Možděnice

Chrudim byla po celé minulé století a stále ještě je baštou strojírenství. Není proto divu, že se tu usídlila i firma Siag, vyrábějící obří kovové tubusy pro výstavbu větrných elektráren takřka po celém světě, nejvíce však v západní Evropě. A právě tato výroba je přirozeně spojena i s nutností přepravy těchto nadměrných těles po místních komunikacích, které ale nejsou na něco takového ve většině vůbec připraveny. Světlou výjimku tvoří v tomto pouze kruhová křižovatka U Guláška, která už má potřebné parametry, takže nedochází při uvedených transportech k jejímu poničení.

V posledních měsících a týdnech jsme si však zvykli v souvislosti s těmito transporty číst a poslouchat, že jsou případná poničení používaných "kruháků" klasifikována strážníky jako dopravní nehody a jsou poté řešena ve spolupráci s republikovou policií. Ano, připouštím, po právní stránce je to nejspíš nutnost, ale po vztahové naprostá zbytečnost, protože by se dalo něčemu takovému předejít. Dalo by se totiž stejně jako U Guláška tlačit na Ředitelství silnic a dálnic, aby rozměry kruhových objezdů potřebě nadměrných nákladů přizpůsobilo. Konečně, je to v zájmu města i jeho občanů, kterým dává Siag obživu. Jakmile ale vstoupí do vztahu mezi podnikatelským subjektem a městem muži v uniformách, je přátelskému ovzduší konec a nelze očekávat nějakou plodnou spolupráci. A právě tomu je třeba udělat co nejrychleji přítrž, jinak Chrudim snadno získá pověst města, jež podnikání nepřeje. A přesně tohle může odradit další možné investory, kteří půjdou raději jinam.

Když zemřou na jednom místě za posledních pět let tři lidé, dva jsou těžce zraněni a dojde tady celkem k dvaadvaceti karambolům, něco to signalizuje. Především to, že je zde něco špatně a že je zapotřebí změn, aby se situace obrátila k lepšímu. Řeč je pochopitelně o silnici I/37 mezi Chrudimí a Slatiňany, kterou lemuje hned několik odboček - k zahrádkářské kolonii za kasárnami, která se pozvolna mění v obytnou čvrť, další směřuje do místní části Píšťovy, které jsou kombinací obytné zóny s průmyslovou, a konečně třetí odbočka míří k bývalému areálu ZZN, který poskytuje už na území Slatiňan zázemí několika firmám včetně betonárky a nově tady vzniká také sídliště řadovek. Tohle vše je signálem pozvolného prorůstání obou aglomerací, takže je zřejmé, že tudy nelze pádit autem nebo na motorce devadesátkou, či, jak jsme mnohdy svědky, ještě větší rychlostí, aniž by se to obešlo bez obětí na životech, těžkých zranění a lidského utrpení.

Živelnost nebo mantinely?

Už proto se neztotožňuji s názory, které se přimlouvají za zachování devadesátky v těchto místech, přestože některé úseky silnice svádí k daleko vyšší rychlosti, a přiznám se bez mučení, že nejsem v tomto výjimkou, protože žijeme v uspěchané době, čas jsou peníze a každá minuta navíc se hodí. A právě v tom spočívají asi nejsilnější protiargumenty odpůrců dopravních omezení, jež mají za cíl tuto živelnost silničního provozu zkrotit a uvést do určitých mantinelů, což se některým spěchajícím motoristům samozřejmě nelíbí. Jenže bezpečnost silničního provozu není o tom, jestli se někomu líbí nebo nelíbí použitá dopravní omezení, ale především o ochraně životů a zdraví lidí. To bezesporu. Jsou instalována tam, kde selhávají všechny zábrany motoristů sundat nohu z plynu, přestože to situace vážně vyžaduje.

