Možděnice

Chrudim má Pavlíka "Roztleskávače", Heřmanův Městec Tondu Hradce, Slatiňany měly až do 25. ledna Lubomíra Čmelíka alias "Fitiho", který získal přezdívku po dvojnásobném šampionovi formule 1 Emersonu Fittipaldim. To proto, že se léta živil, než tato profese zanikla, jako závozník řidiče náklaďáku. Všechna tři jména přitom spojuje jediné - jde o postavičky, které zná dobře nejen jejich město, ale i lidé daleko za jejich hranicemi. První dva jsou spojeni se sportem, Fitiho proslavily především v 70. a 80. letech taneční zábavy.

"Ten svět je jako květ, vrať se zpátky, vrať se zpět...," znělo pokaždé v podání tehdejší zábavové skupiny Rubín ve slatiňanské restauraci na Středu anebo v nedaleké Svídnici, a v první brázdě pod pódiem nekřepčil nikdo jiný než maskot kapely - postavou drobný Fiti. Radost z něj sálala na sto honů, protože tohle byl jeho svět. A lidé ho povzbuzovali a samozřejmě jej poznávali, kdekoliv se s ním potkali. A on se nezapomněl s nikým z nich pozdravit. Bohužel, z tohoto světa zbyly už jen střípky, protože tanečních zábav je dnes ve srovnání s dřívějškem pomálu a také kamarádi Fitimu odrostli. Změnila se i doba, která Fitiho přinutila protloukat se světem, jak se dá.

Svoji cestu si vybral sám pod tlakem událostí. Ztratil pracovní uplatnění a tak jediné, co mu v životě zbylo, byl bicykl s vozíkem, který se stal zároveň prakticky jeho jedinou obživou. Přišel tedy o pravidelný příjem, ne však o dobré srdce. Zůstal v jádru tím klukem, který si dál snil o svém světě a nechtěl přemýšlet o tom, čím ho omezuje ten současný. Nebyl z těch, který by natahoval ruku a křičel: "Nakrmte mě!" Jeho světem bylo přátelství k lidem, které pokaždé vyzařoval, a vůně dálek a benzinu, které však už vstřebával pouze ze sedla svého bicyklu. A právě po této cestě odešel. Zůstal po něm jen stín plachého úsměvu, z něhož se pozvolna vytrácela jiskra veselého chlapíka, který nám už všechnu svoji radost dávno rozdal. Odešel možná tam, kde je mu dobře, kde je svět jako květ...

Plesnivá Základní škola U Stadionu vyděsila asi mnohé Chrudimáky, nejvíce ty, kdo jako rodiče své děti posílají na slavnou sportovku plnit povinnou školní docházku. Jak se to stane, že plíseň zamoří vzdělávací zařízení, nebo třeba vlhkostí popraskají omítky uvnitř místností, kondenzovaná pára se vysráží na oknech a poté odkapává na zem? Na vině budou nejspíše dokonalá plastová okna, která jsme si všichni hromadně nechali do svých domovů nainstalovat. Základka U Stadionu není výjimkou. Také zde proběhla výměna zastaralých, dřevěných oken za moderní vakuová. Za vše tedy mohou okna... nebo snad ten, kdo neví, jak s nimi zacházet?

Většina moderních oken má totiž, kromě možnosti otevřít a zavřít, případně použít jako „vyklápěčku“, ještě funkci, která je mnohým skryta. Jde o takzvanou mikroventilaci. Páka otevírání okna se přitom otočí zhruba do první třetiny, často je slyšet zřetelné prasknutí a též se ozve hluk z ulice do té doby perfektně izolovaný. Mikroventilaci se doporučuje používat v době, kdy jsou teploty nad nulou, protože jinak topíme Pánu Bohu do oken. V zimě, když mrzne, je naopak vhodné na pět minut okno otevřít a zase vzduchotěsně uzavřít. Třeba dvakrát denně. Aby se vzduch uvnitř místnosti vyměnil a vlhkost, kterou každý člověk produkuje ze svých plic, tak odešla ven.

Co tedy s plísní v základní škole? Teď už bude pozdě na rady, které jsem se snažil vysvětlit výše. Do budoucna by ale nebylo od věci, abychom se všichni seznámili s návody, které ke každému takovému oknu jistě někde doma máme. Ušetříme si tím peníze a často i zdraví nás všech.

