Možděnice

Pondělí 4. září. Ráno slavnostně začínal nový školní rok. Večer pak neméně slavnostně končil v Pipichově divadle festival Zlatá Pecka. Festival, který svým významem a úrovní není zatím zdaleka tak doceněn jak by si zasloužil. Vše to stálo na osobnosti Dagmar Peckové z Medlešic. Kdyby s ředitelem Chrudimské Besedy nekamarádila od dětských let, pochybuji, že by se vůbec uskutečnil. Tato dáma světového věhlasu si mohla klidně užívat léta. Měl jsem možnost s ní mluvit po představení a obdivoval jsem nejen to, že je krásná žena, ale i její nadšení a vitalitu. To měla opravdu perný týden za sebou.   

Hru Carmen y Carmen nebo jak se uvádí pásmo, napsal a režíroval Jan Jiráň. Na klavír doprovázel Marek Kořínek. Hra je úplně čerstvá a byla napsána pro tento festival. Chvílemi to bylo i znát. Scéna byla skromná, ale celkem sympatická. Dalo se věřit, že to je hospoda.

Kapela opravdu doprovázela a nesnažila se zastínit hlavní postavy Dagmar Peckovou a Barboru Hrzánovou. Ta hrála opravdu výborně. Bylo znát, co je její profese. Ve zpěvu tomu bylo naopak. Líbila se mi scénka, kdy spolu lezly k okraji jeviště, a ptaly se diváků, kolik stála vstupenka. Poté, co se dozvěděli cenu 450 Kč, řekly, že musejí přidat. I mě, a nejen mě, se zdála zbytečně vyšponovaná. Ono někdy při velkém tahu praskne i kvalitní lano. To nemění nic na tom, že představení byla již dlouhou dobu vyprodána.

V divadle byla skvělá atmosféra. Opět převažovaly divačky, ty se těšily hlavně na Dášu. Hlediště aplaudovalo ve stoje a to se každou sezonu nestává. Trochu mi vadilo stále se rozmáhající se pískání do potlesku po vydařených scénách. Myslím, že divadlo není náměstí nebo stadion. Ale nenechte se odradit a choďte do divadla dál.

Koho z milovníků čtyřnohé havěti by se nedotkl příběh nebohého maďarského ohaře Retta, který, kdo ví vlastně proč, musel skončit s injekcí v žíle a následně opustit tento svět docela jinak, než si představoval? I zvířata totiž mají bohatý duševní života, plno pocitů, které se mnohdy jako přes kopírák podobají těm našim. Tvrdí to alespoň německý lesník Peter Wohlleben ve své knize „Citový život zvířat“. Nedávno jsem ji dočetl a s výhradami akceptuji – německý fořt je totiž ateista, materialista, což já samozřejmě nejsem.

Mám zvířata rád. Více, než mnohé lidi. Proč? Důvod vystihuje citát od Marka Twaina, který jsem k oblažení čtenářů Chrudimských novin nedávno vložil na stránky. Shrnovat všechny důvody, proč jsou mi moji dva psi, vlastně pes a fenka milejší, než někteří lidé, snad ani nebudu.

Co však považuji za podstatné, je zmínit, jakým způsobem lze ovlivnit jejich vývoj a to především citový. Pes považuje člověka za člena své smečky a je jen na člověku, kým se v této smečce stane. Zda Alfa samcem, nebo bezvýznamným beta, delta… Většina osobnosti psa se formuje v době jeho puberty a každé plemeno to na svého pána zkouší jinak. Nepochybně nejnáročnější na výchovu jsou plemena primitivní, a proto žádné takové nechovám.

Podstatná ve výchově je laskavost a důslednost. Žádná demokracie a diskuse o plnění příkazů. Občas je třeba použít proutek, i vlci ve smečce si své postavení upevňují pomocí fysických prostředků. Ale s citem, rozumně. Nevyrovnaný člověk nechť si pořídí kaktus, protože tam škody na výchově nenapáchá.

Můj český fousek je ohařem stejně, jako jím byl Rett. Sice jde o různá plemena, ale využíti těchto psů – ohařů – je stejné. Mají v popisu práce kooperovat co nejúžeji se svým pánem. Vnímat i ty nejmenší pokyny a snažit se jim vyhovět. Nejde o solitérní psy typu Československý vlčák, nebo některý z japonských loveckých psů.

