K2 holding

Chrudim - Restauraci U Petra na Resselově náměstí zná dnes takřka každý Chrudimák. Vyhlášené místo kulinářských zážitků z vietnamské kuchyně, příjemné obsluhy i usměvavého majitele, kterému nikdo v Chrudimi neřekne jinak než Petr.

Nguyen Minh Khuong, tak zní celé jeho jméno, je nepsanou hlavou zdejší vietnamské komunity. Málokdo ale ví, že je nedostudovaným architektem, který namísto studií musel nakonec za prací do České republiky. Nyní zde žije s rodinou už přes 22 let, z toho drtivou část v Chrudimi.

Nejprve se usídlil v sídlišti Na Šancích a provozoval spolu s manželkou, které se říká Karin, malý obchůdek s oděvy v místech dnešní restaurace Balustráda. Teprve až později se oba díky své píli dopracovali ke koupi domu na Resselově náměstí v sousedství radnice. Tady spolu mají už o něco větší obchod s textilem, kosmetický salón a v patře již zmiňovanou restauraci U Petra, která je vyhlášená nejen dobrou kuchyní, ale uvnitř i zajímavým architektonickým pojetím a nádherným výhledem na bývalé Kateřinské předměstí.

Ano, Petr si v restauraci splnil svůj dávný sen. Když už nemohl architekturu vystudovat, protože musel živit svoji rodinu, uplatnil svůj důmysl a cit pro detaily alespoň tady. A je na své dílo náležitě hrdý. V Chrudimi se mu navíc moc líbí a považuje ji za svůj druhý domov. Snad nejvíce si jeho rodina zamilovala tradiční staročeskou pouť na Resselově náměstí, kvůli které se k němu sjíždějí vždy na několik dní téměř všichni jeho příbuzní, kteří žijí v České republice. 

Spolu s manželkou Karin vychovává Petr vzorně dva syny. Vedle toho Petr stále "piluje" svoji češtinu, aby byla co nejvíce dokonalá a takřka nepřetržitě si najímá učitele češtiny na doučování. Při řeči má rád, pokud se přeřekne, když ho opravíte. Nikdy ho to neurazí a raději si s vámi slůvko, které špatně vyslovil, ještě jednou zopakuje. Už to samo o sobě dává tušit, že je to naprosto pohodový člověk. Více vám už prozradí následující rozhovor s ním.

V neděli jsem byl na svatbě, která se konala ve vaší restauraci. Kdo se ženil?

Ženil se můj synovec. Byla to malá svatba, asi 160 hostů. V lednu se tu konala o něco větší - zhruba 230 lidí. Až se bude ženit můj syn, pozve se dvakrát tolik svatebčanů.

Neměli by se o svatbu svého syna starat spíše rodiče?

Můj synovec tady rodiče nemá. Na jejich místo jsem tedy nastoupil já a převzal část jejich povinností.

Někde jsem četl, že na svatbu u vás se zve vlastně každý, koho znáte.

Je to skoro tak. Naše komunita drží hodně pohromadě, takže když se někdo žení nebo vdává, je to důvod k tomu, abychom se sešli. Popovídali si, společně se najedli a pozdravili staré přátele.

Scházíte se často?

Jednou měsíčně se sejdeme určitě. Jinak podle potřeby. Shodou okolností jsem místopředseda vietnamského sdružení, takže spoustu věcí zařizuji. Pomáháme v zaškolování nových pracovníků, kteří dorazí do České republiky z Vietnamu, zajišťujeme jim hlídání dětí, pořádáme nejrůznější semináře - ať už jazykové, nebo třeba o českém právu.

Máte toho tedy opravdu hodně. Kde berete energii?

Jsem zvyklý od malička pracovat. Doma, ve Vietnamu, jsme měli firmu na výrobu párátek a klacíků k nanukům z bambusu. Už od dvanácti let mě maminka brala s sebou do práce a musel jsem se postupně zaučovat. Je samozřejmé, že když se chci uživit, musím pracovat. Jako Vietnamci musíme držet pohromadě a navzájem si pomáhat. Hodně mi pomáhá i rodina, protože dobré vztahy v rodinách jsou pro nás velmi důležité.

Prý jste studoval architekturu?

Studoval, ale nedostudoval :-). Byl jsem v Československu na praxi ještě před revolucí jako student a poté se sem vrátil už natrvalo. Našel jsem si ženu a usadil se. Začátky nebyly snadné, ale když má člověk jasný cíl a nebojí se práce, jde všechno. Příští rok to bude dvaadvacet let, co žiju v Čechách.

Restauraci jste si navrhoval sám?

Ano. Nosil jsem v hlavě jasnou představu, jak by měla vypadat.