Všechno trvá neskutečně dlouho

A přesně takovým místem je úsek silnice I/37 u Píšťov, který se proměnil v posledních letech doslova v polní lazaret s několika tragickými případy na konci. Proto mě udivují názory, které kategoricky odmítají jakékoliv úpravy zdejší silnice vedoucí k větší bezpečnosti lidí, stejně jako mne nemile překvapuje těžkopádnost, s jakou se daří uvádět již zmíněná bezpečnostní opatření do života, natož očekávat nějaký nadhled a předvídavost kompetentních osob, jež zasáhnou zpravidla až ve chvíli, kdy statistické tabulky vybočí z běžného průměru a je několikanásobně zaplaceno daní nejvyšší - tedy lidským životem. I pak to ale ještě trvá neskutečně dlouho, než se vyřídí veškeré formality, zajistí peníze a připraví projekty, pokud k tomu existuje nějaká vůle. Do té doby dalším tragédiím nic nezabrání.

Vůle k nápravě existuje, ale...

Vůle napravit tento nelichotivý stav tu podle všeho existuje. Důkazem jsou čerstvá prohlášení Ředitelství silnic a dálnic i Odboru dopravy dopravy MěÚ Chrudim, která avizují připravenost k zahájení realizace některých úprav na tomto nebezpečném silničním úseku v příštím roce. Má jít především o zpomalovací ostrůvky v obou směrech, nové odbočovací pruhy a snížení maximální povolené rychlosti z 90 na 70 kilometrů v hodině. Dovolím si však poznamenat, že se ještě zapomnělo na chodce a cyklisty. To právě oni jsou zde nejvíce na ráně a právě oni zde nejvíce riskují svoje životy, pokud se vydají tímto směrem. Některým přitom ani nic jiného nezbývá, protože tady bydlí. Na to se rádo a často zapomíná. Stejně jako se nepamatuje na potřeby podnikatelských subjektů, které potřebují, aby se jejich zaměstnanci mohli dopravit bezpečně do práce. Některé ze zdejších firem přitom patří mezi významné zaměstnavatele a působí jich tu hned několik. Je proto vůči nim nespravedlivé, když jsou zmiňovány pouze v souvislosti s tím, kolik peněz nasypou ze svých daní do městského rozpočtu, zatímco na druhé straně jsou firmy nuceny o své potřeby vcelku složitě a někdy i nákladně usilovat.

Kdo je nejohroženější druh u Píšťov?

Aby tedy byla bezpečnostní opatření na silnici mezi Chrudimí a Slatiňany komplexní, je nutné přemýšlet také o podélné trase pro pěší a cyklisty a nevymlouvat se na existenci trasy podél řeky Chrudimky, která má spíše turistický charakter a není schopna uspokojit potřeby obyvatel obydlené zahrádkářské kolonie na chrudimské straně a nově vznikající obytné zóny před areálem bývalého ZZN ve Slatiňanech, protože k nim nevede. Vedle toho by nová trasa přispěla vedle této obslužnosti i k rozšíření jinak chudé sítě místních cyklostezek a bylo by možné se po ní dostat přímo ke slatiňanskému hřebčínu a dál k lesům u Monaka. Mám zato, že by byla za dané situace prospěšnější a frekventovanější než budoucí cyklostrasa na Podhůru, která figuruje v plánech města i přes svoji poměrně značnou nákladnost hned na prvním místě. Nejohroženějším druhem u Píšťov jsou totiž podle statistik co do následků právě chodci a cyklisté a teprve až za nimi motoristé. Tedy o důvod víc začít mezi prorůstajícími aglomeracemi obou měst o tomto dalším důležitém a nezbytném prvku, jakým cyklotrasa je, vážně přemýšlet a podnikat kroky k jejímu co nejrychlejšímu postavení. Do té doby nebudou klidně spát ani místní lidé, ani odpovědní politici a úředníci, pokud si však o nich nedělám až příliš velké iluze...

