Možděnice

Z kdysi vysmívané akce Desatero problémů města Chrudim se za poměrně krátký čas vyklubala monstrakce pro zdejší žáky, studenty, důchodce a politiky. Nejenže si přisvojila pojem "Desatero", který přetavila z nejvyššího zákonu (Desatero božích přikázání) na komerční značku, ale především se proměnila v propagandistický nástroj města, o jehož užitku lze oprávněně pochybovat.

Ano, město by mělo znát názory svých občanů na to, co jim v Chrudimi schází. Mělo by ale přicházet se smysluplným konceptem a nikoli s každoročním sběrem hesel, která nejsou v drtivé většině plněna a vyznívají tak do ztracena. Je to přinejmenším škoda už proto, že propagace a uspořádání této akce městskou pokladnu něco stojí a její dopad na život ve městě je takřka nulový.

Ne, nechci být kritikem za každou cenu, ale ruku na srdce - kolik z nasbíraných hesel se podařilo za uplynulé roky skutečně realizovat? Ano, už slyším, že se obchvat konečně pohnul dopředu. Bylo to ale opravdu díky této akci? Radnice bez ní skutečně nevěděla, že městu schází silniční obchvat? Pochybuji a jistě nebudu sám.

O čem tedy akce Desatero problémů města Chrudim doopravdy je? Městský web tvrdí, že je každoročně pořádána proto, aby vytipovala prostřednictvím chrudimské mládeže deset největších problémů města. V posledních dvou letech se díky tomu přišlo například na to, že potřebujeme již zmíněný obchvat, rozšířit parkovací plochy, stavět cyklostezky, zajistit lepší údržbu veřejných prostranství, zachovat nemocnici a vyjmenovány byly další notoricky známé nedostatky našeho města.

Z mého pohledu tedy mlácení prázdné slámy, které slouží spíše k vykazování diskutabilní činnosti radnice než k opravdovému řešení skutečných problémů. Desatero je tak více o propagaci "práce" než o skutečné práci. Je to jakési pozlátko na prázdném obsahu, v jehož třpytu jsou viděni autoři akce, aniž by o nich veřejnost více přemýšlela a chápala bezzubost nekoncepčního konceptu. A právě v tomto momentu spějeme k rozuzlení celého problému.

Desatero není božím přikázáním pro radnici (hlas lidu - hlas boží), nýbrž vítanou příležitostí, jak se každoročně ukázat za peníze města před poměrně velkým fórem potenciálních voličů. Jak jinak si vysvětlit mechanické opakování Desatera v rámci "společenské akce", jestliže existují mnohem levnější a účinnější způsoby, jak zjistit, co si volič přeje doopravdy. Jak jinak si vysvětlit, že Desatero přilákalo napřiklad loni celou plejádu komunálních politiků, kteří si přišli přihrát vlastní polívčičku. Cítí to totiž úplně stejně - chtějí být vidět jako organizátoři... 

Průzkumy se dělají vždy s určitým záměrem. A v tomto případě mi vychází pouze tento jeden jediný. Proto nezbývá, než se ptát, zda bude radnice s požadavky nějak pracovat, anebo je opět uloží do rozrůstající se sbírky, kde jich jsou už desítky. Bude-li se totiž tímto tempem pokračovat dál, bude úkolů nakonec víc, než je městských úředníků, a to už minimálně za postřeh stojí.

V roce 2012 vzešly z jednání občanů s radnicí tyto požadavky:

1. Zvýšit počet bezbariérových škol
2. Podporovat kluby pro začínající kapely
3. Rozšířit cyklostezky
4. Zvýšit počet nekuřáckých zařízení
5. Rekonstruovat park u Centrálu
6. Realizovat projekt Dobrovolnictví - návštěva kulturních památek pro seniory
7. Provozovat MHD - taxi (v nočních hodinách)
8. Zajistit lepší údržbu veřejných prostranství
9. Zlepšit podmínky pro lidi s handicapem (nejen na školách)
10. Zlepšit dopravu ve městě

V roce 2011 vzešly zase tyto:

1. Vybudovat obchvat města
2. Zachovat nemocnici v původním stavu
3. Budovat nové cyklostezky a prodloužit stávající
4. Udržovat čistotu a pořádek ve městě
5. Rekonstruovat areál letního kina
6. Zpřístupnit a udržovat sportovní místa pro veřejnost (multifunkční hřiště vybavené koši, brankami, travnatý povrch)
7. Rekonstruovat areál AFK
8. Rozšířit plochy ve městě s možností využití pro kulturní akce
9. Řešit parkování ve městě
10. Zajistit častější frekvenci MHD

Vždycky jsem měl za to, že se zeleni věnují lidé, kteří k ní mají úzký citový i odborný vztah. Je to přeci jen práce s živým materiálem, který, ať chceme nebo ne, potřebuje ohleduplnější a vlídnější zacházení než třeba údržba dlažebních kostek na chodníku. Vždyť rostliny a stromy vytvářejí spolu s člověkem a zvířaty viditelnou část živého světa, který nás obklopuje.

