Možděnice

Legislativní změny, které přišly s novým Občanským zákoníkem, poukázaly mimo jiné na nezvykle vysoký počet jednatelů a členů dozorčí rady v městském "eseróčku" Technické služby Chrudim 2000 spol. s r. o. Dohromady jde o deset lidí (pět jednatelů a pět členů dozorčí rady), kteří se spolu s ředitelem Technických služeb Zdeňkem Kolářem podílejí na strategii této firmy a pobírají za to, byť skromné, prebendy z prostředků této společnosti, patřící městu. Za rok už jde ale v součtu o celkem slušnou částku.

Pokud srovnám tohle "eseróčko" se soukromými firmami podobného rozsahu, kde je neskonale méně jednatelů, natož členů dozorčích rad, nemohu se zbavit dojmu, že jde v daném případě o přehnaný luxus, který se nejen míjí s dobou, v níž se šetří, kde se dá, ale i s potřebami této firmy, jež potřebuje být co nejvíce operativní a nečekat zbytečně na vyjádření většiny členů správního orgánu, které by mohl svážet na jednání do sídla firmy mikrobus. Zlí jazykové blízcí zdejší komunální politice dokonce tvrdí, že jsou místa, o nichž zde hovořím, jakýmsi "držhubným" pro všechny napříč celým politickým spektrem, protože jsou "upláceni" těmito funkcemi alespoň v malém rozsahu lidé z okruhu radniční koalice, ale i její největší "kritici" z opozice, což se dá z výpisu firmy snadno doložit.

Přimlouval bych se tedy za to, aby blížící se komunální volby tohle téma otevřely a našla se v Chrudimi reálná politická síla, která dokáže prosadit efektivní hospodaření městských firem, mimo jiné třeba tím, že zruší nadbytečný počet jednatelů a členů v dozorčí radě Technických služeb Chrudim a přizpůsobí je obvyklému stavu v soukromých firmách v České republice. Není to myšleno osobně, nýbrž v zájmu společného majetku nás Chrudimáků, z něhož na můj vkus "sosá" až příliš moc lidí.

Administrativnímu "harakiri" chrudimské radnice, která nic netušícímu podnikateli prodá stavební pozemek takřka za dva miliony a při podpisu smlouvy jej neupozorní na to, že se uvedená půda časem promění v bezcennou lokalitu, se nechce ani věřit. Všechna následná "moudra" či doporučení místních politiků a úředníků, že si měl milý pan podnikatel tohle vše ohlídat sám, vyznívají spíše jako tragikomická taškařice než seriózní přístup lidí, které jsme si zvolili proto, aby nám co nejlépe sloužili a vycházeli spravedlivě vstříc všem potřebám občanů našeho města, včetně místních podnikatelů.

Za druhé čouhá z tohoto případu jako sláma z bot zjištění, že na městském úřadu patrně neví pravá strana, co dělá levá, a že minimálně, jako v případě nešťastného prodeje pozemku ve Vlčnově, vázne komunikace mezi jednotlivými odbory MěÚ nebo některými úředníky a lidmi z vedení radnice. A když se taková nesouhra promítne do obchodní transakce, je na průšvih zaděláno. Potom je třeba, jako vždy, nalézt viníka, jenže se nemohu stále zbavit dojmu, že se ukazuje v tomto případě na toho nesprávného a že "šalamounské" řešení, jež vyústilo v tajné hlasování na veřejné schůzi zastupitelstva města a dopředu s nikým neprojednané navrácení statutu pozemků z ochranné zeleně zpět na stavební, není ničím jiným, než tancem slona v porcelánu, pokud podnikatel mluví pravdu, když tvrdí, že byla tato varianta hned na začátku vyjednávání starostou jako příliš zdlouhavá vyloučena.

Tak jako tak se dokážu vcítit do pozice podnikatele, který s jistým záměrem investuje do pozemků, které vinou radnice, nikoli jeho, ztratí na ceně a v podstatě ze dne na den přijde o naspořené miliony. Bylo proto logické, že se snažil zjednat nápravu a vyvolat s městem jednání, která však k jeho úžasu nabrala údajně zcela jiný spád, než na co si měli plácnout se starostou a dalšími lidmi z vedení města - tedy, že bezcenné pozemky městu vrátí a to mu na oplátku vrátí oněch sporných 1 862 000 Kč, za které podnikateli prodalo pomyslného trabanta namísto slibovaného rolls royce. Leč město z této další slibované transakce, jež měla opodstatněný základ, vycouvalo s odůvodněním, že ji prý nelze zákonnou cestou realizovat, přestože se mělo na začátku "reklamace" vyjadřovat při podání ruky naprosto jinak. Podle podnikatele to byla jednoznačně podpásovka. Všichni kupci na pozemek mu během zdlouhavého vyjednávání s městem utekli a on teď ze svých peněz, které v dobré víře investoval do stavebních pozemků, nedostane zpátky ani korunu. Byl tedy jasně poškozen.

