K2 holding

Chrudim - Michal Jinoch je vycházející hvězdou mezi sportovními komentátory. Svým profesionálním přístupem překvapil nejen své blízké, ale především zasloužilého televizního matadora, jakým je Jiří Nikodým. 

Jsem úplně obyčejný kluk, který letos končí studium Informačních technologií na SOŠ a SOU obchodu a služeb v Chrudimi. Kromě studia mi hodně času zabere práce manažera distribuce dvou televizních pořadů - Indian a Filmové novinky na televizi Pětka. Dále pak vytvářím a moderuji internetový pořad o sportovních hrách EA Sports TV. No a také se věnuji sportovní žurnalistice.

Tradiční polehávání u televize vás asi moc nenaplňuje, viďte?

To opravdu ne. Baví mě sledovat sporty jinak než tradičního českého fanouška doma u televize s pivem v ruce. Snažím se to dění probírat do hloubky. Samozřejmě zapojuji i emoce a mám své oblíbené kluby, takže občas vyjde na povrch čistě subjektivní názor, ale snažím se vždy veškeré dění objektivně zhodnotit. Ke komentování mě to táhlo od mala. Nemám tedy žádný problém mluvit před lidmi, takže práce za mikrofonem mi určitě problém nedělá. Dostat se ale k profesi sportovního komentátora není v Česku vůbec lehká záležitost.

Byla těžké dostat se za pultík komentátora?

Měl jsem to štěstí, že se shodou okolností dostala ve Zlíně za komentátorský pultík Marie Rezáčová a nedopadlo to moc slavně - ačkoliv Marii uznávám, že do toho vůbec šla bez jakékoliv přípravy. Společnost Tipsport podle mého názoru poté dala šanci i nám ostatním si tuto profesi vyzkoušet. Mně se podařilo vyhrát hned první kolo soutěže Staň se komentátorem, ve které bylo za úkol okomentovat minutový úsek hokejového zápasu mezi Zlínem a Kometou Brno. Dostal jsem tedy možnost loni 9. prosince usednout na komentátorské stanoviště spolu s profesionálním komentátorem Jirkou Nikodýmem, s ním projít přípravou a následně samotným zápasem mezi Pardubicemi a Českými Budějovicemi.

Prý jste si řekl o práci, jak to bylo?

Tak věta - tenhle kluk si řekl o práci - mě samozřejmě potěšila. Obzvlášť proto, že byla vyřčena diváky na Streamu. Když jsem přijel do Pardubic do ČEZ Arény, čekala mě příprava s Jirkou Nikodýmem. Ten mi udělil pár užitečných rad, čemu se při komentování vyhnout a co by se naopak používat mělo. No a pak se šlo na komentátorské stanoviště. Byl jsem seznámen s tím, jak celý přenos probíhá, kdy mám sledovat monitor a tak podobně. V první třetině zápasu jsem se ale rozjížděl celkem pomalu.

Měl jste nějaké předchozí zkušenosti?

Moje dosavadní komentátorská zkušenost bylo komentování zápasů při soutěžích FIFA či NHL u mě doma v pokoji před obrazovkou, a pak ještě jedna štace, kdy jsem komentoval zápasy na Mistrovství České republiky v PC hrách.

Jaké byly bezprostřední reakce na váš výkon?

Po první třetině mi přišlo pár textových zpráv s pozitivními reakcemi. Martin z Tipsportu mi dal přečíst chat, kde nebylo jediného křivého slova a mně se samozřejmě zvedlo sebevědomí. Navíc, když vás skutečná persona, jako Jirka Nikodým, také vychválí, jde vše hned lépe. Dostal jsem od něj tedy důvěru zbytek zápasu dokomentovat sám. Jiří by se zapojil pouze v případě, kdybych už náhodou neměl co říct.

A zapojil se?

Jediná situace, kdy jsme se s Jirkou zapojili do komentování oba, bylo snížení Pardubic na jedna ku dvěma. Václav Kočí vypálil od modré čáry a puk z našeho pohledu jasně orazítkoval horní tyčku a vyletěl mimo. Rozhodčí však naznačil, že se bude telefonovat videorozhodčímu. Po přerušení hry jsme pak zkoumali videozáznam i my na komentátorském stanovišti a s jistotou našich záběrů jsme jasně konstatovali, že o gól nejde. Jaké pak bylo naše překvapení, když rozhodčí vyjel z boxu časoměřičů a ukázal směrem ke středovému kruhu na znamení, že gól padl. Samotnou akci jsem pak rozluštil až doma z videozáznamu, kdy Robert Kousal puk tečoval do zadního oblouku v brance, a od té se puk odrazil. Hodně kuriózní situace, kterou člověk nezažije, dokud si to sám nevyzkouší.

Co se dělo po zápase?

Po skončení mě samozřejmě čekalo ještě zhodnocení akce z mého pohledu a bylo mi řečeno, že jsem se líbil. Proto pak možná padla i věta - tenhle kluk si řekl o práci, která byla obsažena i v článku na webu Tipsportu. Jak už jsem říkal, reakce byly vesměs pozitivní. Rodina i přátelé mě neuvěřitelně podporovali a podporují i nadále. Kdybych mohl poděkovat osobě, která mi nejvíce pomohla hlavně celou soutěž vyhrát, tak je to Jakub Váňa - děkuji mu ještě jednou! Nejvíce mě ale potěšila slova Jirky Nikodýma. Nebudu to nijak popisovat, ať to řekne sám - Michal mě opravdu překvapil, nečekal jsem, že si povede tak dobře. Měl jsem obavy, jak zvládne atmosféru a rychlost hokeje. Většinou takové první pokusy nedopadají nejlépe, komentátorský nováček odpadne po několika minutách. Jenže tentokrát mi připadalo, že vedle mě seděl profesionální komentátor. Nebylo potřeba, abych do toho jakýmkoli způsobem vstupoval. Myslím, že to nebylo Michalovo poslední vystoupení.

Jak dlouho trvá taková příprava na zápas a co všechno obnáší?

Příprava na zápas zabere několik hodin. V prvé řadě si musíte obstarat sestavy obou týmů. Jediné dostupné informace na internetu je však aktuální marodka. Takže tak jako tak musíte jen odhadovat. Ve většině případů si postavíte pětky tak, jak hrály v minulém zápase a potom si k nim doplníte základní informace. Nesmí chybět číslo, ideální je aktuální stav kanadského bodování, u golmanů pak statistiky úspěšnosti zákroků. Ke každému hráči jedna či dvě zajímavosti, které se používají většinou při přerušení a detailu na hráče. Příprava na zápas Pardubic s Budějovicemi mi trvala asi čtyři hodiny s tím, že Pardubice znám jako své boty a v Budějovicích v tu dobu hráli ještě hráči z NHL, takže jsem to měl ulehčené.

Proč komentujete zrovna hokej?

Je to prosté - komentuji to, k čemu se dalo v danou chvíli dostat. Pokud budu v budoucnu opravdu vykonávat tohle zaměstnání, tak bych chtěl určitě komentovat fotbal nebo hokej. U fotbalu má člověk větší klid. Akce nejsou tak rychlé, hřiště je větší a než se nějaká rozvine, tak člověk v poklidu dořekne to, co má zrovna na jazyku. Hokej je přesný opak. Tam to frčí strašně rychle, a jak občas člověku připadají tři hodiny u televize strašně dlouhé, mně celý zápas připadal jako dvacetiminutová epizoda. Je to hukot sledovat led, monitor, statistiky, zápis o utkání, čas, střídačky - prostě všechno.

Jak jste na tom po takovém výkonu s hlasivkami? Musejí dostat zabrat...

Jsem zvyklý křičet, za což mě doma občas nejraději zalepili ústa, když si komentuji virtuální sport nebo fandím, každopádně emoce k tomu patří. Nesmí to však být takové, že budu celý zápas vyřvávat. Mám radši dramatičnost - postupně přidávat na důrazu vzhledem k vážnosti situace. Možná i to šetří moje hlasivky. Kdybych se však dostal k reprezentačním zápasům, určitě bych nějaký ten výraznější góóóóóóóóóóóóól vypustil.

Máte už nějaké další nabídky na komentování?

V neděli 6. ledna jsem měl premiéru už jako řadový komentátor. Na TV Tipsport jsem komentoval již sám lahůdku v podobě zápasu Pardubice - Kometa Brno. Byl jsem překvapen, že mi zazvonil telefon. Bez váhání jsem nabídku jet zase komentovat přijal. Jakmile se uvolní místo a dostanu možnost znovu, tak mě diváci zase uslyší.

Kdo je pro vás největší podporou, kde berete sílu?

To je těžká otázka. Největší podporou jsem si asi hlavně já sám. Vysnil jsem si povolání, ke kterému se není jednoduché dostat. A dokázal jsem to, i když zatím jsem komentoval jen dva zápasy a pouze jeden sólo. Každopádně neznám jiného chlapce, který by v mém věku dostal důvěru komentovat. Tímto se omlouvám, pokud někdo takový je. Jinak samozřejmě rodina - máma, táta, sestra, babička, sestřenice a taky náš pes, i když ten tomu zas až tolik nerozumí. A pak nejbližší přátelé - ať už ze školy či z médií, pro které pracuji.

Děláte aktivně nějaký sport?