Tvrdé lokty městské úřednice
Dnes jsem si ale všiml ve vyjádření Kateřiny Jánské, zastupitelky, předsedkyně chrudimské ODS a úřednice zodpovědné za městskou zeleň v Chrudimi, že jí přinejmenším citová vazba ke všemu živému, co ve městě spravuje, chybí, a ohání se pouze technickými termíny, které jí v poslední době umožnily několik diskutabilních až kontroverzních zásahů do zdejšího životního prostředí.

Jánská ve svém vyjádření ukazuje tvrdé lokty a dokonce se nezdráhá nazvat některé informace novinářů, poukazující na některé sporné kroky z poslední doby, diletantstvím, které podle ní nedosahuje základních znalostí studenta střední školy se zaměřením na zahradnictví. Budiž, je to její mínění a rozmlouvat jí ho nebudu, ani nechci, protože je to především vizitka její práce, kterou za peníze občanů tohoto města odvádí.

"Citová vazba" k růžově kvetoucím stromům
Dovolím si ale nesouhlasit s jejím zdůvodněním, proč musely padnout k zemi japonské sakury před hotelem Bohemia. Jánská ve svém vyjádření mimo jiné říká - cituji doslova: "Stavba podzemního parkoviště se bezprostředně dotkne kořenového systému jak stromů, tak keřů. To znamená, že by tyto dřeviny zásahem stavby byly nezvratně poškozeny a odumřely by. Proto byly stávající dřeviny v rámci stavby odstraněny dle zákona o ochraně přírody a krajiny."

Z těchto řádků je víc než zřejmá "citová vazba" Jánské k poměrně vzácně se v Chrudimi vyskytujícím stromům, které každoročně dělaly svými nápadně růžovými květy radost všem kolemjdoucím občanům i návštěvníkům našeho města. Tyto napučené stromy byly navíc mladé a zdravé, což je předurčovalo k jejich přesazení na jiné místo v Chrudimi. Myslím, že to chápou i ti, kteří sice nedosahují znalostí studenta střední zahradnické školy, ale mají všech pět pohromadě a chovají se ke svému majetku jako zodpovědní hospodáři.

Dřevorubectví nejhrubšího zrna
Arogance, s jakou Jánská reagovala, je proto vedlejší. Je jen jakousi názornou ukázkou dřevorubectví nejhrubšího zrna, kdy je mnohem snazší povolit od stolu pokácení zdravých stromů, než se snažit o jejich záchranu, a potom odhánět novináře jako dotěrný hmyz. Času na to přitom bylo dost. A dovolím si tvrdit, že i v případě průmyslové zóny Západ (necelá čtyři volební období). A tak zatímco rozkvetlé sakury mohly dělat radost občanům v jiné části města, byly nepochopitelně obětovány. Máte proto pravdu, zastupitelko Jánská, když říkáte: "Nemáte se čím chlubit..." V případě pokácených stromů před Bohemií to sedí na víc než sto procent.

V jednom z redakčních materiálů zaznělo, že část chrudimské sociální demokracie považuje jednoho z největších diskutérů na místní politické scéně - Josefa Lebdušku ze Strany svobodných občanů, za extremistu. Co ale stojí za jeho "extremismem"?

Puč, který nevyšel
Strana svobodných občanů, které je Lebduška členem, vznikala v Chrudimi takřka po revolučním rozchodu dvou znepřátelených křídel dříve jednotné ODS. Na jedné straně tedy snaha občanských demokratů implantovat do chrudimské politiky progresivnější mládí a na druhé rozladění starších "mazáků", kteří se cítili být v dané chvíli těmi vyvolenými pro vedení města. Puč jim ale nevyšel a strana se jich podle svých možností vzápětí zbavila. Jiné řešení ani nezbývalo.

