Možděnice

Tři králové ukončili dobu vánoční. Na Štědrý den se narodil Ježíšek Marii a Josefovi. Tři králové přinesli do Betléma dary pro budoucího spasitele. Tuto událost zpodobnily tisíce řezbářů ve svých betlémech různých velikostí. Od několikametrových až po kufříkové a kapesní. Betlémy se připravují těsně před Štědrým dnem a jsou vystaveny do konce ledna.

Trochu kostrbatě jsem se dopracoval k Marii a Jáchymovi. Po něm dostalo název město Jáchymov. Jejich dcera se také jmenovala Marie. Je to ta, kterou jsem již zmiňoval.  

Jáchymov, město v Krušných horách, známé svou hornickou tradicí. Těžilo se zde hlavně stříbro a další kovy a později smolinec. Město rychle bohatlo a horníci byli lidé zbožní.

Něco podobného probíhalo v nedaleké Lukavici, ale ne však v takovém rozsahu. Obě místa byla známá po celé Evropě. Bohabojní horníci každodenně vstupovali do podzemí a na svoji ochranu postavili několik kaplí a kostel. Největší kaple je zasvěcena svaté Marii a kostel svatému Jáchymovi. Obě stavby postihl požár a byly přestavěny v barokním slohu. Jak se město mohutně rozvíjelo, tak také po vytěžení vzácných rud postupně upadalo.

Ještě jednou se město začalo rozvíjet. Bylo to po roce 1989. Tentokrát to nebyly drahé kovy, ale laciná děvčata. Opět Jáchymov znala celá Evropa. Většina domů se přeměnila ve společenské domy. Ve výlohách se nabízelo živé zboží. Vznikala kasína a herny. Jak klesal zájem o tyto služby, stavby zůstaly  prázdné. Některé vyhořely, do ostatních již dvě desítky let teče. Před nimi se rádi fotografují hlavně němečtí návštěvníci zdejších lázní. Možná vzpomínají na krásné chvíle, co zde prožili. Dnes jim stačí pro ně laciné služby a radonové koupele.

Městské domy nejsou v nejlepším stavu. To ví asi každý, kdo se prošel po hlavním zdejším „bulváru“, kterým bezesporu je Široká ulice. Několik těchto němých svědků hospodaření majitele, který bývá většinou podstatně horší než soukromník, tu stojí a stát bude nejspíše i dál. Samozřejmě jen za předpokladu, že radnice najde peníze na jejich rekonstrukce. V opačném případě půjdou k zemi.

Vedení města si v současné době nechává zpracovávat průzkum. Z něj má vzejít odborný názor, který neodborníkům ve vedení Chrudimě řekne, co z nemovitého bohatství má smysl si ponechat a přeměnit třeba na Piráty tolik protěžované „sociální bydlení“ a od čeho raději ruce rychle pryč, "volejte realitního makléře".

Příkladem budiž v poslední době na všech frontách skloňovaný dům ve Fortenské, někdy též uváděno ve Filištínské ulici. Zkrátka, kdysi jistě nesmírně krásná budova s kdysi nesmírně krásným výhledem ležící naproti vzorně opravenému Hotelu Fortna. Kontrast je to do očí bijící, možná proto město pod novým vedením začalo nejprve uvažovat o prodeji. Nabízí se otázka, komu to střelit.

Samotným nájemníkům asi těžko. Každý ví, že ti tučnými konty v bance nedisponují.

Realitním spekulantům? Má na ně starosta kontakty, jak se šušká v kuloárech? 

Nechme meditace nad tímto problémem jiným, povolanějším.

V pondělí jednali městští zastupitelé o sporu, který dlouhá léta město vede s radou Českého svazu ochránců přírody. V té nejspíše zasedají jen samí predátoři, protože rozhodně nechtějí slevit ze svých požadavků – dům v Široké ulici je náš, město se navíc kdysi jeho pronajímáním obohatilo. Koukej solit milion sto tisíc, Chrudimi, chceš-li barabiznu zpět!

