Možděnice

Žádost Svobodných, aby byly na internetu volně přístupné podklady pro jednání městských zastupitelů, je správné vykročení směrem k "otevřené radnici", tedy k nejčastějšímu slibu jednotlivých stran a hnutí v posledních komunálních volbách v Chrudimi (jen pro úplnost - hned za ním to byla zdarma MHD pro seniory). To, že nakonec nebyl návrh Svobodných zařazen do jednání schůze městského zastupitelstva kvůli administrativním obstrukcím radniční koalice, je věc jiná, je to však dobrá známka snahy Svobodných být alespoň občas konstruktivní opozicí v zastupitelstvu. Jestliže se však přeci jen podaří podání tohoto návrhu dotáhnout Svobodným do zdárného konce, aby se už nemuseli příště omlouvat za jeho pozdní předložení a další administrativní chyby, pak věřím s ohledem na úctu k voličům a četné předvolební sliby místních politiků, že má šanci na úspěch, pokud ale nešlo, jak jsme byli zvyklí vídat v předchozích letech, zase jen o plané sliby některých zdejších politiků.

Druhým příjemným překvapením prozatím poslední schůze městských zastupitelů byl dotaz dalšího opozičního zastupitele Richarda Herbsta z hnutí ANO 2011, který starostovi Řezníčkovi připomněl jeho nedávný slib, že otevře každou první středu v měsíci od 17 hodin po vzoru poslaneckých a senátorských dnů dveře své kanceláře občanům a zastupitelům, kteří o to projeví zájem. Starostův dovětek, proč Herbst nevěří jeho chlapskému slovu, je sice leckomu úsměvný, důležitější však je, že se zastupitel nedal a přinutil starostu dát svůj slib veřejně a přistoupit na hru opozice, která dle mého měla zkrátka svůj den a ukázala názorně radniční koalici, jak konstruktivně a bez výkřiků či excesů smysluplně demontovat netransparentní prostředí radnice. Tedy té radnice, která je výkonným orgánem nás občanů, kteří chtějí mít o jejím chodu větší přehled a mít k dispozici více kontrolních mechanismů než doposud. A tak přestože byla opozice v pondělí úspěšná zatím jen z poloviny, dala všem na srozuměnou, že to myslí se "změnou" zdejšího politického prostředí vážně.

Svatba je vždy výjimečná událost. Bez ohledu na to, kolik sňatků člověk za život uzavře - rozvodovost sice klesá, ale stále patříme mezi ty země, kde se prakticky polovina svazků rozpadá. Kdo ví, proč tomu tak je? Sobectví, neochota ke kompromisům, nebo také snadný život rozvedených? Nevím a ani o tom dnes nechci uvažovat.

Psal jsem v minulém týdnu zprávu o městských zastupitelích, kteří si zažádali a dostali. Dostali pravomoc dohlížet na uzavření sňatku v prostorách radnice, Muzea barokních soch, Klášterních zahrad a na stovkách dalších míst našeho města. Přiznám se bez mučení, že civilní sňatky, respektive pseudoobřad, který je provází, moc rád nemám. Přijde mi prázdný. Naproti tomu svatba v kostele, před Bohem, jak my katolíci věříme, to je něco jinšího. Pan farář má obvykle více či méně trefné kázání, které by mělo popsat největší výhody a nevýhody podstupovaného kroku. Paradoxně jde o člověka, který ví o strastech a radostech manželského života víc, než mnohý ten, kdo oslavil třeba zlatou svatbu. Vždy se totiž musím smát námitkám nevěřících, kteří považují názory církve a kléru na záležitosti „šestky a devítky“ za zkostnatělé a nereálné. Drazí přátelé, víte vůbec, kolik toho takový kněz vyslechne ve zpovědnici od svobodných i sezdaných věřících? Víte, s čím vším se musí umět vypořádat, co všechno pochopit? Za dva tisíce let trvání církve se navíc mění jen kulisy, hříchy a s nimi i lidé, kteří je páší, zůstávají stejné. Za tu dobu měli pastýři a moralisté nepřeberně času promyslet, co člověku škodí a co naopak prospívá. Taková antikoncepce je zmíněna třeba už ve Starém zákoně :-).