Vybral jste si dobré místo.

To je pravda. Jsem tady moc spokojený. Líbí se mi centrum města, Resselovo náměstí. Z počátku bylo obtížné se prosadit, ale teď už se nám daří dobře. Lidé si zvykli a chodí pravidelně.

Je pro vás Chrudim domovem?

Opravdu ji beru jako druhý domov. Vždycky, když se vracím ze svých cest po České republice a přede mnou se objeví značka s nápisem „Okres Chrudim“, je mi dobře. Vím, že se vracím domů.

Ve Vietnamu nejstarší syn vždy dostane majetek a nevěstu si přivádí k sobě domů. Bylo to tak i u vás?

Mám tři sestry, takže jako jediný syn jsem opravdu dům dostal. U nás se říká, že syn je sloupek, který celou rodinu podpírá. Je samozřejmé, že se postará o své staré rodiče, pomůže sourozencům a příbuzným. Ochraňuje celou rodinu. A rodina od něj zároveň výsledky očekává. Očekává, pokud se vydá za prací do zahraničí pomoc, ale i peníze.

Jezdíte často za svými příbuznými do rodné země?

Jezdíme občas. Letenky jsou totiž dost drahé.

Vaše děti se cítí být spíše Čechy, nebo Vietnamci?

To nevím. Ale doma mluvíme vietnamsky. Je jasné, že tímto způsobem se nikdy nenaučí vietnamštinu perfektně, takže si občas musím vypomáhat českými slovy. Snažíme se udržovat naši kulturu, řeč i v cizině. Považuji to za velmi důležité.

Jak se díváte na častou realitu v našich městech, kdy Vietnamci provozují čínské restaurace?

Nemělo by to být. Každý by měl bojovat za svou vlajku. Být hrdý na svou vlast, na svou kulturu i kuchyni. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem založil vietnamskou restauraci. Nikde jsem ji totiž neviděl a v Chrudimi citelně chyběla. Neříkám, že vietnamská kuchyně je lepší než česká nebo čínská, jen si myslím, že by se všichni měli věnovat tomu, co je jim vlastní.

Nikdy nezapomenu na první den mé praxe v Československu - k jídlu byla svíčková. Ostatně, české pivo je ve Vietnamu velmi oblíbené a drahé. Ale musí být originální, z Čech. Jakmile by se někdo snažil vyrábět ho podomácku a nešlo by o českou produkci, bankrot se mu nevyhne.

Co byste si přál do budoucna?

Za pět až deset let bych rád všechno předal právě synovi. Bude mi tou dobou 55 let, a to už je skoro nejvyšší čas odpočívat. Ve Vietnamu je to běžné. Syn studuje chrudimskou ekonomku, chtěl by být účetní. Po maturitě ho snad čeká vysoká škola, buď v Pardubicích nebo Hradci Králové. A potom už by mohl postupně převzít podnik.

Teď už se musím omluvit. To víte, práce volá.

Děkuji za váš čas a odpovědi.

Trhová Kamenice - Počátkem září byl v této původně kamenické obci v srdci Železných hor odhalen památník, který připomíná zdejší obyvatele židovského původu, které za druhé světové války zavraždili nacisté. Připomíná současně i odvážné muže sloužící v Royal Air Force (RAF).

Památník by vůbec nevznikl, nebýt nadšence a místního rodáka Filipa Procházky. Díky němu se 2. září mohli sejít zástupci místní i krajské samosprávy, pozůstalí hrdinných letců a zavražděných židů, aby vzdali při slavnostní chvíli hold těm, jejichž osudy byly málem zapomenuty.

Filip Procházka, hnací motor celé akce tvrdí, že jednou z prvních motivací byl jeho vlastní dědeček.

Proč právě RAF? V současné době spíš „letí“ jejich protivníci - Wehrmacht.

„Bylo to i díky prvním knihám, které jsem četl - jednak Nebeské jezdce od Filipa Jánského a pak knihy Františka Fajtla. Velkým impulsem byla potom možnost se s bývalými příslušníky RAF setkat osobně.“

Jak probíhaly vaše první kontakty s pamětníky, letci?

„Miloval jsem a stále miluji dvě knihy. Nebeští jezdci - moje srdeční záležitost a knihu Sestřelen, napsanou generálem Fajtlem. Díky nim jsem se dostal i k odbornějším textům a začal pátrat v archivech po jménech skutečných pamětníků. Ve svých začátcích jsem obvolával všechna podobně znějící jména, která jsem našel ve Zlatých stránkách. Občas jsem se trefil a první kontakty byly na světě. Potom už nebylo obtížné získávat další a další jména, nebo adresy.“

Ohlasy byly tedy jen pozitivní?