Ale kým? Nedivím se proto rozhodnutí podnikatele Miloše Chudáčka, že chce znát pravdu a že chce využít všech dostupných prostředků k tomu, aby se jí dobral. A také, že chce vyčíslit vzniklou škodu a domáhat se jí. Už proto, jak prohlásil, že by se nemohl podívat lidem ve firmě, po kterých chce maximální pracovní nasazení, do očí, protože na částku, o kterou při transakci s městem přišel, musí ostatní pracovat několik let. Patrně by se tak zachoval asi každý, kdo ví, jak těžké je v současné době podnikat, natož vydělávat miliony.

Nechci nikoho kritizovat, ani soudit, pouze zaznamenávám věci, s nimiž se v našem městě setkáváme, a přestože jsou do očí bijící, nechávají leckoho chladným. Zejména pak ty, kteří by pro nápravu daného stavu mohli a především měli ledacos udělat. Zářným příkladem je více než kilometr dlouhý pás neudržované přerostlé zeleně a náletových dřevin po obou březích Chrudimky uprostřed hustě obydlené zástavby, připomínající spíše divokou džungli než ráz druhého největšího města Pardubického kraje, které se tak rádo a často pyšní mnoha vzletnými přídomky.

Jde přitom o úsek, který spravuje Povodí Labe, jež v našem městě nesídlí, a které, pokud ho někdo nepopostrčí, s tímto ostudným stavem po většinu roku jen tak hned něco neudělá. A městu je to podle všeho naprosto jedno. Chrudimské noviny přitom na tento nešvar poprvé poukázaly na základě připomínek a stížností čtenářů (tedy občanů našeho města) v druhé polovině června a přestože od té doby uběhlo už několik týdnů, vše je tu i nadále při starém. Na březích je tráva po ramena, přistoupit na některých místech k břehu je nebezpečné, neboť není patrné, kam až sahá pevná zem a kde začíná řeka, která je zanešená a páchne.

Také Povodí Labe si s tím hlavu příliš neláme. Nikdo ho totiž netlačí k tomu, aby si řádně plnilo svoje povinnosti v roce, který je mimořádný na nadprůměrně teplé a srážkové dny, jež jsou přímo ideální pro růst zeleně, která tak potřebuje častější údržbu než jednou nebo dvakrát ročně, jak bezelstně sdělil našemu redaktorovi úsekový technik Povodí Labe Jiří Škarka. Město přitom letos na svých plochách údržbu zeleně zintenzivnilo, čehož důkazem jsou co chvíli řvoucí sekačky pod okny bytových domů. Nedokáže ale podle všeho účinně komunikovat se subjekty, jimž patří také nemalý kus zelených ploch uprostřed města, aby k takovým situacím, jako kolem řeky v sídlišti U Stadionu, v ulicích U Valchy a Na Ostrově, a mezi Parkem Píšťovy a zahrádkářskou kolonií Na Bělidle, nedocházelo.

Co je nám potom platné, že se Povodí Labe, jak poznamenal jeden z našich čtenářů, vzorně stará o úsek řeky mezi Kunětickou horou až po její vyústění z Pardubic, kde je to, jak píše, doslova jak namalované, když na Chrudim "pěkně z vysoka dlabe" a nechává ji zarůstat víc než metrovými travinami po větší část roku. Jestliže je tedy pro Povodí Labe bližší košile než kabát, je řada na našem městu, aby této státní společnosti důrazně připomnělo, kam až sahá její revír a s tím související povinnosti, anebo se s ní dohodlo, že za ni za určitou úplatu část údržby říčních břehů v nejobydlenějších částech jako U Stadionu a blíže k centru města převezme. Pokud tak ani v jednom případě neučiní, bude tuto nelichotivou vizitku udržovat při životě a ještě si nakonec vyslouží hanlivou poznámku, že jsme jediné město, kde dokázali obrátit význam pořekladla "komu se nelení, tomu se zelení" naruby.

