Možděnice

Ve čtvrtek, těsně po šesté hodině večerní se nad chrudimským náměstím zvedlo hejno jinak ospale posedávajících holubů. Zkušení mazáci mezi nimi již vědí, že až do neděle budou moci na chrudimské náměstí koukat leda z věží chrudimského kostela. Malí Chrudimáci několik týdnů dávají dohromady peníze od babiček a vesničané z okolí se zase těší, že se v bývalém okresním městě trochu povyrazí. Pro jiné Chrudimáky, hlavně z centra, je první srpnový týden znamením pro naplánování dovolené u moře či na chalupě.

Přijela totiž slavná staročeská pouť, jejíž tradice sahá daleko do 18. století. Tenkrát se jí říkalo Salvátorská a byla zasvěcena samotnému Ježíši Kristu. Na jeho zázračný obraz v chrámu Nanebevzetí Panny Marie lákala Chrudim poutníky z poloviny Čech a pro chrudimské řemeslníky a obchodníky to byla příležitost, jak si vylepšit příjem do rodinné kasy. Již od pradávna se v Chrudimi prodávaly proslavené močáky, místní nabízeli své výrobky, malíři dokonce malovali kopie obrazu sv. Salvátora k prodeji, občas byl k zaslechnutí flašinetář hrající oblíbené odrhovačky a pamětníci dokonce vyprávějí, že na pouti se objevoval i stan, kde promotér předváděl drezůru blech.

Dnes jsou blechy k vidění leda na začátku školního roku, obchodníci nabízejí žluto-fialové formaldehydové hračky z Číny a místo pouťových odrhovaček se na poutníky valí z několikasetwattových reproduktorů techno.

Sobotní počasí ale bude pouti přát, slavné močáky atak hotdogů zatím ustály a makrela u sportovní haly je dobrý důvod, proč se prodrat přes davy lidí až na samý okraj celé poutě. V neděli ráno zase slabší jedinci doplní svým dětem vydrancované peněženky, a přesto večer budou světští přepočítávat své tržby se slovy, že je to rok od roku horší.

A potom u poloprázdných stánků si pár nostalgiků bude u piva vyprávět, že chrudimská pouť je pořád stejná. Tatínkové prohlásí, že příští rok je na centrifugu už nikdo nedostane a v pondělí si v novinách prohlédneme fotky neznámých krasavic od Jindřicha Balouse. Holubi opět usednou na svá místa a opálení chalupáři se vrátí do svých domovů s košíky plnými hub a malin.

No řekněte, není ta pouť krásná? 

S koncem minulého týdne se začali chlubit houbaři. V našich lesech v podstatě rostly všechny houby a s prvním letním dnem začaly růst hlavně růžovky.

Její správný název je muchomůrka růžovka, nebo jak říkaly naše maminky a babičky - masák.

Chtěl bych oprášit jeden z babičkovských receptů na jejich úpravu, ale ještě předtím bych se rád vrátil k samotné houbě. Nejčastěji ji nacházíte v jehličnatých lesích, nebo na jejich okraji kde se mísí s osamostatni dřevinami. Když máte štěstí a narazíte na rodinku, máte za chviličku plný košík. Někdy se derou ze země mající na hlavě kus  jehličí nebo mechu. Našel jsem jednu, která zdvihala i malý kámen.

Růžovky mají svou typickou barvu, světlou sienu pálenou. Na hlavě je zdobí bílé skvrny, jakoby bílé bradavičky, které se místy slévají do takřka bílého plesnivého povrchu. Noha je mohutná, zdobená v její horní části bílým závojem, který ji obepíná. Dolní část je rozšířená a zde je růžová, až dohněda. Po rozříznutí je růžová.

Muchomůrka růžovka je houbaři hodně vyhledávána. Po ochutnání je bez chuti - na rozdíl od muchomůrky tygrovité, která má chuť po syrových bramborách a její dužina je čistě bílá.

