Možděnice

Také v Chrudimi se v minulých dnech objevil symptom českého národního sportu, na nějž nedali dopustit jak nacisté, tak komunisté. Udavači a práskači mají dnes opět žně a za své skutky očekávají spravedlivou odměnu. Udávají děti ve škole, jimž naštěstí paní učitelka vysvětlí, jak ošklivý skutek práskačství je, udávají dospělí, jimž nahrává rozložení sil ve společnosti a postkomunistické manýry některých vrcholných politiků. Na nedávnou minulost si tak teď možná vzpomněl lokální komunistický politik Jaroslav Moučka.

Nemám rád komunismus. Nemám ho rád, protože jde o zrůdnou ideologii, která je postavena na třídním boji, ateismu a revoluci. Při vědomí toho všeho mne nepřestává udivovat, jak neuvěřitelně dovolení komunisté dnes jsou. Chrudimští „rudí“ opět předvedli, že se po čtvrt století od „revoluce“ opravdu nezměnili. Udávání, donášení, zlá vůle a škodolibá radost z problémů druhého. Jenže tím druhým není jen nějaký diplomovaný technik, který kdysi po udání jednoho z aktivních svazáků musel opustit místo ve zdejší Transportě a odebrat do uranových dolů. Tím druhým je tentokrát církev, respektive její představitel, arciděkan Jiří Heblt. Církev odjakživa patří mezi úhlavní nepřátele komunistů a nic na tom nemění ani vznik kolaborantského hnutí Pacem in teris, jímž se někteří kněží snažili s bolševiky vyjít.

Místní představitel komunistů, městský zastupitel Jaroslav Moučka, tedy neváhal využít slabiny, která se ukázala v hospodaření místní farnosti a s nestoudným komentářem o „dobrém hospodáři“, jímž má být právě člověk, jehož soukmenovci nechali spadnout stovky kostelů a povraždili stovky kněží i obyčejných laiků, informoval orgány státní správy o pochybení faráře Heblta. Zcela v rámci zákonů samozřejmě. Zcela v duchu zákonů však byli zlikvidováni i lidé jako Milada Horáková a proběhla i akce K, při níž byly komunisty zrušeny kláštery a řeholníci internováni.

Nechci se bavit o zákonech, které jsou, bohužel, pro mnohé první i poslední hranicí lidského svědomí a často i morálky. Chci se bavit o slušnosti a dobré vůli. Tedy vlastnostech, které lidé typu Jaroslava Moučky, komunisty, jenž udal chrudimskou farnost na Ministerstvu kultury České republiky, podle všeho naprosto postrádají. A mne mrzí, že v době, kdy se problém komunistů dal ještě řešit, „nebyli jsme jako oni“. A „oni“ zatím pomalu prorůstali mladou demokracii, aby nakonec opět udávali a lhali. Komunisté nejsou dobrými hospodáři. Nebyli, nejsou a nebudou. Komunisté mají naprosto zásadní podíl na duchovní, duševní i materiální devastaci celého našeho národa a jen upřímné pokání jim může zajistit opětovné přijetí do společnosti slušných a charakterních lidí.

Každý jistě ví, kam atmosféra, kterou udavačství ve společnosti buduje, nakonec vede. Z lidí se stanou ovce, které se začnou bát vlastních dětí. Pavka Morozov by mohl vyprávět. Ovzduší zhoustne a pětadvacet let budované demokracie, svobody slova, svobody projevu je to tam. I Chrudimské noviny měly tu pochybnou „čest“ s práci udavače, který se za každou cenu snažil je zlikvidovat. Nebudu zde uvádět jméno ani jeho funkci, ale o lidech, kteří zásobovali místní oddělení policie trestními oznámeními na redakci i jednotlivé redaktory, jsme psali už několikrát.

Jaký závěr z této úvahy plyne? Univerzální je jasný - udavačství je špatné. Ten subjektivní pak záleží na morálce každého z nás. Někomu přijde fajn vzít proutek a našlehat panu faráři za to, že z almužny, kterou stát vyplácí z komunisty rozkradeného církevního majetku jako dotace, část peněz využil jinak, než všemocný úředník schválil. Jinému je nevolno z představy, že lidé jako komunista Moučka zasedají v orgánech města a kraje. Ostatní si třeba poklepou na čelo, protože co já o tom všem mohu vědět. Mnoho ne, ale dobře si pamatuji jméno člověka, který před lety udal mého dědu a ten pak musel do zmiňovaných uranových dolů.

"Pomáhat a chránit." Heslo, které bylo naplněno v praxi. Bez fanfár, okázalosti a očekávání vděku. Řeč je o chrudimském republikovém policistovi Michalu Jinochovi, který vzal kosu a šel pokosit přerostlou trávu, jež bránila motoristům pod sídlištěm Na Větrníku v bezpečném vjezdu na hlavní silnici a ohrožovala tak jejich životy. Jako muž zákona věděl, že věc nesnese odkladu a že nemá cenu vyčkávat, až se město domluví se státem, kterému část uvedeného pozemku patří, protože tu co chvíli může dojít k opravdovému neštěstí. Proto konal a konal správně, protože tím možná někomu ušetřil velké trápení.

Muže činu mám rád. Nemám ale rád ty, kteří se vymlouvají na "objektivní" potíže, proč to nejde. Protože pak to zpravidla jde, až když se někomu něco stane a kdy už je na všechno pozdě. Nemám také rád ty, kteří nad takovými nebezpečími mávnou jen rukou a zlehčují je, ačkoliv jsou to oni, kdo mají konat a jsou za to placeni. A už vůbec nemám rád ty, kteří jsou za to odpovědní a kolem problému každý den jezdí a dělají, že ho nevidí. Policista Jinoch ho naštěstí viděl, přišel a vyřešil ho. Přesně v duchu přísahy, kterou složil. A nepotřeboval k tomu ani pistoli ani haldu úředních razítek, pouze zdravý selský rozum, obyčejnou kosu a pár minut svého času.

