané ČČK? „To se asi stalo každému,“ říká po chvilce přemýšlení Rýdlová. „Nemusí jít přitom o zastavování žilního krvácení nebo umělé dýchání. Správně obvázat odřené koleno, aby nezhnisalo, je totiž skoro stejné umění,“ usmívá se Ludmila Rýdlová. „Moje dcera jednou na školním výletě pomohla spolužákovi, kterého srazilo nákladní auto. Učitelka mi poté děkovala, protože tak profesionální přístup u mladé dívky nečekala,“ popisuje svou zkušenost Iva Malinová.

Budova vedle finančního úřadu, kde ČČK sídlí, je známá i pravidelnými sběry šatstva, které později dobrovolníci rozdělují mezi sociálně slabé a bezdomovce. Nedávno se však v Chrudimi objevily kontejnery, které jsou speciálně určené právě pro obnošené svršky. Má s nimi červený kříž něco společného?

„Kdepak. Kontejnery naše nejsou. Musím to zaklepat, protože přes přítomnost těchto sběrných nádob, množství oblečení, které nám lidé pravidelně nosí, se nijak výrazně nezmenšilo. Z počátku jsme byli trošku smutní a naštvaní, protože některé kontejnery patří firmě, která oděvy poté znovu prodává, ale nakonec se ukázalo, že naši dodavatelé, si k nám cestu vždycky najdou,“ popisuje situaci Rýdlová. „S bezdomovci, kteří si pro oblečení přicházejí, se nám spolupracuje skvěle. Jsou to ve velké většině lidé slušní, vděční a neřeší, jestli tričko, které si vybrali, je značkové,“ vyvrací rozšířenou domněnku o vzteklých klientech Ludmila Rýdlová. „Sociální šatník je opravdu hojně využíván a věříme, že bude i v budoucnu.“

Co se tedy chystá v nejbližší době? „Samozřejmě pokračujeme v rozvozech humanitárních potřeb do oblastí postižených povodněmi. Tomu věnujeme v současné době nejvíce času. V plném proudu jsou ale i přípravy na letní tábor,“ vyjmenovává aktivity Iva Malinová. „Tábor se koná u Sečské přehrady, Na Bělidle. Letos jsme jako téma zvolili M*A*S*H 2013. Známá polní nemocnice z amerického seriálu však nebude jediným námětem. Rádi bychom dětem pomohli lépe pochopit činnost Integrovaného záchranného systému. Shodou ne zrovna šťastných náhod jsme jako další téma zvolili i pomoc při živelných katastrofách. Nikdo nemohl předvídat, že to bude téma navýsost aktuální,“ říká Malinová.

Letní tábory pořádané ČČK jsou přitom nesmírně populární. „Máme už přihlášených sedmdesát dětí, které zdaleka nejsou jen z Chrudimě. Zájem přitom potvrzuje, že tvoříme opravdu dobrou partu,“ usmívá se Ludmila Rýdlová. „Když vám totiž děti po čtrnácti dnech u přehrady brečí, že nechtějí domů, je jasné, jak moc se jim naše bláznivé nápady líbí,“ potvrzuje slova své kolegyně Iva Malinová.

Zapojit se do mnohdy vyčerpávající práce, kterou navíc všichni dělají jako dobrovolníci, bez nároku na finanční odměnu, vyžaduje opravdu silný „motor“ a motivaci. Kde ji tedy chrudimští „křižáci“ berou. „U mě je to jednoznačně rodina. Moje vnučka, dcera s rodinou. Ti mě nabíjejí nejvíc. A pak i moje zaměstnání. Pracuji v Domově sociálních služeb ve Slatiňanech. Jsem jedním z těch šťastných lidí, kteří mají své zaměstnání jako koníčka,“ říká Ludmila Rýdlová. „Hodně lidí těžko chápe, že děláme něco bez finanční motivace a ještě nás to baví. Jenže takoví my už prostě jsme. Uprostřed našich dětí navíc nemáme šanci zestárnout, což je už jen takový bonbónek na dortu,“ směje se Iva Malinová.

