Možděnice

Dnes je to 44 let od okamžiku, kdy se v horní části Václavského náměstí, v místech, kde dnes z dlažby vystupuje stylizovaný kříž, polil hořlavinou a zapálil student historie Jan Palach. Jaká děsivá síla musí vést člověka k překonání nejsilnějšího a nejhlouběji uloženho pudu, který máme společný se vším živým stvořením na tomto světě? Kde se bere ta odvaha vzít si život a v který okamžik je jasné, že není cesty zpět? Litoval třebas jen na okamžik svého činu?

Odpovědi na tyto a podobné otázky dnes už jen těžko dostaneme. Jedno je ale jisté, úmysl mladého studenta nevyšel. Vyburcovat otupělé obyvatelstvo tehdejší Československé socialistické republiky se nepodařilo. Ani jemu, ani jeho následovníkům - dalším živým pochodním. Lid se nechopil zbraní, nevzpomněl na dobu nedávno minulou, na Pražské povstání a okupanty z řad „spřátelených vojsk Varšavské smlouvy“ se vyhnat nepokusil. Zbyla nám kyselá pachuť v ústech, pocit zrady ne nepodobný tomu, který zažili rodiče Palacha na počátku okupace mladé republiky Hitlerem.

Možná právě toto byl okamžik, kdy se zlomil charakter národa. Rezignace a stud ze zbabělosti, neschopnosti naplnit posmrtný odkaz mrtvého Jana Palacha, Evžena Plocka, Jana Zajíce a dalších. Lidé se stáhli do sebe, uzavřeli do ulit svých všedních životů a pomalu přijali svůj úděl jako stigma, prokletí, trpitelsky snášené a utvrzované v každé další generaci. Vyvrcholením těchto nešťastných dnů byla nepochybně normalizace.

Vysvobození v roce 1989 pak proběhlo přesně tak, jak se očekávalo - mírně, klidně, sametově. Národ už nedokázal vzít zbraně do ruky. Nedokázal ani v následujících letech odsoudit a jasně ukázat na ty, kteří byli jeho potupou vinni. Jen proto komunisté stále sedí v Parlamentu a vysmívají se všem Palachům a Zajícům.

Okupace vojsky nám snad už nehrozí. I když v globalizovaném světě vynucené „demokracie“ jeden nikdy neví. Třeba se jednou vzepřeme a odmítneme své pomazánkové máslo označovat jako roztíratelný krém a naši spojenci budou na nehlídaných hranicích coby dup. Sci-fi? Zkuste o tom vyprávět nějakému Srbovi nebo Iráčanovi.

Nemohu si pomoci, ale když se podívám kolem sebe, často mě napadá kacířská myšlenka - okupováni už dávno jsme. Vzdali jsme se bez boje své kultury, zvyků a vesele nahradili Ježíška Santa Clausem. Neslavíme Velikonoce, protože si s nimi nevíme rady. Nechodíme na poutě, protože nechápeme, proč bychom to měli dělat. Člověk s českou vlajkou na triku je nácek, zatímco ten s americkou „hustej borec“.

Hledat v této situaci živé pochodně vyžaduje diogenovskou snahu. Palachům už totiž odzvonilo.

„Moravský vrabec, plznička a rum,“ tak zněla, podle některých humoristů první přímá volba prezidenta v našich dějinách. Stalo se to tehdy, když si Tomáš Garrigue Masaryk objednal oběd v hospodě. A právě pouze s nadhledem lze sledovat přípravy na datum, které ukáže, co v nás vlastně je.

Dávno pryč jsou doby, kdy se "Hašan" vyzdvihoval až do nebes, respektive na Hrad. Rozpad manželství legendárního Dominátora diskvalifikoval v národě, kde se už skoro většina dětí rodí mimo tento základní svazek muže a ženy, a v němž je snad nejvyšší míra rozvodovosti na celičkém světě.

Ani legendární Kája Gott není jedním z kadidátů. Celé generace fanoušků, které Mistra katapultovaly rok co rok na první místa ankety Zlatý slavík, najednou zapomněly na svou modlu. Přestože profesionální baviči na kandidátce chybí, o zábavu není nouze. Na bilboardech a v médiích se propírá komunistická minulost některých kandidátů přesto, že ještě před několika málo lety byla ve straně většina tohoto národa. Čistému vše čisté, říká staré přísloví. Smířit se s vlastní minulostí nám jednoduše nějak nejde.