Jenže Chrudim solit nechce, v tomto názoru se shoduje jak bývalé Řezníčkovo vedení, tak to současné Pilného. Dům je městský, při prodeji a následném darování ústředí ochránců přírody došlo k několika chybám, celá transakce je tedy neplatná. Možná.

„Případ je to komplikovanej a čert nám ho byl dlužnej,“ říká rada Vacátko ve „Smrti černého krále“. Dokonalejší repliku, jež vystihuje podstatu sporu, těžko bychom hledali.

Jak to souvisí s výše zmíněným domem na hradbách, v samém srdci města? Chytřejší možná tuší.

Považuji celý spor za zbytečný. Dejme tomu, hypoteticky, že město soudy nakonec vyhraje a dům bude opět beze sporu v jeho majetku.

Co dál?

Sám František Pilný na pondělním jednání konstatoval, že je domek v podstatě na zbourání. Takové bourání nebývá právě levná záležitost. Dvakrát tak drahá, bourá-li se nemovitost ležící v těsném sousedství frekventované komunikace a v tomto konkrétním případě i koryta řeky.

Nebo ho snad město opraví?

Opět – náklady na rekonstrukci nebudou nízké, protože o prázdnou špeluňku se léta nikdo nestará. Střechou zatéká, dokonce tu prý bují i stopkovýtrusné houby.

Proč tedy nenechat celý problém na samotných ochráncích přírody? „Dům si nechte, pánové a dámy z Prahy. Klidně ho prodejte, pokud skutečně máte kupce. Jeho osud je zcela ve vašich rukách. Staré barabizny nám přináší jen náklady a rádi se jich zbavíme.“

Možná naše pověstná maloměstská hrdost na vše, oč se jen otřela chrudimská orlice; možná nedostatek soudnosti, možná... doplň dle libosti, čtenáři. Ať tak, nebo onak, výše zmíněný názor se mezi městskými zastupiteli neobjevil.

Skončeme zbytečné soudy, přestaňme vyhazovat peníze za služby právníka. Ukažme dobrou vůli i jinak než sedmi stovkami tisíc, s nimiž nás stejně ČSOP s největší pravděpodobností pošle k šípku.

Jakmile se blíží Martin, vytahují poslední skalní jachtaři lodě z vody. Někteří je vytahují již po prázdninách. Ti skalní si teprve začínají užívat podzimní vítr a hlavně volné vody. Podzim je také čas, kdy se jachtaři sejdou a můžou si popovídat. Někteří se mohou pochlubit dálkovou plavbou, někdo má zážitky z moře.

Letos se probírala snad nejznámější jachtařka na světě Gréta. Z čista jasna se vynořila a hned si dala Atlantik. Někteří zkušení jachtaři tvrdí, že to není takový problém. S pasátovými větry plují do Ameriky lodě od středověku. Navíc měla špičkovou loď a zkušenou posádku. Kdo byl někdy na závodní lodi mi potvrdí, že všechno pohodlí jde stranou. O jedno lůžko se dělí dva členové posádky, jeden slouží a druhý spí. Na vaření stačí jednoduchý vařič, nádobí se myje ve škopku. Traduje se historka ze závodu kolem světa. Někdo vylil špinavou vodu, ve které byly lžíce. Zbytek plavby si musel hodně od posádky užívat.

Veškeré fotky Gréty byly z přístavu. Za ní bylo moře klidné jak hladina Kunečského rybníku. Na jedné, kdy stála pod ráhnem, skrze ni procházela otěžová lana. Proč ne, třeba je to éterická bytost, když pozná kolik, kdo vydechuje dusíku. Někdo byl přesvědčený, že to je fotomontáž. Celá plavba probíhala v bouřlivém moři. Dokonce kapitán musel měnit kurz, aby se té největší bouři vyhnul. Fotky s vlnami Atlantiku nikdo neviděl. O průběhu plavby bylo minimum zpráv. Nad Atlantikem fungují tři družice. Těm těžko něco unikne. U Ameriky musely lodě, které ji vypluly v ústrety, dlouho hledat. Fotky zase jenom z přístavu. Sice na nich vypadala zdrchaná, ale ono dá i pár mil ve velkých vlnách pořádně zabrat. Nakonec převládl názor, jestli nás s celou Grétinou plavbou trochu nehoupou. Nechám to na vašem posouzení.

