Možděnice

Průběžné hlasování čtenářů Chrudimských novin - zda prodat nebo rekonstruovat zanedbané městské objekty, vyznívá zatím těsně ve prospěch jejich pravidelné údržby. Je to zároveň i odpověď na nedávný vynucený prodej zdevastovaného domu v Poděbradově ulici, který se "pyšní" pamětní deskou jednoho z nejvýznamnějších chrudimských rodáků, Karla Pippicha, který se tu narodil. A proč vynucený prodej? Oprýskaný objekt dělal už hezkou řádku let Chrudimi pořádnou ostudu, protože je tzv. "hned na ráně" při příjezdu do města. A jelikož se do něj dlouhá desetiletí příliš neinvestovalo, hrozilo, že vznikne na frekventované ulici z historického domu za čas ruina.

Společnost je tedy v této otázce rozdělena. Jen těsná většina je pro pravidelnou údržbu a rekonstrukci městských objektů, zbývající necelá polovina pro jejich prodej. Dohromady je však svedl, aniž si to možná uvědomují, společný záměr - domy opravit a vrátit je zpět jejich plnohodnotnému účelu. Nelze totiž předpokládat, že by se o ně kupci, narozdíl od radnice, nestarali a nechali je jako město svému osudu. Takových příkladů je bohužel celá řada. Stačí se rozhlédnout po městských domech na Palackého třídě, v Široké ulici, v Čs. partyzánů nebo na Žižkově náměstí. Mnohdy hanba pohledět, jak tyto objekty zpustly.

Ať už tedy máme v Chrudimi Desatera, Zdravá města a jiné pseudoprojekty, jejichž podíl na rozvoji města je přinejmenším hodně diskutabilní, je třeba ze všeho nejdříve "ozdravit" městské domy, které svým vzhledem doslova žalují na svého hospodáře (město), jak je nechává trestuhodně ležet ladem. A čím déle jejich údržbu odkládá, tím více bude jejich rekonstrukce městskou pokladnu stát a tím více vynucených prodejů městského majetku začne postupně přibývat. Jde o život na dluh, který se městem šíří jak plíživá kontrarevoluce. A dokud si to radnice neuvědomí, bude ve správě městského majetku tahat vždy za ten kratší konec provazu, přestože ji občané vybízejí, aby jej urychleně dala zase do pořádku.

Obchůdky s tabákovými listy vyrostly jako houby po dešti. Na nezájem zákazníků si nemohou stěžovat a lidé je berou doslova útokem. Jak by taky ne, když zde mají možnost nakoupit oblíbenou drogu za cenu, která je opravdu směšná. Ze všech stran slyšíme, jak ekonomika vázne a lidé nechtějí utrácet. V krámcích s nezdaněným a neprocleným tabákem to však neplatí. Čím to bude? Odpověď je jasná - nižší cenou. A co způsobuje, že je cena nižší? Právě absence nákladů, které tvoří clo a nesmyslně vysoká daň.

Sám o tom něco vím. Nedávno jsem si objednával boty z USA, které u nás nejsou k sehnání. Bez cla vyšly na nějaké tři tisíce korun. Jedná se o vysoké, kožené, lovecké holínky. Náš milý stát však neváhal a prostřednictvím celní správy mi napařil clo, které původně slušnou cenu zvedlo o další dva tisíce. Tabák je na tom ještě hůř, o benzínu raději ani nemluvím. Jejich zdanění je obrovské. Stát si mastí kapsu, daně rostou do astronomických výšek, lidé se bojí utrácet. Přitom příklad krámků s nezdaněným tabákem dokazuje, že pokud je cena rozumná, člověk za své oblíbené zboží rád zaplatí.

Oživila by se ekonomika, kdyby se některá skutečně pravicová vláda rozhodla snížit daně a tím i cenu zboží a služeb? Kdyby se zrušily nesmyslné daně z nemovitostí, či darovací? Kdyby lidem stát nechal víc peněz pro vlastní potřebu? Podle mého názoru zcela jistě. Jenže spojení „snížit daně“, je v dnešní době takřka sprostým slovem. Naopak slyšíme různá doporučení - tu z Bruselu, onde z levicových kuloárů, že živnostníky je třeba ještě víc přidusit a zdanění jim zvýšit. Dokud tady budou tisíce natažených rukou, které čekají na sociální dávky a strany si jejich vyplácením budou doslova kupovat hlasy ve volbách, nic se nezmění. Snad jen fronty na úřadech práce budou stále delší. 

