Možděnice

Někdo tomu říká zákopová válka, jiný prostě povolební vyjednávání. Každopádně situace od posledních komunálních voleb nikam nedospěla a proti sobě stojí dva bloky stran a hnutí, z nichž ani jeden nechce ze svých požadavků slevit. "Třináct je víc než jedenáct a na tom nehodláme nic měnit," vzkazuje bloku složenému z hnutí ANO 2011, Koalice pro Chrudim a Svobodných první místostarosta Miroslav Tejkl (ČSSD). Také lídr Babišovců Ondřej Kudrnáč si posteskl, že v tomto bodě jakákoliv další možná dohoda končí. "Oni (SNK-ED, ČSSD a ODS) tvrdí, protože dostali dohromady víc mandátů, že je to vůle voličů, kteří si přejí jejich další setrvání na radnici a že chtějí vyjednávat pouze o dalším možném partnerovi, který by s nimi vstoupil do koalice," nastiňuje požadavky druhého bloku stran, za které vyjednává vítězné SNK-ED, Ondřej Kudrnáč.

A protože je Kudrnáč prohnaný lišák :-), který má za sebou v posledních pětadvaceti letech spoustu jiných štací v zodpovědných funkcích, nechává si další podrobnosti z dosavadních jednání pro sebe. To další z vyjednavačů ANO 2011 František Pilný je v tomto ohledu méně zkušený politik, který v podstatě vyzradil, oč Babišovcům, kteří odmítli s první partou vstoupit do koalice, jde. Chrudimské ANO 2011 se totiž stále nezbavilo myšlenky na Řezníčkovu hlavu, kterého nechce za starostu, čímž podmiňuje vstup do koalice s ostatními. Anebo má druhou, z pohledu úspěšnější trojkoalice pochopitelně rovněž nepřijatelnou podmínku, že Petr Řezníček zůstane starostou, avšak zbaví se ČSSD a ODS, které na radnici nahradí Koalice pro Chrudim se Svobodnými.

Na základě výše uvedeného se vůbec nedivím, že došlo k patu. Jde totiž v podstatě dál o setrvání ve starých pozicích a po nějakém ústupku či kompromisu z jedné nebo druhé strany ani vidu ani slechu. Aniž bych chtěl někomu ze zúčastněných stranit, přeci jen je v prvé řadě nutné respektovat výsledek voleb a ten, vyjádřeno matematicky, hovoří jasně, že se největší důvěře občanů města těší strany SNK-ED, ANO 2011, ČSSD a ODS. Pro další partaje se vyslovila bohužel jen hrstka Chrudimáků, opět vyjádřeno matematicky - pouhých pár stovek. Taková je prostě realita a z té je nutno vycházet. Nebylo by totiž optimální, aby město řídily strany s "pidimandáty". Spíše by se měly zaměřit více na sebe a na to, aby příště byly třeba úspěšnější. K takovému rozhodnutí jim přeji hodně odvahy. Mnohému by to za současné situace prospělo, včetně jim samotným. Pokud by byla totiž respektována povolební realita, už jsme dávno mohli nového starostu, místostarosty i městskou radu mít. Takhle se, jak už to někdo řekl, bojuje o území nikoho, a potýkáme se spíše s iluzemi a nesmiřitelnými postoji než se skutečnými problémy, které potřebuje město řešit.

Vánoční strom s netrpělivostí čeká při svém rozzáření na sborové "ááách...", ale za denního světla se bude stydět za příbytek vyřezávané svaté rodiny, která po roce opět zaujala místo poblíž jeho kmene. Pytlovinový paraván zmačkaný a záplatovaný ukrývá dvě dřevěné sochy připevněné na podstavci se senem. Uspořádání láká diváka pouze ze zadní strany, jelikož je zvědavý, co taková věc může ukrývat.

Neuvážená prezentace vánoční symboliky na Resselově náměstí ubírá každý rok na kráse majestátnímu stromu i celému centru města. Ano, v Praze je také betlém součástí vánoční výzdoby Staroměstského náměstí, ale trochu v jiném “levlu“, jak by řekla mladší generace.

Uspořádat kompozici solitéru, která by upoutala pozornost ze všech stran, je náročné, ale v tomto případě méně opravdu znamená více. Adventní čas klidu a rozjímání mi nedovoluje použít všechny přívlastky, které by výstižně popisovaly můj dojem z pohledu na stereotypní představu o tom, že se Ježíšek narodil ve chlévě. Posuďte sami.