Co z toho vyplývá? Že jsme zapomněli mnohdy zdravý selský rozum používat a děláme z jednoduchých věcí větší problém, než jaký ve skutečnosti je. A to dokonce i za cenu toho, že to může někoho zabít. Zkrátka, že je někdy úřední šiml tak pomalý a nevýkonný, že nezbývá, než si pomoci sám.

Nemohu si pomoci, ale nejvěcněji se z chrudimských opozičních stran chovají v poslední době Piráti, ačkoliv nejsou v zastupitelstvu. Neprovází je totiž žádné mediální výkřiky, kterým leckdo říká politický marketing, nýbrž věcné připomínky, které aplikují okamžitě do praxe. Stačí si jen připomenout jejich zdařilé starostovo "nachytání na švestkách", když jim zatrhl přenášet na internet pomocí videa průběh "veřejných" schůzí městského zastupitelstva, což, jak se hned ukázalo, bylo nejen v rozporu se zákonem, ale především to pomohlo od minulé schůze přímé přenosy z jednání zastupitelstva po věčných odkladech a neustálých dohadech zlegalizovat. Díky tomu mají občané města možnost snadněji dohlížet na práci zastupitelů, které si do vedení města zvolili, aniž by se museli trmácet v nevhodný čas do zasedačky v Pardubické ulici.

Podruhé se ujali obav některých obyvatel Chrudimě a Píšťov, kteří se zajímali po loňské havárii v areálu firmy Penta, odkud utekl do ulic města jedovatý mrak, o to, nakolik jsou zde zabezpečeny uložené nebezpečné chemikálie a radioaktivní materiál. Občané totiž po loňských zmatcích při likvidaci uvedené havárie začali pochybovat o tom, zda se jim dostává pravdivých informací o vlivu zpracovatele chemikálií na zdejší životní prostředí. Zvláště, když s nimi o této problematice nikdo nekomunikoval. Pirátům přitom stačilo několik týdnů, aby přiměli k odpovědi jak radnici, tak i všechny kontrolní orgány, a dokonce byli vpuštěni k prohlídce uvedeného areálu, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak to tady ve skutečnosti funguje. Co je však hlavní, prostřednictvím právního rozboru, který si nechali zpracovat, se dopídili ke zjištění, že provoz Penty může připomínkovat jak radnice, tak i samotní občané, o čemž do té doby nikdo nevěděl a nikdo se tím v podstatě ani nezabýval.

A nyní přichází v krátké době za sebou další majstrštyk Pirátů, kteří už z principu odmítli podepsat předložené prohlášení mlčenlivosti, kterým se radnice snaží nad rámec zákona přinutit všechny, kdo pracují v městských komisích, k povinnosti zachovávat mlčenlivost o všem, o čem se v souvislosti s výkonem funkce člena komise dozvědí. V podstatě tak nesmí mluvit o tom, co v komisích dělají. A právě toto prohlášení nechali Piráti podrobit další právní analýze, která jej zpochybnila a doporučila Pirátům ho nepodepisovat, protože na všechny případy porušení mlčenlivosti (například v případě ochrany osobních údajů) pamatuje zákon a město si tak podle právníků vynucuje něco, na co nemá právo. Pro někoho složitý právní případ, avšak s jednoduchým obsahem. Už jednou se totiž město přiznalo k chybě, když zakázalo natáčet s odůvodněním ochrany osobních údajů veřejné schůze zastupitelstva, nyní ale přichází s něčím podobným v písemné podobě a zakazuje i to, co není zakázáno.

Chrudimští Piráti tak do třetice dokázali, že opravdu nejsou ovcemi jako ostatní a člověku se chce až říci, jaká škoda, že nejsou v zastupitelstvu. Neprotestují totiž, ale jdou k podstatě věci a snaží se zjednat nápravu všemi dostupnými prostředky. A navíc bez kompromisů a v zájmu občanů a demokratických principů. Když se totiž zakazuje i to, co není zakázáno, pak umírá demokracie. Škoda jen, že se tak děje u nás v Chrudimi.

Vlajka nebo hadr? Samozřejmě, že vlajka! Řeč je o modrém praporu se žlutými hvězdami, který je jedním z poznávacích znamení Evropské unie, jíž je Česká republika členem. O tom nemůže být sporu. Slova městského zastupitele Kálese mladšího, že "ČR nepatří mezi ty členské země, které považují tuto vlajku za symbol evropské sounáležitosti a že by měla z radnice zmizet", nejsou ničím jiným než euroskeptickým folklórem Svobodných, který se snaží místní organizace této strany implantovat do života našeho města, aniž by měl na jeho chod nějaký zásadnější vliv. Nejde tedy o nic jiného než o vyjádření ideologie strany, která sdružuje příznivce podobného smýšlení a není proto divu, že se najdou mnozí, kteří považují takové názory jen za prázdné gesto anebo jako zastupitel Jiří Hradec (Koalice pro Chrudim) dokonce za extrém, kterému je třeba udělat přítrž.

Každopádně na začátku všeho bylo v roce 2003 referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii, v němž se přes 77 procent voličů vyjádřilo pro členství v EU. Lidé se tehdy rozhodovali především pod vlivem nedávných dějinných zkušeností, kdy jsme patřili do sféry vlivu dřívějšího Sovětského svazu (dnešního Ruska) a byli zároveň rozladění z dosavadního vývoje novodobé demokracie v naší zemi a řevnivosti na české politické scéně. Slibovali si proto od vstupu do EU, že se opět začleníme mezi západní demokracie, jež nám poskytnou účinnou ochranu před jakýmkoli vojenským nebezpečím zvenčí a zároveň, že zjednají v naší zemi pořádek - zejména pokud jde o nakládání s veřejnými prostředky. Před referendem se přitom hovořilo o federaci se společnou obranou a zahraniční politikou, teprve až později o politické a ekonomické unii s obrovským a drahým aparátem úředníků, europoslanců a unijních institucí, které se v současnosti vyznačují neprůhlednými finančními toky, přebujelou byrokracií a stále většími zásahy do soukromí občanů pomocí direktivních zákonů a nařízení.

