Možděnice

Kdosi si prostřednictvím městského webu stěžoval, že je mu v sedmadvacetistupňové vodě v krytém plaveckém bazénu zima a že se v pardubickém aquacentru pohybuje teplota vody běžně kolem 31 stupňů Celsia. A jak je v posledních dnech znát, stížnost padla nejspíš na úrodnou půdu, protože je v chrudimském krytém bazénu někdy až přetopeno. Chodím sem totiž pravidelně plavat zhruba posledního půl roku, protože se mi neúprosně blíží padesátka a člověk se chce alespoň trochu udržovat v dobré fyzické kondici, a tak mohu srovnávat stav v bazénu před a po uvedené stížnosti.

Rád bych ale také porovnal při této příležitosti možnosti navštěvovaného aquacentra v Pardubicích s bazénem v Chrudimi, který chvílemi připomíná spíše komorní prostředí, pokud tu zrovna v otevírací době pro veřejnost nehlučí nějaká škola, která si část bazénu na tuto dobu paradoxně pronajímá. Z toho je tedy zřejmé, že má chrudimský plavecký bazén méně možností, jak pokrýt finančně svůj poměrně nákladný provoz. A jednou z možností, jak toho docílit, jsou pochopitelně provozní úspory, v tomto případě tedy nižší teplota vody a vzduchu v plaveckém areálu.

Má to však i další bezesporu kýžený efekt pro návštěvníky chrudimského bazénu, a to zdravotní přínos v podobě otužování, přestože 27 stupňů Celsia odpovídá spíše teplotám ve Středomoří než podmínkám pro plavání ve střední Evropě, kde bývá voda v létě ještě chladnější. Proto zastávám názor, že hovořit v případě sedmadvacítky o zimě je asi taková hloupost jako tvrdit, že v létě postavíte venku sněhuláka. Je to navíc ukázka zhýčkaného chování některých našich spoluobčanů, kteří si pletou aktivní sport nejspíš se saunou. Proto, pokud nechce Luďa Marousek (ředitel Sportovních areálů města Chrudim) protopit vlastní kalhoty, měl by zůstat nad věcí a nepřitápět pokaždé, jak si kdo pískne.

Co je pragmatický návrh a co už populismus? Toť vždy otázka. Zvláště, když nějaký návrh předkládá zastupitel Roman Málek (Koalice pro Chrudim), který nás jimi zásobuje asi tak často jako pan doktor Chocholoušek v slavné české komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! Člověk pak musí chtě nechtě zkoumat, kam až sahá realita a kde už se ona realita mění v bludy přebalené líbivou pentličkou příslibu, že se tak bude dít ve prospěch nás, občanů města. Stejně jako v případě jeho tiskové zprávy, že navrhne svým kolegům v zastupitelstvu osvobodit všechny chrudimské děti do věku tří let od placení poplatků za svoz a likvidaci komunálního odpadu, a to po vzoru sousedních Pardubic.

Na první pohled se to zdá jako bezva nápad. Jenže, než se jím opijeme, je třeba zdravým selským rozumem střízlivě počítat a posuzovat, co je pro město - tedy nás všechny, prospěšné, a jaké jsou reálné možnosti městské kasy ve srovnání s nepoměrně bohatšími stotisícovými Pardubicemi, s nimiž se Chrudim, co do rozpočtu, nemůže ani zdaleka rovnat. Z toho vychází jediné - hospodařit pokud možno s vyrovnaným rozpočtem a nerozhazovat, jako to dělají na celostátní úrovni některé strany a politici, aby si tím koupili hlasy voličů. Už teď totiž město doplácí na každého producenta odpadu zhruba pětikorunou, tak proč ztrátu dál prohlubovat? Je snad v silách Romana Málka ji nějak vykompenzovat? Má na to nějaký recept? To už jsem se z jeho tiskovky bohužel nedočetl.

A právě přesně takové návrhy zavánějí populismem na sto honů. Alespoň pro mě, pokud neznám od konkrétního politika konkrétní odpověď na to, kde chce na svoji vábničku na voliče brát peníze. Nevěřím totiž, že by je uměl sehnat jinde než ze společného rozpočtu, do kterého přispíváme všichni bez rozdílu a z něhož se tak snadno rozdává. Kdyby ale uměl město pozvednout tak, aby lépe prosperovalo a mohlo si tudíž dovolit přispívat finančními úlevami sociálně slabším občanům (např. klientům domovů důchodců nebo s pečovatelskou službou, k nimž by se mohli přidat i zdravotně postižení), pak ho stoprocentně podpořím, protože půjde o uvážlivý přístup dobrého a spravedlivého hospodáře. Kdo ale slibuje drobky z koláče, aniž by na něj zadělal, je prostě jen populista. Lepší příměr mě pro tento případ nenapadá, tak promiňte, chrudimská batolata...

