K2 holding

Chrudim – Sokolové, Sokolky, Sokolčata. Pod Tělocvičnou jednotu Sokol patří ne desítky, ale spíše stovky sportovců. Obvykle si je představíme jako děti a teenagery, v pondělí navečer se však scházejí i dámy, které už mají často vlastní vnoučata ve věku nejmladších cvičenců Sokola. Jednou z nich je Soňa Paulusová.

Soňa Paulusová celý život pracovala jako učitelka v mateřské škole. Děti se tak staly jejím osudem, zdravá fyzická kondice samozřejmostí. Capartům je třeba stačit. Není proto divu, že od raného mládí sama cvičila. „Vlastně jsem svůj život urovnávala nedávno. Bylo třeba si v Sokole napsat životopis a mně došlo, co všechno mám za sebou,“ říká bývalá oblíbená učitelka, která dál pokračuje ve výchově dětí. Tentokráte však v pozici cvičitelky jak nejmenších, tak nejstarších.

„Bydleli jsme v Heydukově ulici a vlastně to byli rodiče, kdo mě ke cvičení přivedl. Nejprve jako dítě, to si pamatuji moc dobře. Bylo v tom spousta radosti a také samozřejmě mnoho nových kamarádů. Sokol jako takový sice neexistoval, ale zrovna děti tohle moc neřeší. Chtějí se pobavit, protáhnout tělo a být se svými přáteli. Později mě kamarádky inspirovaly ke kurzu cvičitelky a u této pozice jsem vlastně zůstala,“ říká Soňa Paulusová. Absolvovala ho v Litomyšli a i na něj má hezké vzpomínky. „Samozřejmě jsem zaslechla, že staří Sokolové byli za své aktivity i zavření, ale politika šla spíš mimo mne. Chtěla jsem především cvičit a ono staré známé – ve zdravém těle, zdravý duch – zkrátka platilo jak dříve, tak i dnes,“ přibližuje život v totalitě Paulusová.

V roce 2007 se stala Osobností města Chrudim dlouholetá cvičitelka Sokola Věra Domkářová. Málokdo ví, že tato vitální seniorka předcvičovala i dámám scházejícím se v pondělí v Tyršově domě. „Když pak Věra nemohla cvičit, protože jí to lékaři zakázali, hledala se náhrada. Moc jsem se nebránila, takže nyní pouštím písničky z cédéčka já a předcvičuji pro ostatní. Cvičit se však musí jen do mírné únavy. Zařazují se cviky uvolňovací, které odstraňují tvrdost pohybů, a cvičení rytmická, pokud možno se zmiňovaným hudebním doprovodem. Pro zpestření cvičení využíváme různé náčiní. Dbát se však musí na zřetel etický a zdravotní. Podněty sluchové a hmatové si procvičíme ve hrách a tancích.,“ říká Soňa Paulusová. Nejstarší cvičence je sice přes osmdesát let, ale pozorný divák nevychází z úžasu, co vše tyto trénované seniorky dokáží.

„Hodinu cvičíme a potom si zajdeme třeba na víno, společně posedět, popovídat. Používáme oblíbené nafukovací míče, dokážeme však provádět celou řadu cviků i bez nich. Holky jsou opravdu ve skvělé kondici. Udržovat se v pohybu a nesedět jen u televize, to by mělo být pro každého člověka samozřejmostí. Dnešní děti kupodivu docela zájem mají. U nás najdou celou řadu zajímavých činností, skvělé mladé cvičitele. V létě pořádáme také tábor. Dřív se jezdilo do Dolan, teď máme od Sokola v Ústí nad Orlicí k dispozici chatu v Říčkách. Není to sice už taková romantika, jako ve stanech s podsadou, ale děti i rodiče si prostředí chválí,“ popisuje současný život chrudimského Sokola Paulusová.

V příštím roce navíc plánují Sokolové celorepublikový slet, tradičně konaný v Praze. „Ještě nevím, jestli se místní nejstarší ženy zúčastní. Přecijen, jde o poměrně náročnou sestavu. Já sama ale určitě pojedu, zacvičím si nejspíše s ženami z Pardubic,“ vyhlíží do budoucna Soňa Paulusová.

Chrudimský Sokol má svou bohatou minulost, v níž ční jména jako Karel Pippich, Vratislav Dudych a další. „O budoucnost Sokola obavy nemám. Vlastně každá věková kategorie si tu může najít své. Stará garda mužů se schází k pravidelnému volejbalu, máme mažoretky, cvičíme na nářadí, učíme děti hýbat se. Flintu do žita nemusí házet ani nejstarší ženy. Každou z nich mezi námi rády přivítáme. Stačí přijít v pondělí v pět hodin mezi nás do Tyršova domu a samy zjistí, že jde spíše o zábavu a zdravý životní styl, než trhání rekordů,“ uzavírá cvičitelka nejstarších žen Soňa Paulusová. 

Chrudim - Jan Zajíc bezesporu patří k sportovním osobnostem našeho regionu, jakožto organizátor sportovních běhů je hlavním strůjcem populárních závodů pořádaných Klubem rekreačních běžců Chrudim.

Známe Vás především jako organizátora běžeckých akcí na Chrudimsku a v jejím okolí. Jaký máte ale vztah k běhu? Jste i aktivním běžcem?

To je dlouhá historie. Jako rekreační běžec jsem začínal sportovat už někdy v osmdesátých letech minulého století. Mým cílem bylo postavit se na start tehdy velice populárního Běhu osvobození Pardubice-Chrudim-Pardubice, což se mi prvně zadařilo v roce 1986. Pak už jsem běhu „propadl“ úplně, docela se mi i dařilo, můj běžecký vrchol přišel brzy, už v roce 1989. Tehdy jsem ve svých 36 letech vytvořil většinu svých osobních rekordů a nesporně vrcholem byl pro mě 1. říjen 1989, kdy jsem v Košicích při 59. ročníku Mezinárodního maratónu mieru zaběhl čas 2:47:31.

Účastnil jsem se v té době prakticky všech běhů ve východočeském regionu a pochopitelně i Velké ceny Monaka organizované Klubem rekreačních běžců Chrudim. Tehdy jsem ovšem ještě netušil, že se jednou stanu jedním z jeho členů a že se budu podílet na organizaci jeho akcí. Do KRBu jsem pak vstoupil až někdy na začátku devadesátých let, kdy běžecké hnutí bylo v přechodné krizi, a brzy jsem se z běžce pomalu přeorientoval na rozhodčího a organizátora.

Ale až do dneška stále zůstávám i aktivním sportovcem, i když jsem v posledních letech postupně přešel z běhů na sportovní chůzi, k té mě přivedl můj syn Jakub, mimo jiné dvojnásobný mistr ČR v chůzi na 50 km. Jsem členem a hlavně pak funkcionářem atletického Klubu Hvězda Pardubice, za jehož B-tým mužů stále sbírám body v chodeckých závodech v atletické lize.

Nejvíce mě ale zaměstnává právě organizace atletických akcí jak ve Hvězdě Pardubice, tak i v KRBu Chrudim a pochopitelně rozhodcovská činnost, pro niž mám tu nejvyšší kvalifikaci Českého atletického svazu.

Asi nejznámějším a nejpopulárnějším během jsou tradiční Malé ceny na Monaku. Jejich počet se vyšplhal již na 327, což je nepředstavitelné číslo. Kdy a za jakým účelem vznikly?