Zkrátka, každá mince má svůj rub a líc a je třeba nezastírat, že členství v Evropské unii má své výhody i nevýhody, které stále zřetelněji odhaluje každodenní život. Proto také přibývá euroskeptiků, kteří mají potřebu se sdružovat a vyjadřovat svoje názory jako Svobodní v Chrudimi. Není tedy nic nelegitimního na tom, že jako demokraticky zvolení zástupci občanů požadují sundat vlajku EU z chrudimské radnice a kde jinde o to mají požádat, než na schůzi městského zastupitelstva. Otázkou ale je, jakou formou to podávají a zda právě neuctivé výroky mladšího z Kálesů o "modrém hadru" neuškodí paradoxně nejvíce Svobodným, protože se takovou rétorikou začínají možná z nevědomosti přibližovat nacionalistickým politikům, které v Evropském parlamentu reprezentuje například francouzská Národní fronta. Daleko podstatnější ale je, jaký přínos mají vůbec tato slova pro další rozvoj Chrudimě, která nepotřebuje další politická klišé a mluvky, nýbrž rozvážné a fundované odborníky, kteří nás přesvědčí smysluplnými činy a tím, co mají v životě za sebou. Komunální politika je o obecní samosprávě a rozvoji komuny (v tomto případě města) a kdo se chce angažovat v celostátní nebo dokonce globální (evropské) politice, měl by se realizovat tam a nikoli v prostoru, který je vymezen cedulemi začátek a konec obce.

Co dělal váš dědeček za války? Komu pomohla vaše babička před 70 lety? Nevíte? Tak jste na tom asi jako většina Chrudimáků. Oslava konce doposud největšího válečného konfliktu je přitom každoročně příležitostí ke vzpomínání, ale i reflexi. Vlastní i druhých. Letos se odbyla o něco dřív, než nám přikazuje kalendář, ale, popravdě řečeno, nijak mi to „žíly netrhá“. Nějak si na oficiality nepotrpím a tak je mi vcelku jedno, kdy kdo přijde položit květiny k památníku v urnovém háji. Sympatický mi byl Richard Herbst, který zvolil šeříky, což je nejen můj oblíbený stromek, ale především jde o květy, jimiž byly zaplaveny tanky Rudé armády. Ono se to sice nezdá a mnozí raději zapomněli, ale skutečně to byla Rudá armáda, kdo vyhrál druhou světovou válku. Jen těžko by se v tehdejším světě našel stát, který by dokázal nést takové ztráty a tak vysoké náklady. Ne, soudruha Stalina skutečně nemiluji a o jeho způsobu vedení boje si mohu myslet své, ale fakta jsou prostě fakta.

Trochu se mi nelíbí, jakým způsobem byly děti školou povinné a teenageři nahnáni k pomníku, aby zde vyslechli projevy a sledovali minimálně škrobené pokládání květin a věnců. Tímto se v mladých lidech láska k vlasti a hrdinům, kteří položili život i za ně, i za jejich možnost svobodného života rozhodně nevybuduje. Slavíme přeci sedmdesát let a stále žijí lidé, kteří si válku pamatují a aktivně se jí účastnili. Příkladem je můj bývalý soused, kapitán Souček. Tankista, voják, bojovník, moudrý muž, jehož osudy zaznamenali třeba nadšenci z Paměti národa. Proč se nezorganizuje veřejná přednáška, kde by tento muž své zážitky zájemcům popsal? Přišel by jen ten, kdo by chtěl. Proč nejsou chrudimští elitní výsadkáři pozváni na náměstí, kde by předvedli, co umí a jakou techniku vlastní? Proč se neuspořádá výstava fotografií z doby, kdy před sochou Josefe Ressela hajlovali esesáci? Pokračovat bych mohl ještě týden.

Náš vztah k válečným hrdinům je plný rozporů. Možná to souvisí se ztrátou národní identity, která se v tavícím tyglíku multikulturalismu vydává za nacionalismus, jenž samozřejmě nepostrádá nádech něčeho, za co se slušný člověk stydí. Taková hrdost na vlastní národ se objeví jen v době, kdy naši borci vyhrávají nad Ruskem v hokeji. Jakmile však dostanou „klepec“ od Finů, už jsou to rázem „oni“. Nejsme ani Češi, ani Evropané, jsme vůbec ještě lidé? Svět, za nějž hrdinové, na které v těchto dnech vzpomínáme, bojovali a umírali, je dávno pryč. Měl jiné hodnoty, vyznával jiné přístupy k řešení problémů, vychoval lidi odhodlané zemřít za vlast, kterou nade vše milovali. Nám je naše vlast v lepším případě ukradená. Jak jinak si lze vysvětlit, že ji necháme dobíjet nehodnými politiky a bývalý estébák je dokonce ministrem, přičemž to nikomu vlastně nevadí? Co bychom dělali my, pokud by začala válka? Bojoval by vůbec ještě někdo za českou kotlinu?

Všiml jsem si, že napsat o tom, že městští strážníci rozdali v sídlišti U Stadionu pětatřicet parkovaček, dokáže místní obyvatele pořádně nadzvednout ze židlí a zalamentovat si. Ne ale na adresu našich novin, nýbrž na radnici, která podle nich otálí s realizací rozšířených parkovišť před některými bytovými domy. Právě s touto navrhovanou úpravou přišly některé místní samosprávy. Stalo se tak poté, co odsud lidé doslova vyhnali pražské architekty, kteří jim chtěli sídliště rozparcelovat několika silnicemi, jež měly umožňovat i další možnosti parkování, čímž by podle nich duch tohoto věčně zeleného sídliště u řeky utrpěl nenávratné škody. A tak samosprávy vymyslely elegantní, levné a hlavně rychlé řešení, jehož realizace se podle nich tak neskutečně dlouho vleče.