Žoviálnost, srdečnost a lidovost. Těmito slovy by se asi dal charakterizovat výstup náměstkyně hejtmana Jany Pernicové (ČSSD) na úterní tiskové konferenci, kterým završila prý veleúspěšný projekt zvaný Technohrátky. Přestože jsem spíše zaměřen humanitně, dokážu pochopit lásku druhých lidí k technickým oborům. Ostatně, můj děda byl diplomovaný technik, takže něco málo jsem po něm zdědil i já. Běžnou údržbu na autě například zvládám s pověstným prstem v nose. Olej, destičky, a dokonce i prorezlý výfuk si měním sám a asistenci druhých k tomu nepotřebuji.

Paní Pernicová se rozplývala, jak za našich devět set tisíc korun z krajské kasy - nic jiného totiž tyto peníze nejsou - společně s lobbistickou Hospodářskou komorou, jejíž existenci, stejně jako existenci dalších komor považuji za přežitek a relikt komunismu, s úřady práce a dalšími subjekty, zviditelnili technické obory, respektive odborné školy. Tyto studijní a učební obory se totiž v posledních letech totiž netěší přílišné přízni rodičů a žáků základních škol. Proč tomu tak je? Možná proto, že tady nelze obalamutit pružný školní řád tím, že místo kulatého ložiska vyrobím placičku. Za studenty a učni je tak vidět konkrétní výsledek jejich snažení. A možná i proto, že matematika, kterou musí mít technici v malíku, se na základních školách vyučuje způsobem, z něhož většině z nás naskakuje husí kůže. A to i přesto, že později na vysoké škole absolvovali příbuzný obor „Logika“ na valde bene.

Je to zvláštní. Opravdu dobří absolventi technických škol totiž najdou na trhu práce své místo snáze, než nejrůznější sociologové, absolventi filosofických fakult a dalších oborů. Nebudu zabíhat do podrobností, přestože si samozřejmě myslím své o požadavku, aby 70 procent populace mělo vysokoškolské vzdělání. Ten potenciál zkrátka ve společnosti není a zákonitě musí vést ke snižování nároků na studenty. Co na tom, když úředník u statistiky spokojeně přede.

Jak zatraktivnit technické obory? Těžká otázka. Lidé vzdělaní v technických oborech často představují určité tipy „nerdů“. Nerd je moderní výraz pro osobu, která je tak zaujatá vlastním oborem, že většina ostatního - včetně běžných sociálních vazeb, jí naprosto uniká. Od nich tedy nějaké vnější výstupy čekat nelze. Ačkoli i takové zázraky se dějí.

Náměstkyně hejtmana však není tou žoviální tetou, která si ráda zařádí s akuvrtačkou, jak se nás, novináře, snažili přesvědčit manažeři - pojídači našich daní v projektu Technohrátky. Je to dáma, která se snažila před učni a studenty zatajit slučování škol, k němuž má co nevidět dojít. Třemošnické učiliště zanikne. Tedy, pardón, spojí se s chrudimskou průmyslovkou, jejíž ředitel může jen pokrčit rameny. Když kraj, jeho zřizovatel, zavelí, co mu ostatně zbývá, že? Co na tom, že učňák navštěvují převážně kluci a holky, kteří nemají peněz na rozhazování, takže jen těžko budou dojíždět do 30 kilometrů vzdálené Chrudimě? To krajskou úřednici zkrátka nezajímá. Je třeba zefektivnit výuku a ušetřit peníze. Ptáš se, milý čtenáři, na co kraj asi šetří. Možná na další manažery nějakého úžasného projektu.

