Možděnice

Do svatého Martina vždy měly být dokončeny polní práce a čekalo se na příchod zimy. Však se také říká, že svatý Martin přijede na bílém koni. Slavila se posvícení. Jednou jsem šel tatínkovi po posvícenském obědě se džbánem pro pivo. Odpoledne začal proletovat sníh a pak vydržel až do jara. To bylo před více než šedesáti lety. Nyní jsme rádi, když jsou bílé alespoň Vánoce.

Na svatomartinské posvícení ve Slatiňanech se pořádaly dvě taneční zábavy. Jedna v sobotu a druhá v pondělí, kdy drželi posvícení ti starší. V neděli se hrál posvícenský fotbal. Skládala se různá mužstva – staří, mladí a ještě různá seskupení. Bývaly to krásné a tvrdé zápasy. Nikdo nikomu nic nedaroval. Jednou si zahrál i pan tajemník. Zlomili mu nohu tak, že ještě další rok na Martina nosil sádru.

Letos zábava nebude. Fotbal asi taky ne. Svatomartinská husa a svatomartinské víno, nově vzniklá tradice, jsou zatím povoleny.

4. listopadu slaví Karlové. Panovníka Karla IV, otce vlasti, není třeba představovat. Ukládal stavům a měšťanům zakládat rybníky, aby království naše, Čechy, mělo hodně ryb a výparů. Vzpomínám, jak mně ukazoval tatínek Hladovou zeď na Petříně. Tenkrát jsem nemohl pochopit, že dával práci svým poddaným. Stavbou nepotřebné zdi. Dnes to již chápu. Jeho projekt kanálu Labe, Odra, Dunaj vzbuzuje vášně i u současných špičkových, jak si říkají, odborníků.

Chtěl bych připomenut Karly, které znám já. Jsou to skromní a zároveň slavní sportovci. Atleti. Třeba Karel Jelínek.  Kamarádili jsme spolu ve škole. Před domkem svých rodičů měl zatlučené latě s hřebíky, na které si dával laťku. Doskočištěm byla stará matrace naplněná senem. Tyčku měl z lískového keře. Stal se prvním Čechem, který překonal pět metrů. Po zlatém mistrovství republiky mu zranění nedovolilo jet na Olympiádu. Dlouhá léta žil v Banské Bystrici, než se vrátil zpět do Slatiňan.

Mnohem později jsem poznal také tyčkaře, Karla Fíedlera, který přišel do chrudimské atletiky z Počátek. Ze začátku živořil na stadionu, do té doby, než dostal byt. Tomu se naštěstí těžké zranění vyhnulo. Dlouhá léta stabilně získával body pro oddíl a později jako trenér vypiplal špičkové závodníky. Stal se čtyřikrát mistrem Evropy a dvakrát mistrem světa ve veteránech. 

Za Chrudimské noviny se připojuji ke gratulantům s přáním: Karlové, hlavně hodně zdraví v této těžké době.

Byly doby, kdy čeští montéři jezdili po světě. Montovali elektrárny, továrny, mlýny a další celky. Jednou byli přes Vánoce v Mexiku. Rozhodli se, že ukáží domorodcům, jak se slaví Vánoce v Čechách. Smrček nebyl, tak ozdobili palmičku. Když večer zapálili svíčky, palmička se převrátila. Vzápětí chytily záclony a od nich celý bungalov. Naši montéři sotva stačili utéci. Při pohledu na šlehající plameny povídá jeden z Mexičanů: Karamba, vy Češi ale umíte slavit.   

Vrátím se k letošnímu státnímu svátku vzniku republiky. Nutno říct, že v současné situaci byl takový zvláštní. Panu prezidentovi, který byl uklizen do Lán, nedovolili na Pražském hradě vyznamenávat. Na Národní památník na Vítkově se jednotlivě trousili politici položit věnce. Vypadalo to, jako když se chodí po rozvodu k rodinné hrobce, aby se nepotkali. Armáda se tam bála. Zatímco na pravém břehu Vltavy měla manévry policie. Tentokrát bez jízdy a dělostřelectva. Zato si procvičila malou násobilku a sčítání. Na kontrolu, kdo má zakryté žábry, nezbyla síla.

Celou oslavu nakonec zachránil levý břeh. Tam vzplál v zahradě Kinských dřevěný kostel sv. Michaela, který je součástí Národního památníku. Aby se před časem zachránil, byl k nám po vzniku republiky převezen od Mukačeva. Jeho konec je výsledkem mohutné protiruské masáže, která zde v poslední době probíhá. Pro některé naše demokraty je nad jejich možnosti pochopit rozdíl mezi Rusem a Rusínem. Ti jsou Ukrajinci, naši dobří přátelé, a proto jim nezapalujme kostely. Naši severní sousedi již své kostely hlídají. Tam je ale širší okruh věřících, takže nevím, jak by ty hlídky farníků dávali dohromady u nás.

