Možděnice

Přiblížil se den trampského bálu. Pozvánky se rozeslaly a rozdaly do chat. Všichni byli zvědaví, kolik se večer sejde lidí. Bylo to poprvé. Muzikanti účast potvrdili a ti jsou nejdůležitější. Pro jistotu se připravily provizorní lavičky z prken a špalků. Vše může ovlivnit počasí. Nakonec se osazenstvo v hojném počtu sešlo a počasí se umoudřilo. Velký Manitou na Krkanku nezapomněl.

Už v podvečer se začaly trousit první masky. Indiáni a indiánky převažovali. Přišlo i několik desperátů a pirátů. Nechyběl vodník ani paďouři. Nejvíce se ale líbil Maharádža s harémem, který hlídali enuchové a ti měli celý večer co dělat. Trampové na harém zle dotírali. Na začátku bálu měl šerif Capr sólo. Jedna z odalisek se nejrychleji ze všech šerifa chopila a za chviličku byl trampský parket plný. Je pravda, že se jim Capr poctivě věnoval celý večer. Dokonce s jednou na hodinku zmizel, aby ji ukázal světlem měsíce zalité údolí Chrudimky. Kamarádům, kteří za ním přijeli, to bylo trochu líto, a tak mu zanechali zápis do kroniky:

Láska pomine - kamarádství nikdy ne. Vidíš Capře, je to pravda. Když se dvě duše sejdou, tak se vožerou a tak to bylo i s námi. Obsah - Muškát,whisky and kmínka, rum a grog. To snad stačí na naše shledání a rozloučení. Hombré a Kivi.

Z Maharádži se nakonec vyklubal pan redaktor z Pardubic a jeho kamarádky. Ty měly nakonec úspěch ještě větší. Končilo se pozdě v noci a údolí pomalu zakrýval ranní opar, když se vraceli do svých stanů a chat.

Chrudim má nové vedení, které se mnohým líbí, mnohým samozřejmě nelíbí. Nejinak tomu bylo v době minulé, kdy na radnici zasedal někdo docela jiný. Tedy, s jednou výjimkou – v nové radě města totiž sedí zástupce strany, kterou voliči vyprovodili téměř do politického zapomnění. Ani tento výprask však nezabránil novému starostovi Františku Pilnému požádat tuto stranu o pomoc. Zkazky, které se šíří chrudimským politickým undergroundem však praví, že žádat nemusel. Zhrzení sociální demokraté, z nichž si bývalý starosta Petr Řezníček udělal „šmouly“ a vděčné terče svých sarkastických vtípků, vrátili úder a do zmlazeného vedení se doslova vnutili. Pomsta chutná nejlépe za studena.

Nemalým podílem k současnému stavu věcí přispěla Pilného snaha kopírovat svého stranického bosse Andreje Babiše. Jistě, František Pilný není členem ANO 2011, ale kandidoval za hnutí jako chrudimský lídr a nikdy se od vedení, nebo spíše majitele, politické odnože Agrofertu nedistancoval. Kde tedy pan starosta následoval šlépěje svého pána a vládce, oligarchy, usvědčeného lháře a pravděpodobného podvodníka Babiše? Třeba v tom, že si zaplatil vlastní „noviny“ a s jejich pomocí „masíroval“ své potenciální voličstvo. I agent Bureš vlastní celou řadu tiskovin, které vytváří zdání nezávislých „hlídačů demokracie“. Přitom, dle zveřejněných odposlechů, do jejich fungování majitel zasahoval.

„Noviny“ Františka Pilného platí jeho firma KOVO CZ s.r.o. a v jejich „redakci“ sedí bývalý šéfredaktor novin, které právě čtete. Nejde o žádnou převratnou informaci, ale mnozí čtenáři možná žili v dojmu, že pokud si tyto Pilného „noviny“ otevřou, dostane se jim nezávislé žurnalistiky. Nedostane. Pisatelé totiž skládají účty starostovi a ten jim následně vyplatí peníze. Co z toho plyne? V novinářské hantýrce se tomu říká „vztahová korupce“ a bývá považována za jednu z věcí, která redaktorům svazuje ruce suverénně nejvíce. Například v tom, že o svém chlebodárci nemohou psát negativní informace, které by ho mohly poškodit .

