K2 holding

Pardubice - Vila Miloše Holečka „vyrostla“ na okraji parku Na Špici bez potřebných povolení a v rozporu s územním plánem. Úředníci marně usilovali o zastavení černé stavby. Přinášíme na tohle téma rozhovor s primátorkou Pardubic Štěpánkou Fraňkovou (Koalice pro Pardubice).

Dnes je na vilu vystaven demoliční výměr. Rozhodnutí o odstranění černé stavby už potvrdil i soud. Stavebník se však stále snaží verdikt zvrátit. Má naději na úspěch?

Z mého pohledu i z pohledu stavebního zákona ne. Pan Holeček se již na samém počátku rozhodl riskovat. Porušil snad všechny zákonné normy, které porušit mohl. Staví totiž na vlastním pozemku, ale v místě, které není podle územního plánu určeno k zástavbě ale je rekreační zelení.

Od počátku věděl, že na tuto stavbu nemůže stavební povolení získat, neboť staví v rozporu se zákonem. Dnes si stěžuje, že trváme na jeho dodržení.

Já si pořád myslím, že zákon platí pro všechny. Pokud budeme hledat cestu, jak jej kvůli panu Holečkovi obejít, dáme na venek jasný signál, že v Pardubicích si mohou alespoň někteří lidé dělat co chtějí. A to není dobře, takové město snad nechceme.

Miloš Holeček ale argumentuje i tím, že v jiných případech město vyšlo černým  stavebníkům vstříc a v jeho případě náhle trvá na dodržení zákona.

Ty případy byly zcela odlišné. Právě v tom, že tyto černé stavby nebyly v rozporu s územním plánem. Například kauza společnosti D+D Park, která začala bez povolení se stavbou logistického centra, byla odlišná právě tím, že pozemky na nichž je tato stavba umístěna jsou podle územního plánu vhodné pro logistiku, lehkou průmyslovou výrobu a podobně.

Investoři tehdy po zásahu stavebního úřadu černou stavbu zastavili, dodali všechny potřebné podklady na jejichž základě jim stavební úřad musel vydat dodatečné stavební povolení.

Tak to stanoví zákon, ať se nám to líbí nebo ne. U pana Holečka tuto řešení ale nepřipadá v úvahu, protože okamžitě narazí právě na rozpor s územním plánem.

Vaši předchůdci mu prý slíbili, že za vstřícnost vůči městu územní plán změní, ale své sliby nesplnili.

Tak to musíme trochu do historie pozemků i vstřícnosti pana Holečka. Na počátku 90. let nějakým způsobem získal od restituentů pozemky přímo v parku Na Špici. Například od nějakého pana Frankensteina z Chile vchod do parku.

Městu pak dal na vybranou. Buď s ním pozemky smění za ty, které si sám vybere, nebo on zavře vchod do parku. Se společníky si pak vybrali část pozemků na okraji parku s příslibem změny územního plánu. Tehdejší náměstek Šnajdr slib splnil a inicioval změnu územního plánu.

Odhaduji, že tak 80 procent pozemků, původně parku, tehdy město změnilo na plochu určenou pro bydlení. A noví majitelé pozemky rozdělili na lukrativní stavební parcely a rozprodali.

Pan Holeček si nechal pozemek, z něhož je ke stavbě určena pouze část, zatímco druhá zůstala rekreační zelení. A právě na té si postavil své sídlo. Kdyby stavěl o 14 metrů dál, nedostal by se do rozporu s územním plánem, získal by stavební povolení a vše bylo v pořádku.

On se ale rozhodl riskovat. Začal stavět a domáhal se další změny územního plánu, zastupitelstvo ji však odmítlo.

Nešlo mu už v začátcích ve stavbě vily zabránit?

Tehdy jeho případ řešil stavební úřadu městského obvodu Pardubice I. Pokud vím, byl několikrát vyzýván k zastavení stavby, pokutován a vesele stavěl dál. Je-li někomu dnes pana Holečka líto, musím konstatovat, že si celou situaci zavinil sám.

A my můžeme být rádi, že se tehdy v 90. letech on nebo někdo jemu podobný nedostal k nějakému pozemku třeba na Pernštýnském náměstí. Kdo ví, co dnes mohlo stát vedle morového sloupu.

Černá stavba Na Ležánkách navíc není prvním prohřeškem pana Holečka proti stavebnímu zákonu.

Dnes se v médiích staví do role nešťastného naivy. Skutečností je, že před lety nedostal kvůli chybějícímu přístupu stavební povolení na výstavbu parkoviště za pasáží a přesto začal stavět. O pár metrů dál, v Jindřišské ulici se zase rozhodl vybudovat pasáž.

