Možděnice

Hra Johna Logana zakončila podzimní skupinu B v chrudimském Pippichově divadle. Uvedlo ho Divadlo v Řeznické z Prahy v režii Viktora Polesného. Scéna představovala ateliér stárnoucího úspěšného malíře. Mohutná plátna, stoly plné barev a štětců. Zdánlivý chaos, který vládne snad v každém ateliéru. Nápaditým nasvícením se scéna neustále proměňovala a dodávala na dramatičnosti děje samotné hry. Trochu přehnaná byla vrstva  barev na kalhotách a především botách obou herců. Takovou vrstvu mívali natěrači v Transportě, kteří natírali červeným základem. Tenkrát se barvou nešetřilo. Odstín však byl takřka stejný. To byl také tón, který na scéně převládal.

Hlavní roli zvládl Miroslav Etzler vynikajícím způsobem. Jeho vnitřní boj umělce, kterého představoval, se mu dal věřit. Většina divaček ho obdivuje z dob, kdy obsazoval role sportovců a tvrďáků. Byly překvapeny, jak se změnil. Ale to stárneme všichni, jen si to málokdo uvědomuje. Padesát minut textu a hlavně bez oddechu, to byl výkon hodný obdivu. Na druhou stranu pro někoho nekonečná nuda. U někoho trpěl především  močový měchýř. Někdo část představení prospal, ale to je zase umění divácké, aby si toho nikdo nevšiml.

Martin Kraus v roli najatého pomocníka pomáhal dodávat hře spád. Neztratil se ve vedlejší roli. Naopak. Také si oba si oba s chutí zamalovali. Trochu zbytečně byla potlačena část, kdy si mistr Rothko sedící nad umyvadlem, podřezává žíly. Hra měla spád a v Praze se na ní chodí opakovaně. Miroslav Etzler je známý tím, že věnuje darovanou kytici divačce, která mu padne během představení do oka. Tentokrát se svezla do Heřmanova Městce. Ve sborovně se bude jistě vyjímat. Škoda, že nemá visačku od koho je. Ale ony si dámy dokážou poradit. Divadelní podzim končí krásnou, ale divácky náročnou tečkou.

Již název Mocná Afrodité evokuje Řeckou mytologii a předpoklad, že ji divák zná, nebo si ji před představením osvěží, považuje autor za samozřejmé. S touto hrou Woodyho Allena přijelo pražské divadlo Pod Palmovkou. Režíroval jí Vojtěch Štěpánek. Scénu navrhl Milan Diviš.

Jakmile divák vstoupil do hlediště, zaujala ho mohutná ocelová rampa zavěšená nad jevištěm. Tento výstavnický systém je využíván hlavně při hudebních festivalech. Vzadu stály mohutné hliníkové štafle a naproti byl zavěšen boxerský pytel. Proč, to jsme se dozvěděli na konci představení. Scénu doplňoval gauč a stolek s hliníkovými židlemi, coby restaurace. Bohužel dojem z nedokončené výstavářské expozice mě neopustil do konce představení.

Zrovna jako hlavní role Lennyho, kterého hrál Jiří Kupka. Než Woodyho Allena, mi spíše připomínala slatiňanského velkoobchodníka, kterého znám dlouhá léta. Kupka hrál výborně a táhl celé představení. Jeho žena Amanda, hrála ji Tereza Dočkalová, se za jeho výkonem jakoby ztrácela. Ale scéna, která se odehrávala s majitelem galerie na zadní části jeviště, byla krásná. Jerryho hrál Jan Hušek. Ke konci představení, jako pilot Don, seskočil s padákem z balkonu na jeviště. Opravdu slušný výkon.

Dvojroli měl také Ondřej Volejník, coby Lindin pasák a později boxer Laios. Lennyho přítele Buda Teriresiase představoval Ivan Jiřík. Jeho ženu Elli Kasandru hrála Ivana Wojtylová. Další dvojroli, ředitelku kanceláře adopce a servírku, hrála Hana Seidlová a předvedla velice slušný výkon. Nesmím zapomenout na dítě. Tomáš Řehák měl málo prostoru. Z chóru zaujal Stanislav Šárský.