Asi si řeknete, že jsem si naběhl na vidle – sám jsem také „vztahově zkorumpován“. Máte i nemáte pravdu, milí čtenáři. Pravdu máte v tom, že o svém zaměstnavateli nemohu a vlastně ani nechci psát negativní zprávy. Nemáte ji ale v tom, že lze srovnávat úspěšného podnikatele prostého politických ambicí a neúspěšného podnikatele, který se minimálně posledních osm let těší na starostenskou židli, jako psík na jitrničku.

Nový starosta, noví místostarostové a radní již vesele úřadují. Tedy, doufám, že vesele, protože poslední reakce místostarosty Petra Lichtenberga na facebooku Chrudimských novin dávala spíše tušit, že schopností zasmát se sám sobě tento politický harcovník nedisponuje. Ale kdo ví, třeba mu časem nic, než smích nezbude.

Sociální sítě zaplavily komentáře, které požadovaly, aby nové vedení radnice dostalo šanci ukázat, co v něm je. Předčasné závěry jsou špatné, pusťte dopředu mladou krev, ti minulí nebyli lepší. Milý čtenáři, milá čtenářko, několik posledních týdnů nedělám nic jiného, než že se vám snažím ukázat, kdo vlastně nyní na Resselově náměstí zasedne, takže – jaké předčasné závěry?

Volič si do politických funkcí vybírá takové osoby, jejichž morální kredit mu konvenuje, líbí se mu. Jen proto může výše zmiňovaný bývalý agent StB zastávat post ministerského předsedy. Většinovému elektorátu jeho poklesky nevadí.

Obdobně lze hovořit o výběru lokálních politiků. Ti, kdo ještě zbytky nějaké morálky ze svých černých srdcí vyškrábnou, zděšeně poukazují na známá fakta – dluhy nejsou ctnost, neúspěšné podnikání s podezřením na „šedou ekonomiku“ není pozitivum, tichá (ať už dohodnutá, nebo spontánní) podpora od komunistů je nepřípustná, desítky soudních sporů jsou minimálně podezřelé, atd. atd. atd. Ostatním je to jedno. Sami totiž nejsou lepší.

V úterý 30. října zahájil ředitel Chrudimské besedy Jiří Kadeřávek za přítomnosti pana starosty Řezníčka výstavu Lubomíra Typlta. Kurátorka Kateřina Tučková pak představila autora. Za všeobecného překvapení oznámila, že po osmileté spolupráci s chrudimskou galerii končí. Zdůvodnila to tím, že nemá další autory, které by chtěla představit. Samozřejmě se její prohlášení stalo hlavním tématem debat o budoucnosti galerie po případném příchodu nové admirality na radnici. Nejčastější otázka zněla: Jak bude vstřícná ke kultuře? Zatím nikoho z nich nikdo na nějaké kulturní akci nezahlédl.

Martina Vítková diváky seznámila s tvorbou Lubomíra Typlta za období posledních dvou let. Malíř se narodil v Nové Pace v roce 1975. Po studiích žil několik let v Berlíně. Chrudimskou výstavní síň zaplnil dvanácti velkorozměrovými figurálními obrazy jasných barevných odstínů. Jeho rozevláté postavy mi někdy připomínaly Váchalovu tvorbu. Výrazy některých tváří pak Muncha. Někdo byl nadšený, někdo méně. Každopádně výstava stojí za zhlédnutí.

Moje dcera Markéta chtěla pozdravit některé ze svých kolegů a vzala sebou i moji vnučku Juliánku. Tu nejvíce zajímalo, zdali bude čistá podlaha. Musel jsem ji ujistit, že čistá bude. Asi má svoje pražské zkušenosti. Kdykoliv do této krásné výstavní síně přijdu, musím obdivovat tehdejší rozhled chrudimských měšťanů, kteří nechali divadlo vybudovat. Škoda, že ji nenavštěvuje více diváků.

Výstava obrazů Lubomíra Typlta končí 1. prosince, doufám, že nebude poslední.