Po roce republikáni opět slaví a letos možná někteří z nich i uroní slzičku. Připomínka republiky, která dávno neexistuje, byla založena na loupeži majetku šlechtě a církvi, zradě vlasti, mocnáře, je i letos dokonale absurdní ukázkou krátké české paměti a neochoty připustit chybu.

Málokdo z takzvaných „pravicových“ politiků, jakkoli v mainstreamové politice, chrudimský rybníček nevyjímaje – prakticky žádná ze stran čistě pravicové ideály nerazí –, si při vzpomínání na tatíčka zakladatele uvědomí, že od doby likvidace Rakouska-Uherska neměla republika prezidenta, který by byl pravičák. Ani slavně neslavný Václav Klaus, v současnosti koketující s prapodivnou formou kvazikonzervatismu, nenaplňoval tuto definici. Tím, že český národ už více než sto let formuje zhoubné levicové smýšlení, je vysvětlen i současný marasmus.

Vláda a nikým nevolený oficír osekali tolik občanských svobod, že si to ani starý Procházka v době své největší slávy nedovolil. Žalář národů byl totiž zemí svobodnější a fakticky i liberálnější, než totalitními levičáky těžce zkoušená vlast na počátku jednadvacátého století.

Lidé jsou po celé jedno století zvyklí na stát, který se postará. V době nedávno minulé i o pracovní místo, dnes zachrání své dojné kravičky, daňové poplatníky před zákeřným covidem, čínskou chřipkou. Jen pro naše dobro zakáže prakticky vše, co máme garantováno Listinou základních práv a svobod, ústavou. Nemůžeme se shromažďovat – pokud by snad někdo měl takové „cukání“, policie ho vykropí nesvěcenou vodou z vodního děla. Nemůžeme se svobodně pohybovat, nemůžeme dýchat bez náhubku, ozývají se hlasy volající po omezení svobody slova pro ty, kdo nerezonují s hysterickou, apokalyptickou náladou většinové společnosti. V represích a trestech za krádež pytlíku kafe chybí už jen polní soud, poprava za úsvitu, případně deportace na Ďábelské ostrovy.

Místo toho, aby takzvaní demokraté volali po svobodě volby, liberalismu, jímž se tak rádi zaklínají, a doporučeních ze strany státu, souhlasně přikyvují v rámci boje za zplošťování křivky k příkazům, zákazům a tyranii.

Svátek svobody a demokracie, vymanění z habsburského jha získává letos dokonale pitoreskní podobu.

Nezbývá, než připomenout Benjamina Franklina, bezpochyby nejslavnějšího samouka v dějinách: „Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečnost.“

Práce novináře není příliš vděčnou – o tom jsem na těchto virtuálních stránkách psal již několikrát bez hořkosti a fňukání. Jde o konstatování, jež potvrdí každý, kdo někdy přičichl k vůni papíru a tiskařské černi, dnes však spíše majitel vykrmeného pozadí a hemeroidů ze sedavého zaměstnání u počítače.

Nikdo se nikdy nezavděčí všem, což je samozřejmě příčinou kritiky tu zprava, onde zleva. Na jednu stranu je to samozřejmě dobře. Člověku nespokojenost všech ukazuje, že svou práci dělá dobře a je do jisté míry nestranný. Nestranný a objektivní však není nikdo, pročež teplé, lidské slovo uznání potěší více než tisíce výtek od voličů ANO a Svobodných.

Pocit uspokojení z dobře odvedené práce se však může dostavit i ze zcela jiných pohnutek. Přichází třeba ve chvíli, kdy „žalobníček“ pisálek zjistí, že vlastně úkoluje chrudimské politiky a následně též úředníky – jde o známý princip padajícího bobku –, co mají dělat a kde. Ukázkovým příkladem je rozbitá dlažba v centru.

Stačilo napsat, že před centrálou místních následovníků Francise Drakea se nacházejí rozbité dlaždice, po nichž nejspíše projelo něco hodně těžkého, a kolečka daněmi dobře promazaného soukolí se dala do pohybu. Možná i proto, že jinak nemají politici, krom koronaviru strašlivého, do čeho píchnout. Dlažba je opět v pořádku, za což patří zodpovědným osobám velký dík.

Pojďme si tedy zadat další domácí úkol.

V samotném srdci našeho krásného maloměsta teď najdeme něco, co připomíná situaci před pirátským centrem. A to hned na dvou místech. Rozbité a vytrhané dlažební kostky, prasklé dlaždice. V jednom z těchto dvou případů tu dodavatel betonu do zmršeného Štěpánova domu zatočil na místě s těžkým náklaďákem příliš prudce a dláždění nevydrželo. Opravu neprovedl, zmizel jako zbabělec.