Barva je dohněda a její vzrůst je menší a štíhlejší. Má raději listnaté lesy. Pozor je jedovatá a po muchomůrce zelené bývá nejčastější příčinou otrav houbami.

Růžovka se nechá upravovat snad všemi způsoby. Nejlepší, a to mě potvrdí všichni gurmáni, je ten nejednoduší. Očištěnou a nakrájenou houbu osmažíte na rozpáleném sádle a kmínu. Tak totiž vynikne její jemná lahodná chuť. Někdo předtím osmahne a zesklovatí jarní cibulku a přidá trošku pohankové krupice. Babičky ji však osmahly na sádle nebo másle samotnou. Zkuste to jak uznáte za vhodné a vychutnejte si jemnou a jedinečnou chuť růžovky.

Jaroslav Koreček

Na konci května roku 2016 oslavil místní futsalový klub zisk dvanáctého titulu mistra CHANCE Futsal ligy a je suverénně nejúspěšnějším a dlouho nepřekonaným týmem na českém území. V žádném sportu v České republice nikdo nic podobného, vyjma bratří Pospíšilů v kolové, nedokázal a dle mého názoru ještě dlouho nedokáže. Deset titulů v řadě je totiž velkou raritou. Futsalová práce v téměř třiadvacetitisícové Chrudimi je uznávána odborníky po celé Evropě, propagace města v národním, ale i mezinárodním měřítku, je značná. A i přesto se najdou tací, kteří přínos městu Chrudim ve futsalovém prostředí nevidí...

Letos v březnu uběhlo pětadvacet let od události, kdy současný prezident klubu František Tichý založil mužstvo FC Rváčov. Tým, který za 25 let své existence ušel dlouhou cestu, při které vyhrál dvanáctkrát titul mistra republiky, úspěšně reprezentoval mužstvo na evropské futsalové scéně a po sezóně 2014/2015 dokonce obsadil páté místo v žebříčku UEFA, evropské fotbalové asociace. Z okresního týmu, který v prvních šesti letech sbíral zkušenosti v nižších českých soutěžích, se stal velký pojem. Pojem respektovaný napříč starým kontinentem, pro svoji práci, v rámci které se ve východních Čechách mohou objevit kvalitní hráči z Brazílie v současné době vedeni jedním z nejlepších trenérů na světě – Cacauem.

Cesta na vrchol v podání Rváčova, který následně v roce 2000 ve druhé nejvyšší soutěži změnil název na FK ERA-PACK Chrudim, nebyla jednoduchá, o to ale krásnější. Nyní skončila třináctá sezóna v nejvyšší lize, která připíchla dvanáctý primát na konto chrudimského klubu. Pouze jednou se Chrudimští ze zisku trofeje neradovali, v sezóně 2005/2006 je v semifinále vyřadila Mikeska Ostrava. Parta okolo prezidenta Tichého ale vytrvala a pokračuje ve sbírání zlatých medailí. Chrudimští nemají v české lize konkurenci a z toho pohledu je jim Česká republika malá.

Každým rokem se Chrudim účastní futsalové Ligy mistrů, kde se snaží vylepšit své maximum a splnit si jeden velký cíl – postup mezi čtyři nejlepší týmy Evropy. Brána do Final Four je zatím pro tým zamknutá, dosavadní úspěchy jsou u tak malého města, vzhledem ke konkurenci týmů z Moskvy, Barcelony, Madridu či Lisabonu, neobvyklé. Díky letošnímu titulu dostane Chrudim další šanci opět v následující sezóně.

Ač se zdá, že cesta za úspěchem je bezproblémová, ne vždy tomu tak i je. Již v roce 2011 se v médiích objevila zmínka o případném odchodu futsalového klubu z města, které si dostatečně nevážilo propagace Chrudimi v evropském měřítku. Slíbená rekonstrukce sportovní haly ve formě velké přestavby nepřišla, drobných úprav zázemí či stavbou televizní plošiny se Chrudimští dočkali až před letošní sezónou. A proto se ptám, je podpora města vzhledem ke sportu v Chrudimi dostačující?