V posledních dnech žil chrudimský mediální prostor velmi nepříjemnou kauzou. Lídr chrudimských Pirátů Pavel Štěpánek přiznal v diskusi pod jedním z našich článků, že se nachází v insolvenci. Na rozdíl od těch, kdo považují tuto nepříjemnou a nanejvýš ponižující situaci za něco skoro normálního, osobně tento názor nesdílím. Insolvence znamená, že člověk nedokáže, nebo mnohdy spíše nechce splatit dluh celý, ale pouze jistou jeho část. Jak zmínil jeden diskutér – v době, kdy lidé běžně splácí podstatně vyšší částky i několik desítek let, skutečně nejde o nic čestného a obdivuhodného. Jde o přiznání k vlastní neschopnosti, slabosti a neochotě čelit problémům jako rovný muž; dospěle, chce se říci.

Podstatou potíží, které v současné době Štěpánek má – ať už si jejich šíři uvědomuje, nebo ne, je však něco docela jiného.

Dávkování po kapkách.

Čeho?

Projděme si tedy celou kauzu hezky od začátku.

Před volbami samozřejmě volič netušil, v jaké situaci se soukromé finance lídra Pirátů nacházejí. „Ano, jsem v rodinné insolvenci a vlastně se divím, že to někdo objevil až teď,“ zněla Štěpánkova reakce na toto zjištění. Podle dalších zkazek, jež z něj a také jeho ženy Nikoly lezly, jak „z chlupaté deky“, se Pavel Štěpánek postavil za dluhy matky své ženy. „Postavil jsem se, společně se svou ženou, za dluhy své tchýně“.

Další vypuštěné info už bylo trošku jiné: „Celé to vzniklo tak, že moje manželka koupila dům pro svoji mámu s tím, že se bude tchýně starat o hypotéku. Bohužel, přestala platit a nereagovala ani na výzvy k zaplacení, aniž jsme o tom s manželkou věděli, takže nám to všem přerostlo přes hlavu,“ uváděl Štěpánek v periodiku zaměřeném na podporu místního Hnutí ANO 2011 a samozřejmě také Pirátů. Teprve poslední prohlášení Pavla Štěpánka konečně lehounce atakuje realitu: „Uznávám, že de-jure se jedná o závazky mé ženy. De-facto šlo o závazky její matky, pro kterou si Nikola peníze půjčila a která se zavázala je splácet,“ píše pirátský lídr ve své reakci. Po týdnu vytáček a dávkování reality konečně alespoň náznak snahy o kompletní a pravdivou informaci. I ona však působí jako část zápletky některého z autorů tragikomických operních kusů.

Závěrem lze tedy říci - tehdejší přítelkyně, nyní manželka Pavla Štěpánka, Nikola Štěpánková, si půjčila peníze. Za ně koupila dům a ten „věnovala“ své matce. Ta po čase přestala splácet určenou částku, přestože se k tomu v čestném prohlášení údajně zavázala. Štěpánkovi nic netušili. Když k nim informace o selhání neplatící dámy dorazila, nacházeli se zrovna ve špatné finanční situaci, takže i kdyby chtěli, nemohli dluh umořit. Místo hledání lepšího zaměstnání, zvolil Pavel Štěpánek práci za v podstatě minimální mzdu a vstup do insolvence. Řešení, které zákon jistě umožňuje, normální člověk jen těžko chápe.

Zbývá totiž spousta otázek – proč dům opět neprodali? Z jakých peněz vlastně Štěpánkovi žili? Jsou takové vztahy v rodině normální a vznikají ze dne na den? Jakou roli v insolvenci hraje Štěpánkův otec, jehož pohledávka byla zamítnuta? Jsou informace o poskytnuté hypotéce pravdivé?

Voliči chrudimské Piráty pustili na staré a zatuchlé pořádky, politické „dinosaury“. Ještě obyvatelům nejkrásnějšího města Pardubického kraje pánové „bartošovci“ nevládnou a už dostává jedna z jejich hlavním priorit na frak. Tou prioritou je samozřejmě omílaná otevřenost, přímé jednání, jakási forma čestnosti. „Můj morální kredit mi samozřejmě nedovolí o korupci ani uvažovat,“ říká v jednom ze svých mnoha obsáhlých prohlášení Pavel Štěpánek. O jakém morálním kreditu mluví, to už se čtenář může jen dohadovat.

Snad nejde o kredit, který potenciálnímu místostarostovi umožnil tajit voličům závažné morální pochybení, následně poskytnout neúplné a nepravděpodobné vysvětlení. Štěpánek totiž dobře věděl, že by mu tato informace výrazně uškodila a možná i prohrála komunální volby.

