Možděnice

ODS udávala tón české politice takřka dvacet let. Ve svých počátcích měla silného lídra - Václava Klause, který přetavil Havlův humanismus v pragmatismus a převedl významnou část členů tehdejšího Občanského fóra do rodiny tradičních demokratických stran. V tu chvíli asi ta nejsprávnější věc jakou mohl Klaus udělat. Jenže pak přišla na řadu každodenní všední politika a s ní rozdělení politického vlivu mezi dva nejsilnější hráče - ODS a ČSSD, kterou Miloš Zeman vydupal doslova z říše zapomnění. Výsledkem byl sňatek z rozumu - tzv. opoziční smlouva, která ještě více upevnila sílu obou těchto stran, na něž se následně nabalila celá smečka prospěchářů, kteří si udělali z politiky výnosnou živnost.

Molotovův koktejl
Asi nejsilněji se "kmotrovství" v ODS projevilo za vlády tandemu Topolánek - Dalík. Trafiky a "spřátelené" zakázky se za nich přidělovaly jak na běžícím pásu a v kombinaci s arogancí místních bossů a pozdějšími příznaky hospodářské krize to záhy vytvořilo jakýsi Molotov - nebezpečně třaskavý koktejl, který zasáhl i nejspodnější patra politiky a s kterým si měla poradit současná Nečasova vláda.

Jenže ta se ve svých začátcích otřásala v základech, když si ODS musela poradit s nestabilními "véčkaři" a politicky protřelými mazáky z TOP 09 (dříve z větší části KDU-ČSL). S příchodem nepopulárních úsporných opatření to pak pochopitelně odnesla ODS jako strana, kterou měli voliči nejvíce spojenou se vším, co je z dřívějška iritovalo, zatímco TOP 09 se veze nahoru na euforické vlně tvořené gloriolou neposkvrněnosti prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga. Sice iluze, ale funguje dokonale...

Nejprve čekání na porážku...
Za této situace přijel Petr Nečas rokovat se svými spolustraníky do Pardubického kraje, co s ODS dál. Namísto toho, aby jim nalil optimismus do žil, se ale ukazuje, že ho všeobecná klišé, kterými se v Pardubicích prezentoval, odsuzují do příštích parlamentních voleb do role trpěného premiéra, nad kterým jeho spolustraníci (alespoň zdejší) dávno zlomili hůl. Mají totiž už jiné favority, které by rádi viděli v čele ODS. Zatím to ale nejde, protože předseda této vlády a současný předseda ODS bude v příštích volbách tím poraženým. Nečas to dobře ví a snad i proto působí navenek unaveně a nepřináší recepty, jak z krize ven.

Mix Klause a nomenklaturního ředitele
Propad popularity ODS postihuje všechny bez rozdílu. I v malých městech jako je Chrudim. Pamatujete ještě doby, kdy na začátku 90. let vládl městu starosta Nový? Jeho autoritářství, arogance, zesměšňování politických protivníků a direktivní vedení schůzí bylo pověstné. Z opozice a řečníků dělal trhací kalendář. Tak trochu připomínal mix Klause a nomenklaturního ředitele fabriky před rokem 1989, který si nenechá do ničeho a nikým mluvit. Paradoxně to dodnes některým "novým" chrudimským politikům imponuje.

Nového poté vystřídal v čele radnice jeho spolustraník Libý. Znamenalo to nejen změnu stylu a liberálnější přístup, ale především generační střet mezi Libým a Novým, který si stále ještě osoboval právo mluvit do chodu radnice. Libému tak jednoho dne došla s Novým trpělivost a od všeho podstatného na radnici ho prostě odstřihl. Bývalý starosta to záhy neunesl a přestoupil z ODS do US-DEU. Že vám to připomíná paralelu mezi Topolánkem a Klausem? Nedivím se. Sebestředný Klaus Topolánka také nerozdýchal, až nakonec rezignoval i na funkci čestného předsedy ODS.

Další vyostření názorů mezi komunálními politiky
V průběhu dalšího vládnutí na radnici se Libý se svým zástupcem Řezníčkem (nyní SNK-ED) rozkmotřili s dřívějším spojencem - ČSSD, když podali na tehdejšího a paradoxně i nynějšího neuvolněného místostarostu Trávníčka trestní oznámení kvůli nesrovnalostem při stavbě bytového domu v sídlišti Na Větrníku. Podezření se sice později ukázalo jako liché, avšak zadělalo na další problémy v místní komunální politice.