„V podstatě ano. Většina západních letců byla za komunistické diktatury perzekuována, takže můj zájem a vynesení jejich osudů na světlo pro ně znamenal jistou formu satisfakce. Vyslechl jsem neuvěřitelné příběhy plné odvahy a lásky k vlasti. Například paní Joy Kadečková - anglická dáma, která si vzala českého letce. Slíbila mu, že se s ním po válce vrátí domů, do tehdejší Česlovenské republiky. Manžel se ale zabil a ona přesto splnila svůj slib. A takových příběhů jsou opravdu stovky.“

Máte tu výstavu, jejíž část je věnovaná právě místním letcům RAF - Karlu Bergmanovi a Adolfu Doubalovi. Jak reagují třeba mladí lidé, školní mládež na zmínky o našich letcích?

„Kupodivu docela dobře. Možná díky nejrůznějším filmům nebo školní výuce je povědomí o Čechoslovácích sloužících u královského letectva docela vysoké.“

Druhá část výstavy je věnována obyvatelům Trhové Kamenice, kteří za svůj židovský původ zaplatili smrtí.

„Ano. Před válkou tu žilo několik židovských rodin a patřily mezi tu movitější část obyvatelstva. Původně tvořili židé také podstatnou část nedaleké vesnice Dřevíkov.

K pátrání po jejich osudech jsem se dostal oklikou právě přes zmíněné příslušníky Royal Air Force. Chtěl jsem je připomenout nejen památníkem, ale i nějakým textem. A když jsem v databázích hledal informace o holocaustu a Trhové Kamenici, narazil jsem na jména, respektive na informace, které v Trhové Kamenici doposud nebyly známé. A mou snahou bylo nejen připomenout všechny místní oběti holocaustu, ale zjistit o jejich osudu co nejvíce informací. Takže jsem se vypravil do archivů. Pátral jsem v Praze, Chrudimi, ale třeba i v Polsku. Prošel jsem archivy středních a vysokých škol, firem, byl jsem v Lublinu i Osvětimi. Postupně přede mnou vyplouvaly na povrch data, místa, jména. Podařilo se mi najít i jeden hrob. Podrobné osudy jednotlivých rodin mapuje právě naše výstava.“

To už byl pak jen krůček k památníku.

„Spíš pořádný krok. Chtěl jsem, aby se náš klub vojenské historie realizoval nejen na různých leteckých dnech a jako kompars ve filmech, ale vytvářel v reálném životě i nějaké hodnoty, které přetrvají.

Měl jsem přesnou představu, kde bude památník stát, jak bude vypadat a na kolik přijde. Vše podrobně rozpracované, takže případní sponzoři věděli, do čeho své peníze budou dávat. Přišlo mi vhodné, aby byli vzpomenuti ti, kdo vlastně celý region svým podnikáním živili a zaplatili jen za svůj původ daň nejvyšší. Oslovil jsem místní firmy, židovské organizace, Nadační fond obětem holocaustu, a společnosti nějakým způsobem spojené s letectvím. Přispěly i rodiny, jejichž příslušníkům je památník věnován, které mne podporovaly i morálně. Jsou opravdu nesmírně vděční, že se někdo polozapomenutým lidem - konkrétním lidem s jejich osudy - věnuje, chce jim vzdát hold a zachovat jejich památku.

Lom Matula mi například poskytl velkou pomoc s výběrem kamene a následným opracováním. Zapojily se i Mikroregion Hlinecko, Pardubický kraj, ale také statutární město Kladno, kam se jedna z trhovokamenických Židovek, Adéla Bondyová, rozená Weissensteinová, provdala. Hezky se tak zdůraznil regionální přesah celé akce. Podpořil mne samozřejmě i městyst Trhová Kamenice.“

Negativní ohlasy tedy nebyly žádné?

„Ne. Naopak, zažil jsem opravdu jen velmi pozitivní odezvu. Především od pamětníků a rodin, z nichž zmiňovaní lidé pocházeli.“

Co pro vás osobně znamená možnost být přítomen na tak významné akci v uniformě RAF?

„Je to pro mne velká pocta i závazek. Uniforma není kostým. Stále zůstává především uniformou a člověk by se měl podle toho chovat. Dvakrát potom, když nosí uniformu, v níž se vyznamenali naši letci v Anglii.“

Jaké požadavky kladete na případného zájemce o členství ve vašem klubu?

„Musí to být nadšenec, kterého bude zajímat nejen uniforma, ale zejména osudy našich letců v RAF. Měl by mít snahu rozvíjet své znalosti, ale i vybavení. Měl by dokonale znát dobu, v níž se chce pohybovat. Podrobnosti o našem klubu se dajít najít třeba zde.“

A plány do budoucna?