Dočetl jsem se v redakčním materiálu Chrudimských novin o tom, že někteří občaně města kritizují zdejší Centrum sociálních služeb a pomoci za to, že už dávno dispozičně nesplňuje standardy vyspělých západních zemí, neboť se zde od tak velkých ubytovacích zařízení upouští. K tomu mi nezbývá než dodat, že je to pravda pravdoucí. Asi před deseti lety jsem se byl podívat na obdobná zařízení ve švédském Göteborgu a světe, div se, nečekala tam na mne žádná monstra, ale jednoduché bungalovy, lépe řečeno nízké dvojdomky obrácené však zády k sobě se samostatnými vchody, parkovacími stáními a malými zahrádkami, to proto, aby se obyvatelé co nejméně navzájem rušili a zároveň se mohli i na sklonku života co nejvíce zapojit do aktivního způsobu žití. A mezi těmito domky pak v případě potřeby pendloval zdravotnický personál, donáška jídla, apod.

Centrum sociálních služeb a pomoci v Soukenické ulici vyrostlo údajně po vzoru Holandska a Švýcarska v 90. letech minulého století za starostování Jiřího Nového (tehdy ještě ODS, později US-DEU, naposledy kandidoval za Svobodné) s odůvodněním, že nechce stařečky strkat někam za město, nýbrž že je hodlá co nejvíce integrovat do dění ve městě. To byl jistě bohulibý záměr, s kterým se nedá, než souhlasit, a to i přesto, že i tenkrát se našli kritici, kteří poukazovali na to, že jde v případě této budovy o masivní objekt, který se do úzké Soukenické ulice nehodí a navíc zastiňuje z určitých míst na bývalém Kateřinském předměstí výhled na překrásné chrudimské panorama. Každopádně mi to nedá, abych nepoukázal v této souvislosti na dispoziční řešení jiného zařízení, které vyrostlo s přispěním úřadů a někdy krátkozraké dotační politiky Evropské unie v areálu bývalého pivovaru v ulici Obce Ležáků, tedy v podstatě za městem, navíc v lokalitě, která je určena územním plánem města spíše pro průmyslové aktivity než pro klidné bydlení.

Nečekejte v této spojitosti ode mne nějakou kritiku podnikatele Milana Jirušky, který zde nechal vystavět zařízení pro seniory. Byla by totiž neobjektivní. Neprovinil se ničím jiným, než že využil pro areál, který vlastnil, všech dostupných možností a přišel s podnikatelským záměrem, k němuž dostal všechna nezbytná povolení a potřebné miliony pro realizaci. Zda později nějaké vyvedl pro vlastní potřebu, nechme, prosím, na jeho svědomí a policejním vyšetřování, v každém případě mu ale bylo umožněno postavit zde bez ohledu na poslední trendy obrovský komplex připomínající nemocniční zařízení z minulého století. Ve Švédsku by vám na to řekli, že takové prostředí seniory traumatizuje a demotivuje od toho, aby prožívali radostné stáří. Takřka nic totiž nenasvědčuje tomu, že tu mají skutečně vlastní domov, natož aby žili v sepětí s přírodou, kterou na stará kolena potřebují. Zároveň je nic nemotivuje k jakýmkoliv aktivitám kolem "svého domu" a tím se udržovat co nejdéle v kondici, a naopak jsou nuceni řídit se pokyny personálu a vnitřním řádem takového zařízení, což vede podle švédských odborníků postupně k apatii a rezignaci na život.

Nejde tedy o moje "moudra", nýbrž o postřeh, který mi přinesl můj profesní život. A ten mi přikazuje nenechávat si takové věci jen pro sebe. Natož, když se s těmito věcmi setkáváme běžně i v Chrudimi a nikdo se nad nimi ani na chvíli nepozastavuje. Myslím tím třeba místní politiky, kteří vyjíždějí nezřídka za takovými zkušenostmi za naše peníze do zahraničí, dále zdravotnické odborníky, kteří dávají podobě takových zařízení svoje "požehnání", stejně jako úředníky, kteří na základě prvních dvou ovlivňujících faktorů rozhodují o přidělení zpravidla velkých sum peněz. Jenže, jak se zdá, začíná se blýskat na lepší časy i v této oblasti a našem regionu. Dokladem je bungalov v místní části Presy na pomezí Chrudimi a Slatiňan, který začne v příštím roce sloužit handicapovaným lidem. Nejenže je bezprahový, což je v takových případech nezbytná nutnost, ale především splňuje ony poslední trendy, po nichž kritici volají. Disponuje totiž, zasazen do přírody a zároveň v blízkosti města, lépe řečeno dvou měst, dvěma samostatnými domácnostmi, které plní tutéž úlohu, o které výše hovořím.