Pokud jste v posledních týdnech věnovali procházkám po Chrudimi, nebo šli jen tak z práce, jistě jste zaznamenali změnu, kterou nám připravili pracovníci městské zeleně. Nelenili a vyrazili bojovat s plevelem! Nejenže popřeli zákonitost známého pořekadla "komu se nelení, tomu se zelení,“ možná ale i logiku celého zásahu. Zeleň, která v tomto období nabrala pořádně dech, nestačila ani vydechnout a zasáhl ji postřik nelítostně dopadající ve vzdálenostech dvaceti centimetrů až do jednoho metru od okrajů zelených ploch. Zatímco plevel svoje pozice neopustil, kolem trávníků ve městě, v sídlištích a dokonce i v parku se vytvořila nevzhledná olysalá hnědá místa.

Mimochodem tento zásah je každoroční, a tak každoročně přibývá podklad pro úspěšně zakořeňující se plevel. Hlavně je tento koloběh zaplevelování vidět pod okrajem obrubníků směrem do silnice. Přibývající hlína, odpadky a tlející tráva vytváří nevzhledné nánosy, které prostě žádná chemie neodstraní. Nedávný déšť sice naznačil, že toto je jednou z příčin ucpaných kanálů, neřekl ale jasně, že tady je zapotřebí jiného postupu.

To, že by postřikem byla ošetřena místa nedostupná sekačce, popírá práce chrudimských občanů, kteří si raději před domem ošetřují trávníky sami. Po léta nejen sekají, ale trávu si i zaseli a starají se o ni. Na první pohled rozlišíte, kdo se o veřejné plochy stará. Paradoxně i do takových míst pronikli údržbáři a svépomocným zahrádkářům ohraničili chemickým postřikem to, co oni sami nikdy nesekali. A tak zase ubylo pár občanů, kteří se ještě starali o to, co jim vlastně nepatří.

Pěkná úprava zeleně však v  Chrudimi úplně nechybí, kolem Divadla Karla Pippicha nebo před Regionálním muzeem jsme viděli zelené plochy osázené jarními cibulovinami. Tato místa jsou pravidelně osazována dalšími kvetoucími rostlinami, tak aby rozkvétaly až do podzimu. Smutné je, že mnozí přijali stav nevzhledných trávníků, včetně zeleně uprostřed města za nezměnitelnou situaci. Zvedáme hlavu k hrdým přívlastkům, které Chrudim získává, ale to, co je viditelné bez vzletných titulů, co by Chrudimi přidalo na kráse, to přehlížíme.

Největší chrudimské sídliště U Stadionu zůstává už několik volebních období bez většího zájmu města, pokud v to nepočítáme poslední investici, kterou bylo zmodernizované dětské hřiště uprostřed paneláků, připomínající z mého pohledu tak trochu výběh pro šimpanze. Jinak dlouho nic. Sídliště lemuje od řeky nerovný chodník z dlaždic pamatujících Husáka, dětská hřiště za domy pak zarůstají vegetací a jejich otisk je jakýmsi pomyslným rájem pro archeology, kteří tu mohou nalézt stopy po dětských hrách dnešních padesátníků, kteří v tomto sídlišti vyrostli. Také zdejší "náměstí" před restauracemi Chrudimka a Kleopatra dává tušit, jak to vypadalo v éře reálného socialismu, k úplné dokonalosti pak chybí snad už jen vývěsky s tvářemi zasloužilých pracovníků. Tohle vše podtrhuje vedle centrálního hřiště stará trafačka, tradiční místo všech alkoholových a drogových dýchánků současné mládeže, a příšerná industriální roura horkovodu, která odřízla zdejší obyvatele od řeky Chrudimky, kterou dříve lemovaly lavičky a zelené plochy, na nichž lidé rádi odpočívali a slunili se na dekách. Místo toho je tu železné monstrum alibisticky schované mezi keři. Tak tedy dnes vypadá kdysi nejmodernější část města.

Klidný ostrov zeleně, odkud je všude blízko
Sídliště U Stadionu evidentně potřebuje investice do své zastaralé infrastruktury, jinak bude stále víc připomínat artefakt normalizační architektury. Město se sice v minulosti snažilo s touto situací něco dělat, avšak přišlo s natolik radikálním řešením, že to způsobilo mezi místními obyvateli vzpouru. Nepamatuji se totiž, že by někdy byli tak jednotní jako v případě návrhu najatých pražských architektů, kteří přišli s nápadem sídliště rozparcelovat několika silnicemi a přivést sem od nemocnice další most, který by se na ně napojil. Na tomto sídlišti si totiž lidé nejvíce považují právě toho, že jde o klidný ostrov zeleně, odkud je všude blízko, díky čemuž patří zdejší byty k nejdražším ve městě. Plány architektů by tohle vše zbouraly. Nebylo proto divu, že je lidé odsud hnali doslova "svinským krokem". A pak jakoby se na sídliště úplně zapomnělo.