"Mohli jste mít pěknou travičku na pikniky a k tomu bylinkovou zahrádku, ale my jsme řekli ne." Ne, to není narážka na oblíbenou televizní reklamu, nýbrž skutečnost, která poznamenala současnou tvář Klášterních zahrad. Skutečnost, která je na hony vzdálena ideovému zadání celého projektu Muzea barokních soch a právě této přilehlé plochy, jež spolu měly tvořit jeden funkční celek. Konečný výsledek je proto přinejmenším rozpačitý.

A není se čemu divit. Ptáte se proč? Klášterní zahrady doplatily především na to, že najatý architekt, podpořen některými hlasy na radnici, nedodržel, jak jsem již výše uvedl, zadání projektu, a nastěhoval nám doprostřed města louku. K čemu? Natruc autorům? Bez ohledu na koncept, který pamatoval především na potřeby lidí, tak vznikl v centru další statický park, kterých je v Chrudimi bezpočet.

Jenže k tomu nebyly Klášterní zahrady určeny. Měly se stát především živou zahradou, pulsující sportem, zábavou a odpočinkem. Měly mít dokonce i výchovný ráz v podobě bylinkové zahrádky s popisnými údaji a možností si bylinky natrhat. Měly být také místem pro svatby a místní svatebčany, aby nemuseli kvůli fotografiím v přírodě do sousedních Slatiňan. Měly být rovněž místem pro pořádání kulturních akcí či pro promítání filmů pod širým nebem. To se ale vinou narušení původní koncepce nestalo a z Klášterních zahrad je dnes němý skanzen s bující luční vegetací a klíšťaty.

Klášterní zahrady a Muzeum barokních soch jsou bezesporu spojené nádoby, jejichž propojení někdo neprodyšně zašpuntoval. Snad z neuvážlivosti, zlomyslnosti, hlouposti nebo pocitu vlastní důležitosti. Každopádně ten někdo rozbil koncept za desítky milionů korun, protože funguje jen na půl plynu a co chvíli hrozí, že se zadrhne úplně. A právě z toho plyne ona rozpačitost chrudimské veřejnosti, která dodnes neměla možnost pochopit, jaké možnosti areál bývalého kostela sv. Josefa a Klášterních zahrad do budoucna otevírá.

Kam se vlastně poděl ideový záměr celého komplexu? Proč ještě v muzeu nefunguje badatelna pro studenty? Proč se propásla příležitost zřídit zde restaurátorskou dílnu barokních soch? Proč se město nesnaží spolupracovat s agenturami, které by do muzea přivážely zahraniční turisty? Vždyť z Kutné Hory, kam jich z Prahy vozí ročně stovky, ne-li tisíce, je to do Chrudimi, co by kamenem dohodil! Proč Klášterní zahrady zejí prázdnotou? Proč, proč, proč... Vždyť, kdo by se chtěl dívat na nudnou louku?

Vrcholem marnosti nad situací v Klášterních zahradách je pak dopis určený všem chrudimským přátelům hry pétanque, kteří zde pro sebe nalezli v souladu s původním záměrem odpovídající zázemí, avšak nenašli pochopení u radní Kateřiny Jánské, a poukazují v dopise na to, že jim zakázala navážet pomůcky pro soutěže až k hřišti autem prý s ohledem na "jedinečný trávník" v zahradách. Copak nikdo paní radní neseznámil s tím, že jsou zdejší přístupové cesty právě k takovému účelu určeny? Že jsou koncipovány tak, aby snesly i větší zatížení, například nákladních aut s hudební aparaturou, v případě pořádání koncertů?

"Ano, mohli jste mít pěknou travičku na pikniky a k tomu bylinkovou zahrádku, ale my jsme řekli ne." Kdo ale vyřkl ono ne? Kdo bourá nekoncepčními kroky záměr, který sklidil mezinárodní uznání a stál Chrudim velké peníze? Kdo ubírá plyn slibně nastartovanému projektu? Kdo nahrává hlasům, které projekt už předem odsuzují k zániku? Otázek je příliš mnoho. Nemohu se však zbavit dojmu, že "ten někdo" v zájmu své ješitnosti ani neví, že resuscituje něco, co už ani oživit pomalu nejde. Každopádně projekt Muzea barokních soch a Klášterních zahrad (dvou spojených nádob) ještě dýchá. Bude-li však dál skomírat pod tíhou rozhodnutí, která jdou proti původnímu konceptu, zahyne.