V dnešní době jsou hlavní sportovní odvětví v České republice velmi sledována, s jistotou se k nim začíná přidávat právě futsal. A co je český futsal především? Přece Chrudim... Ve sportovní novinařině se pohybuji již sedm let a vždy je to stejné. Když se mě někdo z jakéhokoliv koutu republiky, kdo má alespoň minimální sportovní přehled, zeptá, odkud jsem, reakce na odpověď Chrudim je vždy podobná: „Tam se hraje dobrý futsal, že?“ „Ten nejlepší,“ odvětím s úsměvem.

A o tom to přesně je. Nepochybuji, že je Chrudim známá v řadě dalších směrů, rozhodně ale mezi ně musíme řadit i sportovní stránku. Mezi lety 2008 – 2011 se v Chrudimi hrála 1. liga v ledním hokeji, následně mužstvo pro nedostatek financí zkrachovalo. Byla by velká škoda, kdyby podobným způsobem jednou skončil i nejlepší futsalový tým na českém území. Tým, který Chrudimi přináší významný prostor na obrazovkách České televize. Tým, jehož práce je respektována po celé Evropě. Tým, který nemá konkurenci. Tým z Chrudimi.

Trošku jsem to s tím titulkem přehnal. Nebojte se, nebude se konat žádné velké odhalení, spíš se jenom přiznám k jedné chybě.

Před časem mi zavolal Jarda Koreček, škrovádský malíř, organizátor a svérázný myslitel. „Tak si představ, že jsem šlapal schody u kina a tohle mě napadlo …“ Za to Jardu miluju. Vždy, když ho něco napadne, je to na první pohled úplně obyčejná věc, dá se říct banalita. A když potom svoji myšlenku rozvádí, dochází mi, že se opět trefil. Přesně, výstižně a krásně. Jarda vždy přemýšlí o věcech mezi nebem a zemí, a proto ho rád čtu a poslouchám.

Ale zpět k věci. Půl hodinu jsme se po telefonu bavili o chrudimských schodech, o jejich smyslu, kvalitách, o tom, že jasně definují charakter města anebo naopak ono je.

Hned druhý den jsem neváhal a vyrazil se na schody podívat. Koukal jsem, jak jsou které udělané, kdy asi byly vystavěné a jaký měly smysl. Samozřejmě, některé z nich jsem spočítal, třeba ty velké slepičí těch schodů mají… no, zatím to ještě neprozradím:)

Nenapadlo mě pak nic lepšího, než vložit do Chrudimských novin anketní otázku, kolik vlastně má Chrudim veřejných schodišť. Na ortofotomapě města jsem odhadl (a teď asi prozrazuji anketu), že jich je šestnáct. Pár hodin po zveřejnění přistála do diskuzního fóra otázka čtenáře, zda se počítají ještě tyto a jiné další schody. Myšlenka to byla správná, takže jsem přitakal. Samozřejmě s vědomím, že mé výpočty jdou vniveč a naše čtenáře tak mystifikuji.
Svědomí mi nedalo a vyrazil jsem na schody znovu. A zde už ten příběh zkrátím. Stejně jsem se nedopočítal, spíš než odpovědi jsem si přinesl další otázky a jenom doufám, že mi na ně ve svých dalších schodových postřezích odpoví právě Jarda Koreček.

Jaký je tedy výsledek? Udělal jsem chybu, nezodpovědně jsem mátl veřejnost, někteří z toho mohli mít, tak jako v aprílové nadsázce kolegy Jakuba Valenty, újmu. Na druhou stranu, díky mé povrchní novinářské práci jsem byl donucen párkrát se projít po městě, vyšlapat několikery schody dolů i nahoru a ještě u toho příjemně přemýšlet. Suma sumárum, zjistil jsem, že i na chybě se dá vydělat, z čehož mají největší radost moje žena a paní doktorka.
A tak konečný počet schodišť v Chrudimi nechávám, milí čtenáři, na vás. Můžete si to ztížit například sečtením počtu schodnic anebo přemýšlet … o čem chcete. V každém případě uděláte dobře.