Chór byl vůbec problém. Odpudivé masky byly příčinou, že bylo málo rozumět. Vyplňoval zbytečně mnoho prostoru v první části představení. Díky jemu odešla část diváků o přestávce.

O mytologii jsem se již zmínil. Ale potkal jsem tam diváka, který se v ní orientuje znamenitě a dokáže o ní dlouhý čas přednášet. V druhé části byl chór upozaděn a o to více vynikla Linda v podání Venduly Fialové. Ve většině výstupů zářila. Když se posadila na okraj jeviště a při vstávání balancovala na okraji, hlediště trnulo, komu v první řadě skončí na klíně. Však se také diváci o ní bavili při  odchodu na schodech Pippichově divadla. Představení bylo svižné a vtipné, na tom se shodli snad všichni. Trochu navíc tam byl již zmiňovaný chór. A nakonec nechyběly ani květiny.

Volby jsou za námi a dopadly, jak se očekávalo – vítězstvím firmy Andreje Babiše, takzvaného „Hnutí ANO 2011“. Záměrně nepíši „drtivým“, protože se v této souvislosti začíná objevovat spíše označení „Pyrrhovo vítězství“. Skutečně to vypadá, že bývalý StBák Babiš nebude mít právě snadnou cestu k sestavení vlády. Pokud tedy všechny strany, které deklarovaly neochotu spolupracovat s usvědčeným lhářem a policií obviněným potenciálním podvodníkem, dodrží svůj slib. Nic však nemá takový jepičí život, jako sliby politiků a dvakráte ty předvolební. Byl bych však moc rád, pokud by agent Bureš svou vládu sestavil a čtyři roky mohl udávat směr celé republice.

Proč?

Inu, všichni poté uvidí v přímém přenosu, že jeho řeči ve smyslu „řídit stát jako firmu“, jsou jen nafouklou bublinou, jež postrádá obsah. Koncentrované působení, neúspěšné působení, Babiše na ministerstvu financí, by dostalo v premiérské židli ty správné grády. Tentokrát se již nejvyšší koblihář neskryje za „symbol korupce“, ale sám dokáže, jak geniálním politikem je.

Sekundovat předsedovi Babišovi ve vládě by mohli Piráti, sociální demokraté, lidovci a SPD. Jelikož bývalý agent StB prakticky všechny své spoluvládce spolehlivě zničí (stačí se podívat na propad socialistů a lidovců, s nimiž vládl poslední roky), stane se likvidace těchto stran a hnutí, v čele s rudými bolševiky Piráty, jen příjemným zákuskem k odpolední kávičce.

Jedno mohu říci jistě – nezávidím Andreju Babišovi jeho triumf.

Klicperovo divadlo z Hradce přivezlo hru maďarského autora Istvána Orkkényho Kočičí hra. Klicperovo divadlo vyčnívá nad ostatními oblastními divadly. Jeho bývalý dlouholetý ředitel vybudoval výborný soubor. Kočičí hra měla na národním s Danou Medřickou a Vlastou Fabiánovou více než čtyři sta repríz. V Hradci hru režírovala Tereza Kaprianus. Scénu, kterou navrhl Jan Štěpánek, byla rozdělena průsvitnou oponou. Za ní se dělila na pravou a levou část. V levé, z pohledu diváka, seděla skoro celé představení v zavěšeném kolečkovém křesle Gisela, sestra Erži. Hrála ji Zora Valchářová-Poulová. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že se jedná o trenažér katapultu pilota a Gisela každým okamžikem někam zmizí. V druhé polovině bylo jevišťátko podobné loutkářskému, představovalo ložnici operetního zpěváka Viktora. To působilo velice příjemně.

Viktora hrál Jan Bílek. Zdatně sekundoval Erži, kterou představovala dlouholetá hvězda Klicperova divadla Pavla Tomicová. Bohužel se stala známou až díky televizním seriálům. Její dlouhé dialogy se sestrou byly obdivuhodné. Zaznamenal jsem jen jediný drobný přeřek.