A to jen proto, že nejsou chrudimští politici schopni dohody a kompromisu, a i přes veškeré výhrady jeden k druhému sledují spíš jen vlastní zájmy než zájmy celku, který do těchto míst po letech zapomnění nainvestoval desítky milionů. Problémem je, že jsou jak muzeum, tak i zahrady udržovány při životě uměle a chybí jim onen počáteční srdeční zápal a fundovanost. A právě to jsou důvody toho, proč se lidé těmto místům zatím vyhýbají. Dokáží totiž od sebe rozpoznat pozlátko a opravdový život. Ten ale Klášterní zahrady s muzeem, které jsou stále udržovány pod narkózou, rozhodně nepřipomínají.

Pejskaři přišli po letech, prý z úsporných důvodů, za třináct stovek ročně o papírové sáčky a když už posbírají psí hovínka do těch igelitových, nemají je prakticky kde vyhodit. Podle ředitele Technických služeb Chrudim Koláře odpadkové koše údajně nic neřeší, protože prý Chrudimákům chybí základní návyky...

Zajímavá hypotéza. Dají se ale návyky rozvíjet tím, že lidem znemožníme, aby je dodržovali? Například rozhodnutím, že se odpadkové koše městu zkrátka nevyplatí a že zvýšení jejich počtu pořádku v ulicích stejně nepomůže? Není divu, že se do Chrudimi vrátil středověk a lidé odkládají smradlavý odpad, kde se dá. Třeba demonstrativně na větve stromů a keřů. Vždyť kdo by ho chtěl nosit v kapse.

Dokud se tedy nevrátí do zdejších ulic civilizační prvky, jako jsou pravidelně vysypávané odpadkové koše, nemůžeme čekat, že se situace zlepší, natož návyky občanů. Je to jednoznačně krok zpátky, který nám prodloužil v Chrudimi Vánoce o několik měsíců, avšak s tím rozdílem, že se nám místo voňavých cinkrlat houpou na větvích stromů opravdu "voňavé" dárky od pejskařů, kteří tak městu vracejí to, co od něj za třináct stovek dostali...

Že se nevyplácí opouštět původní koncept, usoudila nyní radnice po poradě se svými úředníky a strážníky. Řeč je o Bronxu, kde se už několik let masivně investují ve velkém miliony do vzhledu této kdysi reprezentativní bytové čtvrti v sousedství chrudimského nádraží, která se v 90. letech proměnila v ghetto méně přizpůsobivých a romských občanů.

Jen investovat nestačí...
Peníze nejsou totiž samospasitelem. Jestliže je nasypete někam, kde je hned někdo znehodnotí, nemá taková investice vůbec žádný smysl. Pokud je však investujete s úmyslem proměnit nevábné ghetto v idylickou obytnou čtvrť s patinou první republiky, pak si musíte takovou investici, zvláště, je-li vůbec největší v historii tohoto města, dobře pohlídat.

Město začalo v této oblasti velmi dobře. Dokonce se o něm tehdy psalo s velkým uznáním. Ještě než totiž investovalo, zmapovalo si ty nejproblémovější případy - neplatiče, vandaly, zloděje, ignoranty a další, kteří proměnili tohle místo pod nádražím v onen pověstný Bronx, kde bylo chvílemi životu opravdu nebezpečno.

Trpělivá práce v terénu
Následovala trpělivá práce v terénu, která nesla zakrátko svoje ovoce. Zmizeli odsud takřka všichni, kteří nebyli schopni platit městu nájemné, demolovali městské zařízení a pletli si obytné domy s hromadnými ubytovnami, nálevnami kradeného alkoholu, místy pro drogové dýchánky a sexuální služby či skládkou komunálního odpadu. Až natolik byla situace vážná.