Když jsem si přečetl jména těch, kdo nyní mohou v Chrudimi „posvětit“ civilní sňatky, neubránil jsem se úsměvu. Především jedno jméno mne přimělo k zamyšlení, jak člověk, jenž je členem skupiny „Nezadaní“ na facebooku a chlubil se svou „neposkvrněností“ (vlastností jinak obdivuhodnou), může posloužit snoubencům dobrou radou, příkladem ze života. Nevím, opravdu nevím. A zde se možná skrývá odpověď na výše zmíněnou otázku. Ne, před Bohem uzavřené sňatky nejsou často věčné, jak by být měly. Také dochází k anulacím a rozluce. Avšak počet rozpadajících se vztahů je mnohem nižší. Jistě, zásluhu na tom má víra snoubenců. Já sám však věřím, že důvodem je i předmanželská příprava, dobrá rada kněze, který budoucí manžele doprovází. A to je služba, kterou věčný panic zkrátka neposkytne, ani kdyby si na krk navěsil všechny starostenské řetězy světa. 

Před komunálními volbami se v Chrudimi rozhořela plamenná polemika o tom, zda má město podnikat či nikoli, a to v souvislosti s kavárnou Cafe v galerii, kterou na pár měsíců otevřela Chrudimská beseda, než byla zase přinucena ji zavřít. Osobně jsem zastáncem teorie, že pokud někdo spravuje nějaký majetek, měl by s ním umět i efektivně nakládat, tedy s ním i podnikat, aby měl možnost ho nějakým způsobem rozšiřovat a množit. Zcela jistě by se mělo tohle pravidlo vztahovat i na majetek města, který je společným jměním nás občanů. Nebo si snad přejeme, aby naše město nebohatlo? Chceme snad, aby místo, kde žijeme, přešlapovalo na místě, nebo, nedej Bože, šlo do úpadku? Odpovědi na tyto otázky nechám na každém z vás.

Přesto předpokládám, že si většina z vás přeje město bohatší po všech stránkách a že nároky, které budete na jeho chod klást, budou stále vyšší. Proto se sluší a patří opět otevřít otázku: "Má město podnikat?" a zároveň na ni jednou pro vždy jasně a zřetelně odpovědět. Za sebe říkám, že ano! Avšak nikoli v oborech nebo odvětvích, které jsou ve městě zbytné. Potřebujeme v Chrudimi další kavárnu? Nejspíš ne. Potřebujeme snad další restauraci, bar nebo hernu? Také jich máme ve městě požehnaně. A nebo snad novou prodejnu s textilem? Že jich máme až přespříliš? No vidíte, odpověděli jste si sami. Tudy nejspíš tedy cesta při nakládání (podnikání) s městským majetkem nevede.

A kde hledat recept na nezbytnosti, na nichž se dá ještě vydělat a mohou být i jinak lidem prospěšné? Stačí se rozhlédnout v nejbližším okolí a návodů najdete hned několik. Třeba taková Skuteč si už řadu let lebedí, že vystoupila z vodárenského systému na Chrudimsku a provozuje si jej sama. Proto mohla i letos oznámit, že se tamním lidem nezdraží voda ani o korunu. Město Slatiňany zase nechalo postavit vlastní kompostárnu, díky čemuž dokáže ušetřit v městském rozpočtu ročně desetitisíce korun, které by jinak bylo nuceno utratit za odvoz bioodpadu do Nasavrk nebo Dražkovic. A do třetice Sezemice na Pardubicku se chystají uvést do provozu bioplynovou elektrárnu, která má do zdejších domácností dodávat nejen elektřinu, ale především teplo, což by Sezemice nadobro zbavilo závislosti na stále se zdražujícím odpadním teplu z Opatovic.

Už vidíte ten rozdíl? Chápete, v čem spočívá užitečnost podnikání? A proč ho také odmítat? Zkrátka, města by měla umět smysluplně podnikat bez ohledu na rádoby poučky, které tvoří ideologii některých politických subjektů. Měla by se umět co nejvíce sama o sebe postarat, aby je nezaskočily vnější vlivy spočívající například v naprosté závislosti na dodavatelích některých služeb či energií, jejichž cena je vždy závislá na zachování zisku toho, kdo službu nebo energii poskytuje. Nikoli na vůli těch, kteří jsou odběrateli těchto produktů a jsou nuceni se podvolit cenovému diktátu kolosů, za nimiž stojí zpravidla velké finanční skupiny. Jedině tato decentralizace ekonomické moci prostřednictvím podnikání měst a obcí, jejichž možnosti jsem výše nastínil, může zmírnit tlak na naše peněženky a učinit naše města méně závislejší a bohatší. Chce to jediné - schopné stratégy, ale to už je zase jiná kapitola...