S dopravními nehodami ve městě a jeho blízkém okolí se roztrhl pytel. A nejde, bohužel, jen o pomačkané plechy a pár škrábanců. Svým životem zaplatili o prázdninách dva cyklisté. První oběť si vyžádala nehoda nedaleko chrudimské „zemědělky“, druhou, tu nejčerstvější, karambol u Píšťov. Před lety jsem se k dopravní nehodě, při níž zemřel starší muž na kole, také dostal. Nebyl jsem viníkem, ale dodnes nemohu zapomenout na skelný výraz v očích mrtvého muže a hlavu v dlaních kluka, který starého pána zabil.

Odbočka u Píšťov je snad prokletá, protože starší muž, který včera zemřel, není první obětí, kterou si zdejší nepřehledná silnice vybrala. Dokonce i během letošního léta tady jde, pokud správně počítám, již o druhou dopravní nehodu. První byla srážka traktoru s osobním autem. Několik let se zde přitom hovoří o snížení rychlosti. Pomůže to vůbec?

Sám jezdím po této silnici několikrát za týden a nad chováním řiidičů mi často zůstává rozum stát. Hranice města je jasná a končí u cedule s nápisem „Chrudim“. Přesto už u kasáren se za mnou, když tudy jedu padesátkou, tvoří pravidelně řada „nažhavených“ řidičů, jimž přijde zbytečné jezdit tady maximální povolenou rychlostí a rádi by své koně zpod kapoty vypustili dříve. Nezřídka mne také předjíždějí, přestože právě u dopravní značky s označením konce města mají vojáci výjezd ze svého parkoviště. Může se tedy klidně stát, že takový předjíždějící nedočkavec naboří vůz některého z výsadkářů.

Pokračovat po silnici do Slatiňan předepsanou devadesátkou je stejně jako kdekoliv jinde jen výzvou pro ostatní k předjíždění. Zatím se mi opravdu nestalo, že by mne 99 procent aut nepředjelo poté, co dodržuji mimo obec předepsanou rychlost. Jistě, na přehledných silnicích mám pro to pochopení a jsem všemi deseti pro zvýšení třeba na 110 (což ale znamená, že většina to zde „povalí“ minimálně 130). Jenže právě v úseku spojujícím Chrudim se Slatiňany se dá hovořit o všem možném, jen ne o přehledné silnici. Právě u Píšťov totiž ústí komunikace ze zahrádek a pravidelně se tu „motají“ cyklisté.

Agresivita ve společnosti stoupá. Stačí se začíst do diskusí pod články v Chrudimských novinách, což trefně ve svém postřehu okomentoval šéfredaktor Roman Zahrádka. Jistě je na vině i vlna veder, která prý právě nárůst agrese způsobuje. Pokud však agrese neskončí u neslušných gest a vyřvaných hlasivek šoférů, ale u černého auta „havranů“ a modrých majáčků policie, je něco špatně. Ne, neznám řešení a fakt si nemyslím, že snížení rychlosti něčemu prospěje. Kdo chce jet rychle, rychle pojede a omezení rychlosti ho trápit nebude. Problém není v mercedesech a silných vozech. Problém je v hlavách těch, kdo do nich sedají a pletou si silnici se zdí na facebooku, kde si mohou „honit triko“ a zvyšovat své ego.  

Co je a co není prioritní sport? Fotbal, hokej nebo šachy? V Chrudimi ale i jinde považují za prioritu nejspíš vše, co je nejvíc na očích. Tedy stadiony nebo sportovní haly zaplněné diváky do posledního místa. A je přitom jedno, jestli se na nich do něčeho kope nebo mlátí, důležitá je pokaždé divácká kulisa, před kterou se dá dobře prodat reklama anebo práce radnice, která takové aktivity z našich společných peněz zpravidla sponzoruje. Jestli štědře anebo jen zanedbatelně, bude pochopitelně vždy předmětem sáhodlouhých diskusí, protože nelze uspokojit všechny stejně. Diskutovat se dá ale nad tím, zda si finanční podporu města zaslouží všechny sporty anebo jen ty "masové", jak v Chrudimi běžně vídáme v posledních dvaceti a více letech. A také, jestli je nutné se v zájmu zachování a modernizace "prioritních" sportovních areálů vydat ze všech peněz anebo pro ně hledat vhodné dotace a díky nim na ně přispět jen částečně. To jsou otázky, které jsou na stole a nad kterými je nutné debatovat v zájmu rozvoje všech občanských aktivit ve městě, nikoli jen těch vyvolených.