Divačky byly však nejvíce zvědavé na Pavlíninu postavu. Přely se, zdali ji televize vylepšuje nebo ne. Mně se zdála mnohem lepší na jevišti. Zřejmě se jí daří na svém těle pracovat.

Petra Vytvarová-Krausová hrála sousedku Myšku. Zaujala svým krásným sametovým hlasem. Pavlu Krausovou kamarádku, hrála Martina Nováková. Nakonec se ji podařilo Viktora Molnára Erži přebrat. To se někdy mezi kamarádkami stává. Dceru Erži a jejího manžela hráli Natálie Řehořová a Jakub Tvrdík. Spolu s Adelajdinou matkou Erži, v podání Marie Kleplové si zahráli až v druhé polovině představení. Číšník, Viktor Prokeš ten měl větší štěstí. Ale hrát vedle Tomicové není jednoduché, to se musí hodně snažit.

Hra trvala více než dvě hodiny. Při své náročnosti dala zabrat nejen hercům a herečkám, ale i divákům, kteří odcházeli spokojeni. Zvláště Pavla Tomicová tam nechala všechno. Klicperovo divadlo nasadilo pomyslnou laťku hodně vysoko. Škoda, že se Chrudim nezmohla ani na kytičku. Byla by zasloužená a nejen pro ni.

Chcete slyšet, koho a hlavně proč Šichtařová bude v těchto volbách volit? Pokud ano, tak vám to řeknu.

A současně neřeknu.

Nejde totiž ani tak o jeden název politické strany – jde o princip.

Mám dojem, že velmi mnoho lidí kolem mne cítí, že tyhle letošní volby jsou něčím mimořádné. Že se láme chleba. Dokonce i ti, kteří v letech minulých zůstávali v době voleb těžce v klidu, tentokrát začínají řeči o politice a volbách. Během posledních čtyř let se toho totiž mnoho změnilo.

Stali jsme se míň svobodní.

Postupuje to nenápadně, mnozí to ani nepostřehli: Povinné školky pro všechny. Označování živnostníků za parazity. Víc a víc povinných formulářů pro živnostníky i firmy. Víc a víc kontrol. Z presumpce neviny se pomalu stal kult presumpce viny a povinnost dokazovat, že jsme nevinní. Bonzáctví se šíří jako mor.

Kdysi si mluvilo o „blbé náladě“ ve společnosti. Popravdě: To bylo nic proti všudypřítomné dekadenci dneška. Jako by se v lidech uvolnilo a vyplavilo na povrch to špatné.

Být estébákem už není cejchem; být estébákem je už pomalu VIP statutem.

Multikulturní doktrína se stala novým náboženstvím.

Militantní feminismus a rozvracení tradičních rodin už není považováno za anomálii, ale spíš za novou ideologii. Odebírání dětí tradičním fungujícím rodinám a jejich předáváním neukotveným menšinovým existencím se v některých zemích stalo vysloveně novou společenskou doktrínou; u nás k témuž rychle směřujeme.

A víte co? U mne už schopnost tolerance dosáhla limitní úrovně. Tak nějak jsem se na... eh... naštvala.

Řeknu to asi takhle: Kdyby Britové byli zbabělci a volili jen podle výsledků průzkumů veřejného mínění, nikdy by si Brexit neodhlasovali. Kdyby Američané volili podle průzkumů veřejného mínění, nikdy by nezvolili Trumpa prezidentem. Ne vždy je taktizování tím nejlepším nápadem.

Průzkumy veřejného mínění nejen že se mýlí. Ony dokonce svým specifickým způsobem volby trochu manipulují. Vedou totiž k taktizování. Kdyby průzkumů nebylo, nebylo by taktizování – nebo alespoň ne v takové míře.

Volby jsou ovlivněny hned dvojím způsobem. Zaprvé značná část lidí je stádní, takže jde za davem – neboli bezmyšlenkovitě volí toho, koho průzkumy favorizují. Zadruhé jiná a také značná část lidí nechce nechat svůj hlas propadnout. Tudíž nevolí lidi a strany, které se podle průzkumů do sněmovny nedostanou. Strany, které by se třeba i dostaly, kdyby průzkumů nebylo a voliči netaktizovali. Proto také některé agentury kromě „odhadů výsledků“ zveřejnují i takzvaný „volební potenciál“, což jsou čísla lišící se i o několik procentních bodů. A i tak jsou zkreslená (většinou podhodnocená), protože i volební potenciál podléhá taktizování.