Nikdo mu u nás v redakci neřekl jinak než Mireček. A právem. Nepoznal jsem totiž v životě hodnějšího člověka. Navíc patřil mezi moje první učitele, kteří mě nezištně zasvěcovali do tajů regionální žurnalistiky a s odstupem let musím přiznat, že řadu jeho fint a novinářských fíglů používám doposud. Jsou pro mne o to cennější, že se nikde jinde nevyučují, ani na žádné zdejší katedře žurnalistiky, které chrlí každoročně novináře bakaláře a magistry. Ti sice přicházejí do terénu zpravidla vybaveni nezbytnou teorií a někdy také až nezdravou ctižádostivostí, ale co je jim to platné, když neměli takového učitele, jakým byl letitý novinář Miroslav Motyčka.

Mireček byl nejen moc hodný, ale také laskavý, vlídný, skromný a pokorný. Příkladné byly i jeho znalosti a velký přehled o celém regionu. Znal zde doslova každý kámen, o lidech ani nemluvě. A tady by měl podle mne každý novinář začínat. Ne u pouček, ale v reálném životě. Když jsem přišel prvně na začátku 90. let do redakce týdeníku Naše Chrudimsko, přívětivě se na mě usmál a zeptal se: "A jak ty se jmenuješ? Říkáš, že Zahrádka? No, seš sice poslední v abecedě, ale jednou budeš jednička," zazubil se při čtení mého článku a potom začal sypat z rukávu jména všech mých příbuzných, až mi z toho spadla čelist. A navrch ještě přidal místa, kde žijí a kudy se k nim jde nebo jede. Bylo to ohromující a odzbrojující zároveň.

Málokdo také ví, že se Mireček zasloužil o vznik prvních soukromých regionálních novin v Československu po listopadu 1989, možná prvních vůbec. Pomohl tenkrát z Okresního úřadu Chrudim vyhozeným kolegům novinářům Němečkovi s Pekařem na svoji registraci zaregistrovat u ministerstva kultury již zmíněné Naše Chrudimsko, které krátce na to začalo válcovat svou vysokou čteností svoji konkurenci - tehdejší Budovatel, který se přejmenoval na Chrudimsko, než ho o něco později koupil současný Deník. Až s odstupem let si teď uvědomuji, jaké jsem měl vlastně štěstí, že jsem mohl být součástí redakce týdeníku Naše Chrudimsko, která se nebála i takových témat, o nichž ostatní raději mlčeli anebo je různě "okecávali". Zhruba do roka jsme měli asi desetitisícový prodaný náklad, vlastní kolportéry, síť prodejních míst a hlavně spoustu věrných čtenářů, kteří se k nám hlásili v mnoha místech regionu. Týdeník rozjel také řadu soutěží a jako první třeba uspořádal Miss Chrudimska.

Byla to nepochybně i velká zásluha Mirka Motyčky, který zde znal kde koho. Byl vítán řediteli velkých firem, podnikateli, sportovci, ale i obyčejnými lidmi a přinášel do redakce vždy plno zpráv, které jsme někdy nestačili ani všechny zpracovat, natož je vydat tiskem. Byl ale také tím pověstným světlem, jež dokázalo rozzářit jakoukoliv pochmurnou náladu nebo situaci a stmelovat protichůdné povahy některých lidí. Byl to rozený diplomat. Nebýt jeho, tak by Naše Chrudimsko, které odolávalo mnoha vnějším tlakům zvenčí i zevnitř, nemohlo tak dlouho nikdy fungovat. Byly to krásné roky plné dobrodružství, finanční hojnosti a dovolím si říct, že i průkopnické práce na poli zdejší regionální žurnalistiky, která otevřela dveře a usnadnila cestu mnoha dalším následovníkům. Dovolím si také tvrdit, že naučila číst zdejší obyvatele regionální zprávy, přestože si tuto zásluhu snažili později přisvojit jiní. Je to ale především Mirečkova zásluha, který stmeloval v redakci tři výrazné individuality a sám přispěl "svou trochou do mlýna" stovkami nejrůznějších zpráv.

