K2 holding

Chrudim/Slatiňany/Sezemice - Brzké sobotní ráno a já spěchám do zámeckého parku ve Slatiňanech. Každý normální člověk by si v sobotu rád přispal, ale já si naopak rád přivstanu. Čeká mě totiž jedinečný zážitek – let horkovzdušným balonem.

Když vcházím na louku „ke koni,“ balonáři i budoucí prvoletci jsou už na místě. Žlutá dodávka má na vleku naložený proutěný koš a neforemný balík, takže nikdo nemůže být na pochybách, co se tu chystá. 

Nejprve je vypuštěn nafukovací balonek, aby bylo jasné, kam že to dnes vlastně poletíme. Balon se prakticky nedá moc řídit. Ještě tak stoupání a klesání, ale směr určuje příroda se svým prouděním.

Balík se vyloží z káry, koš ho následuje po chvilce. Postupně se začínají rozmotávat všechna lanka a řídící provazy, probíhá nakládka plynových bomb.

Z balíku se najednou vylíhne červená látka, která postupně, s tím, jak probíhá její roztahování do stran, začíná dostávat tvar budoucího balonu.

Ventilátor je nastartován a začíná plnit látku vzduchem. Textilní obr se pomalu zvedá k letní obloze.

V další fázi už Tomáš Pirner převezme hořáky a co dříve vypadalo jako splasklá bublina, narůstá do známého tvaru horkovzdušného balonu OK 7117.

Prodlevy jsou zbytečné, takže honem nastupovat a už už se odlepujeme od země. Míjíme koruny staletých buků, přeletíme výběh koní Przewalského a Slatiňany i s hřebčínem máme jako na dlani.

Mírný větřík nás unáší směr Chrudim, kterou nakonec jen tak lehce „lízneme“ přes Vlčí horu, nemocnici, obchodní centra a Větrník.

Překvapením pro vzduchoplavce je, kolik bazénů pod sebou vidí.

V dálce není možné, i přes lehký opar, přehlédnout vykousnutou louku Skřivánku, které by jistě domky slušely více, než luxusní prostor pro venčení psů.

Stoupáme až do 350 metrů, průměrná rychlost kolem10 kilometrů za hodinu. Hodně záleží na výšce, protože u země to dnes, překvapivě, fouká více. Což nám později znemožní přistání na vyhlédnuté louce u Sezemic.

Blíží se Pardubice, respektive Černá za Bory. Po sebou vidím ráj všech železničních modelářů – koridor vedoucí na Moravu. Vlaky opravdu připomínají dětské hračky.

Největší problém s balonem mají psi. Štěkají a jako správní hlídači upozorňují své pány, že něco není v pořádku. Koním je červená věc na obloze vcelku lhostejná, kravám nestojí ani za zvednutí hlavy.

Kunětická hora už je na dohled a s ní se náš let chýlí ke konci. Tomáš Pirner hledá vhodné místo, kde bychom snadno a bez problémů přistáli. Nejvhodnější je louka, protože zdupané obilí by nikomu radost neudělalo. Klesáme k Sezemicím, ale silné proudění nás donutí se opět lehce vznést. Jinak bychom skončili v zástavbě. Neobsazená stavební parcela se zdá být tím pravým místem.

Zkušený vzduchoplavec Pirner zatahá za několik provazů, přidá i ubere plyn do hořáků a po pár skocích sedíme na zemi. Vystupovat nelze, balon by se opět vznesl.

Chvilka čekání na doprovod a už se z koše drápeme ven. Proutěný výrobek brněnské firmy je třeba ještě dostat na valníček, takže opět trocha plynu a přemístění je otázka okamžiku.

Balon se pomalu vypouští a skládá na blízkou louku. Lanka se odpojují. Následuje opačný postup, než byl ten v zámeckém parku ve Slatiňanech.

To ale zdaleka není všechno. Prvoletce je třeba „pokřtít“. Tomáš Pirner nás tedy vyzve k pokleknutí. Po krátké řeči, v níž seznámí přítomné s historií balonového létání se chopí zapalovače a ve jménu větru, země, ohně a vody „křtí“ všem uděluje nové šlechtické přídomky. Rázem jsou tu dvě hrabata, jedna baronka a jeden markýz (moje maličkost).

Zapalovačem spálí trošku vlasů, zemí posype hlavu a následně lahví sektu zlehka polije. Nadšení vzduchoplavci poté obdrží Křestní listy prvoletce.

Sekt je vypit, nasedáme do auta a vracíme se do Slatiňan plní dojmů a nezapomenutelných zážitků. Nikdo z letců se nebál. Možná je to způsobeno zvláštním pocitem jistoty, který obrovský balon vytváří kombinovaný se zkušeným přístupem balonáře Pirnera.

Rozhodně lze let balonem jen doporučit. Jedná se o zážitek na celý život, který si budete chtít jistě zopakovat.

Další fotografie si můžete prohlédnout v naší galerii DEN V OBRAZECH. 

Všiml jsem si ji už na letišti. Alexandra. Celá v bílém, sportovní postava, opálená krásně do meruňkova. Typická Řekyně. Nepřehlédnutelně stála v letištní hale severořeckého Aktia a vyhlížela své ovečky.

Koukali jsme na sebe a radši jsem ji pomohl. „Luboš, zlomil jsem si tu před časem ruku …" "Jasně", usmála se, "jedete k nám?“ Přirozeně se zeptala česky, protože Alexandra se jmenuje Bartoňová a je z Brna. To tatínek a dědeček byli tak zamilovaní do Řecka, že dcera dostala typické jméno a když dospěla, začala pracovat v otcově cestovní kanceláři, která se na milovanou zemi specializuje.

Druhý den ráno sedím s Alexandrou v taverně u hotýlku Perighiali Beach a poslouchám vyprávění o událostech posledních dní v Řecku. V Čechách je v poslední době moderní strašit osudem Řecka, a tak mě přirozeně nejvíc zajímalo, jak to vidí Řekové a hlavně Alexandra, která tu polovinu roku, téměř deset let žije. Rychlý sled jejích vět trochu kontrastuje s ospalou náladou hotýlku schovaného mezi staletými olivami na kraji moře, ale vypráví tak zajímavě, že přestávám vnímat azurovou oblohu, palmy nad našimi hlavami i vůni klasického „grik“ kafe.

„Pár měsíců po té, co jsme se viděli na Lefkadě naposled, jsem odjela do Čech pracovat pro jeden prestižní ekonomický magazín. Taková nabídka se neodmítá a také jsem po těch letech na ostrově potřebovala změnu. Rok jsem tedy působila v tomto oboru, mimo jiné jsem jela i do Athén, abych napsala reportáž o nepokojích vyvolaných nespokojeností Řeků se zadlužením a korupcí vlastní vlády. Po roce jsem si však uvědomila, že to není práce pro mě a vrátila jsem se sem na Lefkadu.“

Alexandro, asi největší novinkou nejen zde, ale v celém Řecku, jsou volby. Co na jejich výsledek říkají Lefkáďané?

Přestože místní od voleb, které proběhly minulou neděli, neočekávali nic nového, bylo zde všude cítit zvláštní napětí. Volby však dopadly podobně jako ty předešlé a mnozí místní si myslí, že dojde i na třetí volby. I když nikdo samozřejmě s jistotou neví, co se bude dít. Všichni počítají s dalšími škrty, s propouštěním a snižováním důchodů, které už tak rapidně klesly. Běžný důchod v Řecku loni byl okolo 890 euro, dnes je to 490 euro. To je jako u nás, kdyby důchodci měli dvacet tisíc korun a stát by jim důchod snížil na deset tisíc. Pokud to chcete porovnávat, nezapomeňte, že je to tu dražší. Například za malé pivo v baru zaplatíte dvě eura, za večeři v restauraci deset euro.