„Rád bych své zkušenosti z návštěv bývalých koncentráků, archivů a pamětníků koncentroval do dvou knih. Jedna se bude týkat právě letců RAF a druhá židovských obětí z Trhové Kamenice. Vše je to ale otázka času a samozřejmě i peněz.“

Děkuji za váš čas a rozhovor.

Chrudim - O Míšovi Tereskovi, velkém fandovi pardubických hokejistů a chrudimských fotbalistů, kterému sudičky nadělily dětskou mozkovou obrnu, jsme už psali. Malý sportovec má (i díky nadační sbírce fotbalistů MFK Chrudim) za sebou pobyt v rehabilitačním zařízení Adeli, a teď ho čeká operace očí a začala mu jeho milovaná hokejové sezóna.

Míša se vrátil z Piešťan, mohl byste nám neznalým říci, co přesně tam dělal? 

„Jde o rehabilitační zařízení, které ve svých úspěších nemá obdoby a jehož služeb využívá snad celá Evropa, zejména Italové, Němci a Rusové. V tomto centru využívají speciálního obleku, který byl vyvinut pro kosmonauty na cvičení ve stavu beztíže. Oblek tělo fixuje do správné pozice a současně zapojuje maximum svalových částí. Pro potřebné pokroky je však potřeba pobyt absolvovat opakovaně, což je problém, jelikož jeden 14denní pobyt vyjde na 75 tisíc korun bez ubytování a stravy.

Míša pobyt zvládl úžasně, byť se na konci druhého týdne už projevila únava, i tak vydržel až do konce. A to rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. Pobyt tam znamenal začátek procedur a cvičení v 7.30 a konec ve 14.30 hodin. Podle doktorů došlo k uvolnění v kloubech v rozmezí 5 až 10°, což je obrovský pokrok. Teď jen nepolevit a makat dál.“

Od lidí, kteří vás znají, vím, že jste neustále kladně naladěn. Proto se nemohu nezeptat na osobní otázku. Jak to děláte, že si dokážete udržet optimismus?

„Ani nevím, ale s nadsázkou tvrdím, že tu hru, co s námi hraje ten nahoře, dohrajeme do vítězného konce. Tak proč ne s úsměvem.“

A jaké je to z pozice otce bojovat se synovou obrnou?

„Asi jako byste chtěl sám vychovat olympionika. Musíte mu věnovat celý život, maximum času, prostředků a přitom vůbec netušíte, jestli se na olympiádu nebo aspoň krajský přebor dostane.

Díky tomu, že máme zdravou dceru, je pro nás porovnání jednoduché - co ukážete dceři jednou a ona to dokáže pak udělat sama, tak u Míši jsou to stovky opakování, aby byl alespoň náznak samostatné části pohybu. Třikrát denně cvičíte, posilujete, rehabilitujete, a i když si hraje, tak ho rovnáte a pozičně upravujete, aby měl tělo ve správné pozici. Obrovským problémem u obrny je totiž spasmus, který vám sám deformuje tělo a s kterým právě protahováním, cvičením, injekcemi a operacemi bojujete.“

Operace, injekce, bílé pláště, pach lyzolu, dlouhé chodby a s tím spojené nepříjemné zážitky. Jak zvládáte Míšu stále motivovat, aby ještě vydržel?

„Jak jste zmínil na úvodu této otázky, Míša se od svého narození pohybuje hodně v prostředí bílých plášťů, které bohužel málokdy přicházely v míru. A většinou po něm chtěly něco, co on v tu chvíli nechtěl. Počínaje cvičením,injekcemi a všemožnými vyšetřeními konče. Z toho všeho byly asi nejhorší aplikace botoxu, kdy musel vydržet i 12 vpichů do svalů během dvou minut.

Naštěstí je v našem případě motivace jednoduchá - vše, co je spojeno se sportem, je pro Míšu motor. A hlavní motor - extraliga hokeje - právě začal běžet naplno. Díky tomu zvládá nekonečný koloběh cvičení, posilování a rehabilitace. Upřímně, je však smutné, že čas, který většina dětí tráví zlobením, tak on propotí pod rukama mé ženy. Já se mu to snažím kompenzovat vším, co dělají zdravé děti. Ať je to lyžování, cyklistika, nebo adrenalinové zážitky typu bobových drah, motokár, čtyřkolek a maximální vyblbnutí na vozíku. Manželka tvrdí, že jsem blázen, ale kdybyste viděl tu radost v jeho očích, pochopil byste, proč to člověk dělá.“

Kde se u něj vzala ta fascinace sportem, hokejem konkrétně?