Jde o již mnohokráte skloňované rozšíření příjezdových komunikací před bytovými domy zhruba o metr až metr a půl, které by zde umožnilo příčné a podélné parkování vozidel zároveň a zvýšilo by tak možnosti parkování v tomto největším chrudimském sídlišti, které bylo vyprojektováno v druhé polovině 60. let, a zatímco dříve zde měla auto každá druhá rodina, dnes ho má každá, ne ale jedno, ale rovnou dvě nebo tři, s čímž tehdy socialistické inženýrství nepočítalo. A z toho také pramení problémy s místy pro parkování, kterých se tu všeobecně nedostává, a protože ze strany města stále nepřicházelo žádné přijatelné řešení, přišli místní obyvatelé s výše uvedeným návrhem, který by od tohoto problému alespoň částečně ulevil a hlavně by příčné a podélné parkování usnadnil a zlegalizoval, protože už teď jsou mnozí nuceni parkovat zadními koly aut na trávníku, aby odsud vůbec vyjeli.

A právě v tom spočívají konflikty, které čas od času v sídlišti přicházejí, když se někdo rozhodne svoje spoluobčany - motoristy anonymně udat strážníkům, jako se naposledy stalo minulou neděli před bytovými domy čp. 710 - 712, že částečně parkují na městské zeleni. Toliko alespoň uváděla svodka strážníků. Jenže jsem hned po uveřejnění obdržel telefonát, že se tak dělo i před vchody čp. 717 - 720 a že znají jméno udavače, jehož zásluhou musí nyní přijít do služebny strážníků na Resselově náměstí k projednání dopravního přestupku i starší manželský pár, který zde svoje auto dlouhodobě parkuje a jezdí s ním opravdu jen výjimečně. Také jsem se dozvěděl, že si tu lidé začínají kvůli udávání vyměňovat vcelku ostré názory a jízlivě se navzájem popichují. Jde o zastánce a odpůrce rozšířeného parkování, kteří jsou však ve výrazné menšině. Dá se říct, že jde o jedince ve srovnání s celými bloky domů, jejichž obyvatelé si přejí před domy komfortnější parkování. Třeba jen proto, aby tudy mohla projet mezi parkujícími auty sanita nebo hasiči, když je potřeba. Zvláště večer to ale není možné a naposledy na to doplatil před 14 dny zdejší důchodce, k němuž se musela záchranka dostávat urgentně oklikou přes několik trávníků, než se vůbec dostala před vchod, kde bydlel. Bohužel, muž o dva dny později v nemocnici zemřel.

Tohle vše jsou tedy důvody, které vedou zdejší občany v drtivé většině k přesvědčení, že by město mělo začít konečně konat, jenže ono zdánlivě nekoná a problémy se tu na sebe dál nabalují. "Ptáčkomilové a ochránci přírody" brání totiž nejen trávník, kde lidé nuceně parkují, ale i stromy, které komunikaci lemují v těsné blízkosti. Nejenže jsou překážkou rozšíření parkovacích ploch a bezpečnější průjezdnosti vozidel integrovaného záchranného systému, ale svým velkým vzrůstem zabraňují i přílivu slunečního světla do bytů ve spodních patrech jednotlivých domů. Před vchody čp. 717 - 720 jde navíc o lípy, sice krásné stromy, avšak výrazné alergeny a znečišťovače vozidel i blízkého okolí. Svými košatými korunami lákají i havrany ke stavění hnízd a vyvádění mladých, jako bychom jich neměli v Chrudimi až dost.

Už proto se místní ptají, proč k nim není město vstřícné podobně jako oni, když na vlastní náklady nechali opravit obrubníky a pořídili zde nové, aby uchránili městskou zeleň před domy, o kterou se denně víc než vzorně starají jako o svoji. Stačí se jen podívat přes silnici na ten propastný kontrast a rozdíl se zelení, kterou obhospodařují Technické služby Chrudim nebo přímo město. Všude po zemi zahnívající tráva po sekání anebo plno větví a větviček ze stromů, z nichž si havrani vesele staví hnízda. Listí pak létá přímo do vchodů a nikdo až na místní občany je neuklízí. Kořeny vzrostlých stromů, které tu někdo před lety vysadil bez rozmyslu blízko komunikací, nadzvedávají a ničí dlažbu chodníků, jež připomínají tankodrom z nějakého sovětského filmu. A "městská" zeleň přímo před domy? Díky péči místních jde o úhledný park s mnoha úpravami jak z katalogu zahradního architekta.

Obyvatelé domu chtějí teď od města jediné - nějaký rozumný kompromis, který by rozšířil možnosti parkování a zároveň zachoval zdejší zeleň náhradní vhodnější výsadbou nových stromů dál od komunikací a oken jejich bytů. To proto, aby si každý přišel na své, tedy i "ptáčkomilové a ochránci přírody" stejně jako majitelé aut, kteří tu chtějí v klidu parkovat a nehádat se se strážníky (kteří za to nemohou), když jim "vlepí" za stěrač parkovačku po udání některého ze svých spoluobčanů a oni si pak musí dojít na náměstí pro domluvu, o které stejně každý ví, že je k ničemu. Snad i proto jedna ze sporných lip nyní nápadně usychá, jako by začala platit nedávná pohrůžka občanské neposlušnosti, že když nepomůže město, pomohou si občané od překážejících stromů sami. Nechtějí totiž už poslouchat posměšky některých nepřejícných obyvatel, "že se teprve uvidí, zda tu vůbec nějaké širší parkoviště někdy bude," a už vůbec si nechtějí připadat jako uličníci, když je někteří udávají, jen aby si na nich zchladili žáhu, protože žádnými uličníky nejsou. Jsou jen občany města, které je trestá za to, že jim nedokáže zajistit základní občanskou vybavenost, do níž spadá i dostatek parkovacích míst stejně jako dostatek vhodné a náležitě udržované městské zeleně. Navíc se ocitají v situaci, kdy se snažili městu situaci ulehčit a sami přijít s vhodným řešením.