Na většině míst v České republice zachytili provozovatelé nejrůznějších zahrad, parků, či zahradnictví trend bylinek, které jsou mezi veřejností ve stále větší oblibě. Jejich přítomnost voní lidem nejen romantikou zašlých časů, ale i jako příležitost seznámit se alespoň s těmi nejzákladnějšími bylinami a využívat je jako vhodnou prevenci k udržování dobré zdravotní kondice. S něčím takovým přicházel před několika málo lety jednotný koncept Muzea barokních soch a přilehlých Klášterních zahrad, kam se měly bylinky po desetiletích znovu vrátit jako připomínka zahradničení zdejšího kapucínského řádu, především ale jako názorná školní pomůcka pro školáky, kteří nejběžnější české byliny znají maximálně okrajově z obrázků učebnic. A to je jistě málo. Nejenže tu nyní bylinky nejsou, ale díky neodbornému zásahu některých místních politiků do tohoto projektu se z Klášterních zahrad stala nudná podívaná na luční traviny, s nimiž se běžně setkáte všude, jakmile vyjedete ven z města.

To ve Slatiňanech jsou z mého pohledu prozíravější. Přicházejí tam totiž s novým nápadem, jak poskytnout návštěvníkům Švýcárny, zrekonstruované s pomocí evropských peněz stejně jako Klášterní zahrady nebo Muzeum barokních soch v Chrudimi, přehlídku českých bylinek, které používaly v kuchyni i k léčení naše prababičky. Slatiňanští totiž zjistili, že je to nebude takřka nic stát, a pokud k jednotlivým záhonkům přidají ještě jednoduché popisy bylin s možností jejich využití, mají od letošního dubna o další návštěvníky ve Švýcárně postaráno.

A do třetice. Chrudimské Zahradnictví Blehovsko možná už třetím rokem poutá pozornost lidí výstavami léčivých bylin. Pokaždé, když se tu taková expozice koná, připomínají okolní komunikace hotové manévry vozidel v dopravě, které musejí nezřídka korigovat městští strážníci. Už z toho je patrné, kudy se ubírá pozornost veřejnosti. Žádá nejen aktuální trendy, ale především osvědčené hodnoty, kterými bylinky a recepty našich babiček bezesporu jsou. Pro Chrudim je to hned dvakrát škoda. Má totiž pro takovou přehlídku bylin přímo ideální lokalitu v centru města, kde se navíc bylinky historicky pěstovaly. K tomuto účelu je však nevyužívá, přestože vydala za rekonstrukci Klášterních zahrad miliony. A za druhé, že nechá z tohoto trendu profitovat druhé a náhodně zbloudilé Chrudimáky bloumat v tichu zarostlé louky. Tomu se říká promarněná investice, a to nejen z pohledu autora, který zde namaloval zahradu s bylinkami a zvídavou školní mládež v doprovodu svých učitelů, ale i z pohledu některých občanů našeho města, kteří se chtějí také něčemu přiučit a potěšit své oko při pohledu na bylinkovou zahrádku. Od dubna tak budou mít možnost, bohužel ne v Chrudimi, nýbrž ve Švýcárně pod Monakem.

Ulicí Svatopluka Čecha znám už od dětství jako svoje boty. Žila tu moje hodná, usměvavá teta, dále spolužačka, kterou jsem v době dospívání jako pubescent tajně obdivoval, a denně tudy šlapal do zdejší mateřinky, základní školy, i později, když jsem studoval obchodní akademii. Dá se říct, že se mi za tu dobu ulice vryla do paměti, protože si vždy vybavím ve směru od letního stadionu dlouhý sled přízemních, na sebe navazujících rodinných domků s malými zahrádkami na dvorku a pošťáka v dlouhém plášti s velkou koženou brašnou přes rameno, jak tu bere u každého domku za kliku a roznáší lidem poštu nebo důchod.