„Na vině bude nejspíš dědeček a jeho permanentka na hokej. Jednou, to byly Míšovi dva roky, děda nemohl a já šel s Míšou místo něj. Pak už se to nedalo zastavit a trvá dodnes. Zpočátku zápas vydržel sledovat tak dvě třetiny, ale od čtyř let si přeje prodloužení a nejlépe s nájezdy na branku nakonec. Samozřejmě proto, abychom byli na stadionu co nejdéle. Musí se ale jednat o vítězné nájezdy Pardubic. 

Letos se díky pardubickým Mustangům, což je tým sledge hokeje, dostane i na led, na pro něj upravené sledge sedačce. Uvidíme, jak zvládne bruslení a časem i opravdový, byť jen vozíčkářský hokej. Míša je obecně fascinován jakýmkoliv sportem. Nedávno dokonce absolvoval svůj první závod na speciální tříkolce v rámci akce Kolo pro život a jako táta musím přiznat, že jsem byl maximálně hrdý na to, co dokázal. To jsou okamžiky a chvíle, které nám dodávají sílu pro to, abychom to vše, zejména psychicky zvládli.“

Je těžké hledat podporu u druhých?

„Rozdělil bych to do dvou skupin. První je pomoc na srdci. Za tu vděčíme suprově fungující rodině a neskutečným nejbližším přátelům, kteří dokáží být maximální podporou na duši. Druhá je materiální, která je, bohužel, v boji s DMO někdy hodně důležitá. Za tu vděčím své práci, sponzorům a dárcům, kterým není osud Míši lhostejný a kteří se nám snaží příspěvky přes nadaci Luna pomoci. Málokdo by si asi dokázal představit, že takový maximální boj s obrnou vás stojí kolem 200 tisíc korun ročně. Viditelné pokroky, které Míša dělá, stojí za všechny vynaložené prostředky.“

Máte kontakty i na další rodiny, které vychovávají děti postižené obrnou?

„Samozřejmě. Býval jsem kdysi odpůrcem všech těch facebooků a dalších sociálních sítí. Dnes jsem svůj názor radikálně změnil. Právě díky facebooku je komunikace s dalšími lidmi bojujícími s dětskou obrnou opravdu snadná. Předáváme si informace, které bychom jinak pracně získávali v terénu. Zejména o zkušenostech s doktory, operacemi, sociálními potřebami.

A není to jen o zkušenostech. Mezi komunitou funguje i bazar věcí, prodáte věci které již nepotřebujete a jiné pak pořídíte úplně za jiný peníz.Jen opět takový vlastní příklad. Kvalitní kočárek, který vám musí vydržet podle příspěvku minimálně pět let, stál 50 tisíc (+10 tisíc za základní věci, jako je zimní fusak, bočnice stříšky a taška na madlo). Pojišťovna vám na něj dá 24 tisíc korun. Pak jste za každou ušetřenou korunu vděčni.

Navíc tyto kanály umožňují tolik potřebnou medializaci.“

A co Míšu v dohledné době čeká ?

„Teď má před sebou už druhou operaci očí a po ní si konečně dopřeje taky pár měsíců doma. Na jaře, pokud vše zvládneme, další koloběh lázní a rádi bychom také absolvovali další Adeli.“

Existuje lékař, kterému byste zvlášť chtěl poděkovat?

„Potkali jsme jich už opravdu hodně, ale největší dík patří doktoru Stanislavu Severovi, což je Míšův neurolog z Nového Města na Moravě. Spolupracoval i s Václavem Vojtou, který byl tvůrcem světoznámé Vojtovy metody. Vojtova metoda je soubor rehabilitačních cvičení určených právě pro malé pacienty postižené touto nemocí. A druhým je doktor Pavel Smetana, který Míšovi vloni operoval nožičky.“

Děkuji za rozhovor.

O Míšovi se můžete dozvědět rovněž na jeho webových stránkách www.obrna.eu.

Chrudim - Asi nikdo z obyvatel města by si nepomyslel, že zrovna tady žije člověk, jehož pálenky získávají ocenění v soutěžích v celé České republice. Od slovenského Radimova, přes Tvarožnou Lhotu po Jelínkův vizovický košt válcují produkty Chrudimáka Petra Šlosara své soupeře.

Inženýr Petr Šlosar je povoláním chemik. Celý život se zabývá organickou chemií a organickou technologií.

Jak jste se dostal k svému oboru? 

„Když jsem v polovině sedmdesátých let končil studium na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích, dostali jsme se jednou se spolužáky - kamarády i do pálenice. Protože jsem chemik, zaujal mne postup, kterým se ze zkvašeného ovoce získává kýžená pálenka. Jako mladému inženýrovi plnému elánu mi došlo, že by se dal uplatnit efektivnější způsob, který by zákonitě znamenal i výrobu kvalitnějších produktů,“ popisuje Petr Šlosar své začátky.