Také už jste si všimli, že když se něco napíše o spolku MaChr - za Chrudim malebnou nebo o bývalém "leťáku", je hned oheň na střeše? Docela by mě zajímalo, kolik má tohle sdružení vlastně členů a za kolik občanů města vůbec hovoří, když chce realizovat poměrně nákladný projekt v areálu letního kina. Zpravidla za něj totiž vystupuje navenek jen Richard Herbst, který střídá návrhy na využití této lokality asi tak často jako svoje ponožky, což občas nutí některé lidi z vedení radnice složit hlavu do dlaní a jen nevěřícně s ní zakroutit. Naposledy třeba v případě, kdy požadoval odkrytí základů městských hradeb ve prospěch parkovacích stání v Lázeňské ulici, a to jen proto, aby nezanikl "jeho milovaný leťák" v současné podobě.

Co na tom, že to bude stát fůru peněz, co na tom, že je statika městského opevnění chatrná a co chvíli může při takovém zásahu spadnout. Takových příkladů známe z poslední doby v Chrudimi hned několik - stačí si třeba vzpomenout na pana zubaře, který si v Lázeňské ulici hloubil u svého domu jámu pro bazén, až mu hradby málem spadly na hlavu. A na hlavu je podle mě postavený i celý tento plán, který chce nahnat motoristy doslova do jámy lvové a poslat jejich auta na šrotiště, protože se to může klidně stát.

Tak, a to jsem si naběhl. Při těchto slovech se rázem proměním v kacíře, který se bude smažit pod palbou slov těch, kteří sice ve jménu MaChru často a rádi plamenně hovoří, ale jakmile se na ně ukáže prstem, okamžitě obrátí, že k MaChrům vlastně nepatří. Několik takových lidí osobně znám. Proto se ptám, kolik jich vlastně je, protože se to z anonymní diskuze pod články vyčíst nedá, i když to někdy vypadá, že jsou "machrů" v Chrudimi celé zástupy. To když bez jakéhokoliv uzardění obracejí dialog podle toho, jak se jim to právě hodí do krámu a útočí na pisatele jak roj sršňů. A to jen proto, že chtějí prosadit tu svoji verzi - jedinou a správnou, až se chce člověku někdy napsat, že demagogickou.

K těmto řádkům mne inspiroval v diskuzi jakýsi anonym "bubos", který s prominutím plete páté přes deváté, když se ve svém apelu trefuje do architektů Janatky a Théra, kteří kulantně vyjádřili, že je Herbstův návrh hloupost, a také do podnikatele Kušty, který měl podle verze "bubose" slibovat údajně parkování za Muzeem nájemníkům domu v Poděbradově ulici a teď jim snad kvůli tomu má vracet peníze. Chápu, že je před Vánocemi, tedy čas pohádek, ale je třeba znovu připomenout, komu bude parkování za Muzeem doopravdy určeno - občanům, kteří navštíví zdejší kulturní akce, anebo motoristům, kteří zde budou chtět přes den zaparkovat. Nic víc, nic méně. Tedy žádné rezidenční parkování pro soukromý subjekt. Vše navíc je už jen čirá fantazie, spekulace, neřku-li pomluvy. A těch se sešla v případě bývalého "leťáku" celá přehršel stejně jako návrhů na využití areálu, který ve skutečnosti navštěvuje jen hrstka nadšenců. A právě tento nepoměr může způsobovat onen oheň na střeše, jehož hašení pokaždé odvádí pozornost od skutečných potřeb a záměrů našeho města.

Poslanec Parlamentu České republiky, primář dětského oddělení chrudimské nemocnice, šéf Lékařské pohotovostní služby v Chrudimi a zastupitel města. Doufám, že jsem na nic v tom dlouhém výčtu funkcí nezapomněl, třeba na důvěrníka domovní samosprávy nebo na člena nějaké městské komise, což se může v případě Davida Kasala klidně stát. Taková sbírka funkcí se totiž v současnosti jen tak nevidí. Naposledy to bývalo zvykem někdy před rokem 1989, kdy tehdejší zasloužilí soudruzi plnili plán na 250 procent a takřka nikdo jejich "zásluhy" nebral vážně.

Člověk se tedy musí zákonitě ptát, kdy ten Kasal vlastně odpočívá? Vždyť ho z toho všeho musí minimálně bolet hlava!? Co naplat, že má na všechny tyto funkce, jak říká, "svoje lidi", kteří mu pomáhají, když se ani jedné z uvedených činností nemůže věnovat na sto procent. A přitom to každá z nich opravdu vyžaduje. Už moje babička říkávala: "Dělej jednu věc a pořádně," a život mi pak několikrát názorně ukázal, že měla naprostou pravdu. Na každém se totiž souběh několika funkcí zákonitě podepíše - ať už zdravotně, nebo neúplnou rodinou, či nepřesvědčivými pracovními výsledky. Minimálně v jednom z těchto bodů se už David Kasal s problémy potýká a k tomu si ještě naložil na svá bedra poslaneckou funkci. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam - v tomto případě to byly hlasy voličů - většinou maminek dětí anebo lidí, kteří toužili po změně v politických poměrech, které slibuje Andrej Babiš.