Je jasné, že veřejná podpora tzv. prioritních sportů s sebou nese řadu výhod a že fotka místního politika po boku známého sportovce znamená plusové body v jeho dosavadní politické kariéře. Neřku-li, když získá takového sportovce na svou kandidátku, pak jsou jeho šance na znovuzvolení mnohem reálnější, než kdyby dumal někde v ústraní nad rozehranou šachovou partií. To ani nemluvím o tom, když se takovému politikovi podaří prosadit slušnou sumu na úkor městského rozpočtu, která je následně použita na výstavbu nějakého nového prioritního sportovního stánku. To se mu potom politické bodíky hrnou na konto v takovém množství, jako když rozbijete bank v kasinu. Taková je bohužel někdy realita a cíle některých našich politiků, kteří nedokáží mnohdy rozpoznat potenciál nadprůměrně inteligentních šachistů, z nichž některé zná svět, ale doma se k nim moc neznáme. Škoda, v zahraničí z takových šachistů vyrůstají často kvalitní politici, zatímco tady stačí leckdy "bum, prásk" a je vymalováno, a člověk se mnohdy nestačí divit, kdo všechno chce být politik a kdo se jím nakonec doopravdy stane. Snad i proto investujeme stále více do kvantity než do kvality a omlouváme to jakýmisi pochybnými prioritami, aniž dohlédneme všech konců.

Proto bych se v Chrudimi přimlouval i za trochu té kvality, aby se začalo hrát i ve prospěch šachistů a dalších divácky méně atraktivních sportů, a nikoli podle "šachových pravidel" některých politiků, kteří rádi investují (nikoli ze svého) tam, kde jim to voličsky nejvíce vynáší. Pomohou tím především svým spoluobčanům, kvůli nimž se nechali zvolit a přísahali jim, že mezi nimi nebudou dělat rozdílu.

Nedávno mne na dveřích našeho domu překvapil leták, který zval občany města do Muzea barokních soch. A čím byl překvapující? Tím, že zval na besedu o chráněné krajinné oblasti Habrov. Osobně mám tenhle kout přírody moc rád, ale vrtalo mi hlavou, co mají ochránci přírody a Habrov společného s barokem?! Stejně tak jako dřívější akce projektů Zdravé město a Místní agenda 21, které se tu konaly... Proč k takovým aktivitám nevyužíváme třeba nově zrekonstruovaný Spolkový dům? Proč mícháme hrušky s jabkama a proměňujeme v této zemi ojedinělé, hodně specializované muzeum v lokální záležitost a znehodnocujeme tak mezinárodně oceňované dílo? Vysvětluji si to jednoduše - buď jde o nepochopení celého záměru muzea a nevzdělanost úředníků města anebo v horším případě o snahu jeho aktivity utlumit právě s pomocí akcí, které mají ryze lokální charakter a jsou na míle vzdáleny umění.

Podobně trpěly nějaký čas i přilehlé Klášterní zahrady, které málem upadly v zapomnění kvůli rozmaru někoho z vedení radnice, když si v rozporu s projektem umanul, že tady bude louka namísto pikniků, hry pétanque a četných kulturních představení. Nesmíme zapomínat ani na bylinkovou zahrádku, která měla mít výchovný charakter a která tady dodnes chybí. Naštěstí se začíná situace obracet pozvolna k lepšímu, důkazem čehož je Letní barokní scéna, která do zahrad láká na divadelní a loutková představení, opery anebo Vivaldiho hudbu. Potěšitelný je i způsob propagace barokního sochařství v Chrudimi na internetu, který měl svoje viditelné umístění na nejsledovanějším českém prohlížeči Seznam.cz.