Momentálně ne. Pár let jsem strávil u házené. Dneska si maximálně jdeme s kamarády začutat, nic profesionálního bych v tom nehledal.

Kromě profi účinkování za mikrofonem máte ještě nějaký další sen?

Přání to asi nebude, ale v prvé řadě chci odmaturovat, dojít si pro vyskoškolský titul a současně s tím pokračovat v komentátorské kariéře. Za tu krátkou praxi jsem se přesvědčil, že je tato činnost opravdu to, co chci dělat! A jestliže pro sportovce je vrchol účastnit se vrcholových akcí, pro mě taky. Rád bych si okomentoval nějaký ten zápas Ligy mistrů, nejlépe přímo z některého z evropských stadionů či České reprezentace - jak tu hokejovou na mistrovství světa nebo olympiádě, tak i tu fotbalovou na mistrovství Evropy, mistrovství světa či v kvalifikaci.

Děkuji za rozhovor. 

Chrudim - Vánoce jsou za námi, dárky rozdány, cukroví snědeno. Někteří z nás pak možná nevěřícně hledíme na váhu, co ukazuje za čísla. Tolik přece nemůžeme vážit ani s taškou plnou pomerančů!? Pokud vás snad trápí myšlenky na nabrané kilogramy, nezoufejte, poradí nám osoba nejpovolanější - chrudimská dietoložka Martina Dvořáková.

Tato sympatická žena působí v pobočce firmy Naturhouse v podloubí Štěpánkovy ulice. Některé z jejich tipů vám mohou pomoci nejen shodit přebytečná kila, ale i vstoupit s novou životosprávou do nového roku.

Je pravdou, že jsou Vánoce z hlediska přibírání kil opravdu nejrizikovějším obdobím roku?

„Ano, je tomu jednoznačně tak. Dlouhodobě budované režimy diet a zdravého stravování vezmou právě v tomto období většinou za své. Nejen že si hodně dopřáváme. Bohatě stačí tradiční česká kuchyně, která je všechno možné, jen ne dietní. Smažený kapr, salát, hory cukroví a samozřejmě i alkohol vedou spolu s návštěvami, kde nesmíme urazit a každý druh cukroví ochutnat, často k růstu váhy. Paradoxní možná je, že někomu se naopak o Vánocích daří hubnout. Potřeba je k tomu ale pevná vůle a motivace.“

Tím se dostáváme k psychice a samozřejmě i genetické výbavě každého z nás...

„Motivace a psychika jsou jednoznačně nejdůležitější. Pokud si člověk sám nebo na popud někoho z blízkých, či kamarádů nezačne uvědomovat, že má nadváhu, se kterou je třeba něco dělat, pak není žádná změna možná. Čím je potom náš potenciální klient obéznější, tím obtížněji se rozhoduje. Právě v tomto okamžiku musí nastoupit někdo, kdo takového člověka podpoří, pomůže mu, nabudí ho a celou dobu hubnutí mu bude psychicky pomáhat. Pozitivní myšlení je totiž nesmírně důležité.“

Jak tedy zvládnout zmiňované Vánoce, rodinné oslavy, Velikonoce nebo třeba i dovolené?

„Velmi se nám osvědčuje systém takzvané kompenzace. Když si třeba na Štědrý den dopřeji všechna tradiční jídla, další dny už musím ubrat a konzumovat jen to, co mi kompenzuje přijaté kalorie. Jídla lehká, snadno stravitelná a v rozumném množství. Chce to opravdu disciplínu a sebeovládání. U lidí s genetickou výbavou, která prakticky neumožňuje nějaké výraznější přibrání kil, je samozřejmě snazší s nimi následně bojovat, než u klientů, kteří mají obézní rodiče, či předky.“

Skoro se nabízí otázka, jaké je složení vašich klientů?

„Většinu tvoří pochopitelně ženy. Odhaduji to tak na 90 procent. Přicházejí ale i muži a dokonce děti. Muži mají oproti ženám výhodu. Jejich metabolismus je rychlejší a funguje jinak. Pánové za sebou často nemají tolik pokusů o hubnutí, jako právě některé dámy. Věk klientů se pohybuje opravdu od dětí až po seniory. Bohužel, v posledních letech přibývá ale stále více dětí, které trpí obezitou. V jejich případě pak nestačí jen nastavit dietní režim. Malí Chrudimáčci totiž jen kopírují to, co vidí doma. Potom je nutné změnit životní styl celé rodiny. Pokud se to podaří, mám největší radost!“

Nakolik důležitý je pohyb?

„Naprosto zásadní. Jídelníček - pohyb - pitný režim jsou tři podstatné zásady, které utvářejí celý dietní program. Pokud chceme zhubnout, musíme změnit všechny tři. Změní-li se jen jedna, jde váha dolů opravdu velmi, velmi pomalu, nebo taky často vůbec. Není přitom nutné začít s vrcholovým sportem. To by bylo dokonce kontraproduktivní, protože intenzivní fyzická námaha nepomáhá spalovat tuky, ale primárně cukry. Bohatě totiž stačí začít se normálně hýbat. Obyčejná chůze, pověstných tisíc římských kroků, třeba i s oblíbenými hůlkami, má své viditelné výsledky.“

Pro mnohé z nás je stálým společníkem stres. Podílí se i on na obezitě?

„Jednoznačně ano. Stres totiž u některých klientů ovlivňuje metabolismus natolik, že si tělo začne dělat zásoby, což logicky vede ke zvyšování váhy. Často se také stává, že se ze stresových situací snažíme dostat konzumací vysoce kalorických potravin - čokolády, sladkého, či tučných jídel. Důležité je, umět se stresem bojovat. Najít si čas jen pro sebe, relaxovat, pomáhají i uklidňující bylinné preparáty.“

Řeší něco občasný půst?

„Pokud se s ním naučíme zacházet, může být zdraví prospěšný. Často se ale stává, že si jeden den nedopřejeme svá oblíbená kalorická jídla jen proto, abychom to druhý den o to víc dohnali. Takový půst smysl jednoznačně nemá. Po újmě se doporučuje postupně zvyšovat dávky potravy. Začínat ovocnými šťávami, lehkými jídly a postupně se vrátit k normální stravě. Jinak hrozí takzvaný jojo efekt, což je opětovné rychlé nabrání shozených kil. V každém případě se půst hodí jen pro osoby zdravé, což právě většina obézních lidí není. Trpí často cukrovkou a trápí je zvýšený cholesterol. Těmto klientům by naopak mohlo postění ublížit.“

Když si k vám přijdu na konzultaci, pomůžete mi i se sestavením jídelníčku přesně na míru?

„Samozřejmě. Pro každého klienta sestavíme vyvážený jídelníček s dávkami stravy, která bude obsahovat dostatečné množství vlákniny, cukrů, tuků a dalších látek potřebných pro zdravý život. Někoho to možná překvapí, ale přiměřené množství živočišných tuků má i v dietním programu své nezastupitelné místo.“

Vy sama je používáte?

„Jasně :-) I svým dětem mažu chleba máslem."

Děkuji za rozhovor.

Chrudim - Nad uplynulým rokem se zamýšlíme asi všichni. Většina z nás na své nezdary však pohlíží kukátkem materiálního prospěchu, a duševní a především duchovní nezdary se nás příliš nedotýkají. Jak se dívá do budoucna člověk, jehož první i poslední prioritou jsou věci duchovní? Odpovídá chrudimský arciděkan Jiří Heblt.

Jiří Heblt se narodil v roce 1961 v blízké Litomyšli. Dětství ale prožil ve Sloupnici. Po vystudování stavební fakulty pracoval čtyři roky jako projektant v podniku Silnice Hradec Králové a teprve až v roce 1990 začal studovat teologii. O pět let později byl vysvěcen na kněze a stal se farním vikářem (kaplanem) nejprve ve Vrchlabí (1995 - 1996) a poté v samotném srdci diecéze - v Hradci Králové (1996 - 1997). V letech 1997 až 1999 pokračoval ve studiích v Římě, kde získal licenciát teologie.

Po návratu ze studií působil v Dolním Újezdě, a to nejprve jako farní vikář, od roku 2001 pak jako administrátor a od 1. února 2008 jako farář. Od 1. srpna 2009 byl ustanoven arciděkanem v Chrudimi a od podzimu téhož roku je také okrskovým vikářem chrudimského vikariátu. Heblt dále zastává funkci biskupského delegáta pro trvalé jáhny.

Jak tedy hodnotí člověk mnoha povolání a životních zkušeností míjející rok? „Ač se pravidelně zamýšlím nad svým životem, nechci přímo hodnotit své úspěchy a neúspěchy v uplynulém roce 2012. Spíš jsem vděčný za každé dobro, jehož jsem mohl být svědkem, případně mohl tomuto dobru napomoci. Zároveň doufám v odpuštění a smíření tam, kde jsem chyboval. Pokud jsem všechno nezvládl, mohu začít znovu. Věřím, že i neúspěchy a chyby nám pomáhají zrát,“ přiznává pokorně duchovní pastýř.

