Možděnice

Říká se, že je demokracie prozatím ten nejdokonalejší politický a společenský systém na světě. Připusťme, že ano, i když existují i jiné, prozatím nikým nevyzkoušené teorie, pokud v to nepočítáme komunismus, který byl v minulosti zneužit ve prospěch úzkých skupin několika vládnoucích elit v různých zemích, včetně bývalého Československa. Kam tím ale mířím? K výsledku posledních komunálních voleb v Chrudimi, protože jim tentokrát chyběli voliči, kteří ve velké většině využili svého demokratického práva nehlasovat.

Například průměrná účast voličů v České republice byla při víkendových komunálních volbách spočítána Českým statistickým úřadem na 44,46 %, v Pardubickém kraji pak na 49,16 % a v samotné Chrudimi na pouhých 37,96 procenta. Hůře jsou už na tom snad jen Pardubice nebo Praha, tedy velká města, která jsou poznamenána mnoha skandály a otiskem kmotrů na miliardách, s nimiž tato centra hospodaří. Tady všude byla účast zhruba pětatřicetiprocentní. Šlo tedy nejspíš o znechucení tamních občanů z politiky.

Proč se ale nyní ve velkém nevolilo v Chrudimi, která dříve patřila opakovaně v tomto ohledu k nejvzornějším? Abych nevařil z vody, nechal jsem si vytáhnout konkrétní statistické údaje. Letos se mohlo v Chrudimi zúčastnit komunálních voleb celkem 18 741 oprávněných voličů, z toho však pouze 7115 voličů využilo svého práva hlasovat, tzn., že dalších 11 626 občanů místní politici nepřesvědčili, že by je měli jít volit a dát jim svůj mandát ke správě městského, tedy společného majetku nás všech. Že by i do Chrudimi dorazil syndrom větších měst a únava lidí ze stylu vládnutí politické reprezentace města?

Před volbami jsem se zastavil s několika známými na kus řeči, stejně tak i poté, co jsem odvolil, zaskočil jsem cestou domů na dvě pivka tam, kde se toho o náladě místních dozvíte nejvíc - tedy v hospodě. A co jsem zaslechl? "Stále stejní lidé ve funkcích - ´ouřadové´, kteří si hrají na vlastním písečku bez ohledu na lidi, nic neříkající kandidáti - mladíčci bez životních zkušeností nebo nezaměstnaní, žádné významné persony, které něco dokázaly, velká rozhádanost mezi místními politiky, nevěříme, že tyto volby něco změní...," to byly zhruba nejčastější argumenty mých známých, proč nepůjdou nebo nešli tentokrát volit.

A proč ne? Využili pouze svého demokratického práva vyjádřit svůj názor tím, že prostě nešli volit. Někteří z nich poprvé v životě. To mělo nyní za důsledek, že byly rozdány politikům karty zhruba jen třetinou místních obyvatel, zatímco zbývající dvě třetiny občanů se odmítly k této hře v Chrudimi připojit. Leckdo si proto řekne, že tím ztratili právo jakkoliv dál komentovat dění ve městě. Musím ale upozornit, že žijeme v demokracii, která takové právo přímo zaručuje bez ohledu na to, zda někdo volil či nikoli. Právě v tom je pro někoho demokracie dokonalá a úžasná a pro další je jen nefunkčním systémem, který nedokáže plně vyjádřit vůli všech lidí. Ocitli jsme se tedy ve slepé uličce? Na to si, prosím, každý odpovězme sám.

"Aby to nebylo zaprděné," památná to věta litomyšlského starosty Miroslava Brýdla, který dokázal svoje město proměnit v jeden z nejoblíbenějších turistických cílů v této zemi. A právě tento politik později inspiroval řadu svých následovníků, čehož důkazem je v Chrudimi vznik Muzea barokních soch v odsvěceném kostele sv. Josefa, rekonstruované Klášterní zahrady a na to navazující záměr přestavby celého kapucínského konventu. Na druhé straně jsou ale takové plány a investice trnem v oku některých zdejších politických stran. Před komunálními volbami jsou v tomto ohledu nejvíce slyšet Svobodní, kteří upřednostňují spíše opravené chodníky před takovými, jak oni říkají, pomníky, a nabádají k výraznějším úsporám.