Pardubičtí běžci pořádali v době, o níž hovořím jako o svých běžeckých začátcích v předchozí otázce, tzv. Kondiční a kontrolní běhy na Kuňku od pardubického koupaliště na tento majestátní vrchol Polabí a zpět do Pardubic. Tyto běhy se staly inspirací pro KRB, aby něco podobného pořádal pravidelně na trati, na níž se konávala Velká cena Monaka. Ta se běhala pravidelně v říjnu počínaje rokem 1980 na lesní trati na kopci Hůra, tehdy ještě ovšem se startem a cílem u restaurace Kometa a měla délku necelých 9,5 km. První Malá cena Monaka se odběhla v dubnu 1990, já sám jsem na startu MCM stanul hned při první repríze tohoto běhu 20. června 1990 a podařilo se mi tehdy dokonce zvítězit. Pak se mi to povedlo na původní trati ještě desetkrát, to byly časy! Od Komety se běhalo až do března roku 1997, od dubna tohoto roku jsme pak našli nové zázemí v lesní restauraci MONACO u Slatiňan a 23.4.1997 se pak poprvé vyběhlo na desetikilometrovou trať při 87. MCM odtud. Takže Malé ceny mají tradici trvající už 28 let, na současné trati se pak běhá už dvacátým rokem. Původně se Malé ceny konaly každý měsíc 13 x do roka (v prosinci totiž bývaly vždy dvě), postupem času se ale jejich počet mírně redukoval. Pořadatelský sbor spolu se závodem totiž neodvratně stárne a mladí nástupci se moc mezi naše řady nehrnou. Na tento rok jich má KRB v programu naplánováno devět. To tedy byla cesta, díky níž jsme se dostali až k onomu číslu 327 uspořádaných Malých cen Monaka.

Proč vlastně byly jako destinace závodu vybrány lesní okruhy na Monaku?

Odpověď na tuto otázku je vlastně obsažena už v předchozím odstavci. Malé ceny Monaka kopírují bezezbytku trať Velké ceny Monaka, která se jako hlavní KRBácká akce pořádá obvykle třetí říjnovou neděli. Na rozdíl od Velké ceny se (kromě květnové Janderovské MCM) ale nevyhlašuje pořadí, závodí se pouze o body do celkového ročního pořadí a také o co nejlepší osobní časy. Přitom traťové rekordy Malých cen a Velké ceny jsou vedeny odděleně.

Jak se daný závod během své existence vyvinul? Je vidět, že zájem o něj roste?

V prvních letech, kdy se ještě běhalo od Komety, byla účast skromná, většinou tak v rozmezí 10 – 20 závodníků, ale byly také Malé ceny, kdy startovali i jen 4 běžci. Přesun na MONACO znamenal zásadní obrat, účast mnohonásobně narostla, za což patří dík i majitelům restaurace, kteří nám nezištně po celou dobu poskytovali a i nadále poskytují zázemí, a to i při mnohých štědrovečerních Malých cenách. Počet startujících se pravidelně pohybuje mezi stovkou a dvěma sty závodníků. Na „Monako“ začali jezdit hlavně orientační běžci, kterým byla trať jakoby „ušita na míru“, ale i mnozí vrcholoví atleti, reprezentanti ČR a mistři republiky a dokonce i olympionici. Například traťový rekord Malých cen Monaka dnes drží česká jednička v bězích do vrchu, úspěšný reprezentant Jan Janů z pardubické Hvězdy časem 32:04. Ale běhají u nás i naprostí amatéři, kteří si obvykle napřed mohou vyzkoušet menší 3,6 km dlouhý okruh, a pak se později vydají i na náročnou „desítku“. A jsme moc rádi, že mezi naše příznivce a pravidelné účastníky patří i chrudimský Dětský domov se školou v Chrudimi.

Můžete nám nastínit, jak si závody na Monaku nebo Novoroční běh Josefa Poupěte vedou například na republikové úrovni? Dají se nazvat populárními závody?

Naším cílem v žádném případě není masovost za každou cenu, a ani nechceme konkurovat jiným běžeckým akcím, co se počtu účastníků týká. Chceme jen zůstat pořadateli „normálních“ běhů pro nejširší veřejnost, navíc za symbolické startovné, kdy každý běžec soupeří hlavně sám se svým nejlepším časem a se svými soupeři v příslušné věkové kategorii bez zbytečných „okras“ typických pro mnohé monstrózní akce, kterých se v poslední době vyrojilo víc než dost. Přesto si myslím, že máme poměrně široký okruh příznivců, kteří se k nám pravidelně vracejí, někteří každý měsíc, jiní jen občas, ale všichni určitě rádi.

Myslíte, že se dočkáme doby, kdy třeba na Monacký maraton zavítá někdo ze zahraničí, třeba ze známých maratonských, běžeckých bašt?

Monacký maratón, to je také zvláštní kapitola. Rozhodně to není trať, na níž by se daly zaběhnout úžasné časy, natož osobní rekordy. Je to spíš zkouška odolnosti každého, kdo se na jeho start vůbec odváží postavit. Prostě běh pro monacké tvrďáky. Pořádat tento extrémní běh napadlo bývalého vynikajícího běžce Vláďu Čumpelíka a organizace se ujal spolu s Marcelou Holinkovou. Stejně jako u ostatních akcí KRBu není ani u Monackého maratónu cílem přivést na start nějakou „hvězdu“, ale připravit něco skutečně neobvyklého pro milovníky našich běhů. Přesto i na Monackém maratónu jsme se potkali s takovými veličinami jako je reprezentant triatlet Petr Vabroušek, který startoval před čtyřmi lety, ale doběhl tehdy až jako druhý. To byla spíše výjimka, tento běh je skutečně pouze pro monacké „srdcaře“.

V Chrudimi je veden KRB, neboli Klub rekreačních běžců. Je o účast v tomto oddílu v Chrudimi zájem? Co přesně je jeho činností?

Činnost Klubu rekreačních běžců Chrudim, z.s. se zaměřuje zejména na pořádání běžeckých akcí pro širokou veřejnost, a to jak pro běžce výkonnostní a rekreační, tak i pro špičkové vrcholové sportovce, reprezentanty ČR. KRB organizuje každoročně pravidelně téměř víc jak desítku závodů počínaje hned Novým rokem a konče až prosincovou Malou cenou Monaka. Akce KRBu jsou trvale zařazeny do oficiální Termínovky běhů v České republice a některé z nich jsou i součástí celoročních běžeckých seriálů konaných v pardubickém regionu (Velká cena Východních Čech v bězích, ISCAREX pohár).

Máme víc jak třicítku členů, ale nejsme v žádném případě uzavřeným spolkem, naopak máme zájem o každého, kdo se chce podílet na naší činnosti, ať už bude pomáhat jakýmkoli způsobem při přípravě a organizaci našich akcí, nebo bude hájit naše barvy na nejrůznějších sportovních podnicích. Máte-li kdokoli zájem, neváhejte a přijďte mezi nás.

Foto: archiv Jana Zajíce

Chrudim – Radek Kalhous je sice Pardubák každým coulem, ale s východočeskými Athénami ho přece jen něco spojuje. Pravidelně se zde pohybuje jako fotograf Mladé Fronty Dnes a v současné době také vystavuje v místní Galerii ART své fotky z cyklu „Lovci duchů“.

V „Lovcích duchů“ jen potvrdil svou výjimečnost, v níž zachycuje okolní svět pohledem, jenž běžným „kolemjdoucím“ možná uniká. Několikanásobný držitel Czech Press Photo neusíná na vavřínech. Stále hledá nová témata a do „Lovců duchů“ zapojil i svého syna. Šel tak „na dřeň“ a odhalil něco ze svého nitra, nebo zkrátka jen zachytil život současné mladé generace? „Potkával jsem ty bizarní situace každý den, stejně jako vy. Jen jsem je nevnímal, stejně jako většina z vás. Byly totiž všude kolem. Chvíle jako ta, kdy rodina sedí v restauraci u jednoho stolu a každý kouká do svého smartphonu a nemluví spolu. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči. Kdyby mi někdo tvrdil, že je to harmonická rodina, nevěřil bych mu, vypadali tak podivně,“ říká fotograf Radek Kalhous k výběru tématu, jež mnohým vrtá hlavou, ale nedokáží ho přesně uchopit. Přes hledáček fotoaparátu to jde relativně snadno. Událost jakoby zamrzne v čase a kratičký okamžik překlene do nekonečně dlouhé chvíle.