V obchodech a na trzích se objevily listopadky, chryzantémy, které podzimu dodávají nostalgicky posmutnělou náladu. Díky těmto zářivě barevným květinám, vyšlechtěným ve formě jednoduché i plné, v různých tvarech, barvách a velikostech nezůstává naše zahrádka tak opuštěná.

Každým rokem začátkem měsíce listopadu však lidé nejčastěji kupují tyto nenáročné květiny k nadcházejícím svátkům. 1. listopadu si připomínáme svátek Všech svatých a 2. listopadu pak Dušičky, památku zesnulých. Dušičky přetrvávají od 10. století, při mších se lidé modlí spolu s věřícími za zemřelé. Většina z nás vzpomíná na blízké zesnulé a ke vzpomínce pokládá na hrob květiny, věnečky a zapaluje svíčku.

Dušičkový čas je posmutnělý, přesto existuje veseleji pojatý den nazývaný Halloween, od kterého většina českých domácností dává "ruce pryč". Ačkoli se tyto svátky týkají mrtvých, jeden je katolický, druhý keltský, jeden se tváří posmutněle, druhý zvesela. Obřady spojené s oslavou Halloweenu nejsou pochmurné, ale jsou provázeny bujarou zábavou.

Veselé a strašidelné prvky toho svátku si užívají hlavně děti. Zmalují se do podoby nejznámějších pohádkových či hororových postav a vyzdobí své příbytky světélkujícími stvůrami, využijí oranžovou dýni k nezvyklé lucerně.

Wikipedia říká, že Halloween je anglosaský lidový svátek, který se slaví 31. října. Děti se oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu s tradičním pořekadlem Trick or treat (Koledu, nebo vám něco provedu - v Americe typické pomalovávání automobilů, dveří, zubní pasta na dveřích…) a „koledují" o sladkosti. Svátek se slaví většinou v anglicky mluvících zemích, převážně v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Austrálii, Novém Zélandu aj.

Název vznikl zkrácením anglického „All-Hallows-eve", tedy „Předvečer Všech svatých". Halloween vznikl z předkřesťanského keltského svátku Samhain – obdoby našeho Nového roku.Tradičními znaky Halloweenu jsou vyřezané dýně se svíčkou uvnitř, zvané jack-o'-lantern, dále čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci atd. Typickými barvami jsou černá a oranžová.

V České republice nejde o tradiční svátek. Některé domácnosti si před dům symbolicky dávají jack-o'-lantern, ale ani tyto domácnosti nejsou připravené na trick-or-treating a do Halloweenu se tím pádem nezapojují.

Importovaným svátkům a zvyklostem zelenou nedáváme, vadí nám nejvíce komerční využití, ale podle mého názoru se tomu neubráníme, rozhodovat se však o vlastní výzdobě můžeme svobodně. Stačí si vzít jen to, co se nám líbí a vyhovuje. Mimochodem, když si zkusíte vyhledat, které svátky a jejich atributy k nám přišly, budete se podivovat. I zdobení vánočního stromečku ozdobami přišlo a dostávalo se velmi pomalu do povědomí lidí.

Trampové z Krkanky, Jára a Stáňa vyrazili na čundr k pramenům Doubravky. Traduje se, že jich má více. Ten pravý se rozhodli nalézt a označit ho. Kola naložili v Chrudimi do vlaku a za necelé dvě hodiny vystupovali ve Ždírci nad Doubravou. V neděli měli v plánu jet na kolech zpět do Chrudimi.

Ze Ždírce vyjeli směrem jižním. Brzy přejeli Doubravku. Cesta mezi poli je dovedla k Pobočnímu rybníku. Ve stínu dubů pokračovali do Starého Ranska. Podél Ranského rybníku dojeli na hráz rybníku Řeka. U restaurace U Řeky zjistil Stáňa, že mu utíká duše na předním kole. S blížícím se večerem za zády, rozhodli se duši neopravovat a pokračovat pěšky. Kola nechali u hostinského a po levém břehu pokračovali lesní cestou dále proti proudu Doubravky. Její tok začal meandrovat v lukách nad rybníkem a po pár kilometrech zamířil do stínu lesa. K rybníku Doubravník došli skoro za tmy. S posledními paprsky světla si stačili připravit zálesácká lůžka z větví a trávy. Šli spát bez ohně, časně ráno chtěli pokračovat dále proti proudu. Původně plánovali dojet na kolech do Hluboké a dále pokračovat pěšky.

