Možděnice

Po přečtení Jakubovy reportáže ze Salvátorské Chrudimské pouti mi to nedalo, abych se nevrátil ke svým vzpomínkám. Je tomu již drahně let kdy mě naši poprvé pustili samotného na pouť. Samozřejmě jsme šli se staršími kamarády, kteří byli náš vzor. Vybaven dvacetikorunou jsem si přinesl i meloun. Tenkrát to byli první melouny, které se nechaly koupit. Na nové asfaltce u nemocnice jsme vyzkoušeli, který je rychlejší. Smolařům praskal.

Hlavně však byl otevřen Boží hrob. Chrudimákům jsme záviděli, jak se orientují v tamějších sklepeních. Chtělo to hodně odvahy se tam pustit. Pouťový strašidelný dům byl čajíček. Dodnes mi současný název Mubaso evokuje nějaké strašení. To bu, bu,bu v názvu slyším.

Později jsme obdivovali, jak to ti starší umějí s holkami. S jakou lehkostí je balili. Vždy nějakou vyslali ke kolotočáři, aby ho zabavila. Potom se jezdilo déle. Jednou se jim podařilo zabavit kolotočáře na hodně dlouhou dobu. Po vypitých pivech jim nezbývalo, než si ulevit přímo na kolotoči. Nikdo si toho ani nevšiml, někomu třeba připadalo, že byly vyslyšeny modlitby za déšť. Po tomto výkonu náš obdiv stoupl ještě více.

Nakonec jsem se dočkal i toho, že mi dokonce svěřili i vnučku. Aby šla na pouť pěšky, mladí vyloučili hned. Jelo se autem. Nakonec jsme skončili u houpaček. Když jsem na ni čekal, vytvořila se za mnou fronta a někteří mi dávali dvacetikoruny. Dalo mi dost přesvědčování, že ten světský je vedle. Samozřejmě vnučce nic neuniklo a vyprávěla zážitek doma. Její mírně retardovaní rodiče se tomu vydrželi smát dlouhé minuty.

Mám na houpačky docela nepříjemnou vzpomínku z doby, když jsem byl v letech své vnučky. Jednoho dne přišla do školy maminka mé spolužačky, abych se jí omluvil.  Prý jsem ji kopl na školním pozemku motyčkou do hlavy. Ještě předtím se to jmenovalo Mičurinské pole. Vyřešilo se to rychle. Soudružky nezdržujme to, věc je naprosto jasná. Čeká nás oběd, bude svíčková.

Když se spolužačka vrátila s ovázanou hlavou do školy, všichni ji obdivovali jako hrdinku z války. Byla to velká událost a doneslo se to až ke školníkovi, u kterého jsem si měl nechat motyčku nabrousit. Proto, že to byl správný chlap, šel k řediteli s tím, že žádnou motyčku nebrousil. Konečně se spolužačky zeptali, jak se jí úraz vlastně stal. Přiznala se, že to bylo na návsi u houpaček.

Vyřešilo se rychle i tentokrát. Není čas se zbytečně zdržovat před obědem. Tentokrát byl smažený řízek s bramborem. Pro učitelský sbor byl připraven dobře propečený. Podívejte se soudružky, ono je to vlastně úplně jedno. Stejně něco provede, tak si to vybral nyní, pravil soudruh ředitel. Pojďte, ať to není studené.

Na koho se může každý tramp spolehnout, je jeho hrubá noha. Vlak patří u trampů k nejvíce využívaným dopravním prostředkům. Ti, co se vypravili na Krkanku, vystoupili ve Slatiňanech. Ti první přijížděli „jedničkou“. V sobotu se dělalo do dvanácti a to chrudimští stihli. Pokud se to nepodařilo, tak „trojkou“. To už převažovali ti pardubičtí. Z nádraží se většinou šlo přímo k lávce pod zámkem. Zde se to rozdělilo. Někteří se vydali po pravém břehu Chrudimky přes Rafandu do Škrovádu. Někdo se zastavil v hospodě, kde točil pan Modráček. Ten ale, jak tam byli více než čtyři lidé, trochu znervózněl. Pivo sice točil pomalu, ale pěna, kterou upravoval dřevěnou špachtličkou, vydržela až na dno půllitru.

Většina trampové přešli lávku a po levém břehu Chrudimky pokračovali na Podskálu. Zde se znovu rozdělili. Část vystoupala „vejmolem“ do Třešňovky a pokračovala nad Škrovádem ke Křížku. Polní cestou se pak trampové dostali na most přes Okrouhlík, odkud byla nadohled svídnická Chrbolkova hospoda. Někteří pokračovali přes Podskálu, polní cestou do Škrovádu ke zvoničce. Buď se stavili v hospodě, nebo vystoupali ke křížku a dále do Svídnice.