V minulém týdnu jsem zpovídal na tohle téma hned několik místních politiků, mezi nimi třeba místostarostu města Jaroslava Trávníčka (ČSSD), který označil volební hesla Svobodných doslova za hloupost. Úvery, které si město v minulosti nabralo, se podle něj daří totiž splácet daleko rychleji, než se původně předpokládalo a na několika případech se snažil vysvětlit, proč jsou úvěry, přestože jde o zadlužení, pro hospodaření města vlastně výhodné. "Přivedli jsme díky tomu do Chrudimi spoustu investičních peněz, ať už od kraje, státu nebo z evropských fondů, za které jsme mohli realizovat řadu akcí," vysvětloval Trávníček princip "levných peněz", za které se dají stavět projekty, aby to nebylo v našem městě "zaprděné".

O něco později na to reagoval i starosta města Petr Řezníček (SNK-ED), který dokladoval na stavu městského rozpočtu, že se radnici podařilo pod jeho vedením zvýšit finanční rezervy města z 26 milionů korun v roce 2011 na současných více než 71 milionů a město si přitom nemuselo vzít žádný další úvěr, přestože Svobodní hovoří o naprostém opaku, který jeho zástupce Trávníček označil za extrémní názor neodpovídající realitě. A do třetice se do debaty zapojil i první polistopadový tajemník MěÚ Chrudim a bývalý lídr Koalice pro Chrudim Miloslav Macela, podle kterého by se neměli místní politici bát občas riskovat a přicházet s takovými projekty, které by město vymanily z hrozivého balancování nad propastí zapomnění a bezvýznamnosti, které Chrudimi vážně hrozí. Tím jakoby mi promluvil z duše.

Z kdysi krajské a později okresní Chrudimi se totiž stává díky změnám ve společnosti běžné provinční město, jakých je u nás bezpočet. A podle mne jediným receptem, jak se z této šedé průměrnosti vymanit, je něčím nad ostatními vynikat, být v nějakém ohledu výjimeční a nevzpomínat pouze na zašlou slávu Athén východních Čech. Takže bez předsudků vůči někomu a pouze sám za sebe mohu na základě výše vyřčeného pouze konstatovat, že se má se svěřenými prostředky města rozhodně hospodařit rozumně a vyváženě, nikoli ale na úkor dalšího rozvoje města jen kvůli nalajnovaným stranickým mantinelům, a zvolení politici mají přicházet s daleko ambicióznějšími projekty, než jsou opravy chodníků, abychom se z té "zaprděnosti" s odpuštěním jednou nepoprděli :-).

Odchod Chrudimské volby do skutečné opozice, tedy mimo zastupitelstvo, se dá pochopit. Pokaždé šla proti proudu a vyjadřovala se k problémům města bez obalu, nekompromisně a tvrdě, ale pokaždé věcně. Její zrod se přitom začal dá se říct banální kauzou, kdy došlo ke zmlácení několika chrudimských studentů zdejšími vojáky vycvičenými k boji zblízka. Byl jsem v polovině 90. let jako novinář u toho a nutno ke cti vojáků říct, že se tenkrát k problému postavili čelem jako skuteční chlapi - svoji chybu uznali, omluvili se a způsobené škody do koruny uhradili. Jenže, než se tak stalo, začala část chrudimské veřejnosti proti tomuto násilí na mládeži protestovat s transparenty v ruce. A to nejspíš neměli tito lidé dělat, protože se proti nim tehdy tvrdě obořil první polistopadový starosta Jiří Nový (tehdy ještě za ODS) a začal před touto skupinou "šermovat" nejrůznějšími paragrafy, aby ji od dalších protestů odradil a zastrašil. Jenže narazil - šlo totiž o partu chrudimských intelektuálů, kterým přišla starostova rétorika nejen úsměvná a "zavánějící" manipulacemi komunismu, navíc je ale zdravě naštvala a vyprovokovala k tomu založit vlastní volební hnutí, s jehož pomocí chtěla z chrudimské radnice vytvořit směrem k občanům vstřícně fungující úřad.