Ale to je důchod, který většina českých důchodců dnes má. To se Řekové měli docela dobře.

To je pravda. Oni to však brali za naprosto normální a běžné. Takhle jim to říkaly všechny vlády v posledních letech, ať pravicové nebo levicové. A Řekové si na to zvykli. takže se nedivte, že se teď najednou bouří.

Krize se ale nedotýká jenom důchodců. Můj dobrý známí dlouho stavěl penzion na západním pobřeží ostrova, na který si musel vzít velkou hypotéku. Loni ho dostavěl, dnes ho chce prodávat. Jediná rezervace, kterou má na celou letní sezónu, se týká deseti dní v srpnu.

I v restauracích a barech je lidí méně. Začalo to demonstracemi v Aténách před dvěma lety. Spousta lidí se teď bojí vyjet do Řecka, věří tomu, co čtou v médiích. A Češi na tom nejsou jinak. Bojí se a kladou typické otázky jako: Co tam budeme jíst? Čím budeme platit? Co když budou Řekové stávkovat nebo se objeví nějaké demonstrace, požáry a podobně.

Zajímavé je, co to s Řeky udělalo. Dříve, když jste se kohokoli zeptal, jak se má, on vždy odpověděl: Dobře. Dnes na stejnou otázku většina odpovídá: Co nadělám?

Řekové se trošku změnili, už to nejsou ti bezstarostní pohodáři. V jejich životech se objevila nejistota a strach a mrzí je, jaký pohled si na ně zbytek Evropy udělal.

To si Řekové nikdy neuvědomovali, že žijí nad své možnosti? Že mají větší důchody než např. důchodci v Česku?

A v tom to možná je. Jak já znám Řeky, ani to nevěděli. Nestarají se o to, kdo co má, kdo si jak žije. Se závistí se tady nesetkávám. Ale je možné, že doposud neměli co závidět. Tedy do okamžiku, co vstoupili do Evropské unie. Tu totiž berou prostí obyvatelé jako nejhorší věc, která je mohla potkat. Všichni teď už jen vzpomínají na plné kapsy zmačkaných papírových drachem, které mnohdy využívali jako papír na poznámky, kterým posléze ještě zaplatili.

Přesto všechno, Řekové před týdnem zvolili opět strany, které vládly doposud, a které se hlásí k Evropské unii. Co si o tom máme myslet?

Nezapomeňte, že nějakých 38 procent voličů vůbec k volbám nešlo. A potom si také myslím, že Řekové jsou hlavně velmi znechuceni ze všech minulých vlád a vlastně ani nevědí, koho mají volit. Nevěří v jakoukoli změnu.

Vraťme se ještě k těm demonstracím. Vy jste je zažila na vlastní oči.

Ano, poslal mě tam zmíněný pražský ekonomický týdeník. Viděla jsem, jak radikálové zapalovali obchody, viděla jsem lidi, kteří se dusili výpary slzného plynu. Do toho hory odpadků, protože stávkovali popeláři.. Byla jsem s lidmi na ulici, když o něčem máte psát, musíte toho být součástí. Smutný však byl pohled na novináře z ostatních světových redakcí, kteří v klidu seděli na balkonech hotelů, popíjeli kávu a v klidu tak referovali do svých zemí. Právě takto se rodí zkreslený obraz o Řecku. Pěkně z dálky a z bezpečí se nedozvíte, co si Řekové myslí, a proč jednají jak jednají.

O co Řekům v ulicích Athén vlastně šlo?

Především, Řekové vždy říkají, co si myslí. Chtěli tam všem dát najevo, co si myslí o své zkorumpované vládě, která rozkradla peníze nejen ty řecké, ale i ty z Evropy. Samozřejmě si uvědomují, že nic než momentálně šetřit a uskromnit se, jim nezbývá. Hlásali, ať politici ukážou své zahraniční účty, chtěli se dovědět, kam všechny ty peníze zmizeli. K žádnému vyjednávání s vládou však nedošlo, demonstranty rozrazili těžkooděnci a slzný plyn. A tenkrát jsem si všimla další typické vlastnosti Řeků. Těžkooděnci srazili k zemi i starou paní, která jen procházela. Spousta lidí jí šla okamžitě pomoct a zbytek se vrhl na policisty, kteří něčeho takového přece nesmí dopustit. Jakmile Řek vidí někoho v nesnázi, hned se zajímá, jak mu pomoci.

To mi připomíná, jak jsem se seznámil s vámi. Přišel jsem za Vámi se zlomenou rukou a s představou, že strávím zbytek dovolené s rukou v pásce. Vy a hlavně váš tatínek, majitel cestovní kanceláře Lefkada Tours, jste se postarali, že jsem letěl za pár hodin do Česka do nemocnice. To mi nepřišlo běžné a přemýšlel jsem, čím to, že jste se tak zachovala.

Ale mě to přišlo úplně normální. Divila jsem se jenom, že jste mi za to nabízel peníze. Za tohle se přeci platit nedá.

Dobře, řekněte mi tedy, jak jste se k práci delegátky dostala?

Já na Lefkadu jezdím od dětství. Někdy před rokem 1996 sem můj děda Alexander jel na poznávací cestu a tenhle ostrov a mentalita lidí ho naprosto uchvátily. I když začátek byl prý celkem těžký, protože místní se do cestovního ruchu moc nehrnuli. No a když mi bylo 16 let, tak jsem tátovi začala pomáhat a od té doby sem jezdím téměř na každou sezónu.

Co Vás sem stále táhne? Přiznám se, že mimo přírodu a lidi, tu obdivuji hlavně fakt, že se tu nekrade. Je to pravda?

Je. I když v posledních letech, kdy je tu spousta cizinců, už si tím také nemůžete být tak jisti. Otec mi kdysi říkal, že pro Řeka je krádež to nejhorší, co může být. Dokonce i zabít je prý lepší, než někoho okrást. Ale podívejte se sám, nic se tu nezavírá, stoly, židle zůstávají venku. Když jsem byla mladší, tak jsem se jednou zeptala na problém s krádeží známého Řeka. Musel jsem tu otázku třikrát opakovat. Rozuměl, ale nechápal. Když pochopil, odpověděl: Proč by to ten člověk dělal?

Když se projedu po vesničkách nahoře v horách, nemohu si nevšimnout, že tam lidi žijí velice chudě. Přesto mi přišlo, že jsou velmi spokojeni. Čím to?

Oni žijí tak, jako žili v minulosti. Mám pocit, že se brání novotám. Když se tu stavěl tehdy jediný moderní hotelový komplex, místní se tomu bránili. Ono je to pro Lefkadu docela typické. Tenhle ostrov není pro lidi, kteří hledají vzruch, luxus, full servis a zábavu. Je pro ty, kteří mají rádi přirozenost, jednoduchost a poctivost. Taková je Lefkáda a takoví jsou i její obyvatelé.

Češi, kterým je to blízké, jsou našimi stálými klienty. A řeknu vám, největší radost mám z těch, kteří běžně očekávají luxus a po pár dnech se do Lefkády zamilují. Právě pro její přirozenost a půvab ...