Známe ho asi všichni. Objeví se v zákrutu ulice a klátivým krokem téměř dvoumetrového chlapa tlačí před sebou kárku do výšky naloženou odpadovým papírem. Chodí krám od krámu a se svým svérázným šarmem oznamuje, že jede ulehčit obchodníkům, kteří jsou zavaleni kartony a nemají čas zajet do sběrny. Jmenuje se Tomáš. Málokdo ví, že jeho celé jméno je Tomáš Voborník a že na svou pravidelnou pouť vyráží už roky. Sám říká, že poprvé odvážel sběr v osmi letech, což v jeho osmadvaceti znamená, že svoji práci vykonává již dvacet let.

Tomáš bydlí s tatínkem ve Škroupově ulici. Dříve ale žil v Hradci Králové, kde absolvoval praktickou školu. Dokonce tam chodil do skautu a moc rád na to vzpomíná. Dnes má invalidní důchod, ale nevypadá, že by s tím měl nějaký problém. Nedávno si koupil vysněné kolo. Potkat ho můžete třeba až za Sečí a nedělá mu potíže ujet denně i čtyřicet kilometrů.

Tajemství Tomášova byznysu spočívá v občasném nákupu pětikilového kluba provázku, ve vlastnictví jedné kárky a v neudolatelné chuti do práce. Objede většinu obchodů v centru města, naloží, co mu obchodníci dají, pak náklad papíru odveze domů, zde třídí, rovná a svazuje do balíků. Potom už jenom vybere jednu z chrudimských sběren a pracovní den končí.

Když jsem si s Tomášem povídal, nemohl jsem si nevšimnout jeho nekomplikovaného a přímočarého jednání. Má to vymyšleno jednoduše. Nevadí, že má invalidní důchod, práce ho baví, je mezi lidmi a navíc něco vydělá. Ještě mi stihl říct, že holku nemá, neměl by na ni čas…  Dlouho jsme nepovídali, Tomáš se začal ošívat s tím, že musí stihnout ještě pár dalších obchodů.

Když od nás odjížděl, díval jsem se za nepřehlédnutelným podnikatelem se svižným krokem. Tomáš si přes svůj handicap nestěžuje, dokázal si vytvořit práci, být platný a potřebný pro město a navíc být šťastný. Trochu jsem se zastyděl a šel domů připravovat další sběr.

Nedávno jsme s kamarádem probírali, jak si často nevšímáme drobných věcí kolem sebe. Žijeme ve stále větším chvatu. Téměř všichni se vymlouvají na nedostatek času a nestíhají spousty věcí, které mají před sebou. Samozřejmě jsme to pořádně neprobrali. Není čas.

Shodujeme se ale na jedné věci. Chrudim má schodišť jako málokteré město. Kdo z nás denně nepřekročí několik schodů, aniž si to uvědomil? Všimneme si jich většinou až ve stáří, jak se teď říká - v seniorském věku. To se už většinou stoupá těžce.

Schody nás provázejí životem od jeho začátku do jeho konce. Schody vedou nahoru, ale i dolů. Někdo po nich stoupá k Bohu, někdo sestupuje blíže ďáblu. Někdo stoupá stupínek po stupínku ve své kariéře, jiný je bere po dvou. O to rychleji se po nich padá zpět, což někdy dost bolí. Zvláště když je někdo někomu namydlí. Po schodech přinášeli dítka ke křtu. Po schodech se vynáší rakev nohama napřed. V současnosti je však církevní obřad spíše výjimkou. To platí i o dětech, které rodiče nechají pokřtít.