Už dlouho jsem touto poklidnou ulicí neprocházel, takže se musím přiznat, že mi redakční snímek třípodlažní novostavby, která tu roste, docela vyrazil dech. Nechci soudit její stavitele, protože každý máme svoje představy či potřeby, s jakými konkrétní nemovitost kupujeme. Trošku mi ale vadí ignorance městského architekta, pokud jsou pravdivá slova mluvčí radnice, že neměl s touto stavbou v této specifické zástavbě žádný problém, což přisuzuji za prvné tomu, že Marek Janatka není Chrudimák, a za druhé, že byl do této funkce vybrán na základě politické objednávky radniční koalice, která načala současné volební období.

Nevěřím totiž, že by jeho předchůdce Karel Thér něco podobného v těchto místech připustil, protože je nejen rodilý Chrudimák, ale v podstatně vyrůstal na opačném břehu řeky Chrudimky, takže musí ulici Svatopluka Čecha dostatečně dobře znát. Zkrátka a dobře, člověk odjinud nemá k Chrudimi srdeční vztah, odvede si "svoji práci", vyfakturuje za ni městu, a to, že budeme chodit kolem tak velké nevzhledné krabice, kterou jeden z našich čtenářů označil trefně jako pěst na oko, ho někde v Brně nijak trápit nebude.

Co je však už horší, že bylo na tuto stavbu vůbec vydáno zdejšími úřady stavební povolení. Spíš to vypadá, že "někdo" v tomto případě stavebníkovi poradil, jak se legálně vejít výškově do normy tak, aby nebylo možné objekt mezi přízemními sousedy považovat za bytový dům. Pracoval jsem dříve na hospodářské kriminálce na úseku stavebnictví, takže o tom vím své. A tak mi v tomto případě jednoznačně vychází tři podlaží plus podkroví, nikoli jak je "fikaně" městem uváděno - dvě nadzemní podlaží a obytné podkroví. Ať už si tedy budeme hrát se slovíčky, jak chceme, nebo ten "někdo" bude záměrně jedno regulérní podlaží na této stavbě obcházet, nikdo už tuhle masu cihel a dalšího stavebního materiálu ze zdejší přízemní zástavby neodpáře. Zůstane totiž viditelnou jizvou na jinak malebném poklidu této dlouhé ulice, která začínala kdysi na periferii města a vedla až na Kateřinské předměstí.

Zatímco obyvatelé Malecké ulice marně čekají na omezení rychlosti jízdy a alespoň jeden malinkatý přechod pro chodce, zaznamenávají kolem frekventované vozovky narůst jiných dopravních značek. Nejen, že tu značek přibývá, ale pořád se mění jejich stanoviště. Změny probíhají hlavně v nočních hodinách. Škatulata hejbejte se, spíš než pracovníci dopravního značení, hrají "neznámí pachatelé" s mobilními značkami v dolní části Malecké ulice. Projíždějící řidiči tak velmi často zaznamenávají přesun slepé ulice, k čemu mobilita a čtyři možné směry jízdy jenom nahrávají.

Nejméně před dvěma měsíci jedna značka označující již zmíněnou slepou ulici nenávratně zmizela. Místo, kde zůstal jen mobilní podstavec, ihned využívá několik řidičů vzhledem k nedostatečnému parkování. Tento týden přibyla další mobilní značka, která kromě toho, že upozorňovala na jakousi stezku pro chodce, překážela ve výhledu z křižovatky. V sobotu 18. ledna už bylo opět všechno jinak! Slepá ulice vede do průjezdné Moravské ulice a pěší stezka se přesunula do směru Pod kopcem. 

Záležitost kolem zpoplatnění obřího parkoviště u pardubického Alberta nabrala díky okamžitému zásahu magistrátu Pardubic velice rychlý spád. Než stačila firma Saller Group, provozující celý areál, do světa rozhlásit, že začíná s pomocí bezpečnostní agentury vybírat poplatky za parkování přesahující dvě hodiny, svolala pardubická radnice jednání úředníků, kteří rozhodli, že je to protizákonné a že jsou připraveni s uvedenou firmou zahájit správní řízení. Měli pro svá tvrzení pádné argumenty - svislé dopravní značení, kterým je parkoviště opatřeno, bylo nainstalováno se svolením odboru dopravy pardubického magistrátu, a přestože jde o soukromý pozemek, má tím pádem parkoviště statut veřejné komunikace.