Díky neúnavnému a soustavnému tlaku v mezích zákona začalo město těmto lidem znepříjemňovat život, dokud se odsud neodstěhovali buď do azylového domu, okolních ubytoven a objektů či úplně za hranice města, někteří dokonce až na Slovensko, odkud přijeli do Chrudimě ke svým známým, kamarádům a příbuzným na dlouhodobou návštěvu, kterou jim město sponzorovalo bezplatným ubytováním.

Nutná je i "revitalizace" osazenstva
Povaha ghetta se tak začala pozvolna rozmělňovat a do Revoluční, Rooseveltovy a dalších ulic v okolí se začal navracet normální život. K tomu byla pochopitelně zapotřebí i přítomnost služebny městských strážníků, protože každý zavedený životní standard si žije ještě nějaký čas jistou setrvačností. A za této situace dorazily do Chrudimě nečekaně rychle slíbené miliony, které musely být takřka okamžitě po etapách investovány.

A jak šel čas, investice do Bronxu pokračovaly ruku v ruce s "revitalizací" osazenstva zdejších bytových domů, které se začaly měnit do krásy. Jenže pak přišly další komunální volby a spolu s nimi i nová radniční koalice, která se rozhodla především šetřit. Úspory se dotkly i Bronxu, odkud musela odejít služebna městských strážníků, a masivní investice tak zůstaly paradoxně bez dohledu.

Návrat křiku, nepořádku a pouliční kriminality
Nebylo proto divu, že se i přes postupující práce začal do zdejších ulic vracet křik, nepořádek a drobná pouliční kriminalita. Město jako by v tu chvíli rezignovalo na svoji funkci, neboť nechalo ty, kteří zde žijí, napospas těm, kteří vycítili, že se uvolňují šrouby, a bez ohledu na městský majetek začali zase oživovat skomírajícího ducha Bronxu.

Po sériích vandalismu se probudili i místní lidé, kteří začali proti nečinnosti radnice protestovat. Důkazem jsou jejich příspěvky do Chrudimských novin, v nichž vyjadřují marnost nad vynaloženými penězi a poukazují na jedné straně na slavnostní stříhání pásek po skončení nákladných oprav některých vnitrobloků a na druhé na soustavné ignorování těchto investic některými nepřizpůsobivými občany, kteří v Bronxu zůstali.

Chrudimský Chánov za čtvrt miliardy?
Jsem proto rád, že se ze "zimního spánku" probarala i chrudimská radnice a svolala na tohle téma "velkou" poradu. Jsem rád, že deklaruje návrat k původnímu konceptu a vrátí sem nejen služebnu strážníků, ale bude se věnovat i zdejšímu životu celkově. Čemu nejsem rád, že tak učinila až po sérii kritických článků a upozornění občanů. Pokud by totiž dělala dál mrtvého brouka, měli bychom namísto opravené čtvrti zanedlouho chrudimský Chánov, a to mi věřte, že takový výsledek práce za čtvrt miliardy opravdu nestojí. 

Že je česká legislativa nejednoznačná, ohebná a má mnoho výkladů, je známá věc. Je odrazem nekvalitní práce našich zákonodárců a snahy mnoha lobbistů (dnes je modernější říkat kmotrů) vytvořit z právního rámce džungli, v níž se vyznají jen oni a jejich drazí advokáti, které si nemůže běžný smrtelník dovolit. A právě s těmito úmyslnými zmatky a protimluvami se potýkají všichni, kterých se dotýkají.

Výjimkou nejsou ani radnice, natož ta v Chrudimi. S tou zmatečná legislativa zacloumala v poslední době hned dvakrát. Poprvé se kvůli ní konaly ve městě hotové manévry, to když na začátku loňského prosince nechal starosta Řezníček narychlo svolat vcelku nezvykle a v nezvyklou hodinu zastupitelstvo, aby schválilo část nájemní smlouvy s klubem AFK a ten mohl na základě této formality získat úvěr. Jen co se ale zastupitelé sešli, mohli se zase po deseti minutách rozejít, protože byl účel jejich shromáždění nezákonný.

Následovala pochopitelně ostrá slovní rozepře mezi starostou a jeho tradičním oponentem, zastupitelem Málkem, který na Řezníčkovi nenechal nit suchou, když mimo jiné označil už samotný způsob svolání zastupitelstva za nezákonný. Zkrátka jeden právní výklad stíhal druhý, ale co naplat - sportovci vyšli naprázdno a zůstali bez kýžené dotace. Újma byla tedy kvůli legislativní nejednoznačnosti finanční (šlo o dva a půl milionu), přestože Málek říká, že byla způsobena především liknavostí vedení chrudimské radnice.