Opouštíme tedy budovu, v níž sídlí parta „křižáků“ a provází nás smích linoucí se z kanceláře. Dobrá nálada a pohodová atmosféra se zde rozdává na počkání a bez dlouhého čekání. 

Chrudim - Jaroslav Hutka je dozajista legendou. Stal se jí díky své neúnavné činnosti vedoucí k destrukci minulého režimu. Zpěvák, bard s kytarou a písněmi, které zlidověly, a lidovými písněmi, na než lid skoro zapomněl. Horlivý volič Karla Schwarzenberga vystoupí na prvního máje v Muzeu barokních soch se svou interpretací moravských posvátných písní - balad.

Budete zpívat moravské posvátné písně - balady. Čím si vysvětlujete, že ostatní národy mají tak silně zakořeněné sepjetí s minulostí? Narážím především na nejrůznější post pohanské zvyky časté třeba ve Velké Británii, ale i Bavorsku, Polsku. U nás na venkově zbyl snad jen ten masopust a potom, jako když utne...

Prázdnota venkovského života u nás bude mít asi více příčin, do kterých nevidím, ale to, že byly zapomenuty písně, které ještě na Moravě v první půlce devatenáctého století našel František Sušil, dávám na vinu obrozencům a jejich přihlouplému nacionalismu. Na to zcela přirozeně navázal bolševik a dílo zkázy bylo dokonáno.

Sušil, který písně z velké části sbíral, byl katolickým knězem. Proč zrovna katolický kněz sbíral balady, které poté církev potlačovala?

Všechny písně, které jsou v Sušilově sbírce, nasbíral Sušil osobně, byl v tomto paličatý a velmi zodpovědný. A zřejmě i to vedlo k tomu, že nasbíral písně, říkal jim posvátné, ze kterých církev nebyla nadšena. Ovšem on, jako profesor teologické fakulty a velký vzdělanec, měl možná trochu speciální postavení - uměl a mohl si své postoje obhájit. Asi to nebylo všechno tak jednoznačné, jak se nám to dnes jeví.

Dá se v textech písní najít jakási sounáležitost, společný kořínek, který z nás dělá skutečné Evropany? Jde mi především o poukázání na umělost a vykonstruovanost evropanství ve smyslu, jaký prezentuje dnešní EU.

Možná teď nevidíme Evropu ze stejného úhlu. Já vznik Evropské unie považuji za největší událost celé evropské historie. A je to historie společná, i když plná válek. To, že se to zdá českému tisku a českým politikům umělé a vykonstruované, je jaksi typické pro české buranství a izolovanost. A pokud budeme mluvit o posvátných písních, ty prostě tím, že jsou křesťanské, tak jsou evropské, protože křesťanství je ten náš společný evropský kořen.

Já za poslední čtyři roky jsem prožil víc než půl rok v Indii a z tohoto pohledu je to jasné a nepochybné. Další evropská věc je boj o individualitu, ale na veřejnosti a pro veřejnost. Být sám sebou, mít svůj názor a umět ho říct a být s ním pochopen. Tady už by šel udělat rozbor písně Svatý David a nebo mnoha jiných. Moravské balady jsem zpíval holandsky, německy, anglicky a dokonce jsem se pokusil zpívat i jejich francouzské překlady. Společná reakce publika byla, že jsou to vlastně jejich balady, něco jako že je cítí jako své, akorát je ještě neslyšeli. To v Holandsku člověk samozřejmě vezme. Horší je to brát tady, kdy jsou to „naše“ balady a nikdo je nezná. U mnoha balad jsem první jejich zpěvák od vzniku Sušilovy sbírky, a zároveň jediný. To na českou kulturnost neháže příliš pěkné světlo...