Bylo třeba obsadit uvolněné místo zástupce starosty. Nový koaliční spojenec - Chrudimská volba, o tuto funkci neusiloval, avšak podmínil setrvání v koalici tím, že chce za sebe ve vedení radnice Čechlovského z ODS, který nebyl zatížen společnou minulostí se starostou Novým. To vyvolalo v řadách místních občanských demokratů zlou krev, neboť v houfu čekatelů na funkci "přišla řada" na radního Beránka, předtím blízkého spolupracovníka Jiřího Nového. Také Chrudimská volba si doteď v sobě nese stigma této dřívější strategie, neboť i v rámci ní někteří její členové tehdy usilovali o to, aby se prosadili do čela radnice - viz Pavel Pavlíček - předtím ODS, později Chrudimští patrioti nebo naposledy Strana zelených, který se snažil prosadit bývalého přednostu Okresního úřadu v Chrudimi a jednoho ze zakladatelů místního OF Ondřeje Kudrnáče - ale to už je jiný příběh, a tak se vraťme k chrudimské ODS.

Odebrání licence místnímu sdružení
Boje uvnitř této strany na sebe nenechaly dlouho čekat. Beránek, co by tehdejší předseda chrudimské ODS, znepříjemňoval se svými věrnými mladému místostarostovi život, jak to jen šlo - počínaje ultimáty v kontextu s jakýmisi morálními apely, ve kterých funkcích smí a nesmí Čechlovský působit, a konče sólo volební kampaní Eduarda Beránka v rámci jedné politické strany. Zhruba v té době také exkalovala na republikové úrovni rozepře mezi premiérem Topolánkem a svérázným ministrem financí Vlastimilem Tlustým, kterého Topolánek z vlády vyhodil a Tlustý se mu zato odvděčil tím, že Topolánkovu vládu s dalšími rebelanty z ODS později potopil.

Nebylo proto divu, že výkonná rada ODS zasáhla a po všech zkušenostech s nejrůznějšími rebelanty odebrala chrudimskému sdružení licenci, protože tu situace dozrávala do otevřeného střetu. Tento zásah shůry vzápětí vypudil všechny vzpurné členy ODS, které do sebe strana absorbovala jinde, anebo přešli podobně jako Beránek pod křídla Strany svobodných občanů.

Labutí píseň ODS v Chrudimi?
Z Libého se vzápětí stal poslanec a na jeho místo se po dalších komunálních volbách dostal Jan Čechlovský v barvách ODS, která stále požívala v Chrudimi i po všech předchozích peripetiích největší důvěry občanů. Přestože to bylo z pohledu mnoha zasvěcených nejúspěšnější volební období v novodobé historii města, byla to zároveň labutí píseň občanských demokratů v Chrudimi. Popularita Čechlovského, pod jehož vedením Chrudim s pomocí koaličních partnerů ožila, dosáhla vrcholu, a to ho nečekaně katapultovalo do poslaneckých lavic, kde vystřídal svého předchůdce Libého.

Čechlovský po předchozím váhání nakonec roli poslance přijal, ale neměl za sebe rovnocenného nástupce. Následná instalace Martina Pilaře do pozice lídra na kandidátce ODS vyzněla přinejmenším rozpačitě a sázka na tradiční oblibu občanských demokratů ve městě byla ze strany zdejších kormidelníků této strany naprosto neprozíravá. Jak by ne. Poměr politických sil v Česku se začal měnit a změnil se i v Chrudimi. Do popředí se draly strany jako TOP 09, VV a některé další nalevo i napravo. V našem městě navíc vykrystalizovala celá plejáda dosud neukojených politiků, kteří v dresech hned několika stran rozmělnili hlasy chrudimských voličů. Nelze zastírat, že jim výrazně pomohla společenská poptávka po změně stylu politického vládnutí.