A to byl a stále pochopitelně je kámen úrazu. Chrudimská volba kvůli tomu dostala hned na začátku nálepku potížistů a bojovalo se proti ní ze strany vedení města mnoha nejrůznějšími prostředky, a jak jsem měl možnost poznat, ne vždy férovými. Zažil jsem dokonce jednou, že se musely na nátlak lobbistů narychlo předělávat večer noviny, aby neinformovaly o tom, co se předchozího dne "upeklo" ve skutečnosti za koalici, protože se krátce na to "upekla" jiná, pro zúčastněné strany výhodnější koalice bez účasti Chrudimské volby, která měla poprvé ke zděšení některých politiků nakročeno do chrudimské radnice. Když jsem chtěl pak ráno znát důvod záměny hlavních článků v novinách, bylo mi stroze sděleno, že pokud se o to budu dál zajímat, ať si rovnou napíšu výpověď. Tolik jen pro představu, v jaké atmosféře někdy novináři pracují a nakolik jsou dnes média nezávislá (lépe řečeno závislá na penězích z inzerce). Mimochodem, člověk, který mi výpovědí tenkrát hrozil, píše dnes ve prospěch druhé strany barikády, která slibuje otevřené radnice, protože na opačné straně mezitím vyschnuly zdroje... I taková je, bohužel, dnes politika, v níž jde spíše o přístup ke zdrojům, než o službu lidem. Tolik na okraj.

Ale zpět k Chrudimské volbě. Ta se za čas skutečně dostala do městské rady a vytvořila po odchodu ČSSD koalici s ODS, SNK-ED a Koalicí pro Chrudim, kterou tehdy vedl Miloslav Macela. A k nálepce potížistů, kterou přiživovali někteří rádoby koaliční partneři, se přidalo záhy i nepřátelství sociální demokracie, která začala považovat Volbu za škodlivý element zdejší komunální politiky. A tak se liberální Chrudimská volba ocitla ve dvojích kleštích zleva i zprava. Nutno říct, že nezaslouženě. Jenže tím to neskončilo. Volba všechny šokovala tím, že nepřijala v nově ustavené koalici placenou funkci místostarosty, na kterou měla jinak nárok, a postoupila ji dobrovolně ODS, avšak pod podmínkou, že ji obsadí tehdy perspektivní mladý občanský demokrat Jan Čechlovský. Tím ale nevědomky Volba rozložila chrudimskou ODS na dvě party, z nichž jedna, ta kolem tehdejšího ředitele gymnázia Beránka, který se netajil svými ambicemi na funkci ve vedení města, odešla později pod křídla Svobodných. A tak se objevil v pořadí třetí nesmiřitelný rival Chrudimské volby. Ten další přišel z vlastních řad, šlo o nespokojence, z nichž některé později absorbovaly Věci veřejné a nyní hnutí ANO. Potom vytáhl hlasitě do boje proti Volbě Roman Málek (Koalice pro Chrudim) s nařčením, že se dopouští korupce a přidal se tak na stranu většiny. Posledním hřebíčkem do rakve byl rozchod Volby s Janem Čechlovským, který dočasně upřednostnil zasedání v poslanecké lavici před rozdělanou prací na radnici a tím zpřetrhal přirozené spojenectví s hnutím, které mu umožnilo se v Chrudimi prosadit. Tím byla smyčka kolem Chrudimské volby definitivně utažena a její zastupitelé Štěpánek a Thér se sice ocitli v zastupitelstvu v opozici, ale mimo hlavní opoziční proud, který si teď dělá zálusk na to, že vejde na radnici na Resselově náměstí hlavními dveřmi.

Sečteno, podrtženo, z Chrudimské volby se stal ohrožený druh, který, jak poznamenal šéf tohoto hnutí, Josef Štěpánek, nemá momentálně žádný koaliční potenciál, protože si z něho ostatní udělali terč, do kterého se snadno trefuje. Dílem proto, že je hnutí intelektuálně často převyšuje, klade si ambiciózní cíle a hlavně, nelpí na placených funkcích. Proto udělalo ten nejlogičtější krok - zařadilo zpátečku a vycouvalo ze současného politického cirkusu, aby se mezitím, co nebude v zastupitelstvu, mezi sebou ostatní "postříleli" a našli si mezi sebou jiného otloukánka, který bude moct podobně jako nyní Volba za všechny průšvihy světa. Teprve, až nějaké mrtvoly odpadnou a vzduch se pročistí, bude o návratu mezi politickou smečku možné uvažovat. Toliko závěr Chrudimské volby, která za sebou zanechala řadu projektů, za něž slíznul smetanu někdo jiný a jejichž dopad připomíná pomalu se zastavující vlak, kterému dochází pára. A to je ï konec mého výletu do části novodobé historie města, kterou si už leckdo nepamatuje a na jejímž počátku lidé skandovali s transparenty a smáli se zkostnatělým názorům svého tehdejšího starosty. A nyní, na jejím konci, už mnozí nevědí, proč se to všechno vlastně mezi místními politiky tak zamotalo, natož, kdo tohle znesvářené klubko rozmotá.