Bylo kolem toho mnoho povyku a nenávistných slov. Komunální politika nebyla nikdy v novodobé historii Chrudimě rozhádanější. Na tuto partu lidí "vyděděných" z ódéesky se vzápětí nabalila doslova celá plejáda neukojených rádoby politiků, kteří se v tu chvíli začali realizovat a sdružovat na portálu chrudim.cz, který chvílemi připomínal spíše jedovatou stoku než seriózní diskusní platformu.

Třaskavá směs názorových proudů
A tak "Beránkovce", jak se zprvu nazývali, posílily hlasy nespokojenců, kteří se názorově rozešli s Chrudimskou volbou, anebo z řad místní sociální demokracie, která se cítila být zrazena "vyšoupnutím" Jaroslava Trávníčka z radnice Ladislavem Libým a Petrem Řezníčkem kvůli nesrovnalostem při stavbě bytového domu v sídlišti Na Větrníku. Z těchto názorových proudů pak vznikla doslova třaskavá směs.

A mezi těmito nespokojenými hlasy vynikal zvláště jeden - hlas Josefa Lebdušky, který exceloval neskutečně dlouhými (možná i únavnými) příspěvky, v nichž nikdy a nikoho nešetřil. Jenže jedovatá stoka na chrudim.cz ztratila záhy na významu a nespokojenci se před posledními komunálními volbami rozutekli do několika politických či zájmových subjektů, aby mohli politiku dělat po svém, což se projevilo posledně na poměry Chrudimě nezvykle velkým množstvím kandidujících stran.

Věčně nespokojené křídlo versus Machův konzervatismus
Například na "Beránkovcích" vyrostly základy Strany svobodných občanů v Chrudimi. Tedy na pilířích ukřivděnosti, nenávisti a opozice takřka proti všemu, co se ve městě vytvořilo a tvoří. Neznám horší kombinaci pro vznik party, která chce s takovým "nábojem" určovat chod svého města. Svobodní pak do sebe pochopitelně absorbovali celou řadu dalších příznivců, a to buď dalších nespokojenců nebo těch, které daleko více oslovila vize zakladatele strany než nevyřízené účty s odéesáky a dalšími na radnici.

Josef Lebduška, podle mého, tak reprezentuje spíše věčně nespokojené křídlo Svobodných než Machův konzervatismus, a jelikož se svými názory netají, tak vyčnívá. A toho už si všimli i v městském zastupitelstvu, které dalo zčásti Lebduškovi nálepku extremisty a nechce, aby je tento věčný kritik kontroloval. Lebduškův "extremismus" tedy plyne z jeho jednostranně zaměřených názorů, které jsou lidem na očích. A právě to jej z komunální politiky diskvalifikuje.

"Jsme jediná strana v této zemi, která je schopna vládnout," znělo tak trošku velkohubě z úst předsedy sociální demokracie Bohuslava Sobotky před víkendovým sjezdem této strany v Ostravě. Ostatně, mohl si to dovolit, protože mu to současná vládní koalice četnými personálními rošádami, skandály a nepopulárními rozpočtovými opatřeními umožňuje, a stahuje tím do propasti oblibu stran ODS a LIDEM, zatímco kormidelník státních financí se směje za bukem (Schwarzenbergem), protože jeho preference paradoxně rostou. 

Drtivé vítězství s tichou podporou komunistů?
Sobotka a spol. se tak vezou bez vlastního přičinění na euforické vlně voličské přízně. Všeobecně se totiž předpokládá, že jestli se na sociální demokraty neprovalí do roku 2014 také nějaký ten skandál, překročí v příštích parlamentních volbách pohodlně 30procentní hranici volebních preferencí a za tiché podpory komunistů se ujmou po osmi letech zase vlády. A pokud proti sobě nepopudí prezidenta Miloše Zemana, bude jejich voličská podpora příští rok ještě vyšší.

Všeho ale do času. Jakmile totiž přijde na řadu každodenní praktická politika, začnou preference ČSSD padat směrem dolů. Sociální demokracie dostala v tomto směru první lekci po dalším velkohubém vystoupení stínového ministra financí Jana Mládka, který si během ostravského sjezdu proti sobě okamžitě popudil takřka všechny české živnostníky, když je označil za parazity systému a navrhl, že jim v případě vítězství ČSSD utáhne finanční kohoutky. Nebylo pak nic platné, že se od jeho výroku distancovali jak předseda strany Sobotka, tak vlivný odborářský boss Zavadil, a sám Mládek přispěchal s omluvou.