Jenže to se i přes četné předvolební sliby stále nedostavuje a jedinou odpovědí je jim zatím pětatřicet parkovaček, které někoho nadzvedly z židle a dalším udělaly radost... Trochu smutná bilance nad snahou občanů sblížit se s městem a nalézt společně nějaký schůdný kompromis.

Dá se říct, že město žije v posledních dnech výší platu městské úřednice a zastupitelky Šárky Trunečkové (SNK-ED). Usuzuji tak z vysoké čtenosti článků, které na uvedené téma zpracoval Jakub Valenta. Osobně to sice tolik neprožívám, ale jako novináře mě přirozeně zajímalo, jak se bude chtět město vykroutit z toho, že odmítne tento údaj svým občanům poskytnout. A ejhle! Na vině je prý šikana Chrudimských novin. Vcelku originální zdůvodnění, které, přiznám se, tu ještě nikdy předtím nebylo a právníkům města muselo dát jistě hodně práce, než něco takového vymysleli. Deset minut jim na to určitě nestačilo, spíše potřebovali celé hodiny.

Inu, pracovní doba se dá využívat různě - buď účelně anebo neúčelně. V tomto případě si dovolím tvrdit, že jde o druhý případ, který je nešťastný tím, že se zatajuje informace o výši mzdy a odměn zaměstnance, který je placen z veřejných prostředků. Nešťastný je také z pohledu toho, že byla tato informace našimi novinami požadována v souladu se Zákonem o svobodném přístupu k informacím, neboť existují pochybnosti ne jednoho, ale hned několika politických subjektů ve městě, které tvrdí, že zřizovat pracovní pozici, v níž působí Šárka Trunečková, je pro město nehospodárné a Chrudimi prý vyjma tzv. měkkých projektů nic hmatatelného nepřináší. Nejde tedy vůbec o konkrétního člověka, v tomto případě o Šárku Trunečkovou, ale o podklady, jejichž součástí jsou také mzdové náklady, které jsou nutné k objektivnímu a komplexnímu posouzení této problematiky.

A právě k veřejnému zájmu, dovolím si tvrdit, právníci města vůbec nepřihlédli, stejně tak nevzali v úvahu stanovisko Nejvyššího správního soudu z loňského října, které zřetelně říká, že se informace tohoto druhu "zásadně poskytují" a stejně tak jasně stanovuje, v kterých výjimečných případech je může povinný subjekt (město) odmítnout. Ani jeden z těchto důvodů přitom nepamatuje na údajnou šikanu, které se měly Chrudimské noviny sérií článků o Šárce Trunečkové dopustit, a pokud snad ano, pak už měli právníci města včetně Šárky Trunečkové dávno konat. Tedy, přesně tak, jak jim v takových případech ukládá zákon, což ani jeden z nich neučinili a s tímto "esem v rukávu" přišli až v momentě, kdy potřebovali odmítnout požadavek našich novin.

Tolik můj pohled na problém, který se dotýká nás všech. Na jedné straně stojí totiž koncepce starosty Petra Řezníčka, která preferuje a z veřejných prostředků podporuje projekty Místní agenda 21, Zdravé město a další včetně zaměstnanců, kteří musí tyto projekty obsluhovat, a na straně druhé mu oponuje celá řada dalších lokálních politiků, kteří tvrdí, že je provoz těchto projektů nákladnější, než je ve skutečnosti jejich přínos. Ona skutečnost je ale zatím pofiderní, protože neznáme veškeré položky na straně "má dáti" a "dal" a jediné, co známe, je, že každá ze stran má svoji subjektivní pravdu při pohledu na věc. To ale k odhalení skutečné pravdy nestačí, a to je přesně ten moment, kdybychom neměli zůstávat lhostejní a měli žádat úplné informace. Pokud je tohle šikana nebo vyprovokování nenávisti veřejnosti vůči Šárce Trunečkové, jak napsal redakci Chrudimských novin tajemník MěÚ Chrudim, pan Chmelík, pak si opět dovolím tvrdit, že vůbec nepochopil, oč tu běží, anebo jen plní, a třeba i v rozporu se zákonem, zadání svého zaměstnavatele, ale to nechť posoudí jiní. Ostatně, nebylo by to poprvé, kdy si město vykládá svobodný přístup k informacím po svém.

Chrudimským novinám nejde tedy o to trápit Šárku Trunečkovou, ale získat objektivní informace. A čím déle tomu bude město bránit, tím větší tlak bude pochopitelně na paní Šárku vyvíjet její okolí a občané se začnou ve stále větší míře zajímat, v jaké platové tabulce je vlastně zařazena, když je s tímto údajem, který má být běžně k dispozici, nakládáno takřka jak se státním tajemstvím. Možná se to někomu zdá být humorné, ale je tomu tak. I taková může být Chrudim na začátku 21. století, zkrátka nedobytnější než Pražský hrad...

Roman Málek se v dopise adresovaném jednomu z majitelů Chrudimských novin ohradil proti tvrzením, jež zazněla v článku "Přilepšuje si místostarosta Málek trháním lístků na kulturních akcích?", a která mimo jiné zpochybňují Málkovu erudici v tom vydávat se za odborníka pro tisk, média, komunikaci a mediální výchovu. Málek si přesto na svém tvrzení trvá a dokládá jej "vzděláním" a "praxí", kterými prý za svůj dosavadní poměrně krátký život prošel. Nu, dobrá, tak si je hezky od začátku projděme, ať máme jasno v tom, co všechno stačí v současné době k tomu, aby se člověk mohl prohlašovat za "mediálního odborníka".