Z mnoha slov jako by probleskoval dokonce pradávná keltská představa záhrobního života (Svatý David). Myslíte, že je možné obsah písní opravdu datovat až do tak vzdálené minulosti?

Jelikož se Keltové před dvěma tisíci let z našeho území vypařili a ani pořádně nevíme jak a proč, tak je k tomu těžké něco říkat. V některých písních jsou jakési hluboké „geologické vrstvy“, které tam paměť zanechala, ale rozum už je nechápal. Třeba balada Snídání Panny Marie. To ale možná sahá do Říma, tak jako znalci hudby tvrdí, že mnohé ty melodie sahají do starého Řecka, ale jistého není nic.

Lidé ztrácejí a mnohde už i ztratili sounáležitost s půdou, rodnou hroudou. Jak jim mohou balady pomoci najít ztracené předky, kořeny, místo odkud pocházejí?

Musím se přiznat, že se mi takové ty řeči o rodné hroudě zdají směšné. Když jsem objevil Sušilovu sbírku v roce 1968 a pak jsem s ní o rok později odjel na tři měsíce k dědovi na Moravu, abych se ji pokusil pochopit, tak jsem neměl ani trochu pocit, že jsem vlezl do nějakého národního muzea. Tam bych nelezl. Mne chytila ta aktuálnost a existencialismus.

Písně Smrt, Starala se máti má, Mračí se mračí, Žárlivec, Vyjdi slunko, Václavek vrah mě oslovily tou základní pochybností o smyslu života a jeho hodnotách. Platon tvrdí, že začátek filosofie je údiv. Všechny tyto písně jsou vyjádřením nekonečného údivu nad tím, že život je a že tomu nelze porozumět. „Už ten vtipný rozum, už mi sloužit nechce“ je závěr monumentální písně Smrt. A to by se mohlo dát jako motto balad, které nasbíral Sušil. On byl velký muzikant a básník, takže také tyto písně uměl najít, zapsat a akceptovat. Erben, jehož sbírka vyšla proti Sušilově s lehkým zpožděním, už tohle neuměl. To že byl úspěšnější a Sušil zapomenut samozřejmě mluví o něčem jiném než o kvalitě sbírek.

Co dává interpretace dávných písní vám? Změnily snad váš pohled na život, člověka, naši zem?

Asi nezměnily, ale rozšířily a prohloubily. Pohled na život a člověka. Něco jako „naši zem“ tam nenajdete. Lidové písně nejsou vlastenecké, ani nevědí, co to je. Jsou o životě člověka a samozřejmě jsou v různých těch jazycích, tedy nářečích, které k těm lokalitám patřily, ale to z toho ještě nedělá nic národního. Primitivní umění nevyjadřuje nikdy nic národního, ale duši člověka. To vlastenectví tam pak přidali ti, kteří to umění zničili.

A konečně, přežijí posledního interpreta?

Jak posledního? Já jsem snad jejich první interpret!

Děkuji za rozhovor.

Chrudim - Lenka Korbelová není jen krásná mladá slečna, ale především mimořádně nadaná a úspěšná klavíristka. Nic ale není zadarmo a každý úspěch je vykoupen hodinami cvičení u nástroje, který si s sebou na dovolenou jednoduše nevezmete.

Je to tak? Jak třeba trávite dovolenou u moře, když se každý den, který necvičíte, musí na vašem přednesu podepsat?

Klavír se opravdu nedá sbalit do kufru, ale to zdaleka neznamená, že si v létě nedopřeji trošku delší odpočinek. Stejně tak i v zimě. Moc ráda například lyžuji.

Delší odpočinek? Znamená to měsíc v kuse opalování a užívání sluníčka?

Kdepak! Maximálně tak týden. Už po týdnu sama na sobě poznám, že jsem necvičila.

Kolik hodin denně vůbec věnujete klavíru?