Tj., připomíná člověku, ať už postiženému nebo starému, co nejvíce reálný život a nečiní jej závislým na uniformním prostředí zařízení, která víc než domov připomínají nemocnice nebo léčebny. Tam patří skutečně jen vážně nemocní a nemohoucí, pokud se o ně nedokáže postarat jejich vlastní rodina, nebo zůstali rodinou opuštěni či úplně sami. Čím dříve to odpovědní lidé pochopí a začnou realizovat v praxi, tím rychleji se začnou uzdravovat nejen přetížené rozpočty našeho státu i EU, ale především lidská duše, která v monstrózních a neosobních zařízeních neskutečně trpí.

Povolební situace v Chrudimi se po čtyřech letech opakuje. Ustavující schůze nově zvoleného zastupitelstva vyšla totiž i tentokrát při volbě starosty, místostarostů a členů rady naprázdno, avšak s tím rozdílem, že se na tom nyní rozhodující politické strany dohodly. Přítomní občané tak vesměs neskrývali zklamání, že se kvůli této "nudě" vůbec do Muzea vypravili a nezůstali raději sedět doma. Očekávali totiž minimálně takové "vzrůšo" jako před čtyřmi roky, kdy nově rodící se početná koalice propásla vinou Romana Málka a dalších z Koalice pro Chrudim svoji příležitost odstavit ze starostentského křesla Petra Řezníčka, když bez vědomí svých partnerů nečekaně ucukli před možností zvolit do čela radnice Jaroslava Trávníčka z ČSSD s pomocí hlasů KSČM. Tím bylo v podstatě odstartováno nešťastné dvouleté martyrium neustálých dohadů v čele chrudimské radnice, které vyústilo nezadržitelně v postupný rozklad tehdejší radniční koalice a vznik nové.

Nyní znesvářené strany deklarují zájem dohodnout se. Jenže to nejde tak rychle, jak by si představovaly. SNK-ED, ČSSD a ODS chybí k většině v zastupitelstvu jediný mandát, druhá parta tvořená ANO 2011, Koalicí pro Chrudim a Svobodnými je sice početně o něco slabší (o dva mandáty), ale podle mého je to právě ona, podle jejichž not se v současnosti hraje. Tlačí totiž svojí neústupností vítězné SNK-ED do kouta a Petra Řezníčka k co největším ústupkům, aby mohla před svými voliči deklarovat slibovanou změnu. Zároveň hraje o čas v naději, že některý ze silnější trojice čekání nakonec vzdá a kývne na spolupráci s nimi. Tahle razantnost přitom silnější trojce chybí. Výsledkem byla tedy před pondělkem dohoda stran o formálnosti ustavující schůze, která se mohla klidně odehrát někde za zavřenými dveřmi nebo později, než aby dráždila veřejnost sehraným "divadýlkem" a vyprázdněným obsahem.

Z mého pohledu by tedy možná bylo upřímnější avizovat veřejnosti tento vynucený krok včas, než ji lákat na plnohodnotnou volbu vedení radnice a ušetřit jí tak nejedno zklamání. Čím více takových "nedorazů" bude přibývat, tím méně trpělivosti mohou strany od občanů očekávat. A ještě jeden postřeh na závěr. Seděl jsem těsně po skončení zastupitelstva v nedaleké kavárně Caetano na Masarykově náměstí, když tu se sem začali trousit Málek, Locker (jediný nečlen zastupitelstva), Kudrnáč, Káles mladší a možná i další, to nevím, protože jsem mezitím zaplatil a odešel, a podle všeho tu pokračovali v zákulisí kavárny ve vymýšlení další povolební strategie. Něco mi tu ale chybělo - partneři pro jednání. Nedá se totiž stále do nekonečna tlačit jeden na druhého, nýbrž také poslouchat a respektovat toho druhého. Bez toho se žádná koalice "neupeče". Zvláště, když tu byl přítomen i Ondřej Kudrnáč, který je jinak svými pracovními povinnostmi vázán ve Dvoře Králové nad Labem a moc často zde nepobývá. Proto nezbývá, než konstatovat, že šlo o dvakrát promarněný čas - poprvé pro občany, kteří viděli "volbu - nevolbu" starosty a vedení radnice, a podruhé pro vyjednávající strany, které nemohla třicetiminutová schůze unavit natolik, aby nemohly zasednout za jeden kulatý stůl a bezprostředně poté začít hledat uspokojivé řešení pro všechny.

