Možděnice

Evropská unie se stává v Česku stále více zatracovanějším fenoménem. Není divu - na jedné straně se holedbá Nobelovou cenou za mír a na druhé chrlí jednu absurdní směrnici za druhou. Mezi mnoha připomeňme třeba nařízení, že banány nejvyšší jakosti musí dosahovat délky nejméně 14 centimetrů a vykazovat patřičné zakřivení, dále že cirkusové stany musí mít jednotný rozměr, připomeňme i směrnici o velikosti slepičích klecí, která výrazně zdražila vejce, zákaz nafukování balónků dětem do osmi let bez dozoru dospělých, vyřazení klasických žárovek z prodeje, nařízení o povinném přimíchávání biosložek do pohonných hmot, které ve skutečnosti škodí přírodě i našim autům, nebo naposledy když bratři Slováci nesměli na svých euro mincích k výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje umístit nad jejich hlavy svatozář...

Naše země a naši lidé si bizarní nařízení EU nejčastěji spojují s bojem o právo na specifické označení svých tradičních výrobků - mezi mnohými vzpomeňme na tuzemský rum, jehož tradice u nás sahá až do 19. století, a přesto ho museli naši výrobci nevkusně přejmenovat na tuzemák. Naposledy naše země prohrála boj o označení u nás oblíbeného pomazánkového másla, a tak se nelze divit, že se tímto nařízením odmítli někteří jeho čeští výrobci řídit a půjdou raději s EU do soudních sporů, aby poukázali na nesmyslnost konání přebujelého evropského aparátu, který ve skutečnosti nahrává těmito absurditami obchodní a průmyslové lobby na úkor našeho státního rozpočtu, našich kapes a naší svobody. Ať chceme nebo ne, Evropská unie začíná ovlivňovat naše životy víc, než je zdrávo.

Nejzářnějším příkladem pro Chrudim je pokuta 1 480 000 Kč, kterou teď dostala od úředníků Regionální rady - prodloužené ruky EU za to, že při rekonstrukci bývalého kapucínského kostela sv. Josefa na Muzeum barokních soch si dovolila myslet dopředu a nechala zde přidělat navíc několik záchodků a vylepšila technické parametry zdejšího malého kina jen proto, aby si tento ojedinělý kulturní stánek na sebe dokázal jednou vydělat. Ano, pochopili jste to velmi správně - Evropská unie podmiňuje udělení dotací tím, že uvedená zařízení nesmí být výdělečná, a to po dobu nejméně pěti let. A s tím autoři Muzea barokních soch nepočítali, protože chtěli dokázat, že i kultura si na sebe umí vydělat.

Na celé věci je nejsmutnější to, že EU nerozdává peníze ze svého, ale přerozděluje příspěvky jednotlivých národních rozpočtů, tedy i z České republiky, do určitých regionů pod záminkou vyrovnání životní úrovně. A za této situace je pak ještě smutnější vidět, jak někteří přičinliví čeští úředníci pouštějí těmto fondům žilou a jako v tomto konkrétním případě dokáží z vlastní iniciativy nebo z podnětu zvenčí (což je pravděpodobnější varianta), ochudit i pokladnu města za naprosto bezvýznamnou odchylku v projektu, který je těm, jenž nedokáží svým intelektem obsáhnout jeho význam, trnem v oku. Proto jsme svědky české malosti, která evropské mašinérii vyhovuje - udávání, prověřování, vyšetřování a nakonec sankce, která sebere Chrudimákům jejich peníze, jež nenávratně zmizí v bezedné studni Evropské unie, aniž by něco závažného provedli.