Na místě druhém je též vinen beton. Spadl z míchačky, nebo něčeho podobného, a vytvořil zde pořádnou prasklinu.

Zvláštní, jak tyto ostentativní nedostatky nechávají úředníky i politiky chladnými. Denně kolem nich chodí spousty lidí – zástupce zmiňovaných profesí nevyjímaje –, nikdo z nich však nezvedne telefon a nezačne problém řešit. Doprava, investice, městská památková zóna? Nic.

Takže, pánové, jak rychle?

Volby do zbytečných krajských zastupitelstev jsou u konce a v případě „našeho“, pardubického, nepřinesly žádné velké překvapení. U korýtek dál zůstávají umírající socani fikaně spojení s údajnými osobnostmi regionálního významu. Staronový hejtman Martin Netolický se tak navrací do vyjetých kolejích. Má-li všech pět pohromadě, je mu jasné, že pokud bude současný trend pokračovat – a není důvod si myslet, že nebude –, po budoucích volbách musí navázat těsnější spolupráci s úspěšnými Piráty. Možná proto jednu dvě strany z krajské koalice vyšoupne, možná se skomírající „tradiční“ politické subjekty odsoudí k zániku a voličskému nezájmu samy. Kdo ví?

Spolupracovat s Piráty, jejichž preference rostou tak, že si už dnes myslí na sestavování budoucí krajské vlády, nebude příliš obtížné. Socialistu Netolického spojuje s „bartošovci“ sdílené levicové vidění světa a liberalismus. „Spasitelé“ třicátníků sice často prskají a tváří se, že dělení na pravici a levici je překonané a boj se nyní vede mezi konzervativci a liberály. Samotný fakt, že Piráti „luxují“ voliče především levicové sociální demokracii, komunistům a ANO však tento jejich argument odsouvá do knihy pohádek bratří Grimmů. Ostatně, celý západní svět je válcován stranami, jež jako by Pirátům byly rodným dvojčetem. Dlouhý pochod institucemi neomarxistů přináší své plody a konzervativec již dnes uvažuje, kam s rodinou prchnout, až se progresivisté postaví za kormidlo a bárku se jménem Česká republika nasměrují po vodopádu do liberálního ráje bez patriarchálních přežitků.

ANO utrpělo vítězství – tento obrat se skloňuje snad ve všech médiích. V samotné Chrudimi bylo sice o prsa dorostenky před druhými „Řezníčkovci“, ale přesto zvítězilo. Opět odchází do opozice, jelikož paktovat se s „kobliháři“ moc nikdo nechce. Ještě tak na úrovni města najdou společnou řeč „babišovci“, Piráti, Svobodní a TOP 09. Na té krajské je však všechno jinak a ani miliony jejich neschopného předsedy Andreje Babiše nezajistí nadpoloviční většinu. Lídr ANO Martin Kolovratník u nás neuspěl. Trumfnul ho starosta Pilný a skoro i bývalý starosta Jan Čechlovský. Víc hlasů než holohlavý mluvka z Pardubic dostal i místní regenschori Židek. Inu, Chrudimáci Pardubáky příliš nemusí.

Radostnou zprávou je neúspěch komunistů. Budou-li rudí i nadále vymírat tímto tempem a voliči jim odcházet za modernější formou levice, brzy z nich zůstane jen spolek podivínů na úrovni sběratelů známek a chovatelů obřích šneků. Oběma skupinám se omlouvám, jde jen o přirovnání. Se zmíněnými kreaturami bolševických pohrobků nemají nic společného.

Proč jsou kraje zbytečné? Protože lékem na dnešní unifikující se svět není centralizace, ale co největší decentralizace. Stát je jistě nutný, fantasmagorie anarchokapitalistů, kteří dovedli do extrému zásadní chybu liberálů, a sice absurdní tvrzení o tom, že člověk je v jádru dobrý, je třeba odmítnout. Musí to být ale stát zajišťující pouze základní servis za minimálních nákladů. O většině podstatných věcí si lidé mohou v klidu rozhodovat na úrovni obce, města.

Kraje vůbec nejsou nutné.

Park v Heřmanově Městci je po nedávné průtrži stále uzavřen, kemp Konopáč je v plném provozu. Konopka, která se rozvodnila a vyplavila nedaleký skautský tábor, propláchla i kemp v Konopáči. Místní přírodní plovárna na vás dýchne první republikou. Zachovaly se původní dřevěné kabiny. Zdalipak se ještě sukaří? Přibyl tobogan. 

V zahraničí se přírodní koupání stalo hitem, u nás doma si ho vychutnávají jen znalci. Zatímco jinde se kvalita vody prudce zhoršuje, tady byla průhlednost dobrý metr. Na přírodní koupaliště je to uprostřed léta malý zázrak. Zkrátka, Bojek Starý se stará. V současné době udržet v provozu kemp i s letním kinem je také malý zázrak.