Může se vám zdát, že příliš zmiňuji hospody. Ty však k trampům nerozlučně patří. Každá osada má svoje zákony. Třeba, když osadník vypije více než tři piva, musí si sednout do vody. Je to ponižující, zvláště když na něho ostatní koukají z lávky.

Málokdo ví, že první chata byla za Podskálou proti plovárně. Byla těsně nad břehem, postavená z pražců. Jmenovala se Grand hotel Nevada. Ne jedna mladá slečna přebrodila z plovárny řeku, aby se seznámila s jejím interiérem. Na plovárenských kabinkách se vesele sukařilo a chyběl klid. Každý jistě slyšel pořekadlo ,,Lepší než drátem do oka". Tak takhle asi vzniklo.  

Ve skalách za Škrovádem na pravém břehu Chrudimky začínaly první chaty, které pokračovaly až na Borek. V Brusích stojí chata Alkazar. Mívala verandu z březových větví. Stála na břehu velké tišiny. Pod ní se na levém břehu oddělovalo říční rameno, které vytvořilo velký ostrov. Na něm je také několik chat. Nad mostem do Svídnice stojí na levém  břehu pověstná Štěkanda. Zřejmě se jmenovala po své majitelce. Po projití Svídnice se trampové u horního mlýna Papírna znovu rozdělili. Ti co šli do Pekla, pokračovali po cestě podél Chrudimky oborou ke hradu Strádov. Ti co šli na Krkanku vystoupali ke kostelíčku na Práčově a dále přes oboru ke Křižanovicům. Svižnou chůzí se to dá zvládnout za dvě hodiny. Po příchodu na osadu začínal teprve  trampský život bez paďourů. O tom příště.

Prakticky od poloviny dubna svítí slunce skoro každý den. Země vysychá a nějaká louže se stává vzácností. V zimě nechybí prakticky u žádného okna krmítko pro ptáčky. Nesmíme na ně zapomínat ani v létě.

Už dlouho jsem neviděl projíždět městem kropicí vůz. V Paříži se ulice splachují, nebo kropí nejméně dvakrát denně. Ve Slatiňanech kde se kropičky vyrábí, kropily v rámci zkoušek ulice i několikrát denně. Lidem se zpříjemnilo prostředí v rozpáleném městě. Ono se z klimatizovaných kanceláří na prosluněné město pěkně dívá, ale všichni nemají možnost vyjet si někam do stínu k vodě. Na ulicích je to mnohdy o život. Zvláště starší lidé raději ani nevycházejí ven. A mnoho z nich toho hodně pro město udělalo. Nemluvě o dětech, které by měly trávit v přírodě celé prázdniny.   

Po kropení zbylo dost různých louží, ze kterých se mohli ptáčci napít. Podívejte se po městě, zdali nějakou najdete? Myslím, že těžko. Na napajedlo pro ptactvo stačí nějaká těžší miska, aby ji ptáci nepřevrhli. Zpravidla se dělá ptačí napajedlo z kamene. Nejlépe, když se umístí do nějakého volnějšího prostoru, nejméně půl metru nad zem. Jinak z něho uděláte krmítko pro kočky. Když ptáček kočku vidí, tak si dává velký pozor. Navíc svým křikem upozorní ostatní. Po chvíli to kočka raději vzdá a zmizí.

Nezapomínejte ani na motýlky. Ti mají nejraději, když jim někde u květinového záhonu vytvoříte malé bahýnko, ze kterého se napijí. Stačí i mělký talíř, do kterého doléváte vodu. Po nějakém čase uvidíte, jací fešáci se u vás budou slétat. Ve své obětavosti pro zvířátka nezapomeňte ani na sebe. Pitný režim není radno podceňovat.

Někteří kamarádi mi doporučili přiblížit čtenářům historii trampingu v Čechách, aby ti mladší věděli, o čem vlastně píši. Já je sice nepodceňuji, ale pokusím se jí stručně popsat. Tramp se říkalo lodi, která vyplouvala podle potřeby pouze tehdy, když byla vytížena nákladem. Tedy nepravidelně. Začátkem dvacátého století byl v Čechách velký rozvoj měst a průmyslu. Vzniká nová společenská vrstva proletariát. A právě tato vrstva lidí se stala základem trampingu v Čechách. Lidé ze středních vrstev a umělci se k nim připojovali až později. Trampové se nikdy nenechali společensky zorganizovat. Bylo to protestní hnutí. Spojovala je láska k přírodě, touha po dobrodružství a spravedlnosti. Snad se o rozvoj trampingu nejvíce zasloužily knihy Jacka Londýna a kniha Dva divoši od R. L. Stevensona. Ta se stala přímo učebnicí Lesní moudrosti. V žádné chatě nechyběly i Rodokapsy.