Na břehu moře jsme seděli ještě dlouho. Slunce pomalu zapadalo, já poslouchal Alexandřin hlas a díval se na azurovou zátoku před hotelem Perighiali Beach v Nidri. Vyprávěli jsme si o ostrově Scorpios, který vystupoval z moře pár set metrů přede mnou, o jeho majiteli Onassisovi a jeho svatbě s Jacquelinou Kennedyovou právě na tomto ostrově, o nejlepších restauracích na Lefkádě i o tom, kde je co zajímavého k vidění.

Za pár dnů se vrátím do Čech.  Říkám si, že Řecko a hlavně řecké ostrovy jsou jiná země, než ta, o které nás informují media. Je to země lidí, kteří po generace žili prostě a hlavně chudě. Je to země obyčejných venkovanů, kteří chodí obdělávat své vinice a políčka s čočkou vysoko do hor a vstávají kvůli spalujícímu slunci dávno před jeho východem. Je to země pohostinných lidí, kteří se během posledních třiceti let naučili živit i turistickým ruchem a proto nedopustí, aby se hosté u nich necítili dobře. Myslím, že lidé zde na Lefkádě se nemají za co stydět a že i v době, kdy to není moderní, můžeme v Řecku najít inspiraci.

Chrudim - Po obrovském úspěchu baletu Popelka v Divadle Karla Pippicha bylo přirozené zjistit, kdo za ním stojí. V chrudimské základní umělecké škole jsem si povídal s Pavlou Kymplovou, učitelkou, která se v dětech snaží probouzet lásku k umění klasického baletního tance.

Najít učebnu, kde se děti pod vedením své učitelky formují v ne příliš snadném umění baletu, nebylo tak snadné. Nenachází se totiž přímo v budově Zušky, ale v prvním poschodí nad jídelnou přilehlé základní školy. Přesto se s pomocí děvčat, které podle oblečení evidentně patří k svěřenkyním Pavly Kymplové vydávám po schodech od šaten nahoru.

Už na chodbě je pak jasné, že se nacházím jiném světě - fotografie mladých slečen a pánů v typických baletních pozicích, reprodukovaná klavírní hudba a jasně znějící dospělý hlas mezi štěbetáním omladiny. Jsem tu správně.

Sundávám si boty, abych nenašlapal a už si podávám ruku s mladou a usměvavou paní učitelkou Kymplovou. Je trošku překvapená, že jsem dorazil tak brzy po našem telefonátu.

„To jsem tedy nečekala, že dorazíte tak brzy. Ale klidně se posaďte, já dám dětem úkoly k procvičování a hned se vám budu věnovat,“ vítá mě Pavla Kymplová.

Na děti nekřičí. Klidným hlasem jim vysvětluje, jak nejlépe protrénovat to, co laik vnímá jen jako pár snadných pohybů při hudbě.

„Jenže ono to tak snadná není,“ směje se Kymplová. „Balet je tvrdá dřina. Zvláště pro kluky, kteří musí být opravdu hodně vypracovaní, protože zvedat několikrát za představení nad hlavu svoje protějšky, není nic snadného,“ vysvětluje.

Ptám se na otázku z nejbanálnějších, odkud učitelka baletu pochází: „Jsem z Aše. Do Chrudimi jsem dostala vlastně hlavně přes balet. Chtěla jsem změnu prostředí, tak jsem si začala vyhledávat volná pracovní místa a do oka mi padla právě Chrudim.“

Pavla Kymplová vystudovala pražskou taneční konzervatoř.

„Absolvovala jsem Duncan centre, což je škola s velkou tradicí. Jedná se sice o školu zaměřenou spíše na moderní tanec, ale já jsem se pod vedením Niny Brzorad  zaměřila na balet klasický.“

A jak se v malé holčičce probudí láska k tomuto ne zrovna snadnému a u nás i ne příliš vděčnému oboru?

„Klasicky,“ směje se Kymplová. „Maminka mě přivedla do Základní umělecké školy v Aši a tak jsme začala dělat svoje první kroky, první taneční figury. Postupně jsem si balet natolik zamilovala, že jsem pokračovala právě na zmiňované konzervatoři,“ popisuje své začátky učitelka.

„Sama mám moc ráda klasická provedení baletních kusů. Ostatně, i publikum si u nás spíše vybírá klasiku, než moderní předělávky, která kladou někdy až příliš vysoké nároky na diváka,“ upřesňuje svůj postoj k tanci.

Ptám se, jak se mladé učitelce daří udržet poměrně tuhou disciplínu, která z dětí, odchovaných počítači a bramborovými chipsy dělá baletky a baleťáky.

„Na děti nekřičím, ale každý ví, že když se nechová tak, jak by měl, následuje trest. Nejde o žádné fyzické tresty ve vlastním slova smyslu. Protože balet je svého druhu sport, trestem bývá nějaká obtížná figura pro dívky, pro chlapce pak především kliky. Protože svalnaté ruce potřebují jako sůl,“ uvádí na pravou míru některé zažité předsudky.

S tím souvisí i další z předsudků – co mužský tanečník, to gay.

„Opravdu to tak není. Ale je to jedna z příčin, proč se k nám kluci nehrnou a, na rozdíl od děvčat, nemusí čekat v pořadnících,“ usmívá se Pavla Kymplová.

„Souvisí to i s tím, jak se naše společnost k tanečníkům chová. Na západě, především ve Francii, ale i na východě v Rusku, jsou baletky a jejich partneři osobnosti srovnatelné s celebritami ze sportu, filmovými hvězdami. U nás se lidem vybaví maximálně Vlastimil Harapes. A to ještě jen proto, že se jedná zároveň o herce. Balet je vnímán jako něco zženštilého, ačkoli ho svého času provozovala nejvyšší šlechta včetně francouzského krále. Tvrdou dřinu a tisíce hodin náročného tréninku pak už většina prostě nevidí,“ zlobí se na zažité stereotypy učitelka chrudimské Zušky.

Pokud se zeptám na to, co se Pavle Kymplové povedlo natolik, že je po právu pyšná, neváhá ani okamžik.

„Jednoznačně Ašský střevíček. Máme za sebou už třináctý ročník soutěže, která obrovsky pomohla s popularizací baletu u nás i v zahraničí. Díky ní se neskutečně zvýšila úroveň mladých amatérských tanečníků a vznikly i další, navazující soutěže. Kdo by si pomyslel, že se stane tak populární,“ usmívá se právem pyšná učitelka.

A i přesto, že jí balet bere většinu volného času, najde si ho i na další zájmy.

„Jsem zavilý fotografický nadšenec. Samozřejmě amatér. Ročně nafotím stovky fotek. Chrudimské domy, květiny, akce pořádané ve městě. Chrudim je neuvěřitelně krásné město a jen málokdo si toho opravdu všimne. Byla jsem také v Číně, která mě opravdu učarovala. Nádherná země a příjemní lidé. Takže se nelekejte, až vás někde třeba taky vyfotím,“ uvádí své další zájmy Kymplová.

Musí být nesmírně obtížné vzbudit v dětech lásku k nějaké činnosti. Pavla Kymplová to ale umí. Hovoří za ni desítky dětí, které jí prošly rukama. A hovoří za ni i děvčata, která v dráze baletek pokračovala na konzervatoři.