Věc má tedy širší hledisko a přerůstá v Absurdistán, který po sobě zanechává nesmazatelné stopy - jako v Hrochově Týnci, kde například zanikl s přispěním dotace EU moderní a prosperující cukrovar, který zde dával obživu několika generacím, nebo ve Stolanech, kde zase mohli za "evropské" peníze zrevitalizovat svůj rybník, ale nemohou v něm pět let chovat ryby. Co kdyby na jejich chovu obec zbohatla? A Chrudim? Hanba mluvit. Ta má sice opět s přispěním "evropské" dotace ambiciózní Muzeum barokních soch, ale ani ono nesmí teď vydělávat. Dokonce se na to nesmí ani chystat větším počtem záchodků pro budoucí restauraci ve sklepení, sloužící k občerstvení svatebčanů a návštěvníků muzea. Tahle vize stála proto chrudimskou kasu s přispěním jakéhosi "snaživého" místního úředníka nebo donašeče takřka půldruhého miliónu korun. Jde přitom o peníze vyprodukované v této zemi a českými lidmi, z kterých se teď budou těšit třeba na Balkáně. To už ale onomu snaživci nejspíš nedošlo, že okradl s pomocí absurdní evropské směrnice svoji zem a svoje město. Jak dlouho si ještě necháme, vážení čtenáři, tuto prapodivnou hru líbit?

Soutěží, do kterých se mohou města zapojit, a to jak v Česku, v Evropské unii, tak i ve světě, je celá přehršel. Za chvíli jsem jich na internetu "vygůgloval" desítky. Princip je u všech takřka stejný - na začátku stojí pokaždé nějaký vyhlašovatel, který prostřednictvím určité příspěvkové organizace, zastřešující vybraná města a obce, pro sebe od ní soustředí každoročně jistý finanční kapitál, a soutěž tak může začít psát nerušeně svoji historii.

Výjimkou není ani mezinárodní soutěž LivCom Awards, založená v roce 1997 ve Velké Británii, která sama sebe označuje za prestižní a podle svých organizátorů hodnotí ekonomiku, sociální politiku a životní prostředí měst a obcí ve více než 50 zemích světa. Chrudim se jí letos zúčastnila pošesté a takřka nikdy se nevrátila s prázdnou. Vedla si mezi ostatními konkurenty více než zdatně a v kategorii od 20 tisíc do 75 tisíc obyvatel je v krátkodobé historii této soutěže dokonce nejúspěšnější.

No jo, co ale se všemi těmito vavříny? Jak s nimi naložit? Co konkrétního našemu městu přinášejí? Zhruba tak se asi ptají někteří naši spoluobčané, kteří se snaží vidět obě stránky mince - na misku vah totiž pokládají vedle dosažených úspěchů také poměrně vysokou nákladovost spojenou s účastí radnice na ceremoniálech těchto soutěží. Vždyť ono samotné vyhlašování se nekoná nikde v Česku, s výjimkou roku 2009, kdy bylo uskutečněno v Plzni, nýbrž v Londýně, čínském Dongguanu, americkém Chicagu, jihokorejském Soulu nebo naposledy ve městě Al Ain ve Spojených arabských emirátech.

Vedle toho je častý "euroturismus" některých současných či bývalých představitelů chrudimské radnice jen chudou Popelkou. Co cesta - to poměrně vysoká finanční zátěž pro městskou kasu - odhadem to může být dohromady kolem půl milionu korun. Ne vždy jsou ale tyto údaje k dispozici, a tak vycházím z loňských nákladů. Je tedy na zváženou, zda je za tyto peníze poskytována městu taková propagace, jež by k nám například přivábila turisty odjinud, anebo přivedla evropské peníze.

V poslední době se zatím nic z toho nekoná a veřejnost přijímá informace o takových oceněních takřka vždy bez povšimnutí. Přeci jen to není futsal nebo hokej. Když jde ale o městské peníze a nakládání s nimi, to už je věc jiná. A tak s každou další takovou cestou za exotikou přibývá v době hospodářské recese oprávněně otazníků, které je potřeba vysvětlit a dovysvětlit, aby občané nemuseli pochybovat o tom, že byly jejich peníze bezúčelně utraceny při velkolepé show někde uprostřed arabského písku.