Bez povolení proboural secesní dům, nevratně poškodil ráz ulice. V obou případech tehdy získal dodatečně stavební povolení. I v případě své vily zřejmě počítal s benevolencí. Když viděl že nepochodí, nerozpakoval se ani sáhnout k nátlaku například konstatováním, že „nebude vstřícný při jednání o pozemcích na stavbu obchvatu Pardubic“.

Dnes novinářům bezostyšně tvrdí, že obě stavby byly v pořádku, že on městu vždy vycházel maximálně vstříc, že naletěl slibům politiků. Názor nechť si udělá každý sám.

Jako vlastník pozemků sousedících s pasáží, nebo pozemků kde má vést obchvat města, však opravdu může městu komplikovat život. 

Už se stalo. Před nedávnem jednostranně odstoupil od smlouvy s Městským rozvojovým fondem, podle níž může stavební firma rekonstruující pasáž a stavějící u ní parkovací dům jezdit přes Holečkův pozemek na staveniště.

Firma proto nemůže dokončit stavbu parkovacího domu, bez něhož nebude možné, kvůli nedostatečné kapacitě parkovacích míst, pasáž zkolaudovat. Náhradní řešení přijde na miliony, neboť bude třeba zcela změnit dispozici staveniště založeného právě na základě této smlouvy.

Děkujeme za rozhovor.

Chrudim - K této polemice mne přivádí několik skutečností. V žádném případě však není mým záměrem bojovat s kolegy ze samosprávy Přelouče a Pardubic. Vlastně mi ani nejde o podobný boj, který vedli Chrudimští v únoru 1920, kdy se rozhodovalo o tom, zda bude krajským městem Chrudim nebo Pardubice.

Rozhodně se nechystám vypravovat zvláštní vlak k cestě do Prahy, aby tak jako před lety v únorových dnech Chrudimští na protest, že bude kraj v Pardubicích, rozbili okna parlamentu. A ani nečekám, že by měl kvůli tomu cestovat do Chrudimě prezident republiky, aby  uklidňoval situaci ve městě, tak jako prezident Masaryk při své návštěvě roku 1920. 

K této polemice mne vede situace spojená s realizací plavebního kanálu od Pardubic do Přelouče. Chápu význam i ekonomiku lodní přepravy, pokud bude skutečně a prokazatelně sloužit.

Téměř 16 let jsem to dětem v rámci geografie dopravy vysvětloval při hodinách zeměpisu na středních školách. Také jsem vnímal v první polovině 70. let budování přístavu ve Chvaleticích i v souvislosti s lacinější dopravou energetického uhlí ze severu Čech do nové elektrárny.

Ale jaká je skutečnost dnes? Uhlí se do Chvaletic po vodě nevozí z řady různých důvodů.  A opravdu, ve stávající ekonomické situaci České republiky, budování kanálu za téměř 3,1 mld. Kč řeší ten nejvýznamnější problém v dopravě Pardubického kraje, který by vylepšil životní podmínky lidí?

Skutečně budou lodě z Hamburku kotvit v Pardubicích? Nebude to nakonec jen proto, aby výletní loď Arnošt z Pardubic mohla rozšířit své plavební kilometry? Co by naproti tomu znamenalo vynaložit 700 mil. Kč, resp. celých 3,1 mld. Kč do stavebních prací na dopravně komplikované silnici I/37 pro motoristy i občany v Pardubicích, Chrudimi a možná i v Havlíčkově Brodě? 

Mám za to, že vylepšení životních podmínek pro 23,5 tis. obyvatel v Chrudimi a 4,1 tis. ve Slatiňanech by bylo přijato s daleko větším pochopením. Nemuseli by pak v našem městě na silnici I/37 umírat lidé pod koly aut.

Průjezd 27 tisíc automobilů denně našimi městy by v nich nezhoršoval životní prostředí. Obchvaty měst mají v konečném důsledku působení synergických efektů větší přínos i pro českou ekonomiku, než miliardy utopené v „kanálu“.

Možná, že by také nemuselo Polabí přijít o zajímavé biotopy s chráněnými druhy organismů a mohli bychom zanechat našim potomkům další kus přírody bez výrazného zásahu do její struktury. 

A mohlo by i konečně dojít k oslabení rčení: „Sliby ,chyby“. Planých slibů a vyjádření různých politických reprezentací České republiky i Pardubického kraje od roku 2006 o významu výstavby křižovatky u Parama v Pardubicích a obchvatu Chrudimě bylo dost.