Bývalý dlouholetý chrudimský senátor Petr Pithart (KDU-ČSL) před pár dny prohlásil: "Netušil jsem, jak budou lidé pohrdat politikou." Měl tím na mysli uplynulé čtvrtstoletí a renomé, které naši politici od 17. listopadu 1989 mezi prostým lidem získali. Už dávno se totiž ví, že jen málo z těch schopných a soudných je ochotno riskovat dobrou pověst svého jména a vrhnout se do boje s kořistnickou smečkou, které jde jen o moc, vliv nad druhými a finanční bohatství. Není to samozřejmé u všech a nelze všechny politiky házet do jednoho pytle, přesto je zřejmé, že je a bylo ze státního rozpočtu, tedy ze společné kapsy nás všech, vyvedeno nespočet miliard a za pakatel rozprodáno až na drobné výjimky veškeré rodinné stříbro této země. Tohle vše byla tedy daň, kterou jsme zaplatili za svobodu slova, právo sdružovat se, demokraticky volit, cestovat, podnikat, nebo se veřejně hlásit k jakékoliv víře či náboženství.

Jenže to není všechno. Ta daň je ve skutečnosti daleko vyšší a začíná se projevovat stále zřetelněji v posledním období, kdy český lid ve své většině naprosto rezignoval na správu věcí veřejných a odmítá volit ty, kteří mnohokrát zradili jeho důvěru. Proto jsme svědky tak nízké voličské účasti v celé zemi i u nás v Chrudimi a obávám se, že se bude tahle rakovina ještě dál prohlubovat. Většina totiž nevidí světlo na konci tunelu a začíná proto stále častěji slyšet na silácká řešení, jež vycházejí z úst některých "současných" politiků, kteří vystoupili v posledním období ze tmy dřívější komunistické nomenklatury nebo se vrátili na politické výsluní jak kometa převlečená do jiného kabátu a začínají s podporou nespokojené menšiny určovat další chod této země. Sice plíživě pod pláštíkem demokratických stran a hnutí, ale o to důrazněji a bez skrupulí se hlásí o svou odpovědnost i výhody. To také v podstatě otřásá v posledních měsících se základy naší demokracie a odkazem prezidenta osvoboditele T. G. Masaryka i jeho následovníka Václava Havla, protože se nechceme zbavit života na dluh a raději snad kvůli tomu jednou i zaprodáme krví našich předků vykoupenou samostatnost.

Ptáte se, proč jsme nechali věci zajít tak daleko? Protože jsme si od začátku lhali, intrikovali proti sobě, nahrávali tučná sousta svým kamarádům bez ohledu na dopady, jaké to přinese. A čím déle budeme tento stav tolerovat, tím hlouběji budeme zabředávat do marasmu bez dobrého konce. I když, jak se to vezme, čím více totiž padneme na hubu, tím více jsme pak schopni se pozvednout a dávat věci do pořádku. Každopádně jsem 17. listopadu vyrazil do Prahy a měl jsem možnost nasát tamní "sváteční" atmosféru, která více než důstojné oslavy připomínala chvílemi boj na barikádách. Demonstrovalo se proti prezidentovi a vzduchem létala vejce, tedy zatím, avšak mlelo se to tady jako v natlakovaném papiňáku, který co chvíli hrozil, že bouchne. A v Chrudimi? Dostála své pověsti o zaprděnosti, protože až na hrstku pamětníků a přímých účastníků se sem přišli nechat zvěčnit ještě někteří místní politici, a to bylo z tehdejší slávy všechno, co zbylo. Z mého pohledu tak trochu tragikomická sestava složená z těch, kteří do toho šli tehdy opravdově bez jakékoliv vypočítavosti, nebo těch, které později dohnala jejich minulost (spolupráce s StB), anebo také těch, kteří si udělali ze 17. listopadu doživotní slogan jako svého času Velká říjnová revoluce nebo 25. únor byly mantrou pro kované bolševiky. Není tedy divu, že ta současná mantra přestává na lidi fungovat, protože byla obsahově dávno vykradena, zneuctěna a mnohokrát konkrétními činy některých odpovědných osob i některými z nás pošlapána, a zdá se být proto už prázdná.

"Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou..." Tolik nádherný a přitom velice pravdivý text písně Modlitba pro Martu od Marty Kubišové, který zůstal, bohužel, zatím v rovině nesplněného přání, protože mír je jen zdánlivý - před pětadvaceti lety i nyní. Naše srdce jsou z větší části pořád neklidná, stále totiž mezi sebou hledáme viníky za vše, co se kolem nás děje, a nikdo z nás si přitom vůbec nechce připustit, že se naše budoucnost rodí v přítomnosti, kterou všichni nerozdílně tvoříme tím, že se chováme tak, jak se chováme, tj. že když dostaneme sami příležitost něco řídit nebo o něčem důležitém rozhodovat, vzroste přímo raketově naše ego a hledáme možnosti, jak se ze společného majetku pokud možno doživotně zajistit. Proto si nejprve dejme ruku na srdce a zeptejme se sami sebe: "Jsem ochoten tohle změnit? Jsem ochoten přistupovat s pokorou ke svěřenému úřadu a chovat se k ostatním jako sám k sobě? Mít se rád, neokrádat se, nelhat si, neintrikovat proti sobě stejně jako proti ostatním? Vždyť jsme všichni jedno - lidé..."

Až tohle všichni pochopíme, nastane ten správný čas k oslavě, protože to bude teprve ta opravdová změna k lepšímu v našich životech, kterou se tak rádi a často zaklínají současní politici. Neslibujme, ale konejme a hlavně, začněme každý sám u sebe, jinak nemáme šanci něco změnit a Praha bude dál připomínat papiňák, který až zase bouchne, tak s sebou opět strhne i tu zaprděnou Chrudim a tak pořád dokola. Nezdá se vám to už únavné? Naplňuje vás takový život? Jste doopravdy šťastní? Vždyť co je nejkrásnější? Na to vám odpověděl dávno další bard sametové revoluce Jaroslav Hutka v písní Náměšť, no přeci... "usměvavé tváře." A my se přitom pořád mračíme a něco si nalháváme...

V roce 1989 mi bylo sedm a chodil jsem tedy do první třídy. To ještě fungoval první stupeň „Sladkovského“ v ulici Na Valech. Nemám na tuto dobu moc vzpomínek a onen sametový převrat si nepamatuji vůbec. Jediné, co mi utkvělo v paměti, je podivná žádost soudružky učitelky Dvořákové, abychom jí přestali říkat „soudružko“. Připouštím, že jsem si na tento fakt těžko zvykal. Asi zárodek mé pozdější rigidity a konzervativního smýšlení.

Čtvrt století uteklo a člověk, chca nechca, musí jistý způsobem hodnotit, co všechno nám nová doba přinesla. Ne, nevím, zda se Václav Havel dohodnul s komunisty na klidném předání moci výměnou za beztrestnost. Netuším, kolik z nich se mezi námi pohybuje a leští si ego o značky nejrůznějších politických stran. Vlastně mě to ani nezajímá. Před několika lety starosta města Petr Řezníček, můj strýc, tvrdil, že jedním z důvodů, proč vstupuje do politiky, je snaha o očištění jména svého táty, mého dědy. Děda totiž svého času napsal do Transportéru, což byl časopis zaměstnanců místního podniku Transporta, že by bylo fajn, kdybychom se jednou měli stejně dobře, jako se mají lidé v severských zemích. Vrátil se tou dobou z cest po vzdáleném Norsku a viděl ten kontrast. To stačilo, aby se pár ubožáků dalo dohromady a teploučký bonz nahlásili patřičným místům. Diplomovaný technik tak musel odejít do uranových dolů a později do Chvaletické elektrárny. Moje maminka mi říkala, že lidé ve městě přecházeli na opačnou stranu ulice, když v těch časech náhodou potkali někoho z Řezníčkových.

Co myslíte, podařilo se panu starostovi očistit jméno Miloslava Řezníčka tím, že po letošních komunálních volbách vyjednával s lidmi, kteří neměli dost studu a soudnosti, aby zrůdnou ideologii komunismu opustili a prosili za odpuštění všechny, jimž ublížili? Já sám si to nemyslím a je mi z toho poněkud smutno. Stačilo pár let, život jedné generace, jak se dříve říkalo, a vše je jinak. Jsme dnes svobodnější? Žijeme v demokracii? Vládne nám právo? Ani na jednu otázku nemohu dát kladnou odpověď. Přestože nejsem demokrat, ale monarchista, nelze nevidět prorůstání soukromých firem do státního aparátu, uplácení voličů sociálními dávkami, selektivní svobodou slova - s tím mám jako novinář bohaté zkušenosti. Samotná svoboda je pak, podle mého, spíše o vnitřním nastavení. Fáro v garáži a možnost vycestovat na Nový Zéland člověka svobodným zkrátka neučiní. I kdyby to mluvící hlava na obrazovce tvrdila stokrát denně.