A tak průzkumy (společně s volebním systémem) vlastně přispívají k tomu, že málokdo je po volbách spokojen: Že výsledky voleb jsou na hony daleko od věrného obrazu skutečných nálad ve společnosti.

Ach, jak bychom si všichni pohověli, kdyby výsledky voleb věrněji odrážely skutečné cítění lidu! Kdyby byly méně zkreslené taktizováním!

Já už nejsem ochotná nechávat se dál spoutávat. Zakyslými bonzáky. Nepřejícími sousedy. Závistivými bývalými spolužáky. Okovy výchovy. Momentální společenskou doktrínou. Tím a oním. Přiznávám se, že nebudu taktizovat. Budu volit srdcem. Řeknu svým hlasem, co skutečně chci. Možná to není „takticky rozumné“ – je to ale upřímné.

A věřte – ohromně to osvobozuje.

Nechcete to taky zkusit?

Markéta Šichtářová, BlogiDnes

Jak by to asi vypadalo, kdyby místo Andreje Babiše, změnu politické scény, kultury, sliboval někdo, kdo není Andrejem Babišem? Tedy člověkem, jenž lže, ovlivňuje novináře a využívá je ke svým cílům, bezostyšně devastuje český venkov, zemědělství, má za sebou minulost v StB.

Byla by naděje, že i mravně čistý člověk se stane premiérem a změní politický obraz naší země?

Na tyto otázky asi neexistuje odpověď, protože mnoho výzkumů prokazuje, že vysoká politika generuje psychopatické osobnosti, mezi něž normální člověk nemá šanci proniknout. Vlastně se na voliče Andreje Babiše a jeho firmy ANO 2011 nelze zlobit. Jsou to totiž současní a minulí političtí představitelé, kdo Babiše vytvořil. Šéf a vlastník ANO 2011 jen využívá zoufalství českého voliče, který zkrátka pouze touží po změně zahnívající veřejné scény s jejími skandály, zlodějinami, podovody. Vhodil by hlas i ďáblu, pokud by mu slíbil, že změní zažité ne pořádky. Není proto divu, že jak strana – firma sama, tak její příznivci splňují hned několik znaků sekty. Schválně, kolik jich najdete:

• Absolutizace moci vůdce sekty.

• Cílevědomá regulace informací pro členy sekty.

• Respekt k autoritám není přijímán jako omezení vlastní vůle, ale většinou jako úleva. Většina lidí, která utíká k sektám, chce, aby za ně někdo rozhodoval. Rozhodování autority je proto bráno jako odnětí břemene rozhodování a odpovědnosti za své činy.

• Poslušnost je zcela dobrovolná, není přímo vynucována. Do této poslušnosti jsou členové sekty postupně vmanipulováni. Tím je zajištěna naprostá ovladatelnost členů, včetně jejich intimního života. Toto ovládání je paradoxně důvodem, proč se lidé k sektám připojují. Nemusejí se totiž v sektě o ničem rozhodovat a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Sekta pomáhá členům k úniku od reality. Zbavuje nutnosti přemýšlet, zbavuje úzkosti ze svobody a odpovědnosti.

• Vysoká úroveň excitace (vybuzení, stimulace). Nadšení z práce v sektě se časem může vytratit. Proto je nahrazováno tvrdou disciplínou a morálkou. Disciplína a morálka jsou časem nahrazovány i vmanipulovaným strachem z exkomunikace do světa "nepřátel, zla, bezpráví apod.". Každé zaváhání o účelnosti setrvávat v sektě je prezentováno jako vážné provinění proti vůdci. Tento strach z viny je stále obnovován a permanentně udržován.

• Sekty cílevědomě budují ve svých členech představu nebezpečného nepřítele. Může jím být kdokoliv a cokoliv, co sektu neustále pronásleduje a z čeho je potřebné mít strach. V sektě je kreslen černobílý obraz, v něm vše dobré je v sektě, vše špatné se nachází mimo sektu.

