batole

Základním a prvním bodem volebního programu hnutí ANO v komunálních volbách v Chrudimi bylo pozitivní a neútočné vedení volební kampaně a snaha o navození atmosféry spolupráce v orgánech města v případě volebního úspěchu. To bylo společně se snahou o změny základem veškerého úsilí v předvolební kampani i v povolebních vyjednáváních. Proto jsme nikoho nenapadali a při hodnocení povolebních jednání jsem se vždy snažili podávat jen neurčité informace o tom, že jednání jsou velmi složitá a případná koaliční dohoda je tedy v nedohlednu.

Naopak my jsme před volbami i v průběhu povolebních vyjednávání byli v různých mediích a prohlášeních označováni za vyděrače, dočetli jsme se o nás mnoho lží, osočování a polopravd. V mnoha případech se můžeme jen domnívat, kdo byl zdrojem takových informací a komu jejich zveřejnění „prospívalo“. Takováto tvrzení se jen velmi těžko vyvracela právě s ohledem na zachování slušnosti při jednáních a nepřipouštění konfrontace přes media. Právě takováto vyjádření z našeho pohledu zavírala dveře k jakékoliv případné další spolupráci. Pokud nyní zpětně hodnotím některé naše postupy, vyjádření a stanoviska, docházím k závěru, že je třeba nyní, když je již rozhodnuto, uvést k některým skutečnostem naše stanoviska.

Nikdy jsme nezpochybňovali, že je SNK vítězem voleb a má právo vést jednání o radniční koalici. Zdůrazňovali jsme ale, že naše vyjednávací pozice je úplně stejná. Protože i my jsme získali šest mandátů, stejně jako SNK. Bohužel jsme neustále naráželi na argument druhé strany, že oni nemají šest mandátů, ale třináct (tedy včetně ODS a ČSSD) a že „voliči jasně rozdali karty“ a nepřejí si tím pádem nic jiného, než pokračování dosud vládnoucího uskupení. To byl jeden z hlavních příkladů účelové interpretace výsledků voleb. Ale také to byl hlavní důvod, proč veškerá další jednání skončila tak, jak skončila. Ať jsme přišli s jakýmkoliv návrhem, vždy to nebylo možné, pokud by nerespektoval výsledky voleb a tedy zachování jejich třináctky. Třináctky, která byla prokazatelně uzavřena již před volbami a následně stvrzena i po vyhlášení výsledků. Arogantní tvrzení o tom, že oni vlastně mohou vládnout bez nové rady i vedení dál, třeba klidně celé další čtyři roky, protože si to voliči tak přejí, byla jen důsledkem takto uzavřených dohod. Vše se zakrývalo napadáním z vyděračství a nesmyslností našich požadavků. Jednou jsem byl označen za toho, který brzdí jednání, protože pro mne neexistuje jiná varianta, než abych byl starostou, jindy zase, že brzdím jednání proto, že ve Dvoře Králové mi vlastně nic nechybí, tak proč bych měl mít zájem se v Chrudimi dohodnout. A bylo i mnoho dalšího osočování.

Základní chybou, která je nám vyčítána, je, že jsme naši snahu o změnu personifikovali až po volbách. Že z našeho programu ani našich vyjádření nebylo patrné, o co nám vlastně jde. Ano, od počátku pro nás změna znamenala i změnu ve vedení města. Způsob řízení města a další kritizované praktiky pro nás byly zosobněny pány Řezníčkem a Čechlovským. Proto pro nás při většině jednání nebyl model s těmito dvěma pány ve vedení města přijatelný. Já osobně jsem několikrát nabízel Petrovi Řezníčkovi i možnost, že se oba v zájmu dohody zřekneme jakýchkoliv ambicí na posty ve vedení města. Ale zde jsme opět vždy narazili na to, že to nejde, protože voliči si přejí něco jiného.