Poprvé v řadách opozice
To se projevilo v následném povolebním vyjednávání, které bylo nejsložitější v novodobé historii města. Po sečtení hlasů voličů se rýsovaly dvě alternativy - vytvořit kolem Petra Řezníčka, který po více než dvaceti letech konečně dosáhl na vysněnou metu vítěze komunálních voleb v Chrudimi, středopravou koalici (SNK-ED, ODS, TOP 09, VV, VPM), anebo se rozkročit napříč politickým spektrem a postavit dosud nejširší koalici, jakou kdy Chrudim po roce 1989 měla. Na druhý pokus, což se předtím také nikdy nestalo, prosadil Řezníček svou a stanul v čele druhé varianty koaličního seskupení (SNK-ED, ČSSD, Koalice pro Chrudim, TOP 09, VV a Svobodní). ODS se tak rázem poprvé ve své historii ocitla v Chrudimi mezi opozicí.

Ještě než ale tato koalice vznikla, ukázalo se v plné nahotě, nakolik ovlivňují staré křivdy současnou chrudimskou politiku. Strany TOP 09, VV a Svobodní odmítaly shodně jít do koalice s ODS a VPM - jedni z předsudků, druzí pro nevyřízené účty, přestože si byly tyto strany programově nejbližší. A tak je na svou stranu přetáhl Roman Málek (Koalice pro Chrudim), který už dopředu deklaroval, že s ODS a VPM do koalice nepůjde. Kdyby mohl, vynechal by i Řezníčkovce, ale bez jejich pomoci by se na radnici nikdy nedostal. Lídrem druhé nejsilnější strany - ČSSD, byl Jaroslav Trávníček, který zase odmítal kvůli dřívější "zradě" být místostarostou Řezníčka, a tak ho na poslední chvíli ve vypjaté situaci nahradil spolustraník Miroslav Tejkl.

Bobřík mlčení aneb Velká taktická chyba
Chrudimská ODS se v prvopočátcích těchto vyjednávání chovala sebevědomě. Nakonec se ale cítila být zklamána zejména postojem TOP 09 a VV - především jejím lídrem Davidem Kasalem, a takticky z těchto jednání vycouvala. V tuto chvíli to bylo patrně pro ODS, která neměla přirozeného a silného lídra, nejrozumnější možné řešení. Mohla se totiž opírat o popularitu Čechlovského a z opozičních lavic snadno získávat politické body na úkor až příliš rozdrobeného a nezkušeného koaličního seskupení, jehož některé kroky vyvolávaly spíše úsměv na tváři než uznání za uvážlivou politiku. Než se tato koalice pod tíhou vlastního pnutí rozpadla, mohla se ODS vrátit na chrudimskou radnici doslova jako spasitel, leč nestalo se tak. Po celou tu dobu držela totiž "bobříka mlčení" a kroky radnice komentovala jen neurčitě, jako by ani neexistovala. A to byla z mého pohledu velká taktická chyba.

Tahy zkušeného politického matadora na šachovnici
ODS se totiž přikradla na radnici v tichosti a bez větších fanfár. Ve skutečnosti šlo ale o vítězství starosty Řezníčka, které lze směle přirovnat k ministru Kalouskovi, jenž mistrně prosazuje vlastní politický program na úkor obliby ODS. To samé lze teď sledovat i v Chrudimi, kde si zkušený politický matador pohrává na šachovnici s méně zkušenými kolegy a nechává je, aby napravili to, co předchozí koalice pokazila. Nepostřehl to předseda vlády Nečas ani místní sdružení ODS. Ten první se teď schovává za všeobecné fráze v předtuše vlastního konce, ti druzí se nepochopitelně uzavírají do sebe a nedávají o sobě a své práci vědět. Až na Čechlovského a pár světlých výjimek takřka nikdo místní "ódéesáky" nezná a ti zasloužilí jsou už dávno v důchodovém věku.

Trochu smutný pohled na stranu, která aktivně ovlivňovala přes dvacet let životy v této zemi i v našem městě. A je o to smutnější, že se všeobecně v příštích volbách očekává drtivé vítězství levice, která nebude mít při pokračování současného stylu vládnutí ODS adekvátní protiváhu. Otěže napravo může totiž převzít TOP 09, která je pouhou odnoží lidovců a ti jak známo z historie jsou schopni uzavřít koalici s kýmkoli. A to nemluvím o dalších pseudostranách a projektech českých zbohatlíků, které se derou ke slovu, natož o krajní levici, jež sází na sentiment voličů volajících po jistotách, které jdou sice slíbit, hůře už ale uskutečnit. Možná se ještě budeme divit, kdo bude za tyto strany v Chrudimi příště kandidovat. Každopádně ODS prožívá nyní krizi od shora až dolů a paralela tohoto srovnání je víc než zřejmá.