Jako občana této země a našeho města mě však zajímá, jak dlouho je David Kasal schopen tuhle plně naloženou káru za sebou táhnout. Zajímá mě to proto, že tahle země potřebuje kvalitní legislativu a dobré hospodáře, chrudimská nemocnice primáře plně soustředěného na svou práci, o lékařské pohotovosti ani nemluvě, a město Chrudim zastupitele připraveného kvalifikovaně rozhodovat o chodu našeho města na základě objektivních informací, s nimiž se nebude seznamovat až v průběhu zasedání zastupitelstva, jak bývá v Chrudimi někdy zvykem především u často přetížených lékařů. "Odhlasují tím pádem cokoliv," poukazuje v diskuzi jeden z našich čtenářů a bohužel má pravdu. Důkazem jsou chrudimská zastupitelstva, která jsou občas plná emocí anebo významných pohledů na hodinky, když schůze trvá déle, než věcných argumentů, z čehož pak pramení chyby.

A tím jsme se dostali zase zpátky na začátek - že komunismus ani sbírka funkcí nemohou v praxi nikdy fungovat. (Zesnulý hudebník Frank Zappa mi jistě odpustí, že jsem si vypůjčil jeho citát o komunistech, který jsem krapet rozšířil.) A jelikož je David Kasal po lékařské stránce v Chrudimi vcelku váženou osobou, měl by, pokud chce dál pošilhávat i po politice, zvažovat, kam až sahá všeobecná vážnost, a kde začíná bezbřehé hledání sebe sama - zda ve zdravotnictví, nebo v politice, či ve zdravotnictví ve spojitosti s komunální politikou, anebo na všech frontách najednou. Pokud nakonec padne jeho volba na poslední ze všech vyjmenovaných možností, dříve či později dojde zákonitě k poznání, že dělá práci na půl plynu, není upřímný k sobě ani k voličům a že se dostavují těžkosti, o nichž jsem výše hovořil.

A jestliže bude tuto neupřímnost k sobě i k ostatním neúměrně dlouho prodlužovat, potom mu hrozí, že se jeho všeobecná vážnost začne pozvolna scvrkávat do nezáviděníhodné role neoblíbeného politika, z kterého si veřejnost udělá s první vážnější chybou fackovacího panáka. A čím více odpovědných funkcí bude mít na hrbu, tím větší je pravděpodobnost, že se nějaké pochybení dostaví - ať už v Poslanecké sněmovně, na dětském oddělení, na pohotovosti nebo v orgánech města. Jestliže se tak stane v politické rovině, možná mu to projde, protože má veřejnost o poslancích zpravidla nevalné mínění, ale jako lékař by v Chrudimi nejspíš skončil. A to by byla v jeho případě daleko větší škoda, než kdyby skončil David Kasal politik.

Regulační plán města Chrudim je závazný pro celou městskou památkovou zónu. Jeho úkolem je korigovat jakékoliv zásahy do architektonicky a urbanisticky nejcennějších částí města, aby nedošlo k jejich znehodnocení a zachovaly se pro další generace. Nyní má projít regulační plán, který je závazný jak pro radnici, stavební úřad, tak i soukromníky, jakousi novelizací z popudu městské rady, která prý dokonce uvažovala o jeho úplném zrušení. Naštěstí ale zasáhli odborníci a tuhle nerozvážnost radním rozmluvili. Stačí totiž už jen to, že se regulační plán v praxi příliš nedodržuje.