Nikdy jsme nebyli na rozdíl od SNK schopni jasně a neúčelově interpretovat výsledky voleb v Chrudimi. Věděli jsme jen jediné, že pro naši snahu něco změnit, jsme nedostali dostatečnou podporu. Na druhou stranu nás stejný volební výsledek, jako dosáhlo SNK, určitě opravňoval k jednáním o případné koalici s ČSSD a to bez toho, že to bylo ze strany SNK a ODS považováno za podpásové nefér jednání. Proč? Koalice se Svobodnými, Koalicí pro Chrudim a ČSSD, to mohla být jedna z optimálních možností, ke které jsme možná my dostali od voličů impuls. Bohužel, třináctka byl nerozbitná. Co je však jasné, že v průběhu povolebních vyjednávání nás kontaktovalo velké množství lidí, kteří tvrdili, že nás nevolili proto, abychom ustupovali nebo se se s nimi (myšleno třináctkou) spojovali. Takže nešlo jen o stanoviska jednotlivců ve vyjednávacím týmu. Stejný názor měla i většina kandidátů za hnutí ANO. Stejný názor zastávali dlouhodobě i Svobodní a chvíli i Koalice pro Chrudim.

Co k tomu říci. Na co byly potřeba všechny ty tanečky po volbách, když to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. I pan Dr. Tejkl to potvrdil, že to od počátku byl model optimální. Jen ten vývoj okolo byl z našeho pohledu nepochopitelný. Všechna ta jednání kolem, napadání a osočování, to byla jen kamufláž a v tomto případě hodně nehezké divadélko. Karty se možná rozdávaly někde úplně jinde, než v Chrudimi a aktéři tohoto představení mysleli na něco úplně jiného, něž na zájmy našeho města. Vždyť za dva roky budou krajské volby a ambice můžeme mít i na celostátní úrovni. Zase se jen potvrdilo, že politika je... Ale o tom, že nechci být sprostý, se již psalo. Jen k tomu uvedu, že nedokážu pochopit, jak si mohli padnout do náruče ti, kteří se v průběhu všech jednání vzájemně označovali za ty nejméně přijatelné pro případnou koalici. Jakákoliv naše nabídka vůči SNK vždy ihned končila tím, že přece oni nepůjdou do koalice s někým, kdo je zásadně proti nim a nemá zájem se s nimi dohodnout. Vyslechli jsme si povídání o okopávání kotníků a namydlených schodech. Dokonce víme o jednom kandidátovi za ODS, který přestoupil od Koalice jen proto, aby „šel proti Málkovi“. Já jsem byl opakovaně před nevyzpytatelností pana Málka z mnoha stran varován, ale znovu jsem naivně uvěřil tomu, že by každý měl stát za tím, co říká. Postup pana Málka a následně celé Koalice pro Chrudim pro mne byl největším zklamáním.

Ing. Ondřej Kudrnáč, kandidát na starostu za hnutí ANO 2011 v Chrudimi

Nezbývá mi, než reagovat na nepravdivé výroky Petra Lichtenberga ze Strany svobodných občanů, který v diskusích pod články Chrudimských novin opakovaně tvrdí, že projekt Muzea barokních soch je chybný, že na něj občané města doplácejí, a že zadlužil Chrudim nejvíce v její historii. Reaguji na tyto nepodložené údaje pod tíhou pořekadla, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a lidé tak mohou snadno nabýt dojmu, že to, co říká Petr Lichtenberg, by pravda být mohla.