• Členům sekty je vštěpována její výlučnost v řešení problémů. Sekta je tak nadřazena všemu.

• Není legitimního důvodu opustit sektu. Každému členovi sekty je vmanipulováno do mysli přesvědčení, že kdyby odešel, postihl by ho strašný trest

O co nevinnější jsou prostí voliči, o to horší jsou nejrůznější „nahaněči“. Ať už Babišovi samotnému, nebo jeho krajským a městským poskokům. Nemohou přece nevidět, že případné vítězství ANO 2011 přinese změny pouze k horšímu. Centralizace moci v rukou prezidenta a jeho premiéra, „kleknutí“ na opozici, fašizace společnosti, růst atmosféry strachu, autocenzura…

Volby jsou v současné době už nejspíše rozhodnuty. Nezbývá, než doufat, že za čtyři roky u moci se Andrej Babiš znemožní natolik, aby později zmizel v zapomnění. Ideálně za mřížemi...

Nedávno jsem se vracel přes Neveklov, středočeské městečko s hezkým náměstíčkem. Za války ho Němci celé vystěhovali a vzniklo zde vojenské cvičiště. Ne všichni se vrátili zpět domů a jejich jména jsou uvedeny na pomníku, který celou událost připomíná. Nejvíce známý se stal Neveklov Svěrákovým filmem Vesničko má středisková. To jen pro orientaci.

Mě zaujala a hlavně překvapila jedna zářící věc v příkopu za Neveklovem. Nebyly to igelitové pytle s odpadky. Ty často uvidíte kolem Chrudimi také. Ale k těm se ještě vrátím. Ve vzorně vysekaném příkopu kvetla bylina divizna. Traktoristovi, který příkop sekal, stálo za to pohnout pákou, diviznu zachovat a za ní pokračovat dále. To udělal několikrát. Tolik citu a úcty k přírodě bych u chlapa na traktoru nečekal.

Nějaký čas před sekáním se pytle a další odpadky z příkopů odstraňují a odváží.  On musí často zastavit, vytáhnout další pytel, který tam mezitím někdo hodil. To by snad vytočilo každého a dovedu si představit jména, kterými jsou tito inteligenti častováni.

Když jsem si diviznu skicoval, v letošním roce špatně kvetou, zastavil se u mne pán a povídá. Tady seká Franta od nás. Dali jsme se do řeči. Zanedlouho jsme skončili u vyházených pytlů, které už tam zase někdo hodil. „Vy si opravdu myslíte, že to sem tahají lidé z Neveklova? Já vám jeden otevřu a podíváte se co v něm je“. Převládaly lahve od whisky a plechovky od různých sprajtů. „U nás se pije pivo, rum a zelená. Tohle pijí pražští kavárníci, co zde tráví víkend. Tudy se vrací na Benešov a na dálnici“.

Co na to říci. Asi měl pravdu. Většina  pytlů je vyházena ve směru jízdy a představa, že je někdo bude tahat na druhou stranu se mi moc nezdála. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsme jezdili divokou vodu na Balkáně. Byly tam krásné řeky, které se postupně plnily vším, co se stalo nepotřebným, autem počínaje a sporákem konče, o lahvích a plechovkách nemluvím. Jelikož tam ještě vodáci běžně nejezdili, přišel se na nás podívat místní pop. Když jsem se ho ptal, jak můžou tak krásnou řeku takhle ničit, stručně mi to vysvětlil. „Nedivte se, to jsou bývalí kočovníci, to se dá těžko změnit. Když krajinu kolem sebe vypásli, dřevo spálili, tak se sbalili a táhli dál. Teď již dál táhnout není kam. Zůstali sice na místě, ale chovají se jako za dávných časů."

Docela se mi líbí akademické debaty, kam patříme jestli na východ, nebo na západ. V Evropě jsme, ale tam patří i Balkán.
Pytel jsem naložil a svezl ho Škrovádu. Mě se do popelnice ještě vejde. Pán se pro jistotu díval na mojí značku. Asi kdyby hledali nějakého prchajícího šílence.