Možděnice

Představení Rapper zařazené do předplatného skupiny B, přivezl do Chrudimi Divadelní spolek Frída Brno. Scénář a režie se zhostil Jakub Nvota. A pak, že se nenajde český autor. Vlastně slovenský. Scénu tvořily dva bílé oblouky, které zakrývaly vchody. Uprostřed kouřové akrylové okno, které bylo hojně využíváno. Jednoduché a zajímavé. Navíc když se ještě stáhly jevištní šály, které scénu scelily. Díky výbornému nasvícení byl výsledný dojem velmi dobrý. Hlavní roli obsadil Martin Trnavský, který je i principálem spolku. Začátek s efektním vystřelením konfet navodil atmosféru předávání hlavní ceny. Některé jsem ještě vyklepal doma.

Začátek byl vlažný, jako by si Martin diváky připravoval. Zanedlouho však zcela ovládl jeviště. Znamenitě mu sekundovaly tanečnice, žákyně, baletky a hlavně pohledná stvoření Julie Šurková a Anet Antošová. Obě ověnčené cenami, jako jsou několikanásobné mistryně České republiky nebo vicemistryně Evropy v moderní gymnastice a v hip hopu. Když se sejde dobrá hra, výborní herci a diváci, vlastně spíš převládající divačky, které školní prostředí důvěrně znají, vznikne v divadle úžasná atmosféra.

Hra byla přerušována potleskem, spíše aplausem. Třeba po hlášce: Vstoupil jsem do sborovny, kde seděly kolegyně šedesát plus a jeden kolega. Ten se mu nakonec stal osudný. Martin byl natolik přesvědčivý, že se po představení přítomné kantorky dohadovaly, jak dlouho už neučil. Prý tenkrát ještě děti trochu poslouchaly. Martin Trnavský byl výborný i jako rapper. Sice trochu přerostlý, ale dobrý. Škoda, že při několikaletém vytleskávání neměl nějaký přídavek. To se snad jediné nechá vytknout. Představení nemělo přestávku a trvalo bez deseti minut dvě hodiny. Jedna tělocvikářka odhadla, že ztratil nejméně kilo váhy. To mluví za vše.

Své jarní předplatné má i soubor Jana Nepomuka Štěpánka v Chrudimi. Představil se premiérou Černé Madony. Je to už hodně dávno, co jsem byl a nejednou, na stejnojmenném filmu. Tehdy jsem obdivoval nejen hlavní představitelku, ale hlavně divoké Africké vody. Představoval jsem si kudy bych to jel já. Říční kutr peřeje hravě překonával. Kapitán dokázal zlikvidovat i parník Bošů, kteří si chtěli také zabrat kousek Afriky. Film je film a divadlo je přeci jen něco jiného.

Jan Slezák, principál souboru, se do toho s Monikou pustili sami. Scénu tvořilo jeho legrační, ale roztomilé plavidlo. Co se jim podařilo, rychle vtáhnout diváky do děje hry. Kapitán hbitě obsluhoval loď a dokonce v jednu chvíli, když se mu zmuchlalo kotevní lano, tak vystoupil z lodě a povolil ho z venku. Ale toho jsem si všiml snad jenom já. Jediné co jsem nevěřil bylo, že si nechal vylít nejmenovaný alkohol do řeky. Ale každý ví, co dokáže žena na palubě. Těžko říci, kdo byl na jevišti lepší. Mě se více líbila Monika. Premiéra se povedla a diváci odcházeli spokojeni. Navíc marína je na jevišti spíše vzácností. Štepánkovci dokáží Pipichovo divadlo zaplnit, ale i tak bych chtěl pozvat nejen jejich příznivce tuto neděli na Lucernu. Docela se těším.

Divadlo Verze z Prahy zahájilo divadelní předplatné jaro 2018. Hru Poručík z Inishmoru napsal Martin Mc Donagh, režie se ujal Thomas Zielinski. Scéna se skládala z snad kdysi bílého gauče a dvou židlí. Na velké Chrudimské jeviště trochu málo. Navíc si samotní herci s takovým prostorem nevěděli rady.