Pravda to však není a nikdy nebyla. V historii města Chrudim bylo podobných „nejdražších investic“ celá řada, stačí vzpomenout na stavbu Muzea, které nejenom ve své době, ale dosud svým významem a kvalitou odpovídá spíš investici v hlavním městě kterékoliv země. Dalšími „drahými investicemi“ byly stavby chrudimského divadla, nemocnice na Kateřině, regulace toku Chrudimky, školních budov, revitalizace chrudimského Bronxu (IPRM), apod., velmi často investovaných z rozpočtu města a velmi často také bez podpory císaře pána, státu či Evropské unie. Velká část těchto investic zadlužila město na desítky let. Co se v těch dobách objevilo nespokojenců, žehrajících na zátěž obyvatelstva, si můžete přečíst v muzejních análech. Dnes, s odstupem času nikdo na tyto investice nehubuje a město se jimi pyšní tak, jako se třeba chlubíme nejlepším sálem v České republice či titulem „město škol“, díky kterým byla Chrudim nazývána Aténami východních Čech. Možná je to tím, že v Chrudimi žilo a žije dostatek vzdělaných lidí, kteří vědí, že jenom snaha posunout město dopředu, například právě kvalitní kulturní, sociální, dopravní či podnikatelskou infrastrukturou, zabraňuje zmizení našeho města do bezvýznamnosti.

O to víc mě zaujaly myšlenky Petra Lichtenberga, který hřímá teze o nesmyslnosti projektu Muzea barokních soch (Mubaso). Nepamatuji si, že by se mě Petr na projekt Mubaso někdy zeptal, snad jednou, před lety na ulici, ale vzpomínám, že když jsem se mu na jeho zjednodušené argumenty snažil odpovědět, on rozhovor rychle ukončil se slovy, že to je moje pravda a on má jinou.

Přemýšlím, co je zajímavého na jeho myšlence, udělat z muzea prostor pro reprezentační a ceremoniální účely. Jako by jich na radnici a v Muzeu nebylo dost. Snažím se pochopit argumenty Petra i jeho Svobodných, bohužel napadá mě pouze jedna věc. O všech investicích v našem městě dávno i nedávno rozhodovali lidé, kteří byli vzdělaní a viděli vždy o trochu dál než běžní občané města. Měli odvahu a schopnost odhadnout smysl a přínos té které investice. Upřednostňovali jejich dlouhodobý dosah pro rozvoj města před krátkodobým a populistickým efektem. Myslím, že názory Petra Lichtenberga na Muzeum barokních soch v sobě skrývají tři problémy - nevzdělanost, neinformovanost a populismus. Ono není divu. S praxí prodavače v non-stop nálevně na Borzně, bankovního úředníka na přepážce či domovníka, v sobě sebrat odvahu kandidovat na starostu našeho města, či před časem dokonce na senátora České republiky, to vše chce velkou dávku nekritičnosti a sebejistoty.

Tobě, Petře, bych chtěl vzkázat, že žádný dlouhý kabát, kravata či gel na hlavě nedokáží nahradit chybějící vzdělání. A chtěl bych tě poprosit, abys z neznalosti nebo škodolibé nepřejícnosti nešířil dál mezi občany města nepravdy. Nepomáhá to ani tobě, a už vůbec ne našemu městu.

Luboš Jelínek

Konec léta jsem netrávil v Thajsku, oblíbené destinaci našich důchodců, ale na vodě. Počasí nás zaskočilo. Nejdříve prudké bouřky, které následoval vytrvalý déšť. Když máte mokré troje věci, které by měly na týden stačit, musíte si uchránit suchý spacák. Tam jsem si uvědomil, jak musí být lidem na východě Ukrajiny, kteří přišli o přístřeší. Představte si obyvatele Prahy, kteří jsou bez prostředků a v pohybu. Válka, kterou tam vede stát proti svým občanům, je od nás vzdálená dva dny autem. Týden pod širákem v dešti by si měli vyzkoušet všichni naši jestřábi, no spíše připomínající načepýřené štěbetající vrabce, na které stačí tlesknout do dlaní. Abych neurazil, snad ten křivý dravčí zoban.

Nevím, kde se bere ta krvelačnost v lidech, kteří ještě nedávno hlásali pravdu a lásku. K vraždění civilních obyvatel mlčí i církev. Jako by zde nebyli křesťané. V době, kdy se fotografovala na billboardy všechna ta různá uskupení pro město, za město, nad město, pod město a všichni vědí jak na to. Všichni chtějí pořádek a průhlednost hospodaření, starat se o občany. Mezi nimi se objevují i recyklovaní politici, kteří by dokázali zařadit ještě vyšší rychlost zadlužování a současní, kteří musí hlídat skříně s kostlivci. Všichni společně se však bojí referenda a nikdo se nehlásí k takřka dvěstětisícové sekeře, kterou dostanou novorozenci do kolébky.