Týden mobility ovládl Chrudim: Ovládl? Že jste si ani nevšimli akce, která má přivést obyvatele našeho krásného, kopcovitého města k širšímu využívání kol a radosti z cyklistiky? Máte pravdu, ani redaktor Chrudimských novin by si nevšiml, pokud by nebyl napojen na nejrůznější informační kanály, jež pokrývají virtuální realitu.

Nemám nic proti cyklistům - pozornější už zbystřili, přijde kritika - líbí se mi jejich elán, mouchy mezi zuby, propocené „plíny“ v klíně a přiléhavé trikoty. Především na omšelých a povislých tělech sportujících důchodců dávají vyniknout křivkám mnohdy vpravdě barokním. A já mám baroko rád, přestože postavou jsem spíše lomený gotický oblouk.

Sám mám tajný sen, jímž je vysoké kolo, pumpky, tvídové sako a čepice. Bicykl, jejž pánové proháněli v dobách, kdy svět byl ještě relativně v pořádku. Je to však koníček nákladný a lehce snobský. Ke snobství se hlásím, k financím však nikoliv. Nevadí mi však, že je někdo schopen utratit desetitisíce za jízdní kolo a poté brázdit nádhernou krajinu u Horního Bradla nebo Českého Švýcarska. S cyklisty mám docela jiný problém, než jejich nadšení a sportovní zápal.

Jezdím denně, tedy v autě. Venčím totiž své psy v nedalekých lesích a nemohu tak nepotkat cyklisty. Mnozí brázdí okresní silnice na kolech, která by snad ani podle všech fyzikálních zákonů neměla držet pohromadě, natož na silnici. Kupodivu jedou, stařík nebo stařenka se čile opírají do pedálů. Jejich jízda je však mnohdy ve stylu „od pangejtu k pangejtu“, křižují silnici jako vojáci wehrmachtu na svém BMW, hledající ukryté partyzány. Připouštím, že bezpečné objetí takového cyklisty je mnohdy nadlidský výkon, ale prozatím jsem žádného, díky Bohu, nesrazil. Co třeba zavést technickou kontrolu jízdních kol? Proč musejí být státním aparátem šikanováni jen motoristé?

Druhým typem jsou právě „hi-tech“ cyklisté. Jejich vybavení je nejvyšší kvality, sviští si to krajinou rychlostí průměrně nadupané babety. Jsou to právě většinou tito pánové a dámy, kteří se mi v lese náhle vyřítí za zády, přičemž já s hrůzou pouštím „uloveného“ hřiba a sháním se po psech. Takový namakaný cyklista totiž nezná smilování a border teriéra s klidem přejede, fouska se spíš bojí. To pak nadává a kleje, protože ho prokousnuté stehno děsí. Přestože oba moji psi jsou krotcí a mírumilovní. To ale nemůže vědět. Existuje stále ještě něco jako zvonek, milí cyklisté?

Dodržování dopravních předpisů je samo o sobě na dlouhé povídání. Kolaři je mnohdy skutečně nedodržují. Odbočují bez patřičného gesta, jezdí po PŘECHODECH pro chodce, křižují chodníky. Řidič auta, aby měl schopnosti věštce. Divím se, že není vícero nehod, protože mnohdy jde skutečně o hazard.

Jaký je závěr? Je asi takový, že by nebylo úplně špatné cyklistům vysvětlovat, co jsou to dopravní předpisy a jakým způsobem se mají chovat na silnici. Pomohou tak sobě i jiným.