Tu vyskočí maloměšťácký tajtrlík z krabičky s pohoršením nad tetovaným tělem profesora a doktora. Fakt, že se tento člověk kdysi hlásil ke skinheadskému hnutí a nikdy se od něj vlastně nedistancoval, hordám jeho milovníků nevadí. Asi zapomněli, že by od jeho hochů pro své převážně levicové názory dostali po hlavě také. Zkrátka maloměšťáctví naruby.

Usínající aristokrat, podkuřující nenáviděné Evropské unii, se podobá zjevení, na něž český konzervativec čtoucí iDnes slyší. Jak by také ne. Zpřítomňuje mu dávno zašlou slávu královského dvora, ošlehanou větry postmoderny počátku 21. století. Jezevec z Vysočiny, Eurohujerská teta z Bruselu, podivní panáci vzešlí, kdo ví odkud. Voliči vyber si.

Možná se ptáte, koho budu volit a zda mám nějaký tip. Odpověď je prostá - volit nepůjdu, protože nevěřím, že jsme schopni vybrat si takovou hlavu státu, která by nás dokázala vytáhnout z marasmu panujícího všude kolem. Věřím, že Čechům sluší král a ne kýmsi ovládaný tajtrlík, vybraný národem, jehož myšlení formuje blikající obrazovka a nacpaný košík z hypermarketu. Teprve tehdy, až se nám podaří oprostit od konzumu a pouhé spotřeby, pravda skutečně zvítězí.

Václav Klaus má bezesporu pravdu v tom, že je každá amnestie sporná. Zvláště, když jde o monarchistický pozůstatek v pravomoci prezidenta republiky vzešlého z lidu. Tak to každý z jeho novoročního projevu zprvu i chápal, avšak zakrátko přišlo vystřízlivění. To když z justičního trezoru přeplněného kostlivci - podvodníky, kteří v této zemi kradli opravdu ve velkém, a vyhýbali se spravedlnosti díky svým penězům, konexím a drahým právníkům, začaly vypadávat kauzy jedna po druhé. Ty teď přijdou v rámci tzv. dílčí amnestie omilostnit. Spornější tečku za desetiletým Klausovým prezidentováním si neumím ani představit.

Proč? Václav Klaus drásal uši veřejnosti od 90. let tvrzením, že neumí rozeznat špinavé peníze od čistých a nyní "posvětil" svou amnestií ty největší tunely a tuneláře. Zlodějinu tak vlastně zlegalizoval. S člověkem to proto v některých momentech cloumá. Vzpomínám si, když jsem před lety přijel jako novinář na reportáž do jedné z firem na Chrudimsku, kterou krátce předtím obsadilo ozbrojené komando jednoho z právě omilostněných. Pod dohledem kovbojů se samopaly jsem byl přiveden k "jejich" právníkovi, zatímco skutečný ředitel firmy se musel schovávat kdesi daleko na samotě, aby nepřišel k zdravotní újmě. A jaké bylo pak moje překvapení, když se z právníka vyklubal holohlavý advokát, který měl později opletačky se zákonem, když zastrašoval konkurenty jistého mediálně známého fotbalového bosse.

"Tak co, pane redaktore, chcete riskovat?" zněla jeho první otázka a viditelně pobaveně, až sebejistě dodal: "Stačí zvednout telefon a máte po kariéře. Když se ale domluvíme a nic o tom nenapíšete, bude všechno v pořádku." Potom mi předal na papíře sestylizovanou tiskovou zprávu o pokojném převzetí firmy a mohl jsem odejít. Jenže ani mafiánské praktiky nejsou všemocné a článek o samopalech v továrně jsem tehdy s klidem pustil. Bohužel, fabrice, která zaměstnávala většinu místních lidí, to nepomohlo, protože ji právě omilostněný podnikatel položil na lopatky, když z ní později vyvedl veškerý kapitál. Z kdysi prosperující továrny je tak dnes už jen poloprázdné vytunelované torzo.

Taková byla tedy divoká 90. léta, jejichž pachuť teď připomněla ona sporná dílčí amnestie. Sporná v tom, že člověk má sice odpouštět, ale nemá jitřit staré rány. Zvláště, když si stát dlouhodobě neumí, anebo nechce s tuneláři poradit. A ať už bude Václav Klaus nadzdvihovat obočím, jak chce vysoko, měl by vědět, že nasypal do těchto ran soli měrou vrchovatou. A pálit budou tyto rány o to víc, čím více milosti se dostane darebákům a méně pochopení bude mít "prezident - monarcha" pro ty, kteří to ještě myslí s touto zemí poctivě.