Tehdy stály několik týdnů na hranicích Ukrajiny kamióny s humanitární pomoci. Civilní obyvatelstvo bylo masakrováno a nemohla se poskytnout ani základní pomoc. Na každé kandidátce nechybí lékař nebo učitel. Prví dobře vědí, co znamenají zbytečně mrtví a zranění lidé. Druzí by se měli zajímat, jak asi začínal školní rok dětí ve válce. Nezaznamenal jsem jedinou reakci na tuto situaci. Až na jednu, kde si na volební poutač umístili říkánku, která začíná, "Na Ukrajině zuří válka..." Takový cynismus, na to musí být žaludek. Jestli si někdo chce naklonit občana tím, že mu rozbombarduje domov, tak se máme na co těšit.

Já sám válku nezažil. Ono stačí žít v míru. Znal jsem lidi, co jí prošli, ti o ní nechtěli mluvit. Na to byli partyzánkové, kteří se přihlásili k odboji osmého května a besedovali po školách. Je sto let od vyhlášení světové války. Vždy se musí najít nějaký důvod. Proto se nikdy nemůže vyšetřit pád newyorských dvojčat, nebo dopravního letadla nad Ukrajinou.

Já sám jsem na Ukrajině nikdy nebyl. Jednou jsem chtěl navštívit letiště v Mukačevu, kde můj otec sloužil při mobilizaci. Na hraničním přechodu mě varovali, že mne mohou při zpáteční cestě třeba týden zdržovat. Tolik času jsem bohužel neměl. O tomto území, které Ukrajina Československu zabrala, se také nemluví. Ona již První republika v čele s Masarykem není v módě. Jeho socha stojí na náměstí v nedalekém Sněžném. Přežila okupace, revoluce, vydržela na místě, kam ji občané postavili na počest svému presidentovi. Ono totiž není nutné ohýbat hřbety a dělat ze sebe úslužné lokajíčky a služtičky. Dodnes zde funguje zemědělské družstvo, to se stará o galerii v bývalé škole. Nad vchodem je nápis, který taky nikdo neodstranil a tím bych chtěl končit. "V těchto síních dovídá se robě, čím povinno je bohu, vlasti a sobě."

Jaroslav Koreček, Škrovád

V souvislosti s chrudimskou kauzou pozemků ve Vlčnově, které si spol. S&CH TRADE CZ, s.r.o. koupila z majetku města v roce 2010 jako stavební pozemky za účelem výstavby nového průmyslového areálu a u kterých město Chrudim svým postupem změnilo jejich účelové využití v Územním plánu města na trvalou zeleň, podala společnost S&CH TRADE CZ podnět rezortním ministerstvům (financí, vnitra, pro místní rozvoj) a dále Krajskému úřadu Pardubického kraje a Veřejné ochránkyni práv - Ombudsmanovi.

Společnost S&CH TRADE CZ víceméně očekávala reakci od Veřejné ochránkyně práv ve smyslu, že ta ve věci není kompetentní, nikoliv však od všech ostatních oslovených subjektů. Jednotlivá ministerstva, stejně jako Krajský úřad Pardubického kraje, by se totiž bezesporu mohly zabývat hospodařením města Chrudim, resp. podmínkami, za jakých byly prodávány a měněny pozemky města, které jsou nyní ve vlastnictví společnosti S&CH TRADE CZ.