Prodávat dům na Palackého třídě za každou cenu, nebo ještě lépe - pod cenou, mi nepřijde dvakrát prozíravé. Pokud si dobře vzpomínám, město nechalo v případě tohoto objektu, v němž dříve sídlila například mateřinka nebo školní družina, zpracovat studii, která počítala s tím, že tu vzniknou nové byty a v přízemí nebytové prostory pro kamenný obchod, jemuž měl být uzpůsoben parkovací záliv na okraji prozatím frekventované silnice, která by se, jakmile bude uveden do provozu obchvat města, měla podstatně zklidnit. Už to samo o sobě - mám tím na mysli onu studii, stálo nějaké úsilí, čas a peníze, které teď přichází vniveč.

Zbavit se objektu jeho prodejem je totiž to nejjednodušší řešení, přičemž se na můj vkus v poslední době prodalo městských domů až přespříliš. Důvod byl pokaždé stejný - město je totiž nechalo znehodnotit tím, že se o ně řádně nestaralo a raději směřovalo investice do nových projektů. Nebylo proto divu, že co městský dům, to skoro pokaždé ruina, anebo se některé tomuto stavu nebezpečně přibližují jako již zmíněný objekt na Palackého třídě, který nedostal šanci naplnit svůj plánovaný účel. A to vše se děje přesto, že město nepostavilo za poslední dvě volební období ani jeden nový byt (naposledy za Jaroslava Trávníčka v sídlišti Na Větrníku), zatímco tady se nabízí v případě rekonstrukce domu jedna malá bytovka přímo v chrudimském centru.

Původní studie měla, jak jsem už naznačil výše, daleko širší rozměr, který měl v dobrém slova smyslu "nakazit" ostatní sousedy v této páteřní ulici k tomu, aby se na Palackého třídě začaly budovat parkovací zálivy kvůli akutnímu nedostatku parkovacích míst ve městě. Dnes, kdy nebyl alespoň prozatím uveden do života projekt parkoviště před hotelem Bohemia a jeho další osud, přestože do něj město nasypalo nějaké peníze, je takříkajíc "ve hvězdách", by podobné řešení v Palackého ulici od tohoto problému částečně ulevilo. A to nemluvím o komerčních prostorách v přízemí domu, které by mohly spolu s nájemným z bytů přispívat na údržbu tohoto objektu, který se však město chystá oproti původnímu plánu prodat.

Jelikož nám zbývá do příštích komunálních voleb jen několik týdnů, velmi bych se přimlouval za to, aby byl záměr prodeje tohoto domu pozastaven a ponechán na rozhodnutí nové městské rady a zastupitelstva vzešlých z voleb, než jej uspěchat. Důvody jsem shrnul výše. Nepřijde mi totiž příliš hospodárné snižovat hodnotu městského majetku na úkor nejrůznějších oprav a rekonstrukcí a "projíst" tak nadobro městské domy v centru města. A to přesto, že místostarosta Tejkl přišel k tomuto dědictví jak "slepý k houslím" a musel jej začít řešit, pokud nechtěl, aby nám domy spadly na hlavu. Vím, že je těžší udržovat majetek, než stavět nový, natož s ním efektivně nakládat v prostředí tržního hospodářství, s nímž má jen málokdo v současném vedení radnice nějaké zkušenosti. Navíc je to z pohledu politiků neatraktivní, protože takové výsledky práce nejsou tolik vidět jako nové tribuny, hřiště, apod. Už proto bych městský majetek nerozprodával a držel se nějaké koncepce, která bude ku prospěchu nás všech a nikoli jen vybraných skupin voličů - obyvatel, na které budou ti ostatní doplácet třeba právě formou nevýhodného prodeje městského majetku.

Do města chodím poměrně sporadicky, ale v poslední době jsem měl to štěstí, že jsem dvakrát "zabrousil" do Havlíčkovy ulice a odsud na nábřeží u Kateřiny, kde se nachází ona pověstná "lavička neřesti". Následně jsem si také přečetl diskusní příspěvek pisatele, který si říká Plátek a který na tohle téma uvedl, že místní lidé trpí přeludy, anebo si vymýšlejí, když tvrdí, že tuto lavičku pravidelně "okupují" mladí výrostci, alkoholici a feťáci, z kterých mají jednoduše strach.