Dostal jsem před lety auto. Bylo hezké, naleštěné, skoro nové. Mohl jsem ho tenkrát prodat, nebo dokonce někomu darovat, ale já jsem se rozhodl, že ho nechám stát v ulici za domem a nebudu ho používat. Jak léta běžela, auto pomalu přestávalo být tak krásné, jako v době, kdy jsem ho dostal. Tu praskla pneumatika, onde vandalové ukopli zpětné zrcátko. Okna zapadla podzimním listím a prahy začaly vinou solených silnic pomalu, ale jistě hnít.

Když se na svůj vůz podívám dnes, vidím vrak, který je zralý na sešrotování. „Co nám to povídá za blbosti,“ pomyslíš si, čtenáři, u monitoru svého počítače. „Je přece jasný, že když se o svoje věci nestaráš a necháš je bez potřebné péče, příroda se o ně postará sama.“ Bystřejším už jistě zapaluje.

V průmyslové zóně zmizelo několik desítek, možná stovek stromů z bývalých Vaňkových školek. Byly v majetku města a město na ně po dlouhá léta nemělo ani pomyšlení, přestože se objevily hlasy, které volaly po jejich využití tam i onde. Nic se však nedělo a stromy si vesele planěly. Až jednoho dne přišli japonští investoři a pozemky, pokryté kdysi ušlechtilými dřevinami, si vyhlédli pro svou činnost. Úředník zajásal. Přitečou nám do kasy peníze a přibudou pracovní místa! A že jsou na pozemku stromy? Koho to zajímá?!

Nic proti novým pracovním místům. Jsou nám potřebná jako sůl. O využití peněz v městské kase si myslím své, ale to se sem teď nehodí. Mám rád přírodu a vadí mi její devastace. Líbí se mi Londýn s jeho parky, mám rád Prahu s její zelení. Mrzí mne, že vinou laxnosti někoho „tam nahoře“ zcela zbytečně zmizelo tolik živých bytostí do nenávratna. Listnáče mohly zdobit některá ze sídlišť, nebo mohly být zasazeny otci, kterým se narodil syn. Stromky z bývalých Vaňkových školek mohly zkrátka tvořit další ze sklípků zelených plic našeho města.

Nestalo se. Jen metrové pařezy žalují z rozryté země zamračené obloze...

Přestože můj program byl v pondělí docela nabitý, čas pro debatu s režisérem Jiřím Strachem jsem si udělal. Není to jen proto, že nás spojuje stejná víra - oba se považujeme za katolíky, byť se dá říct, že každý z jiné strany. Sám jsem hodně konzervativní, mám rád latinskou mši svatou podle „starého pořádku“, o Jiřím (jak ho budu familiérně nazývat, když dovolíte vy i on) panují představy, že je spíše progresivnějším druhem katolíka.

Humorné historky, které si publikum do jisté míry žádá, mne zas až tak nezajímaly. Jistě, usmál jsem se, podivil nad kuriózními situacemi v životě známé celebrity. Důvodem, proč mé kroky zamířily v sedm večer do kina, byla slova, která některým asi nic moc neříkají. Modlitba, víra, sebeobětování, Bůh, církev, Duch svatý, Panna Maria. Má touha, nahlédnout do hlavy člověku, s nímž jsem měl před nějakým časem výměnu názorů na jednom nejmenovaném serveru, který slouží k hodnocení filmů, byla veliká. Napsal jsem komentář, v němž popisuji, co mi na jeho filmu vadí - až příliš expresivní milostné scény. To by ve filmu věřícího katolíka, za nějž se Jiří označuje, být nemělo. Režisér se ozval, věc se, doufám, vyjasnila.