Zejména jde o klíčové období ode dne 01.03.2010, kdy došlo ke schválení pokynů pro zpracování návrhu Územního plánu města Chrudim a podle kterého by měly být pozemky využívány jako trvalá zeleň, do dne 30.03.2010, kdy došlo k podpisu kupní smlouvy, podle níž byly prodávajícím, tj. městem Chrudim, prodány pozemky kupujícímu, tj. společnosti S&CH TRADE CZ, pro průmyslové využití! V této kupní smlouvě přitom prodávající, tedy město Chrudim, výslovně prohlašuje, že převáděné pozemky jsou určeny pro vybudování zázemí firmy, tedy pro výstavbu administrativní a skladové budovy a na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy ani jiné právní závady, které by předmětné nemovitosti zatěžovaly nebo omezovaly v jejich užívání. V současné době již existuje znalecký posudek, který ohodnocuje rozdíl mezi cenou pozemků určených jako trvalá zeleň a pro průmyslové využití v roce 2014, a tato částka činí celých - 3.024.000,- Kč! Bez ohledu na další nemalé náklady - právní zastoupení, znalecký posudek, případné soudní poplatky.

Oslovená ministerstva a Krajský úřad Pardubického kraje mají bohužel stejného jmenovatele a jím je jejich tvrzená nekompetence. Každý z dotázaných subjektů nicméně jako na kompetentního poukazuje na jiný subjekt. Kupříkladu ministerstvo vnitra popírá svou pravomoc, ale odkazuje na kompetenci ministerstva financí. Toto ministerstvo ale svou kompetenci ve své odpovědi také popírá. Obdobně Ministerstvo pro místní rozvoj sebe označuje za nepříslušné a označuje za kompetentního Krajský úřad Pardubického kraje, ten ale rovněž odmítá svoji pravomoc. Ve svém výsledku tedy žádný z oslovených subjektů jakékoliv šetření neprovedl. Dovolání se spravedlnosti v právním státě, o které se mnohdy v dobré víře opírá i pan prezident Zeman, je tudíž pro našince, bohužel, jen velmi obtížné! Jsou tedy orgány města opravdu nekontrolovatelné?

Společnosti S&CH TRADE CZ tedy po těchto sděleních nezbývá, než věc řešit cestou trestněprávní (což se již stalo) a cestou soukromoprávní (podáním žaloby). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jakákoliv kontrola stran dozorových orgánů na úrovni ministerstev a kraje zjevně neexistuje a samospráva, patrně nejen v Chrudimi, tak má volné ruce pro své - víceméně jakékoliv - jednání.

Společnost S&CH TRADE CZ, s.r.o. proto rovněž oslovuje média, jejichž síle a možnostem věci měnit věří více než opoře ve státní kompetentní instituce.

Miloš Chudáček, jednatel S&CH Trade CZ, s.r.o.

V sobotu 7. června jsem se domů do Škrovádu vrátil až večer, a o havárii v Píšťovech jsem neměl tušení. Vylezl jsem na strom, abych natrhal nějaké třešně. Byl jsem ve výšce asi čtyř metrů. Po chvíli mi zduřely sliznice v nose a začalo se mi těžko dýchat. Přičítal jsem to terpentýnu, protože jsem v Železných horách maloval. Teprve později jsem se z místního rozhlasu dozvěděl, že je havárie a  lidé se mají zdržovat doma a nevětrat. Protože vím, že máme na úřadě zkušeného vojáka, čekal bych jasnou a stručnou instrukci, jak se mám chránit, abych došel domů a mohl zavřít okna a chránit třeba i domácí zvířata. Protože bylo rozhlas mizerně slyšet, celé jsem to pochopil až po třetím poslechu. Nevycházet, zavřít okna. Sousedé nebyli doma a na internetu - na městských stránkách, jsem nic nenašel. Budu asi špatný spojař. Ze stadionu zněla hudba, do toho varoval rozhlas. Jak na Titaniku, kde také hrála kapela až po kolena ve vodě.