Teprve čtvrtý rok života načíná Jiří Heblt v následujících dnech. Jelikož nemá možnost dívat se na události našeho maloměsta v dlouhodobých perspektivách, nechybí mu zdravý odstup těch, kterým není Chrudim rodnou hroudou. „Nežiji zde tak dlouho, abych mohl zasvěceně a konkrétně hodnotit změny v našem městě. Myslím, že se v Chrudimi žije všeobecně dobře. Z osobní zkušenosti soudím, že lidé zodpovědní za chod komunálních záležitostí města se snaží vést věci k lepšímu,“ chválí regionální politiky arciděkan.

„Samozřejmě při tom naráží na celou plejádu subjektivních i objektivních překážek. O dobré vůli však nepochybuji. V této souvislosti se mi líbí porovnání slov manko a rezerva. Manko je zaviněný nedostatek, toho se musíme varovat a nesmíme ho omlouvat. Rezerva znamená, že vše není tak, jak by mělo být, ale mohu a chci s tím něco udělat. Své rezervy musíme tolerovat,“ dodává Heblt.

Událostí, které se dotkly srdce katolického kněze, muselo být mnoho. Vždyť jsou to jeho ruce, které žehnají manželům, křtí maličké Chrudimáčky a na poslední cestě doprovází ty, které si Bůh povolal na věčnost. Slyší stovky zpovědí, v nichž se lidé vyznávají ze svých nedokonalostí a poklesků. Navštěvuje nemocné v jejich utrpení. Přináší radostnou zvěst evangelia. Je proto nesmírně těžké vybírat konkrétní osoby, jež si zaslouží díky. „Děkuji zejména nejbližším spolupracovníkům a ochotným, vstřícným farníkům. Také děkuji všem lidem, u nichž jsem našel přijetí, ochotu, vstřícnost, či jen usměv a přátelské slovo. Zvlášť chci poděkovat všem, kteří připravili pietní akt na židovském hřbitově,“ skládá Heblt poklonu organizátorům a realizátorům vzpomínky na židovské oběti.

Mají kněží plány do budoucna, nebo se snaží spoléhat na vedení, které jim zaručuje a poskytuje jejich víra? „Nemám žádná velká očekávání v žádném směru. Hodnotit, rozvažovat i plánovat musíme a děláme to. Když se však dívám do nového roku, chci se v něm víc zaměřit na prožívání přítomnosti. Jaká ta přítomnost bude, o tom mohu rozhodnout jen omezeně. Mohu zaujmout postoj, až když ty věci přijdou. Věřím, že to společně zvládneme,“ neztrácí optimismus chrudimský arciděkan.

Děkuji za rozhovor. 

Chrudim - Blížící se konec roku vybízí k ohlédnutí. Starosta města Petr Řezníček (SNK-ED) hodnotí, co se mu podařilo a kde naopak jeho plány ztroskotaly. První muž na radnici má přitom za sebou doslova rok nabitý událostmi, ať už jde o jeho neúspěšnou kandidaturu na senátora, rozpad radniční koalice letos v létě, nebo naopak úspěchy, mezi které počítá i výborné umístění města v mezinárodní soutěži LivCom Awards.

„Byl to pro mne velmi náročný rok s řadou potíží, které jsem musel řešit. S tím jsem ale musel v pozici starosty počítat," přiznává Petr Řezníček. "Mám radost, že se mi podařilo získat prostředky na plastiku Svaté Anežky Přemyslovny i pomník chrudimským Židům zavražděným v Osvětimi během druhé světové války. Podařilo se mi rovněž uskutečnit setkání s Hospodářským výborem Parlamentu České republiky, ředitelem Státního fondu dopravní infrastruktury i generálním ředitelem Ředitelství silnic a dálnic, a opětovně se tak zabývat problematikou obchvatu města," vypočítává starosta.

"A i když se mi nepovedlo uspět ve volbách do Senátu, což není žádná katastrofa, podařilo se mi snad zvládnout alespoň roli dědy Péti pro našeho malého Maxíka a vyčerpat konečně dovolenou za rok 2011," glosuje končící rok Petr Řezníček.

Ekonomická situace v Evropské unii není právě veselá, což se logicky promítlo i do rozpočtů a hospodaření českých měst a obcí, včetně Chrudimi. Starosta si přesto myslí, že se našemu městu daří hospodařit poměrně rozumně a hospodárně.

„I přes celosvětově horší ekonomickou situaci se podařilo udržet chod města na solidní úrovni. Je například potěšitelné, že přibylo lidí na veřejných projednávání plánů města, protože řada investičních akcí mění tvář Chrudimi. Příkladem je třeba lokalita mezi ulicemi Škroupova a Přemysla Otakara II., nebo náves v Topoli či odpočinkové místo v Medlešicích," míní starosta.

Město podle něj obstálo v hodnocení ministerstva kultury i ministerstva pro místní rozvoj v programu regenerace památkových zón a bylo s finanční odměnou druhé, respektive třetí v soutěži O historické město roku. Světového úspěchu pak dosáhlo i v Al Ainu ve Spojených arabských emirátech, kde získalo zlatou cenu za rozvoj kultury a zlatou cenu za rozvoj města. Starosta si rovněž považuje i uklidnění atmosféry v chodu městského úřadu, které nastalo ve spojitosti s obměnou radniční koalice.

Staly se vůbec nějaké nepříjemnosti, vyhořely snad některé z projektů města? „Vlivem krachu německé společnosti nedošlo k naplnění záměru prodeje pozemků v průmyslové zóně Západ. Bohužel, také některé mediální výpady vůči lidem na radnici nepřispěly k objektivitě posuzování jejich práce. Je mi líto, že způsoby z velké politiky začaly prosakovat i na místní úroveň,“ konstatuje dlouholetý regionální politik.

Poděkovat a nezapomenout na nikoho. To je prakticky nadlidský úkol. Petr Řezníček ho vyřešil šalamounsky. „Bylo by hodně lidí, kterým bych rád poděkoval, a ne jen z našeho města. Určitě bych nechtěl na někoho zapomenout, tak zůstanu jen u jednoho člověka. Poděkování si nejvíc zaslouží moje žena Zorka, která je po celý rok mou velkou oporou - ve špatných i v těch ostatních dnech roku,“ vyznává starosta lásku své ženě.

Pohled do budoucna neznamená vidět jen samá negativa. Daně letí vzhůru, stejně jako ceny energií, nad volbou prezidenta se vznášejí otazníky. „Přímá volba prezidenta není podle mého názoru dobře legislativně ošetřena. Ostatně, důkazů je nemálo. Možná nepřinese to, co si od ní většina lidí slibuje,“ nebere si servítek starosta Řezníček.

„Otázka zvyšování daní a provozních výdajů je vždy velmi složitá. V případě našeho města by sice mělo na jedné straně přinést vyšší příjem z vybraných daní, na druhé ale i vyšší výdaje spojené se zvýšením daně z přidané hodnoty. Dnes je opravdu těžké předvídat, co převáží. Příjmy nebo výdaje? A pak je třeba počítat i s růstem cen u některých energií, které jsou důsledkem některých chybných rozhodnutí z minulých let, například při neúměrné podpoře alternativních zdrojů elektrické energie,“ uzavírá starosta Chrudimě Petr Řezníček.

Děkuji za rozhovor. 

Chrudim - Žijí mezi námi, přehlížíme je a někdy je dokonce považujeme kvůli jejich vizáži a chování za podivíny. Přesto mnohdy ani netušíme, jak velmi bohatý a pestrý život vedou, a že jim za hranicemi naší země tleská svět. Jedním z nich je bezesporu hudební textař, skladatel, scénárista, spisovatel, herec a autor dětských pořadů Honza Petráš.

Pamatuji si Honzu ještě z 80. let jako vlasatou "máničku" oděnou v džínách z Tuzexu, která horovala pro bigbít a rockovou muziku. Tiše jsem mu tenkrát záviděl, že se pohybuje v prostředí hvězd tehdejší československé populární hudby a bigbítu. Honza měl to štěstí díky svému staršímu bratrovi, který ho na začátku 70. let tehdy jako ostřílený promotér do světa showbyznysu přivedl.

Duší je to stále mladý kluk
Ale kdeže loňské sněhy jsou. Z vlasatého výstředního playboye je usazený muž středního věku, který maskuje řídnoucí kštici nezbytnou kšiltofkou. Duší i svým vzezřením je to ale stále mladý kluk, který vyznává hodnoty doby, kterou prožil, jak se říká, na "plný pecky", a kterého ta současná, dravější doba poznamenala svou nemilosrdností. Po smrti své maminky přišel totiž o střechu nad hlavou v sídlišti na Rozhledně díky mazanosti jednoho nejmenovaného chrudimského správce bytů, který od na smrt nemocné ženy "vydyndal" bez vědomí Honzy i celé jeho rodiny jejich byt 2+1 za pouhých třicet tisíc korun! Honzovi tedy nezbylo, než z "vlastního" bydlení odejít do podnájmu, protože se neuměl této prohnanosti bránit.