Jelikož dotčené parkoviště při cestách vlakem do Prahy poměrně často využívám, živě jsem se o tuto problematiku zajímal. A musím přiznat, že mě příjemně překvapilo, že nemusím z vlastní peněženky vydávat peníze za parkovné na ploše, kde  je místa pro všechny dost a kam by se v pohodě vešly zástupy zákazníků minimálně pro tři další supermarkety. Ještě více jsem byl ale překvapen rázností pardubického magistrátu, který se dokázal velice rychle a důrazně zastat svých občanů, z nichž minimálně čtvrtina dojíždí vlakem za prací do Prahy. Přiznám se, že něco takového se v "provinční" Chrudimi nevidí, aby se v den, kdy problém nastal, sešli úředníci města, vydali jasné instrukce a rozeslali prostřednictvím tiskové mluvčí tamní radnice Nataši Hradní do všech médií obsáhlou tiskovou zprávu, jak bude vůči firmě postupováno a jak mají lidé v případě konfliktu s touto společností postupovat, tj. obracet se s žádostí o pomoc na městské strážníky a republikové policisty.

Jak se bude kauza vyvíjet dál, uvidíme. Předpokládám, že firma Saller Group zbraně jen tak nesloží a od úmyslu vydělávat na stovkách parkovacích stání pod záminkou většího komfortu pro své zákazníky neustoupí. Nejspíš bude hledat s pomocí právníků mezery v zákoně, jak dopravní značení obejít. Rovněž tak předpokládám, že neustoupí ani pardubický magistrát, který bude dál bránit svoje občany před poplatky na veřejné komunikaci. Ať už dopadne spor jakkoliv, ukázal nám, jak má v praxi fungovat obecní samospráva, kterou si lidé zvolili. Zároveň otevřel otázku, zda se něco podobně nezákonného neděje několik let i v Chrudimi, kde se vybírá parkovné před prodejnou Billa na bývalém pozemku Evony, i když na tak malém parkovišti v centru města se to dá snadno pochopit. Co myslíte, vážení čtenáři, jednal pardubický magistrát v zájmu svých občanů správně či nikoliv? Chtěli byste mít doma také takovou radnici? Sám za sebe říkám, že já ano, a co vy?

Závěr uplynulého roku byl v Chrudimi líný a hektický zároveň. Autobusy místní hromadné dopravy jezdily velmi sporadicky, takže kdo chtěl navštívit třeba známé nebo příbuzné na jednom konci města, měl na to, pokud byl závislý na MHD, zhruba půl hodiny. Asi tak dlouho trvala totiž jediná odpolední otočka autobusu ve městě o svátcích a mezi svátky, a situace se o moc nezlepšila ani v prvních lednových dnech roku 2014, kdy už někteří z nás museli do práce. A jak jinak než pěšky, protože jízdní řád byl po Silvestru pěkně vydrancovaný.

Jídla a pochoutek bylo bezesporu o Vánocích v chrudimských domácnostech víc než dost. Důkazem toho bylo během svátků oblíbené hejno divokých kachen s osamělou labutí nad druhým splavem mezi sídlištěm U Stadionu a ulicí V Průhonech. Kdo si totiž myslel, že ho uctí vánočkou nebo jiným pečivem, šeredně se mýlil. Jindy se při dopadu na hladinu řeky seběhne o každé sousto hotová mela. Ale teď? S kačenami a labutí to ani nehne a takřka každé sousto "odzývají" schouleni do sebe v trávě u břehu. Zkrátka se přežrali a může za to jako vždy člověk.

Hezké, ale tak trochu nostalgicky smutné Vánoce a období mezi svátky měli chrudimští štamgasti v hostinci U Guláška (oficiálně U Pivovaru), na který mám už jako kluk vzpomínky od 60. let, kdy sem chodil na pivo můj táta, a později se tu konaly četné mariášové turnaje, kterých jsem se jako novinář pravidelně účastnil. Pořádali je kluci Alinčové, z nichž toho staršího mnozí znají jako velkého divočáka, protože jako rozhodčí fotbalu dokázal vykázat za jediný zápas i polovinu všech hráčů včetně lavičky náhradníků. Mně však utkvěl v paměti především jako čert, který chodil s Mikulášem a pouštěl kolem sebe hrůzu. Jednou přišel k nám domů v kožichu a pomazaný mourem v mírně povznesené náladě, a jelikož chtěl nejspíš dostát svému pekelnickému vzezření, utrhl ze zábradlí čerstvě zastřeleného polňáka, který měl na hlavě igelitový pytlík, do něhož odtékala krev, a začal s ním točit kolem své hlavy za hlasitého řevu. A co se nestalo? Chodba vypadala, jako by tu právě někoho zavraždili.