„Dlouho promýšlím, než se do některého z témat skutečně pustím. Jsem náturou introvert a dříve jsme měl problémy s klasickým focením událostí, momentek. Ale právě práce v novinách mě naučila se do jisté míry předělat,“ popisuje svou práci muž za přístrojem, jenž prý krade duše. První foťák dostal od svého tatínka ve dvanácti letech, naučil se sám vyvolávat fotky a nacházet odpovědi na otázky, jež nosí uvnitř. „Každou svou fotkou chci přivést druhé k zamyšlení. Nemělo by jít o banality, ale třeba běžné věci, které nabízím z odlišného úhlu pohledu. Nechci intelektuální cvičení, ale obrázky i pro obyčejné lidi.“

Nemá právě v oblibě focení politiků, voleb, bulváru a také dopravních nehod. I to však jeho práce přináší a rukopis, který svým fotkám vtiskuje, je nezaměnitelný. Proslavil se portréty vrahů a také osamělých, znuděných zvířat v ZOO. „Najít téma je skutečně obtížné. Ne snad proto, že vše již bylo nafoceno – vždy je možné podívat se na danou věc z jiného úhlu, ale často i proto, že sociální sítě, internet je zaplaven fotkami. Ne všechny jsou samozřejmě dobré a nezřídka řemeslo degradují. Na druhou stranu i nepovedená fotka může být inspirací,“ zamýšlí se fotograf.

Své umělecké fotky fotí Radek Kalhous prý primárně pro sebe. Jeho témata jsou však natolik zajímavá, že toto zdánlivé umělecké zahledění se do vlastní práce, imponuje i druhým. Líbí se. „Občas mi píšou fanoušci, pro něž jsem vzorem v přístupu k focení. Když vybrané téma funguje a lidem se líbí, je to pro mne největší ocenění. Czech Press Photo mne samozřejmě také nesmírně těší a lichotí mi. Jde tak o motor pro mou další práci, dostávám motivaci.“

Ve zmiňovaných „Lovcích duchů“ zachytil svého syna a jeho kamarády v okamžicích, kdy se věnují nejrozšířenějšímu trendu moderní doby – virtuální zábavě. Mnozí své děti nechávají bez dozoru řádit na sítích, jiní jim čas určený k provozování počítačových her striktně kontrolují. „Začal jsem o tomto tématu mluvit se svými přáteli a ti mě ujistili, že jejich děti jsou na tom podobně. Mluvili jsme o tom, jak velký problém to je, ale zároveň jak je to praktické a pohodlné. Dítě je doma v bezpečí a pořádku, jen o něm nevíte. V podstatě jako když ho vypnete. Všiml jsem si taky toho, že ačkoliv má syn pokoj plný hraček, v podstatě už si nehraje. Buď je venku anebo hraje na tabletu. Pokud byl doma, toužil se stát youtuberem s alespoň miliónem sledujících, pokud byl venku, chtěl být basketbalistou. Druhé přání chápu, ale snažil jsem se pochopit i to první. Nevyhnulo se mi výrazném pokušení, porovnávat jeho dětství s tím svým a vysvětlovat mu, o kolik lepší bylo to mé,“ vypráví Radek Kalhous. „Nezbylo mi však než přijmout, že jeho dětství nebude o tom, umět zapálit táborák první sirkou nebo chytit pstruha na pytlačku. Jeho dětské hodnoty a sny budou úplně jiné.“

Téma je to navýsost osobní, proč tedy došlo na jeho veřejnou prezentaci? „Samozřejmě mám nutkavý pocit okomentovat tuto sérii fotografií, i když to většinou nedělám. Fotky mohou působit možná až příliš smutně. Studené světlo obrazovky spojené s křehkostí dětského těla a potemnělou atmosférou. Za tím vším se ale skrývá spokojený Šimon a jeho rituály. V parných letních měsících je nejlepší místo ložnice, nejchladnější místnost v bytě, navíc s tím nejlepším dosahem wifirouteru. Když si nevědomky, při sledování tabletu nalepí do vlasů žvýkačku, tahání za vlasy při pokusu ji vyndat ho rozbrečí. Smutný pohled do objektivu je pouze zachycení konkrétního okamžiku. Jde jen o část jeho dětství, při které je uzavřen ve svém světe, do kterého my nevstupujeme. Ten v kterém žijeme společně, je vizuálně mnohem veselejší. Já jsem chtěl pouze prostřednictvím svého syna vytvořit obraz všudypřítomného virtuálného světa - Lovců duchů,“ uzavírá Radek Kalhous.

Samotná výstava je k vidění v chrudimské Galerii ART až do 25. listopadu.  

Chrudim - Základní školu v ulici Dr. Jana Malíka zná ve městě asi každý. Někdo se může počítat mezi její absolventy, jiný v ní nechává vzdělávat své potomky, další zcela a kompletně odmítá model vzdělávání, jež nastavil ředitel školy Zdeněk Brož se svým pedagogickým sborem. Malík je zkrátka unikát.

Ve středu 29. června se v jídelně školy konalo rozloučení s žáky devátých tříd. Koná se každý rok a každý rok se trošku liší od těch předchozích. Zaplněná jídelna v parném letním dni nedala zapomenout, že v „Malíkovi“ se i tyto výjimečné chvíle nesou v trochu jiném duchu, než ve školách jiných.

Fotografie za doprovodu emotivní hudby střídala vtipná videa, která „deváťáci“ vytvořili, na jevišti se objevili třídní učitelé Roman Anýž a Ivana Brožová. Třídní hovořili o letech strávených s dětmi, které se jako mávnutím kouzelného proutku proměnily v embrya dospělých. Protože jako „malí dospělí“ absolventi Malíka skutečně působí. Jsou sebevědomí, nedělá jim problém diskutovat s o dekády staršími lidmi, mají svůj názor a ten dokáží s patřičným důrazem prosadit. Možná právě tato schopnost vychovat z dětí plnohodnotné lidské bytosti bez komplexů, je trnem v oku některým kritikům vzdělávání na Základní škole Dr. Malíka.

„Bude nám chybět hlavně škola. Skvělá patra a kamarádi, učitelé, kteří nám nebránili projevit svůj názor, přestože nás učili dát tomu názoru správnou formu. Diskuse, výuka, pravidelné výjezdy do přírody. Škola pro nás byla taková druhá rodina, po níž se nám bude stýskat,“ shodují se ve svém názoru na uplynulých devět let dvě slečny, nyní již absolventky Karolína Kučerová a Markéta Hromádková.

I ony cítí určitou nejistotu z cesty, kterou právě nastupují, protože je jim jasné, že bezpečné prostředí a přátelský přístup učitelů z jejich základní školy nebude na všech středních školách samozřejmostí. Právě některé místní střední školy mají s dětmi z „Malíka“ problém a dávaly jim za jejich odlišnost patřičně do těla. I to se ale v posledních letech mění.

Jednou z budoucích studentek pardubického gymnázia v Mozartově ulici je i Natálie Šafářová. Sebevědomá blondýnka, jíž by málokdo hádal patnáct let.

„Se svým projektem jsem se dostala až na akademii věd. Věnován byl protahování, cvičení. Ráda bych časem napsala třeba i knížku. Rozhodně si myslím, že nás škola na život připravila perfektně. Naučili jsme se psát všemi deseti, skvělá byla výuka angličtiny, dějepisu. Nebojíme se říci svůj názor, máme vyšší sebevědomí,“ říká dnes již bývalá žačka Základní školy Dr. Malíka. V budoucnu by se ráda věnovala buď psychologii, nebo zubařině. Kdo z dětí po základní škole ví, čím by chtěl být?

Duchovním otcem, motorem školy a také dobrým přítelem svých žáků, je již čtvrt století Zdeněk Brož. Učitel, který se hned z počátku existence školy za vodojemem stal i jejím ředitelem. „Za těch pětadvacet let mohu konečně říci, že okolí Malíka přijalo. Klacky pod nohy, které nám z nejrůznějších stran házeli ti, kdo nám nepřáli, jsme se naučili překračovat,“ říká Brož. Od počátku přitom vsadil na změnu vztahů ve škole a smysluplnost toho, co se v ní děje. Každý, kdo nepřijal filosofii školy a neztotožnil se s partnerským přístupem k žákům a rodičům, se se školou dříve, či později rozloučil.