Jak by se nám žilo krásně, kdyby všechny věci fungovaly tak, jak mají. Auta by jezdila věčně bez oprav, sluníčko by hřálo tak akorát, káva by nepálila, a úředníci by se na nás usmívali. Jenže takhle náš svět nefunguje. Autu praskne hlava válce a peníze letí oknem, sluníčko nehřeje, nebo hřeje moc, a kafe je buď moc horké nebo studené. Ne, nebojte, na úředníky jsem nezapomněl. A hned vysvětlím proč.

Před pár dny jsem napsal článek o tom, jak se několik uvědomělých a odpovědných lidí snaží zachránit stavební komisi, která není místem k „lizu“, nýbrž výzvou k tvrdé práci pro druhé, tedy pro nás. Žádal jsem nejprve o informace šéfa stavební komise Pilného, který sice slíbil odpovědět, ale pak na svůj slib nejspíš zapomněl. Hned potom jsem kontaktoval tiskovou mluvčí radnice Drašnarovou, a ta nereagovala pro jistotu vůbec. Tak proč tam sedí? Od čeho má městský úřad vůbec svoji mluvčí? Pro okrasu? Ne - je tu mimo jiné k dispozici pro občany, novináře a média. To ale asi v Chrudimi neplatí. Po této anabázi mi tedy nezbylo, než čerpat potřebné informace z oficiálních stránek města (viz. snímek níže).

A co se nestalo! Nejprve jsem obdržel mailem jedovatou poznámku od předsedy komise Pilného ve stylu: "To se vám moc nepovedlo." A konfrontoval v souvislosti s uveřejněným článkem rozporuplné údaje, které jsem použil z aktuálních zpráv radnice s těmi svými. Mimo jiné také poznamenal, že jeden z členů komise - pan Balcar, zemřel. To ale není všechno. Obdobně jízlivá poznámka o úmrtí pana Balcara přistála poté i v komentáři pod článkem. Zeptám se tedy oprávněně, kdo za tuto dezinformaci může? Podle všech reakcí chudák redaktor, protože neví, kdo před rokem z členů stavební komise zemřel... 

Za tuto nepřesnost v článku se pochopitelně čtenářům omlouvám a posílám opravdu upřímnou soustrast všem pozůstalým pana Balcara. Řekněme si ale zcela jasně a narovinu, že byl v tomto případě neprávem plísněn někdo, kdo nedostal z příslušných míst odpovědi na své otázky a z titulu redaktora registrovaného média vyčerpal všechny možnosti, jak informace získat. Nakonec je použil z "aktuálních" zpráv na webu města Chrudim a vyplísnil kvůli nim za absence člověka, který se i při nejlepší vůli jednání stavební komise účastnit nemohl, protože před rokem zemřel. Jeho jméno přesto dál visí na webu města a je zde uváděn jako aktivní člen stavební komise městské rady. Proto se ještě jednou všem pozůstalým omlouvám, přestože by se měl na tomto místě omlouvat úplně nikdo jiný.

V posledních měsících se v České republice řeší stále intenzivněji problém nevěrohodnosti velké i malé komunální politiky. Mnozí přicházejí s recepty, jak z morální krize ven, avšak takřka nikdo z těchto mluvčí zatím nepojmenoval příčiny tohoto marasmu. Nebylo by proto na škodu se na úvod zamyslet, kde se vlastně rodí politici, kteří v současnosti vytvářejí tzv. velkou politiku a zasahují stále více do našich životů a domácností. Většina z nich totiž přišla z venkovských radnic a zastupitelstev, tedy z komunální politiky, která je nám nejblíž. Lidé pak nejraději volí na radnice někoho, koho dobře znají a všichni víme, že to jsou zpravidla učitelé nebo lékaři. Zaměřme se proto na ně a ptejme, jakou roli zde hrají.  