Vraťme se ale ke Guláškovi a manželům Paulusovým z Nasavrk, kteří zde vytvořili z kdysi začouzeného hostince takřka domácké prostředí s výtečnou kuchyní. Každý další, kdo se tu po nich bude snažit rozjet hostinskou činnost, to nebude mít nijak lehké, protože bude pod kritickým drobnohledem znalců dobrého piva a především vybraných dobrot tradiční české kuchyně, kterou Paulusovi bezesporu ovládají. Také proto se U Guláška podávala na Štědrý den tradiční couračka (zelňačka) a bylo narváno stejně jako o dva dny později, kdy se sem přišly rozloučit s oblíbeným hostinským davy Chrudimáků. Uvidíme tedy, jaký osud čeká hospodů dál. Podle posledních drbů ji měl snad koupit pardubický pivovar a tuto domněnku ještě víc utvrzuje přítomnost auta Pivovaru Pernštejn hned po Silvestru přímo před vchodem do hostince, což by značilo, že si tu můžeme nechat zajít chuť na tradičně točenou Plzeň.

Na Silvestra to v Chrudimi bouchalo jako za války u Verdunu. Lidé zvedli v hojném počtu zadky a vyšli slavit do ulic příchod nového roku 2014. Jedna petarda stíhala druhou a ještě dvě hodiny po půlnoci bylo slyšet zvenčí velkou kanonádu. Chrudimská radnice by se proto měla nad sebou více zamyslet, proč přepustila pořádání oslav na Resselově náměstí s prominutím "ulici" nebo občanům, chcete-li, z nichž většinu tvořili opoziční zastupitelé, a nechala jim slíznout smetanu na úkor tradici, kterou před lety zavedl v Chrudimi bývalý starosta Libý. Je to jeden z mála dnů v roce, kdy se většina občanů města sejde na jednom místě a jejich starosta by mezi nimi rozhodně neměl chybět. Ať chceme, nebo ne, zůstala za jinak povedenými oslavami politická pachuť přihřáté předvolební polívčičky, protože další supervolební rok právě začal. Chrudim nevyjímaje.

Chrudim se jinak léčila z kocoviny 1. ledna Novoročním během na počest doktora Poupěte a i na startu u Divadla Karla Pippicha bylo tentokrát plno. Kdo tedy potřeboval po Vánocích a všech kalorických bombách na svátečně prostřených stolech provětrat faldíky, byl tady správně. A jelikož všichni zúčastnění doběhli do cíle bez zranění a protestů, doufejme, že ve stejném rozpoložení a v pořádku doběhneme všichni také do cílové rovinky na konci roku 2014. Vážení čtenáři, přeji Vám všem šťastný nový rok 2014, především zdraví, lásku a osobní spokojenost. Buďte v tomto roce šťastní.

Nový rok, z něhož právě ukusujeme, vybízí k zamyšlení asi každého. Někteří bilancují uplynulé měsíce a hodnotí, zda přinesly více dobrého nebo špatného. Nevím jak vy, milí čtenáři, ale já sám se snažím i z těch negativních zážitků poučit. Psal jsem o tomto přístupu už v dušičkovém bilancování. Každého z nás zkrátka posunuje dál jak špatná, tak dobrá zkušenost. Z někoho se po těch špatných stane mrzout, který nenávidí celý svět a tím vlastně dalším lidem zprostředkovává další špatné zážitky. Otázkou tedy je, jak chceme, aby se lidé chovali k nám. Platí totiž staré pravidlo, že jak se budeme chovat k druhým, tak se oni budou chovat k nám. Jistě, vyžaduje to od nás mnoho sebekázně a dobré vůle. Věřím však, že se dobré skutky vyplatí.