„Nové kolegy vybíráme jednoduše. Samozřejmostí je pohovor a už tam se obvykle ukáže, jestli ten který člověk mezi nás zapadne. Mám na to asi nos. Po úvodním rozhovoru bereme potenciálního kolegu nebo kolegyni do třídy a necháme je dvacet minut učit,“ přibližuje neortodoxní přístup ředitel. Mnozí to nezvládli, ale někteří se nenechali rozhodit a děti dokázali zaujmout. „Později za mnou přišly děti ze třídy a samy řekly, zda je budoucí učitel zaujal. Pokud se jim kantor zamlouval a i já byl spokojen, domluvili jsme se na spolupráci.“

Pedagogické fakulty považuje Zdeněk Brož mnohdy za pedagogické skanzeny. Budoucí učitelé se na nich neučí, jak smysluplně učit. Navíc je mnohdy vzdělávají pedagogové, kteří sami nikdy za katedrou nestáli. Mladí lidé se tak ještě více vzdalují reálnému životu a dětem nemohou mnoho předat, nejsou pro ně osobností ani autoritou. Reforma školství, která je podle Brože nezbytná, tak musí začít právě na vysokých školách pro pedagogy. A do toho se nejspíše žádný ministr nepustí.

„Z různých stran slyšíme kritiku naší školy, která nám vytýká údajný nedostatek kázně. Přitom opak je pravdou. I u nás máme jasně a pevně stanovený řád a psaná i nepsaná pravidla, jimiž se kantoři a žáci řídí. A právě to je jeden z důvodů, proč ve škole máme naprosté minimum kázeňských přestupků,“ vyvrací námitky Brož. Mnoho učitelů ve školách tak podle všeho jen těžce nese orientaci školy na partnerský přístup a svobodné vyjadřování názorů dětí. Se sebevědomým dítětem si dokáže poradit málokdo. Na Malíkovi se to však daří. I proto, že sám Zdeněk Brož nejde formou restrikcí a „zupáckého“ vyžadování pravidel. I důrazné námitky dokáže předkládat slušně a věcně tak, aby neurážely. A to jak ve vztahu k dětem, tak kolegům se sboru.

Forem vzdělávání je přitom mnoho druhů. Waldorfská škola, vzdělávání podle Marie Montessori, Daltonské vyučování a pak také forma, kterou zvolil Zdeněk Brož. Mnozí rodiče si však ani z bohaté nabídky nedokážou vybrat a volí proto domácí výuku. „U nás žádné takové rodiče nemáme. Osobně jejich přístup chápu a považuji ho za selhání školství. Nedokáže nabídnout variantu, která by takovým rodičům vyhovovala. I proto je třeba radikální změna v samotném principu. Když Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, nebylo kde brát, proto často učili vojenští vysloužilci. A tento přístup plný často bezduchého biflování a drilu u nás stále přetrvává. Stačí se jen zamyslet třeba nad tím, proč kantoři nutí děti na začátku hodiny vstávat. Nepřipomíná to vojenský nástup?“ klade otázky Zdeněk Brož. Ředitel Základní školy Dr. Malíka často opakuje známé pravidlo, z nějž plyne, že prostředí vychovává, determinuje chování. Když se učitelé k žákům chovají slušně, chovají se poté žáci slušně k učitelům. Vyžaduje to často ale komplexní nasazení a ne jen odříkat přípravy a pak „zaplout“ do kabinetu na kávu. Děti na Malíkovi za svými kantory chodí i s osobními problémy, mnohdy svým třídním i tykají. Do těchto vztahů však ředitel příliš nezasahuje. Nepřekročí-li školní řád, je na pedagozích, jakou formu přístupu ke svým svěřencům zvolí.

„Od počátku jsem chtěl, aby dětem škola minimálně nevadila, když už ji nebudou přímo milovat. A ono se to daří. Příjemná atmosféra, bezpečné prostředí, důraz na důležité a vypuštění přežilého – nepodstatného, přináší své plody,“ opisuje zásadu formulovanou svatým Augustinem Zdeněk Brož: „V podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu, a ve všech lásku.“ Je to právě vztah k dětem a jejich seberealizaci, co stále pohání ředitele Základní školy Dr. Malíka. Jak sám říká, má to štěstí, že i své koníčky se mu podařilo implementovat do vzdělávacího programu školy. „Děti tak jezdí pravidelně na výukové semináře do přírody, učí se lyžovat, sjíždět řeky,věnují se cykloturistice i pěší turistice. Samotná škola se mi tak stala koníčkem. Ráno jsem ve škole první a většinou ji také poslední opouštím. Jsem zde často i o prázdninách, kdy na chodbách panuje úžasný klid. Po týdenní účasti na kurzu se žáky pracuji často ve škole i v sobotu a v neděli. To dítě, které se před pětadvaceti lety narodilo, mi sice přineslo šediny, ale mám ho rád pořád stejně. Nikdy bych neměnil,“ usmívá se Brož.

Největší odměnou pak jsou žáci, kteří již mají sami své děti a ty potom zasedají do lavic na Malíkovi. A takových žáků stále přibývá. Absolventi spolu s kantory tvoří zvláštní komunitu, vyznačující se až rodinnou atmosférou. „Úkolem školy je ukazovat dětem, v čem jsou dobré. Proto máme takové množství volitelných předmětů a seminářů. Učitelé nesmí děti zatracovat, ale spíše je doprovázet na jejich cestě. Nám se to daří. Především díky vynikajícímu kolektivu, jenž své žáky chápe a má je rád. Až jednou odejdu – do důchodu mám dva roky – věřím v pokračování nastaveného kurzu. Sám se poté do školy už nevrátím,“ říká Zdeněk Brož. Komu pomyslné žezlo předá? To nechává ředitel Brož bez odpovědi. Z jeho úsměvu je však patrné, že případní nástupci už možná dnes chodí po chodbách Základní školy Dr. Malíka v Chrudimi. Ale kdo ví?!

Chrudim - Usměvavý Ital prodávající sýry a další speciality nejprve v Široké ulici a nyní ve Filištínské, není obyvatelům města neznámý. I čtenáři Chrudimských novin měli šanci se s ním před lety krátce seznámit v rubrice „Tvář týdne“. Kdo je Gianfranco Zanoni a proč si za svůj domov vybral právě Chrudimsko?

Máte tady připravený starý štít z obchodu, který se tu nacházel dříve. Co s ním?

Přijde samozřejmě opravit a chtěl bych ho dál využívat. Je to hezký kus staré, poctivé práce. Stačí jen trošku přebrousit, natřít a napsat nový nápis.

U vás doma se staré věci asi automaticky nevyhazují..

To v žádném případě. Pokud slouží, proč ho ničit?

Kdy jste se vlastně ocitl v České republice?

To je dlouhá historie. Jsem vystudovaný elektrotechnik, absolvent slavné Padovské univerzity. V roce 1995 se naskytla možnost vycestovat do Zlína a věnovat se tam opravám speciálních technických zařízení. Tehdy se mi u vás zalíbilo.

Dříve to nešlo?

Pro nás Italy bylo Československo hodně nedostupné. Za minulého režimu moc nepřicházelo v úvahu přijet a poznávat krásy vaší země.

Proč Chrudim?

Chrudim je strategické město ležící v srdci nejen České republiky, ale také Evropy. Navíc, Chrudim svou povahou připomíná celou řadu italských měst. Klasicky například Feltre. Velký kostel na ostrohu nad řekou, historické domy, náměstí, středověké uličky. Ten potenciál a duch města je úžasný. Divím se, že si toho již dříve někdo nevšiml. V ulicích mohou být stolečky kaváren, korzo pro lidi, stovky turistů.

Odkud přímo pocházíte? U nás si lidé pro pojmem „Itálie“ představí většinou jen moře, víno, těstoviny a olivový olej.

Přišel jsem do Chrudimi z malého města jménem Rovereto. Má jen o několik tisíc obyvatel více, než východočeské Athény. Rovereto se nachází v provincii Trentino, jejímž centrem je stotisícový Trident, u nás říkáme Trento. Trident leží na samém severu Itálie.

Vaše sýry jsou také z této oblasti?

Ano, u nás je to se sýry podobné, jako třeba u vás s pivem. Každý kraj, vlastně každé město má svůj vlastní sýr, který chutná naprosto jinak, než sýry z jiných měst a vesniček. Jednotlivé sýry jsou nositeli krajových názvů, jež se nesmí používat nikde jinde.

Jak vlastně sýry vybíráte?

Je to jednoduché. Jednak dovážím sýry, které chutnají mně osobně, jednak vozím i sýry, které si zákazníci žádají. Spousta lidí totiž v Itálii ochutnala nějaký sýr a pak se ptá konkrétně po něm. Snažím se zákazníkům vycházet maximálně vstříc.