Tak například v zastupitelstvu Chrudimě sedí nyní z personálu chrudimské nemocnice její ředitel Tomáš Vondráček (ČSSD), dále primář dětského oddělení David Kasal (Věci veřejné), či zdravotní sestra Vladislava Michalová (TOP 09). Vedle nich tu jsou také dětská lékařka Věra Ždímalová (SNK-ED), obvodní lékař Viliam Kopecký (Koalice pro Chrudim) a další obvoďák Jiří Hradec (Koalice pro Chrudim). Šest ze sedmadvaceti - dohromady tedy tvoří stejnou sílu jako v Chrudimi vítězná sociální demokracie. Zeptám se - není to v poměru k ostatním profesím příliš? Nepodléháme při volbách klamné iluzi, že je předepsaný acylpyrin na chřipku stejně účinný i na neduhy komunální politiky? Myslíte si, že je to pro město a chod radnice zdravý jev?

Kdo z nich skutečně rozumí řízení velkého kolektivu, rozpočtovým pravidlům ve stovkách milionů korun, kanalizaci, školství, infrastruktuře, dopravní obslužnosti, kultuře, památkové péči, bezpečnostní situaci - zkrátka manažerskému řízení? Jako jediný se tomu přibližuje z povahy zastávané funkce ředitel nemocnice Vondráček. U všech ostatních je to velmi diskutabilní. Znám situace ze zastupitelstva, kdy sem někteří z jmenovaných dobíhají na poslední chvíli a ještě nepřipravení, protože mají své práce někdy až nad hlavu. Nedivme se, nad čím někdy v zastupitelstvu přemýšlí, když ještě před chvílí třeba naslouchali steskům nemocné babičky nebo několik hodin stáli nad pacientem na operačním sále. Nesou za zdraví a životy svých pacientů velkou zodpovědnost a v tom je jejich role nezpochybnitelná. 

Co to v důsledku znamená? Především nahodilá rozhodnutí silně ovlivněná názorem politických šéfů těchto zastupitelů (lékařů). Není divu, vždyť se v profesním životě všichni bez rozdílu na něco úzce specializují a namísto všeobecného rozhledu plní jen funkci jakési vějičky, lákající voliče na kandidátku určitého lídra nebo politické strany. A kupodivu to už více než dvacet let v Chrudimi prochází - lidé svoje lékaře, kteří je kurýrují, ze sentimentu a vděčnosti volí, zatímco političtí lídři si ve finále mnou nad "svými" volebními výsledky ruce. 

Chápu, že jsem svým názorem někomu sáhl na jeho modlu, ale je třeba o těchto věcech začít veřejně diskutovat, jinak se městské zastupitelstvo zvrhne v jakési plénum zasloužilých osobností, plnících funkci loutek svých lídrů, namísto manažersky uvažujícího výkvětu tohoto města. Nebo snad patří při vší úctě někdo z výše jmenovaných k tomu nejlepšímu, co manažérský svět v Chrudimi nabízí? Obávám se, že nikoli. Opravdu špičkových manažerů otlučených tvrdou praxí je v chrudimském zastupitelstvu jako šafránu.

A právě nad tím bychom se měli příště zamyslet jak my voliči, tak politické strany, které v drtivé většině mnoho špičkových manažerů, kteří poznali svět, jsou morálně nepokřivení, řídili efektivně velké kolektivy lidí, jsou ve svých oborech uznávanými osobnostmi nebo za ně hovoří nadprůměrné pracovní výsledky, zatím nenabízí. Pokud v to nepočítáme vedoucí různých městských odborů a úředníky, kteří jsou zvyklí žít výhradně v prostředí příspěvkového hospodářství a mají v krvi pouze dotační systém podpor z (našich) veřejných peněz. 

Stejné je to i s lékaři. Proto až se příště dočteme, že je chrudimská nemocnice největším adeptem v kraji na zrušení, nedovolme další invazi jejího personálu na radnici. Ti dobří si totiž uplatnění ve svém resortu vždy najdou, zatímco ty ostatní můžeme klidně podezírat, že si jen hledají na radnici náhradní zdroj obživy. V momentě, kdy je ve společnosti až akutní poptávka po funkční politice, by jejich volba znamenala asi totéž, jako kdybychom nahlas vyřkli, že se nám ven ze začarovaného kruhu vůbec nechce a že nám vlastně zatuchlý smrádek našeho města a způsob jeho řízení vyhovuje.