Balet prostě není pro žádné měkkoty, ale je to pěkně tvrdá dřina. V chrudimské učitelce Kymplové však děti dostávají jak laskavost, tak i důslednou přísnost. Skvělá průprava do života, ať už se jejich kroky po letech v Základní umělecké škole budou ubírat kamkoliv.

Chrudim - Zatím poslední Antidiskotéka Jiřího Černého poukázala na velký zájem chrudimských hudebních nadšenců. Málokdo z nich ale ví, že za pořádáním se skromně skrývá ještě jeden nadšenec. Do Chrudimě přivedl tyto pořady Jan Vichr.

Chrudimské noviny se ho proto zeptaly, kde se vzal nápad pozvat hudebního kritika pana Černého k nám do Chrudimě.

Myslela jsem si, že za vším musí být nějaká agentura, ale jestli se nepletu, vy nepracujete v tomto oboru?

Ne, ne, jsem zaměstnán ve státní správě, tuto aktivitu mám jako svého koníčka, vyplývajícího ze zájmu o kulturní dění. Maturoval jsem v r. 1968. Intenzivně jsem prožíval ta krásná 60. léta, která se samozřejmě odrazila i v literatuře, hudbě nebo ve společenských událostech. A to mě drží dodnes.

Jak Vás to tedy napadlo?

O večerech v Divadelní kavárně jsem uvažoval již delší dobu. Žiju v Chrudimi zhruba deset let, pořad tohoto druhu mi zde citelně chyběl. Znám se s panem Černým poměrně dlouho. Někdy od 70. let, kdy jsem na jeho pořady chodil v Praze, a tak jsem toho využil.

Jiří Černý už tenkrát dělal Antidiskotéky?

Ano, dokonce mi (pro něj úplně cizímu člověku) přinesl na jednu z nich na kazetě nahranou desku, která díky tehdejší cenzuře nevyšla. No a pak jsme se občas různě potkávali, a mám pocit, že i rádi. Známosti jsem využil i v Pardubicích, ve volném čase jsem byl činný v místním filmovém klubu jako lektor.

V roce 1989 se mi podařilo zajistit účast pana Černého při promítání filmu „Newport Folk Festival“ z roku 1967, kde vystupovaly přední hvězdy folkového a bluesového nebe. On citlivě vstupoval do promítání s poznámkami k jednotlivým účinkujícím. Bylo to nezvyklé, velice zajímavé.

Na besedě po filmu naprosto otevřeně hovořil o svých názorech na tehdejší situaci a o své činnosti kolem roku 1968 i po něm. Dodnes se divím (a nejen já), že nás tehdy nezavřeli.

Vzpomínáte na práci při filmovém klubu?

Na dobu působení v Pardubickém filmovém klubu vzpomínám moc rád. Filmové kluby byly tenkrát ostrůvky svobodných výměn názorů; podařilo se nám v rámci filmových představení uspořádat besedy s osobnostmi, které jinak měly přístup na veřejnost v různé míře ztíženou, jako například režisér Jiří Krejčík, výtvarník Theodor Pištěk, režisér animovaných filmů Gene Deitch se svou ženou, režisér Fero Fenič a další.

A jedna zajímavost - v roce 1988 měli v Pardubicích světovou premiéru Ropáci Jana Svěráka, tehdejšího studenta režie na FAMU, za jeho osobní účasti. Ale tenkrát se o tom moc nesmělo mluvit. Ani ne tak z politických důvodů (i když Ropáci soudruhům moc nevoněli), ale hlavně proto, že film byl nominován na studentského Oskara do Ameriky.

Jedna z podmínek byla, že před  tím nesmí být uveden nikde jinde. A Honza Svěrák si chtěl ověřit reakce mimopražského publika. Ropáci tenkrát toho studentského Oskara získali.

Ale zpět k Jiřímu Černému ...

Nezapomenutelným zážitkem bylo pozdější střetnutí 18. 11. 1989 v sále Dopravních podniků v Praze na setkání členů Jonáš klubu, které pan Černý moderoval. Vzhledem ke známým sametovým událostem se večer změnil v manifestaci. Přímí účastníci předchozího večera popisovali své zážitky z Národní třídy.

Ta zjitřená atmosféra byla neskutečná. Pan Černý mi pak říkal, že kdyby večer proběhl, tak, jak byl původně naplánovaný, měl na podium vystoupit Václav Havel. Ale takhle musel být jinde…

Jiří Černý citlivě komentuje nejen hudbu, ale i dobu hodnotí velice srozumitelně.

To máte pravdu, obdivuji na něm, že nejen perfektně rozumí tomu, o čem vypráví, ale že dokáže hudbu zasadit do společenského kontextu. Asi není příliš známé, že má hluboké znalosti též o vážné hudbě (v Chrudimi měl minulý rok krásný pořad o Emě Destinnové).

Navíc velkou část osobností, o kterých vypráví, osobně zná, což využívá nikoli k tomu, aby se nějakým způsobem chlubil, ale k tomu, aby posluchači dotyčného ještě více přiblížil. Své názory i v době, kdy naprostá většina z nás potupně mlčela, dokázal zastávat otevřeně.

A kdy jste se rozhodl zkusit nabídnout Jiřímu Černému Chrudim?

Po revoluci bylo času na setkávání méně, ten revoluční kvas nás nějak pohltil. Občas jsem zajel na jeho Antidiskotéky, až mě napadlo (a dnes si vyčítám, že pozdě), že by mohl pan Černý přijet i do Chrudimi.

Po úžasném druhém koncertu Leonarda Cohena v Praze v srpnu v roce 2009, který jsem měl to štěstí vidět stejně jako on, jsem se s ním spojil. Zeptal jsem se ho, zda by se nechtěl o své zážitky z koncertu s námi podělit. On rád souhlasil, a tak započala naše trvalejší spolupráce.

Našel jste v našem městě vhodného pořadatele?

Nejdříve jsem přemýšlel o vhodném místě. Když padla volba na divadelní kavárnu, bylo jasné, že pořadatelem musí být Chrudimská beseda; chtěl bych jí touto cestou poděkovat za ochotu i vstřícné jednání.

Já tedy navrhnu panu Černému témata, Chrudimská beseda sdělí volné termíny, a někdy kolem září to dáváme dohromady na příští rok. Mohu s potěšením říci, že ačkoli Jiří Černý další nabídky na pořádání antidiskoték především z časových důvodů odmítá, s Chrudimí počítá i do budoucna.  

Myslím, že hlavně poslední kavárna ukázala, jaký je velký zájem o Antidiskotéky, co plánujete na podzimní setkávání?

Dohodli jsme se na čtyřech vystoupeních v roce, což je, myslím, tak akorát. Rád bych samozřejmě častěji, Jiří Černý toho má opravdu moc.

Letos nás tedy čekají ještě Rolling Stones v září a koncem listopadu v čase předadventním opět Leonard Cohen. Je to reakce na časté žádosti o opakování tohoto pořadu, splácíme tím i určitý dluh těm, kteří se na první pořad nedostali. Bylo jich tenkrát hodně…

Pro příští rok uvažuji o hudebních profilech Boba Dylana nebo Johnnyho Cashe, Elvise Presleyho, Pink Floyd, skupiny Crosby, Stills, Nash & Young, Doors, z našich ETC, Marsyas nebo Spirituál kvintet. Bude problém z toho množství kvalitní muziky vybrat pouze čtyři zástupce. V hlavě nosím ještě jeden nápad, ale musím to ještě domyslet.