Ze všeho nejdříve je třeba si připomenout, že je Roman Málek absolventem chrudimské "integrovky", která každoročně vychovává prodavače, aranžéry, cukráře, kuchaře a číšníky. Tedy ty, a tady je prosím všechny za prominutí, kteří by na jiné náročnější střední škole na maturitu nejspíš nedosáhli. A právě takové školy jsou minimálně nutné k tomu, aby člověk mohl nastoupit někam do vydavatelství a začít hezky od píky jako řadový redaktor, což se v případě Romana Málka nikdy nestalo. Kvůli tomu jsem to i zmínil. Nikoli proto, abych byl vůči někomu jízlivý. To bych si ani nedovolil, jen jsem chtěl, aby byli čtenáři plně v obraze.

Nicméně Málek se rozhodl svůj profesní život mediálního odborníka dokladovat před jedním ze spolumajitelů Chrudimských novin následujícím výčtem vlastní mediální praxe: 2006 - současnost www.chrudimka.cz, externista (návaznost na šéfredaktora a zakladatele); 2006 - současnost Chrudimský zpravodaj, člen redakční rady; 2012 - 2014 BEZVAakce, zakladatel portálu a správce; 2010 - 2012 Remix - Regionální mix informací, redaktor / koordinátor pro Pardubický kraj; 2008 - 2012 Turistické noviny Chrudimska - Hlinecka, zakladatel a vedoucí vydání; 2002 - 2006 www.chrudimka.cz, zakladatel a šéfredaktor; 2004 - 2006 www.nevladky.cz, zakladatel a šéfredaktor; 2002 - 2004 Evropské vydavatelství, s. r. o./Jan Doležal, Bulvár, Pardubice, externista.

Uf, člověku by se z toho až zatočila hlava. Nicméně Roman Málek naši redakci osočil, že neumí zdrojovat na internetu, a tak jsem si tam vyhledal ještě další zajímavé údaje, které Málek uvádí ve svém životopisu. Už během svých studií na již zmíněné "integrovce" zvládl být třeba současně i "specialistou pro tisk a komunikaci" v Okresní radě Junáka v Chrudimi a Národní institut dětí a mládeže mu v roce 2010 udělil certifikát pro mediální výchovu a medializaci. (Ten samý institut mu mimo jiné o rok později udělil další certifikát "Jak zvládat zlost a agresivitu".) :-) To jen na okraj, abychom byli přesní a nebyli zase Romanem Málkem nařčeni, že pracujeme s neúplnými údaji. Čtenářům se zároveň omlouvám za obsáhlost tohoto výčtu, leč nejsem jeho autorem, který by mi to mohl později vyčíst, čemuž jsem chtěl předejít, a musel jsem zároveň názorně demonstrovat veškeré Málkovy mediální zkušenosti.

Co k nim uvést? Asi to, že jsme měli ve shora uvedeném článku pravdu. Málkovou jedinou zkušeností v praktické redaktorské práci je externí spolupráce s pardubickým Bulvárem, který přežívá jen díky evropským dotacím, protože stojí na úplném okraji čtenářského zájmu. A co říci k ostatním portálům, které Málek zakládal, spoluzakládal nebo řídil? Že takřka každý má dnes nějaké webovky, blogy nebo alespoň soukromé stránky na facebooku s více či méně kvalitním obsahem. A ruku na srdce. Kdo z vás někdy potřeboval k životu weby jako nevladky.cz, remix.cz nebo BEZVAakce? Osobně jsem se bez nich zatím obešel, protože jsou takových na internetu stovky ba tisíce, zatímco těch skutečně kvalitních je na netu jak šafránu, což znovu není podle mého názoru Málkův případ. U něho zatím skutečná kvalita pokulhává a je vůbec otázkou, zda by takové weby dokázaly přežít bez dotací a obstát v ostré konkurenci. Opět jsem k tomu velmi skeptický.

A proč? Protože Málkovi zoufale schází práce v terénu, tisíce odpracovaných hodin na jednotlivých tématech, novinářská pokora a etika, pokud se dá vůbec hovořit o nějaké práci novináře, natož o nějaké mediální výchově, která se opírá o certifikát jakéhosi "pionýrského kroužku", který si vzletně říká Národní institut. Zkrátka to, co Málek v Chrudimi zatím dobře některým politikům a voličům prodává, není nic jiného než virtuální realita - česky řečeno "vzdušný zámek", který se vydává za něco mimořádného a přitom je prázdný a bez obsahu. Také marketingově nepůsobí weby, které Málek zmiňuje, nijak atraktivně a spíše mi jejich fungování zavání nepřehlednou dotační politikou, na kterou jsou podobné nefunkční projekty přisáty jak na maminčin cecík. Tady se podle mne naopak Málek orientuje až náramně.