Hned po snídani uklidili tábořiště a vydali se dále. Brzy se před nimi zaleskla hladina rybníku Doubravníčku. Když přešli silnici z Radostína, našli studánku s osvěžující vodou. Po necelé hodince chůze ve stínu mohutných smrků došli k místu, kde se stékaly dva potoky a zde vlastně vznikala říčka. Zprávy nelhaly. Doubravka má možná více pramenů. Chvíli rokovali po kterém z ramen se vydat a zjistit jeho délku. Na delším by měl být pramen. Slunce  rychle stoupalo a těžko by se včas vrátili zpět. Nakonec se rozhodli pro návrat.

Zpátky ubíhala cesta rychle. Poobědvali v restauraci Na Řece. Stáňa měl kolo stále prázdné a tak museli lepit. Když nasazovali plášť, Stáňa zjistil, že je na boku prasklý. Omotali ho provázkem jako nemocné koleno. Před Ždírcem bylo kolo opět prázdné, a tak na nádraží došli pěšky. Nezbývalo, než opět naložit kola na vlak. Ve Slatiňanech přistoupili trampové vracející se z Krkanky. Dozvěděli se, že šerifem byl jednomyslně zvolen Capr. Ani oni by bývali nevolili jinak.

Koncem prázdnin pořádala osada Ztracenka potlach ke stému výročí založení. Byl pouze pro zvané. Přesto se sešlo více než osm set hostů. Pro velký zájem se rozhodli uspořádat trampské setkání k výročí Sto let trampingu v Čechách. Využili k tomu louku na břehu Sázavy v Pikovicích v sobotu 15.září. Velký Manitou dokázal tuto louku ochránit, což se rovná přímo zázraku. Většina tábořišť na břehu Sázavy zmizela, poté co se na ně vrhli budovatelé kapitalismu. Měli představu, že z nich budou do půl roku milionáři.

Sázava, krásná romantická řeka, trpí letošním suchem. Tišina pod Pikovicemi je pokryta vrstvou bílé pěny až k soutoku s Vltavou. Nad každým jezem je voda zelená, plná sinic. Dolní peřejnatá část, patří k těm nejvíce romantickým, je prakticky nesjízdná.

Na tábořišti stála dvě mohutná pódia. To umožňovalo rychlé ozvučení a střídání kapel. Byly jich více než tři desítky. Začalo se v deset hodin. Ve čtrnáct hodin zazpívali šerifové Vlajkovou. Když zapadal půlměsíc za Medníkem a hřebenem na kterém je legendami ověšené Keltské hradiště Závist, setkání končilo. Bylo dvacet dva hodin. Setkali se zde trampové takřka z celého světa. Někdo odhadoval, že se zde vystřídalo více než tři tisícovky návštěvníků. Pořadatelům, kteří již nepatří k nejmladším, se to s přispěním krásného počasí povedlo náramně. Doufejme, že jim zůstanou síly na další akce. Podařilo se i společně udržovat pořádek na celém tábořišti.

Na Pikovice mám krásnou vzpomínku. Konal se  zde národní sraz vodáků. Moje Potápka se v závodu pramic, umístila na třetí místě.Někteří se ptali, kde ty Slatiňany vlastně jsou. Dnes jsou z posádky statní padesátníci. Je pravdou, že se nám již nikdy takové umístění nepodařilo opakovat. Z romantických Pikovic se stalo Pražské předměstí. Okolo chat jsou vzorně zastřižené ploty a parkující naleštěná auta.

Při plavbě po Sázavě se stále nechají najít krásná, takřka nedotčená místa. Bohužel jich je stála méně. Ahoj a zase někdy v Pikovicích.

Jak Chrudimka po deštích rychle vystoupila z břehů, tak se rychle do nich vrátila zpět. Když se všichni, až na Járu a Stáňu, kteří vyjeli na čundr, po povodni sešli na Krkance, každý chtěl vědět jaké jsou po velké vodě škody. Mimo to, že voda odnesla lávku, se nic nestalo. Capr si dokonce pochvaloval, jak mu řeka krásně omyla základy.Kdyby mohl tak se Velkému Manitou omluví za svá slova. Hned by je vzal zpět. Ale to už nejde. Naopak ho začal chválit , jak při osadě stojí.