Víte, že mi Jiří Černý při rozhovoru řekl, že za poznání příjemného chrudimského publika vděčí právě Vám?

To mě samozřejmě velice těší. Každé setkání s panem Černým je pro každého z nás setkáním se vzácným člověkem, který ovlivnil a ovlivňuje více než dvě generace posluchačů a čtenářů. Člověk s obrovskými znalostmi a přehledem, který si na nic nehraje, je přirozený a skromný.

Jak napsal jeden z jeho přátel ve sborníku k jeho 75. narozeninám: „Chybíš všude tam, kde nejsi. A možná dnes více než tehdy.“  A já jsem moc rád, že alespoň čtyřikráte do roka Jiří Černý v Chrudimi nechybí.    

Děkuji za rozhovor. 

Chrudim - Chrudim měla vždy štěstí na dobré spolupracovníky. Za svými přáteli jezdili do Chrudimi slavní hudebníci v čele s Antonínem Dvořákem, loutkoherci zde pořádají desítky let slavný festival a jeden z nich, Jan Malík nám zanechal muzeum plné loutek. Další výtvarníci a umělečtí historici kultivovali výtvarnou scénu města na svých přednáškách pořádaných Klubem přátel výtvarného umění.

S odstupem času je vidět, jak hlubokou stopu v Chrudimi všichni zanechali. Ve slavné tradici jistě pokračuje mladá historička umění a spisovatelka Kateřina Tučková, která připravuje již třetím rokem ve Výstavní síni Chrudim výstavy, jejichž věhlas přesahuje chrudimský obzor.

Ve středu 2. května se Kateřina uvedla v Chrudimi ve své druhé podobě, jako spisovatelka. V badatelně Muzea barokních soch představila při veřejném čtení svoji novou knihu Žítkovské bohyně. Požádali jsme ji proto o krátký rozhovor.

Jste na turné, nebo je čteni v Chrudimi výjmečné?

Už od doby vydání knížky Vyhnání Gerty Schnirch mívám pravidelná čtení - většinou si mě zvou městské knihovny, kluby nebo festivaly. Jezdím tak dvakrát do měsíce na nejrůznější místa v Čechách i na Moravě, takže jsem na permanentním turné :-) Teď s vydáním Žítkovských bohyní tento provoz ještě zhoustl. A já jsem za to ráda - vidět reakce skutečných, živých čtenářů, je pro mě nesmírně důležité. A většinou přináší i satisfakci za ty dlouhé týdny a měsíce o samotě u počítače.

Před napsánim "Vyhnáni" jste absolvovala stejnou noční cestu jako hlavní hrdinka. Uskutečnila jste něco podobného i kvůli Bohyním?

Ano, tentokrát jsem jezdila na Bílé Karpaty, do oblasti moravských Kopanic, kde se příběh odehrává. Bylo pro mě velmi důležité poznat ten kraj, jeho nejrůznější podoby během ročních období, pocit žití na samotách... Tak jsem tam strávila několik týdnů, navštěvovala místní folklorní slavnosti, hovořila s pamětníky. A inspirovaná krásou místních tradic si začala vyšívat vlastní kroj. Jenže po pěti týdnech strávených nad vytvářením čelenky jsem zjistila, že buď si vyšiju kroj nebo napíšu tu knihu. Obojí zvládnout nešlo. Tak jsem se rozhodla pro knihu :-)

Jaké jste měla představy o "Bohyních" na začátku psaní a jaká byla realita po dopsáni knihy?

Děj se během psaní hodně vyvíjel, podle toho, jaké nové informace jsem zjišťovala v archivech nebo při rozhovorech s pamětníky. Nejdůležitější byl asi fakt toho, že jsem zjistila, že bohyně se zabývaly nejen bílou, ale i černou magií. To byl asi nejzávažnější obrat v mém smýšlení o bohyních.

Znáte své další téma na knihu?

Teď to bude disertace o Skupině Radar. Ale o nové knize už přemýšlím - zatím spíš ve skrytu duše, protože ještě nevím, kam mě nové téma během bádání po jeho historii zavede. Tak bych to nerada prozrazovala.

V Chrudimi jste známa spíš jako výtvarná kurátorka. Na jakou další výstavu ve Výstavni sini Chrudim se můžeme těšit?

Na konci května bude ve Výstavní síni zahájena výstava KOMIKS NEJEN V KOMIKSU, která představí dvacítku autorů zabývající se komiksem, ale také volnou tvorbou, do níž prvky komiksu vtahují. Tato výstava vznikla na výzvu veletrhu Svět knihy Praha a premiéru bude mít v Praze, do Chrudimi poputuje hned poté.

Chrudim - Zdánlivě obyčejný kluk, kterých na naše střední školy a gymnázia chodí tisíce. Ale přece jen je něčím výjimečný. Chrudimský gymnazista Jan Hrabovský totiž obsadil druhé místo v prestižní soutěži, kterou pořádá AMAVET – Asociace pro mládež, vědu a techniku, o.s.

Řekne-li se před obyčejným gymnazistou „Příprava, vlastnosti a aplikace chalkogenidových skel dopovaných ionty vzácných zemin Er3+, Ho3+ a Nd3+/Tm3+,“ nejspíše si poklepe na čelo, že jsme se zbláznili. A přece jeden chrudimský student  s prací přesně na toto téma oslnil porotce na 19. ročníku soutěže Expo science AMAVET.

„Od primy mě zajímala kosmonautika a od kosmonautiky k fotovoltaice není tak daleko,“ popisuje student svoje začátky.

Protože od našich studií uplynulo už hodně vody v Chrudimce, prosíme ho o popsání problému tak, aby i naprostému laikovi bylo jasné, oč se jedná: „V podstatě se snažíme najít nové materiály, které by zvýšily účinnost současných fotovoltaických článků používaných na slunečních elektrárnách, “ vysvětluje Honza Hrabovský.

„Od počátku jsem také spolupracoval s s Univerzitou Pardubice, konkrétně fakultou chemicko technologickou.“

To nám přijde trochu zvláštní, protože jsme měli za to, že u fotovoltaiky se jedná spíše o fyziku, než chemii.

„U takovýchto dějů se už jen obtížně rozlišuje, co je ještě chemie a co už fyzika. Osobně mám radši fyziku, takže se snažím v projektu hledat a preferovat spíš tuto stránku,“ usmívá se student.

A jak pokračovala presentace projektu dál?

„Protože jsem se docela slušně, umístil v krajském kole Festivalu vědy a techniky pro děti a mládež v Pardubickém kraji, dostal jsem příležitost prezentovat svou práci na  Vernadského soutěži v Moskvě. Tam jsme letěli devátého dubna a vraceli se čtrnáctého. Podařilo se mi získat ocenění ruské Akademie věd v podobě diplomu „laureáta“. Zážitky ze samotného Ruska byly unikátní a i Rusové se k nám chovali s úctou a hezky,“ rozvypráví se o svých zážitcích z východu gymnazista.

„Na zmiňovaném Festivalu jsem také získal zvláštní cenu společnosti Contipro group, a.s., kterou mi předal ředitel RNDr. Vladimír Velebný CSc,“ uvádí další ocenění, které jistě pomůže i fakultě Pardubické univerzity a zpopularizuje tak trochu opomíjené odvětví naší vědy.

 
Cílem festivalu je pak podněcovat co nejvíce talentovaných žáků základních a středních škol k odhalování a rozvíjení tvůrčích schopností prostřednictvím řešení konkrétních vědeckých a technických projektů. Festival je pořádán v rámci projetku "Program vytváření a rozvíjení zájmu žáků o vědecké a technické obory".