Přednostní realizací těchto staveb by byly řešeny problémy, které v dopravě tíží  tisíce lidí v Pardubickém kraji rozhodně ve větší míře než plavba lodí do Pardubic.

Petr Řezníček, starosta města Chrudim

Chrudim - Zdejší hospodářská komora pozvala k diskuzi do salónku Sůva chrudimského Muzea hlavního stratéga Československé obchodní banky a člena poradního sboru vlády, označovaného NERV, Tomáše Sedláčka, PhDr., který je rovněž mediálně známým autorem bestselleru Ekonomie dobra a zla. Sedláček, který zamířil do Chrudimi vlakem, tak nakonec přijel s hodinovým zpožděním. Přesto měl na své přednášce plno.

Mezi posluchači svérázného ekonoma se překvapivě objevil i první chrudimský místostarosta Miroslav Tejkl (ČSSD), který Sedláčkovo vystoupení charakterizoval jednou větou: „Otevřel zde a zajímavě podal různá témata, ale pokud bych měl najít nějaký společný jmenovatel, tak šlo hlavně o zamyšlení a úvahy o ekonomických slabostech a neřestech člověka současné civilizace - zejména o filozofii růstu a dluhu," konstatuje Tejkl.

Setkání mělo charakter zčásti přednášky, ale zároveň šlo také o průběžný dialog s účastníky, kteří do projevu Sedláčka vstupovali vcelku bez omezení, a on jim odpovídal. Témata a dotazy byly různé.

Hned na začátku ekonom zdůraznil, že není možné snižovat daně, ale zároveň si ponechávat veřejný servis, na který jsme - zejména ve střední a západní Evropě - zvyklí, například relativně slušné školství a zdravotnictví či penze pro všechny.

"Buď jedno nebo druhé," nabádal Sedláček, který porovnal evropské poměry s USA, kde je skutečně dobré školství jen pro velmi úzkou skupinu lidí, stejně tak zdravotnictví a z výslovně státní americké penze nelze prakticky jako moderní člověk přežít a vyžít.

V České republice tvoří státní důchod přitom téměř 95 procent příjmu průměrného penzisty a i všude v Evropě je to méně, i když ne tak radikálně.   

Na dotaz pana Mikšovského Sedláček zdůraznil, že není schopen odpovědět zodpovědně na otázky týkající se výše růstu HDP v tomto roce a upozornil účastníky setkání, aby si uvědomili, co se odehrálo jen pár měsíců předtím – z předpovědí spojených s růstem kolem 2,5 %  je totiž po třech měsících tzv. pozitivní nula, což je očekávání nepatrného růstu těsně nad nulu. "S touto pozitivní nulou se může po pár týdnech stát totéž, co s oněmi dvěma a půl procenty," zdůraznil Sedláček.

Sedláček se ale ve svém vystoupení věnoval především otázkám růstu a s ním spojeného dluhu a dotkl se i otázek spjatých se schopností a nadějí kapitalistického uspořádání přežít nejen současnou krizi, ale přežít i dlouhodobě, či přežít vůbec.

"O kapitalismu lze rozhodně říci, že nefunguje, jak má - zejména v globálním měřítku. Zatímco technologická inovace usnadňuje člověku život, bankovní inovace a veškerá finanční kreativita jsou dnes především nebezpečnými nástroji, schopnými trhat ruce a pálit tváře,“ prohlásil doslova ekonom.

Přednášející si dokonce položil otázku, jestli kapitalismus už nesplnil svůj úkol a zda po něm lidstvo nežádá víc, než je tento systém schopen splnit. Zdůraznil, že podle jeho názoru je v krizi zejména růstový kapitalismus.

"Růst je dosahován díky zadlužování a v podstatě si vyspělá část světa bere svůj růst z budoucnosti. Ale nenormální je nejen propad, nenormální je i hospodářský růst, který je třeba zajistit růstem dluhu, deficitně," dokládá Sedláček.
 
Na otázku místostarosty Tejkla, jak se mohlo stát, že severské země snížily výrazně za dvacet let svůj veřejný dluh, například Švédsko na polovinu ze 75% na necelých 40%, když pro zbytek světa je normální že veřejné i jiné zadlužení jen a jen roste, reagoval Sedláček tím, že asi jen severské země byly schopny si položit otázku, zda je jakkoli vysoký růst žádoucí.