Jenže z mého pohledu jde o již dávno prošlý recept - volit lidi, kteří jdou výhradně za kariérou, společenským postavením a penězi, a kteří se řídí heslem: "V politice sice nemusíš nic umět, ale dosáhneš na neomezené zdroje." Chtějme proto o jednotlivých kandidátech vědět, co se za jejich životopisy doopravdy skrývá, včetně jejich soukromého života - zda náhodou někdo z nich nemá čtyři levobočky, více rozpadlých manželství či partnerských vztahů, sklony k alkoholismu nebo přehnanému narcismu, nedokáže se sám uživit, nebo má nadměrnou spotřebu peněz, apod. Nebo naopak dobře řídí firmu, úřad či svěřenou funkci, stará se vzorně o svou rodinu, a vedle toho se třeba ještě stihne angažovat ve prospěch sportu, kultury či města, a jde o tzv. renesančního člověka, jenž nezná úkol, který by nezvládl. Už to o člověku a jeho předpokladech mnohé vypovídá. 

Nespoléhejme se proto na anonymní stranické kandidátky, zpracované mnohdy najatými reklamními agenturami, které dokáží i z velmi průměrného kandidáta vyloudit profesionální úsměv a dojem úspěšného člověka, a také na vějičky, k nimž se propůjčují třeba i nevědomě již zmínění lékaři. Tyto "mucholapky" voličských hlasů nejsou někdy ničím jiným než výtahem k osobní politické moci a finančnímu prospěchu některých politických lídrů, kteří k tomu mají dobře vyvinutý čuch. A lidé tohle podvědomě cítí, proto už dávno rezignovali na veřejné schůze zastupitelstva, z nichž se postupem času stal úzký debatní kroužek a "líheň" nejrůznějších kandidátů do vyšších pater politiky, naposledy do Senátu, namísto otevřené arény občanských názorů.

Změna je tedy na nás - sami politici ji neudělají, protože jim komorní prostředí bez lidí na schůzích, kde se rozhoduje o všem podstatném, naprosto vyhovuje. A novináře aby tu člověk pohledal... Veřejná kontrola takřka žádná. Není potom divu, že se k nám z těchto schůzí dostávají zprávy, které jsou takřka ve stoprocentní režii radnice, jež si navíc osobuje právo jak v ruské gubernii, komu informací poskytne víc a komu méně. 

A právě z těchto zdánlivě malých žabomyších válek, za kterými stojí konkrétní lidé, vzniká velký český průšvih - který se nejprve projevil při volbách kroužkovací revoltou a hned poté faktickým vítězstvím komunistů a mizivou volební účastí. Co přijde dál? Nastane konec demokracie? Dostane se, nedej bože, ke kormidlu nějaký diktátor? Populista? Lidé chtějí pořádek, transparentnost, dostat za mříže všechny zloděje a tuneláře veřejných rozpočtů, a nejlépe i nějaké politiky. Uvědomují si to lidé napříč celým spektrem všech samospráv? Za jak dlouho se přesune správa věcí veřejných z poloprázdných místností na zaplněná náměstí? Doba tomu jejich přičiněním výrazně nazrává.

Otázek je mnoho, ale řešení jediné. Ti, kdo v pětadvacetitisícovém městě osobně neznají Jirku, Petra, Davida nebo Honzu, a svého doktora vidí pouze jednou za rok v ordinaci, by měli vyrazit na nejbližší veřejnou schůzi zastupitelstva a začít se jich ptát na věci, které jsou jim nesrozumitelné a jde v nich přitom o poměrně velké peníze. A ptát se také na jejich návratnost a sledovat při tom připravenost a reakce jednotlivých zastupitelů, jejich odbornost, případně, zda tu jsou jen do počtu. Kontrola může být těm zaneprázdněným zprostředkována i přímým přenosem po internetu, což by po letech mohlo být konečně první účinné síto, kterým by někteří politici prošli a další zkrátka neprošli. Najednou by se ukázalo, kdo je onou vějičkou a kdo opravdovým lídrem, kterého stojí za to příště volit. 