Co se týká jednotlivých herců, ti se snažili. Co však s hrou, která je stavěná na hláškách a vulgaritách. A že jich tam bylo. Navíc měly v hledišti docela ohlas. Ladislav Hampl, Jan Dolanský, Igor Chmela, Linda Rybová, všichni známí z televizních seriálů. Diváci si je mohli prohlédnout zblízka. Alexandr Minajev měl dvojroli. Zdál se mi nejslabší a místy mu nebylo rozumět. Samozřejmě v černé satirické komedii nechyběl uřezané ruce a nohy. Krev stříkala proudem. Z celé hry jsem nabyl dojmu, že se slavná IRA skládala ze samých blbečků.

Některým divákům stačila polovina představení, ale většina to vydržela do konce. I když někteří při odchodu kroutili hlavou. Po komedii se odchází z divadla jinak. Těmto představením se říká nekomerční a docela by mě zajímala návštěvnost na domácí scéně. Navíc to vypadá, že se u nás nenajde autor, který dá dohromady komedii.

Asi celá chrudimská katolická farnost žila minulý víkend jednou jedinou událostí – v chrámu Nanebevzetí Panny Marie byl biskupem Janem Vokálem posvěcen nový obětní stůl. Sice se rojí zkazky o „svěcení nového oltáře“, ale ty jsou poněkud zavádějící. Oltář, hlavní oltář, tento kostel dávno má. Minimálně od doby barokní v podobě, jakou má dnes, primárně však samozřejmě od doby svého založení v době středověké.

Co tu tedy vlastně nechal arciděkan Jiří Heblt vybudovat? Jeden z mých přátel označil nejnovější výtvor za „cetris desku s madly“. Nelze mu upřít nápaditost, protože přesně tak nový betonový monolit vypadá. Sám jsem tento výtvor sice viděl jako onu pověstnou „pěst na oko“, ale připouštím, že mé přirovnání je poněkud zastaralé.

Mám kostel rád. Byl jsem tu pokřtěn, oženěn a vždy, když do něj vstoupím, vidím nádherně zachovaný prostor pro katolickou mši svatou. Tedy, viděl jsem. Dnes už totiž obětní stůl jen tak někdo neodnese, což v minulosti šlo snadno. V mém světě, světě tradičního katolíka, mši svatou totiž slouží kněz v jazyce posvátném - latině a hledí přitom stejným směrem, jako zúčastnění věřící – tedy směrem k Bohu. Běžný čtenář mých řádků samozřejmě vůbec netuší, co je „liturgická reforma“ (slovo „reforma" je však v tomto případě spíše eufemismus), co byl Druhý vatikánský koncil a proč dnešní způsob vysluhování mše není tím, co tento sněm zamýšlel a uvažoval. Omezím se tedy pouze na zhodnocení z hlediska líbivosti nového inventáře kostela Nejsvětějšího Salvátora, arciděkanského chrámu chrudimského.

Nový obětní stůl je pro mne ukázkou nevkusu, kulturního barbarství, obludnosti na místě svatém. Viděl jsem již mnohé a ošklivější, necitelněji zasazené obětní stoly (ukázkovým případem je třeba kostel svatého Jana Křtitele ve Frýdku), ale chrudimský betonový nevkus jim minimálně zdatně sekunduje. Absolutně se do tohoto prostoru nehodí, brání duši k jakémukoli povznesení se k Tomu, za nímž přišla.

Jakkoli s instalacemi obětních stolů do kostelů hrubě nesouhlasím, i tyto lze postavit v podobě, která v mysli nevzbudí závěr modlitby Páně „...ale zbav nás od zlého...“. Stačí se podívat třeba k pražským křižovníkům.

Možná beton a vzhled tohoto „kusu nábytku“ souvisí s všeobecnou absencí vkusu a citu pro krásno, dobro, pravdu. Zářivě zelené pigmetny na fasádách domů venkovanů i měšťáků, falešné arkády, betonoví lvi střežící vchod k vilce úspěšného podnikatele. To vše ukazuje na zmatení společnosti a neschopnost vnímat věci až k jejich pravé podstatě, k účelu, pro nějž jsou určeny, jemuž slouží. Vážně by mne zajímalo, komu se vlastně nový obětní stůl líbí. A myslím upřímně, skutečně. Provedl jsem malý, soukromý průzkum mezi chrudimskými farníky a nikdo z nich totiž nadšen nebyl.