Brutální likvidace páteře tržní ekonomiky
Po víkendu je totiž jasné, že si může sociální demokracie škrtnout ze seznamu případných sympatizantů v příštích volbách drtivou většinu živnostníků, kterým se nelze divit. Mládek a ČSSD podle všeho nepochopili realitu současné doby, s níž se živnostníci každodenně potýkají, a nevzali v úvahu varování ratingových agentur, které upozorňují na dlouhodobé podkopávání základů fungující tržní ekonomiky socialistickými vládami v Evropě.

Socialisté, mezi něž ČSSD patří, vsadili totiž na zvyšování daní a brutální likvidaci páteře tržní ekonomiky - tj. živnostníků. Jestliže tedy sociální demokraté po vyhraných parlamentních volbách razantně zvýší živnostníkům odvody do sociálního a zdravotního systému, odkud se stále velké množství peněz ztrácí (mimo jiné i na účty politických stran), zapříčiní tím v řadě případů jejich bankrot, vyženou je do front na úřadech práce nebo do náruče exekutorů. Už teď totiž balancuje řada drobných živnostníků na hranici chudoby.

Propastný rozdíl mezi "výdobytky" zaměstnanců a živnostníků
Mládkovo chlácholivé rčení, že tím vlastně živnostníkům prospívá, protože jim tak "ušetří" na vyšší důchody, zní proto pokrytecky. Všichni živnostníci totiž vstupují do podnikání s vědomím, že dostanou na stará kolena od státu namísto důchodu jen almužnu a že si musí na stáří ušetřit sami, stejně jako v aktivním životě na případnou dovolenou, nebo když onemocní. V tom spočívá riziko podnikání. Nedostávají také žádné stravenky ani další zaměstnanecké benefity, jako jsou pracovní pomůcky, leckde služební auto, počítač nebo mobil, natož jako někteří zaměstnanci státu po skončení pracovního poměru rentu v řádu desítek tisíc měsíčně nebo finanční padák v řádech statisíců či milionů. Živnostníci navíc ručí za své skutky celým svým majetkem, což je v případě zaměstnanců a politiků nemyslitelné. 

Jejich jediná výhoda tak spočívá pouze v pocitu svobody, že rozhodují sami za sebe, mohou přizpůsobit pracovní dobu svým potřebám, sami si určují výši odměn a nemusí poslouchat nadřízené. Leckdo říká, že je to pocit k nezaplacení - stát na vlastních nohách a nenatahovat ruku směrem k státu (mohu potvrdit), od kterého potřebuje živnostník hlavně klid na práci a funkční servis, aby mohl sám fungovat a vytvářet hodnoty, které ho těší u srdce. Jenže klidu ani funkčního servisu od státu se mnohdy nedostává (viz časté daňové a legislativní změny) a navíc živnostníky svírá nejistota ekonomického prostředí, které prožívá hlubokou recesi, takže sami mají hluboko do kapsy a někdy žijí i na dluh ve víře, že přijdou lepší časy.

Mládkovo pohrdání nás přiblížilo k únoru 1948
Jenže ty nejspíš nepřijdou. Důkazem je nepochopení tohoto stavu týmem Bohuslava Sobotky, který nevykročil ze stínu socialistické doktríny diktované celé Evropě v podobě neustále vyššího daňového zatížení a přerozdělování společných peněz, které vede v důsledku k vyšší nezaměstnanosti, korupci, prohlubujícímu se schodku státního rozpočtu a ztrátě globální konkurenceschopnosti pod křídly Evropské unie.

Vede rovněž ke ztrátě svobody ducha, protože je to stát, kdo bude svobodomyslným živnostníkům prostřednictvím dokumentu 2014, který ČSSD v Ostravě schválila, nařizovat, kolik si mají formou zvýšených odvodů povinně "ušetřit" na důchod. A do třetice navrátí tuto zemi zpět k únoru 1948, kdy se s živnostníky nemilosrdně zatočilo a Česko tak ztratilo tisíce pracovních příležitostí, které stát nedokázal, především v oblasti služeb, už nikdy plnohodnotně nahradit. Mládkova pohrdavá slova o parazitech tuto doměnku jen umocňují.