A jsme na úplném začátku, kde a jak se naši politici rodí a odkud stoupají do vyšších pater české politiky. Prozatím se tak děje ve skrze anonymně, ale takhle bychom je měli pěkně na očích. Musíme však chtít. Klíč leží jen v nás samotných a v našich činech - nikoli v řečech a nadávkách u piva. Čím dříve k takovému kroku naše politiky donutíme, tím rychleji se krok za krokem dostaneme z bludného kruhu ven. Pamatujte, že věci můžeme měnit jen tehdy, když se změníme my sami.

Chrudim otevřela v Sečské ulici zhruba před rokem nový psí útulek, který nahradil letité zařízení v parku Střelnice. Oproti tomu předchozímu je nápadný nezvykle vysokým počtem kotců podobně jako sousední objekt pro seniory v bývalém pivovaru. Tolik opuštěných psů a koček stejně jako důchodců v sousedství tu snad nikdy ani neubytují. První zařízení přitom zafinancovala městská kasa, druhé Evropská unie - sečteno, podtrženo - do obou objektů natekly peníze z veřejných prostředků.

O čem to vypovídá? V prvé řadě o nehospodárnosti těch, kteří dali těmto megalomanským stavbám zelenou. Nechci tady dopodrobna rozebírat sociální politiku kraje, státu, Evropské unie ani samotného Domova pro seniory, což by jistě vydalo na samostatný a poměrně obsáhlý materiál, zohledňující skutečné potřeby seniorů našeho regionu ve srovnání s "velkýma očima" tohoto podnikatelského záměru, chci ale především poukázat na nákladnost projektu nového psího útulku, na který všichni v Chrudimi doplácíme, zejména pak pejskaři ze svých daní.

Ze slov ředitele Technických služeb Chrudim Koláře, kterého zpovídal kolega Jakub Valenta, vyplývá, že už od počátku byl útulek stavěn jako ztrátový a na nohy ho prý může postavit snad jen psí hotel (pravda - za cenu požadavku Zdeňka Koláře na další dva zaměstnance, když už zde dva jsou, zatím co jinde zvládne stejnou práci jeden). Areál na to kapacitu bezesporu má, ale zůstává od svého otevření trestuhodně nevyužitý. Není proto divu, že na něj město přispívá ročně takřka 700 tisíci korunami, tedy většinou peněz, které vybere od chovatelů psů v Chrudimi. Bodejť by potom radnici zbývalo na praktické papírové sáčky, které byly dlouhá léta nezbytnou samozřejmostí při sběru psích výkalů v ulicích, a nestydí se pejskařům nabízet ke koupi igeliťáky, když jim předtím ještě stihla zvýšit daň.

Kde tedy leží "zakopaný pes"? Při projektování útulku se jaksi zapomnělo počítat s tím, že se nedaleko Chrudimi v Podlíšťanech u Slatiňan nachází zavedený útulek i s psím hotelem pod dohledem vyhlášeného veterináře. Narozdíl od toho chrudimského nežije z veřejných prostředků, nýbrž si s pomocí hodných dárců a sponzorů, mezi nimiž najdeme také dost spokojených Chrudimáků, dokáže na svůj provoz vydělat sám. Další dva poměrně velké psí útulky pak fungují v dosahu do deseti kilometrů od Chrudimi - v Heřmanově Městci a Pardubicích. Proto je pro mě nastolené megalomanství v Sečské ulici nepochopitelné. Namísto toho, aby byla zastaralá kapacita nahrazena prostě jen novou, modernější a na vhodnějším místě, a navyšovala se případně až se zvýšenou poptávkou, doplácíme na "socialistické inženýrství", které nejenže zeje občas prázdnotou, ale ještě pouští městskému rozpočtu žilou.