A jsme u jádra pudla. Absolvent "integrovky" a dřívější člen Junáka se okamžitě stal bez jakýchkoliv zkušeností specialistou pro tisk a komunikaci, nyní už dokonce řediteluje soutěži Školní časopis Pardubického kraje a vydává se za odborníka na mediální výchovu. Odsud jsme přitom už jen kousek od politiky, která Málka v současnosti živí, protože mu nízká voličská účast umožnila vcelku pohodlně se dostat do křesla neuvolněného místostarosty Chrudimě. Můžeme jen spekulovat, zda s něčím takovým Málek dopředu počítal nebo dál počítá. Každopádně vstoupil do politiky příliš mladý bez zkušeností a patřičného vzdělání, avšak s gloriolou aktivisty, který se, dovoluji si tvrdit, zabývá takřka vším a v podstatě ničím a podle toho také jeho politika vypadá. Na západě se totiž politici na svou kariéru dlouho dopředu připravují a jsou absolventy těch nejprestižnějších univerzit (v USA je to Harvard University nebo ve Velké Británii Cambridge University či Oxfordská univerzita), zatímco u nás zatím stačí ony "pionýrské kroužky" k vytváření falešné iluze, že rozumím i tomu, čemu vlastně nerozumím a co do hloubky vůbec neznám a když, tak jen okrajově. Za nás se tomu říkalo rychlokvašky, dnes se takoví lidé neváhají pasovat za odborníky a top manažery. Zda je to klam, podvod nebo lež, nechám na úsudku každého z vás. Za každého však hovoří jeho pracovní výsledky, a tak se ptám sám sebe i vás, zda lze na těchto povrchních základech stavět funkční republiku a město? A také, zda jde efektivně spravovat miliardové majetky, s jejichž pomocí je tato "odbornost - neodbornost" ve stále větší míře dotována z našich kapes?

Sečteno, podtrženo, svoje dítě bych na mediální výchovu k Romanu Málkovi nedal, protože nikdy žádného "sólokapra" nenapsal a obávám se, že ani neví, jak se k němu dostat. Vedle něj znám ale opravdové profíky v mediální oblasti, za které hovoří jejich erudice, odbornost, patřičné vzdělání a především letité zkušenosti, které se odráží v jejich vysoké divácké nebo čtenářské přízni. A právě bez těchto zkušeností se nedá nastupující generaci vychovat, ať už jde o jakoukoliv oblast, ne jen tu mediální. Vím, že nemusíme být v našich novinách vždy stoprocentní, ale naši začátečníci začínají od píky a snaží se i za cenu chyb, což je mi stokrát milejší, než někdo, kdo o sobě tvrdí, že by je mohl z fleku vyučovat, anebo na ně jako Málek žaluje jejich nadřízeným. Romane Málku, závěrem vás poprosím, už poněkolikáté, buďte soudný a přestaňte veřejnost blafovat. Přijměte pokoru za sebe vlastní, jděte do sebe a vraťte se až tehdy, až budete skutečně tím, kým doopravdy jste. Učiníte tím své vlasti i městu tu největší službu, jakou si lze představit. Potom teprve si vás budu moci zase začít vážit jako v dobách, kdy jste to v redakci, kterou jsem tehdy řídil, okukoval a seznamoval se s tím, co je to vůbec novinářská rutina. Přeji vám hodně štěstí!

Jednatel Místní organizace Českého rybářského svazu (MO ČRS) Chrudim 1 Petr Kořán si v Deníku postěžoval, že druhá rybářská organizace v Chrudimi dostala od města sportovní dotaci 43 900 Kč a poukazuje na to, že statutárním zástupcem této organizace je první místostarosta Jaroslav Trávníček (ČSSD). Patrně tím chtěl navodit dojem, že jde o střet zájmů. Zároveň se trošku jízlivě ptá, zda je na tom původní rybářská organizace tak špatně, že tyto peníze potřebuje a chce vědět, k čemu jsou určeny. Nezbývá mi v této souvislosti, než se proti tomuto neomalenému útoku Petra Kořána ohradit a v krátkosti mu připomenout, čí zájmy zastupuje v Chrudimi on a uměle vytvořená organizace, které je členem. To proto, aby nemátl chrudimskou veřejnost a nebudil tak dojem, že snad byla "jeho" organizace nějak poškozena nebo dokonce krácena na svých právech. Tak to ani náhodou!

Jak už jste jistě, milí čtenáři, postřehli, v Chrudimi vedle sebe fungují hned dvě rybářské organizace, což je na tak velké město věc nezvyklá a nevídaná. Přitom mají chrudimští rybáři za sebou více než stoletou tradici a nikdy jako teď nebyli rozděleni na dvě party. Jak se to ale vezme. Není totiž parta jako parta. Už proto, že původní chrudimský spolek reprezentují stále takřka výhradně Chrudimáci, zatímco ten nový umělý ve většině "náplavy" odjinud, a to prakticky z celé republiky. Například jeden můj kamarád, který žije v Praze - Jesenici, je členem Kořánova spolku. A není tu zdaleka jediný Pražák nebo Pardubák. To jen pro lepší ilustraci, aby místní občané věděli, kdo se dožaduje našich peněz (dotace z městské kasy).

A proč tu vůbec máme dvě organizace rybářů, z nichž jednu tvoří Chrudimáci a druzí si na Chrudimáky jen hrají? Řekl bych, že ze sobeckých a ryze zištných důvodů. Všechno začalo v době, kdy v 90. letech začal sílit vliv chrudimských rybářů v ČRS a pomalu spěli k navrácení všech historických revírů včetně Sečské přehrady. A jelikož úspěšné příklady táhnou, z čehož měli někteří vysocí funkcionáři ve svazu obavy, aby nepřišli o svoji dobře placenou živnost, došlo k pokusu chrudimskou organizaci rozvrátit a instalovat do jejího čela naprosto jiné loajální vedení. A jak jinak, než s pomocí zrady a podvodu. Někdo totiž tenkrát vynesl z chrudimské kanceláře adresy všech rybářů a vyzval je pod pohrůžkou, že jim nebude na příští rok vydána povolenka, aby se dostavili na členskou schůzi do Divadla Karla Pippicha. A tak sem rybáři skutečně v hojném počtu dorazili, protože divadlo praskalo doslova ve švech. Byl jsem tam tenkrát také - jako rybář i novinář.