Miloval Martu Kubišovou
Vraťme se ale do mnohem, z Honzova pohledu, veselejších 60. a 70. let, kdy měl dost času na své koníčky - krásné ženy a muziku. Platonicky miloval Martu Kubišovou, kterou poprvé zahlédl jako dvanáctiletý klučina na schodech bytového domu v pardubické Višňovce, kde tehdy v ulici S. K. Neumanna bydlela jeho babička, která byla shodou okolností sousedkou zakladatele věhlasných Golden Kids (Neckář, Vondráčková, Kubišová), skladatele a producenta Bobana Vondráčka. Marta Kubišová vyrazila Honzovi dech a okamžitě věděl, že se mu bude jednou mezi hvězdami showbyznysu líbit. Marta Kubišová se o několik let později stala jednou z nejvýraznějších tváří Pražského jara a obětí komunistické perzekuce, která jí zakázala takřka 20 let veřejně vystupovat, a Boban Ondráček, jako autor mnoha mezinárodních hitů, upadl v zapomnění. "Přesvědčoval jsem kvůli tomu dřívějšího pardubického radního Jiřího Razskazova, jehož jsem dobře znal z bigbítů, aby podpořil přejmenování ulice S. K. Neumanna na Ondráčkovu, ale nakonec to celé vyšumělo do ztracena. Přijde mi škoda, že Pardubice stále propagují ´rudého´ autora na úkor uznávaného skladatele, který v Pardubicích mimo jiné založil i jedno z místních divadel, s kterým se pak přestěhoval do Plzně," říká Honza Petráš.

Tuhá normalizace
A pak přišla 70. léta - období nejtužšího normalismu, kdy byla spoustě hudebních skupin a zpěváků zakázána nebo omezena činnost, anebo se museli, pokud používali tehdy módní anglické názvosloví, přejmenovat. Svou činnost tehdy zahájily také pověstné kvalifikační komise, které nebyly ničím jiným než tvrdou cenzurou, neboť rozhodovaly o bytí či nebytí jednotlivých umělců. A právě na úplném začátku tohoto období dělal metodika na Okresním kulturním středisku (OKS) v Chrudimi Honzův starší bratr Rudolf, který to neměl s ohledem na svoji otevřenou povahu - co na srdci to na jazyku - v práci nijak jednoduché. Přesto si z bolševika nic nedělal a vyvíjel činnost po svém. Například přišel se scénářem na soutěž amatérských zpěváků na Chrudimsku, jež se jmenovala po vzoru tehdejšího televizního Intertalentu "Interštafeta". A přestože se nad ním pomalu stahovala mračna, přivedl do tohoto prostředí mladšího bráchu Honzu, který hltal vše, co jen trochu zavánělo dobrou muzikou.

Všechno začal brácha Ruda a jeho vyhazov z OKS Chrudim
"Jestliže mám začít vyprávěním o sobě, musím nejprve zmínit Rudu, který mě k hudbě přivedl. Je to především jeho zásluha," vysvětluje Honza Petráš. "Měl tehdy v bývalém okrese pod palcem vše od dechovky až po bigbíty a v té době ho požádal nějaký pan František Vršecký, což byl dirigent dechovky z jihočeské Soběslavi, aby pomohl začínající skupině Markýz John (pozn.: hraje dodnes), kde tehdy hrál na klávesy jeho syn Honza Vršecký. Ruda se tedy stal vůbec prvním manažerem této kapely a dá se říct, že tato nabídka přišla pro něj právě včas. Soudruzi totiž mezitím pracovali na tom, aby z OKS odešel, a tak mu nejprve vyčetli, že přivezl podnikovým autem z Podhořan u Ronova nad Doubravou do Chrudimi nějakou mladou tanečnici," vzpomíná Honza. I když byla škoda v tomto případě spočítána jen na 35 korun, dostal se kvůli tomu Ruda až před soud. Mezitím se ale stala další událost, která pod Rudolfem Petrášem nadobro podtrhla na OKS Chrudim židli. V již vzpomínané Interštafetě zazpívala jakýmsi nedopatřením hostující mladá zpěvačka z Kutné Hory písničku od tehdy zakázané Marty Kubišové a malér byl na světě. Soud mezitím ještě uznal Rudolfa vinným a musel proto nejen uhradit oněch pětatřicet korun, ale i soudní výlohy, a navrch opustit na pokyn "shora" i svoje zaměstnání. "To byl bráchův definitivní konec v Chrudimi, který mu paradoxně otevřel cestu do Prahy za tehdejší špičkou populární hudby. A samozřejmě i mně, protože jsem šel za ním," pokračuje Honza.

Emigrace z Chrudimi do Novodvorské
Jak Honza Petráš dodává, Ruda měl velmi dobrý čich na talenty a příležitosti, jak se jako manažer uplatnit. Přestěhoval se proto na Prahu 4 do Novodvorské, kde fungoval také stejnojmenný kulturní dům, který poskytoval azyl všem, tehdy progresivnějším umělcům. Ruda měl už pod křídly skupinu Markýz John, která pomalu ale jistě získávala v Čechách renomé kvality a nejvýmluvnějším argumentem byly zaplněné sály a taneční parkety. Ruda mezitím dostal také "lano" od Pražského kulturního střediska (PKS) a začal šéfovat Kulturnímu domu v Novodvorské. Honza Petráš si v tu chvíli připadal jako v "Jiříkově vidění" a zavětřil, že přichází i jeho chvíle. Jak by ne - Rudovým sousedem v bytovce v Novodvorské nebyl nikdo jiný, než věhlasný guru tehdejší buble gum kultury a pozdější rockový císař František Ringo Čech, který tou dobou "pásl" Jiřího Helekala, Viktora Sodomu a první ostruhy u něho získával pozdější kytarový bijec a motor legendárního Katapultu Olda Říha. Především byl ale F. R. Čech respektovaný textař, kterým nepohrdl ani Karel Gott, a to Honzovi Petrášovi učarovalo. Tady někde začal cítit, že se chce stát hudebním textařem.

Druhá Honzova láska - hlas Jirky Schelingera
Věci nabíraly rychle spád. Ruda začal s Ringo Čechem chodit na pivo a tehdejší zlaté časy mu dodnes připomíná fajfka, kterou mu Ringo věnoval. Mezitím ale získal Ruda do své stáje skupinu Orient, zpěvačku Janu Robbovou a navázal kontakt s talentovaným kytaristou Ivanem Sekyrou, který pomáhal rozjíždět kariéru skupině Abraxas, ale zejména v 80. letech se proslavil svojí baladou Zahrada ticha. Honza v této době pendloval mezi Chrudimí, Pardubicemi a Prahou, aby mohl s bráchou a jeho ansáblem podnikat spanilé jízdy po celém Československu a skládat svoje první nesmělé pokusy. Definitivně se ale osmělil, až když uslyšel podmanivý hlas Jirky Schelingera, kterého si do skupiny přivedl F. R. Čech a dal kvůli tomu padáka uhlazenějšímu Sodomovi. Ty tam byly najednou časy Tygra z Indie, Parního stroje, Papouška kakadu a dalších kolovrátkových popěvků, které postupně nahrazoval rockovější repertoár říznutý Schelingerovým chraplákem. A to byla i Honzova parketa. Zvláště, když se mohl ke zpěvákovi přiblížit a poznat jeho skutečnou povahu. Ruda totiž začal Ringovi pomáhat prodávat koncerty jeho skupiny se začínajícím Schelingerem za mikrofonem.

Přednost měl Ringo
"Byl to povahou opravdu zlatý kluk. Jednou jsem mu půjčil kazetový magnetofon, který mi přijel vrátit k babičce do Pardubic, kde měl večer koncert v Galantě. Nemohl z babičky spustit oči a by l k ní velmi pozorný. Dokonce, když odcházel, pohladil ji po tváři. Celou dobu přitom vzpomínal na svoji babičku, u které vyrůstal v Bousově u Ronova nad Doubravou. Moje babička měla při tom vyprávění slzy v očích a pokaždé na Jirku i po jeho smrti vzpomínala jako na chlapce, který měl sice dlouhé vlasy, ale byl nesmírně hodný," líčí svoje zážitky Honza Petráš. Jirka byl podle něj hezký blonďák, který měl u děvčat pokaždé velký úspěch a jeho principál Ringo na něj pochopitelně žárlil. "Jak mohl, tak ho ztrapnil. Například o Jirkovi před holkama prohlašoval, že ho naučil jíst lžicí a podobně. Prostě nemohl přenést přes srdce, že byl u děvčat vždycky až ten druhý," přibližuje Honza atmosféru druhé poloviny 70. let, která se vyznačovala rčením - ženy, zpěv a víno, a na západě za železnou oponou pak "sex, drogy a rock´n´roll". Každopádně se Honza s Jirkou sblížili a Honza mu předložil k posouzení svoje první textařské pokusy. "Říkal, že se mu sice líbí, ale přiznal, že Ringo nedovolí, aby Jirkovu hudbu textoval někdo jiný než on," vzpomíná dnešní textař.

Hlas, který uplaval po Dunaji
Jejich přátelství ukončila v dubnu 1981 Jirkova náhlá smrt. Podle oficiálních zdrojů skočil po předchozí sázce z mostu do Dunaje a utopil se, podle dalších hlasů byl nepohodlný režimu, který ho nechal odstranit, protože tajně finančně podporoval disidenty a samizdat, a jeho popularita nabírala na síle. "Neměl to jednoduché. Měl například zákázáno vystupovat v Chrudimi, odkud na něho přišlo udání, že měl během koncertu na krku kříž a svým tancem údajně provokoval mládež k nepřístojnostem. Po sametové revoluci jsem se pak dostal k dokumentu, který mám u sebe a pod kterým je tento udavač podepsán. Pokud vím, je ještě naživu. Každopádně Jirka byl člověk, který zpíval srdcem a jeho smrt mne hluboce zasáhla. Doteď, když ho slyším zpívat, mám slzy v očích," neskrývá Honza dojetí. A tak zatímco se za Jirkou Schelingerem uzavřela hladina Dunaje, Honzovi se záhy paradoxně otevřela cesta do médií. A jak jinak - za vším opět stál Honzův věrný stín - bratr Ruda. Ten po Ringovi zdědil skupinu Projektil, s jejíž pomocí se Mistr snažil na chvíli zacelit díru po zahynuvším Jiřím Schelingerovi, ale záhy svůj úmysl vzdal a odešel k divadlu. Ruda se tedy kapely ujal a Honza Petráš v ní našel několik spřízněných duší - zejména již zmíněného kytaristu a skladatele Ivana Sekyru a zpěváka Jirku Hoppa.