Každého určitě napadne, že takové sýry budou pěkně drahé...

To asi záleží, jak se na to kdo dívá. Já prodávám sýry v rozmezí 29 až 60 korun za sto gramů. Někomu to může přijít dražší, ale já se pak ptám – ve srovnání s čím?

Chutnají vám sýry z našich obchodů?

Jsou jiné, než ty, které prodávám.

I to je odpověď :) Další otázka by měla tedy směřovat na ostatní typicky italské potraviny. Chutná vám třeba česká káva?

Je také jiná. Neříkám, že horší. Nedávno jsme s jedním z mých přátel byli v cukrárně v Široké ulici a kávu, kterou jsme tam ochutali, lze označit za skvělou. Chodím i do jiných kaváren a káva mi chutná. Nic se ale nevyrovná kávě udělané doma. A tak se to má třeba i s těstovinami, olivovým olejem vyráběným malými firmami a samozřejmě sýry z jednotlivých měst a městeček naší krásné země.

V čem se tak zásadně liší?

Především v chuti a vůni. Je ohromný rozdíl mezi tím, když se sýr vyrábí z mléka sbíraného v létě, nebo zimě. Liší se sýry z různých měst a vesnic, protože krávy, které dávají mléko na výrobu sýrů, se pasou v odlišných podmínkách. To spousta lidí neví. Ale u nás v Itálii jíme sýry opravdu hodně. Prakticky každé jídlo musí zakončit kousek sýra.

Prodáváte i jiné potraviny. Co u vás zákazník najde?

Vozím z Itálie třeba salámy, zmiňované těstoviny, olivový olej a kávu. Dokonce se mohu pochlubit, že jedna z káv, kterou prodávám, má patřit k těm, které se u nás doma vyrábí od roku 1790. Olej mám od jedné malé sicilské firmy. Je na každém ze zákazníků, aby vyzkoušel chuti a vůně, které tyto potraviny nabízejí. Osobně věřím, že kdo vyzkouší, jiné chtít již nebude.

Otázka na tělo: Dá se tím uživit?

Uživit se tím dá, ale velký „byznys“ to není. Dělám to vlastně jako koníčka, hobby. Přemýšlel jsem i o určité samoobsluze, kde bude v nabídce více regionálních potravin, ale to by znamenalo podnikat ve velkém a to mi nepřijde optimální. Dělám tu práci pro radost, chci lidem ukázat, že sýry mohou být i nejrůznějších chutí a vůní, pokaždé jiné.

Vy sám máte manželku z USA, bydlíte spolu ve městě?

Kdepak. Vlastníme dům v nedaleké Orli. V době, kdy jsme uvažovali o přesídlení do České republiky, nebyla totiž ve městě samotném k mání žádná vhodná nemovitost. Několik domů jsme koupili, ale to byla spíše investice.

Vrátila se vám tato investice?

Nevrátila. Očekávali jsme rozvoj a rozkvět města tak, jak by tomu bylo v každém jiném městě na západě, ale nic takového se nekonalo. Spíše se dá hovořit o jakési formě regrese. Centrum města se vyprazdňuje, jako by umíralo. To u nás neexistuje.

Jak to myslíte?

Klasickým příkladem jsou třeba slavnosti. U nás se slaví od rána do noci, celý den je město plné lidí. Tady se ráno začne, v poledne obvykle skončí a odpoledne je okolí náměstí jako po vymření. Nejvíc vidět je to právě o víkendu. Město má žít, být plné lidí, kteří korzují, procházející se, kupují zmrzlinu, sedí u stolečků s kávou a baví se.

Čím si tento neutěšený stav vysvětlujete?

Nedokážu to přesně pojmenovat. Nevím, opravdu nevím, proč se to děje. Je to snad náturou lidí, nebo faktem, že většina obchodů je o víkendu uzavřená? Navíc se zdá, jako by turisté spíše ubývali. Ale ono se není co divit. Prohlédnou si muzeum a co potom? Cukrárny, kavárny, vše je zavřené. Není kam si sednout, a proto nasednou do auta a zase odjedou. Problémem je také ubytování, které ve městě citelně chybí.

Existuje řešení?

To nevím. Možná by sami podnikatelé mohli něco zorganizovat. Vymyslet akce, které přilákají lidi do centra města, aby nebylo tak mrtvé a smutné.

Neznechutí vás to tak, že byste Chrudim opustil?

To určitě ne. Mám krásný dům v Orli, na němž musím ještě udělat mnoho práce, malou zahrádku. Líbí se mi tu, považuji Chrudim za svůj druhý domov.

Děkuji za rozhovor

Chrudim - Usměvavý a výřečný s tenisovou raketou v ruce. Již při několika úvodních větách z Ladislava Marka vyzařují velké zkušenosti a láska k tenisovému kurtu. Bývalý správce areálu TC Chrudim a jeden z mládežnických trenérů promluvil o velké tenisové historii Chrudimi a mimo jiné prozradil, že pod jeho raketou padl i wimbledonský vítěz z roku 1973 Jan Kodeš.

Říká se o vás, že již několik desítek let vás můžeme na tenisových kurtech vídat od rána do večera. Jak se zrodila vaše láska k tenisu?

K tenisu mě přivedl můj bratr. Byl o osm let starší, vždy jsem se na něj chodil dívat a snažil se ho napodobit. Začínali jsme v parku vedle tenisových kurtů, kde jsme denně sportovali. Prakticky jsem vyrostl na prkýnkách na maso, ze kterých mi táta vyrobil pálky, z písku jsme vytvořili hřiště. Na začátku jsem sbíral balónky a někdo si se mnou za odměnu zahrál, žádného trenéra jsem nikdy neměl. Od osmi let jsem začal hrát závodně a z ničeho nic jsem byl po dvou letech hraní tenisu již první v kraji. Dřív se bralo, že tenis je hra bohatých a já byl názorným příkladem, že vyrůst se dá i bez peněz.

Vím o vás, že jste v mládí aktivně hrával i fotbal, v jakém věku nakonec se tenis stal sportem číslo jedna?

Fotbal jsem měl doma zakazovaný, protože máma žila v názoru, že tam se pije a tenis je slušnější. Líbilo se mi, že v tenisu hrajete sám za sebe. Když hrát umíte, tak vyhrajete a když ne, tak prohrajete. Všechno záleží na vaší snaze a píli. Často jsem sedal za kurt a sledoval dobré hráče, čím jsem se to vlastně naučil. Dneska je sport hodně o penězích, protože může být spoustu talentů, které zaniknou, protože rodiče na to nemají finančně. Nicméně já zastávám názoru, že nemusíte mít peníze, abyste něčeho dosáhl.

Na tenisových kurtech jste toho během vaší bohaté kariéry zažil hodně. Jakého úspěchu si nejvíce ceníte?

Největší můj hráčský úspěch byl, když jsem si zahrál ve druhé lize za Hradec Králové. Měl jsem možnost reprezentovat hradecký klub po dva roky, jenže nakonec jsem přestal na vlastní žádost kvůli dojíždění. Hrálo se na dva dny a nešlo to příliš zkombinovat s mou prací a nechtěl jsem dělat zle místnímu klubu, který mě nerad pouštěl. Dále si velmi cením mého dětského vítězství proti Janu Kodešovi. Buran z Chrudimi porazil Pražáka, psalo se tehdy.
 

To je zajímavé, povězte nám podrobnosti. Opravdu jste porazil budoucího vítěze slavného Wimbledonu?

Ano, porazil. Bylo to zhruba v mých třinácti letech, on byl o rok mladší. Oba jsme byli tenisté nízkého vzrůstu, ale velmi ctižádostiví a chtěli jsme ve vzájemném souboji uspět. Ze zápasu si pamatuji hodně, předvedli jsme krásné výměny a v tu dobu pro mě bylo hlavní, že jsem vyhrál. Následně ale šla Kodešova výkonnost, z části i díky již zmíněnému finančnímu zámezí, které jsem já postrádal, velmi nahoru.

Měl jste možnost se s Kodešem ještě při nějaké příležitosti potkat?