V tomto kontinentálním počasí, které zde vládne, vzniká ranní a večerní bríza, kterou využívají po staletí rybáři. Je to někdy poměrně silný vítr tvořený rozdílem teplot mezi vodou a pevninou, nebo mezi horami a nížinou, kdy sjíždí chladný vzduch dolů. Což přispělo k rychlému rozšíření úniku mraku výparů z kyseliny do okolí. Díky Bohu snad bez následků.

Vidím to jako několikanásobné selhání státní správy, která neustále bobtná a veškerou energii spotřebuje na hlídání koryt, kterých je stále málo. Připadá mi to jako v době, kdy se odehrála Černobylská tragédie. Tenkrát všichni věděli ze Svobodné Evropy, že se šíří radioaktivní mrak na naše území. Přesto se občanům lhalo, že žádné nebezpečí nehrozí. Učitelé tehdy vedli ničím nechráněné děti do prvomájového průvodu. Zatímco se tribuny urychleně velice pečlivě zakrývaly před případným radioaktivním spadem.

Nyní je polovina týdne a neznám žádné vyjádření odpovědných k sobotní havárii. Báchorky o tom, jak byl mrak pod kontrolou, nebo o záměně šroubu, by byly úsměvné, pokud by nešlo o tak nebezpečnou záležitost. O tom, že se nemá kombinovat nerez s ocelí, se učí už zámečníci v druhém ročníku. Jestli jsou takto zajištěny ostatní nádrže, měl odejít ředitel v želízkách.

Protože je zde zvykem vše ututlat a nikdy nic nevyšetřit, hodí se to na triko skladníkovi, který tuto svinsky nebezpečnou práci za čtrnáct tisíc korun dělá. A je rád, že ji má. Stále není jasné, že po takových hasičských manévrech, navíc pod kontrolou našich kormidelníků, kteří mají starost o občany v názvu své funkce, se po několika hodinách havárie opakuje jak přes kopírák.

Místo zbabělého mlčení bych rád slyšel z úřadu nebo od hygieniků, zda byla některá oblast zamořena či nikoli. Ticho jsou ochránci přírody a divokých zvířátek, kteří demonstrují kvůli každé přejeté žabičce. Jsme v době, kdy dozrávají třešně a jahody. Zda-li je mohu s klidným svědomím nabídnout svým vnučkám? Nebo jim snad podám jedy do jejich tělíček? Nakolik je kontaminovaná voda v bazénech a koupalištích?

Zaráží mě hrobové mlčení ze Slatiňan, které jsou k místu havárie mnohem blíž než Chrudim. Jako by se jich to netýkalo. Na druhé straně města je další, mnohem větší sklad chemikálii. Co vlastně tyto sklady  přinášejí občanům, mimo obrovského rizika? A zabýval se vůbec někdo tím, jak se chemikálie převážejí? K takovému uvolnění uzávěru může dojít i při drobné nehodě uprostřed neustále ucpaného města. Jak by se tam dostávali v takovém počtu hasiči, si neumím představit. K tomu ještě současný špatný varovný systém a vychází mi z toho hromady obětí, zvláště nevinných dětí, které se samy neochrání.

Největší nebezpečí však vidím v tom, že státní a obecní správa ztratila pud sebezáchovy. On totiž jedovatý mrak sežehne nejen lůzu, ale i vyvolené, ten si nevybírá. O tom se lidé přesvědčili před sto lety, kdy byl jedovatý plyn poprvé použit. Tenkrát stačilo, že se obrátil vítr. Třeba se opravdu nic nestalo, to však musí někdo zodpovědný říct a pokud se prokáže, že lhal, měl by být potrestán. Současné temné mlčení k důvěře nepřidá.

Jaroslav Koreček, Škrovád

Když jsem viděl prořezávat nejstarší škrovádský strom, nevěřil jsem svým očím. Strom chráněný státem se prořezává těsně před květem. Rány tohoto velikána se ani neošetří po řezech motorovou pilou, která do nich zanese olej a zapříčiní hnilobu a brzký konec tohoto stromu. Přemyslovská lípa, typický strom českých návsí, musí ustoupit třešničkám, které živoří uprostřed návsi na pevném podkladu ze škrovádského pískovce. Lípa, která zanedlouho rozkvete, přiláká stovky včel a její omamná vůně, hlavně v podvečer, se bude linout celým Škrovádem. 