Zbývá vláda práva. Ani zde se moc nezměnilo. Stačí objednávka, kamarádíčci a člověk už se veze na Pankrác. Policie logicky pracuje pro mocné a vlivné, spravedlnost ji moc nezajímá. V posledních letech jsem s pány policisty udělal několik zkušeností a mohu s klidným svědomím prohlásit, že lhát a manipulovat s lidmi jim jde skutečně bravurně. Bití a mučení elektrickým proudem zatím absentuje, ale kdo ví, co nám socialistická Evropská unie přinese. Zorientovat se v současném světě, realitě polistopadové ochlokracie, není zrovna snadné. Člověk nemající záchytný bod, Boha, svědomí, vlaje ve větru a jen těžko chápe, co se kolem něj vlastně děje. Moc bych si proto přál, aby se nám podařilo najít ztracenou čest a víru. Protože jinak nás žádná veselá budoucnost nečeká.

Mění se doba, mění se lidé, jak je ale vidno, nemění se prozatím styl vládnutí. Důkazem jsou povolební vyjednávání v Chrudimi, která jsou názorným příkladem toho, jakých názorových veletočů jsou některé strany schopné, jen aby pro sebe vyjednaly na další čtyři roky co nejvýhodnější pozice. Vemte si takovou kavárnu Kafe v galerii, za jejíž otevření město před časem odměnilo vedoucího Chrudimské besedy Jiřího Kadeřávka dvacetitisícovou částkou. Jenže co se nestalo. Na kavárnu ukázali prstem Svobodní a šmahem ji označili za nekalou konkurenci místních živnostníků. Záhy se k nim přidal také kavárník a člen hnutí ANO 2011 Richard Alexa, který před několika týdny znovuotevřel bývalou vyhlášenou kavárnu Picollo v Rybičkově ulici, byť pod jiným názvem, a který zašel ještě dál, když konzultoval fungování městské kavárny s republikovou policií a hrozil dalšími podněty směrem k živnostenskému úřadu a Úřadu pro hospodářskou soutěž.

Tady krapet odbočím, protože mi to nedá. Pracuji jako redaktor dvacet let a nikdy za celou moji kariéru na mě nikdo nepodával v souvislosti s mými články trestní oznámení na policii. Vše se ale změnilo až v posledním roce, kdy jsem byl hned třikrát předvolán k výslechu na základě nějakého udání kvůli názorům, které veřejně prezentuji. Ve všech třech případech bylo přitom trestní oznámení odloženo pro svoji nedůvodnost s konstatováním, že má policie na starost jiné záležitosti, než se zabývat komunální politikou v Chrudimi. A přesně tohle je i případ kavárny Kafe v galerii, která se stala předmětem politických svárů v našem městě. Policii ČR totiž nepřísluší v tomto sporu někomu radit, protože byla zřízena za úplně jiným účelem. A milý pan kavárník, proti kterému osobně vůbec nic nemám, by si měl v takových případech poradit sám, anebo pro příště lépe vyhodnotit svůj podnikatelský záměr, pokud mu kavárna "nešlape" podle jeho představ. Tolik jen na okraj, neboť jsem přesvědčen, že bychom neměli policisty otravovat s prominutím s každou blbostí.