Kdo někdy navštívil Vysočinu, určitě slyšel o tamějších bylinkářích. Kdo tam jezdí častěji, a hlavně na pomezí Čech a Moravy, slyšel o Standovi Skřípalovi. Ten je pověstný tím, že všechny bylinné směsi si nejdříve vyzkouší sám na sobě. Je tak trochu podivín a nikdo mu nevěří, že objevil směs bylin, která překoná Penicilin. Standa je velký vlastenec a dodnes se nesmířil s rozdělením republiky. Svůj zázračný lék chce představit při oslavách sto let založení Československa. Chtěl by ho  nazvat po prezidentovi zakladateli a možná i po současném. Připravuje totiž verzi i pro Vetelinu. Má výborné výsledky s králičím morem. Chce zkusit i africký mor prasat. Potřebuje jenom čas, aby se mu splnila jeho vize.

Naše země se opět spojí. Moje kapky a Lithium z ní udělají  ráj na zemi. Všichni budou zdraví a budou se mít rádi. Chybí mu jen laboratorní atest. Předem vyloučil laboratoř v Praze. Jsou to žabaři, říká Standa. Před lety kdy mu utekla žena. Odvezla si jeho poměry při dávkování bylin. Naštěstí je měl zakódované. Následně je předala laboratoři v Praze. Výsledky jejich bádání dodnes využívá firma vyrábějící náplně do ostřikovačů. Obrátil se tedy na svého kolegu bylinkáře, ředitele laboratoře v Bratislavě. Ten se zabývá bylinkami v jižní Americe. Tvrdí, že Cortézovi dobyvatelé nešli ani tak po zlatě a stříbru, jako po bylinkách. To mu potvrdily i poslední vykopávky v Peru. Bohužel se zatím ještě nevrátil ze své prosincové výpravy. Standa vylučuje autonehodu a tvrdí, že ředitel byl dobrý řidič.

Vznikl ale problém s utajením. Standa přihlásil lék pod pracovním názvem Novičsk. Nové vynikající československé kapky. Začal být na něho, vzhledem k poměru dalšího komponentu Borovičky, vyvíjen nátlak. Nejdříve chtěli mezi Č a S pomlčku. Později dokonce chtěli S před Č. Množili se i návštěvy v laboratoři. Americká televize vysílala reportáž o úbytku lesů na Slovensku vzhledem ke zvýšené výrobě Borovičky. Sicilští zařadili Bratislavu pod divizi Evropa Nord s centrálou ve Stockholmu. Standa raději použil do pracovního názvu nulu místo S. Zbývalo mu jen, buď se vydat hledat ředitele, ale to vzhledem k času, který se ke stému výročí rychle krátí, vyloučil. Nebo se obrátit na jinou laboratoř.

Jeho dcera Juliána dělala operku v Salisbury. Když skončila pokračovala jako průvodkyně v místní katedrále a v nedalekém Stonehenge. Pro své znalosti a slovanskou krásu byla velmi žádaná. Zde také poznala Nicka. Jeho bratr pracoval v nedaleké vyhlášené tajné laboratoři královské mariny v Porton Down. Standa ji vyslal jako britskou spojku a doufal, že mu atest zajistí. Hrozilo totiž, že by se Novičoku mohlo zmocnit farmaceutické loby, které by ho v honbě za zisky mohlo naředit natolik až by ztratil účinnost a naopak stal se nebezpečným. Standu překvapila rychlost s jakou přišla zpráva. Přijeď, vezmi vzorky a předvedeš účinnost Novičoku. Letenka zajištěna. Julča.

Standa dlouhá léta nelétal. Proto byl při letištní kontrole překvapen, že si nemůže nechat láhev Borovičky. Než aby ji vyhodil, raději ji vypil. Potom prý prohlásil. Václave, Václave tohle jsi mi neměl dělat. Na Vysočině se říká, že to znělo jako když Jan Sladký Kozina vyzýval Lomikara k božímu soudu. Každopádně Ruzyň bylo místo, kde byl Standa Skřípal v naši zemi viděn naposledy.