Již v biblických dobách bylo největším trestem pro poražené otrávit studně a skácet stromy. To vždy byly a jsou největší cennosti pro člověka, které se nedají ničím nahradit. Vojáci po lokte zatřísnění krví nepřátel to odmítali dělat. Nastoupili vyvrhelové a zločinci, kteří se vždy přidávají na vítěznou stranu. Ve středověku se kati zakrývali kápí, když vykonávali konečný  rozsudek. Nyní se ti, kteří vykonávají konečné rozsudky nad likvidací stromů, zakrývají do různých komisí, odborů na ochranu zelení a péče o životní prostředí. Naši hlídací psi demokracie mi spíše připomínají mopslíky, kteří pod stolem olizují páníčkovy nohy. Jinak by už dávno zveřejňovali jména těch, kteří tato nevratitelná rozhodnutí dělají, kteří vypracovávají odborné posudky i jména těch, kdo hlasují.

Musím se ještě vrátit ke stromům, němým svědkům minulého století, které toto řádění nepřežily. Dominanta Škrovádu byl tis, který zpevňoval základy Bartůňkovy chaloupky. O jeho likvidaci se usilovalo více než třicet let. Jeho kmen s dutinou větší než dva metry odolal nedávnému orkánu Kiril. Dutinu, kterou odhalí každý hajný pouhým poklepem, odborníci nepoznali. Jinak by už dávno museli korunu tohoto stromu odlehčit. Strom mohl žít dál a zpevňovat základy. Hlavně ale měl mít vedle sebe třicetileté brášky. V olšině také nemuselo padnout tolik olší. Opět se nikdo nehlásí k ortelu, který byl na nich vykonán.

Před více než padesáti lety se rozhodl profesor Přibyl strávit důchod ve Škrovádu. V této době měla být olšina vykácena. Stromy už byly rozděleny podle zásluh. Protože o dřevo jde, stejně jako nyní, až v první řadě. Dokázal přesvědčit tehdejší vedení národního výboru o významu a přínosu stromů k životnímu prostředí a hlavně lidem. Tenkrát se občanům na úřadu ještě naslouchalo. Profesor byl člověk vážený a nebál se žáků jako ti současní. Hlavně však olšina měla před sebou padesát let života. Nyní je zde díra jak po dobře mířeném direktu do předních zubů. Za sokolovnou ohrožovaly občany také dvě lípy. Lípy, které sázeli sokolové za německé okupace, přežily i okupaci ruskou. Za Němců byli hrdinové ti, kteří tyto stromy, symbol československé státnosti, sázeli. Nyní se považují za hrdiny ti, kteří je kácí. Na návsi vadila více než stoletá mohutná krasavice. Okolo jejího pařezu se válely větve plné pupenů a sám pařez znovu obrůstá. Vzpomeňme na Jiráskovu Lucernu, jak museli lípu před vrchností bránit. Jakoby se historie opakovala.

Nechápu, proč se nevysazují na návsi stromy desítky let staré, jako se vysazovaly při zakládání zámeckého parku. Už slyším, jak by to bylo drahé. Kdyby se nerealizovala betonová nesmyslná kreace „božích prstů“, která zlikvidovala jediný veřejný prostor ve Slatiňanech, mohly si dnes děti hrát ve stínu lip.

Jsou lidé, kteří mají beton rádi, dokonce si fotografiemi New Yorku vyzdobí interiéry. Těm doporučuji je doplnit barevně vyvedenou rakovinou vyžraných dětských plic. O králi zámeckého parku, mohutném buku, toho bylo napsáno tolik, že bych se opakoval. Opět mi nejsou známí ti, kteří se ho rozhodli poslat k zemi. Jsem přesvědčen, že by i s několika větvemi byl okrasou parku. Parku, který už dávno neodpovídá původním plánům. Stromy rostou tam, kde ořech vypadl vráně ze zobáku.