Přišel se také podívat pan polesný. Některým osadníkům se trochu sevřelo strachy hrdlo. Nevěděli proč přišel a v duchu počítali, kolik soušek vlastně skáceli.Pařízky sice pečlivě zasypávali jehličím, aby v lese zdaleka nesvítily. Tím by sice mohli oklamat nějakého paďoura, ne však zkušeného hajného. Pan polesný již o lávce věděl od hajného, který s chlapy hlídkoval na mostě v Pekle. Dva dny s háky vytahovali plovoucí dřevo, aby se nevzpříčilo pod mostem. Když uviděli napříč korytem plovoucí lávku, hned věděli, že bude zle. Naštěstí zavadila o balvan u břehu a pootočila se. Kdyby peřeje tak nehučely, bylo by slyšet, jak si všichni oddychli. Lávka z Krkanky prolétla pod mostem a pokračovala dále. Peřeje pod Strádovem a hlavně Vlčí hup ji dokonale rozložily na jednotlivé klády. Pan polesný obhlédl situaci. Když viděl kolik se sešlo osadníků, ukázal jim stromy, které můžou skácet na novou lávku. Kamarádi vyzvedli kmeny na ramena a odnášeli je k řece. Pan polesný měl délku v oku. Ještě trochu přesahovaly. Doporučil je trochu více vypodložit než minule.

Mezitím děvčata vytáhla terč a začala soutěžit v lukostřelbě. Pozvaly také pana polesného. Chvíli se nechal přemlouvat. Nakonec si nechal vysvětlit, jak se vlastně s lukem střílí. Když umístil dva šípy do kruhů terče a jeden těsně do kraje kruhu, sklidil velký obdiv. Děvčata se nadýmala pýchou, jak ho rychle naučily lukem  střílet. Hned se jim také přihlásilo několik dalších zájemců o lukostřelbu. Pan polesný se v dobré náladě rozloučil a slíbil, že jim pošle z pily nějaké ořezy z fošen na lávku.

Stoupal do strmého kopce k Hradišti a přesto se usmíval. Chvíli si odpočinul ve stínu dubů  na Keltských valech. Vzpomínal na léta studii v Písku. Patřil tam k přeborníkům školy v lukostřelbě. Když se díval na krásné údolí Chrudimky pod sebou, vzpomněl také, jak se mu se nechtělo z Jižních Čech. Nyní by tento krásný kraj za nic nevyměnil. Spěchal však do hotelu k Šustrům, kde na něho čekal pan starosta. Slíbil, že mu podá zprávu o Krkance po povodni. Také se těšil na znamenitý ležák a příjemnou společnost. Všichni ho znali jako výborného střelce z kulovnice. Za zásahy šípy, se kterými se pochlubil, sklidil obdivné mručení. O svých úspěších s lukem na škole se ale zapomněl zmínit.

Při hojné účasti osadníků rada starších rozdala volební lístky a proběhla volba šerifa. Na každém lístku bylo napsáno Capr. Capr byl jednomyslně zvolen šerifem Krkanky.

Sobotní odpoledne se rychle krátí. Konečně jsme venku v přírodě. Město bílých tváří jsme nechali za zády. Rychle postavit stany a vyvětrat chaty. Je třeba připravit zítřejší turnaj v nohejbalu. Někdo se odhlásil, ale mají přijít další hosté. Snad se podaří družstva doplnit.

Chrudimka nadále klesá, bude se muset zvýšit hráz, aby byla voda na umytí. Mezi pozvanými je i novinář z Pardubic, který chce o Krkance něco napsat.

Ženy připravují na odpoledne soutěž v lukostřelbě. Bude to jen ženská záležitost. Na verandě chaty začala děvčata krájet cibuli na guláš. Ve čtvrtek již maso odblanily, nakrájely na kostky a naložily do hořčice. Šulaj, který má na starost dřevo na topení, se okolo nich motá a zdržuje. Cibulka se musí na prudkém ohni opéci do sklovita a teprve potom se přidá maso, aby se zatáhlo. Vše se potom dvě hodiny vaří. To už je práce Šulaje, aby to nepřipálil.