"Řekli si, že nežádoucí jsou výkyvy - že nežádoucí je nejen propad, ale i vysoký růst a radši se vzdali možného, dejme tomu šestiprocentního růstu, který by byl, je to jen příklad, možný, kdyby pokračovali ve své předchozí politice. Seveřanům stačil nižší přirozenější růst, řekněme kolem dvou procent, ale zato měli daňové přebytky, protože si nebrali na svůj růst deficitní zdroje z budoucnosti. Dnes nemusí obsluhovat tak velký veřejný dluh a třást se při každém výkyvu na finančních trzích, že jim stoupnou úroky u státních dluhopisů a země bude uvržena do řeckého údělu," dokládá Tomáš Sedláček.

Jak dodává, severští politici a tamější veřejnost takto prokázali odvahu, která není obvyklá a typická.

Za další Tejklovu otázku přednášející dokonce poděkoval, protože mu umožnila přejít bez slovních mezikroků a příprav k něčemu, co mu zřejmě leželo na srdci.

Tejkl se zeptal, jak je možné, že technologicky nesmírně vyspělé Japonsko s nesmírně pracovitým, skromným, téměř nestávkujícím obyvatelstvem dříčů, kteří se řídí zásadou - „vše pro firmu“, málo si vybírají dovolenou a jejich děti se na studium připravují až fanaticky jako na bitvu, jak je možné, že tento stát má největší veřejný dluh na světě – snad s výjimkou chudého Zimbabwe šíleného diktátora Roberta Mugabeho. Japonsko má totiž 200 % HDP.

Sedláček nejprve opravil zastaralý Tejklův „příliš optimistický“ údaj s tím, že dluh Japonska se už mezitím vyšplhal na 260 % HDP. Dále odpověděl v tom smyslu, že je iluzí, že by snad kapitalistickou ekonomiku mohl zachránit samotný růst technologické produktivity a výkon.

"Z hlediska pravicového obhájce kapitalismu není přece vzornější země. Japonsko ale není schopno proměnit soukromé úspory v soukromou poptávku a musí proto obsluhovat čím dál větší a bobtnající obrovský dluh vznikající veřejnými výdaji, které se pokouší nahodit motor konjunktury, který ne a ne naskočit. Výsledkem je obrovský dluh a naštěstí velmi nízké úroky na státní dluhopisy kolem 1 %.

Stačí ale, aby ty úroky, za které si Japonsko musí půjčovat na dluhopisy, stouply při nepatrné psychologické nejistotě na trzích, a Japonsko může být při takto enormním veřejném dluhu sraženo do propasti, protože nebude schopno být solventní a dluh obsloužit," míní ekonom.

Na závěr si Sedláček položil otázku, zda může kapitalismus existovat i bez růstu a vyjádřil přesvědčení, že ano, že je to možné.

"Ale jak politici, tak i veřejnost se musí kardinálně změnit ve svých očekáváních, ve svých technikách udržování popularity, ve svém vzývání co největšího růstu považovaného za dobro," odpověděl si na závěr Tomáš Sedláček.

Výtah z nejznámějších textů ekonoma Tomáše Sedláčka, publikovaných v médiích v poslední době:

Ekonom: "Občas mám pocit, že přirovnání ekonomiky k maniodepresivnímu pacientovi je celkem na místě. I ekonomika má tendence přehánět své výkyvy - pokud je nálada dobrá, ekonomika má psychologickou tendenci tuto dobrou náladu překlopit v mánii. A naopak, pokud se vede zle, uděláme z toho depresi, na kterou jen pasivně, nepřítomně - a bez energie - zíráme, jako by se vše dělo opodál.

Na bipolární poruchu se ordinují léky, jimž se říká stabilizátory. Ty náladu jaksi uzemňují, a to v obou směrech. Tlumí jak deprese, tak mánie. Takové léky se musejí brát dlouhodobě (nelze je brát v dobách deprese) a trvá dlouho, než začnou působit.

A v tom spočívá ten problém: pokud chcete léčit tuto bipolaritu, nestačí se zaměřit pouze na deprese. Naopak, je třeba se zaměřit na mánie.

A zde je právě jádro pudla: většina pacientů tyto léky brát odmítá, protože své mánie většinou miluje (mají více energie, jsou tvořiví, nemusejí mnohdy ani spát, zdá se jim, že se vše daří, atd.). No a léky jim toto supermanské období "kazí".

Podobně se současné diskuse o lécích na ekonomickou krizi soustřeďují víceméně jen na období deprese. Nikdo moc neřeší, že součástí skutečného léku je brzdění ekonomického růstu v dobách mánií."

IHned.cz: Nechci růst zadarmo
"V médiích vládne jakýsi nepsaný konsenzus, že růst nás z krize dostane. Jenže skoro nikde v naší civilizaci nemůžeme mluvit o hospodářském růstu, protože zadlužování zemí je rychlejší než jejich růst. Je to takové "nechci slevu zadarmo".