To vše totiž hodnotu muzea i zahrad pozvedává a láká turisty k návštěvě Chrudimě, která hrála v historii české země ještě do předminulého století ony pověstné první housle. Avšak pijácká extempore, místně nesrozumitelné projekty a akce občanských aktivit, které jsme tu zažili, je zase devalvují na úroveň Horní Dolní... Tohle vše, jak jsem uvedl výše, patří jinam, muzeu a zahradám náleží zase výhradně umění, kultura a s tím spojené vzdělávání. A čím více bude originální, tím rychleji poroste na ceně a tím dříve sem začnou přijíždět i turisté odjinud. Jen je třeba zbavit je plevele, který je zaneřádil, a koncepční dílo dokončit.

Dvě po sobě jdoucí povodně v sídlišti Na Šancích provázely poměrně velké emoce. Na jedné straně naštvaní obyvatelé zatopených domů a majitelé utopených aut, na straně druhé nezvykle ostrá nařčení starosty Řezníčka na adresu společnosti Oseva Agri Chrudim, potažmo Agrofertu a Andreje Babiše, kteří nyní Osevu vlastní, že nerespektují dohodnutá pravidla, že nebudou na polích nad sídlištěm pěstovat kukuřici anebo jiné plodiny s nízkou zádržností vody. Jakmile ale voda opadla, opadly i vášně a ze skříní začali pomalu vypadávat kostlivci, kteří ledacos občanům města objasnili - zejména, proč se za dlouhých devět let nepohnulo zabezpečení sídliště Na Šancích před vodou takřka ani o píď dopředu.

Abych ale nebyl nespravedlivý, město přeci jen stihlo něco udělat - po poradě s odborníky zadalo studii protipovodňového poldru a zaneslo ho do územního plánu. Zastavilo se však v momentě, kdy si nevědělo rady s požadavky vlastníků dotčených pozemků, kteří je chtěli prodat pouze vcelku a za tržní ceny. Zpevnilo také betonem svah přilehlý k parkovišti mezi bytovými domy, aby se zemina spolu s vodou nedostávala do domů a zaparkovaných vozidel, jak ale letošní záplavy ukázaly, ani tato zeď tomu nedokáže zabránit. A pak tu byla ještě ona ústní dohoda s vedením firmy Oseva Agri, jejíž neplnění starosta tolik kritizoval. Problém však spočívá v tom, že se k ní nikdo až na starostu nehlásil a dokonce se ji ani nepodařilo nikomu dohledat. A i kdyby snad existovala, neměla podle odborníků povahu smluvního závazku, na základě kterého by poškození mohli uplatňovat vzniklou škodu.

Město podle zastupitele Františka Pilného nepožádalo za celých devět příslušné orgány ani o protierozní omezení na polích sousedících se sídlištěm, ačkoliv mohlo. V praxi by to tedy znamenalo, že kdyby město se svou žádostí uspělo, nemohla by tu být vyseta kukuřice ani další plodiny s nízkou zádržností vody. Jenže k ničemu takovému nedošlo. Stejně tak nebyla za celou dobu zkapacitněna zdejší nedostačující kanalizace, která nestačí odvádět přívalový déšť z dosahu bytové zástavby. Město je přitom nejvýznamějším akcionářem ve společnosti Vodovody a kanalizace Chrudim a mohlo takovou iniciativu už dávno prosadit, ale přichází s tím až nyní, kdy bylo sídliště Na Šancích podrobeno další těžké zkoušce. Proto považoval zastupitel Pilný následné slovní útoky starosty Řezníčka na Agrofert a jeho majitele Babiše za trapné a vyjádřil nad touto reakcí hluboké osobní zklamání. Vyzval naopak vedení města k větší aktivitě v sídlišti Na Šancích a spolupráci napříč všemi politickými stranami.