Výběr letošního předplatného skupiny B se zatím povedl. Tentokrát přivezla do Chrudimi společnost Pantheon hru Chvála bláznovství. Před mnoha lety se tak jmenovala stará Beluga, loď otce mého známého jachtaře. Tenkrát s ní spluli Sibiřskou řeku Jenisej. Nikdo nevěřil, že to dokáží. To je společné s touto hrou.

Scénu tvořil pokoj s průhledem na střechy severského městečka. Přátelé z ústavu, Eling a Kjell Bjarne se měli možnost vrátit do běžného života. Elinga hrál Martin Hofmann. Toho vykopl vzhůru televizní cikánský seriál Most. Zde hrál také hlavní roli. Zdatně mu pomáhal Filip Blažek, hrající Kjella. Frank, kterého hrál Michal Slaný, dostal prostor ke konci představení. Lenka Zahradnická hrála sestru, servírku a návštěvnici schůze spisovatelů. Neustále se zlepšovala a to neřekla jediné slovo. Sousedka Reidum, hrála jí Šárka Opršalová, měla příležitost až na konci představení. Možná to byla škoda.

Režie se ujal Jakub Nvota. Martin Hofmann, vystřihl přednášku o spinálním nervu tak, že by se za ní nemusel stydět žádný ortopéd. Však se také mnohým po představení těžko vstávalo. Jeho socancký projev by určitě ocenil i někdejší předseda, přítel Paroubek. Po návratu ze schůze spisovatelů napsal báseň, kterou vložil do kontejnerku s hrozny v místním Marketu. Když byla nalezena a vyhlášena nejlepší básní roku, musel se smířit s tím, že do konce života musí zůstat v anonymitě.

Nadarmo nemá společnost na svém divadelním programu napsáno: ,,Kdo říká, že není magor, neříká pravdu“.  Divadlo se skvěle bavilo a ocenilo herce dlouhým potleskem. Nemálo diváků se začalo dívat na své okolí trochu jinak. Je však v této době ještě někdo normální?

Divadlo Continuo uzavřelo dvoudenní program Bez drátů, které pořádalo Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. Účastníci a návštěvníci se v sobotu večer naposledy sešli v hledišti Pippichova divadla. Hrálo se Poledne. Jiří Štourač připravil hru podle románu Natálie Gorbačevské, účastnice moskevského protestu proti obsazení Československa spřátelenými armádami v roce 1968.

S každým divadlem jezdí jeho příznivci. Byl jich celý autobus a další přijeli auty. Tím se naštěstí hlediště zaplnilo. Divadlo Continuo již dvacet let sídlí ve Švestkovém dvoře v Malovicích nedaleko Malovického rybníku u Vodňan. Má vlastní sál, zkušebnu, výstavní síň a další prostory pro uměleckou činnost. Diváci se za nimi do Jižních Čech sjíždějí z celé země. Jsou zváni na festivaly do Francie a dalších zemí. To mají společné s Divadlem bratří Formanů.

Když současní zastydlí svazáci uslyší o Rusku, zrudnou jim oči jak slonovi v představení Aladin. Každý je okamžitě ruský šváb a Putinův agent. Ještě jim nedošlo, že Sovětský svaz již dávno zanikl. Už do předrevolučního Ruska byli zváni přední evropští umělci. Byli bohatě honorováni, a proto tam jezdili rádi. Bohužel pro někoho začíná historie rokem 1989. To jenom reaguji na některé názory, co jsem slyšel.

Divadlo Continuo je alternativní, špičkový mezinárodní soubor, kombinující jazyk, pohyb a výtvarné prvky. Divák se však na něho musí trochu připravit. Herci hrají s živou kapelou na jevišti a předvádějí dokonalé taneční kreace. Tanec na sklenkách, někdy až artistické výkony na židlích, to jsou příklady, které diváci ocenili. Hra měla spád a napětí. Uvádět dnes hru sovětské autorky, to chce dost odvahy.