Ale tím to neskončilo. Už za pár dní - na začátku letošního roku, radnice stáhla ze svých webových stránek zvukové záznamy z veřejných zasedání městského zastupitelstva s odkazem na stanovisko právníků Úřadu pro ochranu osobních údajů, kteří údajně podle tehdejšího vyjádření mluvčí chrudimské radnice Sylvy Drašnarové město upozornili, že je tento způsob zveřejňování zpráv právně napadnutelný. Reakce města tedy na sebe nenechala dlouho čekat, a co bylo veřejné, bylo rázem neveřejné.

A jak už se stalo v poslední době v Chrudimi tradicí, našel se kverulant, který za to radnici řádně sepsul. A nebyl jím nikdo jiný než zastupitel Málek, který se na veřejných schůzích zastupitelů situuje do role nemilosrdného kritika práce starosty Řezníčka a jeho party, a tak mu na zveřejňování audiozáznamů nejspíš hodně záleží. Málek proto radnici dvakrát urgoval a radnice mu nezvykle odpověděla podáním doporučeného dopisu za 41,80 Kč, které zaplatila z městské kasy, přestože mohla zastupitele informovat jednoduše a zdarma mailem. Situace tedy dospěla až do těchto krajností a nutno poznamenat, že jistý podíl na nich mají obě znesvářené strany.

Co je však důležité, že městu a jeho občanům vznikla další újma - tentokrát ne finanční, ale informační. Starostovi tedy nezbylo než se s tajemníkem vypravit do Prahy pro další právní "rozumy" a na jejich základě vydat prohlášení, že zastupitelům navrhne vrátit audiozáznamy z veřejných schůzí zpět na městský web. Převedeno do řeči právních kliček: "Co bylo neveřejné, bude zase veřejné aneb Odvolávám, co jsem odvolal." To je guláš, co!? Uvařili nám ho naši zákonodárci a místní samosprávy v něm plavou až po uši. Možná by příště stačilo přistupovat k věcem s větší rozvahou a nestahovat kalhoty dřív, než se přiblíží brod. Jinak budeme dál svědky úsměvných "mobilizací" našich zastupitelů nebo absurdních zákazů nezveřejňovat to, co je z povahy věci veřejné.

Zase ten Bronx... Co na tom, že se sem nasypaly velké miliony, které budeme splácet ještě hezkou řádku let, když zde nefunguje to nejzákladnější, a to udržování veřejného pořádku. Do něho se počítá i "bordel", který se začíná nově kupit kolem opravených domů nebo objektů, které ještě přijdou zrekonstruovat. A právě tento nepořádek dává zapomenout na nedávnou slávu spojenou se slavnostním stříháním pásky při předávání jednoho z opravených vnitrobloků prováděcí firmou městu.

Bronx tak i přes masivní investice (největší v historii Chrudimě - 250 mil. Kč) zůstává dál zlým snem tohoto města, protože každý, kdo sem zabloudí, si musí uprostřed této čtvrti připadat jak ve filmu s gangsterskou zápletkou. Po ulicích létají odpadky a v zákoutích mezi domy rostou černé skládky, které ostře kontrastují se zářivě novými fasádami bytových domů uprostřed města. Člověku při tom pohledu nezbývá, než být na pozoru, zda nemá za zády nějakou partu místních výrostků nebo někoho z nepřizpůsobivých, kteří jsou takřka denně přistiženi při nějaké krádeži v nedaleké Bille.

Z výše uvedeného je patrné, že tu něco nefunguje tak, jak má, a že pokud by měla tato neradostná situace pokračovat, půjde v brzké době o zmařenou investici velkého rozsahu, protože si město není schopno svůj majetek ohlídat. Je to asi tak stejné, jako kdybyste si koupili drahé jízdní kolo za několik desítek tisíc korun a nechali ho bez dozoru celý den neuzamčené před hospodou na ulici. Také byste o něj zcela jistě přišli. A pokud se něco rychle v Bronxu nezmění, přijdeme o miliony, které tudy proletí jak bezednou černou dírou.