Příkladem je hotel Bohemia, který je svou architekturou v České republice ojedinělý. Jde u nás o jedinou stavbu svého druhu, která vyrostla v Chrudimi na konci 60. let minulého století díky nesplacenému dluhu Rumunů jako splátka vůči tehdejšímu státnímu podniku Transporta Chrudim. Přímořský hotel, kterých v ČR opravdu moc nenajdete :-), nesl nejprve jméno Romania, než jej později v 90. letech přejmenoval na současnou Bohemii kontroverzní podnikatel Zdeněk Šaroun. Za tu dobu se hotel stal jedním z poznávacích znamení města a dostal se dokonce i na pohlednice. Ba co víc, vyhlédl si ho i televizní štáb České televize pro svůj seriál Šumná města a scénárista tohoto pořadu a architekt David Vávra pěl na tento areál jen samé ódy. Jak by ne, kompoziční řešení hotelu umožňovalo mimo jiné lidem komplexem volný průchod, ale s tím už je teď konec. Firma, která hotel vlastní, jej prostě přestavěla podle svých představ bez ohledu na již zmíněný regulační plán a tím v celé zemi ojedinělý architektonický objekt nenávratně narušila.

Je proto zřejmé, že k tomu musel dát "někdo" svolení a opatřit celou stavbu razítkem. A to přesto, že hotel Bohemia je stále ještě součástí městské památkové zóny, která je chráněna již zmíněným regulačním plánem. Jestliže tedy radní nyní přicházejí s návrhem na vyčlenění tohoto území z městské památkové zóny a ústy místostarosty Čechlovského rozhlašují, že vlastně regulační plán není v historickém městě potřeba, vychází z tohoto postřehu jediné - situaci zlehčovat a zamést za sebou alespoň dodatečně stopy. Víc už totiž v tomto případě nelze, snad jen se zeptat vedení chrudimské radnice - k čemu nám jsou městské vyhlášky a regulační plán, když se obcházejí?

Athény východních Čech, to zní hrdě. Pod tímto pojmem si lze představit zejména vzdělanost a kulturnost našeho města s nebývale bohatou historií. A jelikož navštěvuji v posledních letech kulturní akce spíše za hranicemi Chrudimě, chtěl jsem si vše o víkendu vynahradit. A tak jsme si tedy "přebukovali" s manželkou zamluvené lístky z jednoho pardubických multiplexů do Městského kina v Chrudimi a vyrazili na zdejší kasovní trhák Příběh kmotra, který ztvárňuje uměleckým způsobem život jednoho z největších českých mafiánů Františka Mrázka a prorůstání korupce do nejvyšších pater české politiky po roce 1989.

Zprvu to vypadalo, že se do kina ani nedostaneme, protože bylo v pátek večer beznadějně vyprodáno. Naštěstí ale pořadatelská Chrudimská beseda bleskurychle zareagovala a promítalo se ještě jednou od 21 hodin. I napodruhé bylo takřka plno, což koresponduje se zájmem lidí o tohle téma, čehož důkazem byla i přítomnost nejmenované chrudimské státní zástupkyně v promítacím sále. Atmosféra kina byla příjemná stejně jako personál. To bylo první pozitivní zjištění stejně jako, že bylo uvnitř teplo a šatna zdarma. Snad jen nabídka bufetu by mohla být pestřejší, ale spokojujeme se nakonec s bílým vínem a kávou, k níž se tatranka v kulturním zařízení přeci jen moc nehodí. Také popelníky pro kuřáky před kinem chyběly. Ale budiž, napoprvé bychom toho chtěli asi příliš.

Důležité bylo, že si můžeme vzít občerstvení s sebou do promítacího sálu a usadit se v pohodlné měkké sedačce se stolkem a že nás dovnitř vpouští milá biletářka. Jen co jsme dosedli, začali promítat Chrudimský filmový týdeník, který je spojován s mnoha očekáváními. A musím uznat, že si jeho scénárista a režisér v jedné osobě nevedl nijak zle. Sice se hned na začátku stříhala na promítacím plátně páska v tzv. Jehličkách vedle parku Střelnice a vzápětí k nám promlouval pan starosta, ale to bylo ze strany komunálních politiků naštěstí všechno a ke slovu se dostali i jiní na slovo vzatí odborníci. Když poté následovaly i vtipně zrychlené prostřihy z usazování vánočního stromu na Resselově náměstí, nešlo než vcelku vyváženému týdeníku zatleskat. Potom už plátno patřilo jen vekslákům, mafiánům a zkorumpovaným politikům, kteří mimo jiné "pomáhali" položit základy současného českého státu a kteří nám ještě v současnosti stále otravují život tím, že parazitují na státním rozpočtu.