Z toho všeho je tedy patrné, že uplynulých devět let město ve vztahu k sídlišti Na Šancích a jeho obyvatelům tzv. "prokaučovalo" a nehledalo další možná řešení, jak riziku přívalové vody zabránit anebo jej alespoň výrazně omezit. Mohlo se na tento problém, který je zjevný a není k němu nutné svolávat ani pořádat setkání s občany, zaměřit třeba v rámci projektů Zdravé město a Místní agenda 21. Vždyť plíseň po velké vodě v roce 2006 je na bytových domech zřejmá ještě dnes. Už proto sem mělo směřovat zvýšené úsilí městských úředníků a nikoli se dál opájet cenami ze soutěží, kterých jsou v této zemi i v zahraničí tisíce, jsou postradatelné a nemají na chod města prakticky žádný dopad vyjma oněch ocenění, za která, jak někdo těsně po povodni trefně poznamenal, sídliště neochráníme. Patrná je i absence manažerů ve vedení města, kteří se umějí chovat v tržním prostředí a umí vyjednat podmínky obchodní transakce jako v případě polí nad ohroženým sídlištěm. Naštěstí nebral nikdo v Agrofertu ani v Osevě starostův útok osobně a firma převzala vstřícně otěže tohoto obchodu na sebe, aby městu pomohla výstavbu poldru urychlit. Dokonce i město se probralo a začalo zvažovat další kroky, na které se za celých devět let nedostalo. Škoda jen, že přicházejí až v době, kdy se sídliště Na Šancích vzpamatovává z dalšího šoku, který mu mezitím uštědřila příroda.

Pod nejnovější příspěvek Josefa Kálese mladšího pod názvem "Zákaz kouření v restauracích? Konec klidného spaní" bych se z fleku podepsal také. Přiznám se, že jsem ho přečetl jedním dechem. Žijeme totiž v době, která je příznačná stále větším počtem zákazů, příkazů, vyhlášek a regulací, stejně jako snahou přerozdělovat co největší množství peněz, které jsme si my sami vydělali. Tohle vše vede přitom v důsledku k omezování práv občanů a k plíživé nesvobodě. Nejvíce tím trpí lidé, kteří převzali zodpovědnost sami za sebe a jsou schopni se také sami o sebe postarat, aniž čekají od státu nějaká privilegia. Proto naprosto souhlasím s Kálesem mladším, že by se neměli stávat štvanou zveří.

A to ani kuřáci nebo živnostníci provozující hospody a restaurace v Chrudimi i jinde v České republice. Náš nový soused provozuje například hospodu ve vlastním domě a velmi dobře rozumím tomu, když se pozastavuje nad tím, že mu stát začíná "kecat" do toho, co tam smí, anebo nesmí dělat. A to přesto, že respektuje kuřáky i nekuřáky oddělenými prostorami a je u něho čisto a útulno a nikdo z obou táborů si na to, co se děje pod střechou jeho domu, nijak nestěžuje. Jde tedy o názornou ukázku tolerance a fungujících principů demokracie ve společnosti, kdy se každý sám svobodně rozhodne a vybere si to, co je mu bližší, aniž by upíral právo tomu druhému. Prostě a jednoduše - kuřák jde do kuřácké hospody a nekuřák do nekuřácké. Co je na tom špatně nebo k nepochopení? Ostatně, za takovou míru svobody a tolerance jsme před lety cinkali klíči na náměstích a teď se obloukem vracíme zpět do totality, která rozhoduje za nás a pod pohrůžkou sankcí řídí naše životy. Dokonce i v našich domovech, jak ukazuje příklad z Chrudimi.