Díky druhému místu v AMAVETu má Honza možnost účastnit se v USA soutěže INTEL ISEF 2013, která se příští rok bude konat v Arizoně, konkrétně ve Phoenixu.

„Už se moc těším,“ směje se Jan Hrabovský. „Soutěže se zúčastní studenti z celého světa a bude to určitě jedinečná příležitost poznat nové přátele, navázat kontakty. Příští rok mi držte palce!“

Když se ptáme, kam by rád po gymplu, trochu znejistí: „Ještě nejsem úplně rozhodnutý. Buď Univerzita v Pardubicích, nebo ČVUT v Praze.“

Zdánlivě obyčejný kluk. Přitom díky němu si možná brzy budeme na střechy našich domů montovat solární panely s takovou účinností, že se konečně vyplatí i těm, kdo v současné době ještě s jejich pořízením váhají. Držme tedy Honzovi palce.

Chrudim/Úherčice - Řekne-li se rodilému Chrudimákovi slovní spojení „Palučiny a Jitka Hlaváčová“, okamžitě ví, oč jde. Že nejde jen o místo v lese nedaleko Janovic, ale také o životní postoj, zkušenost, vzpomínky a dnes i znovuzrozené Palučiny nedaleko Úherčic u Heřmanova Městce.

Míříme tedy do nových Palučin, tábora zbudovaného takřka na zelené louce, ač výstižnější by bylo spíše „na zarostlém lesním paloučku“. Míjíme ohniště, indiánské týpí, několik stanů na podsadách. Jedeme navštívit ženu, která s rodinou a Palučiňáky teď sedí u stolečku před novotou zářícím srubem. Odpočívá po mimořádně teplém dni.

Když ji prosíme o rozhovor, část jejích vzpomínek, překvapeně se na nás podívá: „Já, proč já bych vám měla něco říkat? Vždyť pamětníků je víc než dost.“

Začneme tedy od začátku a ptáme se na první setkání budoucí ředitelky Domu dětí a mládež s fenoménem Palučin. „V roce 1975 jsem nastoupila do Domu pionýrů a mládeže, jak se dnešní DDM jmenoval. Palučiny v té době byly základnou, kam se sjížděly děti z blízkého okolí - hlavně z vesnic,“ popisuje své začátky Jitka Hlaváčová.

„Za vznikem základny stál tehdy Jiří Chládek, který dokázal nadchnout děti tak, že se za ním dobrovolně vydávaly do bývalé hájovny, kde zřídil právě zmiňovanou základnu. Jiří Chládek dokázal uprostřed lesa vybudovat třeba fotokomoru, kde učil děti vyvolávat fotografie,“ popisuje dnes pozapomenutou postavu Hlaváčová.

 „Rozhodně to ale nebyl nějaký pionýrský tábor, jak by se, vzhledem k době, v níž se na Palučnách začínalo, mohlo zdát. Chládek chodil oblečený v zelené košili a i pro mě, když jsem začala na Palučiny jezdit, jednu sehnal. Nadměrnou velikost,“ směje se Jitka Hlaváčová.

„Šátky se nasazovaly teprve tehdy, když se blížila kontrola. Ale i jim muselo být jasné, že spíš než myšlenky marx-leninismu, učíme děti pracovat s kůží, malovat, štípat dříví.“

„V 70. letech byly Palučiny spíše útěkem před tuhostí režimu, protože členství v pionýru se stalo povinným - do té doby tomu tak nebylo a vzniklo SSM,“ povzdechne si Hlaváčová.

Zajímalo by nás, jestli se tehdy mezi vedoucími našli nějací opravdu tvrdí komunisté a prorežimní zanícenci: „Rozhodně ne! Prostředí Palučin takové lidi spolehlivě eliminovalo. Proč? Asi proto, že jim z účastí na akcích neplynula žádná další kariéra.“

„Z počátku mě kluci nechtěli do svého kolektivu pustit,“ vzpomíná bývalá ředitelka Domu dětí a mládeže. „Byla jsem pro ně rušivý element. To víte, ženská, která je nutí uklízet drobky po nakrájeném chlebu, prázdné konzervy, ale postupně se smířili s mou přítomností. Asi zjistili, že moje zaměření na výtvarnou výchovu jim může přinést mnoho nového a neméně krásného.“

„Byla jsem městská holka a zásadní vliv na mou proměnu měl samozřejmě Jiří Chládek,“ předchází otázce, která se nabízela. Jak může vlastně městský člověk učit děti životu v přírodě.

„Chládek byl zkušený táborník, turista a ve svém Orlím hnízdě (zvláštní část palučinského domu), kam jen tak někdo nesměl vstoupit, vymýšlel všechny hry, soutěže a vzdělávací programy,“ popisuje Hlaváčová dávné fungování základny.

„V roce 1983 nastoupila na místo ředitelky Domu pionýrů zapálená komunistka. Všechno chtěla řídit, což se jistě očekává. Problém byl v tom, že koncepci Palučin nerozuměla. Protože se naše představy rozcházely, dostaly jsme se do konfliktu.

Ten vyvrcholil mým odchodem. Dokonce jsem dostala na vybranou, ve které škole bych chtěla znovu učit. Zvolila jsem dnešní Základní školu U Stadionu,“ rozpovídá se tehdejší pravá ruka Jiřího Chládka o další etapě svého života věnované dětem. Tentokrát i vlastním.

„Stejný rok se mi však stal i rokem radostným - narodil se mi syn, takže jsem toho moc nenaučila a záhy odcházela na mateřskou dovolenou. Po návratu mi tehdejší ředitel Domu pionýrů Bakeš nabídl možnost opět působit v Palučinách. Samozřejmě jsem s radostí nabídku přijala.“

Mezi roky 1983 a1986 však Palučiny nesloužily jen k vyžití dětem, ale vozily se sem celé zájezdy prominentů na víkendové „vzdělávací“ kurzy. Samozřejmě náplní kurzů byla, tehdy tolik oblíbená, konzumace ne příliš malého množství alkoholu. Tehdejší ředitelce to ale od následného vyhození z vedoucí pozice stejně moc nepomohlo.

„Ředitel Bakeš byl do jisté míry posedlý modernizací. Vše se muselo udělat nové, lepší, kvalitnější. Život v přírodě se stával pohodlným časem odpočinku a z Palučin vzniklo rekreační zařízení,“ zamýšlí se Hlaváčová nad pozměněnou koncepcí základny.

V roce 1986 umírá Jiří Chládek. Šel nařezat dřevo, aby bylo večer co přikládat do kamen bývalé hájovny, ale už se mu to nepodařilo. Zemřel tam, kde to tolik miloval - na Palučinách.

„Koncem 80. let se k nám přidávají Valkeři Pavla Víška a v něm se mezi nás dostává opravdový traper, dnes bychom řekli „odborník na outdoor“. Učí nás, jak správně zakládat ohně, k čemu všemu se hodí klobouk, co vše se dá v přírodě sníst a přežít, jak se staví týpí a mnoho dalších dovedností.

Brzy jsou z nás dobří přátelé a Víškovi Valkeři tak doplňují tehdy už dost početnou rodinu zájmových kroužků, která má svou hlavní základnu uprostřed lesů nedaleko Janovic,“ vzpomíná s úsměvem na příchod chrudimského zálesáka Hlaváčová.