18. října se letos poprvé otevřela výstavní síň Pipichova divadla v Chrudimi. Bude to také letos výstava poslední. Je to bída, na kulturní město tří muzeí. Sezonu svoji výstavou zachraňovalo Muzeum loutkářských kultur.

Blížila se sedmnáctá hodina a lidé pomaloučku začínají přicházet. Trochu na tom měl zásluhu plakát. Ten připomínal spíše doprodej nějakého drátěného programu. Podcenilo se, že lidé nečtou. Jakmile je něco okamžitě nezaujme, dále se s tím nezdržují. Možná by stačilo použít siluetu Mydlářovského domu nebo loutky. Na druhou stranu s takovým výstavním podzimním dnem, plným slunce a zlatých listů by měl problém i plakát od Jana Hlíny. Toho už těžko někdo překoná.

Nervozita pracovnic muzea  vzrůstala. Nakonec se odněkud lidé vyrojili a do zahájení to ve výstavní síni jen bzučelo. Řešení výstavy bylo neobvyklé, ale ne nepříjemné. Někdo se smíchem prohodil, že si díky oplocení připadá jako na stavbě. Co by se nechalo vytknout, byly malé popisky. Chtělo to mít oči jako sokol, nebo brýle. Šlo o to představit soubory a to se povedlo. Škoda, že se rychle blížilo představení Divadla bratří Formanů. Z výstavy se nikomu moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat.

Minulý týden v našem městě skončila výstava na Střední zemědělské škole. Počasí v sobotu nebylo natolik příznivé, aby přicházely davy návštěvníků, ale bylo vidět, že organizátoři nekladli důraz na jejich množství, a zcela zřetelně byl za jejich scénářem vidět pečlivě připravený výchovně vzdělávací program.

V areálu školy byly již tradičně umístěny kotce s domácími zvířaty, která dávají povědomí, že ne vše pochází ze supermarketů. Děti obdivovaly mláďata skotu či malá prasátka, prstíčky strkaly do klecí s králíky, jen aby se mohly přesvědčit o hebkosti jejich kožíšků, s úžasem hleděly na parádivé holuby, kteří pyšně předváděli „módní účesy" na svých hlavách.

V prostorách budovy byly připraveny soutěže, u nichž asistovali studenti školy. Po absolvování šesti stanovišť, umístěných po celé expozici, získávali soutěžící body za správné odpovědi a samozřejmě si za ně vybrali i odměnu.

Děti byly nadšené, předháněly se v nabírání bodů a ani netušily, jak hravě přicházely k novým poznatkům. Možná i tato prezentace střední školy jim přispěje jednou k výběru budoucího povolání. A nejen to, děti se pak s viděnými exponáty setkávají v běžném životě a vždy nezapomenout poznamenat:" Tohle jsme viděly na výstavě v zemědělské škole...". 

Úspěch se v naší zemi neodpouští. Závist a malost je do jisté míry charakteristická pro českou náturu stejně, jako konzumace piva a láska k vozům značky Škoda. Prakticky kdokoli, kdo v něčem vyniká a je lepší, než ostatní, dostane od svých spoluobčanů „zasloužený“ díl.

Kdo za to může?

Snad 40 let komunistického teroru, který nejen že likvidoval elitu národa, ale dokonce motivoval ty méně nadané, proletáře, chcete-li, aby těmto výjimečným lidem udělali ze života peklo. Západní vojáci, intelektuálové, klérus, sedláci, podnikatelé. Ti všichni poznali, jak chutná třídní boj, v němž mocenské složky začnou ovládat ti, jež posedl démon rovnostářského levičáctví. V Čechách totiž pravice nikdy neměla na růžích ustláno a už za Rakouska – Uherska se Habsburský vládnoucí rod v naší kotlině bál nejvíce Sokolů a sociálních demokratů.

V letošním roce oslavíme 30 let od „Sametové“ revoluce. Co se změnilo?