Ohaři byli šlechtěni pro člověka a spolupráci s ním. Jejich „poddajnost“ má však i nevýhody. Například je velmi snadné je zlomit, zkazit, „zradit“, jak říkají myslivci. Takový zrazený pes je osobností, jež v lidském světě vyhledává psychologa, ve vážnějším případě psychiatra. Protože jinak může reagovat zkratkovitě, nepředvídatelně. Ale i s takovým psem lze pracovat, darovat mu hezký život. Podmínkou je chtít.

Zvířata, především ta, která jsme si domestikovali, jsou naše oběti. Člověk je vládcem nad jejich životem a smrtí. V každém z nich se přitom skrývá část odlesku Božího bytí, jsou chtěná Tvůrcem veškerenstva.

Tradiční katolická nauka tvrdí, že zvířata nemají nesmrtelnou duši, jako ji má člověk. Disponují pouze duší animální, smrtelnou. Osobně tomu nevěřím, ale zatěžovat vás teologickými důvody, opravdu nechci. Snad jen tolik, že pokud máme být po smrti šťastni a naše štěstí Bůh dozajista chce, jen těžko si lze takový stav představit bez bytostí, které jsme v časném životě milovali. A k těmto bytostem „malým i velkým“ patří dozajista i naši čtyřnozí přátelé.

Zkusme těmto věrným druhům dát tolik lásky a dobroty, kolik si zaslouží. Jejich život je v porovnání s naším kraťoučký, ale jen proto není méně hodnotný.

Kdyby teď neudělala KDU-ČSL takový veletoč, mám na mysli tu jejich předvolební koalici se Starosty a nezávislými, možná bych se ani nevracel k nedávné vzpomínce na Mistra Jana Husa v Chrudimi. Říká se, že vše tady již bylo, jenom se zapomíná. V parčíku před Růžovkou pod sochou Mistra Jana Husa, který byl odhalen 6. července 1930, od významného českého sochaře Josefa Mařatky, se sešla necelá čtyřicítka lidí k uctění jeho památky. Protože je tento státní svátek vlastně svátkem církevním, zahájil vzpomínku kněz. Po něm následoval šéf radnice. Jako vždy v perfektně střižené obleku. Jeho štíhlá postava jakoby stála Mařatkovi modelem k Husově soše. Nesmím zapomenout na přítomné dámy, kterým to v letních kostýmech slušelo velmi hodně. Pan starosta citoval Mistra Jana Husa z jeho kázání. Zaujal mě tento citát a posuďte sami, co tenkráte kázal:
„Tak jako hejna krkavců slétly se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší. Zatím co Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.“

Další řečník fundovaně vysvětlil, že Hus byl upálen za zcela jinou, dosud neuzavřenou kauzu. Což bylo pro mnohé docela překvapení. Zkrátka, bylo to dobře zajištěné. Pokud přežije věznění, čeká ho hranice tak jako tak. Hlavně, církev předala Husa moci světské, takže s tím nemá vlastně nic společného. I takovýto výklad jsme zaslechli.

V projevech bylo nejčastější slovo pravda. K tomu všemu povídání krákaly černé vrány na okolních stromech. Jako by věděly mnohem více než přítomní řečníci. Třeba znají pravdu, ne tu, kterou mají vítězové.

Bylo to před školou a nebylo tam jediné dítě. Možná se dnes o Husovi učí jinak než za našich školních let. Budu ještě citovat nápis na staré škole ve Sněžném: „V těchto síních naučí se robě, co povinno jest vlasti, národu, sobě." Slova vlast, národ a svědomí mi v projevech chyběla. Byl příjemný podvečer a lidé se pomalu rozcházeli. Při věkovém průměru sedmdesáti let to celé ustát, byl docela výkon. Příště by neškodilo pár laviček.

Ležáky si připomněly 75 let od okamžiku, kdy zaplály ohně, zazněly výstřely a z osady u Miřetic zbyly trosky, z vojáků se stali vrazi a ze dvou dětí sirotci.

Je to už dávno. Dávno od události, která změnila srdce Chrudimska, celé České republiky. Dnešní generace mladých s chytrými telefony v ruce se na Ležáky dívá asi stejnou optikou, jako na bitvu na Bílé hoře, objevení Ameriky, vládu komunistů. Patří minulosti, protože dnes už v Německu nevládne žádný Adolf Hitler a hrdinství Čechů, kteří vyřídili jednou pro vždy Heydricha, se redukovalo na „hrdinné“, facebookové hádanice.