"Už si ani neškrtnete," vzkazoval kdysi radní
Tohle divné "bezvládí" odstartoval po vyhnání architektů vzkaz jistého pana radního, že si sídliště v budoucnu ani neškrtne podobně jako ve Víta Nejedlého, protože si místní "dovolili" mít vlastní názor, který nekorespondoval s tím jeho. A ono to tak skutečně nějaký čas v obou případech také fungovalo, než se vrátil na radnici místostarosta Jaroslav Trávníček, který začal s místními bytovými samosprávami napřímo komunikovat. Díky tomu se také pohnuly kupředu dlouho neřešené dopravní problémy v sídlišti Víta Nejedlého a pozitivním výsledkem je zároveň příslib, že město nechá konečně v sídlišti U Stadionu po mnohaletém žadonění rozšířit příjezdové komunikace před některými bytovými domy, aby zde mohlo vzniknout podélné i příčné parkování zároveň, díky čemuž se zvýší zdejší parkovací kapacity a nebude to stát hodně peněz. Na návrh místních bytových samospráv přijdou totiž uvedené komunikace rozšířit o pouhý metr a problém bude vyřešen. Na tohle předchozí garnitury na radnici bohužel neslyšely a tak zde byli lidé zbytečně pokutováni za něco, co mohlo město už dávno vyřešit.

Pomohl tandem Travníček s Čechlovským
Potěšitelné je, že neuvolněný místostarosta Trávníček spojil v tomto případě svoje síly s dalším místostarostou Janem Čechlovským, o němž je známo, že je to praktik, který umí věci popohnat dopředu. Možná i proto si Trávníček s Čechlovským v poslední době na radnici rozumějí, ač jsou ze zcela rozdílných politických stran. Pro sídliště U Stadionu to pak může být dobrá zpráva, že se začnou konečně realizovat projekty, na nichž panuje shoda jak mezi obyvateli, tak na straně města. Rozšíření komunikací, k němuž má dojít na přelomu letošního a příštího roku, je prvním signálem. Potom by mohly přijít na řadu třeba zdejší chodníky plné vratkých dlaždic, zbourání přístřešku u trafačky, aby nelákala záškoláky k ukrývání se před světem, rekultivace bývalých dětských hřišť mezi domy k jiným účelům, částečně třeba k parkování, a konečně i k zakopání proklínaného horkovodu, který město slíbilo ukrýt pod zem a vrátit břeh řeky Chrudimky do normálu. Nikdo z města se ale nehlásí k tomu, proč se tak zatím nestalo. Můj táta, který u řeky vyrostl, se na zakopání horkovodu jako správný rybář těšil, bohužel se ho už nedožil. Doufám tedy, že se toho alespoň dožije naše generace, která v sídlišti vyrostla a pamatuje si jeho rozkvět, k němuž má teď hodně daleko.

Přijela se mě včera zeptat televize Prima, co bych řekl tomu, kdyby se rozestavěný hotel Bohemia nebo Jiruškův Domov pro seniory proměnily v ubytovny pro nepřizpůsobivé nebo romské spoluobčany. Je totiž známo, že jde v poslední době o velmi výhodný byznys, který neváhají některé podnikatelské subjekty rozjet bez ohledu na negativní dopady, které by to městu přineslo. Televizní štáb chtěl rovněž vědět, zda si myslím, že je vedení našeho města na něco takového vůbec připraveno.

Nezbylo mi, než uvést, že by to pro Chrudim v tak masovém měřítku znamenalo zcela určitě pohromu. Stačí si vzpomenout na chrudimský Bronx, z něhož se v 90. letech minulého století stalo za nečinného přihlížení radnice ghetto, ze kterého se všichni slušní občané našeho města museli odstěhovat, pokud jim byl život drahý a nechtěli riskovat, že budou jejich obydlí desetkrát do roka vyloupena. Zlikvidovat tuto "velkou ubytovnu" plnou špíny a pouliční kriminality, anebo alespoň minimalizovat škody tak velké koncentrace nepřizpůsobivých na jednom místě prakticky v centru města stálo Chrudim a ještě bude stát obrovské peníze. Kvůli Bronxu se v podstatě na řadu let rekordně zadlužila.