Ani my nechceme růst zadarmo, a tak jej podplácíme zadlužováním. Takže se oddáváme optickému klamu: tváříme se, že jsme bohatší, ale nejsme, protože peníze navíc pocházejí z dluhu. Jinými slovy, kdybych si půjčil půl milionu, byl bych blázen, kdybych o sobě tvrdil, že jsem o půl milionu bohatší.

Ano, můžu se tak chovat, můžu utratit o půl milionu více, ale bohatší, to skutečně nejsem, protože tyto peníze budu muset jednoho dne splatit.

Ale zpět k mániím. Co to znamená přeloženo do ekonomičtiny? Že je třeba nasadit stabilizátor a v bujarých letech brzdit růst. O tom se nemluví, největším vypětím sil je snaha snižovat deficity, což přeloženo do lidštiny zase znamená, že se hodláme vesele zadlužovat dál, ale ne tak moc.

Přitom rolí ekonomů není zajišťovat neustálou maximalizaci růstu, ale stabilizaci výkyvů (snižování amplitudy). Jinými slovy: šetřit v dobrých letech. Nyní se vede diskurz o šetření, protože "je krize" a "je málo peněz"."

IHned.cz: Jak má vypadat Česko za 20 let podle Tomáše Sedláčka: Ekonomika lehká jako elfí krok
"Jenže, a tady vězí ten háček, my se musíme naučit šetřit právě v dobách, kdy bude "peněz hodně", tedy odolat pokušení, a teď vím, že to bude znít tak špatně, až to trhá uši, snížit daně, když budeme vybírat více daní, než je nutné, a přebytek veřejných rozpočtů (ano přebytek!) věnovat na splacení toho šíleného dluhu, který jsme během krize nadělali.

Nebo odolat navyšování výdajů, když "na ně budou zdroje". První pokušení je pro pravicové vlády, druhé pro levicové."

IHned.cz: Léčit růst
"Léčíme jen krize, přitom musíme léčit i růst. My však růstová období zhoršujeme, protože urychlovat růst umíme, ale brzdit nechceme. Naštěstí si to začínají někteří uvědomovat.

Tak třeba Melvyn King, guvernér Bank of England, řekl, že "naše neschopnost bojovat s nerovnováhami během sedmi tučných let před rokem 2007 právě ohrozila a prohloubila sedm let hubených, které poté následovaly pro velikou část světové ekonomiky".

Jaké je tedy poučení z krizového vývoje? Brzdit růst. Utlumovat mánie, zapojit stabilizátory. Mít se v dobrých letech trošku hůře, než bychom mohli, abychom se v letech horších nemuseli mít tak špatně, jak bychom měli.

Dlouho jsme si mysleli, že se krize "přestěhovala" do Evropy a že USA, kde krize začala, jsou - lidově řečeno - za vodou (za Atlantikem!). Také jsme si mysleli, že to my Evropané nevíme, co s krizí.

Často byly slyšet hlasy, že zbytečně šetříme a myslíme si, že jsme se z krize snažili "vyšetřit", kdežto Amerika nastoupila cestu utrácení a snažila se z krize "vykoupit". A tak se stalo, že z krize mnozí vinili euro a neschopnost Evropanů něco s ní udělat.

Jenže chyba lávky, USA jsou na tom zřejmě mnohem hůře než Evropa. Tady nám sice kvazibankrotují státy (naštěstí zatím jen ty s menší ekonomikou), kdežto v Americe bankrotuje celá federace.

I USA měly dříve problémy s jednotlivými státy, které, kdyby měly vlastní měny, by bez federální pomoci zřejmě zbankrotovaly (Kalifornie, Illinois). Jenže v Evropě jsme toto krizové probublávání viděli dříve, kdežto v USA muselo dojít až k tomu, že kosa narazila na (skutečně velký) kámen.

A nyní k otázkám: Proč tolik komentátorů a ekonomů viní euro, a nikoho nenapadlo a stále nenapadá vinit dolar? Protože to s tím nemá nic společného. Jediné, co společná měna a pomoc dělají, je to, že nám kupují čas řešit problém systémově."

(H)řešení
"Dluh je totiž fackovací panák. Pokud neumíme řešit problém teď, "vyřešíme" jej posunutím do budoucna. Škrtat se nám nechce, zvyšovat daně též ne, tak co s tím? Půjčíme si. Neuvědomujeme si, že jsme tím jen problém posunuli do budoucna, kdy ho další generace budou muset znovu řešit. Není to řešení, je to jen pokračování ve finančním hřešení.