Schodiště jsou venkovní, ale i uvnitř budov. Jsou z různých materiálů. Ta kamenná patří k nejstarším a také většinou i nejhezčím. Nejstarší jsou často hodně prošlapaná, ale to jim neubírá na kráse. Spíše naopak. Nádherná jsou schodiště dřevěná, ale i hrubě opracované schody do podkroví mají své kouzlo. V poslední době nahrazuje kámen beton a dřevo kov. Jsou točitá industriální schodiště, ale i krásné točité shody, na kterých je vidět mistrovská kovářská práce. Dokonce jsou i schody pohyblivé, dříve vyráběné v chrudimské Transportě.

Zkusme se příště u některých schodů a schodišť v našem městě na chviličku zastavit ...

Velikonoce jsou za dveřmi, přestože se obyvatele většiny měst, Chrudim nevyjímaje, snaží provozovatelé supermarketů přesvědčit, že jsou dávno tu. Nejsou. Mystérium Velké noci teprve čeká na své odhalení a před moderního člověka klade něco, co mu bytostně chybí – naději.

Pro velkou část nevěřící společnosti je nesmírně obtížné důvěřovat a doufat. Svět se zdá být stále temnější a jistoty berou s každou další zajisté „výhodnou“ půjčkou za své. Do společnosti, jež si zakládá na poměřování úspěchu ziskem a vším, co lze označit za materiální, přichází Muž bolesti. Zdánlivě prohrávající svůj boj se světskou mocí a odevzdávající život do rukou těch, kdo v něj nevěří a věřit nebudou.

Už od svého narození v chlévě před 33 lety položil před tehdejší i dnešní lidstvo neřešitelné dilema. Jak může toto nejprve bezmocné dítě a později odevzdaný trpitel kohokoliv zachránit? Židé před dvěma tisícovkami let očekávali vojevůdce, který vypráská nenáviděné Římany z Judeje. Dostali však rabiho, jenž učil pravý opak militantních myšlenek utiskovaného národa. Jednoznačné zklamání. A to tak velké, že i sami učedníci a apoštolé se od svého mistra odvrátili a první papež ho dokonce třikrát zapřel. Výjimku tvoří samozřejmě svatý Jan, který jediný našel odvahu a podpíral trpící Kristovu matku pod křížem. Jaká je bolest maminky, jež musí pochovat své mrtvé dítě? Kdo ji pochopí v době, kdy matky dobrovolně zabíjejí své děti, nenarozené děti při potratech?

Jakého spasitele očekáváme dnes? Chceme vůbec spasit, nebo vyznáváme oblíbené „carpe diem“, po nás potopa? Stačí se rozhlédnout po svém nejbližším okolí a je jasné, kam lidé směřují a co od dnešních vůdců očekávají. Přijmout/odmítat, přikazovat/nenutit, ano/ne, pravda/lež, peníze/chudoba. Společnost se nikdy většinově neshodne na tom, co je dobré a co nikoliv. Protože masa lidí je snadno manipulovatelná. A ne jen koblihami a sliby. Stačí být ve vhodný čas na vhodném místě a popularita je zajištěna.

I do našeho světa, jenž dávno zapomněl, z jakých pramenů krvácejícího Spasitele čerpali jeho předkové, přichází umučený Bůh. Možná se nám jeho kříž zdá vzdálený a v podstatě i zbytečný. Máme blahobyt, košíky přetékají jídlem a zbytečnostmi, vlastníme auta, tablety a názory. Jsme individualisté, jimž nikdo do života kecat nemá. Běda, jak se o to pokusí!

Velikonoční Kristus nám do života nemluví. Tiše stojí a korunován hložím trpělivě vyslechne Pilátovo „Ecce, homo“ - „Hle, člověk“, muž bolesti. Velikonoční Kristus, obětovaný beránek hovoří svými skutky. Bere svůj kříž, přestože zná svou nevinu. Kdo z nás by tak ochotně přijal nespravedlivý trest a dokonce smrt? Nechává se zabít, přestože by stačilo jedno jeho slovo a celý svět i se svým utrpením by přestal existovat. Jako lusknutí prsty.