Příběh kmotra je samozřejmě na delší debatu, ale svůj účel film splnil a chrudimský divák má teď o čem přemýšlet, protože volby byly nedávno... V sobotu jsem si dal pauzu, ale už v neděli jsem žil adventem a těšil se na podvečerní rozsvícení vánočního stromu na Resselově náměstí. Už cestou tam jsem si připadal, jako když mířím na koncert nějaké rockové hvězdy. Za prvné - v blízkosti centra nebylo takřka kde zaparkovat, a za druhé - davy valící se ulicemi na náměstí nešlo přehlédnout. Svým dílem tomu nahrálo i poměrně vlídné počasí a tak bylo v centru zaplněno do posledního místečka. Hned po příchodu nás navnadilo velké pódium s promítacím plátnem za zády, což samo o sobě slibovalo velký kulturní zážitek a nevšední podívanou. Také rozmístění prodejních stánků bylo tentokrát koncipováno pro větší dav lidí než loni, takže nevznikala "jatka", která dříve svírala diváky mezi stánky na poměrně malém prostoru před pódiem.

Letos tak mohlo být všechno jen lepší, bohužel ale nebylo... Mnohé už dopředu signalizovala chudá zvuková aparatura, která, jak se později ukázalo, po celý večer jen šeptala, než aby zřetelně ozvučila celý prostor náměstí a diváci tak mohli slyšet, co k nim starosta Řezníček vlastně promlouvá. Než se ale ujal slova, probíhala na pódiu ještě pár desítek minut předtím generálka vystoupení dětí z chrudimské mateřinky Svatopluka Čecha, což se snažila jedna z učitelek či vychovatelek, chcete-li, omlouvat dost nešťastným způsobem - jakousi stadionovou halekačkou ve stylu: "Chrudim, jste tady? Neslyším vás," kterou jsme zvyklí vídat právě při koncertech rockových hvězd než před slavnostním adventním večerem, a která přítomné moc nebrala, protože přišli přeci jen trochu jinak naladěni.

Už tento rozpačitý začátek poznamenal i následující program, který postupně vyšuměl v pozvolný rozchod všech návštěvníků do okolních kaváren, restaurací anebo rovnou do jejich domovů, protože bylo slyšet jen každé druhé slovo a v jednom ze tří prodejních stánků s horkým alkoholem došel dokonce hned po 17. hodině svařák. Při samotném rozsvěcení vánočního stromu se pak zcela vytratil kýžený moment překvapení a následné vystoupení mateřinky vyznělo jako úzký debatní kroužek pro pár zasvěcených. A to bylo po programové stránce naprosto všechno, což je nepředstavitelná škoda už vzhledem k tomu, že se málokdy podaří dostat tolik lidí na jediné kulturní vystoupení ve městě.

Co dodat - scházela kvalitnější aparatura a především lepší dramaturgie večera, která by se neměla omezovat pouze na jediné zpívané pásmo dětí a proslov starosty, ale měla by nabídnout vícero překvapení, kterými by rozsvěcení vánočního stromu vygradovalo. Takhle si budeme tento slavnostní adventní večer pamatovat pouze jako večer promarněných šancí, z kterého zbyla pachuť okoukaného stereotypu zabaleného do jedné nesrozumitelné zvukové koule. Je to třikrát škoda už kvůli dospělým divákům, jejich dětem i účinkujícím. Nebylo jim nabídnuto nic, co by je přimělo zůstat. A když se pak po půlhodině ozval ohňostroj z nedalekého Starého Máteřova, který ohlašoval po předchozím bohatém programu jejich rozsvícený vánoční strom, musely hrdé Athény východních Čech jen tiše závidět. Tolik tedy moje krátká víkendová zkušenost ze dvou akcí, na kterých bylo sice "narváno", ale každá skončila s jiným výsledkem.

Radnice se rozhodla prodat svoji další městskou nemovitost (byt v Pardubické ulici) a vzhledem k tomu, že se nachází ve velmi žalostném stavu, nezbývá, než takový záměr kvitovat. Dokonce lze pochválit i to, že město nepřichází s nijak přehnanou prodejní cenou jako v případě Charvátovy vily v Hniličkově ulici, za kterou chtělo kdysi přehnaně moc a potom marně několik let vyhlíželo kupce. Zkrátka, dát v centru města 280 tisíc za byt, který jeden z jeho dřívějších nájemníků podpálil, je asi tak akorát na to, aby kupci zbyly další peníze na jeho rekonstrukci a dalo se v něm poté bydlet.