Problém je ale ještě větší. My jsme sice začali šetřit, ale nesnižujeme dluh. Reformy totiž nejsou úsporné, jsou jen méně rozhazovačné. Evropou i Amerikou letí stejné poselství: budeme se zadlužovat méně, ale zadlužovat se stále rozhodně hodláme. Budeme tedy i nadále navyšovat dluh, jen pomalejším tempem.

Jedno je ale jasné, končí doba velkých fiskálních stimulů. To znamená konec státních dotací ekonomice. Když krize zasáhla makroekonomiku, jal se stát vykupovat její dluhy a pumpovat do ní chybějící krev, energii. Rozuměj peníze. Ekonomika byla slabá, nemohla spotřebovávat sama, a tak stát začal spotřebovávat zástupně za ni.

Jenže při snaze o tuto transfuzi přišel stát o příliš vlastní krve... a teď co s tím? Chvíli to vypadalo, že se ekonomika otřepe a bude moci tok transfuze zvrátit, tedy unese škrty a vyšší daně a bude moci podpořit kulhavé a bankrotující státy.

To se ovšem se slabými hospodářskými čísly ukázalo jako předčasná naděje - ekonomika si bez veliké bolesti krvácet ve prospěch státu dovolit nemůže. Poslední instancí nad státy, která by mohla pomoci, jsou nadstátní organizace - tedy MMF, EU nebo jakákoli jiná vzájemná mezistátní pomoc. Jenže i jejich síla je vyčerpána.

Kdoví, pokud by se Spojené státy skutečně blížily k bankrotu, možná by bylo na staré Evropě, nebo dokonce Číně, aby zasáhly. Určitě by to bylo v našem zájmu. Otázka je, zda by to bylo v našich silách."
 
Růst jako zaklínadlo
"Žijeme již dlouho v představě, že z krize nás přece vytáhne růst (čteme to dnes a denně). Stačí zvyšovat konkurenceschopnost, trpělivě čekat, a vše bude zase v pořádku. Jenže to se neděje.

Tempa zadlužování Evropy i USA jsou stále několikanásobně vyšší než jejich tempa růstu. A i kdyby tomu bylo naopak, zdá se, že na tak obrovské dluhy je i růst krátký.

Respektive růst by to musel být velice prudký a dlouhodobý, abychom se z krize dostali bez škrtů a snížení životního standardu. Koneckonců touto logikou, totiž že růst vyřeší vše, jsme se již jednou nechali ukolébávat. Před krizí."

O růstovém KAPUTalismu
"V krizi není ani tak kapitalismus (ten své problémy měl, má a bude mít nadále jako každý systém či ideologie), v krizi je růstový kapitalismus. Děláme tuto chybu stále, zaměňujeme kapitalismus se slovem růst. Kapitalismus možný je - a můžeme ho snad i vylepšit -, ale neustálý růstový kapitalismus možný není.

Zastavme se však na chvíli u současné diskuse, co s tím. Nejprve je důležité si uvědomit, že se nejedná o krizi, za kterou by mohlo euro. Euro je jen špička ledovce, problém je v zadlužování a v regulaci."

Svět bez eura
"Představme si, že by euro neexistovalo. Jak by evropské země řešily současnou krizi? Varianta číslo jedna, předpokládejme, že by to národní banky jednotlivých zemí vzaly na své bedra. Co by měly v arzenálu?

Za prvé snižování národních úrokových sazeb. To by vedlo k devalvaci měny vůči jiným evropským měnám.

Ale protože již v současnosti je základní úroková sazba eurozóny na minimu (stejně jako u dolaru), tak by si Evropa jako celek jistě nepomohla a národy by se mohly tak maximálně předbíhat na úkor těch druhých.

Nikoli nadarmo se devalvační politice v angličtině říká podle dětské hry "beggar thy neighbour", tedy ožebrač svého bližního.

Devalvace je vždy na úkor obchodních partnerů, kteří jako odvetná opatření dělají to samé, což zpravidla vede k devalvační spirále, na jejímž dně jsou na tom všichni stejně.

Je to podobné, jako když si na koncertě začnou lidé stoupat, aby lépe viděli. Jenže za chvíli si stoupnou i ostatní a pořádně vidí jen ti, kteří dobře viděli i na začátku. Zbytek diváků vidí zhruba stejně, jako když všichni seděli, jenže teď je vespolek bolí nohy.
 
Druhá varianta je "tisk" peněz, což je v mnohém podobné variantě první. Neměli bychom sice takový problém s dluhem, ale za to velký problém s inflací.

Třetí varianta je omezování mezinárodního obchodu. To znamená, že čeští výrobci vína si vymohou ochranu před "neférovým dovozem", protože frank je šíleně levný.