„Po této zkušenosti jsem celých třicet let vyvíjel technologii, která by pomohla lépe reagovat na děje, jež v palírenské koloně probíhají,“ dodává chrudimský znalec pálenky.

Šlosarovi se podařilo získat více než 190 diplomů s nejrůznějšími oceněními ze soutěží, na nichž se hodnotí kvalita vzorků pálenek, což samo o sobě stačí už k potvrzení, že jeho způsob výroby má skvělé výsledky.

Co vlastně obnáší vaše práce? 

„Já sám nevyrábím destiláty přímo z ovoce, ale upravuji ty, které jsou nějakým způsobem pokažené. Dokážu opravit prakticky vše. Jen připálený kvas a kontaminaci saponáty vylepšit neumím,“ směje se chemik.

Prosazují se změny snadno?

„Pálenice jsou dost uzavřené světy, v nichž se jakákoliv změna, modernizace prosazuje jen velmi obtížně. Nic by mi neudělalo větší radost, než kdybych mohl svou metodu uvést do praxe ve spolupráci s některou z našich pěstitelských palíren. Zákazník kvalitu pozná. Třeba už jen díky tomu, že ho ráno po konzumaci kvalitní pálenky nebude bolet hlava. Bolest hlavy způsobují právě nejrůznější příměsi, které se do destilátu dostávají,“ vysvětluje Šlosar.

A čím je „kontaminace“ způsobena?

„Nejčastěji je na vině spěch. Vše se v pálenicích dělá moc rychle. Přitom zákazník pozná, když se mu za dodané ovoce prodá kvalitní alkohol, nebo nedobrá náhražka.“

Inženýr Šlosar je zastáncem hlavně dvoukolového způsobu zpracování ovocných máčů (zkvašené ovoce nebo jiný materiál připravené k vypálení), který je z energetického hlediska mnohem úspornější než-li jednokotlový. Podrobnější informace je možné najít na stránkách, které popisují přesný postup výroby i systém technologie navržené Petrem Šlosarem. Ta se samozřejmě hodí i pro jednokotlový způsob zpracování.

Neuvažoval jste o výrobě nějaké specificky chrudimské kořalky?

„Ne, to mě nikdy nenapadlo. Já sám totiž přímo pálenky nevyrábím. Pouze upravuji, vylepšuji ty, které jsou mi dodány. Pokud by se ale domluvili místní výrobci destilátů, nebránil bych se spolupráci. Mohla by to být zajímavá místní kuriozita,“ uvažuje chemický technolog.

Závěrečná otázka nemohla směřovat jinam, než k nejkurióznější pálence, kterou chrudimský chemik pil.

S jakou zajímavou, zvláštní kořalkou jste se setkal při degustacích? 

„S největší pravděpodobností to byla řepovice. Tento zvláštní druh alkoholu se vyrábí, jak název napovídá, z cukrové řepy. Pokud bych měl její chuť k něčemu přirovnat, tak by to nejspíše byla hlína. Chutná jako tekutá hlína.

Další kuriózní pití se nazývá ´lízátkovice´ a ta se pro změnu pálí ze zbytků, které vznikají při výrobě lízátek a cukrovinek. Neméně zvláštní jsou pak třeba výrobky z lesního ovoce,“ usmívá se chrudimský výrobce úspěšných destilátů.

A co by si Petr Šlosar přál do budoucna?

„Aby nebyly upřednostňovány destiláty z modrého ovoce nad všechny ostatní a i netradiční pálenky měly svoji kategorii (netýká se Jelínkova vizovického koštu). Zvláště se přimlouvám za vínovice - brandy,“ končí rozhovor několikanásobný šampión soutěží ovocných destilátů.

Děkuji za rozhovor.

Chrudim/Topol - Starý, udřený „jézedák“ v montérkách, dolující ze svého stařičkého zetoru poslední zbytky výkonu nebo zemitý ostravský opravář snažící se za průtrže nadávek opravit rozbitou mašinu. To si asi většina z nás vybaví, řekne-li se slovo sedlák.

A pak přijde usměvavý tetovaný mladík, se stříbrným řetězem kolem krku, na němž se houpe miniaturní dvouválec. Veškeré předsudky a představy jsou rázem pryč. Když vám potom ukáže moderní techniku, s jejíž pomocí obdělává své pozemky, udýchaný zetor je minulostí.

Takový je Jan Komárek, nebo-li Johny V-moto. Honza je totiž krom úspěšného sedláka i neméně nadšeným dobrovolným hasičem a motorkářem.

A jak se Honza k zemědělství dostal?