"Jó, toho znám. Chudák kluk. Zachránil ženský život a z města mu nikdo ani nepoděkuje jen kvůli tomu, že je opožděnej. Přitom má zlatý srdce," komentoval svého času Mireček rozšafně příhodu, která se stala na Borzně, kde mírně retardovaný klučina pomohl vytáhnout ženě během epileptického záchvatu z úst zapadlý jazyk a tím jí zachránit život. A když mu tenkrát nepoděkovalo město, udělala to za něj z Mirečkova popudu naše redakce, která dobrosrdečného hrdinu odměnila hodinkami. Měli jste vidět, jak zářil štěstím. Od té doby si nás všechny pamatuje a pokaždé se k nám už z dálky hlásí. Mirečka, který byl stejně jako on zapálený sportovní fanoušek, už ale nikdy nepotká. Jeho předobré srdce, které nikdy nikoho neodmítlo, dotlouklo v pondělí 5. ledna. Tahle zpráva mě bohužel zastihla 15 minut před začátkem smutečního obřadu a nebylo v mých silách se tam za tak krátkou chvíli dopravit. Zapálil jsem mu proto doma svíčku a poděkoval mu tam nahoru za vše, co pro mne udělal a co jsem s ním mohl prožít i v dalších redakcích, kde nám pomáhal a kde byl vždy výtečným společníkem a vítaným vypravěčem s obrovskými znalostmi. Spolu s ním odešel i kus mého života. Jeho úsměv a zamávání z pardubického trolejbusu při našem posledním setkání na třídě Míru si budu pamatovat navždy. Čest Tvoji památce, Mirečku! A ještě jednou za vše mnohokrát děkuji. Nikdy na Tebe nezapomenu!

Miroslav Motyčka se narodil v roce 1926 a zemřel ve věku nedožitých 89 let. Byl znám jako dlouholetý sportovní a regionální novinář a také jako člen československé cyklistické reprezentace. Od roku 2011 je držitelem druhého nejvyššího ocenění města Pardubice, kdy dostal Medaili města Pardubic za mimořádné zásluhy při reprezentaci města v cyklistickém sportu doma i v zahraničí a za dobrovolnou práci v pardubických sportovních klubech a sdruženích.

Pět let byl členem československé cyklistické reprezentace a byl nominován i na Závod míru například s Janem Veselým nebo Františkem Šťastným. Byl také pořadatelem cyklistických závodů na betonovém oválu Letního stadionu v Pardubicích nebo předsedou pardubických cyklistů. Působil také v oddílu kopané jako sekretář prvoligového a později druholigového VCHZ Pardubice, kam přivedl řadu známých fotbalistů - brankáře Josefa Čalouna nebo Jiřího Stieglera, či Františka Cipra, z kterého je nyní uznávaný fotbalový odborník a trenér.

Obdobně vypomáhal i v 90. letech s chodem tehdy druholigového fotbalového klubu SK Chrudim, který tenkrát trénoval současný sparťanský kouč Vítězslav Lavička. Osobně to neměl jako sportovec a reprezentant Miroslav Motyčka vůbec jednoduché. Nejprve byl tehdejšími funkcionáři postaven v roce 1949 mimo reprezentaci, dokonce i krátce vězněn a nakonec poslán na čtyři roky na vojnu. Po návratu do civilu se musel živit jako dělník v Semtíně anebo skládal vagóny. Z této dřiny ho po několika letech vysvobodila nabídka dělat sportovního redaktora v královéhradecké Pochodni, kde nakonec pracoval až do důchodu.

Po odchodu do penze působil však i v dalších redakcích, a to díky Miloši Pekařovi, který jej přivedl do Chrudimi nejprve do Budovatele, poté do Našeho Chrudimska a nakonec do Chrudimského expresu. Vedle toho vypomáhal také v chrudimské realitní kanceláři svého zetě Ing. Františka Kubašty a staral se o svou rodinu a vnoučata. Ještě do pozdního věku byl neuvěřitelně vitální a pendloval neustále ve své škodovce po silnici mezi Pardubicemi a Chrudimí.

Třikrát škoda, že sešlo ze směny městských pozemků, které využívá republiková policie k parkování svých vozidel na dvoře svého ředitelství, za nevyužívanou budovu Majáku na Všehrdově náměstí, jež je přirozeným centrem výkonu práva a spravedlnosti v Chrudimi. Posuďte sami. Sídlí zde okresní soud, soudní vykonavatelé, několik složek Policie ČR (viz obvodní oddělení, dopravní policie, kriminální služba nebo řídící funkcionáři), jen jediná budova zatím postrádá smysluplnějšího využití pro tento prostor, a tou je výše zmíněný Maják, který dříve sloužil mimo jiné jako jídelna pro policisty, nebo jako zázemí pro oddělení dopravních nehod či jako ubytovna. Sám jsem tu dva roky bydlel. Bylo proto pro mne vcelku příjemným překvapením, že si objekt vyhlédla k využití chrudimská radnice a začala o něm vyjednávat jako o možném sídle městských strážníků. Ti jediní na náměstí pojmenovaném po chrudimském rodákovi Viktorinu Kornelu ze Všehrd, který patří mezi zakladatele českého práva, totiž chybí. A vedle nich bych si tu uměl třeba představit i přestupkovou komisi města, aby prostor došel svého naplnění.