Za prvé se v tomto případě nemohu ubránit dojmu, že se tradiční přispivatel a častý kritik článků našich novin zvaný Lolipop přejmenoval na Plátka (soudě podle úřednické hantýrky, která se vymyká hovorové češtině), a za druhé, že zkrátka nemluví pravdu, protože jsem šel sice jen dvakrát kolem uvedené lavičky, ale pokaždé na ni byl otřesný pohled. Poprvé to bylo asi hodinu před polednem a podruhé zhruba ve 14 hodin, pokaždé tedy za bílého dne a obrázek byl vždy stejný - na lavičce, která je skryta za keřem, se rozvalovali tři až čtyři značně opilí "exoti", všude kolem sebe měli poházené vajgly od cigaret a rozlité pivo po zemi, jednou se dokonce jeden z nich povaloval na zemi on sám. A kolem této podivné sešlosti obcházeli v uctivém oblouku kolemjdoucí občané nebo maminky s kočárky.

Je to sice jen letmá zkušenost, ale koresponduje s tím, co tvrdí obyvatelé okolních domů, kterým se Plátek tak bezostyšně vysmívá a jimž radí, že když jim hlučící osazenstvo lavičky vadí, ať si zavřou okna, protože je lavička k sezení určena. V tom máš, milý Plátku, jistě pravdu - lavička je určena k sezení, ale k odpočinkovému, nikoli k tomu, aby se na ní lidé za pravého poledne "zrubali do němoty", váleli se po ní a polévali ji pivem. Navíc na takovém místě, které jako jedno z mála v centru města nabízí příjemné posezení u řeky. A pokud ti, Plátku, vadí, že o této situaci píšeme a tvrdíš v této souvislosti, že kritizujeme, aniž přicházíme s nějakým řešením, potom si trošičku pleteš "dojmy a pojmy" v tom, kdo jaké úkoly ve společnosti má. Tedy, kdo má na tyto nešvary upozornit a kdo je naopak má uvést do pořádku. Kdo je tedy teď na tahu? Na to si, prosím, odpovězte každý sám.

O víkendu jsem se toulal s rodinou po Valašsku a zatímco tady pršelo, tam bylo nádherně. Proč to ale píšu? Protože jsem tam zjitil, jak se doopravdy vyplácí být originální, vynikat nad ostatními a nepodléhat výzvám k přílišné, někdy až úzkoprsé opatrnosti, jako občas nyní před komunálními volbami slýcháváme. Snad je to způsobeno dílem vlastní nerozhodnosti, nedůvěry v sebe sama či chybějícími nápady a tudíž i nedostatkem výjimečné tvořivosti.

Vraťme se ale k již zmiňované originalitě. Jakmile jsem se totiž vyškrábal za Vizovicemi na kopec Doubrava k tamní stejnojmenné třiatřicetimetrové rozhledně, odkud je úžasný výhled na část Vizovických a Hostýnských vrchů či Luhačovickou vrchovinu, dal se se mnou ihned do hovoru u pokladního okénka bodrý chlapík, který tu prodával vstupenky na rozhlednu. Zeptal se, odkud prý jsem. Když zjistil, že z Chrudimi, očka se mu rozzářila a nahlas zvolal: "Tam přeci máte jednu raritu!" A čekal jsem, co z něj vypadne dál. "No, přeci tu vaši rozhlednu, co je jen z prkýnek," pokračoval nadšeně. "Jasně," dovtípil jsem se, "myslíte Báru na Podhůře." Tato slova mu stačila k tomu, že přestal prodávat vstupenky, i když lidé přicházeli, a zmizel na chvíli v útrobách dřevěné boudy u vchodu.

"Pojď sem," a mával v ruce s knihou, mapující všechny rozhledny v České republice. Už za chviličku nalistoval stránku s Bárou a chtěl ode mne zjistit o ní co nejvíce podrobností, ptal se hlavně, proč spadla hned po čtyřech dnech a zajímal se o její konstrukční řešení. Když jsem mu vylíčil vše, co jsem o Báře věděl, zašvitořil: "Vezmu rodinu a kamarády a pojedu se s nimi ještě teď v září na Báru podívat. Je sice menší než ta naše, ale opravdu nádherná!" a neustále při těchto slovech obdivoval fotografie chrudimské rozhledny. Když potom spatřil, že jsem cestou na rozhlednu nasbíral i několik hub, nabídl mi hned nožík, abych si je mohl očistit, a papírovou krabici, abych je měl kam uložit. "A víš co, kamaráde? Chtěl jsem si sice večer udělat smaženici, ale tobě přijdou vhod," a hmátl za sebe, vytáhl dózu plnou pravých hřibů a přisypal je k mým. "Ať si na nich pochutnáš. A pozdravuj Báru!"