Dalším negativem tohoto sporného rozhodnutí je neúměrný tlak na provozovatele restaurací, hospod, kaváren, čajoven nebo klubů, kde se lidé scházejí a chtějí tady trávit volný čas po svém, třeba i s cigaretou v puse. Některá zařízení díky tomu v podstatě přežívají, hlavně ta na venkově a pro řadu z nich bude zákaz kouření uvnitř znamenat od příštího roku, od kdy má zákaz platit, nemalé existenční problémy. Už teď se proto někteří lidé právě kvůli zákazu kouření domlouvají, že se přesunou na své pozemky a do svých garáží, kde si v klidu a bez zbytečné buzerace státu natočí ze sudu pivko, zakouří si a prostě pokecají, protože hospoda není jen o jídlu a pivu. A přirozeně z toho neodvedou státu na daních ani korunu, což je bude těšit dvojnásob, protože navrch ještě ušetří.

Kdo tedy zakazuje v Čechách Čechům v hospodách kouřit a vnucuje jim multikulturní pojetí stolování, tak si dovolím tvrdit, že svému národu nerozumí. V hospodě se totiž odjakživa domluvilo úplně všechno - od sousedské výpomoci až po politiku, a přirozeně u toho nikdy nechyběl tabák, ať už v cigaretě, fajfce, dýmce nebo doutníku. Kdo tvrdí opak, spadl nejspíš z Marsu. Všímají si toho i v zahraničí. Setkal jsem se s tím třeba ve Francii nebo na Slovensku, kde míru naší tolerance vůči kuřákům s uznáním oceňují a spílají Evropské unii za její zhůvěřilá rozhodnutí, která chrlí jedno za druhým. Už teď například nesmíme vinou EU používat některé byliny anebo je aplikovat v různých směsích, ačkoliv to naše babičky dělávaly po celá staletí a léčily tím mnohé zdravotní neduhy, nesmíme si vypěstovat doma na zahrádce plodiny z vlastních semínek - pouze z kupovaných, prodejcům je zakázáno uvádět pod výrobky (doplňky stravy), k čemu slouží, na přetřes přišel nedávno také chystaný autorský zákon, podle kterého by média a další komerční subjekty potřebovaly ke zveřejnění fotografií budov a objektů pořízených běžně na ulici souhlas jejich autorů. Prostě by se s těmito právy kupčilo, a takhle bych mohl ve výčtu podobných nesmyslů pokračovat dál a dál.

Josef Káles mladší je sice nezkušený politik, ale ve svém příspěvku trefil hřebíček přímo na hlavičku a dokonce správně předpokládá, že nás brzy mohou čekat další absurdní zákazy. A přijdou tím rychleji, čím déle si necháme vnucovat vůli někoho jiného a zůstaneme k tomu lhostejní. Sklízíme totiž jen to, co jsme svou laxností a velkou neúčastí ve volbách zaseli - ve většině líné a neschopné politiky bez potřebné špetky pokory a moudrosti, kteří jsou těmi opravdovými parazity systému (nikoli živnostníci). Jsou to ti, kteří pozvolna utahují šrouby ve společnosti a zbavují nás svobody, aby se sami udrželi co nejdéle u moci. A dokonce i za cenu toho, že se nesmíme od příště svobodně rozhodnout, zda si v hospodě sedneme mezi kuřáky anebo nekuřáky, protože jen ovce se dají snadno ovládat, tak nač je učit demokracii. Co z toho plyne? Že má Káles pravdu, ale že si za to můžeme v podstatě sami.

Centrální Evropa včetně Česka se připravuje na vlnu migrantů z Blízkého východu a Afriky, většinou ze zemí, které jsou zmítány válkami, etnickými čistkami, terorem a násilím. Denně jich přitom připlouvají k břehům jižní Evropy tisíce a už teď je v zemích, jako je Řecko, Itálie nebo Španělsko zřejmé, že zde začínají tvořit významné procento tamního obyvatelstva, což odrazuje mnohé turisty od pobytu v těchto destinacích. Odhaduje se, že imigrantů přibudou v Evropě miliony, a pokud Evropská unie okamžitě nepřijde s účinným řešením, jak se jejich přílivu bránit, možná i desítky milionů. Mnozí experti to začínají stále hlasitěji přirovnávat k válce, která pozvolna devastuje Evropu a evropskou kulturu vůbec. Dovolím si proto tvrdit, že nás tento problém, pokud to jen trochu dobře půjde, zaměstná na několik příštích let a nemá cenu se populisticky bavit, jak velkou kvótu imigrantů je Česká republika ochotna přijmout.