Musím připustit, že mne pondělní večer překvapil. Příjemně, samozřejmě. Strach není žádná hvězda, která vyžaduje hvězdný přístup. Letos mu bude čtyřicet, přesto stále vypadá jako mladý kluk s šibalským úsměvem. Doširoka otevřené oči s nepřítomným pohledem signalizují, že režisér hovoří o věcech z nejintimnějších. Ocenění pro konzervativní katolíky, které toho večera také zaznělo, pohladilo mne po duši.

Nemohl jsem později nemyslet na jiného člověka, který svého času chodil do kostela též a objížděl všechna možná setkání věřící mládeže. Ne, nechci Romana Málka mlátit po hlavě jeho vírou. Přesto mi bylo a je nějak divně teskno, když sleduji některé jeho exhibice a často i osobní útoky na některé. Mne nevyjímaje.

Ze Stracha strach nejde, z některých našich souvěrců však ano. Někteří jednoduše „mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší.“ A to je velká škoda.

O větrolamu v sídlišti Na Větrníku se intenzivně mluví z podnětu občanů nejméně dva roky. Jeho zřízení přitom spočívá ve vysázení vzrostlých stromů po okrajích sídliště (na severu a východu), aby svými korunami ochránily zdejší obyvatele před častými poryvy větru. Ve skutečnosti má jít o stromořadí tvořené z platanů nebo dubů a mezi nimi má vést cesta pro pěší. Celý tento záměr byl proto zakomponován do projektu revitalizace sídliště, který se skládá hned z šesti etap, a na který bude radnice postupně usilovat o přidělení několika dotací.

Celé mi to přijde zbytečně zdlouhavé a neprozíravé, když si město v případě větrolamu může pomoci z vlastních zdrojů už řadu let samo. Vlastní totiž stovky vzrostlých, až šest metrů vysokých stromů v lokalitě průmyslové zóny Západ, která je z části pozůstatkem proslulých Vaňkových školek, na nichž uvedené stromy bez většího zájmu (vyjma zlodějů) rostou. Odhaduji, že má Chrudim v tomto geofondu uloženo pěkných pár stovek tisíc korun, aniž o tom možná někdo z úředníků či odpovědných lidí ví, nebo přemýšlí.

Zkrátka, ty stromy tu leží ladem, aniž by je město dokázalo zužitkovat - buď prodejem anebo jejich výsadbou tam, kde je to v Chrudimi třeba, jako nyní v sídlišti Na Větrníku. Namísto toho se vypisují soutěže na poměrně drahé projekty, několik let se pak čeká na absolvování celého schvalovacího procesu a případné dotace, zatímco lidem v nejvýše položeném chrudimském sídlišti odnáší vítr pokrývky z hlav i vše uskladněné z balkónů, či rozmetává komunální odpad do širokého okolí.

Řešení se tedy nabízí a takřka okamžitě. Dokonce i za velmi málo peněz. Věřím totiž, že se vhodné stromy v zóně Západ najdou, pokud nemají bez užitku padnout časem za oběť rozrůstající se průmyslové výrobě. Budou zdarma, platit se bude jen jejich přemístění a výsadba. Cesty mezi stromy mohou pak vzniknout tehdy, až na ně budou peníze. Stačí tedy jen chtít, trochu přemýšlet a myslet na lidi, které mohly už dávno chránit před větrem stromy z bývalých Vaňkových školek.

Zastupitel Roman Málek si řádně naběhl, když přišel na zastupitelstvo s požadavkem, aby bývalý radní Jelínek zaplatil škodu, která měla údajně vzniknout při realizaci Muzea barokních soch. Oprášil tak v podstatě svůj letitý volební slovník, kterým strašil voliče už před posledními komunálními volbami. Nyní tohle téma vytáhl jako králíka z klobouku znovu - navíc s požadavkem na exemplární potrestání konkrétního viníka.

Člověk si často říká, co to do toho chlapce (Málka) vjelo, že vidí při každé zmínce o Muzeu barokních soch rudě. Je ale nutné znát nejprve všechny souvislosti. Málkova politická kariéra na komunální úrovni odstartovala v podstatě s odchodem dřívějšího lídra KDU-ČSL v Chrudimi Miloslava Macely do Prahy, tedy v době, kdy bylo třeba v zájmu koaliční spolupráce s ODS, SNK-ED a Volbou pro město dosadit někoho z lidovců pod značkou Koalice pro Chrudim do pozice místostarosty. Volba tehdy padla na Málka jako na nadějného mládežnického aktivistu, pohybujícího se v sektoru neziskových organizací.