Vláda v záchvatu zachraňování domácích výrobců administrativně nebo skrze znehodnocení koruny k tomuto kroku přistoupí a opět se spustí spirála odvetných opatření v arzenálu obchodních válek.

Závěr: všichni na tom budou mnohem hůře a nikdo si nepomůže. Rozpad eura ani vyhánění zemí z něj řešením není."

Už jsme narostli dost
"Jak je vidět, žádné z těchto opatření by zadlužování státu (a to je přeci jádro pudla) nezabrzdilo ani výrazně neomezilo. Přestože by národní banky mohly dělat první a poslední, nic by nezabránilo státu pomáhat ekonomice ještě fiskální politikou, tedy zadlužováním. A to donekonečna nelze.

Mojmír Hampl má pravdu, že si současnými kroky jen kupujeme čas. Naše zadlužování je nesystematické a mělo by vytvořit jen odklad k tomu, abychom vymysleli řešení systematické. A to rozpad eura určitě není.

Tím je smířit se s menším růstem, uvědomit si, že kapitalismus může a musí umět fungovat i bez růstu, a přestat jej tedy neustále dopovat.

Myslím, že před krizí jsme se narostli, my i svět, až habaděj. Dejme si na chvíli pokoj. Nebo si tu místo vylepšeného kapitalismu postavíme vylepšený kaputalismus."

Chrudim - Se stavbou silničního obchvatu se může změnit i podoba centra města. Na tuto možnost upozorňuje bývalý městský architekt a zastupitel Karel Thér (Chrudimská volba). Proměnit se podle něj může například Masarykovo náměstí a navazující páteřní komunikace v Palackého ulici. Umožní to prý měnící se struktura dopravy, jež předpokládá vyloučení těžkých kamionů z těchto míst.

"Pokud jde o mě, tak tvrdím, že bychom mohli začít okamžitě. Obecně nám to ale umožní až dokončená první část silničního obchvatu, která přivede nákladní dopravu ke Kauflandu," říká Karel Thér.

Vhodný příklad najdeme ve Slatiňanech
Má především na mysli zřízení podélného parkování v Palackého ulici. "Jako dobrý příklad nám může posloužit stejně frekventovaná ulice T. G. Masaryka ve Slatiňanech, kde se parkuje po celé její délce. U nás však půjde nejspíš jen o dílčí kroky, jako třeba v případě funkčního podélného stání před domem Omega," pokračuje architekt.

Podle něj by město mělo jít v budoucnu cestou zúžení Palackého ulice a vytvoření zde podélných míst pro parkování. "Až odsud zmizí kamiony, bude tady průjezd osobních automobilů bezproblémový a navíc tu i zvýšíme parkovací kapacity," uvažuje zastupitel.

 

Projekt nájemního bydlení a obchodu s parkovištěm
Radnice už dříve například připravila projekt přestavby vlastního objektu v sousedství hotelu Bohemia, kde v minulosti fungovala školka a poté školní družina. Tehdy se diskutovalo nad tím, že by bylo vhodné využít přízemní prostory pro obchod či služby s výlohou do Palackého ulice a právě tady vidí Thér další prostor pro možné parkování tohoto obchodu.

"Byl by to sice jen dílčí krok, ale mohl by se stát spouštěcím mechanismem pro ostatní a ulice by tak začala ožívat," míní Karel Thér.

Spousta proluk a hluchých míst
Z urbanistického hlediska je podle architekta největším problémem celkový ráz Palackého ulice. Má totiž spoustu nevyužitých proluk a místy tvoří doslova bezbřehou lokalitu. Lví podíl na tom má zejména zdejší panelová zástavba z dob reálného socialismu, včetně komerčních prostor na Borzně.

"Tento fakt nezbývá než ho brát jako realitu a pracovat s ním. Dohodl jsem se kvůli tomu už dříve s Ústavem urbanismu FA ČVÚT, jehož studenti si zdejší nejproblémovější místa nafotili a zpracovali ve své školní práci analýzu tohoto neutěšeného stavu. Studenty jsem tehdy nabádal, ať se snaží více o nadčasovost a vytipují místa, která by bylo možné zastavět," pokračuje Karel Thér.

Nikde nekončící Masarykovo náměstí
Takových míst se podle studentů nabízí v ulici víc než dost. Začít ale bude nutné už od Masarykova náměstí, kterému chybí ve směru od Bídy k hotelu Bohemia přirozené zakončení.