Smrtí na kříži jeho pouť zdaleka nekončí a právě o tom jsou Velikonoce, největší křesťanské svátky. Po uložení do hrobu přichází slavné vzkříšení těla Syna Božího. A v něm je prazáklad vší naděje. Smrtí nic nekončí. Naopak. Začíná jí to nejkrásnější, nebo také nejpříšernější. Záleží na nás, jakou cestu si zvolíme. Zda cestu falešných mesiášů, kteří hovoří tak, jak naše změkčilé ego vyžaduje, nebo tu cestu trpícího a přece triumfujícího Krista, jehož řeč je někdy tvrdá, jindy pohladí. Volba je na nás.  

Doba, kdy zima odhaluje a jarní tráva ještě nestačí skrýt, množství odpadků, je zároveň časem, kdy nastává povinnost zaplatit poplatky za komunální odpad. Podle množství článků a diskuzí na toto téma je zřejmé, že se mnoho lidí zamýšlí nad hospodařením a zpracováním druhotných surovin právě při pohledu na složenku. Dovídáme se sice z výročních zpráv, kolik bylo recyklováno, kolik stromů jsme zachránili, ale odpadky jsou všude, stromy mizí a poplatky se nesnižují.

Podél cest, v příkopech, v lesních zákoutích se tvoří černé skládky, ulice jsou plné nedopalků a žvýkaček! Stav, nad kterým rozumný člověk kroutí hlavou: "Tak já si zaplatím odvoz komunálního odpadu, ale raději autem dovezu odpadky někam do přírody, aby město zaplatilo z mých dalších peněz odvoz ještě několikrát. Tak to už nespočítám, kolik jsem za to vlastně zaplatila."

Majitelé odhozených věcí by měli vědět, že čím víc se vynaloží na úklid jejich nepořádku, tím méně je bude město financovat. S podporou EU jsou u Vlčnova vybudované polní cesty, skládka v jejich okolí působí jako výsměch a pohrdání.  Foto: Chrudimské noviny

Vzhledem k tomu, že například černou skládku u Vlčnova dlouhodobě nikdo nelikviduje a nekontroluje, odpad se zde hromadí a místo přímo láká k dalšímu skladování. Přitom už v loňském roce byla příslušná instituce oslovena, ovšem bez odezvy. V poslední době se však objevila několikrát zmínka o kontrole popelnic. Volně přístupné popelnice často suplují chybějící pouliční odpadkový koš, tak koho bychom kontrolovali? Možná by bylo smysluplné dohledat, kdo popelnici má, a kdo ne. Nebo zda všichni platí složenku. Když nemají schránku, tak jak se jim doručí? Když nemají příjem, tak platí kdo? Že rodiče, chápu. Ptala jsem se i u bezdomovců, ale odpověď bych se zde musela vytečkovat, takže jestli složenku platí, se zkrátka nedozvíte. 

Naopak uklizená veřejná prostranství, čisté ulice, sídliště, trávníky a příjemné relaxační zóny by mohly pozitivně ovlivnit diskuzi nad placením poplatků, staly by se pochopitelnou samozřejmostí. Proč se ale setkáváme s místy, kde sice pracovníci úklidu zasahují docela pravidelně, ale stopy neukázněných spoluobčanů i po opakovaném "úklidu" dlouhodobě místo značkují.

V parku Střelnice se uklízí nejčastěji altánek, mezi jeho návštěvniky patří i mládež, ale i ta si zvyká házet odpadky pod sebe. Co se v mládí naučíš, těžko tě bude někdo odnaučovat!  Foto: Chrudimské noviny

Kontejnerů přibývá, často na frekventovaných místech chybí odpadkové koše. Na celý park Střelnice a jeho okolí je například jeden odpadkový koš, podél řeky nic, není tedy divu, že spousta petlahví, plechovek, přikrývek a oděvů, sem tam třeba i dětský kočárek, končí v nikdy neposekaných březích Chrudimky nebo přímo v řece. A mnohdy by přitom jednoduché řešení a důslednost motivovaly k větší všímavosti k životnímu prostředí.