„Úplně jednoduše. Po revoluci přišly restituce a i když se o tom nejdřív vůbec neuvažovalo, něco nám bylo vráceno. Tatínek pracoval v družstvu a chtěl tam i zůstat. Komunističtí funkcionáři se mu ale začali mstít, přeřadili ho na nižší post. Tatínek si proto řekl, že než zůstávat v práci za mrzký peníz, radši to zkusí na svém,“ začíná své vyprávění mladý topolský sedlák.

Honzův tatínek si vzal stroje, které byly samozřejmě v hrozném stavu, a začal pracovat v Průmstavu. Teprve odpoledne, po práci se mohl pustit do druhé směny, při níž už mu pomáhal i budoucí úspěšný zemědělec Jan Komárek. Začínal s jednoduchými pracemi - popojíždění traktorem po poli, něco podržet, dívat se, jak opravit to i ono.

„Posléze se připojil i brácha. A protože nám v restitucích vrátili i starou avii, zkusil si zařídit vlastní autodopravu. Jak ale polí přibývalo, musela autodoprava z cesty a začali jsme se plně věnovat jen zemědělství. Nejdřív samozřejmě táta s bratrem, když ale táta odešel do důchodu, převzal jsem jeho podíl já. Takže teď hospodaříme spolu s bráchou,“ usmívá se Honza.

Komárek absolvoval střední odborné učiliště ve Chvaleticích. Tady získal průkazy k obsluhování všeho, co jen v zemědělství jezdí. Po výučním listě pokračoval nástavbou a za dva roky už měl hotovou maturitu.

„S bráchou máme svoje role rozdělené perfektně. On je spíš mechanizátor teoretik, praktické věci dělám zase já. Příprava půdy mě baví, kombajn, postřikovač je jeho parketa. Samozřejmě že zbylé věci děláme už společně,“ vysvětluje Komárek rozdělení práce v rodinném podniku.

„Plánování a vymýšlení, co s penězi, kam investovat, je někdy náročné, ale nestěžuji si. Když někdo něco umí a baví ho to, tak je to dobrý.“

Vývoje v Evropské unii se topolský sedlák nebojí. Dotační politika unie je sice podle něj nespravedlivá, ale českým zemědělcům zase tolik neubližuje.

„Drtíme a válcujeme celou Unii v kvalitě, produktivitě a výnosech, což v Bruselu dobře vědí, proto nás nemohou pustit na stejné podmínky, jaké mají ostatní státy. Kdybychom před lety nevstoupili, mnoho věcí by nebylo. Samotný trh by byl ale stabilnější. Dnes totiž ceny komodit kolísají neuvěřitelným způsobem. Každý rok jsou jiné. Jeden rok jednoduše hodně vyděláme, druhý rok sotva vyjdeme,“ přibližuje přístup úředníků Honza.

„Kdyby dnes Unie dotační tituly zrušila, měli bychom se lépe. Vrátil by se volný trh a mohli bychom klidně obchodovat. Snažíme se o to i tak. Jde to ztuha. Existuje tu totiž monopol pana Babiše, který vlastní prakticky vše, co sedlák potřebuje. Výkupy, prodává stroje, postřiky, vlastní některá družstva, která poté vytvářejí nepřirozenou konkurenci.

Zrušení dotačních titulů by ukázalo, jak je český sedlák konkurenceschopný. Oproti farmám v Rakousku nebo Německu jsou ty naše v průměru i dvakrát větší. Máme daleko vyšší výnosy a naše produkce je kvalitnější. Proto často obcházíme Babišovo impérium prodejem přímo z našich stodol a skladů,“ popisuje sedlák strasti s nadnárodními giganty.

Zrušení dotací v roce 2014 se tak dotkne pouze těch, co podnikají v rostlinné výrobě na horách. Tam se totiž moc velkých výnosů nedosáhne a dotace tak pomáhají. S největší pravděpodobností zde bude nutné obnovit pastvu a pastviny.

„Řevnivost mezi námi panuje, ale jde spíše o soupeření mezi sedláky a družstvy. Některá družstva totiž ještě hospodaří podle dávno přežitých postupů a užívají staré metody. Pozůstatky JZD pak vlastní velké plochy půdy a nechtějí je pustit. A zvláště u nás dole, kde máme nejkvalitnější půdu, existuje velká rivalita o pozemky. Malí sedláci si naopak pomáhají. Půjčujeme si stroje, hnojiva, postřiky ale i práci. Třeba když někdo nestíhá při žních. Snažíme se pomáhat jeden druhému,“ vysvětluje Honza Komárek.

Budoucnost zemědělství je mlhavá. Živočišná výroba je prakticky na svém dně. Zato rostlinné se daří dobře. Především řepka a pšenice se najde skoro na každém poli. A pěstovat řepku se vyplatí dvakrát, protože přidávání řepkového oleje do paliv jen tak nepřestane.