Kde se stala chyba? Hned na začátku. To když si město za starosty Nového zvyklo udělat z ulic, jako je Revoluční nebo Rooseveltova, odkladiště pro všechny asociály a problémové lidi, a soustředilo je do vcelku malého prostoru, aniž by s nimi nějak dál pracovalo. Nelze se proto divit, že se kdysi poklidná bytová čtvrť proměnila doslova v žumpu toho nejhoršího, co si lze představit. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde i radnici, že je zdejší situace pro zdravý vývoj města dál neúnosná, a po letech nekonečných odkladů se pustí do díla. Ať už si moji spoluobčané myslí cokoliv, bylo štěstí, že v té době vedl radnici Jan Čechlovský, který neváhal využít všechny zákonné prostředky k tomu, aby nepřizpůsobivé obyvatele Bronxu podobně jako zlobivé žáky ve škole "rozsadil" a zabránil koncentraci tolika negativních elementů v jednom místě. Především jeho zásluhou odsud zmizeli ti nejproblémovější, kteří museli bez pardonu o dům dál.

Na tuto strategii navazovala další, a to revitalizace celého území, která přišla zhruba na čtvrt miliardy korun. Alespoň na konkrétních číslech vidíte, na kolik může počáteční nevšímavost města v případě nepřizpůsobivých občanů vyjít. Byla to zkrátka investice jako hrom, kterou budeme ještě nějaký ten pátek splácet. A v této fázi přišly, bohužel, pro někoho bohudík, další komunální volby (znovu se nechci nikoho dotknout, je ale třeba vidět věci reálně), které zamíchaly složením vedení radnice i politickými prioritami, a tak se Bronxu přestala na čas opět věnovat pozornost. Čechlovský už dávno seděl v poslanecké lavici, do Bronxu tekly evropské peníze a stavební firmy se tu pustily do díla. Jenže nová koalice chtěla mezitím šetřit stůj co stůj a rozhodla se proto zrušit detašované pracoviště Městské policie Chrudim v Revoluční ulici, nezbytný to prvek k ochraně rekordně velké investice, která zatím nemá v Chrudimi obdoby. A co se nestalo? Bronx se stal znovu hlučnější, špinavější, stoupla pouliční kriminalita a starousedlíci, kteří se těšili na návrat pořádku do jejich ulice, začali pociťovat marnost a beznaděj. Opět názorná ukázka toho, když se šetří na nepravém místě.

Jsem rád, že se v tomto mezidobí podařilo Chrudimským novinám na vzrůstající problémy v Bronxu upozornit a dvakrát rád jsem za to, že radnice zareagovala na někdy tvrdou kritiku tím nejsprávnějším způsobem - činnost detašovaného pracoviště chrudimských strážníků v Revoluční ulici zase obnovila. A do třetice kvituji s povděkem, že nezůstala jen u toho. Mimo jiné, i kvůli této lokalitě, navyšuje postupně počet městských strážníků a přichází s dalšími preventivními programy, které mají naučit v Bronxu místní komunitu nepřizpůsobivých občanů obstarávat si obživu prací. Z toho všeho vidíte, že jde opravdu o běh na dlouhou trať, v němž se nesmí ani na chvíli polevit.

A teď si představte (raději si to ani nechtějte představit), že by se za této situace rozhodl nějaký podnikatel, že promění Bohemku nebo bývalý pivovar v obří ubytovny pro sociálně nepřizpůsobivé občany. Co by asi nastalo? Má město vůbec nastavené kapacity na tak velký nápor problémů? Dovolím si tvrdit, že nemá, protože zatím jen dohání krok s problémy v Bronxu a v tichosti unikají jeho pozornosti další "tikající bomby" v okolí Resselova náměstí, kde mezitím vzniklo několik menších ubytoven s převážně romskou komunitou. Ano, hovořím o Resselově náměstí a památkové zóně města, které mají být chrudimskou výkladní skříní. I na takové situace je tedy nutné včas pamatovat a využívat všech zákonných prostředků k tomu, aby se město opět neproměnilo na základě vlastních chyb v hasiče, kterému nakonec nezbude nic jiného, než hasit požár a draze platit za vzniklé škody, kterým šlo předejít.

Zhruba tohle mělo z mého pohledu zaznít v televizní reportáži, kde na mě vyjde jedna věta, možná dvě. Je třeba jít do hloubky problému, nikoli jen po povrchu, a s tímto problémem uvážlivě pracovat. Tedy být připraven i na možné situace, na které se ptali páni reportéři. Šlo sice o hypotézu, která se mi zdá dost nepravděpodobná, přesto by měli naši radní co nejdříve zauvažovat nad určitou regulací obdobných ubytoven a hledat způsoby, jak toho zákonnou cestou v Chrudimi dosáhnout. Kdo je totiž připraven, toho nic nepřekvapí.