Dnem 19. ledna 2013 nabude účinnosti novela zákona o provozu na pozemních komunikacích. S ní současně pro ty, kteří spáchali přestupek a nechtěli zaplatit pokutu a k tomu ještě přijít i k trestným bodům, definitivně skončí možnost využít výmluvy na osobu blízkou.

Dosavadní možnost využít tohoto institutu, tedy jak nepřijít o peníze za pokutu, trvale skončí. Už se nebudeme moci vymlouvat na to, že jsme v okamžiku zaznamenání přestupku, například při překročení povolené rychlosti, neřídili, nebo že za nesprávné parkování auta nemůžeme, protože tam auto odstavila právě osoba nám blízká.

Dotyčnou magickou osobou, k níž máme blízký vztah, mohla být manželka, syn, bratr, sestra, strýček, či dokonce dědeček nebo babička. Od zmiňovaného data bude mít provozovatel, či-li majitel vozidla (pokud se ho úředníkům podaří přes všechny problémy v registru dohledat) na výběr dvě uplatnitelné možnosti.

Buď „kápne božskou“ a uvede hned od prvopočátku, kdo auto v době spáchaného přestupku seděl za volantem, respektive řídil, pakliže tím dotyčným nebyl právě on sám. Pak ale musí počítat s tím, že se všechny následky s přestupkem spojené, budou týkat právě takto označené, respektive zmíněné osoby.

Nebo jednoznačně odmítne k takovému viníkovi cokoliv říci a ponovu pak bude muset (jako provozovatel - majitel auta) zaplatit pokutu až deset tisíc korun takzvaně „ze svých“. Každopádně v takovém případě mu na vrub nepřibudou žádné trestné body. Dalo by se říci: jak dokonalé. Čech by asi ale nebyl Čechem, kdyby nevymyslel něco, čím by takovou dokonalost „lehce“ neobešel. Mezi otrlými jedinci se postupně začíná vžívat institut „osoby vzdálené". Další řádky, prosím, proto neberte jako funkční návod, jak „na to“.

Co takhle při předvolání k podání vysvětlení uvést, že v inkriminovaném okamžiku auto řídil jedinec, jehož totožnost nám známa sice je, ale byl to například obyvatel z Japonska nebo podobně vzdáleného kouta zeměkoule, který byl zrovna, jak už to tak bývá, v danou dobu u nás na návštěvě. No, a protože jsme s tím neměli problém, tak jsme mu auto prostě půjčili.

V takovém případě musí být postup státního úředníka (policisty) naprosto stejný, jakoby se přestupku dopustil občan České republiky, to jest  - zjistit a ověřit jeho totožnost, přinejlepším předvolat a získat od něho k přestupkovému jednání náležité vysvětlení. Na místě by byla příležitost pro sázkové kanceláře, jak to celé asi dopadne... 

Rozsáhlá novela zákona o soudních exekutorech a o exekuční činnosti zakotvuje i novou úpravu, která se od začátku příštího roku vztahuje na řidiče, respektive neplatiče alimentů na nezletilé děti. Těm, kteří se budou chtít vyhnout své povinnosti platit výživné, bude totiž možné od ledna 2013 postihnout exekucí ve formě pozastavení řidičského oprávnění. Takový příkaz bude exekutor oprávněn vydat pouze v případech, kdy v exekuci bude vymáhán nedoplatek výživného na nezletilé dítě.

Dnem doručení takového příkazu bude povinnému současně pozastaveno řidičské oprávnění. Podle správního řádu bude moci o takovém institutu, jako o předběžném opatření, rozhodnout příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Po dobu platnosti takového rozhodnutí pak držitel řidičského oprávnění nebude smět, podle zákona o silničním provozu, řídit motorová vozidla. Do pěti pracovních dnů bude povinen svůj řidičák odevzdat příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.

Zmiňovaná forma exekuce by se ovšem neměla týkat profesionálních řidičů, ale ani těch, kteří věrohodně prokáží, že řidičák je pro ně nezbytný pro uspokojování základních životních potřeb nejen svých, ale i osob, ke kterým mají vyživovací povinnost.

Chrudimská radnice léta vyjednávala s místními Sokoly o odkoupení sportovní haly za symbolickou částku, aby ji mohla dát na své náklady zase do pořádku. Nebylo divu - vedle sportovců a občanů, kteří sem docházejí za nejrůznějšími aktivitami, ji hojně využívá také školní mládež, a "sokolíci" neměli na její údržbu, natož na nějakou rekonstrukci žádné peníze. Jedinou investicí zde byla po dlouhé době nová palubovka. A tak hala dělala a stále dělá městu svým zázemím už hezkou řádku let ostudu. Jakoby se tu zkrátka zastavil čas.