Jistě a hned několikrát. Vzpomínám na naše setkání na Davis Cupu, kterého se vždy rád účastním. Překvapilo mě, že i poté co vyhrál Wimbledon, si pamatoval na naše zápasy v Chrudimi. Navíc jsme se střetli i při významných tenisových turnajích, které se v našem městě konaly.
 

Co máte přesně na mysli?

Přibližně pětkrát se zde hrál Královský pohár. Je to soutěž připomínající současný Davis Cup. Hrálo se ve sportovní hale, která byla na podobných mezinárodních turnajích úplně plná, obzvláště, když tu hrálo Německo nebo Francie. Chrudim měla navíc velkou tradici jako tenisový oddíl, který je dokonce starší než fotbalová Sparta Praha.

Podívejme se na současný stav tenisového klubu, je o tento sport v Chrudimi stále zájem?

V Chrudimi mají děti o tenis zájem, ale v dnešní době je to složité. Děti mají více zájmů, rodiče jsou opatrnější . Vadí mi, že se stále více začíná naplňovat rovnice: čím menší město, tím lepší výsledky. Možná mají méně možností na aktivity v jejich městě a opravdu se tenisu věnují. V dospělé kategorii hrajeme divizi, snažíme se zlepšit zejména dětské kategorie. Připadá mi, že dříve tu každý rok vyrostl tenisový talent i bez financí, teď je to jiné. Každý si to musí vyzkoušet, rád přivítám každého, kdo si přijde zkusit a ukáže, co umí. Pozitivní je, že zde je řada trénérů, kteří se věnují mládeži a dokáží hráče do tenisu vtáhnout. V dnešní době je dostat hráče do jakéhokoliv sportu velmi těžké. Sport musí být pro děti hlavně zábavou.
 

Jaké je vaše přání, kde byste chtěl vidět tenisový klub v Chrudimi zhruba za deset let?

Tenis je sport, který se dá hrát od 5 do 95 let, je doslova na celý život. Chtěl bych, aby děti chodily proto, aby dělaly i něco jiného než sedět doma, věnovaly se sportu. Když mají talent, naučí se to. Tenis mi připadá jako spravedlivý sport, už díky novým technologiím, za mě to nebylo a je špatné, když někdo vyhraje a druhý se cítí podvedený. Máme spoustu možností, jak začínajícím hráčům pomoci. V létě máme rozdělené kategorie, v zimě je možnost hrát v nafukovací hale, je tu i možnost vypůjčení raket. Věřím, že tenis má v Chrudimi světlou budoucnost.

Chrudim - Redakce Chrudimských novin se rozhodla v době vánoční, která začíná 25. prosince a končí v neděli 10. ledna, potvrdit pověst, kterou tyto nejoblíbenější svátky v roce mají a uvést rozhovor se starostou města Petrem Řezníčkem. Diskuse se však točila nejen kolem cukroví a stromečku, ale také okolo čtvrtstoletí, jež starosta tráví v politice. Původní profesí středoškolský pedagog svolil a tak vznikl krátký rozhovor přibližující svět v současnosti prvního muže na radnici.

Strávil jsi 25 let ve vedení města, dá se říci ve vrcholné politice. Chystáš se toto výročí nějak oslavit?

Těch 25 let neberu jako důvod k oslavám, ale za dlouhou řadu let, během kterých jsem měl možnost být aktivním účastníkem přeměny našeho města. V životě člověka se odehraje mnohé. Děti dospějí, narodí se vnoučata a bohužel i někteří blízcí odejdou.

Co považuješ za největší úspěch své politické kariéry? Je to obchvat nebo vítězství v soutěži Historické město roku?

Právě těch 25 let v sobě skrývá řadu rozhodnutí, řadu vysvětlování i nepochopení. Bohužel mnoho nejrůznějších spekulací, polopravd až úplných nesmyslů. Jako svůj nejvýznamnější osobní podíl vidím určitě úspěšnou snahu o vzniku a budování Centra sociálních služeb a pomoci Města Chrudim. Vlastně v roce 1993 po zániku Okresního ústavu sociálních služeb jsme začínali s jedním nedůstojným domem s pečovatelskou službou v ulici Obce Ležáků a jedním v ulici Komenského. Jedna kancelář pro Domácí ošetřovatelskou službu vznikla 1. září 1993 za pomoci Česko-slovensko-švýcarské zdravotnické společnosti z Curychu.

Jako další to jistě bude i postupné vyřešení i materiálně technického zázemí našich školských zařízení, včetně přestěhování Základní školy Olbrachtova do nové přístavby v ZŠ Dr. Peška a dokončení nové školy Dr. Malíka. Od samého počátku jsem byl předsedou komise pro regeneraci městské památkové zóny. Myslím, že více než 24letá soustavná práce města spolu s dalšími subjekty byla korunována celostátním uznáním - cenou Historické město roku 2013. U obchvatu bych svou účast nepovyšoval jen na svůj úspěch. Podíleli se na něm bezesporu moji předchůdci. Ať to byl starosta Ladislav Libý nebo Jan Čechovský. Každý ve své době a v kombinované pozici starosty a poslance posouval patnáctileté snažení o vyřešení obchvatu města. Já jsem byl vlastně až na konci. V roce 2011 ministr dopravy Dobeš něco při návštěvě v Chrudimi slíbil a než dojel do Prahy, tak přípravu stavby zastavil. I přesto, že mé jednání spolu s tehdejším ministrem financí Miroslavem Kalouskem nevypadalo úplně beznadějně. Jsem ale rád, že přísliby, které mi dali tehdejší předseda hospodářského výboru Milan Urban v květnu 2012 a následně v únoru 2013 ministr Zbyněk Stanjura, dospěly k realizaci první etapy stavby obchvatu za aktivní spolupráce mezi Ředitelstvím silnic a dálnic a naší radnicí. Šlo především o vyvlastňování pozemků.

Asi bych nechtěl zapomenout na dobu, kdy jsem spolu se strážníky vytvářel podmínky pro vznik funkční městské policie, která je dnes neodmyslitelnou součástí zajištění bezpečnosti města. Možná by se dala zmínit i jistá angažovanost v době, kdy Ministerstvo obrany ČR uvažovalo o vymístění 43. výsadkového praporu z Chrudimi do Žatce. Pro mne to nebyla jen otázka elitního útvaru, ale hlavně lidi, kteří pro město mají neměřitelný význam.

S jakými myšlenkami a představami jsi nastupoval v roce 1990 do funkce místostarosty?

Byl jsem plný odhodlání obětovat hodně z toho, co umím, jak mě rodiče vychovali, ve prospěch zlepšení života v našem městě. Věřil jsem, že se všichni budeme snažit, aby šeď z města vymizela a budeme společně budovat město na dobrých mezilidských vztazích. Toho, co nám vadilo na minulém režimu, se zbavíme a ve vzájemné důvěře a podpoře se nám bude věc dařit. Pravda, neměl jsem moc představu, jak složité je fungování veřejné správy a po zrušení okresních úřadů přibyly ještě další agendy ve výkonu státní správy.

Co ti politika dala a vzala?

Dala mi mnohá nová poznání, zkušenosti i rozhled. Občasnou radost z úspěchů města, opravených chodníků či ulic. Někdy i poděkování za něco, co já považuji za úplnou maličkost a dotyčný za významnou a výraznou zásluhu. Vzala mi do značné míry svobodu. Bohužel i jistá neporozumění v širší rodině.

Volil bys dnes stejně a šel do toho?

Kdybych měl vedle sebe tátu tak jako po volbách v roce 1990 a řekl mi tak jako tehdy - běž do toho a dělej, aby se změnilo město k lepšímu - tak ano.

Kam se, podle tebe, posunula Chrudim za minulé čtvrtstoletí?

Myslím si, že hodně dopředu v porovnání s jinými městy. Na národní úrovni se zcela jistě řadíme k městům, která řada státních institucí uznává jako města, jež přispívají k udržitelnému rozvoji. Zdá se to jako banalita, ale každý z nás chce přece nechat místo pro život, když ne v lepší kondici, tak alespoň v té, v které jsme žili my.

Co tady pořád chybí, v čem naopak vynikáme nad jiná města?