Celá republika smutní. Lépe řečeno, měla by smutnit. Čtyři mladé životy si vyžádala nehoda, která ukončila závod natuňěných aut na moravském Slovácku. Čtyři mladé dívky už nikdy nepřijdou domů, jejich blízcí je nikdy nepohladí po vlasech.

Proč?

Protože si pár zbohatlíků potřebuje dokázat, že na to mají. Potřebují ze sebe dostat agresivitu, vyplavit adrenalin, zažít pocit moci nad nespoutanou sílou nadupaného auta.

Jistě, najde se dost pánů, kteří budou obhajovat posádku, jež nezvládla svůj vůz. Bude se snažit argumentovat ve prospěch větříčku, který fouknul a tunový kolos se poroučel tam, kam neměl. Naprosto bez citu obviní holky, co se postavily tam, kam nejspíše neměly. Jako by sami neměli dcery v podobném věku, jako by zapomněli na vlastní mládí, nezkušenost, naivitu.

Proč si pánové ze zabijácké mašiny nezašli radši na střelnici, kde by zažili vzrušení daleko větší a ublížit mohli maximálně sobě, nikdo se už asi nedozví. Čtyři mrtvé však svědčí proti nim a jako memento je budou budit ze spánku "spravedlivých" advokátů až do konce života. Vzít cizí život není jen tak. I sebelepší lhář nepřesvědčí sám sebe, že za to vlastně nemůže.

Proč o tom ale mluvím? Bystřejší už možná tuší. Podobná akce se koná i v Chrudimi a zasahuje do okolních vesniček Železných hor. Ano, Rallye Železné hory se jezdí přímo u nás za humny. Jen shodou šťastných okolností nedošlo k nehodě, která by měla za následek čtyři bílé rakve.

Opravdu chceme riskovat životy našich nejbližších a spoléhat na pořadatele závodů a jejich ujišťování o bezpečnosti? Skutečně věříme řidičům těchto aut pochybné kvality, že své stroje zvládnou? Jsou snad silnice třetích a nižších tříd dimenzované na rychlosti přesahující sto kilometrů za hodinu?

Odpověz si sám, milý čtenáři, spanilá čtenářko. Obyvatelé Nivnice a Lopeníku své odpovědi už našli.

„Reklamy není nikdy dost“ - tímto heslem se pravděpodobně řídí pracovníci MM realit. Jejich typické plakátky zvoucí nové kolegy do príma týmu realitních makléřů, najde pozorný občan našeho krásného města prakticky všude. Tu se smějí MM na plotě u školy, onde rozplácnutý plakát na zábradlí.

Co s tím?

Vzít do ruky kudličku a zahalen nocí řezat plastikové úponky nezničitelné byliny - černé reklamy?

Možná by to bylo řešením. Takový snaživec však riskuje minimálně nakládačku od pracovníků firem, jimž není hloupé využívat k umístění reklamy prostory, které nejsou jejich a nezaplatit. Bedlivé oko člověka, který tyto ohyzdné příšery umísťuje totiž nespí. Jinak si nelze vysvětlit bleskurychlé nahrazení zničených reklamních poutačů novými poté, co si ty staré vzal vítr, rozzuřený občan nebo ďas.

Mimořádnou nápaditostí se jistě může chlubit i ten, kdo vymyslel reklamu v podobě přívěsného vozíku za osobní automobil. Jednou stojí na Resselově náměstí, kde se vysmívá oknům městského úřadu, za chvilku před nemocnicí láká nemocné k prodeji střechy nad hlavou. Občane zírej, jak jsme dobří! Dobří v čem? V prodeji nemovitostí, nebo v obcházení zákonů a vyhlášek?

Prostředí prý určuje chování člověka. Žiji-li ve nevkusu, začnu se brzy nevkusně i chovat. Nakolik je však možné bojovat s „větrnými mlýny“ černého výlepu v prostředí satelitních městeček a podnikatelského baroka, ví jen Bůh.