Devadesátá léta znamenají „zlatou dobu“ palučinské chalupy:

„Vznikají celoroční programy pro děti, takže se na Palučinách střídají mládežníci každý víkend. Pracujeme s přírodními materiály, vznikají tradice, které fungují dodnes.

Hlavně se ale všichni cítí svobodní, protože tlak „zhora“ prakticky neexistuje. Přesto se koncem let devadesátých a začátkem nového tisíciletí začínají objevovat mraky na jinak slunečném nebi,“ připravuje nás na blížící se katastrofu bývalá ředitelka Domu dětí.

„2002 byl rokem, kdy jsem byla odvolána z funkce ředitelky DDM. Pro údajnou neloajálnost k zaměstanavateli. Co konkrétně to znamenalo, dodnes nevím.

Za vším nejspíše byly nenaplněné touhy jednoho místního politika, který toužil po pozemcích, které byly prostředkem pro dětský smích a radost. Nastávaly kuriózní situace, z nichž některé by vydaly na film. Tragikomický film,“ vypráví s hořkým úsměvem Jitka Hlaváčová.

„Dva roky nato jsme udělali poslední táborák, spálili totem, zaplakali si a tím staré Palučiny skončily. Po více než čtyřiceti letech.“ říká s viditelným pohnutím Hlaváčová.

Protože je ale Jitka Hlaváčová člověk, který se nikdy nevzdává, už tehdy začala s přáteli, rodinou a těmi nejvěrnějšími Palučiňáky plánovat, kde by mohla činnost, která přinášela tolik radosti a navázaných přátelství pokračovat.

Našel se pozemek, byla třeba práce. Protože odchovanci janovických lesů se dřiny nebojí, pomalu se začaly rodit Palučiny nové, jiné a přece tolik podobné těm starým.

Vymýtila se vegetace, postavily stany, přivezla maringotka. A protože další vlastností dětí z Palučin je i soudržnost, našly se dobré duše, které zaplatily novou koupelnu, odvodnění, nechaly postavit srub, před nímž si dnes povídáme. Zapojila se i bývalá chrudimská radnice, Pardubický kraj a Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. Velkou pomocí byli rodiče a přátelé Palučin.

Vše by ale nebylo možné bez pevné vůle a nezdolného optimismu Jitky Hlaváčové. Mohla by sedět doma, na chalupě a rezignovaně odpočívat.

Po tolikeré práci pro druhé by jistě na vše měla nárok a nikdo jí nic nevyčítal. Něco takového by se však neslučovala s povahou celoživotního bojovníka. Ne za sebe, ale za zdravější a bohatší život dětí.

„Nic jsem nikdy nedělala pro sebe,“ je motto, které by klidně mohlo zdobit totem Jitky Hlaváčové. A úplně u země, aby to viděli jen ti nejzasvěcenější a nejmenší snad i slova, která vystihují její celoživotní boj plný zvratů:

„Nikdy se nevzdávej, nikdy nepodlehni.“ Protože to vkládá do duší všech mladých lidí, dnes už často rodičů s vlastními dětmi, kteří se stále vracejí za svou vedoucí. Palučiny jsou bezesporu chrudimský fenomén a místní obyvatelé se dělí jen na ty, kdo jím poznamenaní jsou a na ty, kdo o něm slyšeli.

„Tys byl na Palučinách?“ - tato slova stačí, aby rázem vzniklo, mezi jinak cizími lidmi nepsané pouto, jakási tajemná síla spojující lidské osudy. Začal to Jiří Chládek, pokračuje Jitka Hlaváčová. Pokud někdy v létě přijedete se podívat do úherčických lesů, musí vám být jasné, že o pokračovatele nouze rozhodně nebude.

Howgh!

Chrudim - Leckterý odpůrce chrudimského galeristy Luboše Jelínka musí připustit, že Koniášův potlach Na Roštině zanechává v očích dětí radost a smích. Nejinak tomu bude i letos, v pondělí 30. dubna.

A právě strůjce této provokativní myšlenky - smíšení trampského potlachu a jiráskovského nepřítele všech správných Čechů, Antonína Koniáše z jezuitského řádu, nám vysvětlil, jak celá akce vznikla.

„Antonín Koniáš, nebo také Koňas je postava, kterou má snad každý zaškatulkovanou naprosto přesně,“ vypráví Luboš Jelínek.

„Je to nepřítel českých knih, svobody a symbol útlaku národa. Nic však není vzdálenější realitě. Koniáš knihy sice pálil, dokonce i u nás v Chrudimi - podle všeho právě Na Roštině, ale ve velké většině se jednalo o dobovou pornografii a kramářské tisky pochybné hodnoty. Většina knih skončila pouze s vytrhanými stránkami, případně začerněnými bludnými větami. Co nešlo vytrhat, to opravdu zabavil a buď spálil nebo expedoval do klášterů, které všechny knihy archivovaly. Každou zabavenou knihu ale nahradil knihou katolickou obdobného zaměření,“ vysvětluje galerista.



A proč potlach? „Potlach je setkání lidí, kteří k sobě mají blízko. Chtějí trávit čas společně. Pálení čarodějnic má svou tradici a je opravdu zajímavé sledovat, jak se vesnice od vesnice liší. Do města se ale tak úplně nehodí,“ rozvíjí svou myšlenku Jelínek.

„Původně byl Koniášův potlach symbolem spolupráce mezi stranami na chrudimské radnici, ale postupně se přetransformoval do současné podoby, kdy se jeho přípravou zabývají ti, kdo chtějí pro chrudimské měšťany udělat něco navíc, něco hezkého, vtipného, svěžího a možná i trošku provokativního,“ skrývá za kalíškem kávy svůj úsměv bývalý radní.

„Vymysleli jsme tedy Koniášův potlach. Ano, je v tom jistý druh provokace, snaha přesvědčit spoluobčany, aby se na osobnost Koniášovu začali dívat pod jiným úhlem, než tím, který jim vštípil svými díly Alois Jirásek. Mimochodem autor, jehož mám já sám moc rád,“ chestertonovsky zamotá svou fabulaci. „Spojení Koniáše a potlachu je pak čistě postmoderní hříčka,“ dodává.

S přáteli proto každý rok připraví hranici, nařežou dřevo, zaplatí vuřty, vatu a limonádu pro děti, obstarají hudební skupinu. Proč?

„Život města je množina aktivit jednotlivců,“ říká často Jelínek. Mnozí by však v jeho nohavici zahlédli kopyto, i kdyby do kohoutků všem Chrudimákům pustil na den zdarma pivo. Jen těžko se chápe těm, kdo se rádi přiživí na aktivitě druhých, že někomu může být dostatečnou odměnou právě jen ten zdánlivě obyčejný dětský úsměv, spokojení obyvatelé východočeských Athén, lepší nálada kamarádů i zcela neznámých lidí.

 

„Letos bude novinkou pro děti cukrová vata,“ sděluje chrudimský galerista. „Každé dítě dostane při zahájení kartičku, na níž bude natištěné číslo a tabulka s úkoly, které musí splnit, aby si vybojovalo vuřtík, limču a vatu.“

„Další novinkou bude fotografování dětských úsměvů. Před vyzvednutím výhry si každého sportovce vyfotíme a druhý den si všichni mohou prohlédnout malé vítěze na stránkách Chrudimských novin,“ plánuje Jelínek.