Asi chybí od roku 1996 výraznější možnosti pro výstavbu rodinných domů. Řekl bych, že ve městě funguje výjimečná spolupráce mezi neziskovými organizacemi a jejich podpora ze strany města. Poměrně slušně je prováděna bytová výstavba i za přispění různých privátních subjektů.

Lituješ některých svých kroků a jsi naopak na některé - většinu - z nich pyšný?

O lítosti se asi přímo hovořit nedá. Z chybných rozhodnutí jsem se poučil. Pochopil jsem, že někdy v politice hráči nehrají s čistými kartami. Pýcha je věc, která je mi cizí. Většinou jsem se snažil činit rozhodnutí ve prospěch veřejného zájmu. Jejich úspěšnost či neúspěšnost zpravidla ukázal, nebo ukáže, čas.

Získal jsi ve funkci nějaké přátele, jichž si vážíš?

Netoužím po přátelích ve spojitosti s funkcí. Takoví jsou dobří jen po dobu výkonu funkce. Jsou ale lidé, s nimiž mohu slušně spolupracovat a nemusí to být lidé ze stávající koalice nebo politické reprezentace města, kraje či státu. Celkem dobře vycházím s hejtmanem Martinem Netolickým a s jeho náměstky.

Kdo je ti vzorem?

Jasně prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel a bývalý starosta holandského Ede Willem Blanken.

Co ti dnes dělá radost a co trápí?

Radost mi dělá vlastně každá maličkost, kterou se podaří vyřešit ve prospěch občana tohoto města. Trápí mě zloba, šíření nepravd a rozdělování v komunitě lidí.

Jak vidíš město za dalších 25 let a co bys mu přál?

Nejsem vědma ani slepý mládenec, ale myslím si, že to bude stále město, kde stojí za to žít. Město s vysokou kulturní i společenskou zodpovědností. Možná bude mít někdy i 25 tisíc obyvatel proti dnešním 23 tisícům. A přál bych mu, aby na něho byla většina obyvatel hrdá a ráda zde žila.

Je někdo ze současných místních politiků, koho by sis dokázal představit jako svého nástupce, až jednou skončíš a budeš dědečkem na plný úvazek?

Je. A toho dědu neflákám. Jen to Německo, kde žije moje dcera a vnouček, mám trochu z ruky. Ale Lojzík už ví, že s Maxem a Benjamínem, mými dalšími vnoučaty, tvoří základ prvního útoku.

Jak vzpomínáš na Vánoce v kruhu rodiny, když jsi byl malý?

Byly vždy pohodové a rodiče se pokaždé snažili o nějaké překvapení. Ať to bylo kolo či lyže nebo všechny tři díly Vinnetoua pod stromečkem.

Chybí těm současným něco, co dříve bylo samozřejmostí?

Nenapadá mne nic konkrétního.

Jakého dárku pod stromečkem by sis nejvíce vážil?

Asi kola.

Co přeješ obyvatelům města do nového roku?

Abychom si dokázali vážit jeden druhého, dokázali se radovat z maličkostí, které přináší i všední den. Slušnost, pokora a láska žádnému člověku nikdy neublížila, tak ani nebude ubližovat nám Chrudimákům, pokud se s tím ztotožníme. Přál bych všem najít i odvahu postavit se na odpor bezpráví a nebát se nějakého toho šrámu. A v neposlední řádě zdraví, štěstí a víru ve své schopnosti a dovednosti.

Děkuji za rozhovor.

Chrudim - Ve Filištínské ulici se svého času nacházela jedna z prvních soukromých restaurací ve městě. Známý „Dalibor“ byl oblíbeným cílem všech, kdo hledali stylové prostředí v centru Chrudimě. Po změně majitele historického domu zde ale došlo k řadě úprav a nová „Restaurace U Paluků“ v současnosti splňuje kritéria pro ty nejnáročnější gurmány a milovníky hezkého, originálního prostředí.

Majitelé restaurace, v Chrudimi dobře známí manželé Palukovi, vzali rekonstrukci do ruky opravdu „z gruntu“. Proměnou prošlo celé vnitřní vybavení, objevil se tu i soukromý apartmán, do něhož si cestu rychle našli i zahraniční klienti. David Paluka si zakládá především na rodinné atmosféře a známém rčení, v němž stále platí zákazník za rozhodujícího činitele při tvorbě nabídky.

Proč by lidé měli chodit zrovna k vám?

Myslím si, že nabízíme to, co jinde ne. Musím ale připustit, že v samotném městě existuje vícero restaurací, které mají svého ducha a snaží se o originalitu, poctivý přístup k zákazníkům. U nás hosté najdou především rodinnou atmosféru a jídlo připravené z kvalitních surovin. Žádné rozmrazované polotovary a náhražky nevedeme. Hodně se navíc zaměřujeme na sezónní produkty, ať už jde o ryby, chřest nebo zvěřinu. Přes týden nabízíme i klasická menu, z nichž si vybere opravdu každý. Už dnes proto mohu říci, že máme řadu stálých hostů.

Bylo obtížné najít kvalitní personál?

Jistě. Na personálu bezesporu celá restaurace stojí a bez kvalitních lidí se neobejdem. Šéfkuchař Tomáš Holý je opravdový odborník, s nímž mám dlouhodobě jen ty nejlepší zkušenosti. V naší restauraci jsme mu dali volnou ruku, takže je zcela na něm, jaké vybere suroviny, jakou úpravu a podobně. Obecně ale bylo dost obtížné najít kvalitní zaměstnance, na něž je spolehnutí. Celá věc totiž začíná na číšnících a končí na kuchaři a musí se tedy jednat o perfektní spolupráci. Nepreferuji proto primárně lidi vyučené v oboru. Musí mít chuť do práce a také dobrou náladu. Otrávený číšník nebo nepříjemná servírka vás k opětovné návštěvě příliš motivovat nebudou. Proto si myslím, že investice do personálu se vyplatí a nebojím se do něj investovat. A to ne jen peníze.

Museli jste dům rekonstruovat a neobešlo se to bez komunikace s městskými úředníky. Jaké s nimi máte zkušenosti?

Opravdu jen ty nejlepší. Především s vedoucí Oddělení stavebně správního Radkou Netolickou byla komunikace bezproblémová. Trošku jsme měli problémy pouze s umístěním stolků s židlemi do Filištínské ulice, ale i tady se podařilo vše dotáhnout do úspěšného konce. Rekonstrukce domu byla opravdu důkladná, protože se musela předělávat voda a kanalizace. Odměnou za náročnou práci při úpravách je ale jedinečné prostředí, terasy s výhledem na budovu Muzea a spokojení hosté.

Vnitřní vybavení máte opravdu originální. Bylo náročné domluvit se s designérem?

Vůbec ne :-). Strávili jsme stovky hodin u internetu a hledali doplňky, která by se nám líbily. Stejně tak pro nás bylo inspirací třeba vybavení restaurací v zahraničí, kde trávíme naši dovolenou. Po částech se nám tak podařilo vytvořit to, co vidíte. Kovové prvky nám na míru vyrobil umělecký kovář Pavel Vojáček, nechali jsme vytisknout a zarámovat staré fotografie města. Menší práce jsme si navíc dělali sami. Do úprav interiéru, který prošel kompletní rekonstrukcí, se zapojil i syn Daniel. Nesmírně ho baví vymýšlet nejrůznější průzkumy a zjišťovat, co by hosté ubytovaní v apartmá zlepšili, co se jim líbilo a nelíbilo. Navíc se doslova našel v práci „na place“, tedy přímém kontaktu s hosty restaurace. Také hosté jsou mile překvapeni usměvavým personálem a příjemnou obsluhou.

Velkým problémem, na nějž si hosté často stěžují, je prý i volba hudby, která se line z reproduktorů. U vás jde především o klasický jazz, jenž skvěle dokresluje atmosféru. Kdo hudbu vybírá?

Spoléhám zcela na vkus personálu. A prozatím se zdá, že se nám to opravdu vyplácí, protože máme od našich hostů podobnou odezvu. Hudba se jim líbí.

Které z akcí zaměřených na nejrůznější druhy jídel se těší největší oblibě?