Turné s Meky Žbirkou po Československu
V kapele vedle Sekyry a Hoppa působil také Jirkův bratr Milan Schelinger, a vystřídalo se tu i několik výrazných zpěváků, například Pavel Roth, jehož hlas proslavil skladbu Zahrada ticha. Z Projektilu se postupně stávala dobře zavedená značka, která plnila koncertní sály a Honza se tu cítil jako ryba ve vodě. Konečně nastal čas zúročit vše, co měl nastřádáno v šuplíku. "Kapela měla sice za textaře renomovaného Eduarda Krečmara, ale ze mě se stal jakýsi externí textař, který textoval hudbu Ivana Sekyry a mladého kytaristy Marka Podskalského. Jedna z těchto věcí vyšla po sametové revoluci na dlouhohrající desce Projektilu a další zůstaly uchovány jen jako rozhlasové nahrávky. Bylo to v době, kdy začala popularita kapely narůstat a přišla proto série nejrůznějších zákazů včetně zákazu vydávání desek a singlů," říká Honza Petráš, jenž zažil i nejslavnější turné Projektilu, který tehdy předskakoval čerstvému Zlatému slavíkovi Miro Žbirkovi a jeho skupině Limit po celém Československu. "Měl jsem to štěstí, že jsem ho absolvoval takřka celé a mohl jsem osobně poznat Mekyho Žbirku, který se jako velký milovník a znalec Beatles choval opravdu jako anglický gentleman. Zajímavé bylo také během turné pozorovat, že jakmile jsme hráli na Slovensku, byla tu patrná převaha fanoušků Žbirky, na Moravě to bylo už vyrovnané a v Čechách měl výrazně navrch Projektil," popisuje Honza vyprodané turné.

Konec jedné etapy a začátek druhé
Postupem času přicházelo stále více zákazů a Projektil měl na kahánku. Nezbylo tedy, než ho úplně rozpustit, protože už nemohl takřka nikde vystupovat a všichni muzikanti se potřebovali nějak živit. Pro Honzu Petráše tak skončilo další šťastné období jeho života, naplněné mnoha zážitky z vyprodaných sálů a písničkami, na jejichž vzniku se mohl také podílet, nebo mu přirostly k srdci. Zůstaly mu nejen krásné vzpomínky, ale i přátelství, z nichž některá přetrvala do současnosti. Například s Jirkou Hoppem, který pořádal dětské tábory bez pionýrských šátků v duchu skautingu a na kterých Honza přičichl k práci s dětmi jako oddílový vedoucí. Odsud byl už jen krůček k pořádání nejrůznějších dětských pořadů, avšak na práci textaře Honza Petráš zdaleka nezanevřel. Jeho další úspěchy měly teprve přijít.

První úspěch v zahraničí - písnička pro německou zpěvačku Nenu
Po sametové revoluci přišel pro Honzu nečekaný úspěch, k němuž mu dopomohl v první polovině 90. let producent Roman Port, který mu domluvil spolupráci s jistou německou kapelou, pro kterou Jan Petráš složil kompletně písničku Holidays Boy, kterou do angličtiny přeložil již zmiňovaný producent. Skladba zde zabodovala dokonce natolik, že ji o něco později nazpívala a natočila i věhlasná německá zpěvačka Nena. To bylo pro Honzu opravdové zadostiučinění. Jenže poptávka po rockové hudbě byla v Česku v té době minimální a uživit se jako její textař bylo takřka nemožné. Ustláno na růžích neměli ani manažeři rockových interpretů, a tak začal Honza psát pro sebe první scénáře dětských her a představení, a nezapomněl přitom ani na svého bratra Rudu, kterého přizval k občasné spolupráci. Role obou bratrů se tak obrátila.

Z textaře klaun a autor dětských her a představení
Honza Petráš se zakrátko etabloval jako poměrně úspěšná postava dětských pořadů, která sjezdila celou Českou republiku. Zopakoval si přitom spolupráci s pohádkovou Saxanou - zpěvačkou Petrou Černockou, pro kterou už dříve složil dva hudební texty, objevil se po boku populárních dětských hrdinů - Upíra Krejčího, Pepy Dvořáka nebo Miloše Nesvadby, či dalšího zpěváka, Standy Hložka. A spolu se svým bratrem Rudou dokonce účinkovali i v dětských pořadech České televize Vega a Magion. Vedle toho začal Honza Petráš spolupracovat v Divadle Semafor také se zpěvačkou Zuzanou Stirskou a skupinou Gospel Time, což mu vyneslo další televizní účinkování v zábavném pořadu Čundrkantryšou Ivana Mládka. Vedle toho si vyzkoušel i spolupráci s chrudimskými loutkaři Liborem Štumpfem a Miroslavem Alexou, díky nimž například provází už třetím rokem Zámecké slavnosti v choltickém zámku. V poslední době ho pak můžeme vídat v postavě, kterou si "ušil" na tělo - jako Honzíka Popletu z Popletova, s kterou vystupuje ve školách, mateřinkách a školních družinách, nebo v rámci speciálního Knižního kabaretu pasuje prvňáčky na čtenáře. Lze ho vidět také po boku bratra Rudolfa, s nímž vystupuje v pořadu pro seniory.

A jdeme do finále - otázky a odpovědi
Znamená to, že jsi na hudbu úplně zanevřel? "Určitě ne. V roce 2009 nazpívala v pražském divadle Brodway skupina Rebelky pod vedením zpěvačky Moniky Absolonové na CD skladbu Dirigent, ke které jsem napsal hudbu i text. S aranžmá této písničky mi přitom pomáhala Petra Kladivová, s kterou teď v poslední době spolupracuji na dalších demosnímcích. Paradoxem je, že se i tato písnička ujala v Německu, kde ji o rok později nazpívala a vydala v Mnichově vokální rocková skupina Lachtane," říká Honza Petráš.

Málokdo o tobě ví, že jsi také spisovatel. Vydal jsi vlastním nákladem už tři knížky. Jaké je podle tebe postavení méně známých autorů na trhu? "Pokud o tobě nepíší v bulváru, nemáš takřka šanci se nikde se svými knihami prosadit. Beru to jako fakt, nad kterým netruchlím, protože mne po vydání každé mojí knížky hřeje především dobrý pocit u srdíčka a nehledám štěstí v peněžence. O to víc mě pak těší, když mi přijde pokřtít knížku někdo známý, jako to byla třeba v případě mého románku Záhadný kluk zakladatelka a ředitelka Nadace naše dítě, paní Zuzana Baudyšová."

Osobně jsi zažil policejní šikanu v 70. a 80. letech při koncertech a tanečních zábavách. Jak vzpomínáš na tuto dobu? "Jako na období velké solidarity mezi lidmi a hned vysvětlím proč. Jednou během koncertu Projektilu odsud odvezli policajti pár ´mániček´ a vyházeli je někde v lese 40 kilometrů od místa, kde se koncert konal. Zpěvák Jirka Hopp tehdy nastartoval autobus, který sloužil k přepravě aparatury a samotné kapely, a jelo se pro ně. Byli někde od Žďáru nad Sázavou a byli to snad ti nejhodnější kluci, které jsem v životě potkal. Narozdíl od některých současných mladých lidí, kteří chodí v kravatách, byli sice otrhaní a měli dlouhé neupravené vlasy, ale byli za tuto pomoc neskutečně vděční a na oplátku za odvoz nám pak pomohli naložit do autobusu těžkou aparaturu. Tak ohromná solidarita mezi publikem a muzikanty se už dnes opravdu nevidí."

Když se ohlédneš zpátky a porovnáš tehdejší atmosféru s tou současnou, jak bys je zhodnotil? "Přestože se tomu dříve říkal lidově demokratický stát, byla to totalita, a bigbít, který za to nemohl, kvůli tomu trpěl. V 50. letech byl na indexu jazz, později pak rock. Snižovali nám tenkrát honoráře za kdejakou hloupost - vlasy, trička, holkám za minisukně. Relativně dobře se měli pouze ti, kteří lezli funkcionářům do zadku. V tom jsou si dřívější a dnešní doba hodně podobné, protože dnes se zase leze do zadku velkým promotérům, politikům, či majitelům rádií a televizí kvůli co největšímu výdělku. I kvůli tomu jsou dnes někteří umělci na okraji zájmu. V současnosti ale panuje absolutní tvůrčí svoboda a stejně tak si může každý svobodně vybrat, jaký druh zábavy si zvolí. To je nesporný a velký klad této doby. Na druhou stranu musím ale jako hudební textař poznamenat, že se u některých současných textů červenám, což ukazuje na to, že doba mezitím zhrubla. I tak bych chtěl být zase mladý a všechno znovu prožít od začátku."