Do večera se také musí připravit pozvánka na Trampský bál. Chvíli se debatuje, zda v maskách, nebo ne. Nakonec se rozhodne, všichni v maskách.

Do potlachu musí být volba šerifa, která se musí také připravit. Je toho dost, a proto se spěchá. Nikdo se nechce připravit o chvíle u táboráku. Po poslední písničce, kdy oheň dohořívá a poslední polena pomalu mění barvu do červena až černa a kdy stále ještě hřejí, se zvedl Capr. Dnes byl nějaký málomluvný.

Kamarádi, na lukostřelbu se zapsala Joi. Bude se na co koukat. Otočil se, aby si nahřál záda a za chvíli odešel do chaty. Jeden po druhém ho následovali i ostatní. Zítra je čeká perný den.        

V neděli se všichni probudili do deštivého rána. Několikrát se odkládal začátek. Jedenáctá rozhodla a konečně se začalo hrát. Turnaj se podařilo dohrát až odpoledne. Lukostřelkyně se nakonec pročvachtaly na mokré louce ke konci soutěže.

Co vyšlo dokonale, byl guláš. Za takovýmto gulášem, šel bych světa kraj, zabásnil si rozhodčí, Boby z Oregonu na Hadí řece. Nakonec měl i docela pravdu. Jel až do Prahy.

Velký Manitou při nás tentokrát nestal, řekl Capr. To ještě netušil, že deštivé počasí potrvá i příští týden. Chrudimka se vylila z břehů a voda dosahovala až k verandě Caprovy chaty. Lávka se opravy nedočkala a vydala se po vodě do Hamburku.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        

Pořádně se vyspat, především v létě, to je pro mnohé z nás často neuskutečnitelná tužba. Nejen vedro nedovoluje otevřít okno a vdechovat osvěžující noční vzduch. Ve spánku nám mnohdy a mnohde brání arogance bližních, kteří, poněkud nelogicky, předpokládají, že jejich druh hlučné zábavy musí respektovat naprosto každý. Běda tomu, kdo nebude.

Osobně si luxus otevřeného okna v době svitu luny mohu dopřávat plnými doušky. Nebydlím totiž v Chrudimi, což mnozí diskutéři Chrudimských novin s různými časovými rozestupy servírují mým čtenářům jako fantastickou novinku. V nejkrásnějším městě Pardubického kraje jsem se však narodil a po většinu života žil. Vlastně jsem takový „přestavlcký malíř“. Jen s tím rozdílem, že malovat neumím a mým domovem jsou maličké Loučky.

V noci slyším maximálně štěkajícího psa za kopcem v Částkově, křičící sovu, ševelení větru a svist netopýřích křídel. Rovněž tmu tu máme vcelku hustou, nebýt záře, jíž na obzoru vytváří z jedné strany Hlinsko, z druhé Chrudim.

Ivan Baborák se mýlí, když ve svém „fejetonu“ tvrdí, že v centru města žije pět obyvatel. Jednak jich tu žije víc (jakkoli chápu malířovu literární nadsázku), druhak produkce letního kina „neprudí“ pouze obyvatele centra. Filmový kravál modernizované aparatury se nese mnohem, mnohem dál. Proč však jedinou, kdo proti této kratochvíli vystoupil, byla odvážná Blanka Malá? Inu, odpověď je nasnadě – reakce, které toto její věcné, nikoli osobní, vyjádření přineslo, musí normálního, slušně vychovaného člověka překvapit. Vulgarity, osobní útoky, zmiňovaná arogance. Tímto způsobem „svůj“ leťáček hájili na facebooku Chrudimských novin všichni ti, kdo požadují od druhých laskavost a respekt.

Drazí „Machři“, nikdo, opravdu nikdo není povinen trpět hluk, při němž nelze usnout. A dvakráte ne, když jeho původce evidentně nerespektuje městskou vyhlášku. Vaším jediným štěstím je, že tito nedobrovolní „nespavci“ jsou lidé slušní, možná trošku bázliví. Po reakci na Blanku Malou se však není co divit. Ne každý má hroší kůži autora těchto řádků, aby snesl osobní útoky a zlý výsměch.

Co říci závěrem? Chovejte se slušně, bez přezíravé arogance a možná vám pak to občasné vyjetí z kolejí „lidé z centra města“ odpustí. Hrubostí si ho stejně nevymůžete.