Možděnice

Mandelinka, postrach všech, kdo si chtějí bez chemie vypěstovat několik řádků brambor. Ve školních letech jsme chodili sbírat mandelinku na družstevní pole. Třídy a školy ve sběru soutěžily. Mladé soudružky učitelky nám vysvětlovaly původ mandelinky. Posílají ji sem pomocí balonů američtí imperialisté z Wall Streetu. S obavami vzhlíželi k obloze, zdali některý neuvidí. Měly pravdu v tom, že mandelinka z Ameriky opravdu pochází. Vždy, když sbírám mandelinky, si na tuto dobu vzpomenu. Na druhou stranu, když vidím některé nadšené aktivistky z různých neziskovek, vybaví se mi mandelinky. A to i v třeskutém mrazu. Jeden známý slatiňanský sprosťák by řekl: Jako by jim z prdele vypadly.  

Z malých žlutých vajíček na spodku listů máte za několik dnů starorůžové larvy, ze kterých jsou za dalších pár dnů žlutočerní brouci. Když se po necelém týdnu vrátíte domů, na řádcích máte ohlodané stonky. Chce to každodenní sběr a začít s larvami. Někdo říká, že je stačí oklepat. Druhý den jsou zpět a po lezeckém výkonu mají ještě větší apetit. Někdo si pořídí kačeny. Ty si brzy najdou chutnější sousto. Zakrátko končí v ohrádce a když dorostou, na pekáči. Ale když se vše podaří, odměnou vám jsou žluťounké brambůrky. Na ty první stačí po uvaření dát trochu máslíčka. Dobrou chuť.

Odhaduji, že více než dvě stovky lidí se v úterý odpoledne přišlo naposledy rozloučit s kamarádem Liborem Blažkem ze Slatiňan. Zemřel po pádu ze stromu v necelých padesáti pěti letech. Stromy měl rád, vážil si jich a staral se o ně. Jeden se mu stal osudným. Všichni si ho pamatují jak fotografoval Laskavé večery jeho nejlepšího kamaráda Zdeňka. Velký obdiv také pro něho, když se za všechny s Liborem naposledy rozloučil. Jeho oblíbené písničky zazpívali kamarádi skauti.

Rakev stála pod korunami mohutných buků u pomníku kněžny Vilemíny. Z jednoho z nich již zbývalo jen torzo kmenu. Připadal mi jako  symbol toho, že lze náhle přerušit život stromu i člověka. Nezvyklé množství květů kolem rakve uprostřed lesa přilákalo motýly. Babočka admirál přelétal z květu na květ. S posledními krásnými tóny varhan a houslí odlétl v doprovodu páru bělásků do korun stromů. Možná to byla Liborova duše, kterou doprovázeli dva bílí andělé. Rakev byla později uložena do rodinného hrobu v Nasavrkách. Čest jeho památce.

Hru napsal Bruno Druart a přijelo s ní Divadlo Radka Brzobohatého z Prahy. Režie se ujal Jakub Nvota. Ten také režíroval minulé představení Rappera, hrál ho Divadelní spolek Frída. Jeho rukopis je i zde patrný. Na rozdíl od ostatních divadelních detektivek, kdy po deseti minutách všichni vědí, že vrahem je zahradník, bylo divadlo v napětí až do konce. 

Scéna vypadala celkem příjemně, ale pokoj ve Francii bych si představoval trochu jinak. Hvězdné obsazení - Valerie Zawadská, hrála Sofii a výborně. Valentínu hrála Vanda Károlyi, trochu přehrávala, jakoby chtěla zastínit ostatní kolegyně, Simonu Postlerovou, Romanu Gosčíkovou a  Janu Švandovou. Tu jsem poprvé uviděl před více než čtyřiceti lety. Musím přiznat, že vypadá  pořád dobře.

Proti nim stáli dva muži. Komisař Oskar Berthomieu, hrál ho Lukáš Burian. Neměl to proti pěti dámám jednoduché. Byl však výborný a v odborářské pauze se předvedl i jako slušný tanečník. Docela mi vadilo jeho používané "držte hubu dámy", které by těžko nějaký Francouz použil. To bylo možná příčinou, že některým divákům stačila polovina představení. Komisařův kolega James McPindek v podání Lukáše Malínka toho moc nenamluvil, ale na jevišti nešel přehlédnout. Po představení jsem ho potkal před divadlem a zdál se mi ještě větší.

O přestávce se divačky přely o počtu plastických  operací jednotlivých hereček. V druhé polovině představení jsem si také nějakých všiml. Hra dostala spád. Lukáš Burian na jevišti dominoval a proti tak výrazným dámám, to už je výkon. Myslím, že svižné představení diváky pobavilo. Poslední představení ze skupiny B bude Válka Roseových 12. června a přijede s ním Divadlo Antonína Dvořáka Příbram.