Proč to připomínám? Ze zcela prostého důvodu. Většina městských nemovitostí není totiž ve vůbec dobré kondici a patří svým technickým stavem k naprosto nejhorším v Chrudimi. Není divu, léta se do nich neinvestovalo, přestože mají atraktivní polohu a většina z nich přitom leží v samotném srdci města. Stačí se porozhlédnout v Široké ulici, na Žižkově náměstí nebo na Palackého třídě a hned vám bude jasné, které domy všichni dohromady vlastníme.

Proto musí přijít náprava, k níž vedou pouze dvě cesty - buď nemovitosti, které delší dobu chřadnou, prodat, anebo do nich s určitým záměrem investovat. Přirozeně nejvýhodnější je druhá varianta, která však vyžaduje naprosto jasný záměr vedení radnice, především ale manažerské schopnosti odpovědných lidí. Dosavadní prodeje městských nemovitostí lze proto chápat na úvod jako dobrý počin, protože nepatřily k těm, na kterých by se dalo něco smysluplného vystavět, ať je to již zmíněná Charvátova vila, kterou si teď někdo rekonstruuje k bydlení, rekreační chata ve Skutči, anebo zpustlý dům v Poděbradově ulici, který od města koupil slatiňanský podnikatel Martin Málek a chce ho přeměnit na dům potravin a zmrzliny.

Když k tomu ještě připočteme na začátku zmíněný byt, jde ve všech případech o úspěšné zářezy na pažbě prvního místostarosty Miroslava Tejkla (ČSSD), který dokázal město těchto neprodejných trvalek zbavit. Ale co s ostatními objekty, které jsou mnohem atraktivnější? V jejich případě už to bude nejspíš na hlubší úvahu, protože se nacházejí v samém centru a všechny dohromady by měly zapadat do nějaké koncepce. Rozhodně by ale neměly plnit funkci sociálních bytů, které do historického centra nepatří a domy postupně znehodnocují podobně jako předtím v Poděbradově nebo Pardubické ulici. V každém případě by měly mít tyto budovy úroveň odpovídající významu města a společně nám všem přinášet užitek. A ne jako doposud, kdy jsou spíše pro ostudu.

Chrudimský filmový týdeník, promítaný v Městském kině před každým filmem, je bezesporu vítaným zpestřením jinak všeobecně uvadající kinematografie, kterou nemilosrdně vytlačují pokročilé technologie. Dnes už má kino takřka každý doma v obýváku včetně všech efektů, které doba vyžaduje. Všechna kina tak v podstatě soupeří o diváky s pohodlností, kterou musí něčím trumfnout, aby se zvedli z gauče, přišli, popřípadě přijeli a za promítání zaplatili.

Velké multiplexy, které jsou mimochodem stále častěji nabízeny k pronajmutí, to dělají tak, že vás usadí do pohodlného křesla, nechají vás najíst, napít a ještě po vás uklidí. Navíc se spoléhají na to, že návštěvu kina spojíte s nákupy a další zábavou v nákupních centrech, kde multiplexy sídlí. Městské kino Chrudim něco takového nemá, přesto v minulosti nezahálelo a začalo o diváky také bojovat. Vyházelo nadbytečná místa k sezení ještě z dob reálného socialismu, pamatující povinná školní promítání filmů z tehdejší opovrhované sovětské produkce, a nasadilo oproti multiplexům daleko těžší kalibr, když namísto křesel nechalo nainstalovat rovnou celé sedací soupravy. Jestliže k tomu ještě připočteme možnost přinést si ke stolečku u sedaček víno v uzavíratelné lahvičce a daleko příznivější cenu vstupného, nemělo Městské kino v Chrudimi v podstatě žádnou chybu a jako jedno z mála v Pardubickém kraji evidovalo v minulém volebním období vzrůstající počet diváků.