Prvními trampy byli Skauti, kterým se zdálo, že jejich hnutí je příliš sešněrovává. Byli to tzv. Divocí skauti, kteří na pramicích a kánoích začali objevovat krásy Vltavy, Berounky a Sázavy. Převzali námořnický pozdrav Ahoj a na žádné osadě nechyběl vlajkový stožár. Každá osada měla svůj řád a volila si šerifa. Venkov je po zkušenostech s cikány a pobudy přijímal s velkou nedůvěrou. Slepice před trampy raději sedláci zavírali do kurníku a děvčata do komor. Netvrdím, že nejedna u trampů skončila, ale nebylo to pravidlem.

Podle mě k rozvoji trampingu přispělo omezení pracovní doby. Nesmíme zapomínat, že vrstva námezdních dělníků tehdy pracovala dvanáct až čtrnáct hodin denně. Někteří přespávali přímo na pracovišti a domů se vraceli až v neděli. Osmihodinová pracovní doba přišla mnohem později a pracovalo se i v sobotu. Volné soboty přišly až v osmdesátých letech. Nejdříve dvě volné, až později všechny. Proto se také v jedné písni zpívalo: Ta Anglická sobota je náš velký sen.

Pražští trampové hojně využívali parníky, které je dopravily až do Štěchovic. Odtud se někteří vydali na Kocábu zvanou Hadí řeka. Ostatní dále koníčkovali své lodě Svatojánskými proudy. Zde právě vznikla legendární osada Ztracené naděje. V letošním roce oslavila sté výročí. Na Berounku zvanou Stará řeka koníčkovali od Chuchle. Na Sázavu se vydávali většinou vlakem zvaným Posázavský pacifik. Snad jsem na nic důležitého nezapomněl.

Historii trampingu dokonale zmapoval Bob Hurikán ve své knize. Východní Čechy má dokonale zpracované Fred Jirka Jedlička z Holic, který také provozuje Putovní trampské muzeum. Údolím Chrudimky železnice nevede. Nejbližší stanice je ve Slatiňanech.  Tak se trampové museli spolehnout na své nohy. Příště se s jejich cestou na Krkanku seznámíme blíže.

Byl páteční večer a já jsem čekal na zatmění Měsíce. Jako z udělání byly mraky. Celý týden jasno a teď se zatáhne. O půlnoci začal měsíc pomalu prosvítat. Nakonec jsem konec zatmění uviděl.

Bylo to moje poslední zatmění. Byl jsem rád, že jsem o něj nepřišel. Dříve měli lidé ze zatmění hrůzu. Téměř s jistotou se začalo vždy něco dít a většinou nastaly zlé časy. Tak uvádějí kroniky. V sobotu jsem hledal nějaké vyjádření našich politiků, ani v neděli jsem nikde nic nenašel. Začal jsem být značně nervozní. Ani Mirda, ani Mirka. Mlčel i pornoumělec a přitom to má v náplni práce. Mlčí kníže, pan profesor a starosta, jako by neexistovali. Podle předpovědi měl být měsíc celý rudý. Mě sice připadal normální, ale byly mraky. Jasná práce agentů z Kremlu. Ale proč se to tají. Je to moc divné. To není normální. U benzinek nejsou velké fronty. Dokonce i vlaky jezdí podle jízního řádu. To je věc naprosto vyjimečná. Policie na silnici se přetvařuje a dělá jako by nic, nezesiluje hlídky. Ten zdánlivý klid je podezřelý. To přeci není normální, aby to bylo normální zatmění. Jestli bude klid i v pondělí, tak je to jasný. Jedou v tom společně i s prezidentem.

Dostal jsem e-mail od kamarádky. Je to pořád čilá dáma. Nedávno se vrátila z cesty po Portugalsku a po návratu z cest si dala léčebný wellness pobyt. Svoji cestu zpět vlakem mi takto popsala.

V Hradci byla výluka a tak jsme do Staré Paky cestovali autobusy. Po nástupu do vlaku jsem sledovala zelené údolí Jizery, kudy trať vede. Po vyprahlé krajině v Portugalsku to byl balzám pro oči. Kilometr před Železným Brodem vlak však náhle zastavil. Po chvíli přišla první zpráva. Je přerušen elektrický kabel, pokud tam ještě je. Průvodčí přinášeli jednu zprávu za druhou a s rozličnými informacemi. Několik odvážných pokračovalo po kolejích pěšky. Nakonec se cestující dozvěděli, že přijedou hasiči, kteří je odvezou. Po jejich příjezdu lidé několikrát vystoupili a znovu nastoupili. Já předstírala četbu a tím jsem ušetřila síly. Nakonec to asi roztlačili a vlak se po 160 minutách rozjel. Celé mi to připadalo jako cesta Švejka na bojiště. Dle rozkazu velitelství kompanie vystoupí a bude se vařit guláš. Vzápětí přichází druhý rozkaz: Oheň uhasit, vařit se bude na příští zastávce. Zde opět všichni vystoupí a zkyslý guláš se vylije. To  byla válka, tady ale úplně stačí, že je mír. Tím to ale nekončilo. Nádraží v Brodě bylo plné lidí, kteří chtěli cestovat opačným směrem, nebo do Tanvaldu. Po příjezdu autobusů nevěděli průvodčí ani řidiči kam vlastně pojedou. Znovu lidé nastupovali a vzápětí vystupovali, aby pak nastoupili do stejného autobusu. Nakonec jsem se domů dostala. Zpoždění jsem si nechala potvrdit. Naděje umírá poslední.