Škoda jen, že s podobnými informacemi nepracují též státní úředníci a nedokáží je zohlednit z mého pohledu při smysluplné transakci, která měla vrátit život tam, kam nepochybně patří. Maják, který naposledy prošel rekonstrukcí v druhé polovině 80. let minulého století a na jehož opravu nemá teď ministerstvo vnitra peníze, tak bude nejspíš chátrat dál. Nepomůže mu ani to, že za něj bude ministerstvo financí tvrdošíjně požadovat miliony, které stejně není nikdo ochoten zaplatit. Jak tedy postupovat dál? Společně. Určitě bych se nespokojil jen se strohým oznámením v zastupitelstvu, že obchod ministerští úředníci zamítli a že z něj kvůli nepřiměřenému finančnímu požadavku sešlo. Zcela jistě existuje cesta k těm, kteří mohou takové rozhodnutí zvrátit, ať už prostřednictvím vedení radnice, poslanců a jedno kterých stranických aparátů. Když to město dokázalo už dříve v případě bývalého vojenského Depa v Pardubické ulici, kde přimělo stát srazit cenu o desítky milionů až na třetinu hodnoty tohoto majetku, aniž z toho později něco mělo, proč by nemělo umět vyjednávat se státem o ceně objektu, který narozdíl od toho předchozího potřebuje? A když by přitom umělo spojit síly i s opozičními poslanci, kteří mají k ministerstvu financí blíže než vedení města, pak by se dalo konečně hovořit o pozitivní změně poměrů v Chrudimi a uklidnění zdejší rozbouřené situace mezi místními politiky. Když ne, bude Maják dál zet prázdnotou a chátrat, zatímco strážníci budou i nadále působit v nevyhovujících prostorách Staré radnice a zbytečně blokovat svými auty parkoviště pro veřejnost na Resselově náměstí.

"Silvestr se uskuteční i přes divoký politický rozvod", "Rozkmotření politici" i jiné další titulky se skrývají pod tiskovou zprávou, která přiměla některé novináře sepsat v jediný den článek o tom, kterak si pořadatelé silvestrovského ohnňostroje na Resselově náměstí v Chrudimi - Roman Málek a František Pilný, mohou o půlnoci vyčinit, který z nich zradil ideály možné změny zdejšího politického prostředí. Je jasné, že situace není lehká ani pro jednoho z nich, protože minimálně Pilný má v příštích čtyřech letech po politické kariéře, zatímco pro Málka, který se ocitl v nezáviděníhodné situaci otloukánka veřejnosti, hovoří jeho "státotvorná" úloha při sestavování nové radniční koalice.

A o to jde v takové tiskové zprávě především. Důležité je také její načasování. Přichází totiž v momentě další "okurkové sezóny" v médiích, takže po ní někteří unavení novináři, přeležení a přejedení po svátcích, rádi sáhnou a udělají z ní sólo kapra jinak fádního dne. A s tím nejspíš autoři této tiskové zprávy počítali, protože jí navíc dodali pointu možného konfliktu, která na sebe strhává pozornost většiny čtenářů. Tomu se říká "politický marketing", který Málek umí a ostatní mu ho "baští" i s navijákem včetně novinářů. A přesně v tomto momentě má také Málek nad ostatními politickými konkurenty navrch. Kalkuluje dopředu a dělá promyšlené tahy, kterými manipuluje veřejné mínění i politickou scénu ve městě. No uznejte, kdo má v Chrudimi tu odvahu rozšťourat to na všech stranách a potom přijít jako Spasitel, který přináší recept na smíření a spolupráci se všemi partnery? Jenom Málek!

Takže až si půjdete večer na Resselovo náměstí odpálit nějakou tu prskavku, nezapomeňte se na Málka podívat. Zcela jistě bude pózovat před nějakou kamerou, do jejíhož objektivu bude naprosto vážně k Chrudimákům promlouvat o tom, že byl jeho krok v zájmu uklidnění celé povolební situace nezbytný a že tím město v podstatě zachránil, když vzal na sebe tak velké břímě. "Ano, Silvestr bude! A to i přesto, že jsme se rozhádali. Umím přeci lidi spojovat!" To je celý smysl této politické agitace. A že to ostatní politické konkurenty štve? To je především jejich problém, že neumějí včas reagovat a prohlédnout, jakou rybu (dravce) mají ve svém rybníku.