Příběh sportovní haly připomíná tak trochu osud ještě nezastřešeného chrudimského zimního stadionu. Ten byl nakonec v tak katastrofálním stavu, že si z něho dokonce utahovali v zahraničním tisku, který dával svým čtenářům na odiv fotografie ručně zalátaných ochranných sítí za oběma brankovišti a komentoval stav zdejšího kluziště jako artefakt socialistické prehistorie. Člověku nezbývalo, než se za něco takového stydět.

S halou je to teď hodně podobné. Pamatuji se, když jsem tu před více než deseti lety pořádal dvakrát po sobě soutěž Miss východní Čechy a měl tu pozvané nejrůznější celebrity a účinkující. "Ubytovat" je dočasně v zázemí haly bylo pro mnohé z nich šokující, protože zde viděli vysloužilý nábytek, otlučené šatny či zapáchající záchodky z konce 70. let. Situace se za tu dobu až na zmíněnou palubovku příliš nezměnila a každému je zřejmé, že čím déle se tu bude rekonstruovat, tím dražší oprava to bude.

Chci jen říct, že se chrudimská sportovní hala ocitla tam, kde už byla, přestože změnila svého majitele, kterým je teď namísto Sokolů město. Dokonce už víme, že v tomto stavu ještě nějaký čas setrvá, protože se na její opravu nenajdou v rozpočtu peníze a možná dojde i ke změně původního projektu. S ohledem na hospodářskou recesi a stav městské pokladny je to vcelku pochopitelné. Co už ale pochopitelné není, jsou slova starosty Řezníčka, cituji doslovně: "Město stejně nemá šanci dřív jak v roce 2015 finančně náročnou stavbu nebo investici realizovat, takže nemá cenu se tím teď zabývat."

Chce nám snad pan starosta naznačit, že se do konce tohoto volebního období nebudou připravovat ani dílčí kroky plánovaného projektu a že veškerou starost o rekonstrukci přehodí až na nové vedení radnice? A co když se objeví nějaký investor? Bude snad město, jak bývá jeho zvykem, nepřipravené a začne honit tyto peníze s nadějí, že investor rok dva počká? Má vůbec tato radnice chuť naplňovat nějakou vizi? Stala se snad hospodářská recese mantrou, která má donekonečna omlouvat její nečinnost? Nezodpovězených otázek zůstává mnoho stejně jako nejistota, jak bude s chrudimskou sportovní halou nakonec naloženo.

Volit Vladimíra Franze za českého prezidenta je podle mladých zkrátka hustý, stejně jako by bylo hustý, kdyby visel jeho obraz nad každou školní katedrou. Z tohoto schématu nevybočila ani chrudimská školní mládež v Kořínkově učilišti šmrncnutém střední školou. Co na to ale babičky z Vysočiny? Ty se minimálně nad takovou představou pokřižují, anebo si rovnou odplivnou, stejně jako většina staromilecky uvažujících lidí.

Prostě je to takový malý český zvyk - reagovat na slupku a nikoli na to, co je uvnitř. Na jedné straně je to pro Franze velký handicap, jak vypadá, ale na druhé jasné poznávací znamení jeho životního stylu, kterým se vizuálně odlišuje od všech ostatních. Nebojí se dát svoji individualitu najevo, zatímco ostatní politici jsou schovaní v jednolitém šiku v kvádrech a kravatách. Svoji "jedinečnost" dávají na odiv maximálně tím, když se na ně občas provalí jejich staré hříchy. A v tomhle má Franz nad nimi navrch, protože je má všechny pěkně vepsané ve tváři, což je jeho první plusový bod u školní mládeže, která mu rozumí.

Za druhé má Vladimír Franz k mladým lidem blíž, než se zdá. Je to vysokoškolský profesor, ale žádný suchar, který jenom přednáší podle předem nalinkovaných not. Takových jsou v této republice stovky, ale nikdo o nich, narozdíl od Franze, neví. Jelikož se Franz umí na mladé lidi naladit, vsází na zážitkovou výuku a dělí se s nimi bez obalu o všechny svoje životní zkušenosti. Jeho výuka tak v sobě nese prvky sdílení bez přetvářky, na něž se nezapomíná, a jejichž pověst se šíří mezi studenty rychlostí blesku. A to už je druhý Franzův plusový bod u školní mládeže, pro kterou je tohle všechno v politice konečně dost hustý.