Při kontrole dokladů si v Londýně všimli cigaretového pouzdra, Standovi Krabičky poslední záchrany. Byli v ní, škrtátko, dvě sirky, tvrdá Sparta, tři metry vlasce a háček. Díky ostrému hrotu na háčku, mu byla krabička zabavena. Tvrdá Sparta neobsahovala vysušenou houbu s bavlnou k lepšímu rozdělání ohně, jak uváděl Standa, ale přesně nadávkované byliny a ve filtru byla vysušená Borovička. Vše stačilo namočit a vyléčilo by to celý skautský tábor. Dávkování bylinek a to po špetičkách zná jen Standa. Dále je důležitý jemný čich a lepivost. Nikdy se ani netajil tím, že základem je černý bez a kopřivy. Vše také uvedl do pracovního názvu Novičok.

Při poslední návštěvě na Vysočině se mnou nikdo o Standovi nechtěl mluvit. Když jsem se ptal známého, zdali neví, kde má Standa chalupu, mávl rukou směrem severoseverovýchodním. Nediv se, na Standu se prý vyptávají divní lidé. Vydal jsem se tím směrem. Chalupu jsem sice nenašel, ale nad blízkým hřebenem několikrát přeletěla helikoptéra. Přiznám se, že mi vše začalo  jako mozaika do sebe zapadat poté, co jsem si po několika dnech vysokých horeček pustil televizi. Dávali epizodu ze čtyřicet let starého amerického seriálu Je to vražda, říkala.

Připadá vám online svět nudný? Chcete si zahrát na amatérského sociologa? Stránky internetových prohlížečů umožňují nahlédnout do duší ostatních, aniž byste museli zvednout své pozadí ze židle.

Vstupní branou budiž vyhledávací okno. Na rozdíl od vašeho okna doma je stále otevřené – a právě jím se leze do světa přání, potřeb, pravd a trendů, které hýbou světem. Finta tkví v tom, že po vepsání slova nezmáčknete tlačítko enter, ani nekliknete na symbol lupy, ale zůstanete jaksi na půli cesty: Našeptávač hledaných výrazů vám během zlomku vteřiny vygeneruje hitparádu intimního života celého lidstva – a je jen na vás, jak široce budete cukat koutky úst a věřit, případně nevěřit vlastním očím, neboť jste v něčem asi zaspali dobu (jako autor, viz jeho tři otazníky).

Jak se: odmilovat / dostat do biosu. Jsem: princezna vole / těhotná / gay / tlustá. U prsou jsme zvědaví na prsakoule (?) a prsatého muže. Nevěru řešíme ve snu, slipy teď frčí s váčkem (?). U slova zlato na nás vybafne zlatokopka, u ženatých hledáme milence a kněze. Proč mám: pomalý internet / nehty (?). Proč nejsem: komunistou / muslim / vlhká / krásná.

Svým způsobem je to pubertální klukovina, takové mrknutí se za výstřih zmrzlinářky, když jí podaná dvacetikoruna upadne na zem a ona se pro ni musí sehnout. Jen nezapomeňte, že jindy se shýbáte vy – a celý svět bude bez svolení zírat prozměnu na vás.

Anebo víte co? Klidně na to zapomeňte. Jsou-li pro vás takové bombarďáky zdrojem bavlněného blaha, směle je nabouchejte do klávesnice a na základě informací se vypravte na nákup. Ano, Velký bratr bude zas o něco chytřejší, ale ten poklopec vám reálně neotevře. Zatím. Díky bohu.

Křestní jméno Josef je uvedeno v kalendáři 19. března. Svátek slaví Josefové, Pepové, Joskové, Pepani, Jožani a spousta dalších variant jména Josef. Jméno, které se používá od biblických dob a patřilo k nejčastějším. Používali ho i rody aristokratů, nosí ho mnoho našich významných osobností a umělců. Ženská varianta Josefka, Josefína, Pepinka jsou dnes spíše vzácností. Jedna Pepinka vyhrála loni se svým tátou ve Škrovádu závody. Při zápisu závodníků jsem se raději ještě jednou zeptal, zdali jsem slyšel dobře. Konec konců v těchto letech člověk ztrácí nejen sluch.