Koalice byla konečně vytvořena a člověku se chtíc nechtíc vkrádá do hlavy několik myšlenek. Jelikož jsem shodou okolností i redaktorem Chrudimských novin, mohu se o ně podělit se čtenáři. Roman Málek rozhodl pat, který jistě dostane naše krásné město tam, kam patří. Do historických análů a sbírky kuriozit. Tak dlouho se snad nehádali nikde jinde v České republice. Za to mu jistě patří dík a skutečně nemám nejmenší problém to přiznat. Poněkud mě udivuje, s jakou mírou zuřivosti a osobní nenávisti reagovali někteří pánové, jichž jsem si doposud vážil. Skoro se mi až chce říct, že tohle je přece politika. Kdo se diví, nechť se ráčí začíst do Machiavelliho. Promítat to do roviny osobní je bláhovost. Nikdo se nemění teď, v okamžiku. Je to dlouhodobý proces, otázka vnitřního nastavení. Všichni, kdo jen trošku přičichli k místní politické elitě, přece vědí, čeho je zrovna Roman Málek schopen, takže jaképak otevřené pusy a nevěřícné kroucení hlavou?

Moc dobře si pamatuji, jak dopadla koalice, v níž své místo měl i zmiňovaný střelec ze vzduchovky. Rozpadla se a Málek se z místa místostarosty musel poroučet. Co myslíte, milí přátelé, jak to dopadne nyní? Moc bych se divil, kdyby najednou starosta Řezníček našel s věčným rebelem společnou řeč a vydržel s ním sedět ve společné koalici. Neposlouží tak Málkovci jako užitečné ovce, které v pravý čas zvednou ruku pro koalici, v níž jejich šéf bude konečně mít zpět své teplé místečko (zadarmo neuvolnění místostarostové skutečně nepracují) a následně bude z nějaká více či méně malicherné příčiny starostou Řezníčkem odstřelen? Nedivil bych se. Oni totiž komunisté jsou tak nějak též radši, když vládne Řezníček se socialisty a ODS, než nevypočitatelné ANO 2011 s případnými Svobodnými, Málkovci a kým dalším? Hlasování o nedůvěře se zkrátka nemůže podařit, i kdyby se Roman Málek rozdvojil.

Nemohu tak neříci: „Gratuluji Romanu Málkovi, že vložil sám svou hlavu do oprátky.“ Nabízí se sice jadrnější vyjádření, ale protože jen nerad chodím na policii vysvětlovat, co jsem svým článkem vlastně myslel - obdobně jako můj šéf Roman Zahrádka, zůstanu u tohoto.

Povolební vyjednávání skončila v Chrudimi přesně tam, kde začala - námluvami trojkoalice SNK-ED, ČSSD a ODS s Koalicí pro Chrudim. Rozdíl je pouze v tom, že napoprvé jednání neskončila uzavřením žádné dohody, když Koalice pro Chrudim ústy Romana Málka takové vedení chrudimské radnice rezolutně odmítla, zatímco nyní pro něj k údivě svých spojenců v zastupitelstvu (ANO 2011 a Svobodní) překvapivě kývla a ukončila tak povolební martyrium, trvající od 11. října, kdy byly zapečetěny volební urny.

Až se člověku chce říci: "No, konečně!" Ano, trvalo to neskutečně dlouho a Chrudim si tak může připsat další z historických rekordů s "happy endem" na konci. Jenže... Ano, vyústění celé situace má jeden, ne-li rovnou dva háčky. Za prvé - Koalice pro Chrudim nepůsobila v minulém volebním období zrovna jako tmelící prvek radniční koalice, spíše naopak. Za druhé - svým posledním krokem ze 27. prosince, kdy nečekaně podepsala s SNK-ED, ČSSD a ODS koaliční dohodu, tedy až doposud se svými názorovými rivaly, vykopala nové zákopy mezi dalšími politickými subjekty v Chrudimi, o nichž často a ráda tvrdila, že s nimi v zájmu "změny" ve vedení chrudimské radnice setrvá takřka na věčné časy. A nesetrvala...

Nebylo proto divu, že se ihned po zveřejnění zprávy o podpisu koaliční dohody proti ní a především proti Romanu Málkovi ostře ohradili Svobodní, kteří ho prostřednictvím mladého politologa Josefa Kálese mladšího nazvali zrádcem. Pro některé chrudimské členy hnutí ANO 2011 je Roman Málek také velkým zklamáním. Z novinářského hlediska bude proto velmi zajímavé sledovat, zda Koalice pro Chrudim, která před volbami slibovala, že bude město spojovat, dokáže svoje heslo naplnit. Zatím se jí to v posledních letech moc nedařilo a působila spíše jako horký kaštan v ohni, který bylo nutné v zájmu klidu z ohně vytáhnout.