Je to dvakrát škoda. Přijdeme nejen o velké peníze ze společné kasy, ale promarníme i šanci vrátit této lokalitě v centru města status klidné bytové čtvrti. Ta mimo jiné sousedí s Palackého třídou, jež by si měla zakrátko díky nově vznikajícímu obchvatu oddechnout od tranzitní dopravy, která ulici a nejbližší okolí včetně Bronxu dusí. Rooseveltova, Revoluční, Přemysla Otakara a především Palackého pak mohou vytvořit zónu obchodně-bytových domů, budou-li však do té doby ulice Bronxu znehodnoceny, bude potom trvat další desítky let, než se podaří tento záměr uskutečnit, přestože ho máme takřka na dosah ruky.

S ohledem na rozsah investice považuji tento problém momentálně za nejzásadnější. Nepomohou mu však žádná Desatera, ani cesty do exotických zemí, či sběr nejrůznějších diplomů, ocenění a cinkrlátek, nýbrž cílevědomé dotahování nákladných projektů až do konce. Polovičatá řešení nejsou totiž žádným řešením. Kde nefunguje prevence ruku v ruce s represí, tam nemůže fungovat ani normální život, a pokud se nerealizuje vize, s kterou se do projektu šlo, bude se hospodařit bez zisku. Bronx je toho nejvýmluvnější ukázkou - na jedné straně drahé fasády, okna a dětská hřiště podle evropských norem, na druhé nezřízený život jak někde na Balkánu. Pokud se tyto dvě věci neuvedou do souladu, nezbaví se Bronx svého nelichotivého pojmenování nikdy a my budeme dál splácet něco, co se v praxi nepodařilo uvést do života.

Je to už nějaký čas, co jsem ukončil základní školu. Chodil jsem nejprve do budovy v ulici Na Valech, druhý stupeň pak probíhal na známém „Slaďáku“. Před těmi patnácti lety, kdy jsem vycházel z deváté třídy a loučil se se spolužáky, ještě zdaleka netvořila budova u Michalského parku jeden velký celek s „Růžovkou“ a „Šedivkou“. I Valy byly stále školou.

Nemohu zapomenout na spoustu učitelů. Jako každý. Někteří mi dali do života opravdu hodně, jiní mi spíše znechutili některé předměty, jejichž smysl jsem pochopil až mnohem později na škole vysoké. Typickým příkladem je logika. V prvním ročníku na fakultě nám ji doktor Sousedík přednášel tak dobře, že mne okamžitě zaujala. Pochopil jsem základy matematiky až ve svých dvaceti letech. Možná je na vině má natvrdlost, možná taky něco zcela jiného.

České školství potřebuje zreformovat. To tuší asi každý kantor, žáček i rodič dětí školou povinných. Dělají se pokusy se slovním hodnocením, upravují se osnovy. Ředitel „Malíka“ Zdeněk Brož teď navrhnul zrušení pololetního vysvědčení. Žáci jsou prý zbytečně stresováni písemkami, zkoušením a nic kloudného z něj stejně není. Propadnout nelze. Zkoušení prý předchází bezduché biflování vědomostí.

Asi nebudu zrovna oblíbený, když řeknu, že ne tak zcela souhlasím. Nejsem kantor, to je fakt, ale přesto se domnívám, že je cosi „shnilého ve státě dánském“, když se dítě po celý půlrok neučí a nikdo si toho vlastně nepovšimne. Pokud se totiž neučí, je logické, že se pak musí před pololetím biflovat to, na co před tím kašlalo. Rovněž si nejsem jistý, zda oddálení biflování na konec roku něčemu pomůže. Snáze se jistě vědomosti soukají do malých hlaviček v době, kdy je venku ne zrovna hezky, než v čase rozkvetlých parků a pálícího sluníčka. Pololetní vysvědčení a zkoušení je pak prověrkou. Učitelům i žáčkům ukáže, jak byla jejich snaha úspěšná.

Jsem jen novinář, přesto nemohu nevidět, že vzdělanost a úroveň školství jde do háje. Profesor Petr Piťha o tom napsal a pronesl spousty textů, přednášek. Čím je to způsobeno? Nepochybně snižováním nároků na žáky a studenty. Na vysokou se dnes dostane i ten, kdo by v dobách minulých těžko prolezl učňákem. Nejsem odborník, přesto s ředitelem Brožem nesouhlasím.