Nicméně z kavárny Kafe v galerii, kterou ale nijak pro svoji zbytnost neobhajuji, se stalo žhavé politické téma posledních dní a tak trochu se obávám, že za posledním rozhodnutím městské rady zrušit ji kvůli její nerentabilnosti nestojí ani tak ekonomický dopad na městskou pokladnu, jako spíše politický kalkul. Každý podnik, Kafe v galerii nevyjímaje, i když o jeho smysluplnosti lze pochybovat, potřebuje totiž nějaký čas k tomu, aby se zavedl, lidé si na něj zvykli a začal svému zřizovateli vydělávat. A to přirozeně vždy stojí nějaké peníze, než se zase začnou vracet zpátky. Kafe v galerii ale takovou příležitost nedostalo a bylo politickým rozhodnutím zrušeno. Bylo zrušeno právě v době, kdy se začínají poodkrývat karty povolebních vyjednávání s dosud opozičními stranami, které v podstatě spojuje jediné heslo: "Změna!" A má-li se taková změna stát legitimní a vzniknout na jejím základě nová radniční koalice, pak zákonitě potřebuje svého obětního beránka, v tomto případě Jiřího Kadeřávka, který může být za prodělečný podnik a nekomunikaci s dosud opozičními zastupiteli vyhozen na dlažbu. A je jedno, zda mu byla ona "nekomunikace" nařízena ze shora, anebo Jiří Kadeřávek dostál své pověsti člověka, který si na výřečnost zrovna moc nepotrpí a v poslední době komunikace s ním vázne.

Že se vám to zdá kruté? Inu, doba se mění a volá po změnách. Mění se i lidé, kteří se ve stále vyšší míře nedokáží spolu v klidu dohodnout a emoce stále víc zatemňují jejich mysl. Jediné, co se zatím nemění, je styl vládnutí - tedy získat pro sebe co největší moc a vliv na ostatní. A v zájmu toho někdy padají hlavy, když je potřeba zpečetit onu změnu a před lidmi zdůvodnit spolupráci těch, kteří si dříve nemohli přijít na jméno, ať už z jedné (koaliční) nebo druhé (opoziční) party. Proto bych nerad viděl na špalku hlavu Jiřího Kadeřávka, a když, tak pro jiné nebo závažnější chyby, protože odvedl pro tohle město kus poctivé práce a přišel s mnoha nápady, z nichž kultura města doteď žije bez ohledu na nejnovější výkřiky z opozičních řad o jeho nekompetentnosti kvůli jedné malé kavárně, která nemohla nikdy nikoho "položit na buben". Nebyl totiž dosud ničím jiným, než loajálním úředníkem města, který plní vůli svých nadřízených. Tedy vůli těch nadřízených, kteří teď budou vymýšlet, jak vlastně taková změna vypadá a jak ji před lidmi zlegalizovat.

Losna nebo Mažňák? Komunisti nebo Málek? Kdo z nich je lepší nebo horší? Asi tak se ptají mnozí Chrudimáci v době povolební patové situace, která stejně jako před čtyřmi lety vytáhla na světlo boží strašáka komunismu. Před čtyřmi roky nescházelo totiž málo a měli jsme za starostu sociálního demokrata Jaroslava Trávníčka namísto Petra Řezníčka, kdyby tuhle dohodu nezbořila během ustavující schůze nového zastupitelstva Koalice pro Chrudim v čele s Romanem Málkem. Slavnostní zasedání v Muzeu tak skončilo fiaskem a složitá vyjednávání musela začít znovu od nuly, protože se Málkovi a spol. tenkrát nelíbilo, že by pro Trávníčka hlasovali také komunisti a on by měl být součástí koalice, jež vznikla právě s podporou hlasů KSČM.

Pracovala by snad taková koalice hůře? Opravilo by se ve městě méně chodníků? O tom totiž komunální politika především je, nikoli o politikaření, kterého jsme svědky v nejvyšších patrech české nebo mezinárodní politiky a které odrazuje stále více lidí chodit k volbám volit ty, kteří rozehrávají nekonečné diskuse, v nichž se ztrácí podstata politiky, která má být ve skutečnosti službou voličům. Bohužel, v posledních letech dorazila tato "vymoženost" i k nám, což mělo tentokrát za následek katastrofální voličskou účast v Chrudimi, která na něco takového nebyla v minulosti zvyklá. Zkrátka, drtivá většina (11 626) Chrudimáků dala nyní místním politikům jasně na srozuměnou, že je jejich hrátky nezajímají, a tak se teď musejí opírat doslova o směšné "pidimandáty", na jejichž základech budou stavět nové vedení chrudimské radnice.