Proč? Protože se nás na to nebudou nelegální imigranti ptát. Jejich obrovská masa stojí už teď před italským Brennerem a hledá způsoby, jak zdolat Alpy a dostat se do ekonomicky bohatší části Evropy více na severu. První vyslance tohoto exodu přitom zadržela v minulých dnech cizinecká policie na pardubickém vlakovém nádraží a je jen otázkou času, kdy budou tyto "návštěvy" stále častější a početnější a stanou se běžnou součástí našich každodenních životů. Nevím, zda si to někdo uvědomuje, ale jejich přítomnost ovlivní mnohé - v první řadě pouliční kriminalitu, poté ekonomickou situaci a nakonec se začne bojovat o další politickou, kulturní a náboženskou orientaci, což s sebou začne přinášet stále ostřejší rasovou nenávist a sílící projevy extremismu. Bude proto zapotřebí se na tohle vše připravit a nečekat, až nás problém nadobro pohltí.

A proč o tom píšu? Protože i Chrudim je součástí Evropské unie a České republiky a nelze při tak masovém přílivu běženců z muslimských zemí očekávat, že se nám problém vyhne. Nejspíš nebude tak akutní jako ve velkých městech, je chybné se ale domnívat, že se nás netýká a že to za nás politické elity, kterým schází přirozená moudrost, pokora a intuice, vyřeší. Je totiž stále více zřejmé, že je evropský i náš právní systém šit na míru nejrůznějším prospěchářům a zájmovým skupinám s vidinou vlastního profitu a že v současnosti požírá sám sebe, protože nám bere vlastní identitu. Jedinou mantrou - alfou a omegou všeho je ekonomický zisk, který zaslepeně pohrdá vším, co jen trochu zavání duchovními hodnotami, pro které tu máme žít. Proto se také vysmíváme islámu, který spojuje muslimský svět, aniž si uvědomujeme, že nás nespojuje až na ekonomicko-byrokratického molocha (EU) skoro nic. Proto jsme otevřenější a zranitelnější, a proto se teď nacházíme na mezníku, který nás buď sjednotí, anebo podstoupíme nový vývoj.

Nakolik jsme tomuto problému připraveni čelit, napovídají sice v malém měřítku, ale přesto, rozhádané poměry v Chrudimi - na vyšším stupni řízení to však nebude o mnoho lepší. Měli bychom si proto dobře uvědomit, kde všude bude zapotřebí naše pomoc a lidství a kde už říci nahlas jasné "ne!", aby nebyla ohrožována naše svoboda, právo na život a výchovu dětí. Jsou totiž před nás postaveny otázky, na které neznáme jednoznačné odpovědi. Bohužel si za to můžeme ve většině sami. A ač se to zdá jen málo komu pravděpodobné, tak i u nás v Chrudimi na tom neseme každý svůj podíl viny...

P.S. Telefonovala mi včera večer moje známá ze švýcarského St. Gallenu. Imigranti tam jsou prý skoro všude. Jsou jich plné ulice a nechávají se zaměstnávat za zlomek mzdy, na kterou jsou Švýcaři běžně zvyklí. Švýcarům to bere práci a běženci se ve Švýcarsku ve stále větším měřítku usazují. "To je začátek konce," poznamenala. Přemýšlím proto, co vše je možné u nás, když se daně i mzdy stále zvyšují, podmínky pro podnikatele zpřísňují a levná pracovní síla je takřka na dosah...