Stát, respektive obec, by se měly zabývat jen tím, co nejsou schopni jejich obyvatelé sami a za své peníze uskutečnit. To je axiom, který však někteří jen velmi špatně chápou. Existují proto dva extrémní názory, které si protiřečí. Jedni tvrdí, že stát je něco na způsob dojné krávy kombinované s obecním policajtem. Tu se přisaje jedno telátko, onde druhé. Tito lidé však nevidí, nebo nechtějí vidět, že aby bylo co sát, je třeba to jinde někomu vzít. Že jsou to často jejich vlastní peněženky, z nichž stát, potažmo obec bere a poté rozděluje podle vlastního uvážení, je nabíledni. Nakolik je takový systém vynucených odvodů pod pohrůžkou trestního postihu - to se vám totiž, milí čtenáři, stane, když nebudete třeba platit daně, spravedlivý, nechť posoudí každý sám. Druhá skupina naopak tvrdí, že vše, včetně policie a hasičů by se mělo řídit zákonem nabídky a poptávky, volného trhu. Stát by prakticky neexistoval. Jako příklad dávají dobu tzv. „Divokého západu“ v USA, kde vymahatelnost práva byla záležitostí rychlejší ruky s koltem a větší bandy kamarádíčků. Obé je extrém a zlatá střední cesta není snadno definovatelná.

Mnohým politikům, kteří rozdělují peníze vybrané na daních a dalších poplatcích (k úvaze doporučuji rovněž problematiku dvojího zdanění v České republice), stoupla tato imaginární moc natolik do hlavy, že automaticky cítí zášť a odpor k těm, kdo něco organizují sami, bez přispění všemocného státu nebo radnice. Hnusí se jim představa spontánního podniku, který dělá lidem radost. Typickým příkladem je omílaný Koniášův potlach, na který se teď útočí ze všech stran. Jeden komentátor konkurenčního média dokonce akci pro děti označil za přihřívání politické polívčičky. Nevím, jak vy, ale já jsem si nikdy nevšiml, že by se zde vykřikovalo do světa, která partaj za akcí stojí, a dětičky musely v zástupu sliboval věrnost straně nebo vůdci. Inu, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Komentovat fámy, které se šíří městem a koluje v nich údajná spolupráce jistých promítačů s řepkařským molochem, opravdu nehodlám. Po volbách uvidíme, kdo křičel ano a kdo naopak nechtěl míchat politiku se zábavou. Ostatně, chytrému napověz, potlach organizovaly dlouhé roky strany napříč místním spektrem lokální politiky.

V diskusi o dalším samoúčelném projektu naší milé radnice se objevil názor, že jde o osobní spory mezi novináři a samotným starostou Petrem Řezníčkem. Nakolik je osobním sporem trestní oznámení na Chrudimské noviny, které pan starosta Řezníček už poněkolikáté podal a které bylo už poněkolikáté pro svoji bezpředmětnost odloženo, nechávám rovněž na úvaze každého čtenáře. Z radnice se dokonce šíří zkazky o boji, který radnice redakci vyhlásila. Je-li toto přístup politika schopného přijímat i kritické ohlasy na svou práci, opět nechávám bez komentáře. Možná jen někomu před volbami, které by mohly mnohé rozhodnout, prostě tečou nervy.

Lídr občanské iniciativy se senátorem se hádají, kdo komu ukradl myšlenku na zrušení změn času. Jeden o druhém teď tvrdí, že to byli právě oni, kdo s tím přišli jako první. Nezbývá tedy, než vyvést oba pány - Jaroslava Pospíšila z občanské iniciativy "Pouze jeden čas" a senátora za KDU-ČSL Petra Šilara, z jejich omylu. Duch svatý totiž neosvítil ani jednoho z nich, aby přišli se spásnou myšlenkou na zastavení nesmyslných a zdraví škodlivých zásahů do biorytmu člověka, k nimž dochází dvakrát do roka v souvislosti se změnou času. Vzato jejich terminologií, oba vykradli myšlenkově své předchůdce, kteří se veřejně angažovali za zrušení letního času a veřejnost je považovala ve své době takřka za blázny.