Prozatím není naše restaurace v provozu ani rok, takže se dá obtížně hodnotit, ale už teď je jasné, že oblíbené budou tématické akce během roku. Hovořil jsem o zvěřině, která by se měla objevit na jídelníčku v době, kdy se konají hony. V létě jsme zkusili třeba rybí speciality, dary moře, dobře fungují i zmiňovaná menu během týdne. Odezvy jsou opravdu kladné a dokonce se návštěvníci města ptají, kde naši restauraci najdou. Jako dobrý nástroj k prezentaci se ukázal i facebook, kde denně aktualizujeme naši nabídku a postujeme fotky jídel.

Kdybyste se dnes pouštěli do rekonstrukce domu, udělali byste něco jinak?

Myslím, že ne. Dispozice budovy je poměrně složitá a my zvolili tu nejlepší variantu.

Máte ještě nějaké plány do budoucna?

Byl bych rád, pokud by jednou celý podnik fungoval i beze mne. Ne že by mne práce nebavila, ale rád bych měl víc času na rodinu. Protože se ale synové Daniel a Adam docela „potatili“, snad se to podaří. Dál budu investovat především do lidí, kteří jsou největším „pokladem“ naší restaurace. Spokojený zaměstnanec je dobrým zaměstnancem. A svou spokojenost pak přenáší i na hosty. Určitě v naší nabídce hosté dál najdou vína od lokálních dodavatelů, podobně se chceme zaměřit i na lokální suroviny k přípravě jídel. Samozřejmě kromě chobotnic :-). Host by měl zkrátka vědět, proč jde na oběd nebo na večeři zrovna do Restaurace U Paluků. Prozatím se zdá, že většina z příchozích to ví.

Děkuji za rozhovor. 

Chrudim - Ve čtvrtek 25. června ve 22.25 hodin vysílá Česká televize na svém programu ART film Kamenný příběh. Film vznikl před několika lety a byl určen pro expozici barokního sochařství v chrudimském Muzeu barokních soch (MUBASO).

Zeptali jsme se tedy autora námětu a spoluautora scénáře Luboše Jelínka na okolnosti, které vedly ke vzniku zajímavého hraného dokumentu.

Od koho přišel první podnět, kdo byl inspirací k natočení filmu? Tím prvním i posledním, po jehož slovech jste si řekl „jdu do toho, napíšu scénář“?

Nápad natočit film o chrudimských sochařích 18. století vznikl v souvislosti s přípravou projektu Muzea barokních soch. V konceptu a scénáři muzea jsem měl aktivity, které by propagovaly MUBASO po celé republice, jednou z nich byl právě film. Měl vysvětlit souvislosti doby, zaujmout návštěvníky sochařským řemeslem a pokusit se jim citově zafixovat barokní sochy a město Chrudim.

Psal se vám scénář snadno?

Docela jo. To hlavně z důvodu, že jsem netušil, že příběh a scénář budu psát. Několik let jsem měl totiž v hlavě pouze přípravu Muzea, na film jsem moc nemyslel, měl jsem jeho natočení vymyšlené jinak. Dohodl jsem s rektorem Filmové akademie Miroslava Ondříčka Jindřichem Goetzem, že hraný dokument připraví jeho studenti. Hlavním důvodem byla cena, nedokázal jsem si představit, že předstoupím před zastupitelstvo s požadavkem deseti miliónů na film. Když jsem se poprvé sešel s profesory filmové akademie, vypadalo to na pěkný trapas. Režisér František Brabec, kterého rektor Goetz požádal o supervizi, se mě zeptal, jestli mám scénář. Já na to, že počítám, že ho napíšou studenti. Pokrčil rameny a zeptal se: Máte alespoň příběh? Jasně, říkám, bude to film o sochařích, Chrudimi, lásce, budou tam svalnatý chlapi a nějaká pěkná holka… V tu chvíli vytřeštil oči a se slovy: "To je všechno?" začal vrtět hlavou. No a pak jsme si povídali o všem možném, vyprávěl jsem mu příběh chrudimských sochařů a za hodinu František řekl: "Tak jo, jdeme do toho." A vedle sedící rektor Goetz jen pokýval hlavou a pravil: Natočil jsem sto filmů, ale ještě jsem neviděl, že by režisér kývnul na film, aniž by viděl scénář. No a tak jsem začal na námětu pracovat.

Kde jste čerpal informace, kdo vám nejvíce pomáhal?

Nějaký nápad jsem měl, i příběh mi běhal v hlavě. Dal jsem sám sobě podmínku, že děj může být limonáda, ale fakta musí sedět. Začal jsem si studovat reálie, i když chrudimských moc nebylo. Víc se dalo objevit v literatuře, krásný věci napsal kunsthistorik Ivo Kořán. Hlavně jeho věta: Chrudim byla v druhé polovině 18. století uměleckým centrem Čech, mi dávala chuť a sílu. Oslovil jsem taky Iva Šulce z našeho archivu, dodal mi pěknou scénu, s historickou korekturou mi pomohl i doktor Tomáš Malý z Masarykovy univerzity. Chodil jsem také do bývalého škrovádského lomu a hledali jsme s Jardou Korečkem pozůstatky po kamenících. To se mi moc líbilo...

Vím, že ve filmu hraje i několik chrudimských osobností, bylo těžké je  přesvědčit? Kdo se nejvíce vzpouzel?

Na statisty honoráře nebyly, takže jsem oslovil kamarády. Nastoupil tedy vedoucí odboru kultury Josef Štěpánek, výtvarník Jiří Sáva a moje žena. Té se moc nechtělo…

Dostali všichni statisícové honoráře, jak se po Chrudimi říká?

Přemýšlím, co na to říct. Když jsem po roce mluvil s lidmi z produkce České televize, řekli mi, že by takový film stál kolem osmi miliónů. My ho dali dohromady za milion a půl. Honoráře dostalo šest profesionálních herců, celý štáb dělal zadarmo. Mně zaplatil rektor Goetz oběd. Ale teď mi dochází, proč se ptáte. Volali mi tenkrát z filmové školy, že jsou tam na kontrole místostarostové Málek a Tejkl a velmi je zajímalo, kolik dostal Jelínek peněz. Tak jsme se zasmáli, hlavně, že film oba dva znalci schválili :-).

Jak se vám spolupracovalo s představitelem hlavní role Mariánem Rodenem? Znal jste ho už před natáčením?

Já ho vůbec neznal, až během natáčení jsem zjišťoval, jak hraje. Jednou, někde v Čimelicích, jsem se ho zeptal, jestli by mi mohl říct třemi větami charakter sochaře Jana Pavla Čechpauera. Odpověděl dokonale, poprvé jsem měl pocit, že ten námět není úplná blbost.

Dostalo se filmu i nějakých ocenění, pochválili vás „profíci“?

To nevím. Těžko čekat na ocenění, město se filmem příliš nechlubí...

Proč?

To netuším, asi nikoho z místních politiků nezajímá. I když na premiéře mi řekla předsedkyně parlamentu, že na konci filmu brečela.

Nemáte v hlavě další film, který by se týkal Chrudimě?

Jako, že teď začnu psát scénáře? Kamenný příběh jsem dělal z nutnosti a pod tlakem, prostě jsem musel. I když... něco by bylo. Během vyjednávání s filmovou školou mi režisér František Brabec řekl, že to teda natočí, ale jenom když mu napíšu příběh pro celovečerní film. Tak mě vyděsil, že jsem sedl a celý týden psal. On byl s tím námětem za svým producentem, prý se to líbilo, ale že až někdy později…

O čem ten příběh byl?

To si zatím nechám pro sebe. Ale trochu napovím. Film začíná ženským výkřikem a dusotem nohou po dřevěných schodech do patra. Pak všichni v šoku hledí na houpající se nohy v ozdobných gatích, tak podobných primátorovi města ... Já ten obraz úplně viděl, jen jsem ho zapisoval na papír. A o kus dál ve filmu se ozve žuchnutí, zvedne se poklop, pak prudké světlo a mezi špinavé pacholky padá do koše potřísněná hlava. A za chvíli další a další… Celkem sedmadvacetkrát. A ty nemyté ruce je házejí do koše, smějí se a říhají, a mezi jednotlivými žuchnutími si mocně připíjejí z žejdlíku... Hodně jsem se při psaní bavil. Třeba to jednou vyjde.

Děkuji za rozhovor.

Na film se můžete podívat sem.