V Chrudimi ohrožovala občany lípa nedaleko sokolovny, ale hlavně alej lip k městskému nádraží. Když jsem stromy v dubnu prohlížel, z jedné dutiny po odřízlé větvi rostl více než šestiletý stromek. Nejméně tak dlouho se o toto stromořadí nikdo nestaral. Lípy zmizely. Mají je snad nahradit javory. Nedovedu si představit, že by někdo v Kanadě vykácel alej národních symbolů javorů a nahradil by je lípami. Na toto musí být hodně drzé čelo.

Když jsem minulou zimu viděl na skládce obrovskou hromadu listnáčů, zajímal jsem se, odkud ty stromy jsou. Byly z Vaňkových školek. Musely ustoupit hale japonského investora. Pochybuji, že by si doma dovolil vykácet stromy a postavit tam halu. A kdyby, tak až by vylezl z vězení, by si nikde ani neškrt. V kolonii Česko si však může dovolit všecko.

V chátrajícím areálu bývalé Transporty, která dříve zaměstnala půl okresu, by se místo jistě našlo a nemusela se nenávratně ničit další půda. Nedávno mi psala známá z cesty po Novém Zélandu. Ten navštěvují turisté a obdivují aleje stromů podél silnic. Nejdražší pokoje mají okna přímo do korun stromů. U nás stromy ohrožují řidiče a stíní do oken. Proto musí padnout.

Před léty jsem mohl doprovázet Markétu na její výstavě soch v Paříži. Denně jsem chodil podél parčíku, kde bylo vykáceno sedm stromů, asi takových jako ve Vaňkových školkách. Pobouření Pařížané svůj hněv obrátili proti firmě, která zde měnila eskalátory. Ta to lehce vyvrátila tím, že technologii výměny změnila až po vykácení stromů. Demonstranti svůj hněv obrátili proti starostovi tamnějšího obvodu. Ještě koncem týdne se pan starosta poroučel. Jak jsem se později dozvěděl, zanedlouho ho následoval i prefekt. Vyšlo najevo, že stromy stínily při ranní toaletě starostově milence. Hlavní heslo demonstrantů bylo: "Kdo nemá rád stromy, nemá rád lidi." Připomínám, že Paříž má zhruba tolik obyvatel jako naše republika.

Musím uznat, že ti naši jsou jiní držáci. Hlavně však pro naprostou apatii občanů, všelijakých kavárenských zelených, ochranářů přírody, zdravotníků, vlastně nás všech, kterým je jedno, jaký vzduch budou dýchat naše děti. Všichni umožňujeme svou nečinností řádění lidí, kteří mají na starosti péči o veřejnou zeleň a kterým chybí sociální cítění, což dnes není in.

Jaroslav Koreček, Škrovád

Zúčastnil jsem se jednání na Stavebním úřadu Chrudim, který se nachází nahoře v posledním patře Městského úřadu Chrudim v Pardubické ulici. Chtělo se mi tady na WC, ale jaké bylo moje překvapení, že jsou na dveřích záchodků zvenčí koule, aby nešly otevřít. Seběhl jsem proto rychle o patro níž, tady ale koule na dveřích byly také. Ptal jsem se tedy úředníků, kam si mohu odskočit, kam chodí na městském úřadě na WC občané, tedy jejich zákazníci. A oni mě odkázali do přízemí. Tvářili se přitom soucitně, chtěli mi půjčovat klíče od "svých" záchodků a když jsme se o této situaci bavili, moc ji nechápali. Prý tam lidé dělají nepořádek, tak je to tak prostě nařízeno. V přízemí nakonec otevřeno bylo. Celé mi to ale přijde dost hloupé a vůči občanům minimálně netaktní.

Čtenář Chrudimských novin

P.S. Adresu čtenáře má redakce k dispozici.