Vzpomeňme třeba na sobětušského pekaře Stanislava Pecku, který jako první v této zemi udělal z letního času politické téma a od 90. let minulého století s ním neúnavně vstupoval na kolbiště téměř všech předvolebních klání, včetně volby prezidenta. Lidovci Šilarovi by to mohl například připomenout bývalý chrudimský senátor za KDU-ČSL Petr Pithart, který se s nebožtíkem Peckou několikrát osobně setkal a usmíval se nad jeho četnou korespondencí s vrcholnými orgány Evropské unie, které nabádal k tomu, aby letní čas pro jeho škodlivost zrušily. Leč nebyl nikdy vyslyšen, nejspíš pro svoji až naivní upřímnost, přestože měl na své straně stále více příznivců, především ale odborných argumentů, které rozkrývaly negativní dopady hýbání s časem na lidský organismus.

Doba mezitím ale pokročila o notný kus dopředu a debata o změnách času pronikla po nekonečném zesměšňování také na českou parlamentní půdu. A nezbývá, než říct, konečně! A to díky již zmíněnému senátoru Šilarovi, který neudělal nic jiného, než že oprášil letitý bod volebního programu pekaře Pecky a uvádí ho postupnými kroky do života tak, aby měl šanci ovlivnit rozhodování europoslanců, kteří jako jediní mohou změny času plošně v zemích EU zrušit. Například Rusko už se k tomuto kroku odhodlalo a zavedlo prezidentským výnosem celoročně jednotný čas - ten letní. Proto je za dané situace kontraproduktivní se dohadovat o autorství myšlenky na zrušení změn času, protože to může v důsledku onu dobrou myšlenku vrátit čas do normálních kolejí ohrozit. Čím déle totiž potrvá tato technokratická agónie, která škodí člověku, tím větší daň si na zdraví lidí vybere. A tím je řečeno naprosto vše - nejde tu vůbec o ego jednotlivců, nýbrž o zdraví nás všech, pánové Pospíšile a Šilare. Bylo by dobré si to alespoň uvědomit.

Má cenu za současné nejisté situace na finančních trzích investovat do umění? Kdo se zabývá minimalizací rizik ve finančnictví, tak vám jednoznačne doporučí, že ano! Do umění se totiž investuje hned z několika důvodů, například pro sběratelskou vášeň anebo také pro výhodné uložení a zhodnocení peněz, které neztrácejí jako papírové bankovky na ceně. Jde tedy o investici do budoucnosti. Už z toho důvodu jsem v minulém volebním období kvitoval, že se město rozhodlo podporovat mladé nadějné umělce nákupem těch nejzdařilejších obrazů do své sbírky - mimo jiné i proto, že jsou tyto obrazy nejen cenově dostupné, ale navíc mohou mladým umělcům utržené peníze pomoci v jejich rozletu. Když k tomu ještě připočteme srovnání Chrudimě s kulturností Athén, nelze vymyslet symboličtější a výhodnější investici pro naše město, které úrovní své kultury nad ostatními vždy vyčnívalo.

Nemohu se tedy ztotožnit se zjednodušujícími hesly, že jsou investice do moderního umění vyhazováním peněz, když to není pravda. Jistě, na někoho, kdo umění nebo efektivnímu investování nerozumí, to může působit jako červený hadr na býka, a zvláště ve spojení se zadlužením města, ale přesto si proti tomu dovolím protestovat, protože je to ze strany toho, kdo taková "moudra" vypouští z úst, hrubé podceňování inteligence občanů, kterým chce, ať už vědomě nebo z neznalosti věci, takové myšlenky podsouvat. Sám za sebe říkám, že jsem nikdy na investicích do obrazů neprodělal a že jsou stejně dobře likviditní jako zlato, stříbro, poštovní známky anebo staré mince a bankovky, které lze dát například v bankách do zástavy jako protihodnotu jiné službě - půjčce nebo úvěru. A stejně dobře likviditní jsou i obrazy, které město nakupuje do své sbírky. Sečteno - podtrženo, nelze tady hovořit o zadlužování, ale o převedení virtuálních čísel na bankovím účtu do jiné hodnoty, která je navíc schopna se ještě více sama zhodnocovat a udržet na rozdíl od bankovek nebo akcií svoji hodnotu i v dobách, kterým říkáme hospodářská krize nebo ekonomická recese. Je mi líto, ale víc bych v tom nehledal a politiku, která se z toho dělá, už vůbec ne.

Že je drobný živnostník v této zemi ohrožený druh, jsem psal celkem nedávno. O důsledcích plíživé globalizace, která je nemilosrdně likviduje, také. A teď tomu všemu chce nasadit korunu ještě stát. Ptáte se jak? Zavedením registračních pokladen a navíc v době, kdy se potýkáme s důsledky hospodářské recese! Je to asi tak stejné, jak když skomírající rostlině chcete sebrat přísun slunečního světla a ubrat kyslík. Co se asi potom stane? Odpověď zná každý. Rostlina uhyne a živnostník v případě "elektronického špiclování" přijde na buben. A nejen proto, že si bude muset registrační pokladnu pořídit za několik tisíc z vlastní kapsy.