Na neděli 2. srpna se předpovídala změna počasí. Zahrádkáři děkovali svatému Petru, zemědělci by potřebovali pár dní a měli úrodu pod střechou. Víťa Troníček, frontman kapely Marien, křtil v letním kině na Konopáči CD. Hodinu před zahájením začalo pršet. Koncert byl vyprodán a tak se čekalo, kolik přijde diváků.

Přišli všichni. Náležitě vybaveni. Zahlédl jsem i „atom bordel“ a lituji, že jsem si ho nevzal. Ten jediný by byl účinný. Víťa má své příznivce, které déšť neodradí. Také jim náležitě poděkoval. Po křtu pomalu přestávalo pršet. Kdyby se Víťa nerozpovídal, ale takový on zkrátka je, nemuseli si poslední třetinu vydařeného koncertu diváci užit v průtrži mračen. Silný vítr ohýbal větve okolostojících stromů. Všichni však vydrželi do konce. Ze stanu nad kapelou se lily proudy vody a tak nedošlo ani na přídavky. Vedle sedícím divačkám se nejvíce líbila Irská lidová a Schody. Po koncertu většina aut odbočovala na Pardubice. Mají svého Víťu rádi.

Není žádným tajemstvím, že názory politiků před volbami a po nich se mnohdy diametrálně liší. Tito lidé jsou totiž schopni naslibovat svým potenciálním příznivcům takřka cokoliv, což bývá předmětem vtipů těch, kdo nedisponují krátkou pamětí průměrného voliče.

Nejinak je tomu v Chrudimi.

Svou touhou po úsporách byli známi, a snad stále ještě jsou, místní členové a sympatizanti Strany svobodných občanů. Členem strany, který zasedá v nejužším vedení města, zůstává však už jen místostarosta Petr Lichtenberg, protože idealistický liberál Josef Káles mladší ji po vnitřních rozmíškách svých spolustraníků opustil. Svobodné totiž potkal podobný osud jako většinu ostatních partají. S jediným rozdílem – nikdy nebyli a s velkou pravděpodobností ani nebudou těmi, kdo bude určovat směřování celé země z nejvyšších příček politického žebříku. Zůstávají marginální stranou, jakkoli na určité finance si po volbách samozřejmě ze státního cecíku také přijdou. Zůstávají stranou, v níž zvítězily síly pragmatiků nad idealisty. 

Svobodní, spojení dnes ve vedení města s nezávislými kandidáty a obdobně živořící stranou TOP 09, horovali před posledními komunálními volbami pro zmiňované šetření s „erárními“ penězi. Krátce po skončení volebního kolotoče a po ustavení nové radniční koalice se však ukázalo, že to s tím utahováním opasku městské kase nebude zase tak horké. Dobré posty v radě a v případě Lichtenberga i nezanedbatelné finanční vylepšení soukromých financí prostřednictvím štědrého platu prvního místostarosty Svobodným jako kritikům rozhazování spolehlivě zavřelo ústa.

Není proto divu, že na posledních jednáních městského zastupitelstva to byl právě bývalý Svobodný Káles, kdo přišel s ne zrovna levným návrhem na „jednotný vizuální styl města“. Jistě, Josef Káles mladší si toto téma vzal za „svazácký úkol“, pročež též předsedá komisi pro komunikaci rady města. Komisi, která se dle údajů z městského webu sešla letos jednou. V únoru.

Jednotný „vizuál“ je totiž natolik palčivým problémem, že se pravidelně umisťuje i v „Desateru problémů města“. Tedy, neumisťuje, ale uvažovaný až půl milion korun, o něž si Káles de facto řekl, by toto zdání mohl směle vzbudit.

Coronavirus a výpadek příjmů zatne městskému rozpočtu na další roky pořádnou sekeru do futer. Šéfka finančního odboru Hana Vránová proto pánům z finančního výboru města doporučila, aby svým kolegům – městským zastupitelům – tlumočili naléhavý vzkaz, jehož znění dokáže predikovat absolvent základní školy: JE TŘEBA ŠETŘIT.

Bez jednotného vizuálního stylu se Chrudim obešla ne celá desetiletí, ale staletí. Vlastně ho vůbec nepotřebuje, protože – přestože na to čas od času brblají – Chrudimáci mají rádi maloměstský klid svého města a nechtějí v něm víc turistů, autobusy zabírající parkovací místa, nepořádek v ulicích z odhozených plastových kelímků...

Krása přírody a lidské společnosti tkví v její rozmanitosti.

Zglajchšaltované vizuály jsou sice „in“, moderní, ale naprosto zbytečné.