Byla proto velká škoda, že na tento trend nová radniční koalice nenavázala a nechala motor dobře nastartovaného kina vychladnout. Nezohlednila obrovskou konkurenci v promítání filmů, které patří mezi ohrožený druh, a neinvestovala průběžně do digitální technologie, bez níž už dnes nelze takřka nic promítnout. Následné improvizované promítání v návštěvnické místnosti Muzea barokních soch, přejmenované narychlo vtipně na Biobaroko, už nemohlo tento průšvih odvrátit a v podstatě tak vyhnalo náročnější diváky zpět do pardubických multiplexů. Pro mnohé soukromé podniky v takovém postavení by to znamenalo automaticky konec. Ne však pro Městské kino Chrudim, které je financováno z městských prostředků jako nezbytná součást kulturní infrastruktury města. Ani to však neznamená, že by mělo být kino dlouhodobě ztrátové, přestože se bude ještě nějaký čas potýkat s handicapem svého uzavření, za které v součtu zaplatíme mnohem víc než za samotnou modernizaci.

Až nyní se tedy ukáže, kolik má Městské kino Chrudim věrných diváků, kolik z nich si ještě pamatuje na jeho služby, kterými vynikalo. To však samo o sobě stačit nebude. Ani nové technické vymoženosti kina. Proto jsem rád, že tak přemýšlí i vedoucí Chrudimské besedy Jiří Kadeřávek, který přišel s nápadem na znovuoživení filmových týdeníků, nikoli však budovatelských, ale se zprávami z našeho města. Pokud budou aktuální, natočené vtipně a s nadhledem, a nepromění se v nekonečně nudnou podívanou na stříhání pásek a oslavné memoáry komunálních politiků, pak má šanci na znovuoživení i samotné kino. A pokud k tomu ještě žánrově zpestří biograf svůj program například o besedy se zajímavými hosty, přímé přenosy a další atraktivní podívanou, pak může plnit roli malého multikulturního centra, jak nám v současnosti ukazují na svém příkladu provozovatelé kina v Heřmanově Městci. Jen pozor na to, aby se už podobná chyba, jakým bylo přechodné uzavření chrudimského biografu, neopakovala, jinak se nedoplatíme a Jiří Kadeřávek nebude stačit přicházet s nápady, kterými by příště takový finanční průšvih vyžehlil.

Všichni, kdo máme řidičský průkaz, jsme se někdy dostali do situace, která nám zrychlila tep a zpomalila dech. Jen tak tak jsme brzdili na mokré vozovce plné listí, těsně „zašlápli“ brzdu před příkopem plným sněhu, nebo se snažili zkrotit jankovatý opel na namrzlé silnici u Hodonína. Pokud se nám podařilo udržet štít prozatím čistý a nikomu neublížit, můžeme si gratulovat. Nebo poděkovat svému strážnému andělu, když nad námi držel svou ruku.

Člověk ani neví, jak se to stane. Najednou je tu krizovka, a nám nezbývá, než se v mikrosekundách modlit, aby na chodníku nikdo nešel a krajnice byla prázdná. Zkušenější, starší šofér určitě lépe zvládne případný smyk, než ten, kdo má řidičák teprve krátce. Taky se mi to stalo. Jednou jsem vezl kamarády z praxe a na mokré silnici u Vestce dostal smyk, když auto jedoucí přede mnou náhle zabrzdilo. S protijedoucí škodovkou jsme o sebe jen škrtli zrcátky, ale věřte, že pro devatenáctiletého kluka je to zkušenost na celý život. Od té doby si dávám pořádný pozor, když je mokro.

V sobotu zrušil jeden z mladých řidičů sloupek na plakáty před Muzeem barokních soch. Ne, nebudu se přidávat k všeobecnému rozhořčení, které kluka pranýřuje, nadává mu, přeje postih, který mu hrozí. Starosta Petr Řezníček dnes na tiskovce říkal, že škoda způsobená mladým závodníkem, je odhadována zhruba na sto tisíc korun. Obdobně drahá bude asi i oprava zrušeného auta. Takže tu máme dvě stě tisíc, řidičák v nenávratnu a ostudu, kterou si s sebou ponese celý život. A já ho chápu. Chápu fotbalistu, který oslavuje s kamarády a protože je mu osmnáct, těžko dokáže odhadnout, co udělá alkohol za volantem. Kdo z nás to někdy nepřehnal s pitím a potom se divil, jak se ocitla jeho hlava v záchodové míse? Hoďte kamenem, prosím.

Věřte, že dneska už to sobotní šofér moc dobře ví a nikdy na to nezapomene. Moudří se poučí ze zkušeností druhých, my ostatní si holt všechno musíme prožít sami, abychom pochopili, proč pití a řízení auta nejde dohromady. Klukovi pak přeji dobrou brigádu, protože peníze bude potřebovat.