Děkuji za rozhovor.

Diskografie:
Petra Černocká a skupina Zdenka Merty: Náhody (SP)
Petra Černocká a skupina Zdenka Merty: Broučci (SP - archiv Českého rozhlasu)
Projektil: Návrat do zahrady ticha (Best of) - Madagaskar (I. Sekyra/J. Petráš) (LP)
Projektil: Doktor léčí, zpěvák zpívá (I. Sekyra/J. Petráš) (SP - archiv Českého rozhlasu)
Projektil: Mrakodrap (M. Podskalský/J. Petráš) (SP - archiv Českého rozhlasu)
Nena: Holidays Boy (hudba i text J. Petráš) - vyšlo v Německu
Lachtane: Dirigent (hudba i text J. Petráš) - vyšlo v Německu (Mnichov), v české verzi skladbu nazpívala skupina Rebelky pod vedením Moniky Absolonové
...a mnohé další texty a písničky pro děti

Knihy:
Jan Petráš: Osm přístavů aneb Litomyšlská zastavení
Jan Petráš: Manéž (dětská poezie s ilustracemi akademického malíře Jaroslava Chmelíka)
Jan Petráš: Záhadný kluk (prázdninový román s ilustracemi pražské výtvarnice Petry Charvátové)

Chrudim - Státní okresní archiv, sídlící ve Filištínské ulici, je budovou, která v nejednom obyvateli města budí respekt a pocit něčeho tajuplného či záhadného. Shromažďují se tu vzpomínky, staré zaprášené spisy i dávná tajemství. Jak se ale žije člověku, který celý tento kolos nese na svých bedrech? Jaký je vlastně ředitel Státního okresního archivu v Chrudimi Ivo Šulc?

Drobného brýlatého člověka s fotoaparátem zná snad každý návštěvník kulturních akcí v Chrudimi. Moc toho sice nenamluví, zato pilně fotí a filmuje. O to zajímavější jsou pak okamžiky, když začne mluvit, nebo ze svých fotek a filmů sestaví knihy nebo přednášky. Přesně takový je Ivo Šulc.

Jak se člověk dostane k práci v archivu?

Nevím, jak ostatní, ale moje cesta byla docela přímá. Už od dětství mne fascinovala historie a miloval jsem dějepis. V osmé třídě na základní škole jsem přesně věděl, že chci pracovat v prostředí starých spisů a archiválií. Po gymnáziu jsem pak studoval český jazyk a historii v Olomouci a po ukončení těchto mých studií shodou okolností vzniklo místo v okresním archivu, na něž jsem byl k 15. srpnu 1994 přijat. Od ledna 1999 působím ve funkci ředitele.

Takže pocházíte z Chrudimě?

Kdepak, jsem typická „náplava.“ :-) Narodil jsem se v Ústí nad Labem, ale od druhé třídy žiji zde, v Chrudimi.

Je tedy asi zbytečné ptát se, jak jste se svou prací spokojen?

Opravdu patřím mezi ty šťastlivce, dá-li se to tak říci, kterým je práce zároveň i koníčkem. Skutečně mne moc baví.

Žije se vám v našem městě dobře?

Ano, žije. Myslím, že Chrudim není město, které by bylo nějak výrazněji poznamenáno negativními jevy, které naši společnost tak často provázejí.

Dává vám vaše práce nadhled nad vším tím naším hemžením?

To opravdu dává, protože mám tu čest dotýkat se dějin a mimo jiné psát městskou kroniku, dobře při tom vidím, že se lidé za ta dlouhá staletí nemění. Trápí nás podobné problémy a řešíme stejné starosti jako naši předkové před stovkami let. Opravdu se mění jen kulisy, hra v divadle zůstává však stejná, mohu-li to tak říci.

To je zajímavý poznatek, mnozí politici by vám ho jistě záviděli.

To nevím. Lidé nejsou obecně z historie příliš poučitelní.

Preferujete vy sám nějakou konkrétní historickou etapu?

Jsem „novověkář“, takže mám zálibu v druhé polovině 19. století a také v soudobých dějinách. Rád se ale dívám na věci komplexně.

Takže vaše oblíbená historická postava se bude nejspíš rekrutovat z osobností žijících v nedávno minulé době...

Ano. Oblíbil jsem si Jaroslava Peška, který působil jako ředitel chrudimských městských úřadů a zemřel relativně nedávno - v 60. letech minulého století. Máme v archivu několik jeho deníků, poznámek, které si dlouhá léta vedl. Jednalo se o mimořádnou osobnost s obrovským rozhledem jak v kultuře, tak v umění či politice. Jeho osobní komentáře k některým historickým událostem jsou opravdu jedinečné. Přitom si ale dokázal udržet zdravý odstup, což se dnes už moc nevidí. Některé z jeho poznámek však zatím nelze zveřejnit, protože se stále týkají ještě žijících lidí. Setkání s Peškem by mě určitě nesmírně potěšilo a obohatilo.

A jaké je vaše přání do budoucna?

Možná to bude znít jako klišé, ale opravdu bych si přál zdraví, mír, slušnost ve vztazích mezi lidmi a žádné katastrofální změny. Obávám se totiž, že naše civilizace je velmi zranitelná. Obecně jsem ale spokojený člověk, který dělá práci, kterou vždycky dělat chtěl.

Děkuji za rozhovor.

Chrudim/Stolany - Malou vesničku, ležící jen několik málo kilometrů od Chrudimi, zná asi každý. Jen málokdo ale tuší, že zde „vládne“ starostka, která je nejenom oblíbená, ale které se také práce dost daří. V poslední době se obci například povedlo oživit rybník zarostlý puškvorcem a vybudovat z něj oázu klidu v samotném centru obce.

Starostka Stolan Petra Stará je energická dáma. První, co vás překvapí, když zaklepete na dveře její kanceláře v budově místní školy a školky, je miniaturní psí hlídač. Nejprve výhrůžně vrčí, ale po chvilce už se nechá i pohladit. To když zjistí, že panička se na nově příchozího usmívá a ochotně nabízí židli k sednutí.

Začneme ne od lesa, ale od rybníka. Jak náročné bylo vybudovat ze staré a bahnem zanesené nádrže reprezentativní rybník, na který by byli jeho stavitelé opět hrdí?

Snadné to nebylo, ale podařilo se. Rybník se musel odbahnit, opravily se a zpevnily hráze, vybudovala laguna pro obojživelníky, průcezná hrázka, která zadržuje splavenou zeminu z okolních pozemků, obnovil se původní biotop. To znamená, že třeba kapry v rybníce teď nenajdete. V podmínkách dotace, kterou poskytovala Evropská unie prostřednictvím Operačního programu životní prostředí totiž byla jasná podmínka, že rybník nebude využíván ke komerčním účelům.

To je zajímavá podmínka, co to znamená v praxi?

V praxi to znamená, že zatím pouze sekáme trávu na březích a na ostrově. Do vnitřního života rostlin a živočichů, kteří žijí ve vodě, nijak nezasahujeme.

Takže už nikdy nebudete moci chovat kapry a pořádat třeba tradiční výlovy?

To snad časem ano. V podmínkách poskytnutí dotace stojí, že dva roky se musí nechat biotop bez zásahu, bez rybí osádky. Příští rok na podzim by se mělo na setkání zástupců obce Stolany, Agentury ochrany přírody a místních rybářů stanovit, jakým způsobem se může rybník obhospodařovat, jaké ryby a v jakém množství do rybníka osadit, abychom neporušili podmínky dotace. Uvažujeme, že rybník nebudeme pronajímat, ale pouze ho dáme do správy.

Jak se smiřovali místní s tím, že rybník už není zabahněný „kačák“?

Je jasné, že někteří to nesli ne zrovna snadno. Člověk je na něco zvyklý a najednou starostka začne měnit staré a zaběhnuté věci :-) Dnes je v rybníce neskutečně průzračně čistá voda, ale také značné množství vodních rostlin, což opravdu nebývalo.

Mohu se zeptat, jste původem místní?

To opravdu nejsem. Narodila jsem se v Chrudimi a do Stolan jsem se v roce 1994 přivdala. Když jsem byla na mateřské dovolené, krátila jsem si dlouhou chvíli psaním kroniky. Když jsem pak sháněla informace o životě v obci, spolupracovala jsem samozřejmě i s bývalým starostou Bohumírem Přibylem.

A to už byl jen krůček k starostenské židli...

Spíš pořádný krok. V roce 2002 jsem byla na kandidátce spíš do počtu, ale po volbách se ukázalo, že jsem vyhrála. Protože jsem ale neměla dost zkušeností, rozhodli jsme se, že budu působit jako uvolněná místostarostka. V ten okamžik začala opravdová škola a mohu jen říci, že bývalý pan starosta Přibyl mi opravdu moc pomohl. Díky němu jsem se naučila „jak se to dělá“.

Ne každý snese, aby mu „šéfovala“ žena, jak jste na tom ve Stolanech?