A je tu další dilema. Je něco takového vůbec legitimní, když místní politici vyjadřují vůli pouze malého zlomku zdejších voličů? A je jedno, jestli hovoří zrovna za koalici nebo opozici. Vyjde to takřka na stejno. Bohužel, legitimní to je, stejně jako je legitimní obejít v této zemi vítěze voleb a vytvořit koalici s někým jiným, třeba se stranou, která se dostala do zastupitelstva jen s "odřenými zády", nebo s komunisty, s nimiž, až na Málka a Svobodné, vyjednávali nyní úplně všichni. Stojíme přitom v těchto dnech na rozmezí dvou významných státních svátků (28. října a 17. listopadu), které slavíme s okázalou pietou jako přípomínku demokratických základů naší země, tedy těch základů, které komunisti historicky vždy bořili a neváhali k tomu použít i těch nejkrajnějších prostředků. Diskriminován byl takto například otec našeho současného starosty Petra Řezníčka, "dělnická pěst" dopadla tvrdě i na naši rodinu, a takto bych mohl pokračovat ve výčtu celé řady chrudimských rodin.

A jsme zase na začátku. Komunisti nebo Málek? Klidná koalice nebo politikaření či, jak se říká, politický marketing? Udržované chodníky nebo "tyjátr"? Komunistům jde především o to prolomit ledy a dostat se konečně ze zastupitelstva do městské rady, Málkovi jde zase o to dostat se do rady bez komunistů a nejlépe i bez Řezníčka, tedy bez vítěze voleb, s dalšími svými spojenci. Hraje se totiž o jediný mandát potřebný k většině. A právě to roztáčí onen "otravný" kolotoč vyjednávání - ano, napsal jsem otravný, který vnímá většina občanů města negativně, protože podle nich nepřináší nic pozitivního. A tak si na základě tohoto postřehu dovolím tvrdit, že právě tyto zdlouhavé, otravně působící "šachy" politiků podkopávají základy demokratického systému se stejnou intenzitou jako kterákoliv ideologie, která vybočuje z demokratického spektra. Čím více a déle se totiž budou prodemokratičtí politici mezi sebou dohadovat a vyjednávat pro sebe výhodnější pozice, tím snadněji budou otevírat vrátka těm, které 17. listopadu 1989 vyháněli cinkáním klíčů na náměstích z radnic a z čela státu. A co je ještě horší, věčnými spory unavené většině ve společnosti to bude naprosto jedno - hlavně, že už bude od tohoto "tyjátru" konečně klid...

Velké množství čtenářů Chrudimských novin zaujala zveřejněná statistika, která dokladovala rekordně nízkou účast místních voličů v letošních komunálních volbách. Vyplývalo z ní, že z celkem 18 741 Chrudimáků oprávněných volit se jich teď dostavilo k volebním urnám pouze 7115, tedy 37,96 procenta, na což nebylo doposud naše město zvyklé. Pokud zohledníme, že zbývajícím 11 626 chrudimským voličům nestálo za to k volbám přijít, lehce si spočítáme, kolik občanů města vlastně volilo jednotlivé strany a hnutí.

A opět se dostaneme k celkem zajímavým číslům. Pro vítězné SNK-ED se ziskem 20,62% bylo 1467 Chrudimáků, pro druhé hnutí ANO 2011 se ziskem 19,06% odevzdaných hlasů se vyslovilo 1356 občanů, pro třetí ČSSD se ziskem 14,33% hlasovalo 1020 voličů, pro čtvrtou ODS se ziskem 10,22% bylo 727 občanů města, páté KSČM se ziskem 9,12% dalo svůj hlas 649 lidí, šestá Koalice pro Chrudim se ziskem 9,04% oslovila jen 643 občanů našeho města a poslední Stranu svobodných občanů, která se dostala do městského zastupitelstva, se ziskem 8,72% volilo pouze 620 Chrudimáků.

Když dáme pod drobnohled zbývající dvě kandidující strany, jež se neprobojovaly v Chrudimi do zastupitelstva, tak se pro osmou v pořadí - TOP 09 se ziskem 4,88% vyslovilo 347 lidí a pro Českou pirátskou stranu se ziskem 4,02% bylo 286 občanů našeho města. Prostým součtem dojdeme opět k celkovému počtu voličů, kterých bylo letos v Chrudimi jen 7115. A co zbývajících 11 626 voličů? Z uvedených čísel je patrné, že se místní strany tentokrát opírají doslova o "pidimandáty" svých občanů a čím více budou v následujícím volebním období křičet a upozorňovat na sebe prostřednictvím dopředu připravených marketingových tahů, tím častěji bude zapotřebí jim připomínat, jakou podporu občanů ve skutečnosti mají. Je proto dvakrát škoda, že stačí tak málo k opájení se mocí a siláckým prohlášením, kterými jsme mnohdy svědky, než aby se "soudruzi" zamysleli, kde vlastně udělali chybu a proč je lidé nechtějí volit.