P. S.
Než jsem stihl tento článek napsat, vypustil Mládek další perlu o tom, že se bude muset odchod do důchodu přizpůsobit průměrnému dožití pěti let. Ještě pár takových kontroverzních vyjádření Mládka a ČSSD se ho bude muset zbavit, pokud bude chtět opravdu volby vyhrát. Každopádně už dopředu víme, na čem u sociální demokracie jsme.

Snad žádného z čtenářů nenechal chladným příběh fenky křížence Německého ovčáka, kterou se podařilo nalézt u obce Rosice. Nebohý nejlepší přítel člověka měl do krku zarostlý obojek, který tvořila horolezecká šňůra a pár drátů. „Bestie, která to udělala...provést jí to samé,“ blesklo hlavou mnohým rozhořčeným milovníkům němých tváří.

Sám mám také psa, jak už jsem se tu několikrát chlubil. Není sice křížený, ale čistokrevný Český fousek, leč na přítulnosti a vděčnosti mu to neubírá.

Člověk se zděsí, když vidí, čeho jsou jeho vlastní příbuzní v lidské přirozenosti schopni. Čím si zvíře, které nejeví známky agresivity, zaslouží takový osud? Otázky, na něž se odpovědi nalézt asi nepodaří.

Přes všechnu hrůzu, kterou si musela Rosi projít, nemohu zároveň nemyslet na hrůzy daleko větší, denně probíhající v nemocnicích a domovech pro seniory. Staří lidé, kteří už nejsou schopní postarat se sami o sebe, jsou zde ponecháni sami sobě, svým vzpomínkám a destruující nečinnosti. Pečovatelky se jistě snaží zpestřit jim podzim života, co je to však platné, když nejbližší příbuzní si často přijdou jen pro důchod. Staroušci pak umírají sami, za plentou, jejich tiché utrpení vlastně nikoho nezajímá. Nahá bolest někoho jiného, která se náhle přestane skrývat, je pak o to děsivější.

Mám rád zvířata, psy především. Jsou bezelstní, milují svého lidského druha bez podmínek a nechtějí nic, než trochu pozornosti, pohlazení. Dokážeme však stejný komfort dopřát i těm, kteří nám jsou nejbližší?

Byla tu řeč o tom, že už takřka nikdo, až na pár věrných, si nechodí připomenout k soše Tomáše Garrigue Masaryka v Chrudimi výročí narození tohoto prezidenta osvoboditele. Ani se tomu nedivím, protože žijeme tak trochu v pokřivené společnosti. Vzpomínám totiž na dobu, kdy jsem vyrůstal pod fotografiemi, zachycujícími T.G.M. na jeho oblíbeném koni Hektorovi nebo jedoucímu se svým synem a pozdějším ministrem zahraničí Janem Masarykem v kočáře na zámek do Lán, zatímco ve škole to byli ti největší nepřátelé tehdejšího socialistického zřízení.

Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl tyto kontrasty vnímat už jako předškolní dítě. Žil jsem totiž v jedné domácnosti s prababičkou a babičkou, z nichž ta první byla hospodyní oblíbeného prvorepublikového chrudimského starosty Václava Káška či jeho zetě, ministra průmyslu Bohumila Laušmana, kterého agenti StB unesli v roce 1953 z Vídně zpět do Československa, kde zemřel za podivných okolností v komunistickém žaláři, a obě tyto milované ženy byly členkami sociální demokracie ještě dříve, než tuto stranu násilně pohltila tehdejší Komunistická strana Československa.

První republika byla vykoupena krví nás Čechů
Šel jsem tedy do školy vybaven poměrně solidními informacemi o tom, co pro předválečnou generaci znamenala první republika a proč tato generace třeba tolik jako dnes nelpěla na římsko-katolické církvi, nýbrž preferovala spíše evangelické vyznání či Církev čs. husitskou. První republika byla totiž vykoupena krví českých vojáků a legionářů, s jejichž pomocí a spojenců na Západě se Země Koruny české vymanila po tři sta letech z područí Habsburské monarchie. Ta byla zrušena, stejně jako šlechtické tituly, zreformován byl církevní majetek, a byla vyhlášena Československá republika. Lidé se zbavili pobělohorského traumatu a s nadšením budovali svoji první republiku, která to tehdy dotáhla až na osmou nejvyspělejší ekonomiku světa a stala se zároveň ostrůvkem demokracie, obklíčeným hned několika totalitními režimy (Německo, Maďarsko, Sovětský svaz).