Pokud myslíte obligátní otázku „kolik hodin denně cvičíte?“, tak je to zhruba pět hodin. Víc se dá těžko fyzicky i psychicky zvládnout. Ano, existují i borci - především jde o hudebníky z Japonska, kteří cvičí i deset hodin v kuse. Nevím, jak to dělají, ale já sama si musím třeba už po dvou hodinách hraní odpočinout. Jdu se projít, vypít si čaj, trošku se protáhnout. Hlavně záda totiž dostávají hodně zabrat.

Máte nějaké speciální cviky?

To snad ani ne. Chci si ale udržet kondici, takže chodím na tělocvik.

Studovala jste konzervatoř v Teplicích, ještě před tím jste ale navštěvovala chrudimskou zušku...

Ano, v Chrudimi jsem na zušce pod vedením paní učitelky Věry Novákové s klavírem začínala. Bylo to období, kdy už jsem přesně věděla, že se chci hře na tento nástroj věnovat profesionálně - zasvětit mu svůj profesní život. Nechápala jsem například, že děti, které tam se mnou chodily, berou hru na klavír jen jako zájem, koníček. Měla jsem v tomto ohledu naprosto jasno, jakou cestou se chci vydat.

Jak dlouho jste byla v Teplicích?

Dlouhých šest let :-). Vzpomínám na tu dobu moc ráda. Ostatně, není to tak dávno, co jsem z Teplic odešla do Prahy na AMU k panu profesorovi Ivanu Klánskému. Právě Věra Novákovou na teplické konzervatoři učila Věra Vlková, která později věnovala svůj čas a učitelský um i mně. Opravdu vynikající pedagožka, která mi dala do života hrozně moc.

Praha je přeci jen oproti Teplicím, natož Chrudimi rozdíl. Jak jste si zvykla?

Nebyl to žádný velký problém. Už v Teplicích jsem se musela dost osamostatnit, protože je to trochu daleko. Bydlela jsem tam na "intru" a domů jezdila na víkendy. Samostatný život v Praze mi doslova sednul. Jedná se o hlavní město nejen republiky, ale i hudby a společenského života.

Ale domů se vracíte stále...

Vracím. Mám tady rodinu, kamarády. Především rodina mě hodně podporuje. Tatínek byl vlastně u mých hudebních prvopočátků.

Jak to tehdy bylo?

Můj tatínek si pořídil malé pianino a zkoušel na něj hrát. Mně se podařilo sednout si občas ke klávesám a bylo jasno - tohle bude můj život.

Co vlastně říkají sousedi, když doma o víkendu cvičíte?

Mám ve sklepě místnost, která je dokonale izolovaná, takže si nemohou stěžovat :-)

Uvažovala jste vůbec někdy, že byste s hraním přestala?

Ne, nikdy. Samozřejmě každý přemýšlí, co by dělal, kdyby se nevěnoval zrovna tomu, co ho zrovna nejvíce zaměstnává, ale já sama bych nikdy klavír za nic nevyměnila. Nedokážu si představit, že bych musela přestat hrát.

Odpočíváte vůbec někdy?

Jasně. Při cvičení si odpočinout musím, ale nejvíc energie načerpám asi ve spánku. Ráda se také odreaguji poslechem hudby. Nemusí to být zrovna „klasika“. Naopak. Pokud máte kolem sebe stále jen vážnou hudbu, obyčejný pop, letní festivaly jsou tím správným relaxem, který mi umožňuje vypnout.

Ani nemoc vás nemůže donutit odložit koncert?

Ne. Před jedním koncertem jsem dokonce nemocná byla, ale naopak to pro mne znamenalo další motivaci vše perfektně zvládnout. Přesto je jasné, že příprava na vystoupení vyžaduje stoprocentní koncentraci. Vím, že někteří umělci žijí trošku divočejším životem, ale já bych noc před koncertem určitě neprohýřila :-)

Oblíbenými skladateli budou jistě ti, kdo psali pro váš nástroj...

Je to tak. Mám ráda Chopina a Beethovena, trojku doplňuje Rachmaninov.