A šel by do toho znovu?

„Člověk by se měl věnovat tomu, čemu rozumí a co ho baví. Mohl bych se věnovat opravování aut, ale to taky stojí spoustu peněz. Obchod taky nemá své jisté. Stavební firmy také nemají jistou práci. Šel bych do toho znovu. Dvakrát se zkušenostmi, které dnes mám. Něco se dá udělat jinak, něco lépe,“ nerozmýšlí se topolský zemědělec.

A co se nám podařilo?

„Za ta léta se nám podařilo kompletně obměnit vozový park a stroje. Koupila se další půda a statek. Na to jsem určitě hrdý. Člověk by měl být hrdý na všechno. Když se něco nepodaří, tak je to spíše v obchodě, někdo vás podvede, což moc ovlivnit nejde. Nelze být ale paranoidní, nebo příliš důvěřivý. Rok od roku investujeme do dalších a dalších zdokonalení. I přesto, že už jsme dnes prakticky na vrcholu. Stroje máme takové, jaké jsme vždycky chtěli, všechno funguje. Plánujeme stavbu sil na obilí, neboť Unie plánuje novou normu a zrní by se nemělo skladovat na zemi. Přes padesát let to spolehlivě fungovalo a najednou je prý pšenice plná myší,“ směje se Komárek.

„Nakonec už jen zámkovou dlažbu a kytičky. Času je dost,“ končí náš rozhovor hasič, sedlák a motorkář v jedné osobě. 

Chrudim - Salvátorská pouť je v plném proudu. Její duchovní část nás ale teprve čeká v neděli. Jiří Kadeřávek, šéf Chrudimské besedy odpovídá na několik otázek.

Jak byste charakterizoval „světské“ - provozovatele pouťových atrakcí?

Jsou to především perfektní obchodníci. Tam, kde normální člověk říká, že se jde povozit, oni používají regulérní výraz „vydělat peníze“. Jedná se o lidi žijící ve svém zvláštním světě. Už dávno se nejedná o romantiku v maringotkách. Kdo měl někdy možnost podívat se do jejich pojízdných obydlí, zůstal jistě koukat s otevřenou pusou. Uvnitř se totiž nachází běžný městský nadstandardní byt.

Říká se, že jsou velkými ctiteli nepsaných pravidel.

Ano, to je do jisté míry pravda. Hodně ctí místa, kde mají umístěné své atrakce. Každý má to své. To jim ale nebrání do krve se hádat s druhým o pár centimetrů. Dobře totiž vědí, jak a odkud budou jejich nástroje k vydělávání peněz vidět, jak se k nim lidé dostanou. Přesto však i mezi nimi panuje řevnivost a právě uzavřenost komunity nedovolí běžnému člověku zjistit, co se za ní skrývá. Stačí si vzpomenout na rvačku, která proběhla před rokem na náměstí Josefa Ressela.

Vy jste se k nim dostal asi nejblíže.

Bude to tak. Ale i přesto si většinu svých tajemství nechávají pro sebe. V tomto odvětví se točí velké peníze a jen těžko se bude provozovatel svěřovat zrovna mně, kolik asi vydělal, kolik zaplatil za elektřinu. I tak někteří z nich v pondělí řeknou, jestli se jednalo o pouť dobrou, nebo špatnou. A to je taky vše, s čím se svěří.

Je pravdou, že chrudimská pouť je jednou z největších v republice?

Je. Spolu s tou v Heřmanově Městci a Matějskou v Praze opravdu patří ke třem největším v republice. Sjíždí se k nám asi patnáct různých rodin provozujících pouťové atrakce. Dost často je v posledních letech slyšet, že poutě upadají. Na vesnicích už své prostředky obživy ani nerozbalují, čekají právě na Chrudim, Městec. Lidé nemají peníze. A opravdu si stačí projít náměstí, aby člověk viděl, že většina sedaček je prázdná.

Tohle všechno je ta „světská“ část pouti. Neuvažovalo se i o znovuoživení části církevní, skutečného putování z okolních farností?

Před několika lety se o tom skutečně uvažovalo. Ale ze strany chrudimského arciděkanství nebyl zájem. Možná dnes, když máme nového mladého kaplana, který má rád procházky, by se něco zorganizovat dalo. Stačí se domluvit na konkrétních krocích. „Světští“ by problém také neměli. Většina z nich je věřících, někteří mají dokonce děti křtěné přímo zde, v Chrudimi.

Jak dlouho trvá pouťová sezóna?

Začíná se Matějskou poutí v Praze a končí v září.

Děkuji za váš čas a odpovědi.