Ke zděšení všech se jim ale na pódiu představil úplně jiný výbor, než jaký si chrudimští rybáři zvolili. (Fotografii jeho členů lze stále ještě dohledat v Okresním státním archivu v Chrudimi.) A po těch letech musím uznat, že to byla tenkrát mela. Zatímco v zákulisí divadla dirigovali schůzi zástupci krajského svazu, v hledišti to vřelo. Takřka nikdo z místních rybářů nechtěl dosazený výbor uznat a na jeho hlavy padala i ta nejhrubší slova. Znovu se tak prokázala síla chrudimského spolku, který v drtivé většině ze schůze znechuceně odešel. Na druhé straně dosáhli však krajští funkcionáři svého - položili totiž v divadle s několika jedinci základy nové organizace, kterou potřebovali k tomu, aby na ni mohli převést revíry, které chrudimští rybáři požadovali vrátit. Z účelově svolané schůze vznikla tedy účelově založená organizace MO ČRS Chrudim 1. Co na tom, že ji na začátku tvořilo jen pár lidí. Početní stav byl totiž narychlo doplněn také o rybáře z Pardubic, Lázní Bohdaneč, Prahy i odjinud, aby se dal zdůvodnit převod tradičních chrudimských revírů na tuto organizaci s patřičným počtem členů.

Od té doby jsou chrudimští rybáři, kterých je ve srovnání s druhou organizací naprostá většina a které svaz záměrně přejmenoval na MO ČRS Chrudim 2, v podstatě v exilu, protože nemohou na svých revírech hospodařit. Museli si zkrátka nalézt nové a dívat se, jak se jejich dřívější vody mění v revíry, na nichž dnes nepotkáte živáčka natož nějakou bernou rybu. Občas se proto alespoň snažili vypomoci vlastní osádkou ryb třeba v náhonu pod nemocnicí, aby si zejména ti starší členové mohli v Chrudimi zachytat. A co na to původně dosazené vedení "jedničky"? To se spíše než o řádné hospodaření staralo více o vlastní kapsy a organizaci vytunelovalo. Bylo obviněno ze zpronevěry víc než pěti milionů korun. Za normálních okolností by to každou organizaci položilo a byla by rozpuštěna. Jenže tady se stále ještě hraje o uvedené revíry, a tak musí MO ČRS Chrudim 1 dál fungovat, protože jde o zájem "shora".

Proto se ptám. Má cenu z peněz města takto uměle vytvořenou a v minulosti vytunelovanou organizaci, která oficiálně sídlí v Lánech na Heřmanoměstecku, nějak dotovat? Potřebuje ji k něčemu město, když má vlastní víc než 130 let fungující rybářský spolek? To nechám na posouzení každého z vás. Nikdo mne nejspíš nebude podezírat z toho, že nějak straním chrudimské radnici, avšak tady ji musím pochválit. Rozhodla citlivě s ohledem na tradici a odvedené služby chrudimských rybářů, kterým věnovala dotaci na konání rybářských závodů školní mládeže v Markovicích, na provádění školení k získání rybářského oprávnění a na další výchovu chrudimských dětí. Proto mi přijdou Kořánova nařčení nepatřičná a chtěl bych mu proto doporučit, aby se přestal trefovat do našeho místostarosty a raději hledal peníze u těch, kteří pomohli vcelku zbytečnému spolku bez historie a zásluh na svět a prodlužují jeho agónii. Naše město ho opravdu k ničemu nepotřebuje. Už proto, že svoje rybáře dávno má a ti sídlí odjakživa U Valchy.

V případě současného ředitele Technických služeb Chrudim Zdeňka Koláře si nešlo nevšimnout souvislostí, které pozvolna spěly k jeho rozhodnutí podstoupit protialkoholní léčbu. Takových signálů jsmě měli v redakci několik a veřejnost se o jeho problému s alkoholem měla poprvé možnost dozvědět na začátku loňského roku, kdy spáchal v opilosti těžkou dopravní nehodu před Vlčnovem, za kterou ho projednával zdejší okresní soud.

Nešlo si také nevšimnout otevřeného dopisu Chrudimačky Ivany Palečkové, která měla se Zdeňkem Kolářem osobní zkušenost a která naprosto věcně a bez emocí konstatovala, že se ředitel Technických služeb rozhodl správně, když nastoupil léčení, protože ho, jak uvedla, "doběhlo něco, s čím se těžko žije". Pozastavila se však nad tím, že mu to dříve v práci procházelo a prochází i nyní, zatímco jinde a v případě "obyčejných smrtelníků" by jim za něco podobného hrozil nekompromisní okamžitý vyhazov. Vzhledem k tomu, že Zdeněk Kolář v podstatě reprezentuje ve své funkci i město, se nedá než s Ivanou Palečkovou souhlasit. Stejně tak musím souhlasit, že si tím vedení města nabíhá na smeč občanů, kteří jím kvůli tomu mohou ve stále větším počtu začít pohrdat.

Nechci tady Zdeňka Koláře nijak pranýřovat, protože bojovat s démonem alkoholu není žádná legrace. Trpí tím nejen on, ale určitě i jeho rodina a okolí, v konečném důsledku pak samotné město, které muselo pod vlivem těchto událostí v Technických službách Chrudim začít improvizovat. Musím však ocenit to, že se Zdeněk Kolář zachoval za této situace jako chlap, který se postavil k problému čelem, protože se chce své závislosti na alkoholu zbavit a jako člověk napravit. Léčba to jistě není a nebude krátkodobá. Město udává, že bude desetitýdenní. Leckdy při ní hrozí i recidiva. Popřejme proto Zdeňku Kolářovi, ať se s ní vypořádá s úspěchem. A co popřát radnici? Především hodně pádných argumentů k tomu, proč si takového člověka dál držet v zodpovědné vysoké funkci, a to i za cenu možné ztráty vlastní prestiže. Rád bych totiž věřil tomu, že uvažuje koncepčně v zájmu nás všech a nikoli jen v zájmu jedince. Tak pádné argumenty z odpovědných úst bohužel ale ještě nezazněly.