Josefové a Josefky ubývají, a tak oslavy nejsou takové jako dříve. Plakáty na Josefskou zábavu jsem dlouho nikde neviděl. O tom, že to Josefové dokázali vždy rozparádit, snad nikdo nepochybuje. Dokázali však také vzít za práci. Sv. Josefa mají za patrona také zedníci. Stavební sezona  začínala až po Josefu. Úplně to stačilo a nádherné stavby z konce devatenáctého století jsou chloubou Chrudimi do dnešních dnů. Namátkou Městské muzeum, školské budovy a mnoho dalších. Dodnes obdivuji v jak krátké době a s tehdejší technikou byly dokončené. Současné opravy trvají mnohdy déle, i když stavbaři pracují celý rok.

Všem Josefům a Josefkám přeji vše nejlepší. Posílám kytičku sněženek, které po únorových mrazech znovu rozkvetly. Snad vydrží i ty současné, které jsou na Josefa spíše výjimečně.

Nedávno jsem byl pozván výstavu For Boat v Praze. Někteří vystavující zvou do svých expozicí bývalé zákazníky, kteří používají jejich materiál. Ti mladí se mohou pochlubit nemalými sportovními úspěchy. Kategorie, ke které patřím, spíše vzpomínají na své dřívější plavby. Besedy zpestřují program veletrhu a byl jsem překvapen jejich návštěvností.

O tom jsem však psát nechtěl. Při cestě vlakem jsem si všiml, že čím blíže ku Praze, tím více jsou obsazeny místa pod mosty a teplovody bezdomovci. Při zpáteční cestě jsem si uvědomil ten strašný kontrast. Na výstavě povětšinou bílé naleštěné exponáty a pod mosty v hadrech přežívající lidé. Kolik obětí asi přinesl letošní mrazivý Únor? V Listopadu loňského roku se rozdávaly růže, koblihy a guláše. Vláda bez důvěry sněmovny vládne a parlament předvádí svoji dobře placenou neschopnost před televizními kamerami. 

Podle některých by vláda bez důvěry měla jen svítit a topit. Já jsem přesvědčen, že kdyby se netopilo, tak by se nejedno jednání urychlilo. Třeba by si někteří poslanci vzpomněli na lidi bez střechy nad hlavou. Piráti se ve sněmovně velmi rychle zabydleli a také rychle zapomněli na místa, která jejich někteří kolegové důvěrně znali. Neziskovka Člověk v tísni vedená někdejším studentským vůdcem Šimonem Pánkem, raději organizuje protesty na školách. Další neziskovky vedou demonstrace proti Ondráčkovi, předsedovi vlády Babišovi a proti nelidskému inauguračnímu projevu pana prezidenta. Na lidi bez domova už nezbývá čas a hlavně nikoho nezajímají. Přiznejme si, kdo z nás si na ně v nedávných mrazech vzpomněl? Vůbec by nebylo na škodu, aby si vláda a parlament, jednu noc při deseti stupních pod nulou pod mostem vyzkoušeli. Nadarmo se neříká, sytý hladovému nevěří.

Je 8. březen, vysvitlo sluníčko a znovu se rozzářili žlutí poslové jara, květy talovínů. Spolu se sněženkami kvetly již v únoru. Talovíny, na rozdíl od sněženek, mrazy přečkaly. 

Tento den se také slaví MDŽ. Svátek, který se oslavuje na počest protestu amerických žen stávkujících v New Yorku roku 1857. V roce 1975 ho OSN vyhlásilo jako svátek mezinárodní. Po roce 1989 byl oslava z kalendáře vyřazena a vrátila se tam až v roce 2004. Svátky to byly mnohdy bujaré, ale  nevšiml jsem si, že by to některým  ženám vadilo. Minimálně k nim byli muži pozorní. Každá se domů vracela s kytičkou. 

Neustále je podsouván Valentýn. Proč ne. Rozhodně se neslaví tak jako dříve MDŽ. Ty ženy, které tenkráte slavily, jsou již v důchodu, nebo na pravdě boží. Dnes jsou rády, že si na ně někdo vzpomene a mohou hlídat vnoučata. Místo oslav počítají každou korunu a těší se na jejich nový svátek, termín důchodu. Samozřejmě ne všechny důchodkyně mají finanční potíže. Slušně se dá žít i velmi skromně. Mnohem více jim vadí to, že si na ně nikdo ani nevzpomene. Kdyby snad na svoji maminku nebo ženu někdo zapomněl, tak ji posílám jarní kytičku.