Takže spíše klasicismus a romantismus. Co takový mistr Bach?

Může být. I když je pravdou, že Johana Sebastiana Bacha raději hraji. Na poslech je dost obtížný.

Zjistil jsem, že jste před rokem zkoušela štěstí jako modelka pro Evonu. Dokonce vás vybrali mezi deset nejkrásnějších dívek.

To byl víceméně vtip. Měla jsem nějaké fotky, poslala je a vyšlo to:-)

Neuvažujete tedy o dráze modelky, klavír byste pověsila na hřebík?

V žádném případě! Modeling nebo jen focení nad hudbou nikdy nepřeváží.

Takže jaké plány máte do budoucna?

Určitě se dostat co nejdál v sólové dráze. Moc ráda bych taky své zkušenosti předávala dál. Učit malé hudebníky by pro mne bylo opravdovým zadostiučiněním. Myslím, že taková kombinace by se výborně doplňovala.

A co vás čeká v nejbližší době?

Koncerty v pražském Domě u kamenného zvonu, festival Prague proms a samozřejmě spousta a spousta cvičení na absolventský koncert.

Žádná charita? To je dnes hodně moderní...

O tom jsem popravdě nikdy neuvažovala. Ale kdybych měla jistotu, že pomůžu nějaké dobré věci, určitě bych se nebránila.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Jaromír Zajíček

Chrudim/Seč - Přijedete-li do sečského hotelu Jezerka, možná zahlédnete mladého muže, který se chvilku baví s recepční, za okamžik prohodí pár slov s uklizečkou a hned zase běží dál. Ač se to nezdá, tím mladým mužem je ředitel hotelu Jaromír Paulus, který si na formality rozhodně nepotrpí.

Dokážete se taky rozzlobit a pozvednout hlas?

Ale samozřejmě. Dávám však přednost klidné domluvě před zbytečným křičením.

Moc často se to ale asi nestává...

Někdy taky ano, ale teď už jsme tu taková stabilní „posádka“, takže dobře vím, co od koho mohu čekat. Žádná velká překvapení se tedy nedějí.

Byl to velký problém sehnat kvalitní personál?

Byl. Před čtyřmi lety to nebylo zrovna snadné sehnat kvalitní personál, ale dnes, když už má hotel dobré jméno, si můžeme vybírat. Ostatně, i kvalita pracovníků šla za ta léta nahoru. Teď si lidé práce váží víc než v roce 2009, nechtějí ji ztratit. Myslím, že většina z našich zaměstnanců svou práci bere jako poslání, ne jen jako obyčejnou práci, kterou lze kdykoli změnit.

Šlo snadno získat dobré jméno pro hotel, jako je Jezerka?

Zpočátku jsem moc nevěřil tomu, že se to podaří. Ale když někdo spolupracuje s člověkem, jako je Milan Kušta, nakazí se jeho optimismem a hlavně nekonečnou energií. Jen tak se postupně dařilo hotel opravovat a modernizovat. V roce 2004 pak vznikl v hotelu krytý bazén a počáteční rozpaky byly rázem pryč. Za čtyři roky nato se vybudovalo kongresové centrum, což znamenalo další rozšíření poskytovaných služeb. Letos dokončené wellnes centrum už je jen taková třešnička na dortu.

Stává se vám, že se klienti vracejí?

Ano, to se stává poměrně často. Protože nabízíme opravdu velký rozsah služeb, máme už takříkajíc i stálé klienty. A to nejen mezi lidmi, ale i firmami, které tu rok co rok pořádají svá školení a firemní večírky. Pokud totiž toužíte po aktivním odpočinku, není nic snazšího, než využít třeba naši saunu, bazény, vířivku, kuriozitou je pak krytá střelnice. Okolní lesy jsou samozřejmě plné hub, protože jsme v Železných horách. Často nám sem v létě chodí i hosté z okolních hotelů, nebo i samotní chataři. Každý si tu najde něco.