Cantervile story. Všechno jednou končí a tak přijde i derniéra. Vždy je v tom trochu smutku. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ani dernisáž není úplně ono. Na v celku příjemné scéně mi trochu vadilo, že při návratech strašidla zpět do obrazu, zůstával viset závěs. Je to spíše problém technický, ale je to škoda.

Petr Koníček si zastrašil dost a s chutí. Monika a Jan Slezákovi táhli celou pohádku. Celá hra mi pohádku s dobrým koncem připomínala. Janu Slezákovi vyčítám jeho zbytečné přehrávání. Ale co dělat, když se dostane na jevišti do kontaktu s diváky je k neudržení. Tohle mu můžou závidět i umělci z Prahy. Připomíná mi Josefa Dvořáka, když hrál vodníka v Semaforu. Jeviště ho bylo plné.

Virginii si s chutí zahrála Andrea Seifertová. Škoda, že nemá lepší kytaru, posteskly si vedle sedící divačky. Co naplat, z diblíka už vyrostla. Sblížení se strašidlem se jim oběma velmi povedlo a dalo se jim věřit.

Nakonec si nechám Irenu Brannou, komornou a Luďka Vlka jako lorda. Oba mají svůj styl úsporného hraní. Ačkoliv nehráli hlavní role, sklízeli potlesk na otevřené scéně. Škoda, že je to poslední představení, zaslechl jsem. Derniéra se vydařila a diváci odcházeli spokojeni.
Zároveň vás chci pozvat ve čtvrtek 17. května do Mladoňovic, kde divadelní soubor J.N.Štěpánka hraje Boj o lucernu.

Třnáctka je pro nás pověrčivé, špatné číslo.Třináctého se zkrátka nevyplouvá a každý se snaží nějak tomuto datu vyhnout. Neděle třináctého května, to je něco jiného. Je den matek. Maminy mají navařeno, napečeno. Nemohou se dočkat, kdo jim první přijde pogratulovat k jejich svátku. Pro někoho již není MDŽ in a tak si Den matek přímo užívají. Týden dopředu vybírají kytici pro maminku, která jim dala život. Ti slaví již od pátku. Maminka nikdy nerozlišuje mezi svými dětmi. Má je všechny ráda. Maminka vydrží všechno. Vždy dokáže odpustit a znovu je přitisknout na své srdce. Oni to nedávají znát, ale těší se na sebemenší poděkování. Snad není mezi námi nikdo, kdo by zapomněl na svoji mámu. Tak maminky, kdyby snad, ale tomu nevěřím, že by si někdo nevzpomenul, tahle kytička pro vás.

Tato recenze má být i pozvánkou na derniéru hry Canterville story, divadelního spolku J.N. Štěpánka Chrudim. Chvíli trvalo než se ke mě dostalo obsazení. Lucerna je nejhranější hra u nás a téměř každý se ji snaží zahrát trochu jinak, po svém. 

Dobře znám jen Martina Nunváře, Slatiňáka. Byl to oddílový šašek, ale spolehlivý pracant. Zahrál si mlynáře. Poctivě, zbytečně nepřehrával. Mlynář jak má být.

Babičku hrála Lenka, jeho žena. Viditelně si ji užívala a několikráte rozesmála diváky. Schovanku Haničku si zahrála Aneta Vavřinková, měla k tomu hodně prostoru, který náležitě využila. Holka krev a mléko i do pluhu, jak říkali staří vesničané.

Jozífek se vedle ní trochu ztrácel. Zahrál si ho Jakub Slezák.

Andrea Seifertová  hrála Kněžnu. Se svým dolíčkem ve tváři, plula po jevišti jak briga pod plnými plachtami.

Martin Šíma, coby Vrchní, se nejvíce líbil divačkám. S odstupem času jim dávám za pravdu. Ono vysokého herce, abys pohledal.

France hrál samotný principál Jan Slezák. Trochu zbytečně přeháněl gestikulace.

Miroslav Mach hrál vodníka Michala. Zdálo se mi, že se snaží být vidět  více než ostatní. Vodníka Ivana hrála Anna Marie Sedlinská. Chvíli mi trvalo, než jsem si na ni zvykl. Kláskovou hrála Alenka Kašparová. Ta už vyrostla z dívčích rolí, ale tady ji to opravdu seklo. Klásek, hrál ho Karel Bříza, také složil hudbu a nakonec se spolu s Martinem Šímou ujal režie.

Jan Slezák navrhl jednoduchou hezkou scénu. Hra byla prošpikovaná různými hláškami a některé se povedly.

Trochu mi  chybělo více vlastenectví, tak, jak by to dokázal Alois Jirásek.

Nakonec si nechám dobře padnoucí kostýmy Aleny Slavíkové. Výborné. Parta lidí, kteří dokáží ve volném čase nazkoušet divadlo, si zaslouží obdiv.