Už od začátku této volební spolupráce se přitom schylovalo k realizaci projektu Muzea barokních soch v odsvěceném kostele sv. Josefa, který patří městu. Jak se ale záhy ukázalo, své zájmy tu měl i Roman Málek, který přišel hned s několika koncepty na možné využití chátrajícího objektu. Mezi mnohými jmenujme například muzeum hlavolamů či jakési vesmírné středisko. Jeho návrhy ale městská rada pokaždé vetovala a dala zelenou již zmíněnému Muzeu barokních soch s daleko variabilnějším využitím pro veřejnost.

A jak šel čas, začal se Roman Málek vůči zbytku městské rady stále zřetelněji vymezovat. Podle některých jazyků prý proto, že přicházel se stále bizardnějšími návrhy, na které takřka nikdo z tehdy odpovědných politiků neslyšel. Čtyři roky tak uběhly jako voda a na konci minulého volebního období bylo už všem jasné, že z kdysi nesmělého tichošlápka bude jeden z nejhlasitějších kritiků jeho dřívějších spolupracovníků. Snad nejvýmluvněji to vyjadřovaly Málkovy bilboardy na hospodě U Slejšků směrem ke vchodu do kavárny Picollo, kam chodil tehdejší radní Jelínek a duchovní otec projektu Muzea barokních soch debatovat nad problémy u kávy.

Vše pak vyvrcholilo proti všem zvyklostem a zásadám podáním inzerátu na titulní straně místních novin v den konání komunálních voleb, ve kterém Málek osočoval Jelínka z nekalostí na radnici. Protistrana už nemohla na tuto podpásovku nijak reagovat a co vedlo redakci oněch novin k takto neobvyklému kroku, se dnes už jen můžeme dohadovat. Ostatně ani později to nedokázala uspokojivě vysvětlit (korespondenci mezi čtenářem těchto novin, šéfredaktorkou a jejím tehdejším nadřízeným má naše redakce k dispozici). Důležitější však je, že se Málek tímto inzerátem veřejně projevil a zasel tak mezi spoluobčany (voliči) semínko nedůvěry jak k výše uvedenému projektu, tak i k jeho autorům. Nakolik to ovlivnilo průběh samotných voleb a poškodilo nařčené aktéry, se dnes můžeme opět jen dohadovat.

A co následovalo dál? Po zdlouhavých vyjednáváních bylo vytvořeno v novodobé historii Chrudimě politicky a početně snad nejbarevnější seskupení koaličních stran odleva až k nejkonzervativnějšímu křídlu, kde z jedné strany tahal za provaz starosta Řezníček a z druhé tehdejší místostarosta Málek, který se nechal nominovat do čela školství, kultury a památkové péče. Už od začátku bylo ale přitom zřejmé, že se Málkova "tak trochu jiná politika" na chodu radnice projeví. A projevila - výsledkem byly nejpočetnější personální změny v úseku, za který nesl Málek zodpovědnost, a odchody některých odborníků. Také projekt Muzea barokních soch nabral značný časový skluz a Málek si rád během této doby vyměňoval prostřednictvím médií názory s příznivci muzea a osočoval je z nehospodárnosti. Samotný rozjezd a provoz muzea pak budily přinejmenším rozpaky veřejnosti, protože se částečně odchýlily od původního záměru.

Kalich trpělivosti s Málkem ale záhy přetekl a dvě nejsilnější politické strany v koalici - ČSSD a SNK-ED, s ním vypověděly koaliční smlouvu. Málek byl tedy nucen se přestěhovat z radnice do zastupitelských lavic, odkud teď pravidelně bombarduje svoje kolegy neustálými požadavky a dotazy i na sebemenší záležitosti. A jelikož z toho vznikl za necelý půlrok jakýsi Málkův folklór, s kterým už každý dopředu počítá, oprášil z mého pohledu staré téma, od něhož si nejspíš sliboval, že na sebe znovu strhne ztracenou pozornost.