Naše země se v současnosti potýká s rekordní nezaměstnaností a tak její představitelé čas od času začnou vyzývat své občany, aby vzali zodpovědnost do vlastních rukou a pokusili se uživit sami vlastním podnikáním. Stát to nic nestojí a tito lidé pak vytvářejí hodnoty, s jejichž pomocí mají na výplaty například státní úředníci, policisté, hasiči, celníci a další státní aparát. Drobní živnostníci se zkrátka podílejí na tvorbě národního bohatství za cenu toho, že mnohé, narozdíl od klasických zaměstnanců, riskují - ručí například za svoji živnost celým svým majetkem, nemají nárok na placenou dovolenou, ve většině případů nemají ani dost peněz na to, aby si platili vyšší sociální a zdravotní odvody a měli tak ve stáří nárok na solidní důchod anebo v případě nemoci na slušnou nemocenskou.

Proto mě vždy fascinuje údiv některých úředníků, když se těchto živnostníků ptají, proč do státní kasy neodvádějí více peněz a jakou že si vlastně představují penzi (viz. osočování drobných podnikatelů ministrem Mládkem, který je nazval parazity)... Tady jde jednoznačně o nepochopení celé problematiky a vytváření jakési iluze před veřejností, že jsou všichni živnostníci v podstatě podvodníci. Právě na této falešné iluzi vyhrál v sousedním Slovensku drtivě poslední parlamentní volby Robert Fico a jeho postkomunistická strana Smer. Avšak v současnosti už ho slovenská veřejnost prohlédla a jeho obliba v této zemi padá rapidně dolů, protože recepty, s kterými přišel, nezabírají (komunikuji o tom napřímo s některými slovenskými kolegy). Zkrátka, lidé se tu nemají líp, i když vzal podnikatele tzv. "u huby", natož aby byla tato země bohatší, přestože zavedla registrační pokladny...

Škoda jen, že se ve Ficovi shlédla většina současné vládní elity a chce u nás zavádět to, co se na Slovensku, ale i jinde ve světě neosvědčilo. Premiér Sobotka hovoří o Ficovi pomalu jako o svém guruovi, a také ministr financí Babiš, kterého volila drtivá většina živnostníků - mimo jiné i v naději, že nezavede registrační pokladny, načichl, žel Bohu, svou domovinou. Jenže podnikatelé neprohlédli, že je Babiš tak trochu speciální případ, protože po celou svou kariéru buduje globální impérium, pro které je drobný živnostník v podstatě jen kořistí, kterou potřebuje pohltit. Bude proto muset v budoucnu ještě hodně dokazovat, že tomu tak není, přestože se momentálně vyhřívá na slunci voličské přízně. Tak jako tak jsou Sobotkovy a Babišovy plány na zavedení registračních pokladen krokem vedle. Zlikvidují všechny finančně slabé živnostníky, kterých je drtivá většina, a pošlou je na úřady práce přesto, že jsou ochotni, byť ve skromných, někdy i nedůstojných podmínkách živit sebe i své rodiny a nenatahovat narozdíl od některých zaměstnanců ruce směrem k státu, aby jim přilepšil.

Proto sympatizuji s protestem, který se chystají Svobodní uspořádat před Finančním úřadem v Chrudimi. Neměl by však být namířen proti úředníkům, kteří jsou jen vykonavateli vůle svých chlebodárců, měl by ale probudit drobné podnikatele a malé firmy k tomu, aby se co nejrychleji sešikovali a začali se konečně podobným likvidačním experimentům bránit. Vždyť jakákoliv akce vyvolá zákonitě reakci a ne každý bude potom chtět podporovat svými penězi stále nenasytnější státní byrokracii, která nám každodenně dokazuje, že neumí se svěřenými prostředky hospodárně nakládat a že se demokracie pomalu mění v neřízený bordel, kterým unikají peníze už ne po milionech, ale v miliardách. Stát má své občany obtěžovat co nejméně a má jim pouze zajišťovat potřebný servis služeb. Nikoliv jim nakazovat, aby rozbili další prasátko a koupili si za uspořené peníze nebo na dluh registrační pokladny. U našich sousedů na Slovensku z tohoto klamu už dávno vystřízlivěli, jen my si zaděláváme na pořádnou kocovinu, z které se také nemusíme dlouho probrat.