Ohlasy jsou opravdu jen pozitivní. Samozřejmě, nikdo se nemůže zavděčit všem, určitě to znáte, ale obec opravdu drží pohromadě. Na nějaký úřad si tu nehrajeme, takže lidé mohou přijít kdykoli a budu-li moci, ráda jim pomůžu. Dokonce mě ředitelka místní školky navrhla na starostku roku, což mě opravdu moc potěšilo.

Baví vás ještě práce ve vedení obce?

Baví a moc. Za ty roky, co tu jsem, mi Stolany hodně přirostly k srdci. Mám to štěstí, že mohu pracovat jako uvolněná starostka, což v menších obcích nebývá moc zvykem. Mám tak šanci sehnat víc informací, více peněz pro obec, mám i větší volnost. Hodně mi třeba pomohl dnes už bývalý senátor Petr Pithart. Díky jeho radám se nám podařilo vybudovat kanalizaci, ale i výše zmiňovanou revitalizaci rybníka. Někdy mi práce a všechny moje další aktivity sice trošku přerůstají přes hlavu, alespoň ale vím, že žiju a ne jen přežívám.

Satelitní městečka u vás nenajdeme?

S největší pravděpodobností ne. Pokud by tu někdo chtěl stavět něco nového, tak máme přesně stanovené podmínky, jak má takový dům vypadat - typické venkovské stavení, žádné „podnikatelské baroko.“

Co byste si nejvíce přála do budoucna?

Určitě bych chtěla, aby se základní škola udržela v provozu co nejdéle. Ve Stolanech máme malotřídku. Školka je přeplněná, ale ve škole máme jen 11 dětí. Ne každému totiž tento způsob výuky vyhovuje. Přitom je třída vybavená novými počítači nebo multifunkční tabulí. Kdyby se do budoucna povedlo také zrekonstruovat místní komunikace, veřejné osvětlení a postavit chodníky, bylo by to fajn.

Takže když se vás na závěr zeptám, jestli byste do toho šla znova, odpověď je asi jasná...

Je. Určitě bych neváhala a šla. Dnes vím, že jsem se tehdy rozhodla správně.

Děkuji za rozhovor.

Chrudim - Není snad jediného Chrudimáka, který by alespoň nezahlédl, neminul nebo jinak nepřišel do kontaktu s některým místním bezdomovcem. Nejčastěji jsou k vidění u obchoďáků, na nádraží, v blízkosti restaurací, nebo v parcích, ale i na odlehlejších místech, jako je lesík vedle sídliště U Stadionu.

Setkání s nimi je mnohým z nás nepříjemné. Většinou jsou odsuzováni za to, že nic nedělají, flákají se, dělají nepořádek, jsou špinaví, polehávají a popíjejí laciné víno a pivo. Žijí si prostě ve svém světě.

Největší starost mají o přežití, jak získat peníze na jídlo, pití a když se zadaří, tak i na tabák, v lepším případě na cigarety. Mezi nimi samotnými převládá ale solidarita: „Nemáš-li dnes ty, budeš mít třeba zítra, dnes mám já, tak si vezmi.“ V zimě pak mají starost najít trochu místa na zahřátí.  

Bezdomovci nejsou nikterak atraktivním tématem. Řada z nás je raději, když je nevidí, nebo když se o nich moc nemluví. Jsou to však lidské bytosti jako my a jsou součástí tohoto světa. Mnohé zahnala do jejich situace ztráta zaměstnání, nebo partnera, střechy nad hlavou, nedostatek peněz, dluhy, sklon k alkoholu či i jiným návykovým látkám. Na druhou stranu jsou mezi nimi i tací, kteří si život "pod mostem" zvolili sami, dobrovolně, a rozhodně nemají zájem svoji situaci nikterak měnit.

Když je nepotkáváme, klademe si otázku: „Kde jsou, když tu nejsou?“ Když se někde objeví, jsou nám na obtíž. Obloukem se jim raději vyhýbáme. S přibývajícím chladem je začínáme vnímat jako anonymní oběti mrazů. Je nám jich možná i líto a často přemýšlíme, zda se o ně někdo postará a jestli nadcházející, kvapem se blížící zimu vůbec přežijí.

Jsou však mezi námi i tací, kteří jsou ochotni jim poskytnout dobrovolně to, co jim přijde nejvíce vhod. Ať už jde o drobné peníze, jídlo, teplý čaj, polévku, nebo teplé oblečení. Je to dobře nebo špatně? Co o nich ve skutečnosti víme?

Položili jsme proto několik otázek manažerce prevence kriminality a vedoucí oddělení prevence chrudimského městského úřadu Radce Pochobradské, která se mimo jiné zabývá i problematikou bezdomovců v našem městě.

Co byste nám řekla o situaci bezdomovců v Chrudimi v souvislosti s blížící se zimním obdobím? Zajímá se veřejnost o to, co dělá pro bezdomovce město?

Lidé našeho města, ale i návštěvníci odjinud, vídají celoročně sociálně nejslabší jedince - bezdomovce posedávat či polehávat na lavičkách na mnoha místech v Chrudimi. A nyní přichází období, kdy se většina lidí začíná obvykle o tyto lidi zajímat. V době mrazů mi denně volá několik tazatelů a ptá se, co s těmi lidmi na ulici, případně před supermarkety, bude, proč s nimi něco neuděláme.

Každoročně, vždy na podzim, jim každému zvlášť předáváme ve spolupráci s chrudimskou městskou policií dopis, v němž mají všechny potřebné informace, kam se schovat, kam se dostavit a na koho se případně obrátit, když potřebují pomoc. Tento dopis od nás dostává do ruky každý osobně. Komunikace s nimi nám nedělá žádný problém, protože s nimi udržujeme kontakt v průběhu celého roku. Naprostou většinu z nich navíc velmi dobře známe a oni zase znají nás.

Můžete nám sdělit, kolik v našem městě přežívá v současnosti lidí bez střechy nad hlavou?

Našich bezdomovců máme kolem deseti. To číslo se ale mění podle toho, kdy k nám kdo doputuje odjinud. Většinou jsou to Pardubičáci. Ty se v rámci možností snažíme přesvědčit, aby se vrátili zpátky.  Občas se k nám zatoulají i bezdomovci z okolních obcí. Naši jsou převážně už v důchodovém věku, i když dneska pracujeme už i se čtyřicetiletými a staršími. Pardubičtí jsou většinou mladší, hádala bych kolem třiceti let, což je tak trochu problém. Jsou vitálnější, silnější a tím pádem i agresivnější.

Jaký je váš názor na to, že jim mnozí lidé dobrovolně dávají zejména peníze na přilepšenou? Nemá to podle vás negativní důsledky?  

Samozřejmě, že má. Každý bezdomovec má obvykle připravenou dojemnou historku, která mnohé kolemjdoucí přiměje šáhnout do své peněženky a dát jim nějakou tu dvacku na přilepšenou. Často si o peníze říkají i sami: „Hele, nemáš prosím tě dvacku na chleba,“ nebo „Dej mi prosím bůra na rohlík.“ Stejně si nakonec za takto získané peníze ve většině případů kupují něco úplně jiného, ať už laciný alkohol, nebo tabák či dokonce i cigarety.

Pro vaši představu - převážná většina z nich pobírá důchod či dávky. K nim si ještě dokážou denně vyžebrat dalších až 700 korun. To ale není všechno. Když si na takto velké kapesné zvyknou a vy jim pak řeknete, že už jim nic nedáte, zasypou vás nebo vaši rodinu hromadou neslušných slov.

A když jim nebudou lidé chtít dát peníze, ale něco jiného, třeba jídlo nebo ošacení, jak zareagují?

Stává se, že jsou i tací, kteří jim dají polévku, čaj, nebo nějaké jídlo. Ovšem i za takový dobrý skutek se vám může dostat odměna v podobě různých hanlivých výkřiků a výhrůžek, pokud pro ně nebudete chtít napříště realizovat takto navyklý servis.

V takovýchto případech nám mnoho lidí, kteří chtěli bezdomovcům pomoci jinak, než penězi, volá a stěžují si, jaké je to strašné, jak se k nim chovají a žádají, abychom to nějak napravili. Bohužel, náprava žádná neexistuje. Pokud si některý dobrosrdečný dobrotivec v uvozovkách svého bezdomovce rozmazlí, je to jenom a jenom jeho zodpovědnost, jaká se mu za to dostane odplata a vděk.

Jaké konkrétní možnosti poskytuje město bezdomovcům? Projevují o poskytované služby sami zájem?

Pro naše sociálně slabé klienty máme připravenou noclehárnu, denní centrum, mají možnost se umýt zdarma a spoustu dalších možností, které by jim mohly pomoci stabilizovat jejich situaci. Někdy se nám s nimi ale jen obtížně vyjednává. To když mají silnou pozici, kterou u nich dokáží někteří z nás postupně vybudovat právě již zmiňovaným servisem. Ve chvíli, kdy vám vypráví, že mezi ostatní bezdomovce na noclehárnu nepůjdou, mohou jít do jiných, třeba i komerčních zařízení, která je ubytují. Samozřejmě že neexistuje lepší a horší bezdomovec, o čemž se vás snaží kolikrát sami přesvědčit.

V praxi to vypadá tak, že z deseti oslovených mají zájem o ubytování pouze dva. Ostatní, i přes naše naléhání, zůstávají stále venku. Je to proto, že mají takto nastaven svůj život, který si sami zvolili. Nechtějí a ani sami nemají naprosto žádný zájem ho měnit.