A přestože tu jsou v případě Koalice pro Chrudim a jejího lídra Romana Málka dvě velká "ale", narozdíl od hnutí ANO 2011, které si chrudimští voliči přáli mít ve vedení radnice více než "lidoveckou koalici", našel Roman Málek odvahu dohodnout se a nebát se převahy tří tradičních spojenců, zatímco zbytek stále taktizoval a nedosáhl na svůj cíl - změnu na radnici. Přiznejme si otevřeně, že to ani nešlo, neboť radniční trojkoalice byla i tentokrát pevnější než opoziční spojenci. A tak, když jedna parta nedokázala "uplatit" významnou funkcí někoho z té druhé, dalo se čekat, že by to mohlo jít i naopak. Inu, taková politika zkrátka je.

Na Romanu Málkovi teď bude, aby svůj zatím poslední a nečekaný tah ustál, zejména před voliči a opozičními zastupiteli. Proto mu bude nejspíš ještě dlouho znít v uších jeho vlastní výrok z října, o který se podělil se svými příznivci na sociální síti: "Před 23 minutami jsem odmítl post místostarosty v koalici SNK-ED (Řezníček) + ODS (Čechlovský) + ČSSD... Chci spojovat, ale lidi s lepšími hodnotami. Ani vidina peněz platu místostarosty nezměnila moje hodnoty. Trvám si na nich. Pro Vás. Pro Chrudim." S odstupem času tohle vše zní už jako nejapný žert, který Málka ještě více přilnul ke stávající radniční koalici, přestože byl v posledních letech s Davidem Kasalem, Petrem Lichtenbergem a mnohými dalšími významným představitelem "chrudimské změny". Zvítězila však racionalita a Málkovy řeči, že chce spojovat lidi s lepšími hodnotami, vzaly minimálně na další čtyři roky za své, aniž bychom alespoň tušili, kde se ony lepší hodnoty anebo v kterých osobách či volebních programech jednotlivých stran skrývají...

Chrudimáci ukázali, že nejsou žádní suchaři, a to se mi líbí. Dokazují to jejich poslední diskusní příspěvky k ožehavým politickým tématům, které se proměnily v jakousi parodii na to, co se dělo a děje v posledních týdnech a měsících v Chrudimi. Jejich nadhled mi dává naději v tom, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří neberou život smrtelně vážně a dokáží ho narozdíl od některých místních politiů vyvažovat humorem. Narozdíl od nich také chápou, že stejně jako oni mají právo se vyjadřovat k různým věcem, tak i my, novináři, máme právo komentovat jejich kroky a vystupování, a je úplně jedno, jestli vážně nebo s humorem či sarkasticky. Zkrátka, každý děláme to, k čemu jsme povoláni.

Proto ze srdce děkuji Tomáši Velendorfovi za to, že dokázal vcelku vtipně popsat nudu a kýčovitý stereotyp, který by nastal, kdybychom se všichni v Chrudimi plácali po ramenou a měli na všechno stejný názor. To by bylo opravdu k uzoufání. Vždyť jen vzájemná alchymie mezi všemi dokáže dělat pravé zázraky a vytvářet novou tvář našeho města, jehož duchovní potenciál překračoval v minulosti hranice regionu i země. A když to dokázali naši předci, proč bychom to neměli dokázat i my? Neříkám tím, že bychom měli na všechno kývat a se vším souhlasit. Měli bychom však respektovat názory i dílo druhých a nepřicházet s recepty, jak vše bourat, nýbrž jak původní myšlenky a koncepce rozvíjet a zdokonalovat. Tomu se říká úcta k druhým i k jejich vykonané práci. Stejně tak je to o vzájemné komunikaci.

A čeho jsme svědky? Strany mezi sebou začaly komunikovat až v momentě, kdy je k tomu přinutily volby. Nezdá se vám, že už bylo na všechno pozdě? Kdo mohl, ten se mezitím stačil pozurážet a strany se rozdělily do dvou táborů, které si navzájem nevěří ani pozdravení. Co asi může novinář dělat s takovým materiálem? No přeci psát o něm! A nelze se tomu divit, natož si na to stěžovat. Ale stalo se... Přál bych si proto z celého srdce, aby se atmosféra změnila na obou stranách, aby se nelhalo, že je zdvižený prostředníček přátelský pozdrav, aby se při otázkách na tělo nestávala z tiskové mluvčí tisková mlčící, abychom na konkrétní otázky už dál nedostávali namísto konkrétních odpovědí sprosté vzkazy některých místních politiků, kteří o sobě tvrdí, že to dělají trochu jinak a pak se jdou bez uzardění pomodlit do kostela. Bohužel, až tak hluboko klesla komunální politika a veřejný život v Chrudimi.