Bylo neskutečně příjemné poslouchat na druhém konci republiky, který doma i ve světě proslavili zlínský podnikatel Baťa a autor slušovického zázraku Čuba, slova chvály a uznání na adresu našeho města, které se svého času nebálo jít do takových experimentů, jakým je v Evropě unikátní rozhledna Bára od věhlasného architekta Martina Rajniše. Jen takové vizitky mají totiž ve světě odpovídající váhu (vzpomeňme v této souvislosti i na Muzeum barokních soch a Klášterní zahrady), nikoli nabádání k opatrnosti a šedé průměrnosti, jak od leckterých komunálních politiků v současnosti slyšíme. Kdo ještě nepochopil význam těchto staveb pro naše město, měl by ze všeho nejdříve zapracovat především sám na sobě a svém vzdělání, jinak se chvály a uznání my, Chrudimáci nikde nedočkáme, natož aby nám někdo kvůli tomu jen tak daroval svoji večeři. Především teď před volbami bychom na to měli myslet dvojnásob.

Už bezmála 14 dní čeká redakce Chrudimských novin na vyjádření někoho z odpovědných městských úředníků na otázky, týkající se budoucnosti Klášterních zahrad. Médii před nedávnem prolétla informace o změnách v této zelené oáze nedaleko centra města. Podrobnosti jsou však podle všeho přísně tajné.

Jinak si ani nelze vysvětlit, proč s odpovědí na jednoduché otázky město váhá a posunuje termín daný zákonem až na nejzazší hranici. Všetečný redaktor Chrudimských novin chtěl pouze vědět, kolik budou stát úpravy Klášterních zahrad, respektive trávníků a co vše budou tyto úpravy obnášet. Dále také, kde na tyto úpravy město vezme finance a kdy by tyto úpravy měly být hotové. Přes triviálnost dotazů radnice mlčí jako pověstná sfinga a odpověď se na redakčním mailu stále neobjevuje, přestože byly otázky položeny už 18. srpna.

V několika posledních měsících se však podobné jednání stalo nepsaným pravidlem, které tiskový odbor MěÚ Chrudim používá vždy, když jde o dotazy položené právě Chrudimskými novinami. Obdobný přístup přitom volí i v okamžiku, kdy má redaktorovi píšícímu rubriku „Krimi“ zaslat pravidelné svodky z činnosti Městské policie Chrudim, které pro jistotu neposkytuje vůbec. Stydí se snad vedení radnice za práci svých strážníků? Na to vám, milí čtenáři, nedokážeme odpovědět, přestože se stále dotazujete, proč právě zprávy o chrudimských strážnících v našich novinách chybí. To ví jen ti, kteří řídí tohle město.

Stačí se však podívat okolo a města jako Pardubice nebo Litomyšl chrlí tiskové zprávy každý den. Pozadu nezůstávají někdy ani menší obce, než je Chrudim, které se snaží svoji práci dobře mediálně "prodat". V Chrudimi se však něco takového neděje a funkce zdejší tiskové mluvčí by se klidně mohla přejmenovat na tiskovou mlčící... Co říkáte, vážení čtenáři?

Kolem výběru nového šéfa Městské policie v Chrudimi panuje momentálně dost napjatá situace. Bývalý vrchní strážník Josef Kudrnka rezignoval totiž na svoji funkci velice nečekaně, takřka ze dne na den, aniž by to jeho podřízení dopředu tušili, a na jeho místo nebyl dočasně podle zvyklosti jmenován jeho zástupce Jaroslav Hlavinka, nýbrž strážník Lukáš Dvořák. Už to samo o sobě je velmi nezvyklé a přirozeně to musí vyvolávat polemiku. Také poměrně krátká doba pro podávání přihlášek do výběrového řízení na funkci vrchního strážníka je přinejmenším diskutabilní, protože to vypadá, jako by se nehledal ten nejlepší, ale se jmenováním nového šéfa chrudimských strážníků se vyloženě spěchalo. Když k tomu navíc připočteme požadovaná "mělká" kritéria - tři roky praxe, středoškolské vzdělání a orientaci v zákonech, je nadmíru jasné, že si za to musí pana starostu jako hlavního velitele městských strážníků vychutnat kterákoliv opozice, která proti němu bude momentálně sedět v zastupitelských lavicích. A je přitom úplně jedno, že je tři měsíce před volbami.