Osobám bez přístřeší poskytuje základní podporu a pomoc noclehárna v Tovární ulici. Poskytovatelem je obecně prospěšná společnost SOPRE CR. Noclehárna je otevřená denně od 18. do osmé hodiny ranní druhého dne. O službu mohou žádat jak muži tak ženy ve věku od 18 let a je poskytována za úhradu. Podrobnější informace o noclehárně je možné získat na telefonním čísle 461 100 749 případně na internetových stránkách poskytovatele www.soprecr.cz.

Jak by mohla veřejnost přispět ke zlepšení situace bezdomovců v Chrudimi? Co by vám pro další práci s nimi prospělo nebo pomohlo?

Budeme rádi, když se nám o těchto lidech budou dostávat potřebné informace. Například, kde se vyskytují, kde přespávají, ale i jak se chovají. V rámci terénní práce je pak budeme opět kontaktovat a nabízet jim služby, které mohou využít. Volat je možné zdarma na městskou policii prostřednictvím linky 156 nebo i přímo ke mně na telefonní číslo 737 230 767. Případně je možné sdělit nám informace písemně na mail: prevence@chrudim-city.cz.

Jaké máte zkušenosti se sdělovacími prostředky, pokud jde o problematiku chrudimských bezdomovců?

Nejchytřejší jsou zvláště reportéři televizních stanic. Volají, hledají problém, chtějí drama, když například natáčejí pořad, kde jsou stěžejním tématem právě bezdomovci. Mají stále stejné připomínky a dotazy. Například, že se nám někde povaluje bezdomovec a jak to, že ho nemáme v noclehárně, když venku mrzne! Ať už jde o redaktorku či redaktora, vždycky jim řeknu: „Tak pro něho dojeďte, přesvědčte ho a přivezte nám ho, budeme jenom rádi.“ Nakonec se žádné drama neděje, bezdomovec zůstává pod mostem a celý televizní štáb odjíždí do jiného města.

Chtěla byste veřejnosti závěrem něco vzkázat?

Určitě ano. Nerozmazlujte nám prosím bezdomovce. Ono je to totiž tak, že se do našeho města postupně začínají stahovat bezdomovci i odjinud, zvláště pak z Pardubic a okolních obcí. Proč tomu tak je? No, protože tady mají žně a mají se tu mnohem lépe než jinde.

Děkuji vám za rozhovor.

Chrudim - Mnozí obyvatelé našeho krásného města nejspíš ani netuší, že se mezi nimi pohybují dva bratři, kteří se zhlédli v kultuře jihoamerické Brazílie, konkrétně státu Bahía. Jak se vůbec Čech a Chrudimák k tomu dostane k cestě do této exotické destinace? Co ho vede k založení cestovní agentury, která následně zprostředkovává zážitky v pátém největším brazilském státě?

Nebylo to snadné, dohonit oba bratry - Ivana a Tomáše Martinkovi. Z Ivana je už domestikovaný Brazilec, Tomáš má zase spoustu práce s organizováním zájezdů u nás v České republice. Přesto si nakonec oba našli čas a na otázky Chrudimských novin ochotně odpověděli.

První odpovídá Ivan, chováním od rodilého Brazilce jistě k nepoznání.

Proč Brazílie? Jak se Chrudimák dostane k cestování do tak vzdálené destinace?

Když jsem se po vysoké škole rozmýšlel, kde si po studiu odpočinout, byla Brazílie jasnou volbou. Na této zemi mě nejvíce přitahovala a lákala její exotičnost, barevnost a pozitivita. Pro Středoevropana je to ideální země na “dobití baterek”. Má zvědavost šla ale ještě dál. Chtěl jsem poznat jaké to je v této zemi žít. To se mi nakonec také splnilo a nyní žiji ve městě Salvador na východním pobřeží už šestým rokem.

Máte nějaké kuriózní zážitky z cest? 

O kuriózní zážitky při cestování v Brazílii není nikdy nouze. Například tento rok jsme s přáteli vyjeli na brazilský venkov. Měli jsme předem zamluvené ubytování v jednom malém městečku, zcela mimo běžné turistické trasy. Když jsme do vesnice dorazili, místní pro nás měli připravenou velkolepou show na přivítanou. Prakticky celá vesnice se sešla na návsi. Přivítali nás česky psanými transparenty, děti hrály na tradiční nástroje, a dokonce nám přistavili koně, abychom se mohli do penzionu rychleji přesunout.

Předpokládám, že zkušenost s místními domorodci je tedy převážně dobrá. 

S místními lidmi máme opravdu velmi dobrou zkušenost. Jsou obvykle velice milí, pohostinní a mají smysl pro humor. Prakticky neznají závist, což umožňuje vcelku otevřenou, pozitivní komunikaci. K turistům se chovají velice hezky a srdečně je vítají. Kde je Česká Republika, ale obvykle nevědí.

Při komunikaci s Brazilci je však třeba počítat s odlišnými zvyklostmi a kulturou. Normální je zde chodit pozdě, dělat spontánní rozhodnutí na poslední chvíli a nic příliš nerozebírat. Navíc jsou cizinci automaticky považováni za majetné a jsou jim účtovány “speciální” ceny.

Je velký rozdíl mezi mentalitou průměrného Čecha a Brazilce? 

Pokud bych měl nějak generalizovat, řekl bych, že Brazilci jsou více otevření, pozitivní a flexibilní. Je zde menší orientace na minulost a větší na současnost a budoucnost. Na lidech je toto znát v jejich umění užít si dneška a víře v lepší zítřek.

Brazílie je však velmi rozlehlá země a i zde existují rozdíly mezi regiony. Na jihu, který byl osídlen evropskými přistěhovalci, se lidé více zaměřují na kariéru a věci s tím spojené, ať už je to profesní úspěch či pracovní stres. Zatímco na severu, osídleném převážně potomky indiánů a afrických otroků, kladou lidé větší důraz na rodinu, harmonii a kvalitu života.

Měl jste někdy opravdu strach o svůj život? 

Při cestování po takovéto zemi je velice důležité znát místní poměry a nejlepší je cestovat buď s místním, nebo zkušeným průvodcem. Již od počátku jsem měl v Brazílii známé, kteří mě “zasvětili” do situace a myslím, že zejména díky tomu jsem problémy s bezpečností nikdy neměl. Je totiž potřeba vědět, do kterých míst, respektive čtvrtí nelze chodit. Do některých zón není radno chodit pouze v noci, do jiných v jakoukoli denní dobu. Ne každá chudinská čtvrť (favela) je přitom automaticky nebezpečná. Naopak. Existují favely, které jsou vcelku bezpečné a jejich návštěva je pro turisty nezapomenutelným zážitkem. Lidé, žijící v těchto zanedbávaných oblastech, jsou vděční za návštěvu. Turisté často až slzí dojetím, když vidí, v jakých podmínkách žijí a přesto se umí radovat ze života.

Péči o klienty v Čechách má na starosti mladší z bratrů, Tomáš.

Jak vypadá složení vaší klientely? Kdo se nejčastěji vydává za dobrodružstvím do státu Bahía?

Pokud bychom chtěli rozebírat složení klientely z geografického hlediska, pak země s největší distribucí turistů do Brazílie jsou v rámci Evropy Francouzi, Němci, Portugalci, Italové a Angličané. V celosvětovém měřítku by k těmto národům přibyli i turisté z USA a Argentiny. V rámci České republiky bychom mohli z demografického hlediska jako významnou skupinu účastníků příjezdového cestovního ruchu do Brazílie označit mladé turisty ve věku od 20 do 35 let s touhou po dobrodružství, a také starší část populace ve věku od 45 do 60 let, která si cestou do Brazílie splňuje svůj celoživotní cestovatelský sen.

Je obtížné rozjet cestovní agenturu?

Není složité založit a provozovat cestovní agenturu. Obtížná však bývá příprava sortimentu služeb, jež hodláte poskytovat. Cílová destinace, kterou jsme zvolili - Brazílie, je v mnoha ohledech velmi charakteristická a pokud se rozhodnete zajišťovat služby právě tam, a to s odhodláním poskytovat maximální komfort turistům a řádně se postarat o jejich bezpečí, může se jevit příprava jako zdlouhavá.

Vy osobně jste v Brazílii byl také? 

Během studií jsem měl v rámci výzkumu státu Bahia, jakožto turistické destinace, možnost tuto zemi na dobu tří měsíců navštívit. Brazilská strana rodiny bratra Ivana mi poskytla příjemné zázemí pro pobyt, cestování i vychutnání si této exotické země plné barev, slunce a chuti.

Mezi příbuznými, přáteli a kdekoli ve společnosti mi bylo věnováno mnoho pozornosti a všichni se ke mně chovali velmi přátelsky a pohostinně.

Během pobytu mi tito příbuzní a přátelé představili řadu turistických míst, ale i míst, jež jsou cílem výletů především místních domorodců. Měl jsem tedy možnost využít služeb řady průvodců, dopravců a poskytovatelů ubytování.

Právě na základě těchto mých, ale i bratrových cestovatelských zkušeností, jsme vytvořili komplexní nabídku služeb pro cestovatele Brazílií, kterou jsme spolu s online-průvodcem státem Bahia umístili na na web.

Děkuji oběma za rozhovor.