Vlastně nic moc. Na chrudimské realitě vidíme, jak se dokáží údajně pravicoví Svobodní přimknout k hrudi levicových komunistů a Pirátů v boji proti kapitalistovi, jemuž se v podnikání daří. Jde samozřejmě o nekončící boj proti developerovi, který se „provinil“ tím, že dokáže vydělat nemalé peníze a suplovat impotentní radnici ve výstavbě nových bytů.

O tom, že jak místostarostové, tak starosta jsou v těchto případech jednoznačně podjatí, netřeba vést spory. František Pilný vlastní stavební firmy, pro developera však není konkurencí. Svou roli zde hraje i Pilného populistická snaha zalíbit se těm, kdo na „antikuštovské“ vlně ve městě ujíždí. Škoda, že tuto energii, jíž věnuje boji proti úspěšnému podnikateli, nesměřuje starosta k věcem, jež Chrudimáky skutečně pálí. Třeba Hotel Bohemia, sjezd ke sportovištím a řešení parkování ve městě.

Piráti už před volbami deklarovali svou snahu „potrestat“ developera, který prý městu přerůstá přes hlavu. Zcela v intenci své levicové politiky, zcela v intencích třídního boje. Do světa vykřikované důkazy o nadstandardních vztazích mezi podnikatelem a některými politiky sice nalezeny nebyly, to však Pirátům nebrání, vytáhnout do boje jiné zbraně. Třeba formální nedostatky ve stavebním povolení. V boji proti Kuštovi je zkrátka dovoleno vše. Věnovat stejnou péči neprůhlednému podnikání starosty Pilného? Ale, kdeže?! „Ruka ruku myje“.

Asi všichni ve vedení města se shodnou na jednom faktu – byty a místa pro rodinné domky v Chrudimi chybí. Chybět budou ještě více, až se zdejší prapor výsadkářů rozroste na pluk.

„Stavět nové byty chceme. Nesmí je ale budovat Milan Kušta,“ pějí unisono chrudimští vrcholní politici, bez ohledu na stranickou příslušnost.

Pokud v tom vidíš logiku, milý čtenáři, můžeš v diskusi pod článkem ostatním vysvětlit, jak tato funguje. Samozřejmě až poté, co vyspíláš autorovi těchto řádků za zaujatost. 

Dvě sobotní akce, Den otevřených dveří a Chrudimské obžínky, nevylákaly do ulic žádné velké davy. Na druhé straně, když na Resselově náměstí uvidíte pět lidí, dá se již o davu mluvit. Víc jak dopoledních návštěvníků jarmarku bylo nakonec svatebčanů, kteří vytvořili iluzi diváků. K polednímu jarmareční stánky posmutněly a některé se vzdaly, než aby čelily nezájmu. Kolem jedné hodiny po poledni jste procházeli prázdnými ulicemi.

S přicházejícím průvodem účinkujících lidových souborů, někdy po druhé hodině, a pokračováním festivalu, se náměstí nakonec trochu oživilo. Celkově však Chrudim atmosféru kulturních akcí prostě nasát nedokáže. Obchody jsou zavřené, restaurace zejí prázdnotou nebo jsou oproti otvírací době zavřené. Jarmarky nenadchnou, nic nového se neobjevuje, obchodníci utíkají z centra pryč.

Odpolední návštěvnost převýšila tu dopolední. Deštivé počasí neodradilo turisty k prohlídce památek a jen tak namátkou jsem zaznamenala Prahu, Šumperk, Hradec Králové nebo Jičín. Nejvíce zájmu projevovali lidé zkušenějšího věku, pokládali tematické otázky a dělili se o zkušenosti z jiných oblastí. Pochvalovali si přednášky v kostele, nechali se unést projevem průvodců městské věznice, navštěvovali výstavy a stoupali na věže. Chodilo hodně rodin s dětmi různých věkových kategorií, kde ovšem dostat omladinu s otráveným výrazem do těch pomyslně otevřených dveří bylo psychologickým oříškem.

Před pátou hodinou ještě několk návštěvníků probíhalo kolem opuštěného jeviště před kostelem a třímajíce v rukou pomačkaný program dnešního dne, spěchalo vylézt v rychlosti na kostelní věže.