A přece. I Hitler byl zvolen v demokratických volbách, chceme-li věřit tomu, že moderní doba skutečně přináší volby bez manipulací, lží a výmyslů.

I dnes se u nás blíží k téměř absolutní moci strana jednoho muže. Muže, jenž si jistě bez uzardění řekne o podporu další strany, jíž je demokracie na obtíž. Západ je zděšen, intelektuálové bijí na poplach, většinová populace s radostí přijímá další regulace a štvavé kampaně. Tu proti živnostníkům, jindy kuřákům. Rozděl a panuj stále platí.

Andrej Babiš není Hitler. Neumí svými projevy strhnout masy k fanatismu. Jeho projev je mdlý a viditelně se za ním skrývá tým poradců, kteří za nemalé finance svého bosse naplní bonmoty, frázemi a demagogickými žvásty, jež chce většina oprávněně naštvaných voličů slyšet.

Adolf Hitler napsal svou knihu ve fešáckém kriminále, Andreji Babišovi ji napsali najatí pisálci. Hitler ve svém spisku představil vizi budoucnosti a minulosti tak, jak ji on chápe. Vizi natolik šílenou, že intelektuálové té doby odmítali připustit uvedení těchto myšlenek v život.

Andrej Babiš ve „své“ knize přináší sentence, jejichž pravý opak pak mnohdy v reálném životě činí. Je dokonale nevypočitatelný.

Andrej Babiš ukazuje, jak většina společnosti, jež ve volbách hravě převálcuje intelektuální menšinu, mileráda vymění svobodu mustanga za opratě, bičík a plný žlab farmáře. Větší část našich spoluobčanů netouží po svobodě a z ní plynoucí zodpovědnosti za své životy. Touží po jistotách a tvrdém vůdci, který všem těm „špatným“ konečně ukáže spravedlivý hněv pracující třídy…

Nepoučili jsme se a budeme proto nuceni si některé minulé chyby našich předků zopakovat.  

Sportovní hala V Průhonech, její umístění, vnitřní vybavení (snad zase nezapláčou stolní tenisté, na něž radnice při plánované rekonstrukci haly na Tyršově náměstí docela zapomněla), vzhled. Otázky, které hýbou veřejností. Co však dělá město?

Mlčí.

Tedy, mlčí až do okamžiku, kdy se tématem začnou zabývat Chrudimské noviny. Novinář by čekal tiskovou zprávu o nejnovějším vývoji v okamžiku, kdy členové sportovní komise dotanou na stůl zpracovanou studii od Marka Janatky, podle níž se rozhodně nebude stavět! Ale ono nic. Ticho po pěšině, moucha líně poletuje v kanceláři místostarosty Jana Čechlovského, bzučí a štve ho. Otevře tedy, jako každý místní politik a úředník, Chrudimské noviny, přečte si článek napsaný k hale a rozzlobí se. Okamžitě začne psát reakci, v níž se pokusí shodit jak materiál samotný, tak autora. Vůbec si přitom neuvědomuje, že shodil především sebe a své úředníky.

Je to právě on a nikdo jiný, kdo na své pozici za peníze svých voličů sedí a pro ně pracuje. O své práci má informovat a to tak podrobně, jak jen to lze. Dělá to?

Nedělá.

Jeho vysvětlení, informace ke stavbě haly přijde až poté, co je vyšťourá odborník na architekturu, veřejné soutěže, politiku, kriminologii, sociologii, urbanismus a psychologii, redaktor Jakub Valenta. „Není to trochu pozdě, Antone Pavloviči,“ chce se parafrázovat slova postavy ze známého filmu. Ve světě místostarosty Čechlovského není. V tomto světě je důležitější informace o nejnovějším kamarádství Chrudimě a Znojma, než informace o chystané stavbě nové sportovní haly. Důležitější informace o Zlaté pecce, než o žádosti Homa holdingu o stavbu nadzemního parkoviště.

Toužíte žít v takovém světě, nebo raději v tom, kde státní správa rozhoduje transparentně a přátelská komunikace s občany znamená spíše veřejné diskuse ve večerních hodinách, než ceny úředníků pro úředníky?