O prožitcích a tehdejší výchově jsem měl později už jako novinář možnost hovořit s několika českými emigranty, a to jak doma, tak i v zahraničí. A všichni se shodují na jednom - T.G.M. byl a zůstává naším prezidentem osvoboditelem. A všichni k němu také shlížejí s patřičnou úctou a byli za něj ochotni za druhé světové války znovu umírat. Jenže tato úcta byla po únoru 1948 pokřivena a vyměněna za kult Gottwalda, Stalina a tvrdé dělnické pěsti, a jméno Masaryk bylo vymazáno ze školních učebnic. Jediným světlým momentem bylo Pražské jaro 1968, které však záhy rozjezdily tankové pásy sovětských okupantů a naše země zažila už třetí masovou vlnu emigrace - poprvé po Bílé hoře, podruhé po únoru 1948 a potřetí po roce 1968, kdy zahynula myšlenka socialismu s lidskou tváří.

Tři hříchy, které tvoří dluh vůči prvorepublikové generaci
A právě v tomto prostředí vyrůstaly generace našich rodičů i my samotní, včetně drtivé většiny současných politiků, kteří tvoříme spolu s našimi dětmi tento svět, jenž se nezachoval k těm, kteří ve jménu T.G.M. a první republiky prolévali krev, právě uctivě.

Tato země se za prvé nevypořádala s komunismem, a když, tak jen polovičatě, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Zakázala sice propagaci komunismu, kterou však stejně netrestá, avšak nezakázala stranu, která způsobila mnohé příkoří, a jejíž vliv se pomalu a jistě rozlézá po této zemi jako rakovina. Za druhé - tato země svoje hrdiny z první republiky patřičně neocenila (pokud v to nepočítáme různé metály, medaile nebo diplomy), a tak mnozí z nich zemřeli v chudobě, zatímco prominenti minulého režimu si nerušeně užívají vysokých důchodů nebo těží z dřívějších kontaktů a jsou z nich dnes milionáři, ne-li rovnou miliardáři. A za třetí - výchova mládeže zůstala mnohde v rukou těch, kteří ještě před nedávnem učili o Leninovi a našem velkém bratrovi na Východě. Není proto divu, že mládež Masaryka příliš nezná a neuctívá ho až na výjimky jako prezidenta osvoboditele.

Naši krajané si výročí užívají, u nás se konají tryzny
Když jsem před lety napsal v jiných zdejších novinách o tom, jakým způsobem si čeští emigranti připomínají v zahraničí důležitá výročí české státnosti, sklidil jsem zato posměch jednoho z představitelů chrudimské radnice. Jal se mě dopisem poučovat, že není přípustné, aby se něco takového konalo v Chrudimi. Psal jsem tehdy o tom, jak naši krajané v Austrálii nebo Kanadě uctívají Masaryka nebo naši republiku. Dělají to tak, že se všichni slavnostně ustrojí a v průvodu se sejdou na určeném místě. Tam na ně pak čeká pohoštění a zábava třeba v podobě živé muziky a dalšího programu. Při takové slávě je pokaždé plno a Masaryka si tam pamatují i jejich pravnoučata, která už někdy neumí ani pořádně česky. Tak proč by něco takového nešlo v Chrudimi, když to jinde funguje?

Klamná iluze modré krve, pravé víry a proletariátu
Namísto toho jsme svědky delegace, která se rok co rok ve stále menším počtu vydává k pomníku T. G. Masaryka. V mnohém to připomíná tryznu jak za minulého režimu, kdy se ještě chodily klást věnce k pomníku neznámého vojína. Zpravidla zde hovoří nějaký politik k hloučku staříků, v jejichž obličejích lze číst pocity ukřivdění a nenaplnění myšlenky jejich osvoboditele. Efekt takové připomínky je takřka nulový. A pokud v tom nemá jasno generace dospělých, nemůžeme čekat, že něco tak úzkostlivě konzervativního a bez nápadu, co má lidi sdružit, přitáhne i mládež. Zvláště, když se o Masarykovi učí ve škole jen z povinnosti. Potom se nelze divit, že mnohdy ve svém názoru tápe a chytá se klamných iluzí o šlechetnosti modré krve, pravé víry či proletářské revoluce, která má zbavit tento svět všech kmotrů, kteří nám pijí krev. První dnes zvedl hozenou rukavici nově zvolený prezident Miloš Zeman, který slibil v masarykovské tradici pokračovat. Je to Čech, vlastenec a socialista stejně jako T.G.M. Ale ani to mu nezaručuje, že mu jeho národ bude rozumět...