Nelze se proto divit připomínce opozičního zastupitele Romana Málka, že je o vítězi dávno dopředu rozhodnuto. Z toho všeho, co jsem výše vyjmenoval, bych to podobně přečetl také. A aby toho nebylo málo, oleje do ohně přilil sám pan starosta Řezníček svým otevřeným dopisem, v němž nařkl zastupitele Málka s Kasalem, že se neorientují v práci městské policie a jejich výtky, kterými zpochybnili dosavadní průběh výběrového řízení, označil za pouhé domněnky, které prý mají jediný cíl - oslabit důvěru obyvatel města v jeho práci. Ale od toho přeci opozice je, aby hledala na práci koalice slabiny a upozorňovala na ně, nebo se snad mýlím? Určitě bych v tom neviděl nějakou politickou nekorektnost, jak píše pan starosta, ale normální demokratickou diskusi, ve které vítězí pouze ten, kdo má pádnější argumenty. Nebo se opět mýlím? Každopádně z dobře informovaného zdroje vím, že minimálně jeden z obou opozičních zastupitelů konzultoval úroveň výběrového řízení na vrchního strážníka v Chrudimi s odborníky na slovo vzatými a v jejich hodnocení splňuje sice zákonná kritéria, avšak částečně diskriminuje právě ty s nejvyšší možnou kvalifikací vést Městskou policii v Chrudimi. Jako by se jich vedoucí lidé na radnici vytrvale báli, protože mi tenhle příběh něco z minulosti města připomíná. Uvidíme, nakolik tuto moji "domněnku" výběrové řízení, které je ohlášeno na přelom tohoto a příštího týdne, potvrdí nebo vyvrátí, a které přestože ještě než začalo, dokázalo řádně rozvířit jinak poklidnou letní atmosféru města.

Spravovat a udržovat majetek je někdy těžší než budovat zcela nový. Své by o tom mohla vyprávět zeleným šlemem zanešená fontánka v parku naproti hotelu Central nebo nefunkční jezírko s vodotryskem pod Myší dírou, které tu nechal svého času postavit pro město slavný zahradní architekt Vaněk. Na obojí je smutný pohled. Fontánu využívají k ráchání divoké kachny a pohled na ni je spíše k odplivnutí než ke kochání z tohoto vodního prvku, jehož úkolem bylo oživit fádnost zdejšího parčíku. A také nedaleké Vaňkovo jezírko žaluje na svého hospodáře, který korunoval absurdnost situace tím, že zde nechal instalovat lavičku s výhledem do prázdného kráteru. Větší relax si opravdu neumím představit :-).

Kdo tohle nevidí a necítí, nemůže být ani Chrudimák, natož opravdový hospodář. Proto mi přijdou ve srovnání s tím veškerá Desatera a další projekty, kterými se město v současnosti zaklíná, úsměvné. Na jedné straně vynaložené úsilí a peníze za něco, co zajímá veřejnost jen okrajově, na druhé rozpadající se inventář města. Připomeňme si třeba chátrající městské domy, které radnice raději pod cenou rozprodá, než aby s nimi začala efektivně hospodařit. Proč? Protože nechala situaci zajít tak daleko, že jí nezbylo, než na ni rezignovat prodejem. Zanešená fontánka u Centrálu a prázdné jezírko s nefunkčním vodotryskem u Divadla Karla Pippicha jsou sice ve srovnání s tím jen prkotinami, ale názornou ukázkou toho, že naše město pomalu obchází "plíživá kontrarevoluce" samolibosti nad pochybnými vavříny, za které si nejenže město neopravíme, ale ještě na ně usedne i prach zapomnění. Jedno moudré lidové rčení praví: "Světská sláva, polní tráva," a v tomto případě sedí doslova jak prdel na hrnci. Čím dříve to pochopíme, tím lépe pro město, které je třeba spravovat a udržovat, nikoli jen "šminkovat" soutěžením a prázdným pozlátkem.