Podle mě však přestřelil, nebo ještě lépe - jak jsem uvedl na začátku, si řádně naběhl. Jelínek totiž od začátku tvrdí, že má svědomí čisté a být v jeho kůži, zachoval bych se stejně - připojil bych se k požadavku, aby bylo hospodaření během realizace Muzea barokních soch řádně prošetřeno a případný viník potrestán. Tolik tedy na závěr poměrně dlouhého postřehu, kterým se jak červená niť táhne nenávist k projektu i jeho autorům, a jehož prostřednictvím jsem se snažil ozřejmit některé souvislosti, které prohloubily příkopy mezi některými politickými subjekty v Chrudimi. Už v zájmu jejich zakopání je nutné záležitost projektu muzea jednou provždy uzavřít a případně potrestat i ty, kteří tohle téma zneužili či zneužívají ke svému politickému prospěchu.

Psali jsme v Chrudimských novinách o vhodnosti boje s námrazou bez a s použitím posypové soli, která se v Chrudimi narozdíl od jiných míst v České republice hojně využívá. Nebudu tuhle problematiku komentovat z odborného hlediska, protože zkrátka odborníkem na zimní údržbu komunikací nejsem, ale přispěji trochou do mlýna drobným postřehem toho, co jsem kolem sebe zahlédl, nebo na tohle téma zaslechl od jiných občanů Chrudimě.

Jezdím poměrně často pracovně do Prahy a nikde jsem se tu zatím nesetkal s posypovou solí. Chodníky jsou zde ošetřeny jemným štěrkem a na dotaz, proč tomu tak je, mi lidé zasvěcení do tohoto problému odpověděli, že sůl je už dávno překonaná záležitost, neboť škodí v mnoha ohledech - například budovám, komunikacím, spodním vodám, stromům a městské zeleni, motorovým vozidlům, obuvi a psům, a pražské obvody na ni v době, kdy se používala, doplácely nemalými částkami při údržbě městských památek, kterým posypová sůl doslova podkopávala základy. Tolik můj první postřeh.

A postřeh druhý. Hovořil jsem v Čáslavské ulici v Chrudimi se spolumajitelem obchodně - bytového domu, který je už po léta zvyklý si udržovat chodník kolem budovy tak, aby po něm mohli lidé vždy bezpečně projít. "Dám si pokaždé práci s tím, abych chodník zbavil veškeré námrazy a sněhu a byl pokud možno suchý," říká Pavel Z. "Jenže, co se nestane. Na chodník vjíždí rozmetací vůz Technických služeb Chrudim, který i přesto, že je chodník suchý, tady rozhází spoustu soli, která se nám pak dostává až do domu. Ten jejím působením vlhne včetně nové fasády, kterou jsme celkem nedávno pořídili," dodává občan města.

A je tu postřeh třetí. Pavlína B. ze sídliště U Stadionu venčí každý den svého pejska kolem jejich bytovky. "Jednou se mi stalo, že si lehl do sněhu a nechtěl jít dál. Nevěděla jsem si s ním rady, a tak jsem ho musela odnést domů v náručí. Když se to takhle opakovalo nyní během zimy několikrát, obrátila jsem se na zkušeného chovatele a veterináře, aby mi vysvětlili, o co se jedná. Oba mi potvrdili, že je to reakce psa na posypovou sůl, která se mu zanáší do drobných oděrek na nohou a nesmírně ho to bolí," svěřuje se se svými zkušenostmi majitelka drobného psího plemene z Chrudimi.

A konečně postřeh čtvrtý, za který mě nebudou mít někteří lidé na radnici nejspíš rádi. Říká se, že po odchodu dřívějšího ředitele Technických služeb Chrudim pana Skokana hledalo město na tuto uvolněnou pozici odborníka. A dva se skutečně přihlásili - jeden z Prachovic a druhý z Pardubic. Oba měli a stále ještě mají profesně s provozem těchto služeb velké zkušenosti. Jenže nakonec se prý smál třetí v řadě - bývalý voják z povolání Kolář, který byl k údivu některých do této pozice údajně zákulisně instalován pod zástěrkou výběrového řízení. Co je na tom pravdy, nevím, ale z toho, co člověk vidí a slyší, mu jednoznačně vychází, že je posypová sůl používána v Chrudimi spíše z jisté setrvačnosti či pohodlnosti než z odborného hlediska, které se k nelibosti některých odpovědných lidí dere v našem městě jen těžko na svět.