Dostal jsem SMS od Boženky. Protože nemám tu placičku, co se po ní jezdí prstem, neotevřel jsem ji. Zavolal jsem. 

"Poslala jsem ti svoji rozkvetlou zahradu. Přijeď se podívat."

Pomalu jsem nevěřil svým očím. Nešetřil jsem obdivem. Mě se tohle ještě nepodařilo. Takhle to kvete v Provence. Vysoké teploty v dubnu a bez deště jih Francii připomínají. Když se přidá jemná ženská ruka, výsledek je vidět. 

"Tuhle Azalku jsem dostala k narozeninám."

V duchu jsem pátral, kde mohl Václav tak krásný a velký keř koupit. Cenu jsem odhadoval na tisíce. Chvíli mě nechala a potom dodala. 

"Před třiceti lety."

"No vidíš, kdyby tě neměl stále rád, tak ti takhle nepokvete", dodal jsem. 

Je vidět, že láska kvete v každé době. Tady doslova. Navíc je květen, lásky čas.        

PS. Teď jsem si uvědomil. Neměla ta Boženka náhodou narozeniny?

Tak jaký byl první máj, ptal jsem se známého. Žlutý. Takový ještě nepamatuji. Třešně již odkvetly, na líbání abys hledal pozdní jabloň, lavičky žluté a do trávy si nemůžeš ani sednout, natož lehnout. Ale bylo teplo, pravil jsem. Až moc velký. Co bychom tenkrát za to dali. Většinou pršelo a nebýt dederoňáckých šusťáků, co bychom asi dělali. Problém byl, že na nich byla vidět hlína. Nejhorší byla červeníce. Ta se špatně prala. Byly tmavě modré, nebo černé a každému bylo hned jasné, k čemu sloužily.

Z Čech se stává žluté moře. Konečně ho máme a zase se nám to nelíbí. Miláčkové, ti plechoví jsou žlutí. Ti se omyjí, ale co naše plíce? Samozřejmě se najde odborník, který tvrdí, že pyl z řepky nevadí, naopak řepka prospívá půdě. Je ideální pro včelstvo, zajíce a srny. Krajinu zamořuje pyl z lesů. Pardubicko lesy neoplývá a je žluté jako Chrudim. Ptal jsem se souseda, není žádný vědec, ale celý život pracuje v lese. Vysmál se mi.

Dříve sedlák nasel řepku na stejné místo nejdříve za čtyři roky. Chtěl předat svá pole další generaci v ještě lepším stavu, než je zdědil. Současného farmáře to už netrápí. Nemají to jednoduché a řepka je jistota odbytu. Proč by si ničili svojí zem v Německu nebo v Rakousku, když ji vypěstují v kolonii Česko. Výnosy klesají a tak se rozšiřuje plocha. Přidávají se hnojiva, která se z velké části splachují do řek a rybníků. Hlavně však prosakují do spodních vod. Tu pijeme všichni, bez ní by nebylo života. Záleží však na její kvalitě a podle její kvality, bude kvalitní i náš život.

Kruh se uzavírá a jsme zase u prvního máje. Byl první máj, to lásky čas. Platí to ještě?

Desítky návštěvníků obdivovaly celý minulý týden rozkvetlé stromy v nedaleké přírodní rezervaci Habrov. Příjemnou jarní procházku do nedalekého kousku přírody využívají turisté, rodiny s dětmi, jednotlivci na kolách. Blátivé cesty vyschly a právě v tomto slunečném počasí bylo čím se zde pokochat. V záplavě květů mají svou letošní premiéru ovocné stromky zasazené v posledních dvou letech.

Na podzim 2014 město za pomoci dotačních titulů Ministerstva životního prostředí zahájilo projekt obnovy staré třešňovky. Vykácením některých stromů a dosázením 44 stromků třešní, slivoní a hrušní se podařilo začít vytvářet typický rozsáhlý sad starých krajových odrůd ovocných dřevin různého stáří, což je pro náš region historicky typické.

V obou částech sadu najdete převážně třešně. Staré třešňové stromy příkladně ukazují těm mladým, jak oslnit krásou bílých květů. A to se jim skutečně daří!

Procházka Habrovem nabízí učebnicovou ukázku jarních bylin. Největší plochy jsou pokryty fialovými a bílými dymnivkami, modré záhony vytváří barvínek a na stráních sporadicky září prvosenky. Habrový les se střídá s trávníky a křovinami. Můžete dojít na místo, kde bylo významné hradiště neolitického osídlení. Můžete zahlédnout srnky, slyšet zpívat ptáky nebo se setkat například s jezdci na koních.

Přírodní rezervace Habrov byla založena již v roce 1948. V posledních letech se dostala do popředí zájmu, dosadbou a úpravou turistických stezek či vybudováním asfaltové spojnice z Chrudimě do Topole se stala aktuálním cílem nedělních vycházek.