Co k tomu dodat? Kdyby necestovala po Portugalsku, tak ji to ani nepřijde. Že ji někdo vrátí jízdné, o tom pochybuji. Výluky trvají mnohdy déle než samotná stavba původní železnice. Pomalu není dne, aby někde nezůstal vlak stát. Na malých nádražích dříve plných květin, jsou jen zamřížovaná okna, která jsou v noci zavřená. Někdy je to smutný pohled. Jízdné pro důchodce zdarma, ale i když mělo touto dobou platit, ještě se to nestihlo. Navíc se o něm přestalo mluvit. Nadarmo se neříká ,,Slibem nezarmoutíš". Nám, kteří jezdíme vlakem jen po Česku to už nepřijde, už to považujeme za samozřejmost. Kdysi koloval o železnici vtip. Pozor přijde kalamita, bude padat listí. Dnes stačí, aby svítilo slunce.

V letošním roce se slaví stoleté výročí vzniku Československa. To sice sto let nevydrželo, ale mnoho nechybělo a výročí se mohlo oslavit v původní podobě. Sto let od vzniku slaví také trampové. Ve světě už se to slavilo před několika lety, v Austrálii na světovém potlachu. Čeští a slovenští to oslaví letos.

Před časem se mi dostala do ruky kronika z Krkanky. Možná je teď o prázdninách ta správná doba si začátek trampingu připomenout. O trampech se u nás mnoho nepíše. To v Americe jsou jiní kabrňáci. Jednoho si dokonce zvolili za prezidenta!  
Seznámím vás s kronikou osady OZOV. Ta místa již dávno zalila voda Křižanovické přehrady. Na Krkance zbyly jen chaty, které se nevešly ke korytu Chrudimky. Pod hrází přehrady je původní údolí zachováno a po proudu Chrudimky se dostanete ke mlýnu Peklo. Nad mostem u mlýna  je chatová osada a některé z chat pamatují začátky trampingu na Chrudimce.

Tramp Capr znal dobře údolí Chrudimky. U mostu nad mlýnem v Mezisvětí se údolí zužuje. Řeka nabírá na rychlosti a začíná meandrovat. První se pod prudkou strání stáčí  vpravo. Na malou chvíli se řeka uklidní, jako by chtěla nabrat sil před peřejemi v Pekle.
Na levém břehu jsou dvě hospodářská stavení. Malá políčka musí k obživě stačit. Řeka se znovu stáčí vpravo pod České Lhotice. Naposledy se řeka otočí k severu a tímto směrem teče až k ústí do Labe. Právě zde je místo, které má Capr nejraději. Chrudimka se rozděluje na tři ramena. Na jednom z ostrovů se Capr rozhodl postavit srub. V místech, kde ranní slunce osvětluje zalesněné stráně, které se táhnou až ke Křižanovicím. Občas se tam zastavili U modrých očí. Když slunce zapadalo, osvětlovalo louku, na jejímž konci svítil kostelíček v Hradišti, celý v objetí mohutných stromů.

Na první stranu v kronice Capr napsal: "Vy všichni, kteří přicházíte do této osady. Vy všichni, kteří tuto knihu čtete. Vy všichni, kteří možná neúmyslně, ale hůře, kteří úmyslně a násilím chcete jméno této osady poškodit, slyšte: "OZOV bude žít dál. Ostrov zatoulaných, osada vyděděných, vezměte na vědomí, že tento název má svoji podstatu, historii i tradici. Osada vznikla v roce 1931 za nejprudšího pronásledování nebožtíka Kubáta, který by nejraději každého trampa vyhodil a ze zeměkoule vydědil. Dále četníků, zvláště vrchního četnických stráží Zahradníka. Rybářů a Lesního úřadu. Nekonečných poznámek, posměchů a vtípků nejen z řad paďourů, ale také kamarádů trampů."
Tolik z osadní kroniky. O tom, jak stavba pokračovala a další příhody z Krkanky příště …