Máte nějakou představu, kde je asi vaše nejbližší konkurence? Co takový hotel Bohemia, který se v Chrudimi zrovna rekonstruuje?

To je opravdu těžká otázka, protože hotelů s tak komplexními službami u nás moc není. Ale když o tom tak přemýšlím, bude to asi jeden z hotelů na Dolní Moravě. Chrudimská Bohemka pro nás není konkurencí, protože my se zaměřujeme na zcela jiný druh klientely. Hodně si zakládáme na domáckém prostředí, ač se to díky modernímu vzhledu možná nezdá. Každý z hostů by se tu měl cítit co nejlépe a na nás je, aby se to podařilo.

Zpětnou vazbu od hostů také zjišťujete?

Zjišťujeme. Každý klient má na pokoji připravený dotazníček, který může vyplnit. Hodnocení je z velké většiny kladné, na což jsme patřičně hrdí. Ještě víc nás ale těší, když nás pochválí hosté osobně, zastaví se na chodbě a poděkují za kvalitní služby. Jednoznačným důkazem obliby jsou pak lidé, rodiny, které se pravidelně vracejí.

Vy sám jste tu spokojený?

Mně se prací tady splnil sen. Jsem vyučený kuchař, ale vždycky jsem toužil po hotelu a tím, že jsem se díky mému kamarádovi z dětství, kterým Milan Kušta nepochybně je, dostal do této funkce, dosáhl jsem v profesním životě svého vrcholu. Navíc, když jsem byl mladý, chtěl jsem pracovat přímo na Jezerce.

Máte vůbec čas na nějaké koníčky? Co osobní život?

Popravdě, moc času na koníčky nemám. V hotelu trávím klidně i deset hodin denně. Teď ale čekáme s manželkou rodinu, prvního potomka. Takže se nejspíš všechno změní :-)

Je všeobecně známou informací, že v posledních letech přehrada Seč moc návštěvníky netáhne. Čím to podle vás je?

Velkým problémem je voda, která zkrátka nemá kvalitu, kterou by lidé od přírodního koupaliště očekávali. Sinice se objevují každý rok dřív. Je to logické, protože většina vesnic, které leží proti proudu Chrudimky, nemá kanalizaci. Přepady septiků a jímek tak ústí přímo do řeky. Když taková voda potom stojí na jednom místě, je to pro řasy a sinice opravdový ráj. Lidé si potom rozmyslí, jestli se chtějí koupat ve špinavé vodě nebo doma v čistém bazénu, který má stále víc soukromníků. Naštěstí u nás mohou lidé využívat vnitřní i vnější bazén a zmiňované wellnes centrum. Problémy s čistotou vody v přehradě se nás tak prakticky nedotýkají.

Jak vycházíte s místní samosprávou?

Myslím, že docela dobře. Upravili jsme příjezdovou cestu a náklady si rozdělili s městem Seč napůl. Trošku byl problém v zimě s úklidem sněhu, je ale jasné, že důležitější jsou komunikace přímo v centru města. I to se nám snad v budoucnu podaří vyřešit.

Jaké jsou tedy plány do následujících měsíců a let?

Jasně, bez nich by to nešlo. Plánujeme třeba úpravu nedalekého lesa. Rádi bychom vybudovali pěšinky a lavičky s osvětlením. Měla by to být taková klidová zóna, kde můžete čekat na ubytování, nebo si sednout s knížkou, laptopem a vychutnávat ticho, které příroda nabízí.

Co vy osobně byste si přál pro sebe i pro váš hotel?

Jsou to spojené nádoby. Chtěl bych, aby se k nám lidé rádi vraceli a byli spokojení s našimi službami. A také chvilka času, abych si mohl zajít do wellnesu a vyzkoušet všechny druhy sauny, bazény, to by mě opravdu moc potěšilo :-)

 Děkuji za vaše odpovědi.