"Dalo by se to jednoznačně napravit novým domem na zelené ploše vedle obchodu U Bálků, který by vyrostl naproti objektu Wiesnerových. Obě budovy by pak proti sobě vytvořily jakési kleště, které by prostor symbolicky uzavřely, aby se dalo hovořit o náměstí," argumentuje z odborného hlediska architekt.

Jak dodává, další dům by mohl vyrůst do ústí Husovy ulice v návaznosti na čtyřpatrové paneláky, které tu teď stojí.

Před hotelem Bohemia chybí objekt
S další uvažovanou zástavbou se už pomalu blížíme k samotné Palackého ulici. Ve směru od Masarykova náměstí na rohu před hotelem Bohemia je ideální prostor pro další objekt.

Provozovatel hotelu Bohemia zde sice uvažuje o rozšířeném parkování, zastupitel tu však vidí spíše soliterní budovu výškově navazující na Masarykovo náměstí a přilehlou k chodníku u kruhové křižovatky.

Obdobně jako Thér smýšlí i studenti Ústavu urbanismu. "Tato budova by však neměla zakrývat hotel ve směru od Čáslavské ulice. Tomuto pohledu by měl hotel dál dominovat," upřesňuje architekt.

Fitcentrum zvažuje rozšíření haly a stavbu kryté pasáže
Studentské práce "vyzobaly" v Palackého ulici spoustu hluchých míst. Objekt chybí například mezi Domem dětí a mládeže a bytovým domem do ulice Přemysla Otakara. Plochy se dají rovněž zastavět před supermarketem Billa, naproti před Českou spořitelnou, Českou pojišťovnou a Fitcentrem Chrudim.

Průhled a volný příjezd by měl zůstat pouze před starou poliklinikou kvůli snazší přepravě pacientů. Právě o možnosti rozšíření Fitcentra směrem do ulice jednal už dříve Thér s jeho majitelem Pavlem Novákem.

"Rádi bychom v budoucnu tento prostor využili pro stavbu multifunkční haly a okolní průchozí kryté pasáže, kterou by lidé procházeli do lékárny, zdravotních potřeb a sousední polikliniky," vysvětluje záměry Pavel Novák.

Karel Thér to vítá. "Dá se zde stavět až na úroveň domu U Teznerů. Rozšířené Fitcentrum by mohlo totiž být dalším spouštěcím prvkem k postupnému zastavění Palackého ulice," je přesvědčen Karel Thér.

Nejvíce problematický prostor je před Borznou
Největší bezbřehost spatřují studie před Borznou, kde by na rohu křižovatky mohl vyrůst přiměřeně vysoký solitérní dům s podzemním parkováním. A za křižovatkou směrem k ulici Obce Ležáků rovněž až k Růžičkovým domům a naproti před panelákem, kterému se v Chrudimi říká "čínská zeď".

Tady by mohly stát dvou až třípodlažní domy s parkováním v přízemí. Rohový dům by se hodil i vedle paneláku naproti bývalé prodejně potravin, dnes motocyklů u Tramontáže.

Zbytečně moc nezastavěných ploch
"V malých prolukách se dají stavět funkční domy, které dokáží tuto lokalitu nesmírně oživit. Městskou zástavbu totiž tvoří intenzivní shluk domů a objektů, který působí na městského člověka mile, nikoliv stavby na polích a k nim nákladně přiváděné inženýrské sítě a komunikace.

Takhle je nutné v Chrudimi do budoucna přemýšlet. Vhodným příkladem může být plánovaná výstavba na Rozhledně, která vyvolala tolik diskuzí mezi občany. Pokud mohu radit, tak nejúžasnější školou pro architekty, co vše se dá zastavět, je německý Berlín, Vídeň a Graz v Rakousku nebo Holandsko všeobecně.

Stačí se tam zajet podívat a každému musí být hned jasné, kolik máme v Chrudimi zbytečně nevyužitých a prázdných ploch," nabádá zastupitel.

Mnohdy se podle něj stačí porozhlédnout na to, jak se v čase stavěla a vrstvila historická centra měst. Jak dodává, základní podmínkou nyní je, že novostavby musí už řešit parkování v rámci své stavby.

Parkoviště před Penny marketem umocňuje rozplizlost zástavby
Na Palackého ulici navazuje ulice Obce Ležáků. I tady se podle Théra otevírají možnosti zastavět četné volné plochy, například v sousedství základní umělecké školy nebo před Penny marketem, který svým parkovištěm přispěl k rozplizlosti městské zástavby.

"Samozřejmě, že ve všech případech jde zatím jen o studii a doporučení, která nejsou zavazující. Vše další bude na samotných investorech a městu," uzavírá Karel Thér.