Z tohoto marasmu vede ven jediná cesta - cesta vzájemného respektu, slušnosti a neustálé komunikace, protože "bojovat" se má pouze pádnými argumenty, znalostmi a všeobecným přehledem o potřebách tohoto města a jeho občanů. Nikoli urážkami, ješitným chováním a egoismem, kterého mají někteří na rozdávání. A když náhodou přijde nějaká ta názorová porážka, pak ji přijmout sportovně a se ctí. A kdo si navíc dokáže udělat z takové prohry legraci, tak bude mít u lidí vyhráno, protože žádný člověk není bez chyby. "Neomylnými" se totiž stávají jen ti, z kterých si ti ostatní zjevně utahují, včetně nás novinářů. Nudou tedy v Chrudimi rozhodně netrpíme, avšak do optimálního stavu máme ještě hodně daleko. Proto si s nadcházejícími svátky přejme, ať nás všechny osvítí duch Vánoc a jeho světlo zůstane v našich srdcích uchováno co nejdéle. Ať si dokážeme pozdravem a pevným stiskem ruky vyjádřit úctu a přímým pohledem do očí ukázat tomu druhému rozhodnost svých názorů. Nemusíme se přitom plácat rovnou po ramenou, ale můžeme vytvořit konstruktivní debatou živoucí organismus našeho města pro generaci našich dětí tak, jak nám velí povinnost.

Přeji všem kouzelné Vánoce plné světla, radosti, štěstí a lásky a v příštím roce 2015 větší odvahu nalézt k sobě zase ztracenou cestu. Sami uvidíte, jak hodně toho bude v budoucnu zapotřebí. Šťastné a veselé!

Středu jsem mimo jiné prožil tím, že jsem si na Resselově náměstí koupil od trhovců vánoční jedličku a kochal se jinak poklidnou atmosférou jarmarku provoněného punčem, jehličím a dalšími nezbytnostmi, které patří neodmyslitelně ke kouzlu českých Vánoc. Uprostřed kulis našeho královského města jsem si navíc připadal jak za starých dobrých časů, což ještě víc umocňovalo cinkání zvonků a sváteční hudba, které člověka naladily do klidu, harmonie a pohody rodinného krbu. Jenže už o pár minut později jsem se musel přeladit do tvrdé reality a vysvětlovat na popud zmocněnce zastupitele Málka Petra Lockera republikové policii obsah jednoho z mých článků a jedné mojí úvahy, které se dotyčnému údajně nelíbí a proto si na mne přišel před pár dny stěžovat. Spolu s policistou, který se musel podnětem Petra Lockera také zabývat, jsme strávili zhruba tři čtvrtě hodiny času nejrůznějším vysvětlováním a dokazováním a přirozeně také sepisováním nezbytného protokolu.

Z vlastní praxe bývalého policisty přitom vím, jak je služba uniformovaných strážců zákona z obvodního oddělení časově náročná a co je a není prioritním zájmem společnosti. Nicméně šlo v tomto případě o podnět občana, který bylo povinností Policie ČR prověřit. Po zhruba patnácti minutách výslechu však přišlo to, co jsem očekával - zmíněnému policistovi volal operační důstojník, že je nutné vyjet k nějakému vloupání v Chrudimi a začít tento případ neprodleně řešit. Jenže nemohl - musel totiž nejprve dořešit stížnost Málkova zmocněnce.

Člověk neznalý poměrů něco takového ale nechápe. Považuje totiž za samozřejmost, že policista je tu především od toho, aby honil zloděje a vyšetřoval spáchanou trestnou činnost, než aby se zabýval tím, kdo komu zabrnkal nějakým článkem nebo úvahou na jeho ego. Takový byl tedy můj letmý středeční postřeh a poznání, do čeho všeho může být současná policie zatažena. Okradeným Chrudimákům se proto omlouvám, že museli kvůli mému výslechu tak dlouho čekat na příjezd policejní hlídky a policistům zase za to, že jim okradení možná spílali kvůli tomu, jak je dnes "rychlá" Policie ČR. Inu, jak se říká, nikdo nemůžeme za své rodiče, ale ani za své spoluobčany, kteří se, ač nebyli v mé úvaze jmenováni, poznali jako ona pověstná potrefená husa. A o tom žurnalistika, vážení čtenáři, přeci je. Šťastné a veselé!