Minulý rok poznamenaly volby. Právě zde jsme mohli pozorovat, jak moc se mění preference nás všech. Tedy voličů i nevoličů. Voliči dokázali, že jim stačí plané sliby člověka s nejasnou minulostí k tomu, aby ho vynesli mezi zkušené politické matadory. Pro mnohé trpká zkušenost, pro mne však jen konečné zviditelnění dlouhodobého, rozkladného trendu naší společnosti. I v Chrudimi jsme zaznamenali vzestup nových hnutí a mnozí se neubránili trpkému úsměvu, když pozorovali, jak některé místní postavičky bleskurychle převlékly kabátky. Znovu jsem se přesvědčil, že být nestranným pozorovatelem je opravdu luxus, který si mnozí dovolit nemohou.

Život každého z nás se proměnil a jinak tomu nebude ani do budoucna. Obdivuji optimisty, kteří už dnes vědí - vizte naši anketu - jak se budou v tom novém roce mít. Já sám to netuším. Nepřivádí mne to však k melancholii nebo snad smutku. Naopak. S jistou zvědavostí čekám, jaká překvapení, radosti i strasti mne potkají. Na všechno se nelze připravit. Přesto lze zachovat rovnou páteř a čisté svědomí, pokud se nezpronevěříme ideálům, které nám jsou nade vše drahé. Věřte či ne, milí čtenáři, je mi milejší starý, věrný komunista, než tu nezávislý, onde člen té partaje, jindy jiné. Takový komunista je totiž důstojný protivník. Bezcharakterní a mnohdy i zbabělý měkkýš však nikoliv.

Přeji vám i sobě, abychom dokázali také v příštím roce, že Chrudim není maloměstem, kde každý na každého něco ví a živí v sobě dávné křivdy. Najít sílu k odpuštění i v okamžiku, kdy o něj druhý vlastně nestojí, to člověku dává klidné spaní, úsměv a optimismus. Kéž se nám to tedy podaří.

Největší čtenářské pozornosti se dostalo krátce před Vánocemi zprávě o tom, jak ředitel Technických služeb Chrudim Kolář metal opilý se svým fordem kotrmelce u Vlčnova, až ho odsud musela odvézt sanitka. Souběžně s tím se rozproudila bohatá diskuze, v níž se debatovalo například nad tím, zda jde v tomto případě o zprávu o dopravní nehodě nebo o politiku. Proto musím hned na začátku uvést, že jde o článek popisující havárii způsobenou v těžké opilosti a vysvětlit, proč jí byla věnována náležitá publicita.

Než tak ale učiním, spolehnu se na inteligenci našich čtenářů, kteří si musí zákonitě na tuto otázku odpovědět sami: "Proč se psalo o Kolářově havárii? No přeci proto, že ji způsobil Zdeněk Kolář - ředitel jedné z městských organizací, která spravuje náš, více než 45milionový majetek. Samozřejmě, že pokud to převrátí na střechu nějaký Vonásek z Horní Dolní, zaznamenají to Chrudimské noviny třemi řádky a hotovo, protože to dál už nikoho nezajímá, ale tohle je přeci jenom jiný, silnější kafe..." Také to tak cítíte? Jsem stoprocentně přesvědčený, že ano, protože ten, co "něco" řídí, je lidem více na očích a nese pochopitelně větší zodpovědnost vůči sobě i svému okolí. Stejně tak musí počítat i s větším zájmem médií o svou osobu.

Zdeněk Kolář na to musel být zvyklý z armády, v tomto případě, jak uznává, ale lidsky selhal. Budiž mu to přičteno ke cti. Zda ale selhal také jako reprezentant města, musí teď posoudit městská rada, která bude nejspíš vycházet ve svém verdiktu z policejního vyšetřování a z dosavadního působení Koláře v čele Technických služeb Chrudim. Nejde oddělit jedno od druhého. V každém případě půjde ale o rozhodnutí radních, kteří za něj dříve nebo později ponesou politickou odpovědnost. Jestliže ale ještě předtím někdo "popichuje" novináře za to, že je informace o Kolářově opileckém extempore politikou, pak sám nedělá nic jiného než politiku, protože se snaží mírnit pošramocený obraz člověka s úzkou vazbou na chrudimského starostu. Nechme tedy politiku politikou a dělejme každý, co má, stejně o Kolářově bytí či nebytí nerozhodnou čtenáři, natož novináři, ale naše městská rada.