„Ani dospělí nepřijdou zkrátka. Do 23 hodin bude hrát i Kořenova Hoblovka revival band.“ upřesňuje Luboš Jelínek program pro ty odrostlejší.

Přijďte se přesvědčit, pobavit a opéct si vuřt na Koniášův plácek. Od 16 hodin začínají soutěže pro děti, v 18 hodin zapálení ohně s čarodějnicí. I to je další postmoderní hříčka. Bystrým pozorovatelům jistě neunikne, co že to ta povětrná ženština svírá pod svou rukou...

„Prozrazovat nebudu,“ usmívá se potutelně jeden ze strůjců Koniášova potlachu. „Jistě si každý všimne sám dalšího odkazu na legendárního jezuitu.“

Přečtěte si také o historii čarodějnic

Chrudim - Není to tak dávno, co jsme v Chrudimských novinách "otiskli" rozhovor s příznivcem "islandského modelu demokracie", skutečským vrchním strážníkem Jiřím Stunou. Dnes vám přinášíme opět tuto zajímavou a nevšední osobnost v roli podstatně odlišné - jako zastánce nejen léčebného konopí. 

Pane Stuno, jak jste se ke konopí vlastně dostal, byla to klasická zkušennost teenagera?

Poprvé jsem se ke konopí dostal v osmnácti letech, kdy jsem ho s kamarády vyzkoušel formou kouření. Řadu let se zajímám o alternativní, zejména přírodní léčbu. Někdy v roce 2009 jsem se začal aktivně věnovat studiu konopí, resp. jeho historii, využití v průmyslu, v šamanství i v medicíně. Na toto téma, o mých aktivitách ohledně konopí, vyšla již řada článků a reportáží a tak bych se nechtěl opakovat. V každém případě jsem prostudoval řadu vědeckých studií na toto téma. V současné době poskytuji přednášky o konopí jak pro žáky druhého stupně základních škol a studenty středních škol, tak pro dospělé zájemce. Takže se dají jen těžko informace o konopí shrnout do pár řádků zde.

Jaká je vlastně historie léčby konopím?

Konopí prokazatelně provází lidstvo nejméně 8000 let a 5000 let se jim úspěšně léčilo. již v nejstarším psaném lékopisu Pen T´sao je konopí považováno za "elixír nesmrtelnosti" ,který léčí všechny nemoci od zácpy, přes menstruační bolesti, deprese až po dnu. V řadě zemí se jim legálně léčí do dnes např.v Izraeli, Švýcarsku, Kanadě, Austrálii, Velké Británii, 14 státech USA a dalších. U nás bylo konopí postaveno mimo zákon až v roce 1996.

O léčivých účincích konopí již dnes není ani mezi odbornou -lékařskou veřejností pochyb. Konopí skutečně léčí, nejenom ulevuje. Konkrétně u Roztroušené sklerózy uvolňuje křečovité napětí ve svalech a v mnoha případech dokonce zvedá lidi z invalidních vozíků na francouzské hole.

A co u nás?

V Československu se již v 50.letech minulého století věnoval lékařskému využití konopí Prof. Kabelík z Olomoucké university, zejména potom jeho antibakteriálním a antivirotickým účinkům. Dalším významným Českým vědcem je potom Profesor Ondřej Lumír Hanuš, který se konopí věnoval rovněž na Olomoucké univerzitě a v současné době působí na Hebrejské univerzitě v Jeruzalému s Profesorem Raphaelem Mechoulamem - objevitelem THC. Profesor Hanuš je objevitelem látky anandamid obsažené v konopí.

Jak jste se Vy sám zapojil do „boje“ za legalizaci?

V roce 2010 jsem napsal otevřený dopis všem poslancům, ve kterém jsem je vyzýval k zamyšlení a ukončení kriminalizace vážně nemocných pacientů léčících se konopím. S některými poslanci jsem si následně dopisoval a snažil se jim rozšířit vzdělání a přehled v této oblasti. Následně jsem byl Centrem adiktologie pozván do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na odborný seminář o léčbě konopím, který se uskutečnil pod záštitou tehdejšího ministra doktora Ivana Langera.

Můžete v krátkosti představit LEAP?

Později jsem se stal zástupcem a mluvčím mezinárodní vzdělávací organizace LEAP v České republice. Tato organizace je složena z policistů, prokurátorů, soudců, probačních úředníků a dalších odborníků, kteří jsou ze své praxe přesvědčeni, že současná protidrogová represe selhala všude na světě. Je drahá a neefektivní. V současné době má drogy pod kontrolou organizovaný zločin, který z jejího prodeje financuje terorismus a korupci vysokých úředníků. LEAP nabízí mnohem efektivnější řešení, cestou legalizace a regulace drog státem. Podobně jako v USA po ukončení prohibice alkoholu. Nabízí cestu prevence a osvěty. Téma LEAP by však vydalo na samostatný článek.

Jste tedy pro úplnou legalizaci? Není "tráva" nebezpečnější, než legální alkohol?

Abychom si rozuměli nemám potřebu se zastávat huličů, aktivně bojuji za dekriminalizaci konopí pro léčebné a vědecké využití. Bojuji proti kriminalizaci vážně nemocných zejména onkologických pacientů, pacientů s Roztroušenou sklerózou a dalších vážně nemocných. Jsem však i pro úplnou legalizaci. Přesto, že není užívání resp. zneužívání konopí zcela bez rizika je konopí mnohem bezpečnější než-li legální alkohol. Ptáte-li se co je skutečně přestupní drogou, tak je to právě legální alkohol. Na konopí neexistuje fyzická závislost, podle studií je psychická závislost až daleko za alkoholem, cigaretami a kávou. Konopím se nelze prakticky předávkovat. Kromě léčby řady vážných nemocí, včetně rakoviny se využívá při léčbě závislostí na tzv. tvrdých drogách i alkoholu.

Vím, že studujete. Jak souvisí téma „konopí“ s Vaším studiem a přípravou magisterské práce?

V současné době se připravuji na povolání psychoterapeuta a ve své magisterské práci se věnuji mimo jiné i posttraumatické stresové poruše u příslušníků ozbrojených složek. Využití konopí při léčbě a terapii vojáků nasazených ve válečným misích má velký potenciál a je některými armádami úspěšně využíváno. Moje další studium a výzkum se bude ubírat právě tímto směrem.

Stal jste se do jisté míry slavným i díky účinkování ve filmu „Rok konopí“.

Film Rok konopí, (ve kterém se třikrát objevuji), pojednává o osudech čtyř pacientů (2 onkologičtí, 2 Roztroušená skleróza), o osudech mých přátel - konopných aktivistů psychoterapeuta Mgr. Dušana Dvořáka a Bushky Bryndové, ale i o zkušenostech celosvětově nejúznávanějších vědců na tuto problematiku Prof. Lumíra Ondřeje Hanuše a Prof.Raphaela Mechoulama z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Ukazuje formu jakou se léčí, pěstuje a distribuje konopí k pacientům v Izraeli.

Fotografie jsou z premiéry tohoto filmu, na který jsem byl producentem a režisérem pozván. Následně jsem tvůrcům filmu přislíbil, že se účastním i diskuze po promítání tohoto filmu v Pardubicích v Divadle 29 dne 29.5. 2012 od 19:00 hod. Myslím, že je tento film určen nejenom příznivcům konopí ale i široké veřejnosti, která se chce dozvědět pravdu o této neprávem démonizované, léčivé bylině.

Děkujeme za rozhovor